XIX. Stockholm, Oslo

Severní země

Ve Španělsku jsem byl v létě. Proč si podle stejné logiky nezajet do Skandinávie v zimě? Pravdou je, že tehdy tam bývají letenky velmi levné. Žabaři, nezvládnou trochu smrtícího mrazu.

Stockholm je docela pěkné město. Je to vlastně soustava ostrovů, podobně jako Benátky, které jsou pospojované mosty. Jen ulice nejsou protkány říčkami, ale byly ponechány celé. Postupně jsem si prošel několik zajímavých míst, jako je místní zoo, skanzen, staré město nebo Muzeum Vasa, které vystavuje válečnou loď 17. století. Vasa byla postavena, aby změnila běh třicetileté války. To možná i udělala. Vysála švédskou pokladnu a pak se hned po vyplutí potopila.

Po několika hodinách v teplotách kolem mrazu mi i v mé zimní kombinéze začala být docela zima. V Uppsale, které je mimochodem pěkné univerzitní město, mě chytlo pěkné sněžení. Od moře tam navíc fouká studený vítr. Nedivím se, proč bývají letenky nejlevnější právě sem.

Zajímavostí celé Skandinávie jsou nepřirozeně drazí holiči. Ve Finsku stojí ti levnější třeba 28€. Kdosi mě tam odkazoval na nějakou Číňanku, která neumí finsky ani anglicky, že by mi to udělala i za 22. Nakonec mě u sebe přímo na kolejích stříhala muslimská studentka za 15. Asi si potřebovala nutně vydělat. Ve Švédsku dokonce mají tabule, odkazující na levné holiče kdesi v temných uličkách, kde vám to udělají i pod tisícovku (v českých). Přitom v Londýně jsem viděl holiče, který vás ostříhá za £5 (pro socky, stojí se v dlouhých řadách) nebo lepšího za £12-15. Ono starat se o pořádné vikingské háro asi není úplně jednoduché.

Kvůli sedavému zaměstnání a faktu, že jsem se nevěnoval žádnému sportu, jsem byl už úplně odvyklý vykonávat fyzické aktivity. Prostě jsem šedesátikilová bečka. Při cestování jsem ale zvyklý celý den chodit, proto takovou únavu, jako v první den příjezdu jsem už nezažil roky, možná vlastně vůbec nikdy. Večer jsem se byl ještě projít do města a kilometr od hostelu jsem cítil, že už mám dost. Jenže jsem už věděl, že ten kilometr nedojdu. Ne kvůli nohám, ale přišel na mě pocit, jako bych měl spavou nemoc a každou chvíli jsem čekal, že bych se mohl skácet k zemi. Nikdy předtím bych neřekl, že i člověk na tom s energií může být jako mobil. Vybiješ se a nejdeš. Sedl jsem si u silnice, jenže mi to přišlo blbé, takže každé projíždějící auto mě zase probralo. Dopotácel jsem se k parčíku, který byl jen přes most a sedl na lavičku. Vzápětí jsem usnul. Po probuzení jsem už měl dost sil na to, abych na hostel došel. Tam jsem pak spal 12 hodin v kuse.

Imigranti

Od války v Sýrii jsou imigranti velmi oblíbeným konverzačním tématem ve společnosti. Jedna skupina je nesnáší, druhá jim otevírá náruč a navzájem se hádají do krve. Prostor pro diskuzi neexistuje, argumenty střídá demagogie a urážky. Následujících několik odstavců tedy bude věnováno mým zkušenostem s imigrací ve Švédsku.

Zdejší hostely se liší od těch jinde v Evropě tím, že většinu netvoří cestovatelští baťůžkáři, ale lidé přicházející do země za prací. Ti pak využívají hostelů jako levné formy ubytování. Vedle našeho pokoje bydlel ruský pár i s malou dcerou, kteří měli pronajatý celý pokoj jen pro sebe. Podle jejich holčičky bylo poznat, že tam jsou doma už nějakou dobu. V Norsku jsem si pak zakusil místo, které už očividně sloužilo čistě jako ubytovna pro pracující cizince. Na dveřích cedulka, že je třeba být zticha, protože v postelích dospávali lidé noční směny.

Ve Stockholmu jsem se rozhodl navštívit dvě údajně nejhorší no-go zóny v Evropě – Tensta a Rinkeby. Tvrdí se o nich, že tam vládne šária, policie se bojí sem jet, protože jsou vystaveni kamenování a místní Švédi buď nevycházejí ven nebo si aspoň přebarvují vlasy na černé. Jinak prý nebývají ušetřené znásilnění ani malé holčičky. Všechno samozřejmě dokládají statistiky, podle kterých je Švédsko zemí s nejvyšším počtem znásilnění na světě.

