Americký vzdělávací systém – úsvit konce

Vzdělání

Jak se Bill Gates snaží zničit školství (případně svět)? Je jednotné testování tou správnou cestou k měření úspěchů? Proč Amerika ve školství právě prochází obdobím temna? Jak vede autonomie ke korupci a diktatuře? A jak si stojí Česká republika – stát, ve kterém si myslíme, že jsme neustále ve všem pozadu, za ostatními zeměmi?

Osobní zkušenosti ze západu

Na úvod začnu od konce a shrnu, co jsem většinou psal už ve svých článcích o cestování. Kvalita vzdělání se mezi jednotlivými evropskými zeměmi liší výrazně. Jde o můj subjektivní pohled, který jsem načerpal z komunikace s lidmi a čtením internetových článků. Může a nemusí odrážet skutečnou realitu. Ale za ty roky cestování si nějaký odhad troufnu udělat.

Ve Španělsku se mi lidé stěžovali, že kvůli hloupé Evropské unii museli na univerzitách zavést státní závěrečné zkoušky a závěrečné práce. Navíc je po nich požadována angličtina. Za ty 3 měsíce, co jsem trávil čas s tamními studenty, jsem potkal pouze jednoho, který nestudoval humanitní obor. Ten mi řekl, že za kapitánský kurz na lodi dostal jako bonus 58 kreditů a mohl tedy přeskočit jeden rok strojárny. Člověk, u kterého jsem si pronajímal pokoj, byl středoškolský učitel angličtiny. I tak byl velký problém se s ním anglicky domluvit. Skutečné vědy ve Španělsku asi obecně moc netáhnou, navíc kvalita bude nejspíš celkem bídná. Do Anglie dnes přichází kvůli krizím velké množství Španělů, kteří poté pracují v pohostinství nebo při komunikaci s lidmi (bydlel jsem se třemi Španělkami). Nikdy ne na kvalifikovaných pozicích (na nějaké hodnocení je jich tady dost).

Ve Francii jsem nikdy nežil, ale slyšel jsem, že situace je podobná. Lidé se stěží naučí angličtinu. Univerzity nemají vstupní požadavky na percentil a berou každého. Pak se také očekává, že většina studentů dostuduje. Aby také ne, když průchozí známka je nastavena na zhruba 30%. Na druhou stranu, v Londýně se občas nějaký kvalifikovaný Francouz vyskytne (narozdíl od Španěla).

O anglických univerzitách toho mnoho nevím. Věk studentů je nižší než jinde a jednotlivé stupně se dají udělat ve věku 20/21/24. Školy jsou mnohdy placené a je na ně velký nával. Hlavně čínská smetánka vidí studium svého potomka třeba na Imperial College jako věc prestiže. A tak je cena tlačena nahoru podobně jako nájmy. V kvalifikovaných pozicích inženýrů a vědců Angličany nevidím. Ty náleží Portugalcům, Polákům, Číňanům a jiným.

Z veletrhu univerzit v Londýně jsem si odnesl 2 poznatky. Školy podnikatelství a managementu nabízející diplomy diskutabilní kvality výměnou za ohromné školné se rozlézají jako mor. Těch bylo na veletrhu asi 80% a dodnes mě spamují reklamou na studium, protože jsem tam já blbec nechal svůj mail. Druhým zjištěním bylo, že existují školy, které nabízejí garanci vyznamenání pro x procent studentů – příkladem budiž univerzita v Surrey, která nabízí červený diplom pro 83 procent absolventů bakaláře. Na známky se v anglickém světě hledí hodně a mnohdy je jediným rozhodujícím kritériem pro přijetí do Phd programu. Já se svým českým diplomem, kde se škola „prolézá tak tak“, nemám na slušný doktorát v anglicky mluvícím světě šanci. „Každý“ tady má dobré známky.

