XXIX. Itálie

Itálie

Rok 2017 patří hlavně Itálii, kterou jsem navštívil při třech různých příležitostech. Je to země s dlouhou historií (tady padla civilizace o zase se o tisíc let později restartovala), takže někdy co město, to skoro jiná kultura. Nikdy jsem to nebral tak, že jedu navštívit Itálii – vždy to bylo konkrétní město s konkrétním záměrem. I přítelkyně (jo, Italka) mi potvrdila, že lidé jsou zde vysoce provinciální a někdy panuje nevraživost i mezi lidmi z různých částí měst. Její vlastní otec by bral prohlášení, že patří k Benátkám, od kterých jsou 30 kilometrů, jako urážku. Ona sama musela občas čelit posměškům, že je ze západního břehu města – tedy té „vidlácké“ části.

Itálie není ráj na zemi. Má vlastní problémy, vysokou korupci, byrokracii, špatnou veřejnou dopravu. Při některých historkách jsem jen kroutil hlavou. Řidičák vyjde na více než 20000,-, protože je třeba si najmout agenturu, která vyplní všechny potřebné formuláře, které jsou nad síly běžného smrtelníka. A lidé nejsou lepší řidiči. Často ignorují světla na semaforech a když jsem v Pise naznačoval, že jdu na přechod, tak na to týpek ještě dupnul. Ale i přes všechny problémy se sem stále vracím.

Školy jsou poměrně těžké a tak má Itálie nejnižší počet absolventů z celé EU (21% populace). Sice za to bývá kritizované, ale já osobně dávám přednost kvalitě před kvantitou (Španělsko, můj referenční bod pro trubky, má 40%). Na druhou stranu základní školy jdou rapidně dolů kvůli přílivu migrantů, protože se celá třída věnuje základním dovednostem (jazyk, hygiena, …) na úkor pokroku. Na vlastní oči to zažívá přítelčin bratr, který stále chodí na základní školu.

Livigno

Livigno na hranici se Švýcarskem nám na týden v dubnu bylo základnou pro lyžování. Výhodami zdejších Alp jsou několikakilometrové sjezdovky a celkem nepřístupnost zdejšího regionu. Díky tomu byly kontroly pašování alkoholu neúčinné, a tak se daně zrušily úplně. Cena ginu je tak třeba poloviční než u nás. Důsledky snad ani netřeba rozepisovat – stejně si toho zas tak moc nepamatuju… Jo, jsem špatný lyžař.

Pisa

V červnu za kamarádem do Pisy. Ve městě se nachází několik univerzit a údajně i dobrá fakulta matematiky, proto tady na jeden rok skončil. Populace asi 50 000 obyvatel dává tušit, že tady toho zase tak moc kromě několika škol a slavné věže není a na přepravu si všichni vystačí s koly. Přesto tady bylo mnohem veseleji, než v Londýně. Podniky jsou tady normálně večer otevřené a i zmrzlinu jsme byli schopní si dát po půlnoci.  S přítelkyní jsme v anglické metropoli měli problém nějakou sehnat i za denního světla, natož po 5. hodině, kdy menší provozovatelé nemají otevřeno už nikde. V Itálii to ale večer žije. A nejspíš i protože jsme chytli nějaký festival k výročí mostu přes řeku.

Florencie

Tohle město na skok od Pisy je hlavním městem Toskánska a symbolem renesance. Katedrály, paláce, galerie, muzea, … I toho Danteho jsme tady našli. Ale hlavní atrakcí byla restaurace s výhledem na město za zapadajícího slunce, kterou použili na natáčení v záverečné scéně „Temný rytíř povstal“. Krásnou atmosféru kazil pouze fakt, že kamarád byl „špatného“ pohlaví 😀.

Vlak do Pisy jezdil jednou za 2 hodiny a já se potřeboval před prací vyspat, tak jsem z toho byl trochu nevrlý. Google mapy mě pak ráno už podruhé během měsíce poslali na letiště přes super zkratku – vojenský prostor, takže jsem letadlo zase dobíhal. A v Londýně jsem byl na cestě do práce zrovna v centru, když lince selhal signál. Stejně jako dalším dvěma, kterými jsem mohl na Hammersmith dojet. Poslední 2 z mých pěti linek jsou v rekontrukci snad permanentně (mluvím o tobě, ty Hammersmith and City line ohavnosti – 14). No prostě škoda mluvit…

Benátky

No co bych k tomu vůbec napsal… 😀 To máme ale hezké počasí. Jo a v květnu jsme byli s kamarády v Barceloně. Historka je asi taková…

2017

XXVIII. Marakéš

This time for Africa

Je zajímavostí, že evropský Ryanair má ve své nabídce i jednu ne tak úplně evropskou zemi. Maroko slibuje chuť exotiky za nízkonákladovou cenu letenek – třeba i 1000,- za jednu cestu. Ostrý kontrast oproti jiným africkým destinacím, kdy cesty na rovník patří k vůbec nejdražším letenkám světa (zpáteční kolem 30000,-). Navíc jsem se těšil, jak si za londýnské peníze konečně zkusím „žít jako král“ a jak si obstojí typické stereotypy o Africe. Neobstál ani ten z předchozí věty.

Vím, soudit celý kontinent podle jednoho dne v jednom městě není zrovna vědecké, ale jsou určité rysy, které se dají odvodit i například o Evropě, pokud se jihovýchodní Asiat ráno vzbudí ve Španělsku. Třeba o křesťanské architektuře nebo veřejné dopravě. I když se v tomto článku mohu dopustit faulu, stejně jako kdyby onen nešťastník vyvodil, že všichni v Evropě honíme býky.

Mýtus č. 1: Afrika je horký, vyprahlý kontinent. Pravda. Dobře, při tomhle tvrzení asi nikdo nemyslí pralesy kolem rovníku, jako spíš Saharu. A tuhle představu mohu pohledem z letadla při přeletu přes Maroko potvrdit. Země je vyschlá a občas ji brázdí farmy. Ale stejně tak četná vyschlá koryta potoků, což naznačuje existenci i deštivých sezón, takže není sucho po celý rok. Podle Wikipedie tomu ale nebylo vždy. Maroko byla ještě donedávna úrodná země plná lesů, které Římané vykáceli a způsobili tak nezvratnou ekologickou katastrofu (varování pro nás?). Na druhou stranu – ani ve snu mě nenapadlo, že uvidím sníh v květnu a ještě v Africe. Což se mi poštěstilo druhý den při cestě pěšky zpět na letiště, kdy jsem si všiml, že některé čepičky hor na horizontu jsou opravdu bílé (Atlas).

Po příletu jsme museli vyplnit formuláře účelu návštěvy. Zdejší cena za bezvízový styk pro Evropany. První zádrhel – adresy lidí jsou hodně přibližné a tak je těžké vyplnit místo pobytu v zemi. Navíc se stovky lidí snažily porvat o asi 3 zbývající tužky, které ještě nebyly rozkradené a ti, kteří propisky měli, se o ně často nechtěli dělit, protože by to je samotné zdrželo. Všechny obchody byly samozřejmě až za pasovou kontrolou. Boj mi zabral hodinu, stání ve frontě další, až mě konečně celník nakonec přivítal kyselým výrazem, protože ta blonďatá Evropanka, na kterou se těšil, nakonec šla za jeho kolegou (klasické přepážky po dvou celnících). Malé doporučení – je dobré si sem sbalit propisku – člověk si tak dokonce může udělat kamarády. Jinak směnárna na letišti dávala mnohem lepší kurz než na tom londýnském.

Mýtus č. 2: Lidé na tomhle kontinentu buší na bubny, k jídlu loví lvy a žijí v chatrčích bez wi-fi. Nepravda. Internety jsem chytal v kavárnách běžně (s čímž jsem i počítal) a z letiště mě dopravil klimatizovaný autobus. Cestou jsme míjeli velbloudy s jejich majiteli, ale ti jsou nejspíš jen atrakce pro turisty. Navíc silnice do centra byla bez výmolů a vedle vedl dobře udělaný chodník (i když, udržovat silnice v dobrém počasí je přece jenom jednodušší).

Kulturní šok

Horký vzduch mě udeřil do tváře hned po vystoupení z autobusu blízko historického centra města. I když v Anglii byla tou dobou ještě kosa, tady už bylo 30°C. Rozhodně jsem nezáviděl pozici autobusákům, kteří tady byli oblečení jako angličtí školáci v zimě (tedy celý rok kromě června a července) – ke klasickému obleku patřil jako mezivrstva ještě svetr. Ale jak jsem později zjistil, tady udělá každý pro peníze opravdu všechno. A tihle trpěli aspoň legálně a důstojně.

Po sto metrech se nacházelo veřejné prostranství. Tady jsem pochopil, jak odlišný svět to je. U nás náměstí slouží téměř výhradně pro lidi, maximálně nějaké to kolo nebo koloběžka. Tady se proplétali lidé, osli a motorky. Posledně jmenované je tady nesmírně populární a musí ho mít prakticky každý, kdo nechce být nula. V reálu pak najíždějí téměř přímo do vás, aby pak v posledních 5 centimetrech uhnuli. To je dělá ještě většími borci. Pokládal jsem je za úplné sebevrahy ohrožující ostatní, ale hlavně sebe a v tu chvíli jsem věděl, že tohle je jedna z těch věcí, které v životě nevyzkouším – hned vedle seskoku s padákem. Vydrželo mi to tak 3 hodiny.

Ve 3 mě vyzvednul člověk, u kterého jsem měl bydlet přes Airbnb. Vyšli jsme před kavárnu a ukázal na svoji motorku. „Sedej.“ Následujích 15 minut se ani moc popsat nedá. Uhýbali jsme lidem kousek před jejich čumáky. Těsně objížděli výmoly s rozbitými dlažebními kostkami.  Každou chvíli jsem si říkal, že teď umřem. Teď! Teď je konec! Zatáčka do pravého rohu, tam určitě budou lidé. Jsou tu! Teď už umřem určitě! Třem zahaleným ženám se vyhnul tak, že se mezi nimi propletl. Zažil jsem hádku, kdy nám povoz s oslem zablokoval cestu a můj kontakt byl ten, co se rozhodl neuhnout. Jason Bourne by mohl závidět.

Na internetu jsem si o téhle zemi už několik let občas něco přečetl. Když jsem došel na městskou tržnici – medínu, tak jsem třeba věděl, že oko nesmí zavadit ani o jednoho obchodníka. Vydrželo to asi 500 metrů, než očko ujelo k šále pro mamku. A týpka se už nešlo zbavit. Po mých několika odchodech a jeho pronásledování, mém vysvětlování, že jsem student (to už nebyla pravda) mi byla vnucena za třetinovou cenu z původní hodnoty.

Mýtus č. 3: Bílý muž je pro Afričany otevřená peněženka. Pravda. Průchod medínou pro bělocha znamená, že na něj budou co 5 metrů pokřikovat obchodníci (a kdyby jenom oni, ale o tom dál), aby si koupili jejich více či méně povedené zboží, protože některé koupě pro ně znamenají třeba týdenní plat. Občas přiběhne člověk, který na vás volá už  dálky a vypadá, že jste si u něj něco důležitého zapomněli. Taky chce jen něco prodat. Po uličkách širokých pro 3 lidi se člověk musí neustále vyhýbat motorkám, které občas strhnou nějakou tu kabelku / batoh, takže je dobré zůstat ve střehu. Cestu kříží různí žebráci s kalnými kontaktními čočkami, aby vypadali jako slepci. Ale lidé jsou tady celkem nápomocní, všichni vám ochotně ukážou nejlepší místo k focení nebo vám dají jinou „dobrou“ radu, aby pak vzápětí natáhli ruku. A zkuste se jich pak zbavit.

Všechny cesty vedou do Jamaa el Fna

Sice jsem si přečetl nějaké články o tom, jak vás místní lákají do koželužen, kde si musíte koupit předražený rodinný koberec / vozík / hada / palác, ale na to, co jsem za pouhý jediný den zažil, se připravuje těžko. Netušil jsem, jak často a kdo všechno se na nich podílí – to mi celkem vyrazilo dech. Podle některých cestovatelů je Maroko jednou z nejpodvodnějších zemí na světě. Historky, které mi kamarád vykládal o Indii, jsem si sám zažil právě tady. A jako bonus vlastně i víc.

První 2 hodiny na mě lidé pokřikovali „náměstí je támhle“. Nevšímal jsem si jich. Pak mi jeden člověk v medíně řekl, že jdu po špatné straně cesty. Pro motorky bude jednodušší, když budu chodit podle pravidel vpravo. Jasně že kecal. Ale řekl jsem si, že aspoň dá pokoj. Jenže pak rozdal pár dalších rad, pochlubil se svým jménem a celkově už byl celkem šťastný, že reaguju. Dobře, podíváme se kam tenhle experiment zajde.

„Na náměstí Jamma el Fna? Hele, ukážu ti cestu. Je to jenom támhle. Normální cesta je zavřená.“ Už si nepamatuju, jak jsem si z něj vystřelil, ale jeho odpověď vzápětí ukazovala na Jammu úplně opačným směrem. V podstatě jsem z něj dostal doznání. No dobře, přidám se k němu a uvidím jestli nabídne nějakou tu koželužnu. Trvalo asi 5 minut, než mi nabídl návštěvu jeho malebného rodinného podniku s koženými výrobky. Tím nabídl tady místní samozřejmě myslí, že už vás tam vedou. Tak jsem to odmítl, že se přece jenom podívám na to náměstí. Zase se ochotně nabídl, že mě tam teda vezme. Po 10 minutách chození celkem opuštěnými uličkami a občasném utrousení poznámek jako „tohle je mešita“ jsme zastavili v jedné liduprázdné. Jo, věděl jsem jak to skončí už od mého odmítnutí skvělého podniku, který má slevy pouze v tento den.

„Jo tak mě těšilo. Tady tě nechám. Mimochodem máš pro mě nějaký dárek?“ Otevřel jsem tedy peněženku a nabídl mu 60 dirhamů, ekvivalent 200 korun. Začal natahovat, že jeho služby jsou mnohem cennější a že chce 200. Mimochodem, už jsem zmínil, že tady mají úplně ztřeštěné představy o našich platech v Evropě? Jeho drzost mě zaskočila a tak jsem se zatvrdil, že si vezme 60 a víc mu nedám. Z mého rozpočtu necelých 400 dirhamů jsem opravdu nechtěl dávat místnímu loupežníkovi víc jak polovinu. Ale zase chápu, že život je tady těžký, tak jsem mu nabízel aspoň něco.