V Tensta toho moc nebylo. Síť paneláků a pár lidí na ulici. Vypadá to tam jako v Karviné, jen tady nejsou vybitá okna, jako u nás v ghettu. Narazil jsem na mladý pár bělochů, kteří před sebou tlačili kočárek. Nevypadali tedy, že by se báli. Ani žena na sobě neměla ubrus. Ale jinak tady bylo opravdu mrtvo. Největší památkou je čtvercový obchoďák v centru. Myslel jsem si, že si ze mě TripAdvisor dělá srandu, když jsem tam došel.

Rinkeby už bylo zajímavější. Tahle čtvrť má náměstí, kde se srocují lidé. Když jsem vyšel z metra, už byla tma a náměstí bylo opravdu plné tmavých lidí. Uprostřed stálo policejní auto, jehož posádka postávala kolem a hlídala. Přede mnou velký modrý nápis „Islamiska Kulturcenter“. Skočil jsem si vedle do supermarketu, který byl tak malý, že se tam utvořily dvě fronty, které se musely „zipovat“. Člověk, který vypadal jako islámský duchovní mě pustil před sebe. Vyšel jsem z obchodu. Policie už nikde. Tady už jsem očekával, že by se něco i stát mohlo.

Nakonec z toho nic nebylo. Na základě toho se samozřejmě nedá nic usuzovat, ale po ulici chodily i děti, případně místní blonďaté Švédky. Nikdo z nich nevypadal nervózně, neohlíželi se kolem sebe, jako kdyby se do nich někdo měl pustit. Po rozkoukání se a procházení okolí mi to rozhodně nepřišlo jako to krvelačné místo z příběhů. A to jsem přicházel s nedůvěrou a předsudky.

Třetí příspěvek k tématu budiž událost, která se ten den stala na hlavním nádraží, asi jednu zastávku od mého hostelu. Sám jsem to neviděl, i když jsem tudy v daný den procházel asi čtyřikrát. Skupina Švédů, tzv. obránců země, fyzicky napadlo marocké děti, které tam pravidelně kradou a žebrají. Zrovna tohle bych pochopil, protože někteří kolemjdoucí díky místní sebrance každý den docela riskují, že je někdo obere.

Ono soužití s cizinci rozhodně rozhodně má i svoji odvrácenou stránku. Kolega v práci mi vykládal, jak jeho kamarád bydlící ve Švédsku odjel na víkend na výlet a mezitím se mu do bytu nastěhovali uprchlíci. Policie to řešit ani moc nechtěla, nemají pravomoce a vůbec tento národ se spíš snaží se do problémů nenamočit. Ale zveřejnit jako hlavní zprávu na Idnesu názory nějaké Češky „z lidu“, že ve Švédsku už kvůli cizincům ani nevleze do metra, a brát to deníkem jako důkaz problémů s imigranty, ne jako pouhý názor, mi nadzvedlo žluč. „Osobní zkušenost se sexuálním útokem naštěstí nemá, stockholmským metrem však raději přestala jezdit.“ Je to jako kdyby Japonci zpovídali jejich občana v Česku: „V tramvaji se mi zatím nic nestalo, ale ze strachu z cigánů jsem jím už raději jezdit přestal. Je to s nimi opravdu o život. Česká společnost je k nim příliš vstřícná.“ Shodou okolnosti jsem článek četl právě při odpočívání ve Stockholmském hostelu. A jak je to s tím nejvyšším počtem znásilnění na světě? Švédové jsou trochu přecitlivělí, což by vydalo na samostatný článek, a tak mají velmi širokou definici sexuálního útoku. Nahlásit jako sexuální harašení se dá i nepovolený dotyk osobou opačného pohlaví.

Norsko

V ranním vlaku oznamoval strojvedoucí bez jakýchkoliv emocí: „Blížíme se k hranicím. Venku je taková teplota. Vítejte v Norsku.“ Mezi stromy jsem v lese viděl nějaký náznak závory, ale vlak si to bez zpomalení uháněl dál. I Oslo bylo pěkné. A orientace v něm není moc složitá. Přišlo mi, že vše se točí kolem jedné dlouhé třídy, na jejíž konci stojí Královský palác. Je to tady celkově prostornější než ve Stockholmu, který je jako soustava ostrovů výrazně limitován mořem. Když jsem došel k paláci, začala od něj do okolí hrát skladba „Imagine“, jejímž poselstvím se Norsko snaží ubírat. Jen škoda, že tam Lennon nemá i větu „Imagine there’s no Barnevernet.“

V Oslu je pěkný třeba výhled na město z hradu u moře. Zaujalo mě, že schody i hradební zeď tam jsou často bez zábradlí, takže si při náledí musí lidé dávat pozor. Asi jsou místní zvyklí na drsnější podmínky. Výše zmiňovaná prostornost nahrává i mnoha parkům a v kombinaci s volnějším myšlením i různým alternativním spolkům žijícím ve squatech. Oslo zkrátka vypadá hodně jinak než jeho východní konkurent.

