XXIX. Itálie

Itálie

Rok 2017 patří hlavně Itálii, kterou jsem navštívil při třech různých příležitostech. Je to země s dlouhou historií (tady padla civilizace o zase se o tisíc let později restartovala), takže někdy co město, to skoro jiná kultura. Nikdy jsem to nebral tak, že jedu navštívit Itálii – vždy to bylo konkrétní město s konkrétním záměrem. I přítelkyně (jo, Italka) mi potvrdila, že lidé jsou zde vysoce provinciální a někdy panuje nevraživost i mezi lidmi z různých částí měst. Její vlastní otec by bral prohlášení, že patří k Benátkám, od kterých jsou 30 kilometrů, jako urážku. Ona sama musela občas čelit posměškům, že je ze západního břehu města – tedy té „vidlácké“ části.

Itálie není ráj na zemi. Má vlastní problémy, vysokou korupci, byrokracii, špatnou veřejnou dopravu. Při některých historkách jsem jen kroutil hlavou. Řidičák vyjde na více než 20000,-, protože je třeba si najmout agenturu, která vyplní všechny potřebné formuláře, které jsou nad síly běžného smrtelníka. A lidé nejsou lepší řidiči. Často ignorují světla na semaforech a když jsem v Pise naznačoval, že jdu na přechod, tak na to týpek ještě dupnul. Ale i přes všechny problémy se sem stále vracím.

Školy jsou poměrně těžké a tak má Itálie nejnižší počet absolventů z celé EU (21% populace). Sice za to bývá kritizované, ale já osobně dávám přednost kvalitě před kvantitou (Španělsko, můj referenční bod pro trubky, má 40%). Na druhou stranu základní školy jdou rapidně dolů kvůli přílivu migrantů, protože se celá třída věnuje základním dovednostem (jazyk, hygiena, …) na úkor pokroku. Na vlastní oči to zažívá přítelčin bratr, který stále chodí na základní školu.

Livigno

Livigno na hranici se Švýcarskem nám na týden v dubnu bylo základnou pro lyžování. Výhodami zdejších Alp jsou několikakilometrové sjezdovky a celkem nepřístupnost zdejšího regionu. Díky tomu byly kontroly pašování alkoholu neúčinné, a tak se daně zrušily úplně. Cena ginu je tak třeba poloviční než u nás. Důsledky snad ani netřeba rozepisovat – stejně si toho zas tak moc nepamatuju… Jo, jsem špatný lyžař.

Pisa

V červnu za kamarádem do Pisy. Ve městě se nachází několik univerzit a údajně i dobrá fakulta matematiky, proto tady na jeden rok skončil. Populace asi 50 000 obyvatel dává tušit, že tady toho zase tak moc kromě několika škol a slavné věže není a na přepravu si všichni vystačí s koly. Přesto tady bylo mnohem veseleji, než v Londýně. Podniky jsou tady normálně večer otevřené a i zmrzlinu jsme byli schopní si dát po půlnoci.  S přítelkyní jsme v anglické metropoli měli problém nějakou sehnat i za denního světla, natož po 5. hodině, kdy menší provozovatelé nemají otevřeno už nikde. V Itálii to ale večer žije. A nejspíš i protože jsme chytli nějaký festival k výročí mostu přes řeku.

Florencie

Tohle město na skok od Pisy je hlavním městem Toskánska a symbolem renesance. Katedrály, paláce, galerie, muzea, … I toho Danteho jsme tady našli. Ale hlavní atrakcí byla restaurace s výhledem na město za zapadajícího slunce, kterou použili na natáčení v záverečné scéně „Temný rytíř povstal“. Krásnou atmosféru kazil pouze fakt, že kamarád byl „špatného“ pohlaví 😀.

Vlak do Pisy jezdil jednou za 2 hodiny a já se potřeboval před prací vyspat, tak jsem z toho byl trochu nevrlý. Google mapy mě pak ráno už podruhé během měsíce poslali na letiště přes super zkratku – vojenský prostor, takže jsem letadlo zase dobíhal. A v Londýně jsem byl na cestě do práce zrovna v centru, když lince selhal signál. Stejně jako dalším dvěma, kterými jsem mohl na Hammersmith dojet. Poslední 2 z mých pěti linek jsou v rekontrukci snad permanentně (mluvím o tobě, ty Hammersmith and City line ohavnosti – 14). No prostě škoda mluvit…

Benátky

No co bych k tomu vůbec napsal… 😀 To máme ale hezké počasí. Jo a v květnu jsme byli s kamarády v Barceloně. Historka je asi taková…

2017

XXVIII. Marakéš

This time for Africa

Je zajímavostí, že evropský Ryanair má ve své nabídce i jednu ne tak úplně evropskou zemi. Maroko slibuje chuť exotiky za nízkonákladovou cenu letenek – třeba i 1000,- za jednu cestu. Ostrý kontrast oproti jiným africkým destinacím, kdy cesty na rovník patří k vůbec nejdražším letenkám světa (zpáteční kolem 30000,-). Navíc jsem se těšil, jak si za londýnské peníze konečně zkusím „žít jako král“ a jak si obstojí typické stereotypy o Africe. Neobstál ani ten z předchozí věty.

Vím, soudit celý kontinent podle jednoho dne v jednom městě není zrovna vědecké, ale jsou určité rysy, které se dají odvodit i například o Evropě, pokud se jihovýchodní Asiat ráno vzbudí ve Španělsku. Třeba o křesťanské architektuře nebo veřejné dopravě. I když se v tomto článku mohu dopustit faulu, stejně jako kdyby onen nešťastník vyvodil, že všichni v Evropě honíme býky.

Mýtus č. 1: Afrika je horký, vyprahlý kontinent. Pravda. Dobře, při tomhle tvrzení asi nikdo nemyslí pralesy kolem rovníku, jako spíš Saharu. A tuhle představu mohu pohledem z letadla při přeletu přes Maroko potvrdit. Země je vyschlá a občas ji brázdí farmy. Ale stejně tak četná vyschlá koryta potoků, což naznačuje existenci i deštivých sezón, takže není sucho po celý rok. Podle Wikipedie tomu ale nebylo vždy. Maroko byla ještě donedávna úrodná země plná lesů, které Římané vykáceli a způsobili tak nezvratnou ekologickou katastrofu (varování pro nás?). Na druhou stranu – ani ve snu mě nenapadlo, že uvidím sníh v květnu a ještě v Africe. Což se mi poštěstilo druhý den při cestě pěšky zpět na letiště, kdy jsem si všiml, že některé čepičky hor na horizontu jsou opravdu bílé (Atlas).

Po příletu jsme museli vyplnit formuláře účelu návštěvy. Zdejší cena za bezvízový styk pro Evropany. První zádrhel – adresy lidí jsou hodně přibližné a tak je těžké vyplnit místo pobytu v zemi. Navíc se stovky lidí snažily porvat o asi 3 zbývající tužky, které ještě nebyly rozkradené a ti, kteří propisky měli, se o ně často nechtěli dělit, protože by to je samotné zdrželo. Všechny obchody byly samozřejmě až za pasovou kontrolou. Boj mi zabral hodinu, stání ve frontě další, až mě konečně celník nakonec přivítal kyselým výrazem, protože ta blonďatá Evropanka, na kterou se těšil, nakonec šla za jeho kolegou (klasické přepážky po dvou celnících). Malé doporučení – je dobré si sem sbalit propisku – člověk si tak dokonce může udělat kamarády. Jinak směnárna na letišti dávala mnohem lepší kurz než na tom londýnském.

Mýtus č. 2: Lidé na tomhle kontinentu buší na bubny, k jídlu loví lvy a žijí v chatrčích bez wi-fi. Nepravda. Internety jsem chytal v kavárnách běžně (s čímž jsem i počítal) a z letiště mě dopravil klimatizovaný autobus. Cestou jsme míjeli velbloudy s jejich majiteli, ale ti jsou nejspíš jen atrakce pro turisty. Navíc silnice do centra byla bez výmolů a vedle vedl dobře udělaný chodník (i když, udržovat silnice v dobrém počasí je přece jenom jednodušší).

Kulturní šok

Horký vzduch mě udeřil do tváře hned po vystoupení z autobusu blízko historického centra města. I když v Anglii byla tou dobou ještě kosa, tady už bylo 30°C. Rozhodně jsem nezáviděl pozici autobusákům, kteří tady byli oblečení jako angličtí školáci v zimě (tedy celý rok kromě června a července) – ke klasickému obleku patřil jako mezivrstva ještě svetr. Ale jak jsem později zjistil, tady udělá každý pro peníze opravdu všechno. A tihle trpěli aspoň legálně a důstojně.

Po sto metrech se nacházelo veřejné prostranství. Tady jsem pochopil, jak odlišný svět to je. U nás náměstí slouží téměř výhradně pro lidi, maximálně nějaké to kolo nebo koloběžka. Tady se proplétali lidé, osli a motorky. Posledně jmenované je tady nesmírně populární a musí ho mít prakticky každý, kdo nechce být nula. V reálu pak najíždějí téměř přímo do vás, aby pak v posledních 5 centimetrech uhnuli. To je dělá ještě většími borci. Pokládal jsem je za úplné sebevrahy ohrožující ostatní, ale hlavně sebe a v tu chvíli jsem věděl, že tohle je jedna z těch věcí, které v životě nevyzkouším – hned vedle seskoku s padákem. Vydrželo mi to tak 3 hodiny.

Ve 3 mě vyzvednul člověk, u kterého jsem měl bydlet přes Airbnb. Vyšli jsme před kavárnu a ukázal na svoji motorku. „Sedej.“ Následujích 15 minut se ani moc popsat nedá. Uhýbali jsme lidem kousek před jejich čumáky. Těsně objížděli výmoly s rozbitými dlažebními kostkami.  Každou chvíli jsem si říkal, že teď umřem. Teď! Teď je konec! Zatáčka do pravého rohu, tam určitě budou lidé. Jsou tu! Teď už umřem určitě! Třem zahaleným ženám se vyhnul tak, že se mezi nimi propletl. Zažil jsem hádku, kdy nám povoz s oslem zablokoval cestu a můj kontakt byl ten, co se rozhodl neuhnout. Jason Bourne by mohl závidět.

Na internetu jsem si o téhle zemi už několik let občas něco přečetl. Když jsem došel na městskou tržnici – medínu, tak jsem třeba věděl, že oko nesmí zavadit ani o jednoho obchodníka. Vydrželo to asi 500 metrů, než očko ujelo k šále pro mamku. A týpka se už nešlo zbavit. Po mých několika odchodech a jeho pronásledování, mém vysvětlování, že jsem student (to už nebyla pravda) mi byla vnucena za třetinovou cenu z původní hodnoty.

Mýtus č. 3: Bílý muž je pro Afričany otevřená peněženka. Pravda. Průchod medínou pro bělocha znamená, že na něj budou co 5 metrů pokřikovat obchodníci (a kdyby jenom oni, ale o tom dál), aby si koupili jejich více či méně povedené zboží, protože některé koupě pro ně znamenají třeba týdenní plat. Občas přiběhne člověk, který na vás volá už  dálky a vypadá, že jste si u něj něco důležitého zapomněli. Taky chce jen něco prodat. Po uličkách širokých pro 3 lidi se člověk musí neustále vyhýbat motorkám, které občas strhnou nějakou tu kabelku / batoh, takže je dobré zůstat ve střehu. Cestu kříží různí žebráci s kalnými kontaktními čočkami, aby vypadali jako slepci. Ale lidé jsou tady celkem nápomocní, všichni vám ochotně ukážou nejlepší místo k focení nebo vám dají jinou „dobrou“ radu, aby pak vzápětí natáhli ruku. A zkuste se jich pak zbavit.

Všechny cesty vedou do Jamaa el Fna

Sice jsem si přečetl nějaké články o tom, jak vás místní lákají do koželužen, kde si musíte koupit předražený rodinný koberec / vozík / hada / palác, ale na to, co jsem za pouhý jediný den zažil, se připravuje těžko. Netušil jsem, jak často a kdo všechno se na nich podílí – to mi celkem vyrazilo dech. Podle některých cestovatelů je Maroko jednou z nejpodvodnějších zemí na světě. Historky, které mi kamarád vykládal o Indii, jsem si sám zažil právě tady. A jako bonus vlastně i víc.

První 2 hodiny na mě lidé pokřikovali „náměstí je támhle“. Nevšímal jsem si jich. Pak mi jeden člověk v medíně řekl, že jdu po špatné straně cesty. Pro motorky bude jednodušší, když budu chodit podle pravidel vpravo. Jasně že kecal. Ale řekl jsem si, že aspoň dá pokoj. Jenže pak rozdal pár dalších rad, pochlubil se svým jménem a celkově už byl celkem šťastný, že reaguju. Dobře, podíváme se kam tenhle experiment zajde.

„Na náměstí Jamma el Fna? Hele, ukážu ti cestu. Je to jenom támhle. Normální cesta je zavřená.“ Už si nepamatuju, jak jsem si z něj vystřelil, ale jeho odpověď vzápětí ukazovala na Jammu úplně opačným směrem. V podstatě jsem z něj dostal doznání. No dobře, přidám se k němu a uvidím jestli nabídne nějakou tu koželužnu. Trvalo asi 5 minut, než mi nabídl návštěvu jeho malebného rodinného podniku s koženými výrobky. Tím nabídl tady místní samozřejmě myslí, že už vás tam vedou. Tak jsem to odmítl, že se přece jenom podívám na to náměstí. Zase se ochotně nabídl, že mě tam teda vezme. Po 10 minutách chození celkem opuštěnými uličkami a občasném utrousení poznámek jako „tohle je mešita“ jsme zastavili v jedné liduprázdné. Jo, věděl jsem jak to skončí už od mého odmítnutí skvělého podniku, který má slevy pouze v tento den.

„Jo tak mě těšilo. Tady tě nechám. Mimochodem máš pro mě nějaký dárek?“ Otevřel jsem tedy peněženku a nabídl mu 60 dirhamů, ekvivalent 200 korun. Začal natahovat, že jeho služby jsou mnohem cennější a že chce 200. Mimochodem, už jsem zmínil, že tady mají úplně ztřeštěné představy o našich platech v Evropě? Jeho drzost mě zaskočila a tak jsem se zatvrdil, že si vezme 60 a víc mu nedám. Z mého rozpočtu necelých 400 dirhamů jsem opravdu nechtěl dávat místnímu loupežníkovi víc jak polovinu. Ale zase chápu, že život je tady těžký, tak jsem mu nabízel aspoň něco.

Jenže postupně se přitrousili další dva jeho povedení kámoši. Občas vyhrožovali mně, občas se hádali mezi sebou. Hodný policajt to zkoušel s historkami, jak jsou z chudého Atlasu (a odháněl ty dva) a ten zlý naznačoval pěstí. Moje zatvrzelé ujišťování, že víc jim nedám, protože peníze taky potřebuju, si ode mě po deseti minutách naštvaně těch 60 vzali. Nebál jsem se jich, byla to pro ně práce. Což se ale nedá říct o opilém Britovi, který mi ten den ve 3 ráno v Londýně vyhrožoval zmlácením. Tam jsem byl zdřevěnělý hrůzou.

Jenže to nebyli jenom různí vyžírkové a nemorální osoby, kteří se snažili dostat do mé peněženky. Během dne se mě snažili „na náměstí“ dostat běžní lidé, kteří si třeba zrovna kropili hadicí práh u svého domu. Černoch s hady mě poslal do prdele, když jsem na něj nereagoval. Ale nejšílenější mi přišla místní děcka. Když jsem dorazil do svého místa ubytování po svých, minul jsem uličku o pár metrů. Tam si děti kopaly s míčem, dokud mě neviděly. Pak se kolem mě seběhli a i když jsem jim svým mobilem naznačoval, že mám GPS, stejně mi ochotně nabídly, že mě těch 10 metrů doprovodí. Jejich vůdce vypadal asi jako já, když mi bylo 11 – hubený s brýlemi a po chvilce se mě jako jediný držel jako moucha hovna, protože ostatní vrátný odehnal. Vrátný mi ještě pomohl odemknout dveře, načež se mě ten kluk zeptal na nějaké peníze za jeho skvělé služby, bez nichž by mi určitě přestala GPS fungovat a cestu zpět bych určitě nenašel. I vrátný mě pobídnul, jestli tomu spratkovi něco nedám. „Ne, děkuji.“ a zabouchl jsem dveře.

Za půl hodiny jsem vyrazil zpět do města s nabitou baterkou v mobilu. Poděkoval jsem vrátnému za jeho předchozí pomoc a prosmýkl se z uličky směrem do centra. Super, haranti jsou pryč. Jenže ti se vzápětí vynořili z opačné strany, než předtím. Můj malý „kamarád“ v červeném tričku divoce ostatním gestikuloval a nadával na mě v arabštině. Zblízka mi strčil prsty skoro až do tváře a já začal přemýšlet, kolik zvládnu zkopat desetiletých dětí, než mě dobijou. Naštěstí nakonec nezaútočili a já nemusel skončit jako mistr Pycelle ve Hře o trůny.

Ale ten pocit z „kukuřičných dětí“ ve mně zůstal. Tady se vás snaží obrat opravdu všichni – od starců s falešnou slepotou po dravé malé děti. Mimochodem, fotky tady zachycují jen zlomek atmosféry. Hodně věcí jsem nevyfotil jednoduše proto, abych nepřitáhl zraky místních a nemusel bych jim něco nechat. A po setmění jsem na radu internetu raději vůbec nevylezl ven.

Muslimové

V Česku a víceméně v celé Evropě teď jede protimuslimská propaganda. Ať už je to Pegida, UKIP nebo IVČRN, všechny tyto strany sdílejí společně teze, které jsou mnohdy buď nepravdivé nebo rovnou vůbec reálně téměř nemyslitelné. I když nejsem zastánce africké imigrace, protiislámská rétorika se mnohdy neslučuje se skutečným světem. Chtělo by to nejspíš samostatný článek, tak to proletím jen ve zkratce.