Jenže postupně se přitrousili další dva jeho povedení kámoši. Občas vyhrožovali mně, občas se hádali mezi sebou. Hodný policajt to zkoušel s historkami, jak jsou z chudého Atlasu (a odháněl ty dva) a ten zlý naznačoval pěstí. Moje zatvrzelé ujišťování, že víc jim nedám, protože peníze taky potřebuju, si ode mě po deseti minutách naštvaně těch 60 vzali. Nebál jsem se jich, byla to pro ně práce. Což se ale nedá říct o opilém Britovi, který mi ten den ve 3 ráno v Londýně vyhrožoval zmlácením. Tam jsem byl zdřevěnělý hrůzou.

Jenže to nebyli jenom různí vyžírkové a nemorální osoby, kteří se snažili dostat do mé peněženky. Během dne se mě snažili „na náměstí“ dostat běžní lidé, kteří si třeba zrovna kropili hadicí práh u svého domu. Černoch s hady mě poslal do prdele, když jsem na něj nereagoval. Ale nejšílenější mi přišla místní děcka. Když jsem dorazil do svého místa ubytování po svých, minul jsem uličku o pár metrů. Tam si děti kopaly s míčem, dokud mě neviděly. Pak se kolem mě seběhli a i když jsem jim svým mobilem naznačoval, že mám GPS, stejně mi ochotně nabídly, že mě těch 10 metrů doprovodí. Jejich vůdce vypadal asi jako já, když mi bylo 11 – hubený s brýlemi a po chvilce se mě jako jediný držel jako moucha hovna, protože ostatní vrátný odehnal. Vrátný mi ještě pomohl odemknout dveře, načež se mě ten kluk zeptal na nějaké peníze za jeho skvělé služby, bez nichž by mi určitě přestala GPS fungovat a cestu zpět bych určitě nenašel. I vrátný mě pobídnul, jestli tomu spratkovi něco nedám. „Ne, děkuji.“ a zabouchl jsem dveře.

Za půl hodiny jsem vyrazil zpět do města s nabitou baterkou v mobilu. Poděkoval jsem vrátnému za jeho předchozí pomoc a prosmýkl se z uličky směrem do centra. Super, haranti jsou pryč. Jenže ti se vzápětí vynořili z opačné strany, než předtím. Můj malý „kamarád“ v červeném tričku divoce ostatním gestikuloval a nadával na mě v arabštině. Zblízka mi strčil prsty skoro až do tváře a já začal přemýšlet, kolik zvládnu zkopat desetiletých dětí, než mě dobijou. Naštěstí nakonec nezaútočili a já nemusel skončit jako mistr Pycelle ve Hře o trůny.

Ale ten pocit z „kukuřičných dětí“ ve mně zůstal. Tady se vás snaží obrat opravdu všichni – od starců s falešnou slepotou po dravé malé děti. Mimochodem, fotky tady zachycují jen zlomek atmosféry. Hodně věcí jsem nevyfotil jednoduše proto, abych nepřitáhl zraky místních a nemusel bych jim něco nechat. A po setmění jsem na radu internetu raději vůbec nevylezl ven.

Muslimové

V Česku a víceméně v celé Evropě teď jede protimuslimská propaganda. Ať už je to Pegida, UKIP nebo IVČRN, všechny tyto strany sdílejí společně teze, které jsou mnohdy buď nepravdivé nebo rovnou vůbec reálně téměř nemyslitelné. I když nejsem zastánce africké imigrace, protiislámská rétorika se mnohdy neslučuje se skutečným světem. Chtělo by to nejspíš samostatný článek, tak to proletím jen ve zkratce.

Mýtus č. 4: Muslimové jsou zaostalá stvoření usilující o světovou nadvládu, kde žena je pouze majetkem a jediná náplň volného času je bouchání hlavou o zem nebo vraždění křesťanů. Nepravda. Maroko je muslimská země z 97% procent a nevypadá, že by se chystala zbývající 3 procenta vyvraždit. Z mých zkušeností jsou sice poněkud líní, ale to má za následek koukání na americké seriály a snění o západním stylu života, ne naopak. Těch pár procent inteligentů s vestami jsou ti stejní fanatici, kteří v křesťanství upalují čarodějnice nebo v buddhismu nahánějí Rohingy a Kareny (už slyším křičet lidi, jak jsme z toho upalování vyrostli – jenže v Africe se to dělá dodnes a třeba v Irsku církev po celé 20. století provozovala otroctví).

Kromě obecných mýtů jsou v éteru i přímo konkrétní, lehce vyvratitelná tvrzení. Od jednoho Brňáka jsem se doslechl, že nevěřícího při vstupu do mešity okamžitě zastřelí. V tom případě jsem unikl smrti asi ve 3 případech – ať už v Marakéši nebo v Evropě. Tvrzení, že musí všechny ženy v muslimských zemích nosit šátky na hlavě, si dovolím oponovat obyčejnými fotografiemi v tomhle článku. Obecně mi přišlo, že starší ženy jsou zvyklé ještě z dob, kdy opravdu musely, zatímco hodně z těch mladých už to má na háku. Třeba v čajovně, kterou jsem měl vedle baráku, byly 2 staré ženy, které vypadaly se svými bílými šátkami jako jeptišky. Vedla je 3., mladá a příjemná žena, nejspíš protože uměla anglicky, která si své krásné černé vlasy nenechala zakrýt nějakou hadrou.

Maročané nejsou svatoušci, ale podobný standard chování je nastavený třeba v hinduistické Indii. Takže věřím, že jde spíš o kulturní zvyky, než o vliv náboženství.

Skutečné Maroko

Ráno jsem se vydal směrem do modernější čtvrtě, která se nazývá Nové město. V historické části byl ještě klid. Lidé se teprve probouzeli a nikdo mě neotravoval. Masy žebrajících místních ještě zřejmě neměly otevírací dobu. Po dvou kilometrech, které jako by vypadly ze severoafrických misí počítačových her, jsem došel na okraj. Zpět do „normálního světa“.

Dobře, pořád to vypadalo exoticky. Ale byly tady hlavní silnice, na kterých se proháněla auta. Míjel jsem baráky, které by se v Londýně prodávaly za stovky miliónů. Koupil jsem si nanuk z mražáku ve večerce (i když mi ho nacenili na 80 korun). Nikdo mě neotravoval s koupí toho či onoho. Byly tady obchodní domy s „klasickými“ značkami, jako je H&M. A hlavně tu byl McDonald’s 😀.

Už jsem byl unavený z odrbávání místních, kdy i můj ubytovatel nabízel misku kuskusu, který mi mohly připravit jeho služky, za 250,-. Botanická zahrada byla nádherná, s palmami, kaktusy a téměř pralesem. Ale i tam nabízeli sklenku džusu za 160,-. Americká zlá korporace s žlutým emkem ve znaku tak nabízela jistotu – podobnou cenu jako kdekoliv jinde na světě a hlavně záruku, že z toho neskončím v křečích.

Mýtus č. 5: V Africe je všechno levné, protože sotva znají peníze. Nepravda. Minimálně Maroko trpí syndromem otevřené peněženky a představami, že v Evropě vyděláváme stovky tisíc měsíčně. Všude, kde je šance turistů, je pěkně draho. Nebyl jsem tady dlouho, abych mohl srovnat normální ceny surovin, ale to málo mi přišlo podobné, jako v Česku. Jinak minimální mzda je přes 3000 korun. Více než mají lidé třeba na Ukrajině (2600,-). Menu v McDonald’s stálo klasicky kolem stovky, takže zatímco tady jsem měl klid a mohl si ujíždět na rychlém wi-fi, v Anglii si není kam sednout a je třeba snášet uječené nízkopříjmové černochy a jejich ratolesti, kteří místnost během vašeho pojídání skoro zdemolují. Ať žije relativita.

Cestování časem

Nedařilo se mi zorientovat v autobusech, tak jsem se vydal 6 kilometrů na letiště pěšky. Krk už jsem měl krásně spálený, jak mě sluníčko od včerejška nabíjelo. Zase mě nenapadlo vzít si krém. Po cestě jsem narazil na další zdejší specifikum. Skupiny dětí stopující auta. Nechtěl jsem vědět proč, doufal jsem jen, že si mě nebudou všímat. Hned u první skupiny stály 3 děti nad 4. klukem, který se svíjel v agónii. Měl něco s nohou. Napadaly mě 3 možnosti – ty ostatní ho zmlátily, byla to past na turisty nebo spadl z přilehlého plotu chránícího sad olivovníků. První dvě možnosti byly tak strašidelné, že jsem se neodvážil zastavit a pomoct kvůli případné 3. možnosti. Opravdu mě netěšila představa, jak se na mě všichni vrhnou.

Celou dobu jsem byl vystresovaný faktem, že jsem vlastně nevěděl, kdy letí letadlo. Google kalendář z nějakého důvodu posouvá události při přesunu lidí do jiného pásma, což vyvolává zmatek. Hovor nebo let, který si člověk nastaví na 15:00 u nás, se pak třeba v Řecku automaticky přehodí na 16:00. Pak je těžké vědět, na čem vlastně jste. Nebo nastavuje hodiny podle zóny příletu. Jaká zóna je Maroko? Mají letní čas? A co Kanárské ostrovy, kde jsem měl přesedat? Navíc mě Google mapy poslali do nějakého klubu letců v domnění, že tam tudy vede zkratka. Voják mě vyhodil a já musel ujít štreku zpět.

Jo líbilo se mi, jak to tady vypadalo. Zakusil jsem exotiku a pocity tak intenzivní, že jeden den vydal za několik týdnů cestování po evropských destinacích. Zase bych se do Maroka vrátil. Ale lidi mi tady lezli na nervy.  Nedá se jim věřit a snaží se vás všemi možnými způsoby okrást. Mimo turistické historické centrum už to bylo snesitelné, ale uvnitř něj jsem měl chuť mlátit i malé děti, v Evropě představa naprosto nemyslitelná. Jinak jsem přesvědčený, že to je mentalitou a ne pouze chudobou. Na Ukrajině jsou lidé ještě chudší a chovali se přesně opačně – skoro mě ještě naháněli, když mi měli vrátit peníze třeba za 8 korunovou kávu. Tady by ji nacenili na 150 korun a ještě vám tvrdili, jak jsou levní oproti těm zlodějským podnikům okolo.

Kanáry

Při vstupu na palubu drobného letadla jsem slyšel charakteristické španělské štěbetání. Závan Evropy. Posouval jsem se až k mému sedadlu – jenže na něm někdo seděl. „Pane, tohle je moje sedadlo.“ Po dvou minutách vysvětlování, jak se vlastně čte značení sedadel vytištěných na zavazadlových prostorech si uvědomil, kde vlastně sedí. Tam, kde seděla osoba B. Která měla sedět tam, kde byla osoba C. Letuška přišla pomoct s vysvětlováním, a tak nastala na několik minut „škatulata hejbejte se“. O pověstné španělské inteligenci jsem musel napsat už několik článků.

Ale abych nemachroval, ten den jsem byl blbcem i já. Šílenství v časových pásmech mi na Gran Canaria ukazovalo, že mám asi 2 hodiny. Super, udělám si otočku do Las Palmas. Vítězoslavně jsem pak při cestě zpátky doběhl na letiště, jak jsem to krásně stihl. Než mi oznámili, že můj let vyrazil před půl hodinou. Čekání tedy nemělo být 2, ale 1 hodinu.

Oči rozšířené hrůzou naštěstí vyřešil sekuriťák, který mě pustil do dalšího letadla. Na Lanzarote je tady pravidelný let co hodinu a funguje tedy spíš jako autobus, tak to nebyl velký problém.

Udivilo mě a trochu i zklamalo, když jsem pozoroval Kanárské ostrovy z letadla. Moje představa o ostrovech pokrytých palmami se rozplynula při pohledu na vyprahlou krajinu. Minimálně Lanzarote vypadalo jako Sahara. Jen s azurovým mořem okolo. Tyhle ostrovy jsou vlastně geograficky ještě jižněji než Maroko – na úrovni Západní Sahary, takže to celkem dává smysl. Ale moje vysněná dovolená to nikdy nebude.

Dvouhodinové čekání (teď už opravdu 2 hodiny) mi dalo vzniknout nápadu smočit se v Atlantickém oceánu. Vždyť masa vody byla hned za letištěm. Za plotem. Který nešel přelézt. Dojdu tam tedy po svých okolo letiště. Další z mých blbých nápadů. Chodníky tady nejsou, všechno je zase klasicky uzpůsobeno pro auta a chodec nemá šanci. Musel jsem běžet po terénu vedle silnice, který mě zpomaloval, jak jsem se do něj bořil. V duchu jsem už asi po sté v životě proklínal Španěly za jejich schopnost „myslet“. Právě tady jsem si uvědomil, že Maroko už svého severního souseda v urbanistickém plánování dalece předstihlo.

Dokázal jsem to! Nohy v Atlantickém oceánu se chladily po dvoukilometrovém běhu po lávovém poli a občasném přeskakování nesmyslných překážek. Konečně pocit vítězství. Jenže zpátky už tolik sil nebylo. Znovu boření v lávě. Na letiště jsem dorazil, když zrovna zavírali odbavovací přepážku. Do odletu 30 minut a paní už sama nevěděla, jestli se to dá do počítače ještě zadat. Při doběhnutí k letadlu jsem byl už opravdu vyčerpaný. Tenhle víkend byl hodně intenzivní. Ale stál za to. Bude na co vzpomínat.

Květen 2017

XXVII. Kodaň

Finsko

Ne, to není demonstrace mých vágních znalostí zeměpisu. Ale víkend jsem skutečně strávil tady. Člověk se do Finska vrací rád, aby oprášil všech pět slov, které se zvládl během celého semestru naučit. Navíc Finové jsou velmi milí lidé, kteří by vás samou láskou chtěli zavřít nahé do místnosti, kde vás ve 100 stupních povaří. Kdo by se sem nechtěl vracet.