Na ubytovně jsem si večer nastavil budík asi na 5 na ráno, abych stihl můj let v 9:30. Jenže ten malý idiot ráno nezvonil (což se mi stalo v budoucnu ještě jednou) a já vstal asi o hodinu později. Rychle jsem napěchoval věci do batohu a vyrazil hledat několik kilometrů vzdálené nádraží. Letadlo jsem nakonec naštěstí stihl, ale bez nějakého dobíhání by to při mém cestování už ani nebylo ono 🙂.

Únor 2016

XVIII – Lacock, Cambridge

Na dědinu

Protože se mi Británie líbí a vracím se tam rád, rozhodl jsem se tentokrát navštívit místo, které je „magické” i pro samotné Brity. Vesnička Lacock se nachází přesně uprostřed ničeho kdesi na západě Anglie a pro svůj starobylý ráz je oblíbeným cílem filmařů. Natáčel se tady třeba Downtown Abbey nebo některé scény Harryho Pottera.

Ono už najít autobus do přilehlého Chippenhamu na trase do Bath mi dalo celkem zabrat a znovu mi připomnělo, že zdejší veřejná doprava je nespolehlivá, vlasyrvoucí, ale zato pořádně drahá. Musel jsem dojet na nějaké místo mimo Reading, pravděpodobně nějaké vesnice, abych na autobus mohl nasednout. Na zastávce mě však čekala značka, že kvůli rekonstrukci byla zastávka přesunuta jinam, na „známé” místo (tak to tam vážně stálo). Navíc jsem zjistil, že jsem si jízdenku omylem koupil až na zítra. Zastavoval jsem místní, aby mi řekli, kde to „známé” místo je. Nikdo nevěděl.

Při cestování hromadnou dopravou v cizině si raději dávám aspoň hodinovou rezervu, takže jsem měl čas podnikat výpravy od zastávky v rekonstrukci u obchoďáku. Nakonec jsem nějakou jinou zastávku našel. Na ní už stálo několik dalších lidí, kteří se mezi sebou bavili a snažili se zjistit, jestli je to ta náhradní zastávka. Potkal jsem tady i dvojici mladíků, kteří předtím stejně jako já taky bezradně pobíhali kolem první zastávky. Stál jsem tam a doufal, že autobus pojede v sobotu ve stejný čas, jako měl jet v neděli. A že nějak řidiče přemluvím, aby mě nabral.

Už uplynula nejméně půl hodina od plánovaného příjezdu. Senioři, kteří tam předtím stáli s námi, už odjeli s nějakou cestovkou. Stále jsme nevěděli, jestli je to správná zastávka pro dálkové autobusy, ale nic jiného v okolí nejspíš nebylo. Dvojice mladíků se snažila dostat někam na jih Anglie a mrzla tam se mnou. Nakonec přijel autobus do Bath. Řidič se jen letmo podíval na můj lístek a pokynul mi, ať nastoupím. Dvojice mi popřála šťastnou cestu a na dotaz řidiče, jestli něco pojede směrem na jih jim řekl, že vůbec netuší.

V Chippenhamu, kde jsem vystoupil, jsem se zahříval v obchoďáku. Na autobus po místních vesnicích bylo zase potřeba čekat aspoň hodinu. Když mě pak dovezl na zastávku, kde jsem měl podle internetu vystoupit, byli jsme někde v lese. Přemýšlel jsem, jestli se někde nestala strašlivá chyba a jak dlouho budu muset čekat na případný autobus zpátky.

Lacock

Po pár metrech opravdu začínal Lacock. Malá vesnička s 1000 obyvateli, kterou turisté pravděpodobně úplně běžně přečíslovávají. Prošel jsem ji celou několikrát, načež mi vrtalo hlavou, kde je schovaný ten klášter, kde se natáčel Harry Potter. Doufal jsem, že to nebude místní kostel, kde zrovna probíhala svatba. Nakonec jsem to vzdal, spokojen dostatečně s vesnicí samotnou, a řekl jsem si, že se podívám aspoň do místního muzea, když už tam proudili turisté. Jak se však záhy ukázalo, ti neměli o práci vynálezce Williama Talbota žádný zájem. Z muzea totiž vedl vchod do zahrad, normálně skrytých před okolním světem, ve kterých stála jistá budova.

Že člověk dorazil na správné místo věděl třeba už z toho, že jsem si známou Williamsovu znělku vyslechl aspoň třikrát. Jedna holčička ji tam hrála na místní klavír, jiná si ji později pobrukovala. A i já se přiznám, že mě sem rozhodně nedovedl první negativ na světě.

Po setmění jsem dorazil do Bath, který jsem si bohužel už neměl šanci prohlédnout přes den. Nazpět do Readingu jsem si raději koupil vlakový lístek, protože jsem nechtěl riskovat, že mě řidič tentokrát nevezme a já tady uvíznu. Ten mě vyšel asi na tisícovku, přičemž cesta trvala hodinu. Naštěstí dojel skoro včas, když už to stálo takové peníze.