Mýtus č. 4: Muslimové jsou zaostalá stvoření usilující o světovou nadvládu, kde žena je pouze majetkem a jediná náplň volného času je bouchání hlavou o zem nebo vraždění křesťanů. Nepravda. Maroko je muslimská země z 97% procent a nevypadá, že by se chystala zbývající 3 procenta vyvraždit. Z mých zkušeností jsou sice poněkud líní, ale to má za následek koukání na americké seriály a snění o západním stylu života, ne naopak. Těch pár procent inteligentů s vestami jsou ti stejní fanatici, kteří v křesťanství upalují čarodějnice nebo v buddhismu nahánějí Rohingy a Kareny (už slyším křičet lidi, jak jsme z toho upalování vyrostli – jenže v Africe se to dělá dodnes a třeba v Irsku církev po celé 20. století provozovala otroctví).

Kromě obecných mýtů jsou v éteru i přímo konkrétní, lehce vyvratitelná tvrzení. Od jednoho Brňáka jsem se doslechl, že nevěřícího při vstupu do mešity okamžitě zastřelí. V tom případě jsem unikl smrti asi ve 3 případech – ať už v Marakéši nebo v Evropě. Tvrzení, že musí všechny ženy v muslimských zemích nosit šátky na hlavě, si dovolím oponovat obyčejnými fotografiemi v tomhle článku. Obecně mi přišlo, že starší ženy jsou zvyklé ještě z dob, kdy opravdu musely, zatímco hodně z těch mladých už to má na háku. Třeba v čajovně, kterou jsem měl vedle baráku, byly 2 staré ženy, které vypadaly se svými bílými šátkami jako jeptišky. Vedla je 3., mladá a příjemná žena, nejspíš protože uměla anglicky, která si své krásné černé vlasy nenechala zakrýt nějakou hadrou.

Maročané nejsou svatoušci, ale podobný standard chování je nastavený třeba v hinduistické Indii. Takže věřím, že jde spíš o kulturní zvyky, než o vliv náboženství.

Skutečné Maroko

Ráno jsem se vydal směrem do modernější čtvrtě, která se nazývá Nové město. V historické části byl ještě klid. Lidé se teprve probouzeli a nikdo mě neotravoval. Masy žebrajících místních ještě zřejmě neměly otevírací dobu. Po dvou kilometrech, které jako by vypadly ze severoafrických misí počítačových her, jsem došel na okraj. Zpět do „normálního světa“.

Dobře, pořád to vypadalo exoticky. Ale byly tady hlavní silnice, na kterých se proháněla auta. Míjel jsem baráky, které by se v Londýně prodávaly za stovky miliónů. Koupil jsem si nanuk z mražáku ve večerce (i když mi ho nacenili na 80 korun). Nikdo mě neotravoval s koupí toho či onoho. Byly tady obchodní domy s „klasickými“ značkami, jako je H&M. A hlavně tu byl McDonald’s 😀.

Už jsem byl unavený z odrbávání místních, kdy i můj ubytovatel nabízel misku kuskusu, který mi mohly připravit jeho služky, za 250,-. Botanická zahrada byla nádherná, s palmami, kaktusy a téměř pralesem. Ale i tam nabízeli sklenku džusu za 160,-. Americká zlá korporace s žlutým emkem ve znaku tak nabízela jistotu – podobnou cenu jako kdekoliv jinde na světě a hlavně záruku, že z toho neskončím v křečích.

Mýtus č. 5: V Africe je všechno levné, protože sotva znají peníze. Nepravda. Minimálně Maroko trpí syndromem otevřené peněženky a představami, že v Evropě vyděláváme stovky tisíc měsíčně. Všude, kde je šance turistů, je pěkně draho. Nebyl jsem tady dlouho, abych mohl srovnat normální ceny surovin, ale to málo mi přišlo podobné, jako v Česku. Jinak minimální mzda je přes 3000 korun. Více než mají lidé třeba na Ukrajině (2600,-). Menu v McDonald’s stálo klasicky kolem stovky, takže zatímco tady jsem měl klid a mohl si ujíždět na rychlém wi-fi, v Anglii si není kam sednout a je třeba snášet uječené nízkopříjmové černochy a jejich ratolesti, kteří místnost během vašeho pojídání skoro zdemolují. Ať žije relativita.

Cestování časem

Nedařilo se mi zorientovat v autobusech, tak jsem se vydal 6 kilometrů na letiště pěšky. Krk už jsem měl krásně spálený, jak mě sluníčko od včerejška nabíjelo. Zase mě nenapadlo vzít si krém. Po cestě jsem narazil na další zdejší specifikum. Skupiny dětí stopující auta. Nechtěl jsem vědět proč, doufal jsem jen, že si mě nebudou všímat. Hned u první skupiny stály 3 děti nad 4. klukem, který se svíjel v agónii. Měl něco s nohou. Napadaly mě 3 možnosti – ty ostatní ho zmlátily, byla to past na turisty nebo spadl z přilehlého plotu chránícího sad olivovníků. První dvě možnosti byly tak strašidelné, že jsem se neodvážil zastavit a pomoct kvůli případné 3. možnosti. Opravdu mě netěšila představa, jak se na mě všichni vrhnou.

Celou dobu jsem byl vystresovaný faktem, že jsem vlastně nevěděl, kdy letí letadlo. Google kalendář z nějakého důvodu posouvá události při přesunu lidí do jiného pásma, což vyvolává zmatek. Hovor nebo let, který si člověk nastaví na 15:00 u nás, se pak třeba v Řecku automaticky přehodí na 16:00. Pak je těžké vědět, na čem vlastně jste. Nebo nastavuje hodiny podle zóny příletu. Jaká zóna je Maroko? Mají letní čas? A co Kanárské ostrovy, kde jsem měl přesedat? Navíc mě Google mapy poslali do nějakého klubu letců v domnění, že tam tudy vede zkratka. Voják mě vyhodil a já musel ujít štreku zpět.

Jo líbilo se mi, jak to tady vypadalo. Zakusil jsem exotiku a pocity tak intenzivní, že jeden den vydal za několik týdnů cestování po evropských destinacích. Zase bych se do Maroka vrátil. Ale lidi mi tady lezli na nervy.  Nedá se jim věřit a snaží se vás všemi možnými způsoby okrást. Mimo turistické historické centrum už to bylo snesitelné, ale uvnitř něj jsem měl chuť mlátit i malé děti, v Evropě představa naprosto nemyslitelná. Jinak jsem přesvědčený, že to je mentalitou a ne pouze chudobou. Na Ukrajině jsou lidé ještě chudší a chovali se přesně opačně – skoro mě ještě naháněli, když mi měli vrátit peníze třeba za 8 korunovou kávu. Tady by ji nacenili na 150 korun a ještě vám tvrdili, jak jsou levní oproti těm zlodějským podnikům okolo.

Kanáry

Při vstupu na palubu drobného letadla jsem slyšel charakteristické španělské štěbetání. Závan Evropy. Posouval jsem se až k mému sedadlu – jenže na něm někdo seděl. „Pane, tohle je moje sedadlo.“ Po dvou minutách vysvětlování, jak se vlastně čte značení sedadel vytištěných na zavazadlových prostorech si uvědomil, kde vlastně sedí. Tam, kde seděla osoba B. Která měla sedět tam, kde byla osoba C. Letuška přišla pomoct s vysvětlováním, a tak nastala na několik minut „škatulata hejbejte se“. O pověstné španělské inteligenci jsem musel napsat už několik článků.

Ale abych nemachroval, ten den jsem byl blbcem i já. Šílenství v časových pásmech mi na Gran Canaria ukazovalo, že mám asi 2 hodiny. Super, udělám si otočku do Las Palmas. Vítězoslavně jsem pak při cestě zpátky doběhl na letiště, jak jsem to krásně stihl. Než mi oznámili, že můj let vyrazil před půl hodinou. Čekání tedy nemělo být 2, ale 1 hodinu.

Oči rozšířené hrůzou naštěstí vyřešil sekuriťák, který mě pustil do dalšího letadla. Na Lanzarote je tady pravidelný let co hodinu a funguje tedy spíš jako autobus, tak to nebyl velký problém.

Udivilo mě a trochu i zklamalo, když jsem pozoroval Kanárské ostrovy z letadla. Moje představa o ostrovech pokrytých palmami se rozplynula při pohledu na vyprahlou krajinu. Minimálně Lanzarote vypadalo jako Sahara. Jen s azurovým mořem okolo. Tyhle ostrovy jsou vlastně geograficky ještě jižněji než Maroko – na úrovni Západní Sahary, takže to celkem dává smysl. Ale moje vysněná dovolená to nikdy nebude.

Dvouhodinové čekání (teď už opravdu 2 hodiny) mi dalo vzniknout nápadu smočit se v Atlantickém oceánu. Vždyť masa vody byla hned za letištěm. Za plotem. Který nešel přelézt. Dojdu tam tedy po svých okolo letiště. Další z mých blbých nápadů. Chodníky tady nejsou, všechno je zase klasicky uzpůsobeno pro auta a chodec nemá šanci. Musel jsem běžet po terénu vedle silnice, který mě zpomaloval, jak jsem se do něj bořil. V duchu jsem už asi po sté v životě proklínal Španěly za jejich schopnost „myslet“. Právě tady jsem si uvědomil, že Maroko už svého severního souseda v urbanistickém plánování dalece předstihlo.

Dokázal jsem to! Nohy v Atlantickém oceánu se chladily po dvoukilometrovém běhu po lávovém poli a občasném přeskakování nesmyslných překážek. Konečně pocit vítězství. Jenže zpátky už tolik sil nebylo. Znovu boření v lávě. Na letiště jsem dorazil, když zrovna zavírali odbavovací přepážku. Do odletu 30 minut a paní už sama nevěděla, jestli se to dá do počítače ještě zadat. Při doběhnutí k letadlu jsem byl už opravdu vyčerpaný. Tenhle víkend byl hodně intenzivní. Ale stál za to. Bude na co vzpomínat.

Květen 2017

XXVII. Kodaň

Finsko

Ne, to není demonstrace mých vágních znalostí zeměpisu. Ale víkend jsem skutečně strávil tady. Člověk se do Finska vrací rád, aby oprášil všech pět slov, které se zvládl během celého semestru naučit. Navíc Finové jsou velmi milí lidé, kteří by vás samou láskou chtěli zavřít nahé do místnosti, kde vás ve 100 stupních povaří. Kdo by se sem nechtěl vracet.

S kamarádem na jeho Erasmu jsme zažili pravé finské zážitky, jako husté sněžení v posledních dvou dubnových dnech nebo led foukající do obličejů při návštěvě vesnice Mumínků. Ledová královna nám dala trochu zabrat. Nebo jsme se přikradli na studentskou akci, protože jsem prozřetelně přibalil finskou školní kombinézu s sebou.

Ale o Finsku jsem napsal už dost během Erasmu. Navíc Turku není moc zajímavé město, vypadá spíš jako Karviná (ale mají tu hrad). O to víc mě zaráží, že v této „ospalé díře“ útočil muslim na lidi. Přijde mi to už skoro jako kdyby se to stalo na fryštátském nebo havířovském náměstí. Můj počet navštívených měst s útoky tím ve stejném roce stoupl na 3 (už to pro mě začíná být statisticky významné).

Hygge

Ve Finsku jsem v buse strávil hodiny, protože je vše daleko. V Anglii trávím v transportu hodiny, protože autobusy stojí v zácpě a vlaky selhávají. V Kodani jsem z nějakého důvodu byl do 30 minut z letiště na hostelu. Za dalších 30 minut v kavárně, kde měli otevřeno až do 11 večer. Bylo tam teplo, přítmí a všude svíčky. Najednou jsem měl všechno to, po čem v Londýně tak marně toužím. Pravá pohoda. Dánské hygge.

Druhý den ráno jsem měl v ruce klíčky od kola. Je zajímavé, že zámky jsou instalované přímo na otáčejících se kolech, řetězy se nepoužívají. Do večera jsem tak stihl projet památky, rozličné kavárny, přístavy, malou mořskou vílu (u které foukalo tak, že jsem pomalu nemohl otvírat prsty) a Christianii, proti které je londýnský Shoreditch slabota.

Byl 1. máj – byl lásky čas. Hipíkův zval ku lásce hlas, kde travkový zaváněl ráj. Svobodné město Christiania je stát ve státě. Všechno je pokryté graffiti, všude se vyznává láska a všude je cítit tráva. Nejčastější typ trhovce je člověk s malým stánkem s cihlami trávy a hašiše. Hned u prvních na mně bylo poznat, že jsem trochu zaskočený, protože jsem netušil, že je to tady legální. Trhovec mě zasvětil, že v žádném případě – pokud se ukáže policie, tak to všichni sbalí a utečou. U jiného jsem chtěl ze zájmu vědět, kolik takový hašiš stojí. Ten odsekl, že buď kupuju nebo ne. Chtěl jsem jen vědět cenu, a tak mě poslal do háje. Tolik ke svobodnému městu. Na druhou stranu mi tyhle dvě rozdílné zkušenosti ukázaly, že i mezi drogovými dealery jsou jak pohodoví lidé, tak zmetci.

Za den se toho moc stihnout nedá, ale s koly a malou rozlohou města se to aspoň dalo vidět. Kodaň mě uchvátila. Tohle byl pravý opak Dublinu, ve kterém jsem byl měsíc předtím. Perfektní doprava, perfektní služby i volnočasový odpočinek. Docela jsem litoval, že jsem tohle město nenavštívil dříve, možná bych pak neskončil v nepřívětivém Londýně a můj život se odvíjel jinak. Kodaň mohu bez výčitek doporučit.

Květen 2017

XXVI. Dublin

Féach gach treo

To není formule na přeměnu slona ve většího slona. Irové stále ještě používají původní keltský jazyk, který je na všech cedulích společně s angličtinou. Ale to není zdaleka jediná zvláštnost tohoto národa. Pivo je černé a není možné ho konzumovat na veřejnosti. A zbohatnout se prý dá jednoduše. Stačí když najdete místního zeleného skřítka a trochu ho pomučíte, aby vám prozradil polohu zakopaného hrnce plného zlata.

Navštívit Irsko je díky Ryanairu celkem levné vzhledem k tomu, že je to zdejší firma. Zaletět si tedy na pintu Guinesse nebo zkusit waterboarding na nalezeného leprikóna může vyjít levněji, než jet hodinu vlakem do Bath (když člověk vychytá letištní autobusy). Vžité představy o tomto „smaragdovém“ ostrově pak není těžké naplnit. Minimálně Dublin je celý laděný do zelené barvy a v noci se v Temple Bar dá zaposlouchat do tradiční irské hudby, kterou tam v hospodách hrají pro turisty.

Počasí je tady prý příšerné a je třeba se na něj připravit. Od Atlantského oceánu neustále fouká studený vítr a klima je nepříznivé dokonce i pro stromy (ty jsou nahrazené nekonečnými vřesovišti). Proto mi přirozeně vyšlo na celý víkend nádherné počasí. Fotky z Howth mi záviděla i kolegyně, která tady bydlela 3 roky a která mě sem poslala. Její nejoblíbenější místo na světě prý ještě se sluníčkem neviděla.

Irové

Irové jsou velmi svérázný národ. Neměly je rádi v Americe a v Británii už vůbec ne (mimochodem v Americe je jich desetkrát víc, než doma – Poláci ještě mají co dohánět). Donedávna si ještě dělali s Anglií naschvály – většinou to vypadalo tak, že Irové provedli nějakou špinavost, jako třeba bombový útok nebo zastřelení policistů zezadu v Londýně a Britové jim na oplátku nastoupili s jednotkou a třeba jim vypálili celé město (Black and Tans Cork 1920 – snipeři dokonce odstřelovali přijíždějící hasiče). Z nedávné minulosti pamatují, jak jim v roce 1972 Britové přijeli na demonstraci a postříleli 13 lidí, některé zezadu při útěku nebo při pomoci bližním. Polovině bylo 17 let. Britové, kteří si tuto událost pamatují, mi řekli, že se to dlouho v novinách tutlalo. A Irové jim to samozřejmě nemohou zapomenout.

„Severní Irsko, to nejsou Irové! Jsou s Brity už příliš dlouho, abychom se vůbec ještě někdy mohli sjednotit.“ Líčil mi Ir v hospodě, jehož mateřskou řečí byla dokonce ještě irština. „Jejich vzdělávací systém je v prdeli. Celá země je v prdeli.“ No, já bych se klidně rád podíval i do toho Severního Irska. „Prosím tě, v Belfastu nic není. I ta Hra o trůny je víc tady než tam. Malíček je můj soused a Hodor dělá DJe vedle v gay baru.“ No, když jsem mu řekl, že mu chci položit důležitou otázku, tak správně odtušil a odpověděl mi, že fakt neví kde ty leprikóny schovávají. Asi jsem měl zkusit nejprve pomučit toho Ira.

Abych řekl pravdu, Irové jsou asi ten nejnepříjemnější národ, který jsem zatím navštívil. Řidič v autobuse projížděl zastávky s tím, že už nechce nabírat další lidi (to řekl lidem, když jednou zastavil a nechal je doběhnout, než jim zase před nosem zavřel). Při vystupování do mě strčila žena, která se rozhodla, že půjde ven předem, že tam nemám co stát (když nebylo moc kam uhnout). Na ulici do mě vrazil mladý žebrák, hned po tom, co poslal mladou dvojici do prdele, že mu nepřispěli. Ale co teprve autobusák v Howthu. To byla vyloženě kurva.

Howth je malebné místo se skálami, za které by se žádná pohlednice nemusela stydět. Nachází se 13 kilometrů od centra Dublinu a rozhodně doporučuju všem návštěvníkům města se do něj podívat. A přibalit si baseballovou pálku k tomu. Autobus má jezdit co půl hodiny a já už pomalu potřeboval jet zpět na letiště. Jenže autobusák, který tam stál, pořád ne a ne vyjet. Kromě mě tam bylo ještě pár asijských turistů a školní výlet německých dětí (asi 20). Děcka byla očividně zvyklá na jiný standard, tak se ho občas chodila ptát, zatímco seděl roztažený v buse a cpal se. Ten tvrdil, že je zpoždění, přestože jsme se divili, jak je to možné, když On je první zastávka. Jednou brblal, že 10 minut, pak že neví, po 45 minutách řekl, že pojede za 45 minut.