S kamarádem na jeho Erasmu jsme zažili pravé finské zážitky, jako husté sněžení v posledních dvou dubnových dnech nebo led foukající do obličejů při návštěvě vesnice Mumínků. Ledová královna nám dala trochu zabrat. Nebo jsme se přikradli na studentskou akci, protože jsem prozřetelně přibalil finskou školní kombinézu s sebou.

Ale o Finsku jsem napsal už dost během Erasmu. Navíc Turku není moc zajímavé město, vypadá spíš jako Karviná (ale mají tu hrad). O to víc mě zaráží, že v této „ospalé díře“ útočil muslim na lidi. Přijde mi to už skoro jako kdyby se to stalo na fryštátském nebo havířovském náměstí. Můj počet navštívených měst s útoky tím ve stejném roce stoupl na 3 (už to pro mě začíná být statisticky významné).

Hygge

Ve Finsku jsem v buse strávil hodiny, protože je vše daleko. V Anglii trávím v transportu hodiny, protože autobusy stojí v zácpě a vlaky selhávají. V Kodani jsem z nějakého důvodu byl do 30 minut z letiště na hostelu. Za dalších 30 minut v kavárně, kde měli otevřeno až do 11 večer. Bylo tam teplo, přítmí a všude svíčky. Najednou jsem měl všechno to, po čem v Londýně tak marně toužím. Pravá pohoda. Dánské hygge.

Druhý den ráno jsem měl v ruce klíčky od kola. Je zajímavé, že zámky jsou instalované přímo na otáčejících se kolech, řetězy se nepoužívají. Do večera jsem tak stihl projet památky, rozličné kavárny, přístavy, malou mořskou vílu (u které foukalo tak, že jsem pomalu nemohl otvírat prsty) a Christianii, proti které je londýnský Shoreditch slabota.

Byl 1. máj – byl lásky čas. Hipíkův zval ku lásce hlas, kde travkový zaváněl ráj. Svobodné město Christiania je stát ve státě. Všechno je pokryté graffiti, všude se vyznává láska a všude je cítit tráva. Nejčastější typ trhovce je člověk s malým stánkem s cihlami trávy a hašiše. Hned u prvních na mně bylo poznat, že jsem trochu zaskočený, protože jsem netušil, že je to tady legální. Trhovec mě zasvětil, že v žádném případě – pokud se ukáže policie, tak to všichni sbalí a utečou. U jiného jsem chtěl ze zájmu vědět, kolik takový hašiš stojí. Ten odsekl, že buď kupuju nebo ne. Chtěl jsem jen vědět cenu, a tak mě poslal do háje. Tolik ke svobodnému městu. Na druhou stranu mi tyhle dvě rozdílné zkušenosti ukázaly, že i mezi drogovými dealery jsou jak pohodoví lidé, tak zmetci.

Za den se toho moc stihnout nedá, ale s koly a malou rozlohou města se to aspoň dalo vidět. Kodaň mě uchvátila. Tohle byl pravý opak Dublinu, ve kterém jsem byl měsíc předtím. Perfektní doprava, perfektní služby i volnočasový odpočinek. Docela jsem litoval, že jsem tohle město nenavštívil dříve, možná bych pak neskončil v nepřívětivém Londýně a můj život se odvíjel jinak. Kodaň mohu bez výčitek doporučit.

Květen 2017

XXVI. Dublin

Féach gach treo

To není formule na přeměnu slona ve většího slona. Irové stále ještě používají původní keltský jazyk, který je na všech cedulích společně s angličtinou. Ale to není zdaleka jediná zvláštnost tohoto národa. Pivo je černé a není možné ho konzumovat na veřejnosti. A zbohatnout se prý dá jednoduše. Stačí když najdete místního zeleného skřítka a trochu ho pomučíte, aby vám prozradil polohu zakopaného hrnce plného zlata.

Navštívit Irsko je díky Ryanairu celkem levné vzhledem k tomu, že je to zdejší firma. Zaletět si tedy na pintu Guinesse nebo zkusit waterboarding na nalezeného leprikóna může vyjít levněji, než jet hodinu vlakem do Bath (když člověk vychytá letištní autobusy). Vžité představy o tomto „smaragdovém“ ostrově pak není těžké naplnit. Minimálně Dublin je celý laděný do zelené barvy a v noci se v Temple Bar dá zaposlouchat do tradiční irské hudby, kterou tam v hospodách hrají pro turisty.

Počasí je tady prý příšerné a je třeba se na něj připravit. Od Atlantského oceánu neustále fouká studený vítr a klima je nepříznivé dokonce i pro stromy (ty jsou nahrazené nekonečnými vřesovišti). Proto mi přirozeně vyšlo na celý víkend nádherné počasí. Fotky z Howth mi záviděla i kolegyně, která tady bydlela 3 roky a která mě sem poslala. Její nejoblíbenější místo na světě prý ještě se sluníčkem neviděla.

Irové

Irové jsou velmi svérázný národ. Neměly je rádi v Americe a v Británii už vůbec ne (mimochodem v Americe je jich desetkrát víc, než doma – Poláci ještě mají co dohánět). Donedávna si ještě dělali s Anglií naschvály – většinou to vypadalo tak, že Irové provedli nějakou špinavost, jako třeba bombový útok nebo zastřelení policistů zezadu v Londýně a Britové jim na oplátku nastoupili s jednotkou a třeba jim vypálili celé město (Black and Tans Cork 1920 – snipeři dokonce odstřelovali přijíždějící hasiče). Z nedávné minulosti pamatují, jak jim v roce 1972 Britové přijeli na demonstraci a postříleli 13 lidí, některé zezadu při útěku nebo při pomoci bližním. Polovině bylo 17 let. Britové, kteří si tuto událost pamatují, mi řekli, že se to dlouho v novinách tutlalo. A Irové jim to samozřejmě nemohou zapomenout.

„Severní Irsko, to nejsou Irové! Jsou s Brity už příliš dlouho, abychom se vůbec ještě někdy mohli sjednotit.“ Líčil mi Ir v hospodě, jehož mateřskou řečí byla dokonce ještě irština. „Jejich vzdělávací systém je v prdeli. Celá země je v prdeli.“ No, já bych se klidně rád podíval i do toho Severního Irska. „Prosím tě, v Belfastu nic není. I ta Hra o trůny je víc tady než tam. Malíček je můj soused a Hodor dělá DJe vedle v gay baru.“ No, když jsem mu řekl, že mu chci položit důležitou otázku, tak správně odtušil a odpověděl mi, že fakt neví kde ty leprikóny schovávají. Asi jsem měl zkusit nejprve pomučit toho Ira.

Abych řekl pravdu, Irové jsou asi ten nejnepříjemnější národ, který jsem zatím navštívil. Řidič v autobuse projížděl zastávky s tím, že už nechce nabírat další lidi (to řekl lidem, když jednou zastavil a nechal je doběhnout, než jim zase před nosem zavřel). Při vystupování do mě strčila žena, která se rozhodla, že půjde ven předem, že tam nemám co stát (když nebylo moc kam uhnout). Na ulici do mě vrazil mladý žebrák, hned po tom, co poslal mladou dvojici do prdele, že mu nepřispěli. Ale co teprve autobusák v Howthu. To byla vyloženě kurva.

Howth je malebné místo se skálami, za které by se žádná pohlednice nemusela stydět. Nachází se 13 kilometrů od centra Dublinu a rozhodně doporučuju všem návštěvníkům města se do něj podívat. A přibalit si baseballovou pálku k tomu. Autobus má jezdit co půl hodiny a já už pomalu potřeboval jet zpět na letiště. Jenže autobusák, který tam stál, pořád ne a ne vyjet. Kromě mě tam bylo ještě pár asijských turistů a školní výlet německých dětí (asi 20). Děcka byla očividně zvyklá na jiný standard, tak se ho občas chodila ptát, zatímco seděl roztažený v buse a cpal se. Ten tvrdil, že je zpoždění, přestože jsme se divili, jak je to možné, když On je první zastávka. Jednou brblal, že 10 minut, pak že neví, po 45 minutách řekl, že pojede za 45 minut.

Tak to třída vzdala, že se mezitím raději půjdou projít na další zastávku. Asiati si objednali taxi. Já zalezl do nejbližší hospody, že si aspoň dám Guinesse. Ani jsem nestačil zaplatit, když jsem za oknem viděl, že řidič nabírá 3 cestující, kteří tam zbyli, a odjíždí. Neuběhlo ani 5 minut a přijel druhý řidič, tak jsem neváhal a raději vyběhl. Tušil jsem správně, už se rozjížděl. Naštěstí mě ještě nabral. Kdyby mi nezastavil a k tomu ještě zamával, tak už jim ten Cork zapálím taky.

Za 2 dny se moc hodnotit nedá, ale ta četnost hrubosti a drzosti se nedala přehlédnout. Měl jsem občas pocit, že opravdu nejsou víc, než keltští vidláci, kteří se po nocích scházejí venku a věští z run. I když kdo ví, třeba jen měli špatný víkend, protože jim zase pohnily brambory. Jen tak mimochodem – irská církev až do konce 20. století udržovala před zraky společnosti ve vyspělém západním světě otroky.

Příroda nejspíš bude mít něco do sebe, takže turistická návštěva stojí za to. I ten Dublin je celkem pěkné město. Ale kvůli počasí a lidem Irsko jako místo pro život určitě nedoporučím.

Mimochodem, to neznamená, že jsem si tenhle víkend neužil. Články jsou už svoji povahou psány neproporcionálně, protože psát o každé zajímavé cestičce a uličce by z čtenářského pohledu moc zajímavé nebylo. Lepší je si do každého aspoň trochu rýpnout…

Březen 2017

XXV. Portugalsko

Odraz minulosti

Byl klidný večer, Slunce zapadalo nad mořem a tu a tam prosvítalo mezi mraky. Bylo teplo, přestože byl únor. Přestože jsem byl stále promrzlý z Londýna, kam jsem se v lednu přestěhoval. Vychutnával jsem si kávu v lisabonské kavárně a užíval si atmosféru.

Lisabon je sice hlavní město Portugalska, ale v porovnání s Londýnem vypadá jako vesnice. Možná k tomu pomáhají i záměrně staře vypadající tramvaje, které patří k turistickým lákadlům. Možná to je nedávná diktatura. Možná ti koně pasoucí se v trávě. Nebo historie dávného impéria, jehož zlaté časy už přešly. Nebo prostě jen fakt, že je to město tak 15x menší.

Na zlatou éru mořeplavectví zde upomínají od staveb jako je Památník objevitelů až po výzdobu a značení linek v metru, kdy ta zelená je vyznačená plachetnicí. Město se nese na vlně nostalgie, kterou popsala moje kamarádka jako „Tohle všechno bylo naše. A tohle všechno jsme ztratili.“ Od úpadku námořního impéria město dorazilo v roce 1755 zemětřesení, ze kterého se s trochou nadsázky vzpamatovávají dodnes. Portugalsko, středověký pupek světa, má dnes třeba 13 procentní negramotnost.

Městské šperky

Tramvaje 28E jsou velkou chloubou města. Protáhnou člověka úzkými strmými uličkami města. Navíc není potřeba na ně vyklopit celou peněženku, jako na každý prd v Londýně. Lístek je stejný jako na běžné MHD. Člověk si ale zaplatí svým časem. Doprava tady je chronicky nepřesná, takže jsem si na tu svoji počkal asi 45 minut (z toho zpoždění bylo 30). V metru souprava přijela o 10 minut později, zastavila na konci tunelu, a než k ní lidé z nástupiště stačili doběhnout, zase se rozjela. Dobře, abych nepřeháněl, jeden člověk to stihnul.

Místní akvárium prý patří k nejlepším na světě. Nebylo to špatné, ale oproti Barceloně trochu zklamání. Člověk zde prochází malé tematické místnosti – tučňáci, vydry, … které jsou všechny soustředěné kolem jednoho velkého akvária s rejnoky, rybami a žraloky. I když vydrám jsem jejich simulovaný prales trochu záviděl. Více než akvárium mě však nadchly palmy venku kolem budovy, takže jsem si v únoru mohl připadat jako v tropickém ráji.

Lisabon je příjemná destinace. Jak je člověk tady, není najednou kam spěchat. Navíc když je sklenka místního zeleného vína v ruce. Teplé klima, klid, nízké ceny a blízkost dělají z Portugalska Brity často vyhledávané místo. Bohužel pro Čechy je to trochu z ruky. Ale na druhou stranu není moc míst, kde by si člověk mohl pod slunečníkem s výhledem na moře vychutnávat pečivo a kávu z pekárny bez otravných prodavačů čehokoliv pod 100 korun, takže se vyplatí si za ty letenky oproti jiným destinacím připlatit.

Londýn

U jiných článků bych skončil předchozím odstavcem. Jenže tenhle víkend měl nepříjemnou dohru, která může zároveň sloužit jako varování všem cestovatelům do Londýna. Město trápí chronická zpoždění, zácpy a selhání všeho druhu. Na autobusové nádraží Victoria jsme tak dorazili s dvouhodinovým zpožděním, krátce po půlnoci, takže nás z něj hned vyhodili. Žádné metro non-stop jako v New Yorku. V téhle megalopoli nikdo neřeší, jestli vás zpoždění nedostalo do problémů. Žádná kompenzace, náhradní autobusy nebo aspoň pomoc ze slušnosti. Prostě nás vyhodili na chodník do deště. Po teplém víkendu jsem navíc měl pocit, že v téhle zimě nevydržím ani 3 minuty.

S drkotajícími zuby jsem studoval chaotické zastávky autobusů na mapce v domnění, že nasednu na nějaký noční rozjezd. V nastalé nouzi jsem využil asi 120% mozkové aktivity a konečně ten jejich systém pochopil. Je třeba dojít na stanoviště G. Až na to, že… Stanoviště G prostě nikde nebylo. Tam, kde dříve stálo, byla rozkopaná zem. Mobil totálně vybitý.  Abych nezmrzl, vyrazil jsem na devítikilometrovou túru pěšky (to není jen nějaké moje bláznovství, to občas dělají i místní).