Finsko

Mimo západní Evropu zhýralou penězi je situace trochu odlišná. Ve finské Jyväskyle se nachází městská univerzita patřící do top 400 nejlepších na světě (i když já dělal vedlejší techniku nevalné kvality). A štědré peníze, kterými tamní vláda dotuje školství, byly znát. To, co jsme viděli v rámci návštěvy univerzity na katedře fyziky, když mě tam ještě se dvěma spolužáky naše technika poslala, vypadalo jako kdybychom byli v CERNu. Na fyzice v Oxfordu měli „jen" dalekohled na střeše.

Je to ale kvalita základních škol, která Finsko proslavila. Podle testů PISA patřilo Finsku několik let po sobě první místo v kvalitě vzdělávání dětí. Čímž se nám často chlubili. Prý zvedli plat učitelům a zavedli do integrace žáků nové revoluční metody, které umožní vystudovat každému.

V rámci Erasmu jsem se ještě s další českou studentkou vypravil na jeden den na základní školu. Nevím jestli je to tím, že to byla vesnická škola, ale nikdo nám nebyl schopen odpovědět, v čem ta revoluce spočívá. Oba učitelé, kterých jsme se zeptali, nám nezávisle na sobě odvětili: „Jo tyhle testy.“ Pro slabé i nadané studenty prý žádné speciální programy nemají.

Matematika vypadala jako u nás. Počítání příkladů a drcení učiva, protože se klasicky „nestíhá“ (matematik je snad diagnóza). V jiných předmětech ale občas měli blízko k anarchii. Kapuce na hlavě, nohy na stole, hraní na mobilu. Známky nebo poznámky zde neexistují, jiné tresty jsou zde navíc nemyslitelné. Páky žádné nejsou a tak se žáci mohou rozhodnout, že nebudou dělat vůbec nic. A občas to udělají.

Jak to Finové dělají, to nevím. Asi je třeba se spolehnout na internetové články, že je učitel respektovaná profese, má vysokou míru autonomie (inspekce zde nejsou) a že na sobě všichni „pracují“ od 70. let. Hlavně se neptat, co to znamená. Občas se ozývají v Česku hlasy, že je třeba převzít finský model, protože je nejlepší na světě. Který taky nikdo neví, co znamená. V testech se však nacházejí i země, které jsou dole. Jednou z nich je USA.

Amerika

Dostala se mi do ruky kniha „Smrt a život velkého amerického vzdělávacího systému“ od Diane Ravitch. Informace v ní jsou celkem drsné, proto tento článek píšu. Autorka se v knize věnuje historii vzdělávání v USA, od 60.let až po současnost. Snaha stát se modelovým školním systémem ve světě vedla k postupnému úpadku. Někde až k úplnému udušení jakýchkoliv snah předat žákům znalosti. Výsledkem je země se 14 procentní negramotností v průměru a 11 procentní pro čerstvé odmaturované. Univerzity hlásí až třetinu studentů, kteří mají problémy se základy čtení, psaní a počítání. Současně se zamýšlí, jak se k tak alarmujícím výsledkům mohli dostat.

Bohužel posledních 50 let jsou roky plné seběvedomých prohlášení, autokracie, šikany a korupce. Nikdo z velkých reformátorů popsaných níže nebyl nikdy potrestán. Přestože mnohdy zničili život mnoha lidem, výsledky to téměř nikdy nepřineslo a na konci se prostě jen posunuli „škodit“ někam jinam.

Úkol zněl jasně – musejí projít

Nejznámější příklad je program George Bushe „No Child Left Behind“ z roku 2000. Myšlenka byla jednoduchá – naučit všechny bez výjimky do roku 2014 číst a počítat. Proces měli ověřovat standardizované národní testy. Funkčnost měl zajišťovat systém trestů pro školy, které požadavky nesplní. Od mírných trestů po dvou letech (volný transfer do jiné školy) po úplnou restrukturalizaci (eufemismus pro zavření) po pěti letech. Málokdo tehdy v euforii pro změnu protestoval. Alespoň tedy politici ne.