Tak to třída vzdala, že se mezitím raději půjdou projít na další zastávku. Asiati si objednali taxi. Já zalezl do nejbližší hospody, že si aspoň dám Guinesse. Ani jsem nestačil zaplatit, když jsem za oknem viděl, že řidič nabírá 3 cestující, kteří tam zbyli, a odjíždí. Neuběhlo ani 5 minut a přijel druhý řidič, tak jsem neváhal a raději vyběhl. Tušil jsem správně, už se rozjížděl. Naštěstí mě ještě nabral. Kdyby mi nezastavil a k tomu ještě zamával, tak už jim ten Cork zapálím taky.

Za 2 dny se moc hodnotit nedá, ale ta četnost hrubosti a drzosti se nedala přehlédnout. Měl jsem občas pocit, že opravdu nejsou víc, než keltští vidláci, kteří se po nocích scházejí venku a věští z run. I když kdo ví, třeba jen měli špatný víkend, protože jim zase pohnily brambory. Jen tak mimochodem – irská církev až do konce 20. století udržovala před zraky společnosti ve vyspělém západním světě otroky.

Příroda nejspíš bude mít něco do sebe, takže turistická návštěva stojí za to. I ten Dublin je celkem pěkné město. Ale kvůli počasí a lidem Irsko jako místo pro život určitě nedoporučím.

Mimochodem, to neznamená, že jsem si tenhle víkend neužil. Články jsou už svoji povahou psány neproporcionálně, protože psát o každé zajímavé cestičce a uličce by z čtenářského pohledu moc zajímavé nebylo. Lepší je si do každého aspoň trochu rýpnout…

Březen 2017

XXV. Portugalsko

Odraz minulosti

Byl klidný večer, Slunce zapadalo nad mořem a tu a tam prosvítalo mezi mraky. Bylo teplo, přestože byl únor. Přestože jsem byl stále promrzlý z Londýna, kam jsem se v lednu přestěhoval. Vychutnával jsem si kávu v lisabonské kavárně a užíval si atmosféru.

Lisabon je sice hlavní město Portugalska, ale v porovnání s Londýnem vypadá jako vesnice. Možná k tomu pomáhají i záměrně staře vypadající tramvaje, které patří k turistickým lákadlům. Možná to je nedávná diktatura. Možná ti koně pasoucí se v trávě. Nebo historie dávného impéria, jehož zlaté časy už přešly. Nebo prostě jen fakt, že je to město tak 15x menší.

Na zlatou éru mořeplavectví zde upomínají od staveb jako je Památník objevitelů až po výzdobu a značení linek v metru, kdy ta zelená je vyznačená plachetnicí. Město se nese na vlně nostalgie, kterou popsala moje kamarádka jako „Tohle všechno bylo naše. A tohle všechno jsme ztratili.“ Od úpadku námořního impéria město dorazilo v roce 1755 zemětřesení, ze kterého se s trochou nadsázky vzpamatovávají dodnes. Portugalsko, středověký pupek světa, má dnes třeba 13 procentní negramotnost.

Městské šperky

Tramvaje 28E jsou velkou chloubou města. Protáhnou člověka úzkými strmými uličkami města. Navíc není potřeba na ně vyklopit celou peněženku, jako na každý prd v Londýně. Lístek je stejný jako na běžné MHD. Člověk si ale zaplatí svým časem. Doprava tady je chronicky nepřesná, takže jsem si na tu svoji počkal asi 45 minut (z toho zpoždění bylo 30). V metru souprava přijela o 10 minut později, zastavila na konci tunelu, a než k ní lidé z nástupiště stačili doběhnout, zase se rozjela. Dobře, abych nepřeháněl, jeden člověk to stihnul.

Místní akvárium prý patří k nejlepším na světě. Nebylo to špatné, ale oproti Barceloně trochu zklamání. Člověk zde prochází malé tematické místnosti – tučňáci, vydry, … které jsou všechny soustředěné kolem jednoho velkého akvária s rejnoky, rybami a žraloky. I když vydrám jsem jejich simulovaný prales trochu záviděl. Více než akvárium mě však nadchly palmy venku kolem budovy, takže jsem si v únoru mohl připadat jako v tropickém ráji.

Lisabon je příjemná destinace. Jak je člověk tady, není najednou kam spěchat. Navíc když je sklenka místního zeleného vína v ruce. Teplé klima, klid, nízké ceny a blízkost dělají z Portugalska Brity často vyhledávané místo. Bohužel pro Čechy je to trochu z ruky. Ale na druhou stranu není moc míst, kde by si člověk mohl pod slunečníkem s výhledem na moře vychutnávat pečivo a kávu z pekárny bez otravných prodavačů čehokoliv pod 100 korun, takže se vyplatí si za ty letenky oproti jiným destinacím připlatit.

Londýn

U jiných článků bych skončil předchozím odstavcem. Jenže tenhle víkend měl nepříjemnou dohru, která může zároveň sloužit jako varování všem cestovatelům do Londýna. Město trápí chronická zpoždění, zácpy a selhání všeho druhu. Na autobusové nádraží Victoria jsme tak dorazili s dvouhodinovým zpožděním, krátce po půlnoci, takže nás z něj hned vyhodili. Žádné metro non-stop jako v New Yorku. V téhle megalopoli nikdo neřeší, jestli vás zpoždění nedostalo do problémů. Žádná kompenzace, náhradní autobusy nebo aspoň pomoc ze slušnosti. Prostě nás vyhodili na chodník do deště. Po teplém víkendu jsem navíc měl pocit, že v téhle zimě nevydržím ani 3 minuty.

S drkotajícími zuby jsem studoval chaotické zastávky autobusů na mapce v domnění, že nasednu na nějaký noční rozjezd. V nastalé nouzi jsem využil asi 120% mozkové aktivity a konečně ten jejich systém pochopil. Je třeba dojít na stanoviště G. Až na to, že… Stanoviště G prostě nikde nebylo. Tam, kde dříve stálo, byla rozkopaná zem. Mobil totálně vybitý.  Abych nezmrzl, vyrazil jsem na devítikilometrovou túru pěšky (to není jen nějaké moje bláznovství, to občas dělají i místní).

Kdo někdy byl v tomto městě si asi všiml, jak uličky různě zatáčejí a vlastně nic není rovné. Trval asi jen jeden kilometr, než jsem se v městské džungli totálně ztratil. Udržovat směr severozápad najednou ztratilo smysl. Jít kolem Temže mě vystavovalo dilematu, protože za cenu tohoto vodítka jsem platil větší zimou. Když už jsem ztrácel sílu jít v tom lijáku dál a smiřoval se s tím, že si prostě někde sednu a ráno mě najdou se zápalem plic, našel jsem stanoviště městských kol. Díky bohu aspoň za ně.

Moje ruce se třásly a nemohl jsem je moc rozevřít. Ztížené ovládání dotykové obrazovky na terminálu navíc stále stěžoval hustý déšť. Ale měl jsem konečně řešení. I když vypůjčení stojí 2 libry. A každá další započatá půl hodina další 2. A kdybych to nevrátil to nejbližšího stojanu, který byl až kilometr od mého baráku, tak bych za to kolo nechal asi víc než za vlastní nové. Postupně jsem se rozehřál. V jednom z největších měst světa jsem po levé straně brázdil prázdné silnice, protože nikdo jiný není takový blázen, aby to zkoušel v pondělí ve 2 ráno. Ve 4 ráno jsem vyčerpaný konečně padl do postele. Abych mohl v 9 zase vstávat a jít do práce.

Únor 2017

Americký vzdělávací systém – úsvit konce

Vzdělání

Jak se Bill Gates snaží zničit školství (případně svět)? Je jednotné testování tou správnou cestou k měření úspěchů? Proč Amerika ve školství právě prochází obdobím temna? Jak vede autonomie ke korupci a diktatuře? A jak si stojí Česká republika – stát, ve kterém si myslíme, že jsme neustále ve všem pozadu, za ostatními zeměmi?

Osobní zkušenosti ze západu

Na úvod začnu od konce a shrnu, co jsem většinou psal už ve svých článcích o cestování. Kvalita vzdělání se mezi jednotlivými evropskými zeměmi liší výrazně. Jde o můj subjektivní pohled, který jsem načerpal z komunikace s lidmi a čtením internetových článků. Může a nemusí odrážet skutečnou realitu. Ale za ty roky cestování si nějaký odhad troufnu udělat.

Ve Španělsku se mi lidé stěžovali, že kvůli hloupé Evropské unii museli na univerzitách zavést státní závěrečné zkoušky a závěrečné práce. Navíc je po nich požadována angličtina. Za ty 3 měsíce, co jsem trávil čas s tamními studenty, jsem potkal pouze jednoho, který nestudoval humanitní obor. Ten mi řekl, že za kapitánský kurz na lodi dostal jako bonus 58 kreditů a mohl tedy přeskočit jeden rok strojárny. Člověk, u kterého jsem si pronajímal pokoj, byl středoškolský učitel angličtiny. I tak byl velký problém se s ním anglicky domluvit. Skutečné vědy ve Španělsku asi obecně moc netáhnou, navíc kvalita bude nejspíš celkem bídná. Do Anglie dnes přichází kvůli krizím velké množství Španělů, kteří poté pracují v pohostinství nebo při komunikaci s lidmi (bydlel jsem se třemi Španělkami). Nikdy ne na kvalifikovaných pozicích (na nějaké hodnocení je jich tady dost).

Ve Francii jsem nikdy nežil, ale slyšel jsem, že situace je podobná. Lidé se stěží naučí angličtinu. Univerzity nemají vstupní požadavky na percentil a berou každého. Pak se také očekává, že většina studentů dostuduje. Aby také ne, když průchozí známka je nastavena na zhruba 30%. Na druhou stranu, v Londýně se občas nějaký kvalifikovaný Francouz vyskytne (narozdíl od Španěla).

O anglických univerzitách toho mnoho nevím. Věk studentů je nižší než jinde a jednotlivé stupně se dají udělat ve věku 20/21/24. Školy jsou mnohdy placené a je na ně velký nával. Hlavně čínská smetánka vidí studium svého potomka třeba na Imperial College jako věc prestiže. A tak je cena tlačena nahoru podobně jako nájmy. V kvalifikovaných pozicích inženýrů a vědců Angličany nevidím. Ty náleží Portugalcům, Polákům, Číňanům a jiným.

Z veletrhu univerzit v Londýně jsem si odnesl 2 poznatky. Školy podnikatelství a managementu nabízející diplomy diskutabilní kvality výměnou za ohromné školné se rozlézají jako mor. Těch bylo na veletrhu asi 80% a dodnes mě spamují reklamou na studium, protože jsem tam já blbec nechal svůj mail. Druhým zjištěním bylo, že existují školy, které nabízejí garanci vyznamenání pro x procent studentů – příkladem budiž univerzita v Surrey, která nabízí červený diplom pro 83 procent absolventů bakaláře. Na známky se v anglickém světě hledí hodně a mnohdy je jediným rozhodujícím kritériem pro přijetí do Phd programu. Já se svým českým diplomem, kde se škola „prolézá tak tak“, nemám na slušný doktorát v anglicky mluvícím světě šanci. „Každý“ tady má dobré známky.

Finsko

Mimo západní Evropu zhýralou penězi je situace trochu odlišná. Ve finské Jyväskyle se nachází městská univerzita patřící do top 400 nejlepších na světě (i když já dělal vedlejší techniku nevalné kvality). A štědré peníze, kterými tamní vláda dotuje školství, byly znát. To, co jsme viděli v rámci návštěvy univerzity na katedře fyziky, když mě tam ještě se dvěma spolužáky naše technika poslala, vypadalo jako kdybychom byli v CERNu. Na fyzice v Oxfordu měli „jen“ dalekohled na střeše.

Je to ale kvalita základních škol, která Finsko proslavila. Podle testů PISA patřilo Finsku několik let po sobě první místo v kvalitě vzdělávání dětí. Čímž se nám často chlubili. Prý zvedli plat učitelům a zavedli do integrace žáků nové revoluční metody, které umožní vystudovat každému.

V rámci Erasmu jsem se ještě s další českou studentkou vypravil na jeden den na základní školu. Nevím jestli je to tím, že to byla vesnická škola, ale nikdo nám nebyl schopen odpovědět, v čem ta revoluce spočívá. Oba učitelé, kterých jsme se zeptali, nám nezávisle na sobě odvětili: „Jo tyhle testy.“ Pro slabé i nadané studenty prý žádné speciální programy nemají.

Matematika vypadala jako u nás. Počítání příkladů a drcení učiva, protože se klasicky „nestíhá“ (matematik je snad diagnóza). V jiných předmětech ale občas měli blízko k anarchii. Kapuce na hlavě, nohy na stole, hraní na mobilu. Známky nebo poznámky zde neexistují, jiné tresty jsou zde navíc nemyslitelné. Páky žádné nejsou a tak se žáci mohou rozhodnout, že nebudou dělat vůbec nic. A občas to udělají.

Jak to Finové dělají, to nevím. Asi je třeba se spolehnout na internetové články, že je učitel respektovaná profese, má vysokou míru autonomie (inspekce zde nejsou) a že na sobě všichni „pracují“ od 70. let. Hlavně se neptat, co to znamená. Občas se ozývají v Česku hlasy, že je třeba převzít finský model, protože je nejlepší na světě. Který taky nikdo neví, co znamená. V testech se však nacházejí i země, které jsou dole. Jednou z nich je USA.

Amerika

Dostala se mi do ruky kniha „Smrt a život velkého amerického vzdělávacího systému“ od Diane Ravitch. Informace v ní jsou celkem drsné, proto tento článek píšu. Autorka se v knize věnuje historii vzdělávání v USA, od 60.let až po současnost. Snaha stát se modelovým školním systémem ve světě vedla k postupnému úpadku. Někde až k úplnému udušení jakýchkoliv snah předat žákům znalosti. Výsledkem je země se 14 procentní negramotností v průměru a 11 procentní pro čerstvé odmaturované. Univerzity hlásí až třetinu studentů, kteří mají problémy se základy čtení, psaní a počítání. Současně se zamýšlí, jak se k tak alarmujícím výsledkům mohli dostat.

Bohužel posledních 50 let jsou roky plné seběvedomých prohlášení, autokracie, šikany a korupce. Nikdo z velkých reformátorů popsaných níže nebyl nikdy potrestán. Přestože mnohdy zničili život mnoha lidem, výsledky to téměř nikdy nepřineslo a na konci se prostě jen posunuli „škodit“ někam jinam.

Úkol zněl jasně – musejí projít

Nejznámější příklad je program George Bushe „No Child Left Behind“ z roku 2000. Myšlenka byla jednoduchá – naučit všechny bez výjimky do roku 2014 číst a počítat. Proces měli ověřovat standardizované národní testy. Funkčnost měl zajišťovat systém trestů pro školy, které požadavky nesplní. Od mírných trestů po dvou letech (volný transfer do jiné školy) po úplnou restrukturalizaci (eufemismus pro zavření) po pěti letech. Málokdo tehdy v euforii pro změnu protestoval. Alespoň tedy politici ne.

Mnohým školám se však splňovat požadavky nedařilo. Přes všechna zvyšování platů učitelům, transformace škol na podnikové modely nebo zmenšování tříd, zůstávaly statistiky neúprosné. Ty, které dostaly více hendikepovaných studentů nebo neanglicky mluvících dětí se dostávaly do problémů. I některé školy dříve považované za elitní musely zavřít. Na druhý den se odpadlíci objevili u dveří jiné školy a postupně začali kumulovat problémy tam. Kniha přímo přirovnala situaci k „počítačovému viru“.

Učitelé a ředitelé byli mnohdy nuceni k logickému kroku – ať už přímo k podvádění, manipulaci s potřebným skóre (na percentil 95 najednou stačilo 30%) nebo učení, jak správně vyplňovat testy. Protože osnovy jsou v Americe hodně volné, mnoho škol se uchýlilo k tomu, že už učilo pouze čtení a počítání. Ani na středních školách už mnohdy nezbýval prostor pro zeměpis, fyziku nebo biologii. Jenže – ani celodenní výuka matematiky denně nenaučilo žáky lépe počítat. Pouze lépe vyplňovat testy. Obecný nebo jakýkoliv rozhled na bázi znalostí se vytratil. Zato některým školám výrazně stouply výsledky testů.

První pokusy

V roce 1988 dostal Tony Alvarado úplnou kontrolu v reformách nad okrskem 2 v New Yorku. Během 10 let se z podprůměrného regionu stal 2. nejlepší z celkem 32 okrsků města. V celé zemi se psaly opěvné ódy na člověka, který byl předtím vyhozen z 4. okrsku kvůli finančním machinacím. Mnohé rodiny se dokonce začali do regionu stěhovat kvůli škole.

Jenže to bylo právě ono. Rodičům se po 10 letech nezdály některé metody výuky matematiky a začali pochybovat o sebevědomých prohlášeních Alvarada o tom, jak spravil školní systém. Až byly nakonec vydány studie, které odhalily skutečnou korelaci mezi stěhováním lidí a výsledky testů. Když se reformy rozkřikly (sám Alvarado se o to šikovně přičinil), přitáhlo to do regionu více bílých rodin. Bílí studenti začali měnit poměr škol výrazně ve svůj prospěch na úkor těch černošských a hispánských, kteří mají tradičně o dost horší výsledky. Navíc těch několik málo, které zůstaly „černošské“, byly stále pod průměrem.

Když vycházeli na světlo studie o škodlivosti odčerpávání více motivovaných studentů z jiných regionů, Alvarado už byl dávno za horama a dolama v San Diegu, kde se svým protějškem Alanem Bersinem připravovali další reformu za miliony dolarů. Bersin byl ale o poznání drsnější. Od města dostal volnou ruku a vyházel 90 procent ředitelů, čímž vyslal jasnou zprávu svým oponentům. Poté dosadil své lidi. Ředitele i učitele pak pravidelně kontroloval a přezkoumával. Platy učitelům šly výrazně nahoru – měly je k práci motivovat. Pokud ale někoho vyhodil, předtím ho ještě veřejně zostudil. Bersin byl velmi arogantní člověk, který například v jednom kuse bojoval proti odborům. Chtěl školy řídit jako podniky a učitele vyhazovat třeba z hodiny na hodinu.