Kdo někdy byl v tomto městě si asi všiml, jak uličky různě zatáčejí a vlastně nic není rovné. Trval asi jen jeden kilometr, než jsem se v městské džungli totálně ztratil. Udržovat směr severozápad najednou ztratilo smysl. Jít kolem Temže mě vystavovalo dilematu, protože za cenu tohoto vodítka jsem platil větší zimou. Když už jsem ztrácel sílu jít v tom lijáku dál a smiřoval se s tím, že si prostě někde sednu a ráno mě najdou se zápalem plic, našel jsem stanoviště městských kol. Díky bohu aspoň za ně.

Moje ruce se třásly a nemohl jsem je moc rozevřít. Ztížené ovládání dotykové obrazovky na terminálu navíc stále stěžoval hustý déšť. Ale měl jsem konečně řešení. I když vypůjčení stojí 2 libry. A každá další započatá půl hodina další 2. A kdybych to nevrátil to nejbližšího stojanu, který byl až kilometr od mého baráku, tak bych za to kolo nechal asi víc než za vlastní nové. Postupně jsem se rozehřál. V jednom z největších měst světa jsem po levé straně brázdil prázdné silnice, protože nikdo jiný není takový blázen, aby to zkoušel v pondělí ve 2 ráno. Ve 4 ráno jsem vyčerpaný konečně padl do postele. Abych mohl v 9 zase vstávat a jít do práce.

Únor 2017

XXIV. Ukrajina

Leo Hopeless

Jeden z prvních nočních snů o cestování byl z hranic Slovenska s Ukrajinou. Byl starý už možná pět let. V něm jsem stepoval na hranicích a přemýšlel, jak přejdu na druhou stranu. Letos se mi zdál sen z hranic znovu. Tentokrát jsem si ještě na ukrajinské straně kupoval kávu (nebo kebab, už nevím, sny jsou někdy celkem celkem abstraktní – proto mívá člověk pocit, že poprvé viděné místo už zná ze snu). No proč nevyzkoušet nabídku Leo Express, který jezdí až tam. O víkendu jsem měl být v Košicích, tak proč to nevzít přes jejich východního souseda.

Nikdy předtím jsem Leo nezkoušel. V médiích jsem o nich četl několik negativních článků a ani jsem vlastně neměl potřebu s nimi jet. V den odjezdu jsem od nich dostal telefonát: „Omlouváme se, ale kvůli technickým potížím si vás vyzvedne Tiger Express.“ O hodinu později v sms stálo, že mám jet českými drahami. Pak mi volali, že to vyřešili, ať normálně dojdu v těch 19:55 na Zvonařku. Tam nás pak stálo 5. A když nikdo nepřijížděl, ani nevolal, zavolal jsem jim ve 20:10 já. O půl jedenácté jsem totiž měl chytit přípoj na Ukrajinu v Bohumíně.

„Aha, tam někdo stojí? Kolik vás tam je? My to zjistíme a zavoláme zpět.“, sdělovala mi jejich operátorka. 15 minut nic. Tak volám znovu: „Jo jo. Ve 22:00 tam bude.“ „No ale já mám mít přípoj v Bohumíně. A čeká nás tady 5.“, odvětil jsem. „Jich je tam pět“, slyšel jsem, jak s někým mluví. „No tak my to zjistíme a zavoláme zpět.“ Když jsem ostatním říkal, že tam budou až v deset, tak 3 lidé raději odešli. Zůstali jsme tam 2. S holkou z Gruzie, která neumí česky. Být tam sama, nejspíš by se nikdy nedozvěděla, co se děje. Po zpětném telefonátu a ujištění, že se pokusí udělat maximum, aby nám v Bohumíně neujeli, jsme se šli zahřát do hospody.

„To bude ta moje karma. Snažím se z Brna dostat do Krakova už od včerejška. Nepřijeli jenom kvůli mně.“, říkala mi u čaje. Jenže její chyba to nebyla. Když nás potom Tiger odvezl i s Leo stevardem do Bohumína, bez kterého naštěstí nemohli odjet, bylo vidět, že některým čekajícím cestujícím tam už přímo praskly nervy. Nikdo jim totiž neřekl, proč a jak dlouho budou čekat. Náhradní ukrajinský autobus byl jednoduchý a nenabízel standardní služby, které Leo nabízí. Ale nevadí, z předtuchy jsem si stáhl do mobilu knihu, takže nehrozila v nadcházející dlouhé cestě akutní nuda. Příště si jízdu s touhle společností ale raději předem pořádně promyslím.

Když se předsudky naplní

Rumunsko i Rusko už mě dřív překvapilo tím, že se málokterý stereotyp vyplnil. Navíc to měl být jen západ Ukrajiny, určitě to tam bude podobné jako u nás. Ale už když jsem vystoupil z autobusu, nestačil jsem se divit. Všude sníh (u nás nebyl), lidé se starými čepicemi a v klasických (snad přímo ruských) kabátech. Několik mužů přede mnou zahradním náčiním rozbíjelo led, aby se dalo projet. Přesně jako z představ o Rusku. Ušel jsem 200 m a došel na hlavní ulici. Tam nějaká babuška v šátku na hlavě vyběhla s pořádnou ocelovou tyčí se špičatým hrotem na 5 chlápků, a začala jim vyhrožovat. Pak jsem si všiml, že babka je nejspíš od technických služeb a dává jim sadu za to, že jí tam dělají bordel. U nás používají nějaké napěchovací párátko, ale tady na Ukrajině je to hotová vražedná zbraň. Vždyť tímhle přikurtovali a skoro zabili i nezničitelného Terminátora ve druhém díle stejnojmenného filmu. Vytáhl jsem si nějaké klobásy a chleba, že se najím, a po dalších 200 metrech mě napadlo velké hejno holubů. Jeden, dva mě dokonce podrápali. Hitchcock se mi v hrobě směje. Když jsem došel na hostel, tak se recepční a hlídač spolu bavili o tématu, z něhož jsem občas pochytil nějaké to slovo. Jako „mučení“, „vražda“ nebo „únos“. „Promiňte, můžu se ubytovat?“ „No jasně, jen pojďte, pojďte.“ Tahle země dělala vše proto, aby mě vystrašila. Možná nějaká ochrana proti cizincům. Ale já se nedal.

Lvov je kulturní centrum Ukrajiny a druhé největší město v zemi. Jak jsem od kulturního centra čekal, lidé zde byli příjemní. Trochu překvapivé bylo, že byli celkem příjemní v následujících dnech i jinde, nejenom tady. A ne pouze to. Společně se chodili bavit do kaváren, ptali se na pomoc na ulici a nekoukali neustále do mobilů. Ani děti. Ty když šly ze školy, tak si hrály spolu nebo se koulovaly. Nebo kouřily za školou. Nezdravě. Člověk jako by se vrátil v čase.

Než jsem došel na hostel, vzal jsem to do kavárny, protože jsem potřeboval wi-fi na mapu. Byla mi i trochu zima. Paní u pultu jsem si řekl o kávu, načež mi odvětila „Espresso nebo Americano?“. No tak, jsem přece na dovolené, trošku se rozšoupnu. Kdyžtak to vždycky jistí karta, pokud tady za těch několik dní utratím svých 850 hřiven (jedna hřivna je asi jedna koruna). „Vezmu si tu velkou kávu.“ „Tady máte. Dělá to osm hřiven.“ Nevěřícně jsem na ni koukal. Tak ale kdo by se chtěl hádat? Na hostelu mi kromě postele zapůjčili i ručník a mýdlo, což je luxus, který jsem ještě na jiných nezažil. To celé za 120 hřiven. Konečně králem s českým platem.

Bylo to tu krásné a současně divoké. Ulice nebyly dělané zrovna mistry v plánování, a tak člověk často skončil ve slepé uličce. Ke katedrále na kopci vedly schody. Neměly zábradlí, jeden občas měřil půl metrů a byly pokryté ledem. Jen jsem čekal, kdy si vybiju všechny zuby a budu se válet všude možně jako ve filmu „Sám doma“. Nebo s auty to bylo jako v Rusku. Na hlavní třídě široko daleko žádný přechod a auta jezdila sem a tam bez přestání. Po několika minutách čekání jsem to udělal jako místní – vběhl jsem na vozovku za nějakou větší mezerou, auta pak přibrzdila. Snažil jsem se co nejrychleji ze silnice dostat a tak jsem blízko kraje skočil tak, abych dopadl jednou nohou na chodník. Doskočil jsem. A zabořil se s ní do sněhu až po koleno. „Veselé Vánoce, Kevine.“

Do centra jsem dorazil už za tmy. Tržiště 2 kilometry od něj je naplněné lidmi a tak jsem měl několik hodin dojem, že centrum je tam. Ulice ale podle mapy vůbec neseděly. V centru jsem pak narazil na další místní specifikum – ukazatele jsou až tam. To asi aby ta centra měst nikdo nenašel. Někde v okolí se nacházel vyhlášený podnik „Petrolejová lampa“, kam jsem se snažil dostat. Podle cedulky jsem byl na správném místě, ale uvnitř byl jen nějaký chlápek oblečený podle evropské módy 19. století, který se bavil s nějakými ženami. Místnůstka měla jen asi 4 metry čtvereční a nešlo mi na rozum, kde by mohla být ta hospoda schovaná. Podruhé si mě chlápek už všiml a pokynul mi, ať jdu po asi čtyřech schůdkách do malé kobky, kde byla skoro tma. „Teď. Teď mě zabijou.“

Kromě několika svíček v ní nic nebylo. Aspoň to tak vypadalo. Tohle je přesně ta situace, kdy pokud by se mi něco stalo, tak by všichni pozůstalí tvrdili jaký jsem idiot, že tohle byla na první pohled jasná past a že to je na Darwinovu cenu. Oni sami by se do něčeho takového přece nenamočili. Slyšel jsem ale nějaké hlasy. A pak si v té tmě všiml černého točitého schodiště. Nad nimi se nacházela 4 patra té nejstylovější hospody, kterou jsem kdy navštívil. Každé patro bylo jinak osvětlené, ať už žlutou, červenou, modrou nebo v přítmí. Po stranách různé makety vynálezů. Za oknem v horním patře věže nějaké pravoslavné katedrály. Pivo u vedlejšího stolu ve zkumavkách. A účtenky chodily v miskách s hořící zápalnou šňůrou. Po tom, co jsem snědl jejich hovězí s chlebem a křenovou zmrzlinou (musel jsem to jíst dohromady, aby mi nevystydlo nebo neroztálo), explodovala miska s účtenkou i u mě.

Skutečná Ukrajina

I když jsem se doma ujistil, že spoj mezi Lvovem a Užgorodem existuje, večer na hostelu jsem už řešil reálné časy a moc příznivě to nevypadalo. Večer jsem chtěl být v Košicích, ale ukrajinské vlaky nejsou zrovna frekventované. Řekl jsem si, že to zkusím s přestupem – dojedu někam blíž (Mukačevo 6:40) a pak se uvidí. V 6 jsem tedy vyrazil a nechal noclehárnu za sebou. Bylo to jen 100 m, ale raději si v zahraničí dávám rezervy, abych těch 40 minut zvládl. Zase mě ale zradilo „chytré“ plánování města.

Už jsem zahlédl nádraží a vzal to tam paralelní uličkou, že si jenom pak zahnu. Po chvíli se však ukázalo, že paralelní ulička k té nádražní nikdy neodbočuje. Oči naplnila hrůza. Zbývalo 10 minut, musel jsem se vrátit několik set metrů a stihnout možná jedinou šanci dostat se ten den do Košic. Na nádraží mě zaskočilo ukrajinské plánování zase. Vlak do Mukačeva jezdí až 7:10 a ne o půl hodiny dříve, jako na internetu. Asi aby se lidé stačili proplést ulicemi města.

Jedna pokladna a fronta. Ale pohoda, mám 30 minut, to musím zvládnout. Zdejší si ale nějak dávají na čas. Když jsem konečně došel na řadu, zbývaly mi 2 minuty do odjezdu vlaku. Už jsem hodně nervózně přešlapoval a poklepával si prsty. Ale paní za přepážkou mi nevěnovala pozornost. Dál si pomalým tempem razítkovala a zpracovávala nějaké dokumenty. „Take it easy.“ To už jsem nevydržel, otočil jsem se a začal utíkat na vlak, přičemž jsem házel kletby a nadával na efektivitu Ukrajinců. Připomnělo mi to kluka, který v Rusku před hotelem čepoval hráčům go pivo. Vypadal, jako když si na video natočím normálního barmana v Česku a zpomalím ho 10x. Nazvat ho želvou by byla urážka tohoto zvířátka.

Když přišla strojvedoucí, říkal jsem si, jestli se tady dává za chybějící lístek pokuta nebo jenom přirážka. Potřeboval jsem ujet přes 200 kilometrů. To bude mastné. „Takže chcete lístek až do Mukačeva?“ Ach jo, to bude mastné. „Takže to je 50 korun.“ Wahahahaha. Celá krásná trasa ukrajinského Semmeringu za 50 korun? Se všemi těmi kopci, údolími a viadukty? Nechápu, že tahle země turisty přímo nepřetéká. I když u jednoho mostu jsem se musel uklidňovat statistikou, když se na něm vlak kvůli nekvalitní železnici nakláněl nad propastí.

V nádražní mukačevské hale visely náborové plakáty: „Chceš něčím být? Chceš něco znamenat? Chceš být profesionál? Přidej se k armádě.“ Paní u přepážky mi sdělila, že přípoj do Užgorodu vzdáleného 40 km opravdu jede. Za 3 hodiny. Možná je to záměr. Když musíte 3 hodiny koukat na plakáty naznačující, že ničím nejste a budete něčím až u armády, třeba vás to donutí se zamyslet. A do přípoje už nastoupíte v maskáčích.

Hned se na mě nabalili žebráci, kteří vypadali organizovaně a čistě, tedy spíš jako gang než nějací bezdomovci. Vyšel jsem před budovu. Polorozbořený barák. Poničené cesty, po kterých se proháněly Maršrutky. Na ulicích toulající se psi nepatřící nikomu. Dostal jsem stejný pocit jako výletníci ve filmu Eurotrip. „Jsme ve Východní Evropě.“

V centru ale bylo na co koukat. Jejich náměstí má potenciál. V kavárně jsem si objednal kávu a topinky, protože jsem potřeboval internet. Nechal jsem tam 10 korun. Pes před kavárnou pobíhal s kusem masa, které ukradl pravděpodobně na tržnici. „Á, tady je autobusák.“ Tam jsem skutečně ulovil Maršrutku na cestu do Užgorodu, kam jsem nakonec i s prohlídkou města dorazil rychleji než první vlak. Po cestě jsem uvažoval, jestli ty busy nejsou nějak speciálně upravené na off-road, po tom, co jsem se v jednom místě zhoupl nejméně půl metrů. Tipuju, že peníze na silnice půjdou teď spíše na válku, takže tyhle zážitky se hned tak nevytratí.