Mnohým školám se však splňovat požadavky nedařilo. Přes všechna zvyšování platů učitelům, transformace škol na podnikové modely nebo zmenšování tříd, zůstávaly statistiky neúprosné. Ty, které dostaly více hendikepovaných studentů nebo neanglicky mluvících dětí se dostávaly do problémů. I některé školy dříve považované za elitní musely zavřít. Na druhý den se odpadlíci objevili u dveří jiné školy a postupně začali kumulovat problémy tam. Kniha přímo přirovnala situaci k „počítačovému viru“.

Učitelé a ředitelé byli mnohdy nuceni k logickému kroku – ať už přímo k podvádění, manipulaci s potřebným skóre (na percentil 95 najednou stačilo 30%) nebo učení, jak správně vyplňovat testy. Protože osnovy jsou v Americe hodně volné, mnoho škol se uchýlilo k tomu, že už učilo pouze čtení a počítání. Ani na středních školách už mnohdy nezbýval prostor pro zeměpis, fyziku nebo biologii. Jenže – ani celodenní výuka matematiky denně nenaučilo žáky lépe počítat. Pouze lépe vyplňovat testy. Obecný nebo jakýkoliv rozhled na bázi znalostí se vytratil. Zato některým školám výrazně stouply výsledky testů.

První pokusy

V roce 1988 dostal Tony Alvarado úplnou kontrolu v reformách nad okrskem 2 v New Yorku. Během 10 let se z podprůměrného regionu stal 2. nejlepší z celkem 32 okrsků města. V celé zemi se psaly opěvné ódy na člověka, který byl předtím vyhozen z 4. okrsku kvůli finančním machinacím. Mnohé rodiny se dokonce začali do regionu stěhovat kvůli škole.

Jenže to bylo právě ono. Rodičům se po 10 letech nezdály některé metody výuky matematiky a začali pochybovat o sebevědomých prohlášeních Alvarada o tom, jak spravil školní systém. Až byly nakonec vydány studie, které odhalily skutečnou korelaci mezi stěhováním lidí a výsledky testů. Když se reformy rozkřikly (sám Alvarado se o to šikovně přičinil), přitáhlo to do regionu více bílých rodin. Bílí studenti začali měnit poměr škol výrazně ve svůj prospěch na úkor těch černošských a hispánských, kteří mají tradičně o dost horší výsledky. Navíc těch několik málo, které zůstaly „černošské“, byly stále pod průměrem.

Když vycházeli na světlo studie o škodlivosti odčerpávání více motivovaných studentů z jiných regionů, Alvarado už byl dávno za horama a dolama v San Diegu, kde se svým protějškem Alanem Bersinem připravovali další reformu za miliony dolarů. Bersin byl ale o poznání drsnější. Od města dostal volnou ruku a vyházel 90 procent ředitelů, čímž vyslal jasnou zprávu svým oponentům. Poté dosadil své lidi. Ředitele i učitele pak pravidelně kontroloval a přezkoumával. Platy učitelům šly výrazně nahoru – měly je k práci motivovat. Pokud ale někoho vyhodil, předtím ho ještě veřejně zostudil. Bersin byl velmi arogantní člověk, který například v jednom kuse bojoval proti odborům. Chtěl školy řídit jako podniky a učitele vyhazovat třeba z hodiny na hodinu.

Bohatí podnikatelé během let dokonce platili anti-kampaň proti jedinému vysoce postavenenému kritikovi Bersina. Ten bojoval každý rok proti jeho opětovnému zvolení. A to až do roku 2005, kdy po 7 letech rada hlasovala 3-2 v jeho neprospěch, načež rezignoval. Učitelé pamatují na jeho vládu jako na éru strachu, kdy byl vyhozen každý, kdo nesouhlasil s dlouhými hodinami nebo postupy. V jejich hodinách se bez ohlášení objevovaly kontroly a nezřídka končily vyhazovem. Mnoho jich ale stejně skončilo dobrovolně – počet odchodů vysoce převyšoval národní průměr.