Bohatí podnikatelé během let dokonce platili anti-kampaň proti jedinému vysoce postavenenému kritikovi Bersina. Ten bojoval každý rok proti jeho opětovnému zvolení. A to až do roku 2005, kdy po 7 letech rada hlasovala 3-2 v jeho neprospěch, načež rezignoval. Učitelé pamatují na jeho vládu jako na éru strachu, kdy byl vyhozen každý, kdo nesouhlasil s dlouhými hodinami nebo postupy. V jejich hodinách se bez ohlášení objevovaly kontroly a nezřídka končily vyhazovem. Mnoho jich ale stejně skončilo dobrovolně – počet odchodů vysoce převyšoval národní průměr.

Analýza ukázala, že kvalita sice mírně porostla, ale mnohem pomaleji než s ostatními kalifornskými městy. Navíc se míra vyhazovů ze škol zvýšila na 23 procent. Tedy zase, ti slabší odpadli a silnější zlepšili průměr, takže lepší skóre ani nemuselo být kvůli lepším učebním metodám. Dalším zjištěním bylo každodenní 5-hodinové vyučování čtení a matematiky. Nastavené procesy občas vyústily v absurdní situace, jako 3 hodinové bloky čtení ve školce pro 4 leté děti. Jenže nastavená pravidla bylo nutné pod hrozbou trestů dodržovat.

Charterové školy

Jeden z experimentů zahrnoval i tzv. charterové školy. Myšlenkou byly malé, nezávislé třídy někdy i o několika studentech ve vlastní budově nebo na území klasické veřejné školy. Samy si měli určit, jak bude výuka probíhat. Sloužily tedy i k výzkumu, kterými cestami se ubírat. Učitelé měli dlouhé hodiny a vysoké platy (i 130 000 měsíčně,-). K vymoženostem patřilo zbavit se jakéhokoliv studenta nebo metody tvrdé disciplíny, za které by běžná škola mohla lehce skončit před soudem. Výběr studentů probíhal pomocí loterie – počet míst byl omezený. Po několika letech školy vykazovaly skvělé výsledky a vypadaly jako naprostý úspěch. Konečně to vypadalo, že se našla cesta.

Jenže pomocí transparentních studií se začalo postupně zjišťovat, že si charterové školy celkem běžně hrály se skladbou svých studentů, jako by byli nějaké zboží. Během let se těch nepohodlných zbavili. U mnohých top škol se zjistilo, že jim chybí hendikepovaní studenti nebo černoši. Téměř vůbec se nenajímali učitelé angličtiny, aby nemuseli integrovat cizince. Zbavením se těch pomalejších jim zajistilo místo v žebříčcích statistik. Někteří se takto zbavili od páté do osmé třídy až 60 procent svých žáků.

Nezávislost od veřejného dohledu navíc způsobila růst korupce. Mnoho vlastníků charterových škol je začalo využívat pro vlastní byznys. Online školy si přicházeli na desítky milionů dolarů ročně. Nebo prodávali škole vlastní produkty, případně vypláceli plat vlastním rodinným příslušníkům. Některým vlastníkům přibývaly mercedesy, zatímco učitelé nedostali měsíce zaplaceno. Neohlášená inspekce našla vážné nedostatky u 10 procent škol. Tedy z těch, kteří neodmítli inspektory vpustit dovnitř.

A výsledek? Podle testů v roce 2008 si charterové školy nakonec v průměru nestály lépe, než ty ostatní. Některé z nich měly výsledky přímo příšerné. Ale našli se i dobré příklady. Třeba školy v Bostonu a obecně celém Massachusetts to berou celkem vážně a jsou prý schopné konkurovat v PISA testech i top zemím. Bohužel, jestli je to výsledek znalostí nebo nekompromisního drilu testů, se už kniha nezmiňuje.

Když se Obama dostal k moci, tak v rámci svých reforem zrušil omezení na počet studentů charterových škol. Ty tak ztratily kontrolu výběrů svých studentů a začaly o motivované studenty bojovat. Data z důsledků tohoto kroku kniha nezmiňuje. Ale bylo poznat, že autorka nemá Obamu a jeho reformy zrovna v lásce.

Diktátorští filantropové

Zpět v New Yorku se odzkoušel další experiment vedení školy jako firmy. Michael Bloomberg, jeden z nejbohatších lidí světa, se stal starostou a převzal úplnou kontrolu nad městskými veřejnými školami v roce 2002. Nechtěl žádný dozor, aby měl volnou ruku k jakýmkoliv reformám. Poté najal top lidi z byznys světa, špičkové právníky a managery, aby tyto školy vedly. Pro rady si chodili i k dříve zmíněnému Bersinovi.

Magnát se soustředil na micromanagement – říkal učitelům, jak mají učit i když kompletně chyběla informaci co mají učit (kromě matematiky). Postupně rostly obavy z autokratického vedení, plného chyb, jako byly třeba chybějící osnovy. Co dělal s oponenty se nejvíce ukázalo v roce 2004, kdy chtěl Bloomberg zrušit možnost propadnout ve 3. třídě, což se členům staré rady moc nelíbilo. Těsně před dnem nezávazného hlasování nechal Bloomberg dva své názorové oponenty z rady vyhodit, aby si zajistil většinu. Poté to okomentoval slovy: „primátorská kontrola znamená primátorská kontrola, děkuji pěkně.“

V roce 2008 došlo na hodnocení programu. Podle kontroly NAEP se zlepšila úroveň pouze lehce u 4. tříd. Procento odmaturovaných se zvýšilo ze 44 na 56 procent. Jenže. Tato procenta byla mnohdy získána díky zavedení programu „credit recovery“. Což znamenalo uznání zvládnutí předmětu, kde se student třeba ani nikdy neukázal, pomocí bonusového projektu nebo návštěvou několika extra hodin. Počet studentů, kteří pak potřebovali „oprášit“ základní znalostí čtení, psaní a počítání v prváku na městské univerzitě tak stoupl ze 66 na 82 procent. 4 z 5 studentů vysoké školy má v New Yorku problém s něčím, co české děti zvládnou do 5. třídy základní školy. Očividně, požadavky mají v USA nastavené jinak.

Knihu jsem si trochu paradoxně vypůjčil na srazu efektivních altruistů, jejichž „vůdcem“ je Bill Gates. Některé mé obavy o dogmatech, které má toto hnutí nastaveno, byly v knize dokonce adresovány. Počítačový magnát svými financemi například v Africe nechal „vyrůst“ několik málo velmi dobře placených organizací bojujících s malárií, čímž zadusil ostatní tamní vědecké organizace a zbavil se jakékoliv diverzity názorů na tento problém. Musím říct, že i moje otázka na přelidnění se přešla na přednášce jeho mluvčího na UCL bez povšimnutí. Na otázku o kontrolních mechanismech paní z neziskové organizace, podle které se zachráněné dětí stávají otroky Nigerijců odpověděl, že nikdy nelitoval snahy zachránit jediný lidský život. Potom byla diskuzní část ukončena. Ale zpět od dogmat altruistů.

Gates v letech 2000-2008 napumpoval do školství 2 miliardy dolarů. Ušlechtilý čin. Jenže to vzal pod svou kontrolu. Všechny dozorčí rady dostaly vlastní „štědrý příspěvek“. Nikdo, včetně výzkumníků si nedovolili vznést námitek, protože se vystavovali odstřižení příjmů ať už pro sebe, svou školu nebo své sousedství. Celá země byla na jeho talíři. Gates se tak stal neomezeným vládcem, ještě větším než několik jeho předchůdců. I on samozřejmě „znal“ řešení.

Dnešní střední školy jsou prý zastaralé a neučí to, co by učit měly. Mnoho jich nechal zavřít, aby mohl upřednostnit nové, menší, s jeho lidmi. Malé školy podle něj byly řešením problémů, protože měly silnější smysl komunity. Jenže se záhy zjistilo, že tyto „vesnické“ školy jsou jen opakováním historie. Na jednu stranu každý zná každého, na tu druhou chybí kvalitní vyučující, kteří jsou rozmělněni po více institutech.

Občas došlo k absurdním situacím, kdy se jedna budova rozdělila na 3 školy. Skončilo to taháním se o učebnice, kavárnu, tělocvičnu, … Žáci se začali nálepkovat (škola geeků, huličů, rváčů, …), ředitelé se mezi sebou hádali. V roce 2006 Gates přednášel ve švýcarském Davosu, jak jeho reforma školství vyřeší problémy, zatímco u něj doma se malé střední školy otevřené pod jeho vedením zmítaly v chaosu. Ředitelé odcházely, roční úbytek učitelů byl kolem 20 procent. Absolventi nebyli schopni se zapsat na univerzity (i přes jejich nízké požadavky). Experiment skončil v roce 2008, kdy Gates uznal, že jeho školství nebylo nijak zvlášť úspěšné.

Co si z toho vzít?

Podle autorky se za těch posledních asi 130 let neobjevil žádný recept na úspěch. Ani nejlepší odborníci nebo „zábavní“ učitelé nebyli schopni zvýšit znalosti žáků. Ty naopak za posledních 50 let upadly kvůli častým reformám a za posledních 15 let navíc prudce kvůli testům, které „trestaly“. Podle ní je důležitá stálost, dlouhodobé cíle a motivace. Ne reformy co pár let, které kromě žáků naráží i na odpor učitelů, nucených se co chvíli rekvalifikovat.

I přes výhrady, které jsem měl (a mám) k našemu školství, jako jsou autoritářští učitelé a neschopnost pružně reagovat na nadané jedince, si myslím, že si stojíme velmi dobře. Do páté třídy téměř všechny děti zvládnou číst, psát a počítat, s čímž mnohé americké zápasí ještě na univerzitě. Mnoho dětí je u nás motivovaných pod hrozbou vyhazovu a následného sociálního stigmatu, případně jenom vidinou lepšího zaměstnání. V Americe se těchto hrozeb zbavili. Kdo učivo nezvládne, objeví se přes noc na jiné škole. Navíc běžnou univerzitu má „každý“ Franta s traktorem. Na ty „zajišťující školy“ dosáhnou jen bohatí. Není divu, že si pak student řekne: „Tak na co se snažit?“

Ale i u nás se smráká na horší časy. Přestože až na výjimky skončili všechny pokusy o reformu školství v Americe neslavně, mnohdy kráčíme ve stejných stopách. Dříve lokální maturity nahradily standardizované, což ty horší nutí švindlovat a ty lepší ztrácejí na kvalitě. I my chceme vzdělání nabídnout všem, včetně „každého Franty s traktorem“, což povede ke snižování skóre pro průchod. Na státy s těžšími školami se dívá skrz prsty, protože mají menší počet absolventů (viz třeba srovnání toho, co jsem tady psal o Španělsku s grafem). Přemýšlí se, jak odstranit stresové faktory, jako jsou známky (finský model), aby studenti již nebyli demotivováni.

Řešit přínosy integrace je nad rámec tohoto článku a nechci odbíhat od tématu. Je jasné, že nějaká integrace je nutná, ale také je faktem, že nevyhnutelně povede ke zhoršení výuky pro všechny. Inkluze hendikepovaných a příchod migrantů, jež se budou muset nejprve naučit jazyk, výuku razantně zpomalí. Moje přítelkyně mi už dává příklady z vlastní zkušenosti, protože její bratr chodí doma v Itálii stále na základní školu. Ve třídě se objevilo několik Afričanů a všichni se věnují tomu, aby je naučili základům jazyka, hygieny, chování, … Vlastní pokrok jde už stranou.

Navíc z USA je na problémy začleňování znevýhodněných dost tvrdých dat. Ředitelé škol s vyšší autonomií, po které se časem začne volat až se propadneme níž, se dokonce začnou dopouštět rasové segregace, jak se v Americe dodnes stává. Aby zvýšili své skóre, budou mít neoficiální seznamy průměrné inteligence toho kterého etnika, národa, rasy a na základě toho se budou „nepohodlných“ skupin zbavovat.

Říjen 2017, Smrt a život velkého amerického vzdělávacího systému 2014

Život v Anglii – za kanálem bez medu 1/3

Anglie

Tato série 3 článků je shrnutím mých dosavadních zkušeností ze země za kanálem. Pro některé splněný sen, někteří se vracejí zklamaní. Pokusím se rozepsat v čem je toto místo jiné a co život tady obnáší. Určitě to není ztělesnění ráje na zemi, jak se v naší zemi mnohdy traduje. A ne všechno může být pravda – žiju zde necelý rok a mé zkušenosti jsou omezené na žití v Londýně, případně občasný turismus do jiných měst.

V první části se zaměřím na ty viditelnější věci – zdejší posedlost hudbou a parky. To, že je tady večer celkem nuda. Jak slušní jsou Angličané? Proč je zdejší doprava spíš utrpením. A že budoucnost nevypadá zrovna růžově.

Londýn – centrum světa

Na úvod pár zajímavostí – počet obyvatel zhruba jako celá Česká republika. Z toho původních Britů asi 40 procent. Finanční centrum nejen celé země, ale i jedno z asi 3 nejdůležitějších celého světa (+ New York a Tokio). V kvalitě života je Londýn někde kolem 30. místa na světě.

Dějiště Sherlocka Holmese a bezpočtu filmů – Harry Potter tady má i vlastní upomínky. Domov různých umělců a spisovatelů, jako je třeba Charles Dickens. Dříve světové centrum vědy, ale i průmyslové revoluce. Ještě před 100 lety největší město světa. Ve zkratce – tady se měnil (a trochu ještě mění) svět.

Můžete to prosím zopakovat? Znovu?

„Tohle je můj kolega Sam. Je mu 23 a rád vypráví vtipy. Ale nerozumím mu, co říká.“ Ať si nikdo nemyslí, že vyjde ze školy a pustí se do rozverné rozpravy s každým Angličanem, na kterého na výletě v Londýně narazí. Bydlím tady už skoro rok a stejně jim furt nerozumím. Rodilí Britové rádi polykají koncovky, aby mohli mluvit ještě rychleji a mnohdy z lenosti moc neartikulují.

Kromě černochů, o jejichž schopnostech artikulace si každý může udělat obrázek z amerických filmů sám („é bro“), jsou ale úplně ještě v úplné jiné kategorii Indové. Tentokrát to není artikulací, ale naprosto bláznivým akcentem, který mění angličtinu v klingonštinu. Můžou tady bydlet 10 let a stejně to většinou není jednoduché. A to ani s kontextem. Nedávno jsem měl v obchodě problém rozlišit jestli mi prodavač říká 13 nebo 15, což jsou 2 velmi odlišná slova. A vyhnout se tomuto jim tady opravdu nedá.

Diskopříběh v hospodě

Všude je potřeba lidem zpříjemňovat pobyt hudbou. Jinak by si místní nejspíš mysleli, že je státní smutek. Možná chodí do všudypřítomných parků truchlit. Jinak si asi nejde vysvětlit, proč musí všude vyhrávat na plné pecky hudba. Pokud nesmaží nějaké hitovky i vaše nejbližší drogerie, tak mají asi zrovna jen rozbité repráky. Možná to ale chce jen trochu představivosti.

Možná by měl hned každý příjemnější den, když si zajde do své pekárny a tam jede Ilona Csáková. U vedlejšího řezníka pak jede na celé kolo Michal David. Dobře, tak možná ne. Ale těch 20 minut si v tomhle prostředí stejně vytrpíte. Pak se ještě snažíte to „sbírání céček“ překřičet, aby řezník věděl, co že to má naporcovat.

Kdybyste se v hospodě nedejbože slyšeli, tak můžete přijít i na to, že si vlastně nemáte co říct. A ruku na srdce, kdo by to chtěl riskovat? A proto, když se hospoda začne plnit, nastává čas to pořádně osolit. Ale koneckonců, Britům se stejně moc rozumět nedá.

Dělal jsem si na internetu průzkum, proč zdejší hospody tak vyhrávají. Podle manažera jedné hospody hlasitá hudba a stání (nedostatek míst k sezení je zde taky běžným jevem) údajně nedělá člověku úplně nejlépe a ten to pak zapíjí o to víc. Bravo Londýňané, udělali jste z hospod nepříjemné místo a spoléháte pouze na tradici pití, aby vám to vynášelo. Že za posledních 15 let čtvrtina hospod zavřela a vy musíte být ještě agresivnější? Nad propastí…

Když se k tomu přidá cena 5 liber za pivo a nízká efektivita zdejších barmanů (čekání u baru na pivo i 10-15 minut), tak se hospodám vyhýbám jak to jen jde. Jenže všechno ostatní je zavřené. Naposledy jsem bydlel ve městě s tak zajímavým nočním životem než jsem nastoupil na univerzitu. V Karviné.

Jinak o tom, jaký je tady hluk se snad asi ani moc rozepisovat nemusím. Londýn je velké město a neustále se někde něco staví, někdo v zácpě troubí nebo se někde lidé překřikují. Pravděpodobně jsem za ten skoro rok ani nezažil den, že by při mé cestě do práce na Hammersmith někde někdo nevrtal, nebouchal kladivem nebo neházel někam cihly. Tohle mraveniště je neustálé staveniště. A naopak.

Parky

Naštěstí se před hudbou dá schovat do parků, kterých je tady požehnaně. Hyde park, Regent’s park, Richmond Park nebo můj nejoblíbenější Greenwich, odkud „začíná svět“. Jedním z mnoha odkazů vědecké minulosti je právě fakt, že právě odsud se počítá délková souřadnice naší planety a na místní hvězdárně se dá vedle nultého poledníku vyfotit.

Hojnost deště vůbec dělá ostrovy velmi zeleným místem. Narozdíl od nás si ale místní hodně zakládají spíš na různých zelených loukách, spíš než na lesech. Národní park tady může znamenat spoustu luk s pasoucími se ovcemi (South Downs). Protože jak všichni víme z britské historie, většinu území odlesnil Saruman se svými skřety.