Cambridge

Když jsem si zamiloval Oxford, tak mě přirozeně napadlo, že by se mi mohl líbit i Cambridge. Další den jsem se tedy vydal sem, abych si ho prošel. Město to však bylo poměrně odlišné.

Na první pohled byl Cambridge větší. Včetně historického centra. Univerzity zde měly rozsáhlé pozemky, které však byly většinou pro veřejnost zapovězené. Jedna College měla vstup do svých cihlových budov přes most na řece, který byl to jediné, co šlo přes plot vidět. Hotové království pouze pro vyvolené. Volně přístupné jsem našel pouze 2 College, ale v podstatě šlo jen o velké prostory s trávníkem. Ze 3. mě po chvilce chlápek vyhodil, protože bylo ráno a ještě nestihl hodit cedulku zákazu vstupu. Takže jsem nedošel daleko.

V obchodním domě, kde jsem se byl ráno trochu zahřát, mě pobavilo to, že 5 minut před otevírací dobou obchodů bylo v celém 4-patrovém domě asi 10 — 20 lidí (kromě samotných prodavačů). Z toho více než polovina už stepovala před Apple Store. Když v 9 otevřely dveře, všichni ti applističtí fanatici se tam nedočkavě nahrnuli.

Nakonec i Cambridge bylo pěkné město. Jen se mi bohužel nedostavily pocity tak, jako u předtím u Oxfordu. Atmosféra mi přišla jiná, trochu svázanější. Ale těžko soudit z jednoho stráveného dne. Na závěr se rozloučím trochou záchodového humoru.

Listopad 2015

XVII. Edinburgh

Sen nebo realita?

Proběhlo to strašně rychle. Jak nabídka na cestu na pohovor, tak samotný pobyt ve městě. Kdybych si to nezapsal, za rok by se tato vzpomínka už jen stěží rozlišovala od cestovatelských zážitků, které se mi zdají v noci. Třeba v New Yorku jsem si takhle procházel ulice už třikrát :-). Jenže tohle se stalo, jak dokládá i letenka v e-mailu, kterou mi zakoupila společnost, nebo těch pár fotek, které jsem na mobilu pořídil, protože tak špatnou kvalitu by na internet nikdo nedával.

Po dvou úspěšných kolech jsem byl pozván na závěrečné – do Skotska. A mělo to být za pouhých pár dní. Celý nadšený jsem v den D vyrazil jen v tričku a kraťasech, byl horký letní den — 37°C. Celá Evropa se topila ve vlně veder. Ještě na přestupu ve Frankfurtu (ten den jsem udělal svůj nový rekord — 4 státy vlastní nohou v jednom dni) mě poléval pot a já doufal aspoň v nějaké ochlazení. V Edinburghu mě letištní autobus vyhodil v centru a já začal prohledávat zavazadla kvůli mikině. Kraťasy jsem na veřejnosti převlékat nechtěl, a tak jsem doufal, že hotel najdu rychleji, než umrznu. Britské ostrovy.

Město samotné bylo ohromující. Žebříčky „krásnosti“ měst hodnotí toto město ještě výše než můj milovaný Oxford, takže očekávání byla vysoká. A také se naplnila. Historická architektura, parky, skály, přívětiví lidé, …. Opravdu to stojí za to. Bohužel jsem první den spotřeboval na nalezení ubytovacího místa a posléze Tesca na nákup jídla. Na nějaké toulky zbylo velmi málo času. Naštěstí nenulového. Hotel na Grassmarket street byl sice nízkorozpočtový, ale přesto nadchne. Spodní patro s recepcí bylo hned propojeno s hospodou, které dělily asi 2 metry a jedny skleněné dveře. V interiérech si vyhráli s maličkostmi, okolí oken bylo polepeno komiksy a stůl vybaven lampou, čajovými sáčky a rychlovarnou konvicí. Jako kdybych byl někde ve Velké Británii :-).

Obsah pohovoru bude předpokládám tajný, takže ho tady nebudu veřejně rozebírat. Jen zmíním, že není dobré být na pohovoru nervózní a nevyspalý. Zní to sice jako staré pravdy, ale na tomhle místu mi opravdu hodně záleželo, a proto u mě narozdíl od jiných pohovorů byly nervy znát (to samé se mi stalo ještě u Googlu). Ve feedbacku mi potom jako jednu ze dvou příčin, proč mě neberou, napsali, že jsem byl nervózní, z čehož usuzují, že bych nebyl schopen dobře pracovat pod stresem. Prostě choďte na výběrové řízení tak, že nejprve sami sebe přesvědčíte, že o to vlastně ani nestojíte. Jinak hodnotím SkyScanner velmi vysoko, protože která jiná firma vám zaplatí ubytování a hotel, a ještě vás potom stejně nevezme?