Analýza ukázala, že kvalita sice mírně porostla, ale mnohem pomaleji než s ostatními kalifornskými městy. Navíc se míra vyhazovů ze škol zvýšila na 23 procent. Tedy zase, ti slabší odpadli a silnější zlepšili průměr, takže lepší skóre ani nemuselo být kvůli lepším učebním metodám. Dalším zjištěním bylo každodenní 5-hodinové vyučování čtení a matematiky. Nastavené procesy občas vyústily v absurdní situace, jako 3 hodinové bloky čtení ve školce pro 4 leté děti. Jenže nastavená pravidla bylo nutné pod hrozbou trestů dodržovat.

Charterové školy

Jeden z experimentů zahrnoval i tzv. charterové školy. Myšlenkou byly malé, nezávislé třídy někdy i o několika studentech ve vlastní budově nebo na území klasické veřejné školy. Samy si měli určit, jak bude výuka probíhat. Sloužily tedy i k výzkumu, kterými cestami se ubírat. Učitelé měli dlouhé hodiny a vysoké platy (i 130 000 měsíčně,-). K vymoženostem patřilo zbavit se jakéhokoliv studenta nebo metody tvrdé disciplíny, za které by běžná škola mohla lehce skončit před soudem. Výběr studentů probíhal pomocí loterie – počet míst byl omezený. Po několika letech školy vykazovaly skvělé výsledky a vypadaly jako naprostý úspěch. Konečně to vypadalo, že se našla cesta.

Jenže pomocí transparentních studií se začalo postupně zjišťovat, že si charterové školy celkem běžně hrály se skladbou svých studentů, jako by byli nějaké zboží. Během let se těch nepohodlných zbavili. U mnohých top škol se zjistilo, že jim chybí hendikepovaní studenti nebo černoši. Téměř vůbec se nenajímali učitelé angličtiny, aby nemuseli integrovat cizince. Zbavením se těch pomalejších jim zajistilo místo v žebříčcích statistik. Někteří se takto zbavili od páté do osmé třídy až 60 procent svých žáků.

Nezávislost od veřejného dohledu navíc způsobila růst korupce. Mnoho vlastníků charterových škol je začalo využívat pro vlastní byznys. Online školy si přicházeli na desítky milionů dolarů ročně. Nebo prodávali škole vlastní produkty, případně vypláceli plat vlastním rodinným příslušníkům. Některým vlastníkům přibývaly mercedesy, zatímco učitelé nedostali měsíce zaplaceno. Neohlášená inspekce našla vážné nedostatky u 10 procent škol. Tedy z těch, kteří neodmítli inspektory vpustit dovnitř.

A výsledek? Podle testů v roce 2008 si charterové školy nakonec v průměru nestály lépe, než ty ostatní. Některé z nich měly výsledky přímo příšerné. Ale našli se i dobré příklady. Třeba školy v Bostonu a obecně celém Massachusetts to berou celkem vážně a jsou prý schopné konkurovat v PISA testech i top zemím. Bohužel, jestli je to výsledek znalostí nebo nekompromisního drilu testů, se už kniha nezmiňuje.

Když se Obama dostal k moci, tak v rámci svých reforem zrušil omezení na počet studentů charterových škol. Ty tak ztratily kontrolu výběrů svých studentů a začaly o motivované studenty bojovat. Data z důsledků tohoto kroku kniha nezmiňuje. Ale bylo poznat, že autorka nemá Obamu a jeho reformy zrovna v lásce.

Diktátorští filantropové

Zpět v New Yorku se odzkoušel další experiment vedení školy jako firmy. Michael Bloomberg, jeden z nejbohatších lidí světa, se stal starostou a převzal úplnou kontrolu nad městskými veřejnými školami v roce 2002. Nechtěl žádný dozor, aby měl volnou ruku k jakýmkoliv reformám. Poté najal top lidi z byznys světa, špičkové právníky a managery, aby tyto školy vedly. Pro rady si chodili i k dříve zmíněnému Bersinovi.