Díky hojnosti parků pobíhá v ulicích nečekaný druh – liška. V Česku jsem je nikdy neviděl, v přírodě milujícím Finsku jen jednou a to ještě z okna. Tady pobíhají celkem běžně. Tedy hlavně v noci, když je klid. Doslova mohu říct, že tady dávají dobrou noc. Jinak pravděpodobně přebývají v parcích. Není ale pravda, že by nic neříkaly, jen to není moc často. Naštěstí. Občas to zní jako z hororu, případně jako ženský řev o pomoc. Přítelkyně z prvního ubytování údajně odešla (utekla), protože slyšela hned za oknem, jak vraždí ženu. A ono to přitom nejspíš byla úplně obyčejná liška. Možná to byla liška vraždící ženu. Možná jí jen dávala dobrou noc…

Dalším způsobem, jak trávit volný čas a finančně nevykrvácet, jsou kromě parků muzea. Díky odkazu zašlé slávy britské vědy jsou i celkem bohatě zařízená, protože britské impérium mělo pod palcem poměrně velkou část světa. Navíc jsou vesměs zdarma. Je ale dobré si je předem trochu naplánovat. Přítelkyně viděla skoro rudě, když nás v 16:30 vyhodili z Pitt Rivers. Od té doby Oxford nesnáší.

„All that life can afford“

„Why, Sir, you find no man, at all intellectual, who is willing to leave London. No, Sir, when a man is tired of London, he is tired of life; for there is in London all that life can afford.“
— Samuel Johnson

Rád jsem popíjel čaj v čajovnách nebo kavárnách. Tam jsem si přinesl počítač a tam jsem trávil čas prací na něm nebo s kamarády. Byl to můj způsob života. K nelibosti našeho pana krále a jeho šaška, kteří mě mají v kategorii kavárenského povaleče. Londýn jsem si vysnil jako Mekku čaje, kde navážu na tento styl a najdu spoustu podobně smýšlejících lidí.

Až na to, že… Ti borci tu nemají čajovny. Aspoň ne v našem smyslu. Když už člověk najde něco s označením „Tea house“, tak čaj je poslední stránka v menu, s nabídkou fantastické čtyřky: ranní, earl grey, rooibos nebo mátový. V Londýně se o naše čajovny snaží aspoň řetězec Yumchaa, ale ten dobře vypadající je jenom jeden v celé Anglii – v SOHO. Tam se nachází i jiná zajímavost – „Tajný pokoj“, který nabízí viktoriánské popíjení, s dortíky, ale je třeba se zase objednat (jako na všechno tady). Nádhernou čajovnu jsme našli v Glasgow, bez šílené hudby, s šachami a knihami. Její jméno je – moment překvapení – „Tchaiovna“. Majitelé se podle svých slov inspirovali v Praze. Po půl roce patrání a navštěvování všech „tea house“ ve městě mám tedy jasno. Čajovny k nám nepřišly z Anglie.

Většina podniků se v Londýně zavírá kolem šesté. Menší v pět. Větší to zvládnou dokonce až do sedmi. Menší města jsou na tom hůř. Přítelkyně mi jednou v den návštěvy anglického Norwiche poslala rozzlobenou hlasovou zprávu, že je 16:30, všechno se zavřelo, a mrzne v parku při čekání na večerní autobus. Kolem ani noha a bojí se, že ji někdo přepadne. Můj plán v podobě kaváren po práci má tedy jednu vadu: všichni musí jít domů nebo do hospody. Popíjení v hospodách je typický anglický zvyk a bohužel to jsou často večer jediné otevřené podniky široko daleko. Hluboké zklamání.

Na druhou stranu, kdo se nebojí hospod a nočních klubů, Camden nebo Shoreditch mají určitě v noci co nabídnout. Jsou to pulzující vyhlášené čtvrtě. Jen si člověk asi pěkně připlatí. Občas se ale dá narazit i jinde na podivné zapadlé podniky bez licence, které zavírají pozdě. Samozřejmě na vlastní riziko. Kavárna se zmrzlinou u mé zastávky metra má obsluhu o dvou lidech a zavírá v 11 v noci. Babka u pultu připravuje jednu zmrzlinu nebo kávu asi 10 minut a její mladá a „pracovitá“ pomocnice, pravděpodobně z rodiny, jednou kolem mě ostentativně vytírala asi 10 minut, načež to už nevydržela a řekla mi, že už budou za půl hodiny zavírat. Zpráva přijata. Mizím.

Pokud se vrátím k úvodnímu citátu – už jsem to tady slyšel a ne jednou. Když se člověku něco na Londýnu nezdá, tak jím občas nějaká dobrá duše pomůže. Prvně mi to řekl Rus, který tady žije už 18 let. Po tom, co se přiznal, že tady nikdy nezaložil rodinu, protože to v Londýně moc nejde.

Omlouvám se a děkuji

Všichni se zdraví, neustále se omlouvají a děkují. Tohle je něco na co si člověk zvykne rychle. „Omlouvám se, že jsem vám vzal místo. “, „Můžu vám podržet tašku, prosím? Děkuji, že jste mě nechala podržet vám tašku.“ Hodně toho slýcháváme o japonské slušnosti. Představa staré babičky, která shrbeně jde a pořád děkuje, je jeden ze stereotypů. Proto mě překvapilo, když mi Japonci v Londýně vykládali, že ani oni se nemohou Angličanům rovnat. Děkuji za přečtení tohoto odstavce a omlouvám se, pokud to někomu vzalo příliš mnoho času.

Na druhou stranu, ještě jako turistovi mi přišlo, že se spousta lidí usmívá. Tohle je mýtus. Obchodníci a vůbec lidi pracující s jinými lidmi to mají naučené. Tohle není Amerika (je i tohle mýtus?). Zmíněná paní z kavárny je tady spíše standard.

Co jsem slyšel od někoho jiného a co jsem už dvakrát zažil je, že když se Angličanům něco nelíbí, tak vás nejprve ujistí, že jim to nevadí, ale teoreticky by to mohlo vadit někomu jinému. „Ne, že by mi nějak vadilo, že tady jste, ale to víte, někdo jiný, ne tak tolerantní, by snad mohl říct, že váš pobyt zde není hygienický.“ znamená „Vypadněte, tady nemáte co dělat!“ Těžko ale soudit jen podle doslechu a izolovaných případů. Na druhou stranu i těžko ověřit, protože s Angličany imigrant v Londýně zas tak do styku nepřijde.

Dnes už nepojedem, najděte si jinou cestu

Jestli si chcete někoho poslat pro smrt, zkuste londýnskou dopravu. Je velká šance, že nikdy nepřijde, protože selže po cestě jedním z asi 500 možných způsobů. Jen ta nesmrtelnost může vyjít trochu draze.

Při tomhle tématu se mi vaří krev v žilách. Jeden lístek stojí 100,-, nejlevnější měsíčník 5000,-, a přesto za celé letní prázdniny jsem metrem nedojel ani jednou bez problémů. Měnící se zastávky za jízdy, umřelá souprava, selhání signálů, to vše a mnohem víc patří ke kolorytu londýnského metra, které vypadá, že funguje jen tak tak. Takový selhaný signál minule vyřadil hned 3 linky z provozu, přičemž ostatní dvě, kterými jsem se mohl dostat z centra do práce, jsou v rekonstrukci. A i tak Hammersmith City Line spíše nejezdí, než jezdí (číslo 14). Mně i dalším 2 lidem se už letos stalo, že metro ohlásilo konec provozu a bylo potřeba šlapat zpět skoro 10 kilometrů. Dalšímu se zase stalo, že souprava zastavila mezi dvěma zastávkami a hodinu zůstali trčet v neklimatizovaném vlaku bez signálu a jakékoliv informace co se děje.

Staré rachotící vozy, žádný signál a fronty u turniketů – proč se aspoň při vystupování nemohou otevírat na fotobuňku jako v Barceloně? A v neposlední řadě – ještě vám tam občas někdo nechá tašku, která má opravdu bombastický obsah. Metro je tady opravdu lahoda.

V Londýně žije v počtech několika tisíců jistý druh, který je asi o polovinu rychlejší, než člověk. Jmenuje se autobus, pravděpodobně poddruh slimákus. Při jízdě zpravidla škytá, jak je zkušení řidiči umně posouvají a občas zůsobuje létání pasažerů sem a tam. Nejzajímavější variantou je samozřejmě házení lidí ze schodů v prvním patře, ve kterém zdejší řidiči mezi sebou nejspíš soutěží.

Když jsem tak bláhový, že hned po práci jedu autobusem, nastávají pravá muka. Londýn trpí dopravními zácpami už od 19. století a tak se mi už klidně stalo, že jsme za hodinu ujeli 100 m. Připadá mi to, že auta mají při zipování přednost před autobusem a tak se od 6 do 8 nedá moc nikam dostat.

Naděje na zlepšení zdejší situace? Nejspíš nulová. V lednu byly celý měsíc velké stávky. Metro třeba celý den nejelo. Dopravní podnik nakonec uklidnil odbory tím, že nabere 200 zaměstnanců a někteří budou mít přidáno. A tak nyní ve spoustě zastávkách, kde dříve dělal hlášení stroj, teď to samé do megafonu řvou lidi. A mimochodem, cena dopravy stoupla o třetinu. O nepochopitelnosti zdejší dopravy a nahlédnutí pod pokličku zdejší byrokracie doporučuju třeba článek o vlacích duchů.

Půlhodinové zpoždění nikdo neřeší, za dvouhodinové se omluví a nabídnou třeba alternativu, abyste si našli něco jiného. Kompenzace nebo zodpovědnost, jak jsme zvyklí u nás, tady neexistují. A jen tak mimochodem, britské vlaky jsou nejdražší v Evropě. Do Skotska bylo levnější letět.

Můžu si vzít vaše… všechno?

Někteří to zkoušejí s koly. Ale zdejší kriminalita jim zrovna moc nepřeje. Podle mého kolegy Tomasze mu za 12 let, co tady žije, ukradli už 14 kol. Jednou si jedno z nich zamkl pořádným zámkem kolem stromu. Strom uřezali.

Řešení zřejmě neexistuje. Ultralevičák Corbyn slibuje odstranění problémů znárodněním železnic, ale mám takový neblahý pocit, že pán nepochopil výhody soukromého vlastnictví. Konkurence nutí služby zlepšovat, ne naopak. Ve zkratce – půjde to tu úplně do prdele.

Vůbec lidé tady po více než 100 letech zase začínají obdivovat socialismus. U Big Bena se pravidelně pořádají náborové akce. Na Meetupu získávají lidi pod záminkou boje proti rasismu (po zvolení Trumpa Meetup vyzval k boji proti nenávisti – zdejší socialisté se toho s radostí chopili). Mluví o tom, jak je to skvělá myšlenka. Jak to vyrovná strašlivé nůžky mezi chudou a bohatou vrstvou. Jak odstraní nespravedlivost ze světa braním tam a dáváním onam.

Corbyn jezdí po mítincích k obyčejným lidem a při projevech háže špínu na kapitalismus, Mayovou, … Takové ty klasické kydy komunistů, že máme problémy a může za ně někdo jiný. My je pak zavřeme a budeme se mít dobře. Už má podporu kolem 50%. Že to ve světě dopadá vždy špatně vůbec nevadí. Protože my Britové jsme vyvolený národ, nám to už fungovat bude. No, při jejich posedlosti sledováním, stavění se poslušně do řad nebo nošení uniforem si říkám, že bude. Severní Korea je přece taky stát.

Září 2017

Život v Anglii – za kanálem bez medu 2/3

O čem

Tato část se věnuje kvalitě služeb obecně – jaké to je si třeba nechat opravit ohřívač vody. O anglickém jídle a počasí. Jak je dobré tady pracovat. A o tom, že kdo si počká, ten se nemusí dočkat. Nikdy.

Watercalypse

Dobře, kvalita dopravy je nic moc. Chápu, daně jsou tady nižší, veřejné služby tedy trpí. Tak co jinde? Do holiče za 10 liber se neodvážím, raději to beru ke kvalitě za 30-40 liber. Ach jo, kdyby mi tu hrůzu aspoň zastřihli rovně…

O nekonečných opravách zdejších fušérů jsem četl už před příchodem zde. To samé jsem říkal i přítelkyni. Dělal jsem si srandu, že zítra to nepoteče znovu, když jsme zrovna odcházeli z bytu po druhé opravě. Týden bez teplé vody byla už opravdu otrava. Další den nové volání – bylo potřeba zavolat instalatéra potřetí. O dva dny později ráno bouchání na dveře. Naše společné chvíle byly přerušeny nutnými kontrolami pokojů, protože v kuchyni je prý spoušť. Tak jsme se tam vypravili. Výjev jak z Klubu rváčů – voda kapala ze stropu do různých kbelíků a dostala se i do elektřiny. Tahání za ruku. „Jakube, vypadněme odsud. Teď hned!“

Při psaní tohoto odstavce mi nefunguje pračka. Zítra ji čeká druhá oprava, několik dní po té první. Asi je čas vzít prádlo k Temži. Edit o den později: opravář přeložil příchod na týden. Edit o den později: vypravil jsem se do prádelny. Nejbližší je 2 kilometry a tak se prádlo celkem proneslo. Tam mě přivítali velmi staré pračky s cenou 9 liber za jeden cyklus. Na stěně visí cedule, že majitel byl nucen přistoupit ke zvýšení ceny kvůli elektřině, plynu, … ale že z dobré duše drží stejnou hodnotu už 5 let a sleduje krok s konkurencí. Je třeba se probojovat do vedlejšího obchodu, abych sehnal patřičný obnos v mincích. Ty pak nahážu do automatu a omylem navolím číslo sušičky (vše se zadává ručně). I když je její cena jen jednu libra, zpět už peníze nedostanu. Celý rudý jsem došel do jiné, další kilometr pěšky. Cena 4 libry. Už se v Londýně ani nedivím. Sušičku mám doma, tak jsem to zase nějakou dobu tahal zpátky napůl ještě mokré. Nejede. Po dvou nedávných opravách už potřetí.

Kvalita služeb je bohužel často přímo otřesná. Banky vycházejí dráž, než když by si člověk schovával peníze do polštáře. Mobilní operátoři mají výpadky, podpora na vás nemá čas a Vodafone mi dokonce začal účtovat za cenzuru internetu. Říkají tomu rodičovská kontrola – po koupení simky se zapne automaticky a za 3 měsíce vám za tuhle, podle jejich slov skvělou službu, začnou strhávat jednu libru měsíčně. Nejen porno, ale člověk nenačte třeba i takový 9gag. A vypnout to? Zase začíná kolečko po kioscích, kde nikdo nic neví. Pobočka na internetu? To už se pomalu dostávám k další části, muhaha…

Internet

Pro mnoho lidí nutnost a současně závislost. Spousta služeb je dnes poskytována po internetu. V Česku mi vždy udělalo velkou radost, když jsem nestíhal a vyřešil problém jako je nákup jízdenky ještě v šalině na nádraží. A pak ze stejného místa ještě poslal mail vyučujícímu a zkontroloval bankovní účet. Západ ale internet měl dřív, proto by mělo být všechno ještě digitalizovanější, ne? Ne.

Západ začal dřív, ale právě proto je všude spousta systémů běžících na desítky let starém kódu, který nelze jednoduše nahradit. Případně jde o pozůstatky z dob outsourcingu, kdy se finanční oddělení plácala po zádech, jak skvěle ušetřila náklady svěřením programování lidem do Indie. Následky si zřejmě poneseme až do dob, než se umělá inteligence začne programovat sama a tenhle bordel si po nás uklidí. Do té doby…

Výsledky toho vidím každý den. Používat internetové bankovnictví třeba u HSBC je docela bolestivé. V některých případech dokonce stránka oznámí, že předala centrále zprávu a odeslání papírového dopisu. Ten je pak třeba patřičně zaškrtnout a poslat zpět. Zkontrolovat účet venku? Nemožné. Už měsíce tam mají bug (nebo vlastnost?), že na datovém internetu vám aplikace odepíše, že nemáte internet.

Nejhorší je ale doprava. Nevzpomínám si, že bych úspěšně koupil na internetu lístek na vlak. U žádné společnosti. Člověk se prokliká množstvím stránek a než dojde k placení, vždy to někde selže. Případně až u platební brány. Úplně typickým příkladem na většině webů tady je, že je potřeba při malé chybě všechno vyplňovat znovu. To pak vždy přichází ten pocit. Umírám.

Jinak rodičovská kontrola není jediný cenzorní list tady. Pak je tady minimálně ještě neveřejný Cleanfeed, který třeba v roce 2008 na nějakou dobu zablokoval celou Wikipedii kvůli obrázku alba Virgin Killer od Scorpion. Pokud si dobře vzpomínám, tak šlo dokonce o celou doménu. Mají tady fakt inženýry. Ale buďme spravedliví. Tohle cenzorní šílenství a přebujelý strach z teroristů a pedofilů se dostal i k nám. Vlády si nenechají ujít příležitost lépe kontrolovat své občany. Nejspíš i my budeme mít podobné seznamy.

Datový internet od Vodafone je docela užitečný. Za 25 liber mám gigabajty dat v celé Evropě. Akorát že ve Skotsku mimo města nefunguje. Není pokrytí. V Bulharsku a u nás je pokrytí i v horách. A i když pokrytí je, ne vždy funguje. Jako v pátek odpoledne v Londýně. Někdy se prostě zhroutí. A to někdy i v průběhu týdne, jako když jsem hledal kamaráda, který na cestě ke mně zabloudil. V 1 ráno. Typicky když to člověk nejvíc potřebuje. Protože jinak si toho většinou nevšimne.

V metru v podzemí nefunguje taky. Ve stanicích je wi-fi, ale je potřeba se během té krátké zastávky přihlásit na stránkách vašeho providera a mít u něj mobil registrovaný. To jsem prvních pár měsíců neměl. Na pobočce mě nejdříve poslali pryč, že jim spadly služby a podruhé (+potřetí) mi řekli, že to nemůžou dělat. Ať jdu na internet. Což mě dostává zpátky k pravidlu o internetu č. 1…

Co je to ta encefalitida?