Beznaděj

Co v Užgorodu? Při pokusu najít centrum jsem selhal. Místo toho jsem našel sídliště, které jsem si sám pojmenoval jako „Deprese“. A nejen sídliště. „Deprese“ cesta. „Deprese“ zmrzačené stromy. „Deprese“ stánek. Ta paní s tou malou holčičkou se určitě taky musela jmenovat „Deprese“. Příjmením i jménem. Z tohoto města mi naskakovala husí kůže. Můj dřívější plán, že jako student dojedu ficovými vlaky zdarma až do Užgorodu, jsem byl nyní rád, že jsem nezrealizoval. Vidět jako první z celé země tohle místo, tak symbolicky zaliju mapu Ukrajiny do betonu a už sem nikdy nepáchnu.

Vyrazil jsem po nějaké cestě. Začalo se stmívat. Deprese houstla. Po stranách byly místo kaváren jenom nějaké večerky řetězce „ABC“. Na kávu sice lákali, ale wi-fi nikde neměli. Cesta se táhla kilometry, centrum jsem už věřil, že neexistovalo, protože jsem dřív musel projít přímo skrz něj a já se bez internetu nemohl zorientovat. U mostu už tradičně v barvách ukrajinské vlajky se rozbíhalo více cest, jedna rozbitější než druhá. Z jedné jsem se musel vrátit, takže jsem viděl, že malý kluk se na mostě motal už nejméně deset minut. Je mi to jasné. Chtěl skočit. Mohl jsem mu pomoct. Na tomhle beznadějném místě by to byla eutanázie.

Když padla tma, došel jsem konečně k nějaké restauraci, kde měli i wi-fi. Najednou bylo jasné, že cestu na Slovensko jsem netrefil a navíc ubytování je levnější tady než v Košicích. Rezervoval jsem si hostel a vydal se zpět.

Tentokrát bez gps, které předtím ukazovalo na centrum, jsem ho úplně náhodou objevil. Tentokrát jim snaha ho ukrýt nevyšla. Bylo velmi malé, proto jsem ho předtím doslova o pár metrů minul. Na něm jsou hospody lákající na české pivo, tak jsem hned zalezl do té nejvíc „fancy“. Hospoda byla ve westernovém stylu a lákala na české pivo. Uprostřed hořel krb, do kterého číšník chodil přikládat. A i když české pivo neměli, tohle byla jediná věc z celého města, která za něco stála. Samozřejmě to byla luxusní restaurace, a tak tady pivo stálo celých 25 korun.

Na hostelu, který jsem hledal asi 2 hodiny chozením okolo, protože je schovaný ve 4. patře obchoďáku, jsem si pochvaloval, jak už si přivykám ukrajinštině. Recepční mi vysvětlovala, kde je pokoj, kde jsou sprchy a jak to tam chodí. Aby mě hned vzápětí zchladil můj spolubydlící, který se jí zeptal, jestli umí česky. „Da.“ Bylo to tam pěkně zařízené, skoro jako normální byt, ostatně jako ten hostel ve Lvově. Těsně před usnutím jsem si našel, že pokud přejdu hranice pěšky, jede mi autobus z druhé strany v 5 ráno.

Přechod bez přechodu

Několik hodin spánku bylo přerušeno strašným burácením. Všechno kolem mě se otřásalo a byl strašlivý rachot. Oživlý Užgorod mě přišel dorazit! A jo, to je „hudba“. Stěny, okna i moje postel byly jeden velký vibrátor. Bylo půl druhé ráno a malý průzkum po ubytovně odhalil, že zrovna nad mým pokojem hrála diskotéka. Cena za to, že to mají v obchoďáku. Po hodině jsem se sbalil a vyrazil. Sice jsem chvíli tápal, jestli jdu správně, protože ulice nebyly značené buď vůbec nebo už to bylo vybledlé a nečitelné. O půl čtvrté jsem už ale věděl, že jdu správně. Konečně jsem plně zprovoznil moji gps, která mi nefungovala už od září v Chorvatsku.

Kilometr od hranic jsem míjel poslední budovu před „temnotou“. Tady město končilo. Zezadu mě zdravil voják, ať zastavím. „Jedete domů? Mimochodem, tam pěšky nemůžete.“ To mě trochu zaskočil, proběhla mi hlavou myšlenka, že se budu muset vrátit a chytit si nějaký Eurolines z centra, to ale neznělo tak levně a dobrodružně. „Co tedy můžu dělat?“, odpověděl jsem mu. Voják však nic neřekl, otočil se a šel. Chápu. Pokračoval jsem teď už po temné cestě k cíli.

Na konci, uprostřed ničeho, stála restaurace. Dal jsem si v ní kávu, abych zase mohl načíst okolní mapy a trochu po pětikilometrové cestě spočnout. Trochu jako můj nedávný noční sen. Jenže tady na mě nečekal odvoz autobusem. Místo toho na mě čekala hranice, před kterou budu stepovat, jako z mého aspoň 5 let starého nočního snu.

Závora už byla hned před budovou. Tam seděl člověk s kalašnikovem na zádech a ptal se mě kam jdu, že to pěšky nejde. Vedle byla zákazová značka povolující rychlost do 5 km v hodině. „No snažím se dojít na Slovensko, za hodinu mi tam jede autobus.“ Chvíli přemýšlel a pak se mě ptal, odkud jsem. Jako u toho prvního jsem se pak zeptal: „Co tedy můžu dělat?“, načež odpověděl, „Dej mi chvilku.“ Po chvíli běžné konverzace, co jsem tam dělal nebo jestli se mi to líbilo, přijela dodávka. Dva Ukrajinci si mě přibrali k sobě a vyjeli jsme na hranice.

Celníci se s našimi pasy nevraceli už nějakou dobu a řidič, který je očividně zvyklý hranice přejíždět každou chvíli, už na ně volal, kde to vázne. V tu chvíli jsem dostal strach, protože jsem si uvědomil, že v pasu je razítko z Ruska a že budou kvůli mě mít problém i moji laskaví převozníci. Nebylo ani 5 ráno a stejně celý přejezd trval přes 40 minut. Pozdější průzkum na internetu ukázal, že přechod Vyšné Nemecké moc dobrou reputaci nemá. A i mně přišlo, že celníci na slovenské straně po nich něco chtějí. Jednání s řidičem ale proběhlo za zavřenými dveřmi, zatímco se v dodávce „kontroloval“ náklad.

Temný východ

Neuvědomil jsem si časový posun, ale aspoň jsem měl hodinu navíc to tam prozkoumat. Vesnice o 250 obyvatelích a jednou zastávkou. Autobus mě nemůže minout.

Po 20 minutách ke mně v jeepu přijela policie. Přestože museli slyšet, že jsem Čech, chovali se dost podezíravě. Když jsem jim vysvětlil, co jsem na Ukrajině dělal, chtěli po mně doklady, které jsem jim bez reakce nabízel už předtím. I oni mi ale potvrdili, že tohle je jediná zastávka ve vesnici, takže jsem byl zase o něco klidnější.

Autobus v 5 ráno stále nejel. Už jsem klepal kosu a stěží ve zmrzlé ruce udržel mobil. Ať už přijede, než tady zmrznu. Chci se prospat. Zvětšil jsem si jízdní řád. Ten autobus, který tam jezdí do Košic jednou denně a na který jsem spěchal, jezdí jenom v pracovní dny. Byla sobota ráno, ostatní ještě spali a v malé vesničce na hranicích nějaký zmrzlý človíček proklínal celý východ Slovenska.

V zoufalství ze zimy jsem se snažil dovolat na taxislužby v Sobranci – spádové vesnici 13 km odsud. Tam by moje šance byly o něco větší. Jedna odpovídala, že volané číslo neexistuje. Druhá, která měla na internetu napsané, že jede nonstop, to nezvedala.

Třeba něco pojede po vesnicích. Autobus! V 6 ráno se zastavil na křizovatce. Ale jede nějak divně. Odbočil směrem ode mě a já za ním zoufale běžel. Marně. Celý otrávený jsem šel prozkoumat křižovatku, abych zjistil strašlivou pravdu. V ní se v zatáčce schovávala zastávka ve druhém směru, v tom správném – jak jsem za vysokou cenu zjistil. Háček byl v tom, že když jsem to tam ráno procházel, nebylo to bez světel vůbec vidět. Nebyla už zastřešená, její přítomnost oznamovala pouze zastávková značka pověšená na sloupu. Tady na východě, kde je jen minimální světelné znečištění, v noci úplně neviditelná, pokud člověk neví, že tam je.

Napsané časy na ní se navíc rozcházely s realitou. Autobusy, které měly přijet, nejely. Přemýšlel jsem, jak jsme mohli být s touto zemí jeden stát. Tohle byla dokonalá ukázka toho, jak se může posrat úplně všechno, co se posrat může. Ale mezi 7. a 8. ranní jsem celý šťastný nastoupil do projíždějícího autobusu do Sobrance.

Pomalu ke mně přicházela civilizace. Funkční kávomat tady sice ještě nebyl (několik nefunkčních ano), ale zato měli na autobusáku otevřený jeden supermarket. Koukal jsem, že jeden fenomén je společný jak pro Ukrajinu, tak pro miminálně tuhle část Slovenska. A je jedno jak malá je to obec. Po autobusových nádražích chodí Romové a žebrají. Pořád. U jednoho člověka i vícekrát ten samý. Sem tam se dívají, co by se dalo ukrást, což jsem otestoval na tom, že jsem si odložil papírové kapesníčky ze supermarketu na lavičku a šel se jakoby podívat, kdy jedou autobusy. Čekající cigánka šla prověřit co jsem to tam nechal prakticky hned.

Po dvaceti minutách jel spoj do Michalovce, který už měl dokonce vlakové nádraží, kde jsem si mohl zajít na záchod. Z Michalovce zase po 20 minutách spoj do Košic. Konečně to fungovalo jak má, pomyslel jsem si.

Košice pomalu napravovaly reputaci, kterou jsem ráno východní části země přiřkl. Krásné a poměrně velké náměstí nabízelo nespočet kaváren a restaurací, které lákaly třeba na bryndzové halušky. Ve francouzsky laděné kavárně nebo na turnaji v go, který tam tou dobou probíhal, jsem konečně mohl spočnout a trochu přemítat o výletě.

Navštívit Lvov nebo Košice mohu jen doporučit. Obojí je pěkné, ve Lvově si ale ještě Čech na vlastní kůži vyzkouší, jaké pocity prožívá Skandinávec v Česku co se týče ekonomické roviny a lidé tady žijí ještě tak nějak v minulosti. I Mukačevo má co nabídnout a rozhodně vlaková trasa Lvov-Mukačevo patří k tomu nejlepšímu, co jsem viděl. Na Ukrajinu se chci ještě v budoucnu vrátit, tady jsem se cítil dobře. Až na jednu výjimku. Užgorod je třeba si vymazat z navigace.

Listopad 2016

XXIII. Chorvatsko

Česká idylka

Který Čech by nesnil o dovolené v Chorvatsku u moře, kde si plave, opaluje se a popíjí u toho pivo? Abych řekl pravdu, mě taková mainstreamová představa o dokonalé dovolené moc nelákala. Ale proč nestrávit týden se svými kamarády u moře?

Po cestě jsme přespávali ve Slovinsku u couchsurferů, kteří byli o 3 týdny dříve u mě v Brně. Krásný důkaz toho, že i tahle služba se může rychle oplatit. Díky tomu jsme získali několikahodinový náskok, který jsme mohli využít k návštěvě Plitvických jezer. A ta překvapila. Hodně překvapila. Místy to vypadalo jako v jungli, což jsem v Evropě vůbec nečekal. Hlavně sem ale táhnou vodopády se svoji azurovou vodou. Chorvatsko jako levná, ale nezajímavá země? Ale kdeže.

Poslouchat v autě několik hodin v kuse, jak přináším smůlu, už pak dokázalo hodně lézt na nervy. Každých 10 minut navíc někdo vytáhl tisíckrát omílaný příběh o tom, jak jsem se jednou při snaze dostat se do Bílovic u Brna nasedl dvakrát do vlaku jedoucího na Tišnov. Jednou jsem tam i dojel. Na mou obranu mě tam jednou poslala přímo průvodčí, na nádraží v Židenicích mě vyhodili s tím, že oni lístky neprodávají (ani jsem k nim nestačil dojít a zeptat se kudy jet, zatáhli okénko s touto poznámkou a bavily se dál) a ve vlaku další průvodčí ani nevěděl, že do toho Tišnova jedeme (3 minuty to zjišťoval na svém přístroji vedle mě). 3 kilometry před Makarskou moje snaha o ujišťování statistikou zabil velký autobus, který proti nám vyjel za zatáčky. Na boku stál velký nápis Tišnov. Pak už s nimi nebyla rozumná řeč vůbec :-).

Drašnice je vesnice 13 kilometrů pod Makarskou, kde je v létě snad více českých aut než stálých obyvatel. Válení u moře jsem ale vydržel tak 2 dny, než jsem si usmyslel, že se podívám aspoň do Splitu.

Noční běh

Na návštěvu historického Splitu jsem se snažil přemluvit i ostatní. Ti byli ale příliš zabraní do české klasiky ležení u moře a hraní Heartstone, tak mě hodili aspoň do Makarske. Každý užívá dovolenou jinak. Někdo se opaluje, jiný se snaží třeba dostat z Ruska bez víza. I když, ve výsledku může být obojí smrtelně nebezpečné.

Středověké vzezření města jsem si užíval. Procházku ukončil až hrozivě vypadající bouřkový mrak, jehož hrom burácel okolím. Byl jsem zrovna v parku nad městem, když jsem pozoroval, jak postupně požírá celé město. Ze strachu před ním jsem se mu logicky rychle vydal naproti. V parku se bude před lijákem schovávat těžko. Chůze postupně zrychlovala s tím, jak začaly padat první kapky. Poté deštík. Déšť. Liják. Vodní apokalypsa!