Magnát se soustředil na micromanagement – říkal učitelům, jak mají učit i když kompletně chyběla informaci co mají učit (kromě matematiky). Postupně rostly obavy z autokratického vedení, plného chyb, jako byly třeba chybějící osnovy. Co dělal s oponenty se nejvíce ukázalo v roce 2004, kdy chtěl Bloomberg zrušit možnost propadnout ve 3. třídě, což se členům staré rady moc nelíbilo. Těsně před dnem nezávazného hlasování nechal Bloomberg dva své názorové oponenty z rady vyhodit, aby si zajistil většinu. Poté to okomentoval slovy: „primátorská kontrola znamená primátorská kontrola, děkuji pěkně.“

V roce 2008 došlo na hodnocení programu. Podle kontroly NAEP se zlepšila úroveň pouze lehce u 4. tříd. Procento odmaturovaných se zvýšilo ze 44 na 56 procent. Jenže. Tato procenta byla mnohdy získána díky zavedení programu „credit recovery“. Což znamenalo uznání zvládnutí předmětu, kde se student třeba ani nikdy neukázal, pomocí bonusového projektu nebo návštěvou několika extra hodin. Počet studentů, kteří pak potřebovali „oprášit“ základní znalostí čtení, psaní a počítání v prváku na městské univerzitě tak stoupl ze 66 na 82 procent. 4 z 5 studentů vysoké školy má v New Yorku problém s něčím, co české děti zvládnou do 5. třídy základní školy. Očividně, požadavky mají v USA nastavené jinak.

Knihu jsem si trochu paradoxně vypůjčil na srazu efektivních altruistů, jejichž „vůdcem“ je Bill Gates. Některé mé obavy o dogmatech, které má toto hnutí nastaveno, byly v knize dokonce adresovány. Počítačový magnát svými financemi například v Africe nechal „vyrůst“ několik málo velmi dobře placených organizací bojujících s malárií, čímž zadusil ostatní tamní vědecké organizace a zbavil se jakékoliv diverzity názorů na tento problém. Musím říct, že i moje otázka na přelidnění se přešla na přednášce jeho mluvčího na UCL bez povšimnutí. Na otázku o kontrolních mechanismech paní z neziskové organizace, podle které se zachráněné dětí stávají otroky Nigerijců odpověděl, že nikdy nelitoval snahy zachránit jediný lidský život. Potom byla diskuzní část ukončena. Ale zpět od dogmat altruistů.

Gates v letech 2000-2008 napumpoval do školství 2 miliardy dolarů. Ušlechtilý čin. Jenže to vzal pod svou kontrolu. Všechny dozorčí rady dostaly vlastní „štědrý příspěvek“. Nikdo, včetně výzkumníků si nedovolili vznést námitek, protože se vystavovali odstřižení příjmů ať už pro sebe, svou školu nebo své sousedství. Celá země byla na jeho talíři. Gates se tak stal neomezeným vládcem, ještě větším než několik jeho předchůdců. I on samozřejmě „znal“ řešení.

Dnešní střední školy jsou prý zastaralé a neučí to, co by učit měly. Mnoho jich nechal zavřít, aby mohl upřednostnit nové, menší, s jeho lidmi. Malé školy podle něj byly řešením problémů, protože měly silnější smysl komunity. Jenže se záhy zjistilo, že tyto „vesnické“ školy jsou jen opakováním historie. Na jednu stranu každý zná každého, na tu druhou chybí kvalitní vyučující, kteří jsou rozmělněni po více institutech.