Krátce o zdravotnictví a vzdělání. Minimálně u toho prvního mám pocit, že kdybych tady dostal zánět, tak si můžu začít měřit míry na pohřeb. Nebo si koupit lístek do Česka a odejít po dvou dnech zdravý. Nikdo na vás v Londýně nemá čas. Obvodní lékařka domluvila v pátek kvůli bolestivému chodidlu telefonický hovor s fyzioterapeutem na pondělí. Ten mi v pondělí krátce zavolal, že si dává půlhodinový hovor se mnou do kalendáře na čtvrtek. Ve čtvrtek mi zavolal, udělal nějaký závěr po telefonu a poslal mi poštou cviky na nohu. V Brně jsem si pak raději zašel hned po příjezdu z letiště a dostal kompletní osobní prohlídku.

Ještě lepší byla moje návštěva kvůli očkování. Zvířátka mě mají ráda. Obzvláště klíšťata. Paní doktorka ale na mě koukala jako na hypochondra, kde jsem ke svému zvláštnímu požadavku přišel a jestli to souvisí s návštěvou Československa. Po ujištění, že nemluvím o japonské verzi, krátkém studiu, co to vlastně encefalitida je a ohledání skladu, mě poslala na kliniku cestovní medicíny. Dobře, mohl jsem si na stránkách NHS ověřit, že se v UK encefalitida téměř nevyskytuje. Jen jsem slepě uvěřil našim progagátorům vakcíny, že je všude na světě až do 4 kilometrů výšky. Jinak Československo tady jen tak nepadne.

Se vzděláním se dělá nějaká představa hůř, jsem už na to asi trochu starý. Vím jen, že bakaláře tady člověk udělá ve 20, magistra v 21 a doktora ve 24 (pokud se jede podle plánu). Kolega studující na Imperial College (stejná prestiž jako Oxford nebo Cambridge) má studijní zátěž asi 6 předmětů za semestr. Základní a střední škola pravděpodobně nemá stejný koncept výuky jako u nás. Zdejší vystudovaní lidé stěží znají anglickou historii, natož aby věděli, proti komu vlastně bojovalo Německo ve 2. světové. Literární jména jako Samuel Beckett jim nic neříkají, a tak mnohdy nastává paradoxní situace, že o dějepisu, zeměpisu nebo literatuře těchto končin často víme víc, než oni sami.

A v neposlední řadě zkušenosti z firmy, kde pracuju a která vyvíjí software pro vědce, nemá na pozicích chemiků, matematiků a výzkumníků žádného Angličana (pokud jsem se díval správně). Ti se nacházejí pouze na pozicích vývojářů a manažerů (nejsem ale schopen odfiltrovat lidi, kteří nemají anglické jméno, ale získali v UK vzdělání – takže s rezervou). Jeden kolega to okomentoval, že Angličany stlačujeme z obou stran (podřadné i kvalifikované práce).

Promiňte pane, nejbližší volný termín je na jaro

Londýn je jedna velká fronta. Skygarden? 3 týdny. Harry Potter a prokleté dítě? 1 rok. Koupit byt? 2 životy (o tom dále). Pivo nebo zdravotnictví jsem už zmiňoval. Organizovat team building pro kolegy je pro mě noční můra. Rezervovat laser game musím 2 týdny předem. Kolegové mnohdy netuší, jestli jim tam něco nevleze. A přijít se musí na čas. Je jedno, že to metro po cestě zase selže. Že by někdo otevřel třeba další laser arénu v městě, kde jsou jenom dvě a navýšil tak kapacitu? To by byl nekonečný boj s regulemi, byrokracií a cenami. Ne, raději hospodu.

Několik měsíců po prvním team buildingu jsem chtěl do laser arény znovu. Navštívili jsme 2 ze 3, které byly na mapě. Obě pryč. Je to smutné, ale s tím, že s občasným tvrzením lidí, že v Londýně najde člověk všechno, zásadně nesouhlasím. I když kdo ví, o čem to ti lidé vlastně mluví. Třeba v Harlesdenu prý člověk koupí spoustu věcí…

„Dáte si k tomu hamburgeru zničenou pekárnu nebo autíčkovou dráhu?“ Ono mít tady vlastní podnik na druhou stranu není úplně jednoduché, jak nadnárodní korporace ničí konkurenci tlačením cen nájmů nahoru. Otevřít si nějakou vlastní věc by navíc znamenalo přeplatit všechny ty McDonaldy a Starbucksy, které se namnožily kolem všech obchodních zón a zastávek metra (jenom u nás uvnitř Hammersmith station jsou dva Starbucksy). Těch pár, co přežije, musí zvládat nával přicházející z jiných padlých podniků.

Budeš vyplňovat papíry až zčernáš!

V Anglii se očekává, že člověk bude pracovat aspoň těch 40 hodin. Národní průměr je sice jen lehce nad ČR, ale třeba v IT je znát, že nějakým part-time nebo ohýbání pracovní doby jsou tady naklonění méně. I když, zrovna ve své práci mohu požívat celkem značných výhod. Na Británii.

Na rozdíl od ostatních máme oběd započítaný v pracovním čase a do kanceláře nemusíme chodit v obleku. S ostatními firmami na trhu zase sdílíme módu open office a na můj vkus Středoevropana celkem zbytečnou byrokracii. Správné dělení a zápis toho, co jsem udělal společně s meetingy mi zabírají kolem 50-70% času. Samotná produkce je ten zbytek mínus oběd. Kontrola mojí produkce pak občas zabere týdny. Zkrátka, dalo by se pracovat 2-3 dny v týdnu, kdyby si uvědomili, že na správném vyplňování kolonek práce nestojí.

Svátků je v roce 8 – z toho 2 jsou Velikonoce a 2 Vánoce. Člověku tady ani nepřijde, že nějaké svátky existují. V Česku se mi často stávalo, že se kolega zmínil, že zítra nejdeme do práce. Tam jich máme tolik, že je lehké ztratit přehled :-). V Barceloně měli jeden den snad každý týden.

Pracovat s lidmi tady musí být hotové utrpení. Zrovna včera jsem se zastavil v Burger Kingu, protože jsem před kinem stejně neměl co dělat. Ve frontě asi 50 lidí, takže prodavači museli kmitat. Ke konci mého čekání přiběhla k pultu tlustá černoška, že to, co si objednala, už nechce. Na otázku, co jiného jí tedy mají dát odvětila, že něco jiného. Pak se ještě začala vztekat, čímž zaměstnala u pultu asi 3 lidi. Nedivím se, že tady potřebují všechny ti lidi ze světa, aby makali za ně. Musí to být dobré nervy. A tak je například většina barů nebo kaváren je obsluhována Poláky. A prý už teď kvůli Brexitu mají problém je shánět.

Dovezli mi cukr z Itálie, můžu vařit

Už jsem slyšel, že anglická kuchyně je nejhorší na světě. Zase tak moc to neprožívám. Jednou jsem sice zkusil fish & chips a už nikdy v Londýně více, ale na druhou stranu, koupit indické nebo japonské jídlo se tady dá skoro všude. I když jsou to jen britské verze. Ale to pečivo – které je jenom sladké. Škoda mluvit.

Vůbec koncept jídla a vaření je tady jiný. Většina věcí je tady předpřipravená a je třeba je jen hodit do mikrovlnky. Na oběd si tak jdeme koupit sushi nebo bagetu, které jsou zabalené a sníme to zpátky v kanceláři. V mnoha státech bych za bagetu k obědu asi dostal pár facek. Tady běžné. Na jídlo není čas, musí se pracovat.

Pro přítelkyni je ale jídlo otázka života a smrti. Zjistila, že většina toho, co použije, se chová v praxi jinak, než by mělo. Cukr, rajčata i sušenky koupené tady se při vaření při smíchání s jinými surovinami rozpadají a vzniká nesourodá břečka. Některé věci tedy vaří pouze při dovozu odjinud. Často máme problém najít základní suroviny, protože všechno se tady snaží mít předpřipravené. Najít třeba ocet bez ochucení silně aromatickým kořením, třeba na čištění oblečení, není možné. Možná je to ale ochrana. Co kdyby mě napadlo všechen ocet vypít? Co jiného než ten smrad z koření mě pak zastaví?

Bydlení

Anglická posedlost domečky je určitě ta lepší stránka Británie. I když se uvnitř mnohdy schovávají klasické byty, zvenku to musí vypadat dobře. Řadové domky Anglii vládnou a místní na ně nedají dopustit. I já okupuji jednu místnost v takovém domě. Co když ale nechcete s nikým sdílet, takže nemáte na takový domeček peníze? Inu, i takové řešení existuje…

Musím uznat, že pravá anglická architektura se mi líbí hodně. A mé okolí vypadá přesně tak, jak jsem si Anglii vysnil, než jsem sem prvně přicestoval. V klidné čtvrti západního Londýna, kde si lidé nestříkají kyselinu do očí při sporu o kozu, a kde třeba jen 7 minut chůze ode mě bydlí Colin Firth. K sídlu BBC je to 30 minut. Stejně tak do práce, kam to mám 30 minut pěšky, kde zase potkávám Billa Baileyho. Pohledy, jako je ten na obrázku, při chůzi domů rozhodně potěší.

Jenže. Londýn lidi přitahuje jako magnet. Takže ceny nájmů a nemovitostí rostou. Hodně. Ceny bytů se pohybují v řádech desítek miliónů, letmý pohled na realitku ukazuje, že startovací cena 7 pokojových je na jedné miliardě. Kolega kupoval byt 2+1 na začátku století za 6 miliónů. Dnes by ho prodal za 24. Já platím 15000,- (500 liber) za pokoj, kam se vleze jen malá postel. Přítelkyně 18000,- za pokoj s dvojlůžkovou postelí, ale zato bez stolíku a židličky. Na klasickou hypotéku s limitem 30 let bych na západě nebo centru se svým nástupním platem java specialisty rozhodně nedosáhl. A to na naše poměry není zrovna malý. Na kolejích v Brně bych mohl platit nájem z jednoho platu roky.

Budoucnost není světlá. Každý měsíc prý přijde 10 000 nových lidí a Boris Johnson, který se zavázal, že postaví nové byty, byl schopný dostat slibu jen z malé části. Místa ubývá, lidí přibývá.

Dnes neprší, něco si přej

V zimě nebo na jaře toho zase tak moc nenapršelo, ale teď je počasí naprosto stereotypní. Zatímco Evropa se v srpnu potýkala s vlnou veder, tady se halíme do svetrů a bund. Teplota je mezi 15° a 20°C. Pláštěnkové bundy jsou zde celkem populární.

Někdy v červnu / červenci bylo na zdejší poměry opravdu horko. Přes 30 stupňů je zde podle slov místních naprosto výjimečně, a proto když hned druhý den těchto „extrémních“ teplot shořel panelák, přišly mi na mysl různé morbidní vtipy o nutnosti zalévat zdejší anglické objekty, aby nevzplály. V těchto teplotách i 5 letí žáci ve škole, kolem které chodím na cestě do práce, tehdy na jeden den shodili kravaty a raději oblékli bílá trička. Tohle už bylo definitivní potvrzení horkokalypsy v Británii.

Většinou je tady poměrně zima. Ono na jednu stranu je sice v lednu 5-10°C, ale při zdejší vysoké vlhkosti mráz vleze pěkně pod oblečení. Až na kůži. Místní jsou ale zvyklí. Hodně podniků má celoročně otevřené dveře dokořán, což v lednu docela nechápu. Mrznul jsem tady první měsíc jako pes a i v kavárnách byla pěkná kosa, takže na nějaké ohřátí nebylo ani pomyšlení.

Když jsme šli s kolegy někdy v průběhu září do restaurace přes park, tak se nám naskytl pohled, který tuhle zemi docela dobře charakterizuje. Sice nepršelo, ale teplo určitě nebylo. Když v tom se do venkovního bazénu přiřítilo malé dítě – nahoře školní košile a kravata, dole jen trenky. V této ledové vodě se pak vesele čvachtalo. „Dobré počasí“ je přeci třeba hned využít.

Září 2017

Život v Anglii – za kanálem bez medu 3/3

To nejlepší nakonec

Tato část se dotkne souvisejících témat – médií, svobody a sledování. Také nabídnu moji teorii o tom, jak vlastně tráví Britové volný čas. A pro Čecha ta nejlepší témata nakonec – jak je to s těmi penězi a migranty. Na závěr se pokusím srovnat kvalitu života v různých zemích, kde jsem žil.

Volný čas

Jedním z velkých důvodů, proč jsem chtěl Londýn vyzkoušet, bylo velké množství událostí, které se v něm dějí. V tak velkém městě musí být přece pořád co dělat. Londýnský Meetup je každý den plný akcí pro fanoušky čehokoliv… To by ani nebylo vtipné, kdyby v tom nebylo pár háčků.

Už jsem zmiňoval, že Londýn přitahuje různé podvodníčky z celého světa. Je jen málo míst, kde by se dalo lidi tak dobře oškubávat. První skupinu tedy tvoří lidé, kteří nabízejí za nějakou úplatu různé akce pochybné kvality. Cena za takové akce je třeba 15-25 liber. Třeba různé výlety s „cool“ lidmi za Londýn za 60 liber. Ze začátku mě tyhle akce stály dost peněz a už jsem z nich vyléčený.

Druhá velká skupina jsou ti, kteří se vás snaží do něčeho uvrtat. Tahle setkání jsou zdarma pod podmínkou, že rozšíříte jejich řady – ať už to jsou socialisté (psal jsem o nich už dříve), efektivní altruisté a další. Nejhorší vedle socanů byli křešťané – na meetupu mají akce jako setkání mladých expatů, kde není ani slovo o tom, že to je křesťanská akce. Navíc nabízí jídlo zdarma (ne že by mě vylákali na to). Když jsem se objevil ve společenské místnosti, tak za mnou hned zavřeli dveře a já si uvědomil, že vlastně stojím v kostele. Už nebylo úniku. Vzápětí ke mně přiběhl Ind – jedno oko šilhavé a druhé kalné, mířil mi na břicho nůžkami a brečel u toho. Něco na těch amerických hororech z fanatických vidlákovů je.

Poslední velká skupina je celkem příjemná a jediná, kam ještě občas kromě efektivních altruistů zajdu. Dělají přesně to, co jsem od Londýna čekal. Různá promítání filmů, hraní go, výlety po přírodě, klub filozofů, astronomů, … Ten háček ale tkví v tom, že průměrný věk účastníků je kolem 60. Moje představa o spoustě kamarádů se společnými zájmy se rozplynula. Na srazu milovníků astronomie mi z celé plné místnosti byl věkově nejblíže asi osmiletý chlapec. Už vidím, jak se ho ptám, jestli chce být můj kamarád a jestli nezajdem něco pozorovat o sobotní noci…

A pak je tady několik pravidelných akcí, kde se scházejí mladí lidé. Prakticky na všech hraje hudba na plné pecky a pokusy o konverzaci s opačným pohlavím často narušují nadržení příslušníci jednoho zdejšího hojného etnika, které opravdu miluju. Nemá to s nimi cenu, tak jsem to už vzdal. Ale nechci teď předbíhat.

Když se nikdo nedívá

Na akcích, které jsem popsal, člověk narazí na nějakého Brita jen pokud je mu přes 50. I u těch s průměrným věkem kolem 30 mladí Angličané chybí. Nechodí na túry, nehrají hry, nediskutují. Jsou doma (nebo v hospodě). Lze se jen domýšlet, co tam vlastně dělají. Jeden tip bych ale měl.

Sport je zde neuvěřitelně populární. Mnohem více, než bych si přál. Někdy v srpnu vypadaly stránky BBC asi tak, že 10 nejdůležitějších zpráv okupoval sport – kdo komu podal míček nebo jak si stojí ta která liga, zatímco úplně dole na stránce byly poslední 3 drobné zprávy o dalším teroristickém útoku v Londýně nebo o slovní bitvě dvou předškoláků Kima a Trumpa.

Moji představu o fotbale, jakožto velmi nudném sportu narušila návštěva kriketového utkání, jehož velkým fanouškem je můj šéf. Cílem je odpálit míček, který přihraje nadhazovač, pokud možno za hranici hřiště. Během hry se všichni hráči prostřídají. Nedochází zde k žádnému fyzickému kontaktu a je možno hrát i 5 dní v kuse, v podstatě se jen počítají body. Tým, který nahraje více bodů, vyhrává. Sledovat automatickou pračku během cyklu je zábavnější, a tak jsem ke konci prvního poločasu usnul. Asi se nikdy nestanu šéfovým oblíbencem…

Média a svoboda

Zdejší úlohu naší ČT tady plní BBC. S internetovými trolly se vypořádali tím, že diskuzi úplně vypli, což je třeba u technických článků docela nešťastné. Jinak jak jsem už zmínil výše, jejich afinita ke sportu je někdy činí pro zprávy docela nepoužitelnými. Nedá se jim ale upřít vášeň pro různé dokumenty – nedávno jsem viděl třeba jeden díl mapující život 16 letých lidí, včetně několika zajímavých měření (třeba mozku).

Svoboda slova je na poměrně dobré úrovni, což byla jedna z věcí, kterou jsem si nebyl jistý, než jsem sem přišel. Byl jsem příjemně překvapen, není to ještě tak hrozné, jak se může z internetových článků zdát. Na druhou stranu zdejší politická korektnost neumožňuje jakoukoliv kritiku cizích ras nebo národů, ať už je sebekonstruktivnější. Tím bohužel vzal britský humor za své, protože legrace z jiných byl jeho neodmyslitelnou součástí. Komik John Oliver patří k dosud žijícím výjimkám (mimochodem se přestěhoval do USA). Ale když jsem si po jeho vzoru udělal několikrát srandu třeba z Francie, nesetkalo se to úplně s pochopením okolí. Tenhle humor tady raději doporučuju vynechat.

Se svobodou úzce souvisí zdejší na můj vkus přemrštěné „Safety standards“. Všechno musí být označené a nikomu se nesmí za žádnou cenu nic stát. Ve výsledku člověk nic nesmí, protože by teoreticky… někdo mohl vypít třeba ocet. Tohle se bohužel rychle zpřísňuje ale i v Česku. Naštěstí vidím záblesk na lepší časy, protože na BBC nedávno vyšel článek o tom, jak z dětí žijících v tomhle „safety standards“ šílenství rostou trubky nepřipravené pro život.