Návrat do tepla

Druhý den byl ještě hektičtější než první. Hned po návratu na hotel jsem zjistil, že je už 11 hodin. Na letišti byste měli být 2 hodiny před odletem. V kolik hodin tedy odlétám? 13? Sakra, už bych tam měl být. Jenže kudy zpátky, když jsem sem došel taky pěšky? Nakonec jsem sice trefil až na hlavní třídu, ale na autobusovou zastávku to mělo být doprava nebo doleva. Samozřejmě jsem zvolil tu špatnou variantu. Po dvoustech metrech nepoznávání žádných objektů jsem to raději otočil. Do odletu zbývalo něco přes hodinu. Autobus samotný tam jede půl hodiny. Na bankovním účtu skoro nula — tedy žádná případná možnost vyřešení situace z vlastních zdrojů. Navíc mi na ulici překážely hordy turistů, přes které se probíjet se zavazadly byla opravdu chuťovka. Navzdory tomu, co mi tedy potom napsali v hodnocení, pokud bych v dané chvíli nezachovával stoický klid, asi bych se umlátil trubkou nejbližšího skotského dudáka.

Super. Zastávka. Letiště. Do odletu zbývá 30 minut. Paní na check-inu už byla sama, žádná fronta nebo pomocníci. „Do Frankfurtu?“, „To jako myslíte ten v jednu?“, „Jo.“, „Jdete trochu pozdě, ne?“, „Hmm, sorry“, „No dobře, dejte mi tu tašku. Ale okamžitě běžte přes kontrolu, za 5 minut začnou nakládat lidi.“ No na kontrole asi milion lidí a vlastní systém odbavování, který jsem rychle musel pochopit, pokud jsem se chtěl ještě někdy vrátit domů. Na každé přepážce, do kterých ještě nějakým špatně pochopitelným způsobem lidi třídili, bylo asi 6 různě barevně vyznačených míst, s piktogramy chodidel, na které se měl člověk postavit a z nich si začít odkládat. Po průchodu ještě proběhnout letištní halu a najít svoji bránu. Dorazil jsem 10 minut před oficiálním odletem. Naštěstí měli nějaké zpoždění a ještě nezačali odbavovat, i na záchod mi zbyl čas.

Několikrát jsem slyšel, že zrovna na letišti by člověk neměl vtipkovat. Jenže chlápek, který ve Frankfurtu posílá lidi do celotělového skeneru podle hovorů s cestujícími vypadal, že má smysl pro humor dobrý. Tak jsem to musel zkusit. Ve zdejších skenech (Millimeter wave scanner) se musíte postavit dovnitř, dát ruce nad hlavu a počkat, než se panely otočí kolem vás. Zvedl jsem tedy ruce nad hlavu, jak to dělali ostatní, a k chlápkovi jsem pronesl: „Vzdávám se.“ Hned po ozáření už ke mně přišel chlápek z druhé strany a řekl mi: „Pojďte se mnou.“ Ajajaj. Mám průser. Sken prý navíc zachytil něco podezřelého hned na 5 místech. Hned mě začal šacovat, prohledávat mé zpocené oblečení (ještě jsem měl na sobě oblečení z pohovoru, které jsem nestihl převléct). Naštěstí mě však po chvilce pustil. Taková ta normální letištní pohoda.

Sice mě nepřijali a cestování bylo dost stresující tím, jak bylo na těsno, ale výletu nelituju. Jak často se podíváte někam daleko na cizí útraty? Příště bych se mohl nechat pozvat na výběrové řízení vesmírných lidí.

Červenec 2015

XVI. Finsko — část 2.

Rej upírů

Martinovi a Tomášovi sem přijel kamarád i s jeho přítelkyní. I když se Martin a Tomáš s Rafaelem předtím neznali, z jejich kamaráda se čirou náhodou vyklubal Rafaelův bratranec. Společně se nám však o několik dní později podařila další vzácnost — oškubal nás Fin. Pronajali jsme si u jednoho jezera loďky a obsluhující nám tak nějak „zapomněla“ říct, že skupinovou slevu, na kterou nás nalákali, dostaneme pouze pokud zaplatíme dohromady a ne zvlášť. Když jsme si to pak uvědomili, tak nás odbyla s tím, že už je pozdě.

Na jejich poslední den ve Finsku jsme si půjčili auto, kterým jsme se ještě před odletem v Tampere měli podívat do národního parku vzdáleného hodinu a půl od něj (na finské poměry je to kousek). Park Helvetinjärvi je ještě původní les s rozlohou 50 km², projít si ho tedy nějakou dobu zabere. A tak jsme zaparkovali auto a ještě celí svěží a nadšení do něj vyrazili. Než se budeme muset vrátit k autu máme tak 6 hodin, žádný problém. Konečně jsme se mohli začít kochat okolní přírodou, jezery s výhledy na zalesněná údolí se stromy, které už pomalu začaly měnit barvu a dělat skupinové fotky na pozadí, která bývají na pohlednicích. Po cestě jsme potkávali jiné turisty a i jinak ostýchaví Finové nás běžně zdravili. Byla sice trochu zima, ale po nalezení ohniště s ještě řeřavými uhlíky jsme mu trochu pomohli a zahřáli se u něj. Ve zdejších lesích je pro turisty vždy nachystané dřevo, připravené rovnou k použití. Prostě severská idylka.