Občas došlo k absurdním situacím, kdy se jedna budova rozdělila na 3 školy. Skončilo to taháním se o učebnice, kavárnu, tělocvičnu, … Žáci se začali nálepkovat (škola geeků, huličů, rváčů, …), ředitelé se mezi sebou hádali. V roce 2006 Gates přednášel ve švýcarském Davosu, jak jeho reforma školství vyřeší problémy, zatímco u něj doma se malé střední školy otevřené pod jeho vedením zmítaly v chaosu. Ředitelé odcházely, roční úbytek učitelů byl kolem 20 procent. Absolventi nebyli schopni se zapsat na univerzity (i přes jejich nízké požadavky). Experiment skončil v roce 2008, kdy Gates uznal, že jeho školství nebylo nijak zvlášť úspěšné.

Co si z toho vzít?

Podle autorky se za těch posledních asi 130 let neobjevil žádný recept na úspěch. Ani nejlepší odborníci nebo „zábavní“ učitelé nebyli schopni zvýšit znalosti žáků. Ty naopak za posledních 50 let upadly kvůli častým reformám a za posledních 15 let navíc prudce kvůli testům, které „trestaly“. Podle ní je důležitá stálost, dlouhodobé cíle a motivace. Ne reformy co pár let, které kromě žáků naráží i na odpor učitelů, nucených se co chvíli rekvalifikovat.

I přes výhrady, které jsem měl (a mám) k našemu školství, jako jsou autoritářští učitelé a neschopnost pružně reagovat na nadané jedince, si myslím, že si stojíme velmi dobře. Do páté třídy téměř všechny děti zvládnou číst, psát a počítat, s čímž mnohé americké zápasí ještě na univerzitě. Mnoho dětí je u nás motivovaných pod hrozbou vyhazovu a následného sociálního stigmatu, případně jenom vidinou lepšího zaměstnání. V Americe se těchto hrozeb zbavili. Kdo učivo nezvládne, objeví se přes noc na jiné škole. Navíc běžnou univerzitu má „každý“ Franta s traktorem. Na ty „zajišťující školy“ dosáhnou jen bohatí. Není divu, že si pak student řekne: „Tak na co se snažit?“

Ale i u nás se smráká na horší časy. Přestože až na výjimky skončili všechny pokusy o reformu školství v Americe neslavně, mnohdy kráčíme ve stejných stopách. Dříve lokální maturity nahradily standardizované, což ty horší nutí švindlovat a ty lepší ztrácejí na kvalitě. I my chceme vzdělání nabídnout všem, včetně „každého Franty s traktorem“, což povede ke snižování skóre pro průchod. Na státy s těžšími školami se dívá skrz prsty, protože mají menší počet absolventů (viz třeba srovnání toho, co jsem tady psal o Španělsku s grafem). Přemýšlí se, jak odstranit stresové faktory, jako jsou známky (finský model), aby studenti již nebyli demotivováni.

Řešit přínosy integrace je nad rámec tohoto článku a nechci odbíhat od tématu. Je jasné, že nějaká integrace je nutná, ale také je faktem, že nevyhnutelně povede ke zhoršení výuky pro všechny. Inkluze hendikepovaných a příchod migrantů, jež se budou muset nejprve naučit jazyk, výuku razantně zpomalí. Moje přítelkyně mi už dává příklady z vlastní zkušenosti, protože její bratr chodí doma v Itálii stále na základní školu. Ve třídě se objevilo několik Afričanů a všichni se věnují tomu, aby je naučili základům jazyka, hygieny, chování, … Vlastní pokrok jde už stranou.

Navíc z USA je na problémy začleňování znevýhodněných dost tvrdých dat. Ředitelé škol s vyšší autonomií, po které se časem začne volat až se propadneme níž, se dokonce začnou dopouštět rasové segregace, jak se v Americe dodnes stává. Aby zvýšili své skóre, budou mít neoficiální seznamy průměrné inteligence toho kterého etnika, národa, rasy a na základě toho se budou „nepohodlných“ skupin zbavovat.

Říjen 2017, Smrt a život velkého amerického vzdělávacího systému 2014