Velký bratr tě vidí

Tahle fráze je v dnešní době už celkem otřepaná. Nadužívají ji všichni, včetně médií. A možná i díky její „inflaci“ bylo možné, že Británie skutečně došla tak daleko v realizaci orwellovské dystopie. Jeden odhad starý několik let došel k odhadu 250 000 kamer v Londýně (pro srovnání – Stockholm asi 3000). Každý autobus je vybaven hned několika. V drobném KFC o pár stolech jsem jich napočítal 5. Po posledním teroristickém útoku v Německu si článek na BBC do Němců rýpnul, že jejich kultura není ochraně kamerami moc nakloněná. Čech žijící 5 let v Londýně mě varoval nevytahovat na ulici nůž (ty jsou tady zakázané). Jinak to kamera rozpozná a policie je u mě za 2 minuty. Asi trochu přitažené za vlasy, ale má někdo chuť to zkoušet? Minimálně pokuty za nůž jsou velmi reálné.

Terorismus je vládě vodou na mlýn. Internet lidí se sleduje už tak – minulý rok například prošel zákon o povinném uchování internetové historie všech lidí na jeden rok, a po každém útoku politici volají ještě po větším sledování a ještě vyšším rozpočtu na něj. Mayová to posledně slíbila letos na jaře. Zpackaný útok kousek ode mě na Parsons Green mě vyděsil ani ne tak pokusem o roztrhání celého vagónu, jako spíš otázkou – jak sakra byla policie schopna vypátrat útočníka v Doveru, kde se snažil naloděním uprchnout ze země? Během několika desítek hodin byli schopni zjistit z kamer v metru jeho jméno a kde se přesně nachází. Jeho společníka pak vyhmátli ve fast foodu. A v novinách se už objevují články, že chybí prostředky na prevenci dalších útoků…

Peníze

Důvod, proč Londýn přitahuje lidi z celého světa je prostý a nevyžaduje téměř žádnou duševní kapacitu, aby na to člověk přišel. Důstojné žití nebo kvalita služeb to pro Středoevropana rozhodně není. Minimální mzda je tady 4 krát vyšší než u nás a daně pro chudé nižší.

Není ale všechno zlato, co se třpytí. Člověk si musí dobře propočítat do čeho jde. Nájmy jsou tady více než čtyřnásobné a doprava zhruba sedminásobná. Služby nebo nějaké volnočasové vyžití jsou také o dost dražší – našel jsem i 30-násobný rozdíl. Jeden vstup do fitka, kam jsem chtěl zajít na bazén, stojí 25 liber (měsíční členství 100 liber). Podle serveru Numbeo je zdejší kupní síla až 282. na světě. Praha i Brno jsou kolem 320. místa – lidé si tedy výrazně nepolepší.

Na druhou stranu základní jídlo vychází jen o trochu dráž než u nás. A pak je tady svatá trojice cestování, oblečení a elektronika, které je cenově stejné jako v ČR. Koupit si v Anglii počítač je jenom výdaj z jednoho platu.

Člověk si navíc musí dávat pozor, neboť tady mají mnohem propracovanější metody, jak z člověka vytáhnout peníze, než u nás. Za všechno se platí (kromě muzeí). A to hodně. Za lepší školu. Za doktora, který se na vás vůbec podívá. Různé skryté poplatky (banka, operátor). Když jsme šli na filmový con, tak jsme sice zaplatili vstupné, ale v ceně byl pouze přístup do stánků prodávajících zboží. Promítání, fotka nebo jenom vidět některé známé tváře (Anderson, Cumberbatch, Mikkelsen) stálo kolem 80 liber. Za každého.

Jak jsem psal v předchozím článku, pokud budu chtít koupit nějaké bydlení, tak nedosáhnu při současném platu ani na hypotéku, zato jsem schopen létat po Evropě, jak se mi zachce (dobře, do Moldávie ne). Paradoxně je mnohdy levnější letět do Brna a zpět, než si udělat výlet vlakem do nějakého anglického města 200 kilometrů odtud. Do Skotska jsme s přítelkyní letěli, protože dávat 9000 za zpáteční cestu vlakem do Inverness se nám opravdu nechtělo. Podle komentáře na Numbeo je na slušný život v Londýně potřeba tak 200 000,- měsíčně. A kdo to má?

Migranti

Příchozí odjinud už z většiny nahradili původní obyvatele Londýna, tak považuji za dobré o nich i něco napsat. Přestože překročím zdejší hranice svobody slova. Indové a Pákistánci mají vlastní večerky. Poláci vlastní supermarkety s polským zbožím, vlastní kulturní centra, vlastní pojišťovny, … Rusové vlastní mafie. Migranti jsou velkým motorem zdejší ekonomiky a současně zastávají služby, které už nikdo nechce dělat. Nebo jak jsem už zmiňoval dříve, na specializované pozice už má z místních málokdo. Britové tak mohou sedět v kancelářích a dávat ostatním příkazy. Jsou na nich migrantech životně závislí. Určitě se jich nemohou zbavit, jak někteří po Brexitu doufají.

Na druhou stranu tahle potřeba s sebou přináší i problémy. Zejména na východě rostou čtvrtě, kde se lidé neochotně integrují a kam třeba i rozvážeči pizzy Deliveroo odmítají jezdit. Na vlastní kůži jsem zažil, jak Rus řekl žebrákovi: „Víš ty vůbec kdo já jsem?“ Do takového Harlesdenu už bych se večer podívat nechtěl. A to bylo ještě před tím, než jsem si kvůli tomuhle článku našel na Wikipedii, že je zde doupě kokainu a v roce 2001 zde byl nejvyšší počet vražd v Británii, kdy během jediného roku gangy zastřelily 26 lidí. Těch pár procent bělochů, co tady zbylo jsou ten typ, kterým se slušný člověk raději vyhýbá. Nikdy jsem se v nějakém místě necítil tak špatně jako právě v husí kůži nahánějícím Harlesdenu. A to jsem žil 8 let v romských ghettech. Přítelkyně byla z tohohle místa přímo vyděšená.

Co jsem už za ty roky poznal v zahraničí lidi ze středního východu a Afriky, tak musím říct, že jejich pracovní morálka bývá oproti té naší o dost volnější. Priority jsou spíš v rodině a kamarádech. Pokud pak takového člověka propustí za neschopnost, tak ponechám možné důsledky na vlastní fantazii. Jen řeknu, že ono člověk obecně těžko hledá chybu u sebe.

Samozřejmě chyba je i ve zdejším vedení, které se má postarat o začlenění do společnosti. Ale při zkušenostech s naší romskou komunitou je jasné, že chtít se musí na obou stranách. A ono dealovat drogy je rychlejší cesta k penězům, které některé národy vidí jako jediné měřítko spokojenosti, protože si za ně koupíte větší auto, které pak můžete ukazovat kamarádům. Protože bez vzdělání na stejné peníze jako původní obyvatelé dosáhnout legální cestou stejně nemůžete. Zajímavý je třeba článek na Daily Mail (odkud mám obrázek) popisující kriminalitu imigrantů, jako je otroctví nebo gangy. Je to sice bulvár, kde článek podsouvá názory redakce a vybírá jen „špeky“, ale ta fakta tam jsou.

Před třemi roky jsem narazil na článek o potrestání úřadů v Birminghamu, které nějakou dobu záměrně přehlížely případy znásilňování lidí od 13 let tamní muslimskou komunitou. Pak je spousta drobností, které se člověk dozví z doslechu (i když to se pak hůře ověřuje). Když jsme chtěli jít s přítelkyní na festival v Nottinghamu, tak mě dvě ženy varovali, že už tam před několika lety byly a že tuhle událost využívají zejména černoši k osahávání žen v davu. Jeden jejich kamarád se tam s nimi kvůli své holce porval. Jinak otravné černochy dotírající na blonďatou Švédku jsem sám zažil v Dublinu. I když to bylo jen slovně.

Poslední a úplně samostatnou kapitolou jsou Indové. Popravdě mi celkem pijí krev. Falšují certifikáty, diplomy, vytvářejí si falešné reference přes své známé, lžou o všem… Vše ve snaze získat vysněnou pozici, kde pak svým kolegům mnohdy různě podrážejí nohy. Pak vzhůru do vrcholného managementu, aby mohli nabrat více svých kamarádů a propustit ostatní. Zmínil jsem je tady už několikrát, protože tohle je opravdu svérázný národ. Kvůli vysoké konkurenci doma (všichni si tam podrážejí nohy) se stěhují ve velkém do světa, kde rozehrávají své hry na nic netušící domorodce.

Firmy už mnohdy nabírají pouze přes agentury, aby se vyhnuli návalu stovek žádostí o místo týdně. Při outsourcingu vám při týdenním reportu mnohdy řeknou, že tam byl hurikán / záplavy / výpadek proudu / koza jim sežrala internet – třeba 8 týdnů po sobě. Mají prsty v nejrůznějších podvodech – prakticky hned po přistěhování mě obrali o 60 liber vydáváním se za poskytovatele ubytování. V celém městě vytvořili úplně nový standard podvodů, o kterém my si můžeme nechat v Česku jenom zdát.

Na různých párty, pokud se bavíte s mladou ženou, vlezou mezi vás a ji, a úplně vás odstrčí. A když se bavíte s nimi, tak vše o čem mluví, jsou ženy a jak je získat. Je jich tady dost na to, abych mohl bezpečně říct, že na těchto akcích jsou nadržení bez výjimky všichni. Nesnesou jakoukoliv kritiku, na tu jsou extrémně hákliví (i proto se místní raději pouští do Poláků). Ve svých očích jsou světově nadřazený národ. Trochu v protikladu s předchozí větou – pokud se nějaký Ind dostane k tomuto článku, tak je dost dobře možné, že mě udá policii za rasismus (vážně míněná rada od jednoho Inda – kritika → udat za hate crime).

Bohužel mám pocit, že tohle etnikum transformuje Británii na druhou Indii. Zemi, kde se nehledí na nikoho a všichni si všichni bodají kudly do zad ve snaze získat lepší pozici, ženu, peníze, … Zastavit je nejde, protože slovně jsou nedotknutelní. Je to tichá invaze, o které s vámi místní mluví, až když si vás oklepou a trochu se napijí (jako za komunismu). Ale jako se vším – není to tak s každým Indem. Musím říct, že moje bytná mě nikdy nepodrazila. I když, celý život prožila v Anglii.

Španělsko vs Česko vs Anglie

Anglie je už 4. státem, ve kterém žiju dlouhodobě. Žití tady má své klady i zápory. Španělsko můžu odbýt celkem rychle, protože jsem v Londýně určitě spokojenější, než v Barceloně. Není tady tolik hluku v noci (jižanská fetiš v hlučných motorkách pod všemi okny i ve 2 ráno) a služby jsou pořád o poznání o lepší. Porovnání s Finskem bych raději vynechal. Je to příliš odlišný svět a navíc jsem tam pouze studoval.

Kladem oproti Česku jsou určitě peníze – plat programátora dělá cestování nebo nakupování oblečení daleko jednodušším (pro mě třeba 3x). Když jsem u toho oblečení, tak v naší zemi obrů je pro mě mnohdy obtížné na mě sehnat velikost. Velkým záporem Česka je obecně politická situace. Naši politici měli po většinu historie způsobem vystupování blíže spíše k Rusku. Zeman nám u západních spojenců dělá ostudu, čímž rozhodně nesplňuje reprezentativní funkci svého úřadu, což si bohužel mnoho Čechů neuvědomuje. Britský Farage je jednou z výjimek, ale raději ho zde prozatím vynechám, protože na každou svini se vaří článek.

Zato Česko má krásnou přírodu, skvělou kvalitu služeb (létám do Brna na holiče), nízkou zločinnost, mimořádný zdravotní systém, lepší počasí a efektivitu. Nekonečné statistiky o špatném vzdělání nebo nízké efektivitě práce bych bral rozhodně s rezervou – Češi rozhodně mají daleko větší tendenci konat místo vyplňování stohů papírů a dodržování procesů na 100 %. Navíc Praha a Brno jsou se svým nočním a kulturním životem dle mého názoru živější, než samotný Londýn. Můj polský kolega Tomasz dokonce prohlásil, že Česko je teď podle něj optimálním místem pro život.

Září 2017

XXIV. Ukrajina

Leo Hopeless

Jeden z prvních nočních snů o cestování byl z hranic Slovenska s Ukrajinou. Byl starý už možná pět let. V něm jsem stepoval na hranicích a přemýšlel, jak přejdu na druhou stranu. Letos se mi zdál sen z hranic znovu. Tentokrát jsem si ještě na ukrajinské straně kupoval kávu (nebo kebab, už nevím, sny jsou někdy celkem celkem abstraktní – proto mívá člověk pocit, že poprvé viděné místo už zná ze snu). No proč nevyzkoušet nabídku Leo Express, který jezdí až tam. O víkendu jsem měl být v Košicích, tak proč to nevzít přes jejich východního souseda.

Nikdy předtím jsem Leo nezkoušel. V médiích jsem o nich četl několik negativních článků a ani jsem vlastně neměl potřebu s nimi jet. V den odjezdu jsem od nich dostal telefonát: „Omlouváme se, ale kvůli technickým potížím si vás vyzvedne Tiger Express.“ O hodinu později v sms stálo, že mám jet českými drahami. Pak mi volali, že to vyřešili, ať normálně dojdu v těch 19:55 na Zvonařku. Tam nás pak stálo 5. A když nikdo nepřijížděl, ani nevolal, zavolal jsem jim ve 20:10 já. O půl jedenácté jsem totiž měl chytit přípoj na Ukrajinu v Bohumíně.

„Aha, tam někdo stojí? Kolik vás tam je? My to zjistíme a zavoláme zpět.“, sdělovala mi jejich operátorka. 15 minut nic. Tak volám znovu: „Jo jo. Ve 22:00 tam bude.“ „No ale já mám mít přípoj v Bohumíně. A čeká nás tady 5.“, odvětil jsem. „Jich je tam pět“, slyšel jsem, jak s někým mluví. „No tak my to zjistíme a zavoláme zpět.“ Když jsem ostatním říkal, že tam budou až v deset, tak 3 lidé raději odešli. Zůstali jsme tam 2. S holkou z Gruzie, která neumí česky. Být tam sama, nejspíš by se nikdy nedozvěděla, co se děje. Po zpětném telefonátu a ujištění, že se pokusí udělat maximum, aby nám v Bohumíně neujeli, jsme se šli zahřát do hospody.

„To bude ta moje karma. Snažím se z Brna dostat do Krakova už od včerejška. Nepřijeli jenom kvůli mně.“, říkala mi u čaje. Jenže její chyba to nebyla. Když nás potom Tiger odvezl i s Leo stevardem do Bohumína, bez kterého naštěstí nemohli odjet, bylo vidět, že některým čekajícím cestujícím tam už přímo praskly nervy. Nikdo jim totiž neřekl, proč a jak dlouho budou čekat. Náhradní ukrajinský autobus byl jednoduchý a nenabízel standardní služby, které Leo nabízí. Ale nevadí, z předtuchy jsem si stáhl do mobilu knihu, takže nehrozila v nadcházející dlouhé cestě akutní nuda. Příště si jízdu s touhle společností ale raději předem pořádně promyslím.

Když se předsudky naplní

Rumunsko i Rusko už mě dřív překvapilo tím, že se málokterý stereotyp vyplnil. Navíc to měl být jen západ Ukrajiny, určitě to tam bude podobné jako u nás. Ale už když jsem vystoupil z autobusu, nestačil jsem se divit. Všude sníh (u nás nebyl), lidé se starými čepicemi a v klasických (snad přímo ruských) kabátech. Několik mužů přede mnou zahradním náčiním rozbíjelo led, aby se dalo projet. Přesně jako z představ o Rusku. Ušel jsem 200 m a došel na hlavní ulici. Tam nějaká babuška v šátku na hlavě vyběhla s pořádnou ocelovou tyčí se špičatým hrotem na 5 chlápků, a začala jim vyhrožovat. Pak jsem si všiml, že babka je nejspíš od technických služeb a dává jim sadu za to, že jí tam dělají bordel. U nás používají nějaké napěchovací párátko, ale tady na Ukrajině je to hotová vražedná zbraň. Vždyť tímhle přikurtovali a skoro zabili i nezničitelného Terminátora ve druhém díle stejnojmenného filmu. Vytáhl jsem si nějaké klobásy a chleba, že se najím, a po dalších 200 metrech mě napadlo velké hejno holubů. Jeden, dva mě dokonce podrápali. Hitchcock se mi v hrobě směje. Když jsem došel na hostel, tak se recepční a hlídač spolu bavili o tématu, z něhož jsem občas pochytil nějaké to slovo. Jako „mučení“, „vražda“ nebo „únos“. „Promiňte, můžu se ubytovat?“ „No jasně, jen pojďte, pojďte.“ Tahle země dělala vše proto, aby mě vystrašila. Možná nějaká ochrana proti cizincům. Ale já se nedal.

Lvov je kulturní centrum Ukrajiny a druhé největší město v zemi. Jak jsem od kulturního centra čekal, lidé zde byli příjemní. Trochu překvapivé bylo, že byli celkem příjemní v následujících dnech i jinde, nejenom tady. A ne pouze to. Společně se chodili bavit do kaváren, ptali se na pomoc na ulici a nekoukali neustále do mobilů. Ani děti. Ty když šly ze školy, tak si hrály spolu nebo se koulovaly. Nebo kouřily za školou. Nezdravě. Člověk jako by se vrátil v čase.

Než jsem došel na hostel, vzal jsem to do kavárny, protože jsem potřeboval wi-fi na mapu. Byla mi i trochu zima. Paní u pultu jsem si řekl o kávu, načež mi odvětila „Espresso nebo Americano?“. No tak, jsem přece na dovolené, trošku se rozšoupnu. Kdyžtak to vždycky jistí karta, pokud tady za těch několik dní utratím svých 850 hřiven (jedna hřivna je asi jedna koruna). „Vezmu si tu velkou kávu.“ „Tady máte. Dělá to osm hřiven.“ Nevěřícně jsem na ni koukal. Tak ale kdo by se chtěl hádat? Na hostelu mi kromě postele zapůjčili i ručník a mýdlo, což je luxus, který jsem ještě na jiných nezažil. To celé za 120 hřiven. Konečně králem s českým platem.