Noc předtím jsem měl příšerný sen, který překonal všechny moje noční můry za poslední roky. Po kůži mi lezli červi a já je musel vybírat, než mi zalezli pod ní. Když byli zrovna dole, bylo dobře vidět, jak pod ní lezou. Musel jsem počkat, než zase vylezou vyhlodanými dírami ven, abych je mohl rychle sundat. Sen končil otřesným vyvrcholením, když jsem posledního a největšího červa našel zažraného v jistém místě směrem dolů, který je nejdůležitější součástí každého muže. Končilo to amputací. Konějšil jsem se tím, že to byl jen sen. Ale finská divočina si pro nás nachystala jedno nemilé překvapení.

„Ještě zkusíme dojít k tomu velkému jezeru a jdeme zpátky.“ Trochu jsme sešli z cesty a mířili po ne už úplně značeném místě. Jezero ale bylo rovnou před námi, kam se tady dalo ztratit? Zamáčkl jsem mouchu na krku a šel bezstarostně dál, jen si dát pozor na strmý sestup. Už jsme tam skoro byli. Ten sestup našim tělům dává asi docela zabrat, ty krůpěje potu docela šimrají. Jo to není pot, ale zase ta blbá moucha. Na stejném místě? Vždyť jsem ji už sundával. Po dalším „zabití“ vlezla na stejné místo už potřetí, pěkně vlezlá a nesmrtelná mrcha to byla. Ještě před břehem jsem se jí konečně nadobro zbavil a už jsem se jal žhavit foťák, abych si okolní krásný obraz zvěčnil. Jeden z nás poté pronesl nešťastnou větu: „Pojďme zpátky kolem jezera, podle mě se to bude napojovat na stezku, GPS říká, že auto je odsud pouze dva kilometry.”

Na krk si znovu sedl nějaký otrapa. Zepředu jsme slyšeli něco ve smyslu „Co je to za otravné mouchy?“. Šli jsme dál, možná se spíš drápali do barevného kopce. Skála byla na některých místech i červená, mechy také nebyly pouze typicky zelené. Nahoře jsme se kochali výhledem na jezero pod námi, když si pár, který šel s námi, s překvapením vytahoval jednu mouchu z vlasů. Tohle už upoutalo pozornost všech. Co jsou tyhle věci zač? Najednou štípanec na krku. Ta svině mě kousla. To už jsem z krku setřepával dvě. Po chvilce jsme opustili jezero a vydali se směrem do lesa. Útoky zintenzivňovaly. Měli jsme je všude, na kůži, ve vlasech, na bundě, na batozích. Začali nám i zalézat pod oblečení a rejdit nám na po těle. Sundávali jsme je a klasicky pováleli, jako s běžným hmyzem. Jenže jsme brzy zjistili, že to ty hnusáky jen počechralo. Měli tvrdý krunýř, takže se zabíjeli jen velmi špatně. A bodali. Útočilo na nás celé hejno neobyčejně odolných, krvelačných bestií. Terén se stal poměrně neschůdným se spadanými stromy a podmáčenou krajinou. Občas jsme museli obcházet pořádný kus, abychom se dostali 100 metrů dopředu. Zblblá GPS ukazovala pořád dva kilometry i po dvou hodinách. Navíc našim hostům mělo za pár hodin letět letadlo, jenže teď jsme bloudili v pralese a ty malé svině nám pěkně pily krev. Doslova. Aspoň že tam měli borůvky. Jen kvůli nim jsem se na chvilku ztratil i mé skupině.

Po skoro dvou hodinách a ujišťování každých deset minut, že už jen poslední kilometr, jsme cestu našli. Byli jsme v euforii. K autu už jen necelá hodina. Po cestě do Tampere jsme každou chvíli otevírali okénka a vyhazovali nově nalezené hmyzáky — z auta jich letěly desítky. V Tampere jsem vyskočil, abych si prohlédnul město a ostatní pokračovali na letiště. Další letěla z vlasů, tentokrát to schytala nehtem a v ruce se rozprskla krev. To je moje krev, ty sviňo malá! Teď už bylo naprosto jasné, že to jsou nějací paraziti. Prošel jsem si centrum a zamířil k parkovišti, kde mě měli zase nabrat na cestu zpátky. Najednou jsem cítil něco v místech, které figurovaly v otřesném vyvrcholení mé noční můry (na letišti prý jednu z těchto míst taky vytáhli). Musel jsem něco udělat. Ne tady na světlech. Naproti je temný park, kouknu se tam. Už jsem dával ruku do kalhot, když jsem si všiml, že naproti přes cestu je dětský park. S dětmi, které si tam hrály! Do háje, už vidím, jak bych to na policii vysvětloval. „Pane policajt, fakt vám říkám pravdu. Měl jsem tam mouchu.“. Uvědomil jsem si, že ve Finsku jsou kamery více běžné než u nás. Sakra! Otočil jsem se a rychle spěchal nejkratší cestou do pryč. Moucha musela počkat. Po nějaké době mě zase v Tampere vyzvedli. V autě nové kusy nebraly konce, tak jsem navrhl abychom auto zapálili a hodili ze skály. S porozuměním Martina a Rafaela se tenhle nápad moc nesetkal, ale ani nebylo třeba. Doma jsem ty mrchy našel na internetu. Jmenuje se to kloš jelení, létá to, krev to saje 15 – 25 minut a schovává se to do všech záhybů a do srsti jako veš. Naštěstí se množí pouze v přírodě na jelenech, takže po karanténě vybavení na balkóně se nám do bytu nedostali a my se nemuseli bát nějakého zmnožení. I když při praní jsme jich ještě pár vyklepali. Narazil jsem na ně několikrát i později v Česku, ale u nás nejsou zdaleka tak agresivní a ještě mi ti naši nikdy neprokousli kůži.