Pod deštníky v restauraci na náměstí jsem už doběhl. Sednout si venku a pozorovat tu spoušť mi přišlo romantičtější. Menu ke mně připlavalo řekou pod nohama – dobrý servis. Občas mě ostříkala nějaká voda, to abych neuschnul. Po chvíli jsem byl dostatečně zvlažený, tak jsem si přesedl. Právě včas. Proud naakumulované vody akorát zasáhl shora celou židli. To mi to ale pěkně vyšlo. To už se ale nějakou dobu přímo uprostřed plachty sbírala pořádná kaluž. O 2 minuty později zasáhl vodopád přímo doprostřed stolu a namočil všechno v okruhu 1 metru. Včetně mě. Teď už mokrý jsem se přestěhoval k vedlejšímu stolu.

Nějak mi nešlo do hlavy, že za hodinu, co jsem v restauraci seděl, to takhle schytal jen jeden stůl. Drobné kapky šly samozřejmě i jinam. Jeden pán si tam pod plachtami roztáhl vlastní deštník. A číšníci? Ti si ten déšť natáčeli na mobil, protože něco takového asi nezažívají každý den ani oni. No a kamarádi to měli jen jako další důkaz mojí smůly. Když jsem s nimi, jejich karma mě přebíjí a je krásná, bezmračná obloha. Když jsem sám, vytvořím bouřkový mrak zničující síly. Na téhle teorii trochu hapruje náš výlet do rozvalin vesnice. To už je ale trochu předbíhání.

Zpátky do Makarské jsem se autobusem vrátil v 10 večer. Nepříliš překvapivě už ale na Drašnice nic nejelo. Na stopování takhle večer na osamoceného člověka nikdo nereagoval. Pěkně jsem se na těch 13 kilometrů dal do klusu. S pláštěnkou v ruce směrem do silnice, aby se ode mě aspoň nějaké světlo odráželo. Trochu strašidelné totiž bylo, že v některých úsecích nebyla žádná světla. To jsem se pak držel hodně na okraji nebo podobně jako v Andoře vybíhal do vrchu, směrem od silnice, kudy projíždělo auto. Ještě strašidelnější ale bylo, když se v jednom úseku uvolnila nějaká zemina, když jsem kolem ní probíhal, a začala ke mně padat. I když to byly jen drobné úlomky, zemina většinou nezačne padat sama od sebe. Napadlo mě, že možná po mně někdo jde. V jednu ráno jsem neplánovaný třetinový maratón zvládl.

Spolu

Drašnice má dvě části – jedna na skále a jedna u moře. Ta na skále byla zničena zemětřesením a dnes se tam nachází ruiny. Později se ukázalo, že skalní část není úplně neobydlená. V polorozpadlé škole, z níž stáli už jen obvodové zdi, byl v rohu kout s kohoutkem. Hele vyfoť mě, jak se jdu v těchle rozvalinách koupat a otočil jsem jím. Voda začala téct prakticky bez prodlení.

Auto a zavřené ovce nás později přesvědčily, že mezi ruinami stále žijí lidé. Kromě lidí tam ale bohužel ještě žily pěkně krvežíznivé potvory. Malí komáři, kteří byli neobyčejně draví. Já schytal tak 3 kousance, Martin 2 a Zuzka – no, Zuzku její karma očividně neochránila.

Po krásném západu slunce u moře na molu s vínem a trpící Zuzkou jsme se další den vypravili do Mostaru – perly Bosny. Kromě mostu a tržnice je tohle město odlišné od zbytku evropských měst vysokým počtem žebrajících lidí a rozstřílenými fasádami některých domů. Jo a kvalitním tabákem do dýmek za 3€, který se u nás prodává za 10€, takže je Martin začal skupovat s rodícím se podnikatelským plánem v hlavě. Z toho chlapce ještě něco bude :-).

V centru je most. Ten Most, podle kterého se jmenuje celé město. V celém centru snad jediný, takže je narvaný davy. A mezi nimi chodí polonazí páni. Ti mají za úkol vybírat od kolemjdoucích peníze pod pohrůžkou, že jejich kumpáni, hodinu se promenádující po mostě, fakt neskočí. Na to jim fakt neskočím. A ani Zuzka, po které chtěl nejdřív euro a když to odmítla, tak mu prý měla dát aspoň dvě. Pak týpek do jediného možného místa, kam je možné skákat, skočil. A celý cyklus jede nanovo. Možná bych jim mohl zaplatit za to, aby skočili trochu vedle. A tak celí hrdí, že jsme se nenechali zmást, jsme se s tabáky, nožem a jedním komárem rodu Anopheles odpoledne vraceli z Mostaru zpět. Pěkně odolná svině to byla.

Královo přístaviště

Tentokrát znovu sám jsem se vypravil na tříhodinovou cestu do Dubrovníku. Na průvodce po Králově přístavišti z Her o trůny jsem se nemusel nechat dlouho přemlouvat. Člověk pak jenom v prvních deseti minutách slyšel: Tady prodali tu holčičku. Tady zavraždili toho chlapečka. A tady v té chodbičce vedoucí do dětského parku šli znásilnit princeznu., takže potom přemýšlí jestli náhodou není úchylák, stejně jako milióny lidí po celém světě sledujících tento seriál. Pak si však uvědomí, že to je běžný středověk a hned je zase klidnější. Stejně by umřeli na mor nebo tuberkulózu.

Nejenom Hrou o trůny je ale člověk živ, a tak nesmím opomenout, že se zde natáčely i některé scény Star Wars 8. Pro své exotické a nádherné vzezření je Dubrovník oblíbeným místem filmařů. Jižní flóra, četné zátoky s loďmi, úzké historické uličky ve starém městě, …. Na druhou stranu je centrum turismem úplně pokroucené. Četné restaurace co pár metrů, v nichž by ceny mohl závidět i Václavák, jsou sice plné turistů, ale asi ne místních. Hádám, že ti by si to nemohli dovolit. Obchody s potravinami nahradily ty se suvenýry. Život ve starém městě asi nebude úplně jednoduchý. Ve výsledku může kvůli vymírajícím základním službám a rostoucím nájmům dojít ke stejnému odlivu obyvatelstva jako u Benátek.

Po cestě zpět z Dubrovníku, který jsem považoval za zlatý hřeb dovolené, mi zastavili přímo v Drašnici. Nemusel jsem nikam běžet a ještě zastihl ostatní v hospodě. Při odjezdu nás zastihla bouřka. Stejně jako při příjezdu. Ale všechny ty dny dovolené v Drašnici nás provázelo Slunce. A pak že nosím smůlu. Pche, strašpytlové. Za tohle je karma dostihne a v příštím životě se narodí jako Španělé :-).

Září 2016

XXII. Pobaltí, Rusko

Noc v Berlíně

Tenhle výlet byl kopec chtěné i nechtěné srandy. I když, při tak složitém plánování cesty se to komplikace daly čekat. Evropský kongres v go se v roce 2016 konal v Petrohradu. Z Brna se mnou nechtěl jet nikdo. Že prý do nějakého Ruska nepojedou. A tak jsem začal plánovat sám. Zbabělci.

Využil jsem této příležitosti, abych dostal zvací dopis a nějakou pomoc při zařizování víz, a začal se už 3 měsíce předem připravovat. Rusko jsem chtěl vidět už dřív, jenže jsem úplně nevěděl, jak na to. A i s pomocí to lehké úplně nebylo, ruská strana evropského kongresu mi vždy napsala, jak mám papíry vyplnit a ruské vízové centrum v Brně mi to vždy zamítlo. Že kolonka A je špatně. Po opravě byla špatně zase kolonka B. Ještě že se se mnou tady bavili po mailu, protože kdyby tam měl člověk chodit, tak by na tohle potřeboval dovolenou. Všechno (včetně těch mailů) tam zařizuje jedna žena, takže pokud je před vámi fronta, je to na půl dne. Nakonec se ale povedlo a moje první velká dovolená mohla začít.

Aby to bylo trochu dobrodružnější (a doufal jsem, že i levnější), snažil jsem do Petrohradu dojet po kouskách. V Praze jsem chytl autobus do Berlína. Odsud jsem měl letět do Rigy v Lotyšsku, kde mi jel autobus do Tallinnu a dále do Petrohradu. Ale zde nastal první zádrhel.

Když jsem dorazil do Berlína, už jsem byl dost nevyspaný. V práci jsem byl asi od 2 rána, abych stihl pořešit vše, co jsem před dovolenou potřeboval, a tak jsem chtěl co nejrychleji ulehnout do postele, kterou jsem měl mít přes Airbnb. Italka, která v něm bydlela, mě už na netu uháněla, protože bylo 10 večer. Po chvíli hledání jsem zvonek se jménem „Pabón“ našel a doufal v brzké ulehnutí. Jenže na něj nikdo nereagoval.

Italka mi jednou za čas odpověděla, že kouká ven, ale nikoho nevidí. Nakonec mě někdo pustil do dvorku a já se dostal až ke dveřím v paneláku. Trochu mě sice zaskočilo, že dveře zde nebývají popsané, ale podle schránek a vylučovací metodou (u některých dveří si přeci jen někdo cedulku dal) jsem zjistil, které to jsou. Slyšel jsem nějaké zvuky, ale nikdo neotevíral. Na Airbnb mi pak ještě pár hodin chodili zprávy typu, že na mě už hodinu čeká s přítelem venku, všude se rozhlíží a já nikde nejsem. Já pobíhal po okolí a snažil se zjistit všechny případné boční / zadní / tajné vchody. Žádné nebyly. V jednu ráno se se mnou rozloučila zprávou, že mé chování je nepřijatelné a že jde spát, neboť vstává do práce. A já jí na oplátku napsal, že si jdu lehnout na lavičku před vchod, ve kterém nebydlí.

Po pěti minutách jsem si řekl, že raději nebudu s batohy usínat na tak exponovaném místě. Půjdu raději někam do parku. Minulou noc jsem měl pár hodin spánku a teď už jsem byl vzhůru 24 hodin. Nutně jsem potřeboval usnout. Ulehl jsem na lavičku v parku a doufal přitom, že nepřijdou otravovat nějací Arabové, jako v Marseille. Taky jsem doufal, že v Berlíně není velká zločinnost. Spal jsem jen 30 minut, než mě probrala hlasitá arabská hudba.

Přistoupili ke mně kolemjdoucí 3 mladíci. Očividně pracující výkvět národa, když se ve všední den o půl třetí ráno toulali ulicemi a vyhrávali u toho. I když možná jen něco slavili. Opětoval jsem jim muslimský pozdrav „Salam alejkum“ a na otázku co tam dělám, jsem jim odpověděl, že tam čekám na letadlo. Na lavičce v parku. Asi si o mně něco pomysleli a šli dál. Ale řekl jsem si, že čekat na jejich případný návrat nehodlám.

Po chvíli jsem došel do většího parku. Podle tabulek to vypadalo, že tam žijí i nějací vzácnější pokémoni. Toulal jsem se v něm asi hodinu a nepotkal přitom žádného člověka, ani nějaké zajímavé zvířátko. Až když jsem usedl a dal se do nějakého jídla, všiml jsem si, že se k mé lavičce po zemi blíží nějaké černé monstrum. Štír! Musím něco dělat! Sbalím věci a uteču než ke mně dojde. Jenže v tu chvíli ke mně přiběhl záchranář, první živá duše po nejméně hodině (byly asi 4 ráno). Ptal se mě, jestli jsem viděl člověka na kole v modrém tričku. A zatímco jsem se ním bavil, druhým okem jsem sledoval, jak mi černá potvora zalezla někde k mým nohám. Byl jsem přikovaný strachy a snažil se nohama nepohnout. Záchranář mezitím vběhl někam mezi keře hledat svého potenciálního pacienta. Ano, vybral si opravdu skvělý čas a ne, takové scény se nestávají pouze ve filmech.

Ze zvířátka se nakonec vyklubal úplně obyčejný rak. Jen mě zarazilo, že je celý černý. Netušil jsem, že takový druh existuje. V 5 jsem dorazil na nějakou velkou zastávku a ani tady mi automaty nebrali kartu. Další berlínské zklamání. Vybral jsem tedy nějaká eura a koupil si lístek na letiště, kde jsem ráno odletěl do Rigy. Pak už to šlo hladce, v Rize jsem po hodině vyjel do Tallinnu a tam jsem po celém dni koukání po pamatkách vyjel do Petrohradu. Jinak Tallinn je opravdu krásné město, hrající všemi barvami a už jenom kvůli němu jsem rád, že jsem to vzal po zemi. Vůbec v celém Estonsku je cítit silný vliv Finska, ať už v kultuře, jazyku nebo přírodě.

Matička Rus není jen hnus

Interiér celnice lehce připomínal bohumínské nádraží. Zkrátka, člověk se tady nechtěl zdržet déle, než bylo potřeba. Přesto nám trvalo hodinu, než lidé z celého autobusu prošli hraniční kontrolou. Že nestačí, aby celník prošel autobus sám, jsem ještě neviděl. Konečně jsme prošli a mně na mobilu vypadl signál. Týden nenaskočil. Jediný roaming v mobilu je ten datový a tak ani nevím, jak tenhle problém řešit. Ale i bez mobilu se dá žít.

Když jsem dorazil na hotel, po operaci „Berlín“ jsem už byl lidově řečeno „na sračky“. Na recepci mě po kontrole víza ujistili, že pokoj je připravený i takhle brzo ráno a můžu do něj jít. Jenže moje karta mi dveře neotevírala a já se nešťastný zabořil do křesla u recepce, s tím, že to za hodinu zkusím znovu. Když se to takhle opakovalo pravidelně 4 hodiny, už jsem jenom jako zombie došel na recepci, že nastal čas check-inu a dveře pořád nejdou otevřít. Tak to potom zkoušela recepční. Vložila kartu. Dveře se neotevřely. Vložila kartu. Vrazila do dveří. Dveře se rozrazily. Vítejte v Rusku.