Bylo to tu krásné a současně divoké. Ulice nebyly dělané zrovna mistry v plánování, a tak člověk často skončil ve slepé uličce. Ke katedrále na kopci vedly schody. Neměly zábradlí, jeden občas měřil půl metrů a byly pokryté ledem. Jen jsem čekal, kdy si vybiju všechny zuby a budu se válet všude možně jako ve filmu „Sám doma“. Nebo s auty to bylo jako v Rusku. Na hlavní třídě široko daleko žádný přechod a auta jezdila sem a tam bez přestání. Po několika minutách čekání jsem to udělal jako místní – vběhl jsem na vozovku za nějakou větší mezerou, auta pak přibrzdila. Snažil jsem se co nejrychleji ze silnice dostat a tak jsem blízko kraje skočil tak, abych dopadl jednou nohou na chodník. Doskočil jsem. A zabořil se s ní do sněhu až po koleno. „Veselé Vánoce, Kevine.“

Do centra jsem dorazil už za tmy. Tržiště 2 kilometry od něj je naplněné lidmi a tak jsem měl několik hodin dojem, že centrum je tam. Ulice ale podle mapy vůbec neseděly. V centru jsem pak narazil na další místní specifikum – ukazatele jsou až tam. To asi aby ta centra měst nikdo nenašel. Někde v okolí se nacházel vyhlášený podnik „Petrolejová lampa“, kam jsem se snažil dostat. Podle cedulky jsem byl na správném místě, ale uvnitř byl jen nějaký chlápek oblečený podle evropské módy 19. století, který se bavil s nějakými ženami. Místnůstka měla jen asi 4 metry čtvereční a nešlo mi na rozum, kde by mohla být ta hospoda schovaná. Podruhé si mě chlápek už všiml a pokynul mi, ať jdu po asi čtyřech schůdkách do malé kobky, kde byla skoro tma. „Teď. Teď mě zabijou.“

Kromě několika svíček v ní nic nebylo. Aspoň to tak vypadalo. Tohle je přesně ta situace, kdy pokud by se mi něco stalo, tak by všichni pozůstalí tvrdili jaký jsem idiot, že tohle byla na první pohled jasná past a že to je na Darwinovu cenu. Oni sami by se do něčeho takového přece nenamočili. Slyšel jsem ale nějaké hlasy. A pak si v té tmě všiml černého točitého schodiště. Nad nimi se nacházela 4 patra té nejstylovější hospody, kterou jsem kdy navštívil. Každé patro bylo jinak osvětlené, ať už žlutou, červenou, modrou nebo v přítmí. Po stranách různé makety vynálezů. Za oknem v horním patře věže nějaké pravoslavné katedrály. Pivo u vedlejšího stolu ve zkumavkách. A účtenky chodily v miskách s hořící zápalnou šňůrou. Po tom, co jsem snědl jejich hovězí s chlebem a křenovou zmrzlinou (musel jsem to jíst dohromady, aby mi nevystydlo nebo neroztálo), explodovala miska s účtenkou i u mě.

Skutečná Ukrajina

I když jsem se doma ujistil, že spoj mezi Lvovem a Užgorodem existuje, večer na hostelu jsem už řešil reálné časy a moc příznivě to nevypadalo. Večer jsem chtěl být v Košicích, ale ukrajinské vlaky nejsou zrovna frekventované. Řekl jsem si, že to zkusím s přestupem – dojedu někam blíž (Mukačevo 6:40) a pak se uvidí. V 6 jsem tedy vyrazil a nechal noclehárnu za sebou. Bylo to jen 100 m, ale raději si v zahraničí dávám rezervy, abych těch 40 minut zvládl. Zase mě ale zradilo „chytré“ plánování města.

Už jsem zahlédl nádraží a vzal to tam paralelní uličkou, že si jenom pak zahnu. Po chvíli se však ukázalo, že paralelní ulička k té nádražní nikdy neodbočuje. Oči naplnila hrůza. Zbývalo 10 minut, musel jsem se vrátit několik set metrů a stihnout možná jedinou šanci dostat se ten den do Košic. Na nádraží mě zaskočilo ukrajinské plánování zase. Vlak do Mukačeva jezdí až 7:10 a ne o půl hodiny dříve, jako na internetu. Asi aby se lidé stačili proplést ulicemi města.

Jedna pokladna a fronta. Ale pohoda, mám 30 minut, to musím zvládnout. Zdejší si ale nějak dávají na čas. Když jsem konečně došel na řadu, zbývaly mi 2 minuty do odjezdu vlaku. Už jsem hodně nervózně přešlapoval a poklepával si prsty. Ale paní za přepážkou mi nevěnovala pozornost. Dál si pomalým tempem razítkovala a zpracovávala nějaké dokumenty. „Take it easy.“ To už jsem nevydržel, otočil jsem se a začal utíkat na vlak, přičemž jsem házel kletby a nadával na efektivitu Ukrajinců. Připomnělo mi to kluka, který v Rusku před hotelem čepoval hráčům go pivo. Vypadal, jako když si na video natočím normálního barmana v Česku a zpomalím ho 10x. Nazvat ho želvou by byla urážka tohoto zvířátka.

Když přišla strojvedoucí, říkal jsem si, jestli se tady dává za chybějící lístek pokuta nebo jenom přirážka. Potřeboval jsem ujet přes 200 kilometrů. To bude mastné. „Takže chcete lístek až do Mukačeva?“ Ach jo, to bude mastné. „Takže to je 50 korun.“ Wahahahaha. Celá krásná trasa ukrajinského Semmeringu za 50 korun? Se všemi těmi kopci, údolími a viadukty? Nechápu, že tahle země turisty přímo nepřetéká. I když u jednoho mostu jsem se musel uklidňovat statistikou, když se na něm vlak kvůli nekvalitní železnici nakláněl nad propastí.

V nádražní mukačevské hale visely náborové plakáty: „Chceš něčím být? Chceš něco znamenat? Chceš být profesionál? Přidej se k armádě.“ Paní u přepážky mi sdělila, že přípoj do Užgorodu vzdáleného 40 km opravdu jede. Za 3 hodiny. Možná je to záměr. Když musíte 3 hodiny koukat na plakáty naznačující, že ničím nejste a budete něčím až u armády, třeba vás to donutí se zamyslet. A do přípoje už nastoupíte v maskáčích.

Hned se na mě nabalili žebráci, kteří vypadali organizovaně a čistě, tedy spíš jako gang než nějací bezdomovci. Vyšel jsem před budovu. Polorozbořený barák. Poničené cesty, po kterých se proháněly Maršrutky. Na ulicích toulající se psi nepatřící nikomu. Dostal jsem stejný pocit jako výletníci ve filmu Eurotrip. „Jsme ve Východní Evropě.“

V centru ale bylo na co koukat. Jejich náměstí má potenciál. V kavárně jsem si objednal kávu a topinky, protože jsem potřeboval internet. Nechal jsem tam 10 korun. Pes před kavárnou pobíhal s kusem masa, které ukradl pravděpodobně na tržnici. „Á, tady je autobusák.“ Tam jsem skutečně ulovil Maršrutku na cestu do Užgorodu, kam jsem nakonec i s prohlídkou města dorazil rychleji než první vlak. Po cestě jsem uvažoval, jestli ty busy nejsou nějak speciálně upravené na off-road, po tom, co jsem se v jednom místě zhoupl nejméně půl metrů. Tipuju, že peníze na silnice půjdou teď spíše na válku, takže tyhle zážitky se hned tak nevytratí.

Beznaděj

Co v Užgorodu? Při pokusu najít centrum jsem selhal. Místo toho jsem našel sídliště, které jsem si sám pojmenoval jako „Deprese“. A nejen sídliště. „Deprese“ cesta. „Deprese“ zmrzačené stromy. „Deprese“ stánek. Ta paní s tou malou holčičkou se určitě taky musela jmenovat „Deprese“. Příjmením i jménem. Z tohoto města mi naskakovala husí kůže. Můj dřívější plán, že jako student dojedu ficovými vlaky zdarma až do Užgorodu, jsem byl nyní rád, že jsem nezrealizoval. Vidět jako první z celé země tohle místo, tak symbolicky zaliju mapu Ukrajiny do betonu a už sem nikdy nepáchnu.

Vyrazil jsem po nějaké cestě. Začalo se stmívat. Deprese houstla. Po stranách byly místo kaváren jenom nějaké večerky řetězce „ABC“. Na kávu sice lákali, ale wi-fi nikde neměli. Cesta se táhla kilometry, centrum jsem už věřil, že neexistovalo, protože jsem dřív musel projít přímo skrz něj a já se bez internetu nemohl zorientovat. U mostu už tradičně v barvách ukrajinské vlajky se rozbíhalo více cest, jedna rozbitější než druhá. Z jedné jsem se musel vrátit, takže jsem viděl, že malý kluk se na mostě motal už nejméně deset minut. Je mi to jasné. Chtěl skočit. Mohl jsem mu pomoct. Na tomhle beznadějném místě by to byla eutanázie.

Když padla tma, došel jsem konečně k nějaké restauraci, kde měli i wi-fi. Najednou bylo jasné, že cestu na Slovensko jsem netrefil a navíc ubytování je levnější tady než v Košicích. Rezervoval jsem si hostel a vydal se zpět.

Tentokrát bez gps, které předtím ukazovalo na centrum, jsem ho úplně náhodou objevil. Tentokrát jim snaha ho ukrýt nevyšla. Bylo velmi malé, proto jsem ho předtím doslova o pár metrů minul. Na něm jsou hospody lákající na české pivo, tak jsem hned zalezl do té nejvíc „fancy“. Hospoda byla ve westernovém stylu a lákala na české pivo. Uprostřed hořel krb, do kterého číšník chodil přikládat. A i když české pivo neměli, tohle byla jediná věc z celého města, která za něco stála. Samozřejmě to byla luxusní restaurace, a tak tady pivo stálo celých 25 korun.

Na hostelu, který jsem hledal asi 2 hodiny chozením okolo, protože je schovaný ve 4. patře obchoďáku, jsem si pochvaloval, jak už si přivykám ukrajinštině. Recepční mi vysvětlovala, kde je pokoj, kde jsou sprchy a jak to tam chodí. Aby mě hned vzápětí zchladil můj spolubydlící, který se jí zeptal, jestli umí česky. „Da.“ Bylo to tam pěkně zařízené, skoro jako normální byt, ostatně jako ten hostel ve Lvově. Těsně před usnutím jsem si našel, že pokud přejdu hranice pěšky, jede mi autobus z druhé strany v 5 ráno.

Přechod bez přechodu

Několik hodin spánku bylo přerušeno strašným burácením. Všechno kolem mě se otřásalo a byl strašlivý rachot. Oživlý Užgorod mě přišel dorazit! A jo, to je „hudba“. Stěny, okna i moje postel byly jeden velký vibrátor. Bylo půl druhé ráno a malý průzkum po ubytovně odhalil, že zrovna nad mým pokojem hrála diskotéka. Cena za to, že to mají v obchoďáku. Po hodině jsem se sbalil a vyrazil. Sice jsem chvíli tápal, jestli jdu správně, protože ulice nebyly značené buď vůbec nebo už to bylo vybledlé a nečitelné. O půl čtvrté jsem už ale věděl, že jdu správně. Konečně jsem plně zprovoznil moji gps, která mi nefungovala už od září v Chorvatsku.

Kilometr od hranic jsem míjel poslední budovu před „temnotou“. Tady město končilo. Zezadu mě zdravil voják, ať zastavím. „Jedete domů? Mimochodem, tam pěšky nemůžete.“ To mě trochu zaskočil, proběhla mi hlavou myšlenka, že se budu muset vrátit a chytit si nějaký Eurolines z centra, to ale neznělo tak levně a dobrodružně. „Co tedy můžu dělat?“, odpověděl jsem mu. Voják však nic neřekl, otočil se a šel. Chápu. Pokračoval jsem teď už po temné cestě k cíli.

Na konci, uprostřed ničeho, stála restaurace. Dal jsem si v ní kávu, abych zase mohl načíst okolní mapy a trochu po pětikilometrové cestě spočnout. Trochu jako můj nedávný noční sen. Jenže tady na mě nečekal odvoz autobusem. Místo toho na mě čekala hranice, před kterou budu stepovat, jako z mého aspoň 5 let starého nočního snu.

Závora už byla hned před budovou. Tam seděl člověk s kalašnikovem na zádech a ptal se mě kam jdu, že to pěšky nejde. Vedle byla zákazová značka povolující rychlost do 5 km v hodině. „No snažím se dojít na Slovensko, za hodinu mi tam jede autobus.“ Chvíli přemýšlel a pak se mě ptal, odkud jsem. Jako u toho prvního jsem se pak zeptal: „Co tedy můžu dělat?“, načež odpověděl, „Dej mi chvilku.“ Po chvíli běžné konverzace, co jsem tam dělal nebo jestli se mi to líbilo, přijela dodávka. Dva Ukrajinci si mě přibrali k sobě a vyjeli jsme na hranice.

Celníci se s našimi pasy nevraceli už nějakou dobu a řidič, který je očividně zvyklý hranice přejíždět každou chvíli, už na ně volal, kde to vázne. V tu chvíli jsem dostal strach, protože jsem si uvědomil, že v pasu je razítko z Ruska a že budou kvůli mě mít problém i moji laskaví převozníci. Nebylo ani 5 ráno a stejně celý přejezd trval přes 40 minut. Pozdější průzkum na internetu ukázal, že přechod Vyšné Nemecké moc dobrou reputaci nemá. A i mně přišlo, že celníci na slovenské straně po nich něco chtějí. Jednání s řidičem ale proběhlo za zavřenými dveřmi, zatímco se v dodávce „kontroloval“ náklad.

Temný východ

Neuvědomil jsem si časový posun, ale aspoň jsem měl hodinu navíc to tam prozkoumat. Vesnice o 250 obyvatelích a jednou zastávkou. Autobus mě nemůže minout.

Po 20 minutách ke mně v jeepu přijela policie. Přestože museli slyšet, že jsem Čech, chovali se dost podezíravě. Když jsem jim vysvětlil, co jsem na Ukrajině dělal, chtěli po mně doklady, které jsem jim bez reakce nabízel už předtím. I oni mi ale potvrdili, že tohle je jediná zastávka ve vesnici, takže jsem byl zase o něco klidnější.

Autobus v 5 ráno stále nejel. Už jsem klepal kosu a stěží ve zmrzlé ruce udržel mobil. Ať už přijede, než tady zmrznu. Chci se prospat. Zvětšil jsem si jízdní řád. Ten autobus, který tam jezdí do Košic jednou denně a na který jsem spěchal, jezdí jenom v pracovní dny. Byla sobota ráno, ostatní ještě spali a v malé vesničce na hranicích nějaký zmrzlý človíček proklínal celý východ Slovenska.

V zoufalství ze zimy jsem se snažil dovolat na taxislužby v Sobranci – spádové vesnici 13 km odsud. Tam by moje šance byly o něco větší. Jedna odpovídala, že volané číslo neexistuje. Druhá, která měla na internetu napsané, že jede nonstop, to nezvedala.

Třeba něco pojede po vesnicích. Autobus! V 6 ráno se zastavil na křizovatce. Ale jede nějak divně. Odbočil směrem ode mě a já za ním zoufale běžel. Marně. Celý otrávený jsem šel prozkoumat křižovatku, abych zjistil strašlivou pravdu. V ní se v zatáčce schovávala zastávka ve druhém směru, v tom správném – jak jsem za vysokou cenu zjistil. Háček byl v tom, že když jsem to tam ráno procházel, nebylo to bez světel vůbec vidět. Nebyla už zastřešená, její přítomnost oznamovala pouze zastávková značka pověšená na sloupu. Tady na východě, kde je jen minimální světelné znečištění, v noci úplně neviditelná, pokud člověk neví, že tam je.

Napsané časy na ní se navíc rozcházely s realitou. Autobusy, které měly přijet, nejely. Přemýšlel jsem, jak jsme mohli být s touto zemí jeden stát. Tohle byla dokonalá ukázka toho, jak se může posrat úplně všechno, co se posrat může. Ale mezi 7. a 8. ranní jsem celý šťastný nastoupil do projíždějícího autobusu do Sobrance.

Pomalu ke mně přicházela civilizace. Funkční kávomat tady sice ještě nebyl (několik nefunkčních ano), ale zato měli na autobusáku otevřený jeden supermarket. Koukal jsem, že jeden fenomén je společný jak pro Ukrajinu, tak pro miminálně tuhle část Slovenska. A je jedno jak malá je to obec. Po autobusových nádražích chodí Romové a žebrají. Pořád. U jednoho člověka i vícekrát ten samý. Sem tam se dívají, co by se dalo ukrást, což jsem otestoval na tom, že jsem si odložil papírové kapesníčky ze supermarketu na lavičku a šel se jakoby podívat, kdy jedou autobusy. Čekající cigánka šla prověřit co jsem to tam nechal prakticky hned.

Po dvaceti minutách jel spoj do Michalovce, který už měl dokonce vlakové nádraží, kde jsem si mohl zajít na záchod. Z Michalovce zase po 20 minutách spoj do Košic. Konečně to fungovalo jak má, pomyslel jsem si.

Košice pomalu napravovaly reputaci, kterou jsem ráno východní části země přiřkl. Krásné a poměrně velké náměstí nabízelo nespočet kaváren a restaurací, které lákaly třeba na bryndzové halušky. Ve francouzsky laděné kavárně nebo na turnaji v go, který tam tou dobou probíhal, jsem konečně mohl spočnout a trochu přemítat o výletě.

Navštívit Lvov nebo Košice mohu jen doporučit. Obojí je pěkné, ve Lvově si ale ještě Čech na vlastní kůži vyzkouší, jaké pocity prožívá Skandinávec v Česku co se týče ekonomické roviny a lidé tady žijí ještě tak nějak v minulosti. I Mukačevo má co nabídnout a rozhodně vlaková trasa Lvov-Mukačevo patří k tomu nejlepšímu, co jsem viděl. Na Ukrajinu se chci ještě v budoucnu vrátit, tady jsem se cítil dobře. Až na jednu výjimku. Užgorod je třeba si vymazat z navigace.

Listopad 2016