Winter is (not) coming

Jednoho dne v říjnu se obloha zatáhla. Slunce jsme znovu viděli až v prosinci. Mraky, které se jednou nad Finsko dostanou, nikam moc nespěchají, což je docela depresivní. Navíc začala být tma, docela dlouhá a se všemi těmi lesy okolo, temná tma tmoucí. To bylo ještě depresivnější. V srpnu jsem si ještě říkal, že takový počítačový nadšenec jako já, to bude milovat. V prosinci jsem sentimentálně vzpomínal na časy, kdy ještě den byl dnem. Ale to už jsme se připravovali na něco horšího — pravou subpolární zimu.

Doufal jsem, že nepřijde, protože by to znamenalo vypláznout peníze za pořádné boty a bundu. Rafael ji však očekával napjatě, protože jako pravý sportovec si v bazaru sehnal běžky. V této severské zemi se však už od léta držel výjimečně teplý rok, a tak nakonec vyhrálo moje přání — zima udeřila až několik dní poté, co jsme odletěli, tedy poprvé teplota klesla pod -10°C, a to dokonce hned na -15°C. My jsme minimum měli -7°C, které nastalo za jedné říjnové noci. Myslel jsem, že mi při šlapání na kole umrznou prsty na noze. To však rozhodně neznamená, že jsme si jízdu s kolem na skoro čistém ledu nevyzkoušeli. Ironií je, že při pokusu slézt z kola na takovém ledu jsem si málem rozbil tlamu. Tření na něm bylo podobné, jako v různých animovaných taškařicích. Mnohem bezpečnější na něm bylo jezdit, než chodit. Ale však právě proto jsem si v září na kolo vybíral pořádný a široký vzorek. A sjíždět ten náš prudký lesík u sídliště na cestě školy byl na takovém povrchu docela zážitek. Vlastně i bez něj.

Kromě tedy počasí zase tolik nových věcí nenastalo. To těžké jsme si odbyli na začátku, pak už jsme si jen užívali. Párty na proslulé M-building, kterou chodila řešit policie několikrát do týdne; koncerty v hospodách; společné večírky — prostě klasika. V následující podkapitole tedy shrnu jen některé, zajímavější události.

Střípky příběhů

Párty jsme si několikrát udělali i doma, a to bohužel někdy i s kytarou, ve všední den a dlouho do noci. Když se člověk dostane do určité hladiny opojení, je tak nějak veselý bez ohledu na okolí. Doufali jsme, že naše okolní sousedy nikdy nepotkáme, a hlavně ne toho Rusa pod námi, který toho musel zakusit nejvíce a kterého jsme často u takového dovádění vzpomínali. Jenže sousedům se nedá vyhýbat věčně.

V této zemi je pozoruhodná kultura saun. Ty jsou i v paneláku a jednou do týdne (aspoň v našem to tak bylo) jsou veřejné. Chodili jsme každou sobotu ve stanovený čas pro muže, jenže jsme tam kromě nás nikoho nepotkávali. Jednou jsme tam seděli už jenom dva — já a Rafael, který je jako správný sportovec i velký saunový nadšenec a vydrží toho poměrně hodně. Nejednou nás tam odtud vykouřil pořádnou porcí vody. Jenže v tento den se k nám přidal i někdo další a my ztichli. Pan Neznámý si sedl mezi nás. Následujících 5 minut ticho. Pak promluvil a už z přízvuku bylo vše jasné — mezi námi seděl náš soused, na kterého jsme občas vzpomínali: „Krasikov si pro nás jednoho dne určitě přijde“. A taky přišel.