Dovolím si dát sem malé parametry mého pokoje. První dva dny mi netekla teplá voda. Třetí den jsem přišel na to, že nechat to 5 minut odtéct pomáhá. Ručníky čistá syntetika a člověk při utírání cítil, jak mu zádech přejíždí umělá hmota. Koš měl urvané stoupátko a nešel otevřít jinak, než že ho člověk otočil vzhůru nohama. Hutný červený koberec byl na mnoha místech propálený od cigaret. Wi-fi mi většinou nefungovalo, protože bylo v pokoji příliš slabé, tak jsem na něj chodil na recepci. Stůl byl ale stejně příliš malý na to, aby tam člověk dal počítač. Dveře se musely rozrážet ramenem. A cena? Pro mě 500,- za noc. Bez slevy účastníka go kongresu a před pádem rublu to ale vycházelo i na 3000,- za noc. Z předem slibovaného pětihvězdičkového hotelu se nakonec vyklubal tříhvězdičkový pokoj.

Podle ostatních Čechů to ještě byla na ruské poměry vysoká kvalita. Na druhou stranu ti bydleli v hlavní budově hotelu Azimut (čtyřhvězdičkové pokoje), já jen v jeho křídle, který měl kvalitu o něco nižší. Na druhou stranu se s nimi občas zasekl výtah. Jedna Češka v něm uvízla asi na hodinu se skupinou několika lidí, kdy museli aspoň trochu pootevřít dveře kvůli strachu z udušení. Když se tohle stalo jiné Češce, prostě ty dveře otevřela celé a lidé z něj vyskákali.

Rozhodně zde ale bylo mnoho pozitivního. Hned první večer nám vystrojili drahý večer o třech chodech s živou kapelou. Kolem poté chodili čísníci – organizátoři EGC 2016, z nichž některým rozhodně ještě nebylo ani 15 (děti jsem viděl pracovat i v Estonsku a Lotyšsku), a ptali se, jestli chceme nalít víno nebo vodku. Troufám se vsadit, že žádný jiný kongres nenabízel bar v 18. patře, odkud se s blížící se půlnocí daly pozorovat západy slunce. Jedna Češka prohlásila, že zažila už 6 kongresů a tenhle je rozhodně nejlepší. I některé hrací plochy se nacházely v 18. patře, odkud se přes den dalo vidět celé město, včetně moře (z tohoto důvodu bylo za komunismu zakázáno spát v hotelu cizincům). Bylo vidět, že se Rusové před námi snaží ukázat v co nejlepším světle a připravili nám skvěle organizovanou akci.

O samotném Petrohradu by se toho dalo napsat hodně. Centrum je protkané kanály, na kterých se prohánějí lodě. O Něvě můžu bezpečně prohlásit, že je nejširší řekou, kterou jsem v životě viděl. V Ermitáži se prý dá strávit několik dní (já ji při nabitém programu ani nestihl navštívit). V noci se chodí na otevírání mostů a když člověku zrovna nevypaluje oči pouliční osvětlení, dá se v létě vidět, že noci nejsou kompletně tmavé (rozhodně ale nejsou úplně bílé, jak se jim říká). A ulice jsou protkané aspoň tříproudými silnicemi, na kterých se nezřídka někdo prohání rychlostí kolem 200 km/h.

Petrohrad je se svými kanály a paláci opravdu krásným městem. Ale má jednu velkou vadu, stejně jako prý i zbytek Ruska – silnice. A vše co k tomu patří, ať už jde o jejich všudypřítomnost nebo o chování řidičů na nich. Mimo centrum je semafor pro chodce co pár metrů a stejně jako v Barceloně to zde trochu připomíná šachovnici. Po prospektech, což jsou jejich široké bulváry, může jet auto bez zpomalení opravdu dlouho. Chodec ale nemá šanci. Pokus projít na červenou je navíc extrémně nebezpečný, protože se zde na nějaké limity rychlosti moc nedbá. V centru je to ještě horší. Často chybí přechody a při mé cestě za Aurorou jsem se 2x musel vracet asi půl kilometru k tomu nejbližšímu. Jinak bych už přešel most a nedostal se tam, kam jsem potřeboval. Jednou jsem to zkusil mimo přechod, protože bych musel jít k nejbližšímu ještě dlouho. Počkal jsem si, až budou mít obě strany červenou a vběhl na čtyřproudovou silnici, co mi síly stačily. Pak se ze zatáčky vyřítil na červenou asi ve stovce Mercedes a skoro mě nabral. Od té doby jsem to už nepokoušel. Jeden z Čechů měl ve své klasické sebejistotě komentář, že sice jezdí šíleně, ale díky tomu mají určitě i nižší nehodovost. Den poté to do sebe naprala dvě auta hned vedle hotelu. V tomhle ohledu je určitě do budoucna velký prostor pro zlepšení (plus v komunálním bydlení zahrnujícím asi 40% obyvatel Petrohradu), ale ve stávajícím módu bych v tomto městě nechtěl žít hlavně z tohoto důvodu.

Mimo tyto vady mě ale místní obyvatelé mile překvapili. Po tom všem, co se o Rusku povídá a co si sám člověk zkusí extrapolovat při srovnání třeba Brita a Čecha, jsem byl zaskočen. Zdejší lidé byli většinou příjemní a když se jich člověk třeba zeptal na cestu, tak ochotně pomohli. Narazil jsem i na ty nepříjemné, ale ne zase tak často. Pochopitelně lidé zaměstnaní ve službách byli přívětivější, ale každý Čech ví, že třeba u nás to rozhodně samozřejmosti není ani tam. Člověk sice musí brát v potaz, že Petrohrad je kulturní centrum Ruska, ale stejně jsem s tím nepočítal. Dobré zkušenosti jsem měl i z periférie napěchované obřími paneláky, 20 km od centra, kam turista pravděpodobně ani nepáchne.

Dalšími ruskými stereotypy jsou zima, chudoba a obstarožní černobílé oblečení. My si je představujeme jako národ, který se věčně choulí někde v kabátu po dědovi před sněhem a popíjí u toho vodku. Faktem je, že minimálně obyvatelé Petrohradu se oblékají lépe než Češi a třeba mít na sobě pěknou barevnou košili je skoro nutnost. A co se týče teplot – já se tady spálil od slunce jenom chozením po ulici. První týden bylo skoro pořád horko a ten druhý mě netrápil, protože jsem narozdíl od ostatních Čechů odjel dřív. V ulicích se nacházejí četné restaurace a kavárny, aby měli Rusové kde utrácet své peníze. Pro ty chudší jsou jídelny nazývané „Stolovaya“, kde se dá najíst i za 50 korun. Ale klasických restaurací, nabízejících různé exotické pokrmy ze sovětských republik, je tady taky požehnaně. Po gruzínské a uzbecké kuchyni jsem měl asi tu největší exotiku – v arménské restauraci jsem si objednal beraní vnitřnosti. Oči ten den neměli. Stereotypy uvedené na začátku odstavce jsem sice ten rok zažil, ale to až později na Ukrajině.

A v neposlední řadě mě zaskočila i velikost města. Čísla domů tady neznačí vchody, ale celé domy, a tak než jsem dorazil do sovětského baru, kam jsme měli slevu, ušel jsem 5 kilometrů. Po jedné ulici. Když jsem v baru na reakci obsluhy, že jsem dorazil správně, začal sundávat batoh, položertem se mě zeptali, jestli tam mám bombu. Dost ale odbočování, těch 5 kilometrů mě zaskočilo, tak jsem se později díval na Wikipedii na rozlohu města. Ta je prý srovnatelná s New Yorkem. U Moskvy je číslo dokonce ještě dvakrát vyšší.

Pár dní před mým příjezdem se po několika letech do města vrátila Aurora. Štěstí při mně stálo i když jsem se byl kouknout na zvedání mostů jenom jednou. Sice jsem dorazil když už byly nahoře, ale po chvíli, kdy se nic nedělo, pod mostem proplula ponorka. Později mi někdo řekl, že se ve městě chystají slavnosti a dokonce na ni přivezli i ponorku a jaká je škoda, že už ji neuvidím, když odjedu dřív :-).

Nakonec jsou Rusové (aspoň tedy v Petrohradu) fajn, jen s nimi člověk nesmí řešit politiku. Když si jeden z organizátorů kongresu stěžoval, že kvůli sankcím mají v obchodech méně zboží, hlavně tedy sýrů, tak mu jedna Češka odpověděla, že jediná věc, která stačí udělat, je vrátit Krym. Pak prý šel z této reakce skoro až do mdlob.

Hranice

Ještě jsem se se všemi rozloučil a ve 23:40 odjel autobusem směrem do Tallinnu. Řidičovi se ale nezdálo moje vízum. Každý den víza musí být bohužel kryté nějakým hotelem nebo jiným ubytováním, proto jsem si nemohl dát nějakou rezervu, jak by to člověk normálně udělal. A protože jsem jel přes noc, to moje mi mělo za 20 minut propadnout. Bral jsem to tak, že jsem nastoupil ještě před půlnocí a navíc, kdo by řešil nějakou tu hodinku navíc? Ale řidič poté poslal ještě svého pomocníka a ten mě ujistil, že nějaké problémy budou.

Tablet v autobuse mi řekl jasně: „čeká tě průser“. Lidé s prošlým vízem jsou celníky deportováni zpět do města, odkud vyjeli. V něm si musí na ambasádě nebo v bance vyřídit prodloužení víza. Samotné stránky amerického ministerstva však upozorňují, že zákonem dané 3 týdny mohou v Rusku trvat minimálně 3 týdny. A třesnička na dortu – žádný hotel nebo hostel nesmí člověka bez víza ubytovat (viz zmínka o kontrole po příjezdu nahoře). Rusko je prý jediná země, která osobu s vypršeným vízem zadrží uvnitř, což podle internetu potkalo i člověka, který jel na stejné lince jako já – 23:40 směr Tallinn. Takže ve výsledku musí člověk spát několik týdnů někde na ulici, aby ho vůbec pustili ven. No vyhlídky mě zrovna nenadchly.

Ve 2 ráno jsem si na hranici říkal, že třeba přimhouří nějaké to oko a pustí mě dál. Hned po zastavení si pro mě ale už přišel řidič – asi aby se na můj strašlivý zločin náhodou nezapomnělo. Zpátky na ponuré celnici byly 2 řady – já a zbytek cestujících. Ti na mě koukali, co jsem asi tak provedl, že jsem v celé řadě sám, čímž ji blokuju. Paní u okýnka jsem vysvětlil, že jsem do busu nastoupil ještě před půlnocí a že jsem nevěděl, že je s vízem takový problém. Ta mi odpověděla: „V Rusku to problém je.“

Přišel si pro mě nějaký celník. Zavedl mě do nějaké místnosti vzadu, ve které byl stůl, na každé straně jedna židle a na stole lampa (možná ještě mikroskop, ale ten tam tu atmosféru nevykresloval). Pokynul mi, abych počkal, že někdo jiný dojde. Tak jsem si tam tak sám seděl a přemýšlel, co mě asi tak čeká. Zmrzlinový pohár to asi nebude.

Po deseti minutách došla mladá zrzavá celnice, která se mě hned ptala, jestli mám u sebe nějaké peníze. „Nemám. Ale mám kartu.“ Pokynula mi, abych s ní šel k autobusu. Tam se mě ptala, jestli mám nějaké zavazadlo. Popravdě jsem stále trochu doufal, že mě do něj posadí, i když jsem věděl, že druhá možnost je o dost pravděpodobnější. Měl jsem pravdu, zavazadlo jsem musel vytáhnout ven. Řidič si u toho pobrukoval „dasvidania“, protože už věděl, že mě neuvidí. A mě znovu zatáhli na celnici do veselé místnosti s lampou. Bubáci existují.

Celnice mi pak řekla, že jdeme do banky. Měl jsem přece kartu. O půl třetí ráno, když už se pomalu začalo rozednívat, jsme šli Ivangorodem do ruské banky Sberbank. Na otázky, jestli už jedu domů, jsem jí odpovídal, že ano a že na mě už čeká mamka s jídlem. Doufal jsem, že jí to pomůže při rozhodování toho, co je „správné“. Pobízela mě, abychom šli rychle. Možná jsme ještě mohli stihnout autobus, pomyslel jsem si. Pak jsem z bankomatu vytáhl peníze. 1100 rublů, jak mi nařídila. Poté ještě chtěla vytisknout potvrzení. Respekt, co ty ruské mašiny dokážou. Být úplně na hovno.

Krok 1 – zadejte jméno, krok 2 – zadejte adresu, …, krok 6 – zadejte kód. Ok. Krok 1 – zadejte jméno, krok 2 – zadejte adresu, … . Po třetím kolečku už to přestalo být vtipné. Žádná chybová hláška, po 6. kroku to vždy skočilo na 1. krok a začalo revidovat všechny kroky. Nechtělo to pustit dál. Celnice se problém snažila řešit tak, že vždy po několika takových pokusech se přesunula na jiný bankomat. Tam to bylo vždy to stejné nebo horší. Rezignovaně jsem na to koukal. Na celnici jsem si aspoň ještě četl knihu, teď jsem neměl sílu ani na to. Jestli tam někde dříve byl autobus, teď už tam určitě nestál. Byl jsem uvězněn v Rusku s mašinami, které by bylo lepší vyhodit do vzduchu. I když jsem celou dobu působil navenek klidně, uvnitř to byl úplný chaos. V hlavě jsem už spřádal plány jak po vzoru imigrantů z migrační krize podniknu útěk přes Storskog za polárním kruhem.

Po hodině volala na celnici, kde jí dali nové kódy pro 6. krok. Hurá, nakonec krok 7 naskočil. Krok 9 – zadejte vaše ruské telefonní číslo. Cože? Celnice tam zadala svoje. „Nemohu se připojit. Datová služba je nedostupná.“ Koukal jsem do země, hlava v dlani a nevěřil, že se to děje. Zrzkou už cloumal vztek. Ve 4 ráno došel nějaký Rus, kterého vyřešila místo mě. Za 5 minut. Pak se vrátila ke mně. Bankomat mě najednou přes krok 9 pustil a vyjel paragon. Hurá.

Šli jsme zpět už za světla. Říkala mi: „Tady v Rusku nefunguje nic. V Estonsku mají všechno.“ Ve veselé místnosti s lampou mi celník říkal, že můžu počkat na bus v 8 ráno přímo na tomto místě nebo v 5 ráno v Estonsku. „Rozhodně chci do Estonska!“ Prošel se mnou několik hraničních kontrol a poslal mě přes most do Narvy. Na mostě byly všude stočené ostnaté dráty. Já se cítil jak při přechodu z východního do západního Německa. Občas jsem uvažoval, kdy začnou střílet. Nakonec jsem došel k bílým dveřím. Díky fotobuňce se otevřely. Více dveří. Krásně čistá a bílá celnice. Zaměstnanec v okýnku koukl na můj pas. „Vítejte v Estonsku“. Vítejte v civilizaci.

Měl jsem chuť líbat zemi. Narva hrála světly mnoha barev. Ostrý kontrast s Ivangorodem za řekou o pár set metrů dál. Všechno značené, díky čemuž jsem po kilometru došel na zastávku. O 20 minut později přijel autobus do Tallinnu, kde jsem na sedadle téměř hned usnul. Nakonec jsem byl ještě schopen navázat na svůj plán. V hlavním městě jsem díky několikahodinové rezervě stihl autobus do Rigy v pohodě. A ještě byl schopen poslat pohlednice.

Ruská mafie

Hostel v Rize mi odmítal moji kartu, když jsem se ho snažil rezervovat ještě v Petrohradu. Výjimečně jsem tedy jel naslepo. V 8 večer jsem k nim dorazil a ptal se, jestli ještě mají volnou postel. „Nejde elektřina.“ „Potřebuju se jenom vyspat, to mi nevadí.“ „Nemáme volnou postel.“, načež dodala: „Ale pošlu vás do jiného.“ Ten byl v nějaké zapadlé uličce kilometr od toho, bez gps bych se tam v životě nedostal. Tam dva domy, jeden polorozbořený a dvorek, na kterém byly špalky a sekera. Někdo tam viditelně ještě před chvíli pracoval. Ano, Riga vypadala místy ještě jako typické Rusko, tak, jak si ho člověk představuje. A dveře do toho nerozbořeného domu nešly otevřít.

Postarší paní sestoupila ze schodů ve dvorku: „Hledáte hostel?“ Ten byl skutečně ukrytý nad schody vedoucími zvenku. Zde jsem mohl trochu nabrat síly, dobít baterii mobilu a zajistit si ubytování na zítra do Vilniusu. Říkal jsem si, že konečně je to nejhorší za mnou, když už jsem v EU, a já mohl vyrazit do noci hlavního města Lotyšska.

V centru byly naproti sobě dva bary. Jeden plný a ve druhém i s obsluhou jen 4 lidi. Potřeboval jsem si po náročném dni trochu odpočinout, a tak jsem si dal pivo v tom klidném. Barmanky po mně pokukovaly a za chvíli došly dvě holky zhruba v mém věku. Ptaly se, proč jsem tam sám a jestli si mohou přisednout. S tím tedy, že jim objednám nějaký drink. No proč ne. Ale už tady to trochu haprovalo, protože se představila německým jménem, aby jí to vzápětí zbořila kamarádka, která teprve docházela ke stolu a řekla ruské jméno s tím, že jsou z Ruska. Blondýna se tedy vzápětí přejmenovala na Irinu. To už u nás byla obsluha s novým jídelním lístkem. Martini, které si objednaly, stálo 25€. Každé.

Ještě chtěly něco k zakousnutí, nějaké fish and chips, ať pro to zajdu na bar. Že je s nimi obsluha spolčená mi došlo až následující den za střízliva. Ale i teď jsem už věděl, že je něco špatně, ale taky jsem věděl, že jsem v pasti. Vzpomněl jsem si na kamaráda, který mi vykládal, že i v Praze fungují ruské gangy a když nehrajete jejich hru, nastoupí tam bouchač, který hraje tvrději. Ok, ještě jim koupím to jídlo a rozloučím se s nimi. Zaplatil jsem Martini a bral ryby za 46€. To už mi ale karta nebrala. V duchu jsem poskočil radostí. Jsem na dně. Ke stolu jsem se vrátil bez jídla. „Kde je to jídlo?“ „Sorry, v Rusku jsem utratil všechny peníze, už na kartě nic nemám.“ Aniž by dopily své drinky, zvedli se s tím, že už musí jít a zmizely. Byl jsem volný.

Později jsem udělal nějaký průzkum na internetu. Ten skoro prázdný bar z mého příběhu Krušovice (podrobněji) je veden nějakým mafiánským bossem, stejně jako spousta barů v tomto městě a údajně je to nejhorší doupě ve městě. Kdybych odmítl, tak by mi cestu opravdu někdo zkřížil, jak popisují tady s sekci „Bar scams“. Po tom, co jsem tady viděl a ani neviděl, jenom četl na internetu, doporučuju se Lotyšsku raději vyhnout. Jak popisoval člověk v mém odkazu u baru Krušovice, všechno je tady prorostlé korupcí a i policie je na místní bary napojená. Jiný turista zase napsal, že mu do prvního drinku nasypaly svádějící holky drogy. Ráno se vzbudil bez 40000,- na účtě. Riga je skutečné ruské podsvětí.

Celý další den pršelo. Nechtěl jsem tohle město už vidět,  i když je centrum docela pěkné. Nikde mi nebyli schopní prodat normální pláštěnku, ne jenom podle mého názoru nepoužitelné poncho. Ty hordy turistů je všichni očividně měli odjinud. A tak jsem po poledni odjížděl do Vilniusu s radostí. Doufal jsem, že si tam trochu konečně trochu odpočinu. Po příjezdu samozřejmě nepršelo, byl pěkný letní podvečer a já se vydal do republiky Užupis za mým kontaktem na couchsurfing.

Užupis bývala čtvrť feťáků a pouličních kriminálníků, periférie kam slušní lidé raději nechodili. Pak přišel tehdy ne moc známý Artūras Zuokas, který si vydělal první peníze jako válečný zpravodaj, když prodal své jediné 3 negativy do BBC, NY Times a ještě jedné, kterou si už nepamatuju. Koupil nějaké levné, zubožené domy v Užupis, která nechal zrekonstruovat a prodat. Postupně celou čtvrť rekultivoval a byla vyhlášena Republika Užupis, která patřila hlavně umělcům a různé alternativní scéně. Tolik příběh jejich místního hrdiny, jak mi ho Inga popsala. Zbytek už je na každé Wikipedii. V letech 2000 a 2011 se stal starostou celého hlavního města Vilnius a v povědomí zahraničí se zapsal třeba tím, že auto nedovoleně zaparkované na cyklistické stezce přejel tankem.

Když jsem povykládal, co všechno se mi předchozí den stalo, Inga mě ujistila, že mi to vynahradí. I přes mé protesty mě vzala na lokální pivo, večeři a ukázala mi vilu Artūrase Zuokase, pro kterého překvapivě pracovala. Společně jsme pak prošli celé centrum a večer usnuli u filmu. Skvělá tečka celého výletu, Inga se o mně postarala, jak slíbila, za což jí děkuju. Jen škoda, že jsem byl následující den od něčeho pokousaný, možná od štěnic. Pak už jsem to přes Varšavu vzal rovnou do Brna. Dobrodružství bylo u konce.

Léto 2016

XXI. Benátky podruhé

Benátky – světlá strana

Protože jsem měl stále pocit, že výlet před dvěma roky tak trochu selhal, vydal jsem se sem znovu s kamarádem Jirkou. Tentokrát jsem doufal v lepší počasí, což jsem i dostal. Výsledkem byla úplně bezmračná obloha, brázděná racky.

Poprvé jsem zkoušel ubytování přes Airbnb, díky kterému jsme našli přespání za třetinovou cenu. Jinak totiž stojí jedna noc na hlavních ostrovech asi 3000,-. A protože cesta autobusem byla vyčerpávající, neboť se tam moc spát nedalo, hned po nalezení našeho kontaktu jsme odpoledne prospali. V pokoji o asi 14 postelích. Vzbudil nás až hovor ze Student Agency, kdy se Jirky ptali, proč není v autobuse. Koupil si totiž zpáteční lístek na špatný den. Tak jsem se mu hned smál, jak se mohl splést v tak podstatné věci na tak jednoduchém výletě. A karma mě za to hned následující den dohnala.

Doufal jsem, že ještě stihneme západ slunce, tak jsem nad Jirkou nervózně stepoval, zatímco se přehrabával v tašce a nemohl najít klíče. Byla snad bezedná a vydala postupně taková tajemství, jako koláč, na kterém si pak v noci pochutnávala armáda mravenců. Jak byl ale nervózní ze mě, tak se doba prohledávání ještě prodlužovala. Jo a ten západ slunce jsme nestihli. Ale zato jsme si užili popíjení piva na kanálech, které občas brázdily nějaké lodě.

MHD

Na výletech jsem zvyklý spíš moc nespat, aby bylo více času. Takže jsem vyrazil dříve, s tím, že se s Jirkou srazíme na známém mostě Rialto. Ten si šel ještě pospat. Předchozí den navigoval on, uvědomil jsem si tedy, že pěšky jsem celkem ztracený. Navíc mnoho uliček v Benátkách končí u vody, které jsou bez lodě slepé jako patrona. Po nějaké době bloudění v oblasti Cannaregio (opravdu doporučuju – málo turistů, hodně místních) jsem si koupil celodenní lístek na hromadnou dopravu – lodě. Stojí to tak 20€ a dá se s tím dojet i na odlehlejší ostrovy.

Každá linka má svoji barvu, číslo a druhé číslo označující směr jízdy. Teoreticky se dá na mapě vyčíst, že potřebuju třeba 5.2, abych se dostal z bodu A do bodu B. Pravděpodobně to zavedli, aby se turisté dokázali aspoň nějak orientovat. V praxi to ale tak jednoduché není. Ze začátku mě tedy lodě vozily buď opačným směrem nebo zabočovaly úplně jinam. Někam, kam jsem nechtěl. Třeba do výchozího bodu. Trochu jsem rezignoval a dojel si tedy na hlavní stanici Ferovia. Netřeba asi zmiňovat, že Jirka už stepoval na našem domluveném místě srazu.

Na Ferovii byla na loď celkem fronta. Ještě jsem ujistil kamaráda, že už brzy za ním vyrazím, a nastoupil na loď. Kvůli návalu turistů jsem se ale nestačil podívat na přesnou trasu. Byl jsem natlačený v podpalubí a tísnil se jak v transportu do koncentračního tábora. Věděl jsem, že jedu správným směrem. Jenže loď na další zastávce nezastavila. V tlačenici jsem nemohl nic dělat. Po chvíli loď vyjela na otevřené moře. Tohle už bylo opravdu špatné. Zastavili jsme až na ostrově Murano, 7km od hlavního ostrova. Očividně jsem nastoupil do rychlíku.

Ve své neschopnosti používat benátské vaporetti jsem ale nebyl sám. Volal jsem kamarádovi, aby se na ostrov Murano vydal za mnou. Z chyby se dala udělat přednost, navíc mi jela zpáteční loď asi za 20 minut. Jenže Jirka sám nebyl schopen se ke mně dopravit, takže když jsem se po hodině vrátil na hlavní ostrov, volal jsem mu, že se srazíme pěšky na Guglii. Pár metrů od naší ubytovny, kde jsem před několika hodinami začal. Poté jsme na Murano vyrazili společně.

Tentokrát Benátky stály za to. Mohlo za to dobré a teplé počasí, pěkné město, lodě a hlavně – zmrzliny. U první zmrzliny jsem konstatoval, že je božská, načež jsem se zasnil a z vedlejšího kostela začala hrát kostelní hudba. Skvělé načasováno. Božský výlet.

Květen 2016

XX. Mnichov

Úplně obyčejný výlet

Do Mnichova jsem jel navštívit kamaráda Lukáše, který tam byl na Erasmu. Tohle město mi trochu připomínalo Brno. Taky nemá metro. Nejsou tady nějaké velké památky, žije se tady klidněji, než ve velkých městech, ale dobře. Je tady hodně zeleně, lidé sportují a po nebi létají vzducholodě. Idylka. Tedy až na ty jejich bílé párky.

Celé město se dá projet na kole, což jsme udělali i my. To dá zapůjčit velmi jednoduše přes mobilní aplikaci, která vám najde nejbližší zamčené kolo. Když po jízdě zamknete to vaše, může si ho vyzvednout zase někdo jiný. U zámku mimo centrum jsme chvíli čekali, když po procházce ty naše už zmizely. Ale trvalo to jenom pár minut a zase bylo na čem jet.

Tenhle výlet byl vlastně neobyčejný tím, jak byl narozdíl od těch ostatních velmi obyčejný. Nic nás neohrožovalo na životě, nespali jsme na ulici, ani se nijak nestresovali (kromě dobíhání autobusu). Tohle město je jako stvořené pro klid. Což je trochu ironické, když se tady nachází koncentrační tábor.

Dachau je zvláštní tím, že se tady neplynovalo. Jejich sprcha nikdy nepřešla do ostrého provozu. Když se potřebovali zbavit nemocných lidí, naložili je na vlaky a poslali do jiných táborů. Čímž měl i lepší pověst, než ostatní tábory.

Počasí nám vyšlo parádně. Už tak depresivní prostředí dokreslovaly těžké černé mraky, které potom propukly v hustý déšť. Jako na přání režisérů, kterým tohle počasí nesmí ve filmech o koncentračních táborech chybět. Ale pece trochu zastrašujícím dojmem působily.

Těžké myšlenky jsme zahnali skluzavkou, která se zde nachází přímo ve škole. Člověk si vezme kobereček, aby to pěkně klouzalo, vyjde několik pater schodů a pak skočí do roury. A narozdíl od Pardubic ho to tady i vyplivne.

Ráno jsme pak úplně časově nevystihli autobus. Doběhli jsme 2 minuty před jeho odjezdem a lístek jsem měl pouze v mobilu. Na emailu, kam jsem se nemohl připojit, protože autobusová wi-fi nějak blbla. Černošský řidič mě už tam chtěl nechat, protože mě nemohl najít na seznamu cestujících. Po naléhání a dlouhém hledání mě nakonec našel. Ukázalo se totiž, že pán neovládá abecedu. Abeceda ovládala jeho.

Duben 2016