Naštěstí se ukázal jako pohodář, který se s námi snažil usilovně komunikovat, když už uměl dva jazyky. Finsky a rusky. Do Jyväskyly se přiženil z Petrohradu a tak je teď jeho domov v tomto paneláku, kde je jeho údělem poslouchat bordel shora nad ním. Nakonec mi už horko nedovolilo vydržet a musel jsem ven. Mezi těmi dvěma se však rozhořela tichá válka o to, kdo přežije. Venku jsem čekal na naplnění 8. mluvnického pádu — kdo z koho. Po pěti minutách se Rus vypotácel ven a zamířil přímo do ledové sprchy. Spolubydlící vydržel ještě asi minutu, aby se neřeklo. Pak mi řekl něco ve smyslu: „myslel jsem, že tam padnu; on tam ještě přikuřoval, ale přece mě neporazí nějaký Rusák“.

V první části jsem zmiňoval i jak obtížné je navázat kontakt s běžným Finem a jak chvilku trvalo, než se jeden z nich rozmluvil. Ledy byly konečně prolomeny a začal se se mnou bavit. Jednou jsem ho takhle potkal sedět ve škole, když čekal na další přednášku, která měla být za dvě hodiny. Já na tom byl podobně. Docela se rozmluvil, ukázal mi na street view městečko, odkud pochází; jak žije; a takové ty běžné věci. Pak se rozhodl, že si mě přidá mezi své Facebookové přátelé. Byl jsem jeho 4. FB přítel — první člověk hned po kamarádce jeho sestry. Inu, prostě takoví jsou Finové :-).

S alkoholem je to v této zemi těžké. Nejenom, že je pěkně drahý, ale vztahují se na něj i další regulace. Ve městě vím minimálně o jednom baru, který je až od 24 let. Prodej 60% a více procentního alkoholu je v zemi zakázaný. A když jsme se ho jednou snažili sehnat v 9 večer, tak jsme se dočkali odpovědi, že po osmé hodině je jeho prodej taktéž zakázán. Kamarád na to v reakci přišel se zajímavou teorií, že už ví, proč je Finsko ve statistikách uváděno jako jedna z nejšťastnějších zemí na světě. Ti slabší se po zjištění, že si nemohou večer koupit pití, jednoduše zabijou. Já však tipuju, že protože jsou peníze vždy až na prvním místě, tak žebříčkům „šťastných“ států dominují ty bohaté.

Pravdou však je, že i přes všechny regulace mají lidé této země problémy s pitím. Celý týden se brzdí, aby se pak o víkendech ztřískali tak, že skoro nemůžou chodit. Víkendové noci pak brázdí notně opilí domorodci. Jednou jsem byl svědkem toho, jak manželka tahala svého manžela kolem baráku, který se však úspěšně bránil tím, že sebou neustále házel do sněhu. Nezáměrně. Život ve tmě tmoucí není vskutku žádné peříčko.

Buď hrdý na svou fakultu

Dalším specifikem této země jsou „školní uniformy“ ve formě overalů, které jsou nepovinné, a vlastně se nosí spíš na párty než do školy (ale i tam se s ní dá setkat). Každá fakulta má vlastní barvu a loga barů, které jsou „student friendly“. Na různých akcích se pak dá získat odznak, který se na oblek přišije a čím více jich člověk má, tím více je „cool“. Docela protiklad k minulému odstavci, protože škola samotná vlastně chození do barů podporuje. Měla stát 30€, na místě po mně ale chtěli 50€, takže ne každý si to koupí. Ale jako památka hezké. Rozhodně bych s tím ale nesjížděl skály po zadku, jak jsem potom zkoušel už doma v Česku, čímž jsem si natrhl jednu nohavici.

Zpátky do lavic

Na začátku semestru jsem se registroval do několika programů spojených s výměnným pobytem. Nakonec se mi ozvali z Erasmus in schools. Měl jsem jet prezentovat moji zemi na nějakou základní školu v Lievestuore, což je vesnice asi 25 km od Jyväskyly. Nakonec se měla přidat ještě nějaká Češka, a tak nás oba ráno nabrala autem učitelka matematiky tamní školy. Finsko vyhrálo první místo v nějakých testech, čímž se zařadilo k nejlepším školním systémům na světě. Co je však na této statistice pravdy, jsem doufal, že ten den zjistíme.

Čtyřikrát přednáška o Česku, dvakrát pozorování v hodině. Asi je to celkem zaujalo, protože nejvíce otázek pokládal chlapec v modré kapuci (k vidění na fotce), který prý patří ke třem nejproblémovějším žákům celé školy. Dokonce občas používal svoji učitelku jako tlumočnici, když chtěl něco říct. A i když jsem to časově úplně nevychytal, třída chtěla slyšet i zbytek a obětovala kvůli tomu celou přestávku. Poslední hodina naproti tomu byla v úplném kontrastu, kdy už ke konci nikdo neposlouchal a po zazvonění všichni zmizeli domů. Stejně jsem už byl s přednáškou na konci — tentokrát jsem to vychytal :-). Překvapením bylo, že Krtečka všichni znali. U Pata a Mata se dokonce jeden kluk ozval, že to není z Česka, ale ze Slovenska. Tenhle byl dokonce tak ukecaný, že mluvil za celou třídu, od které nejdříve vysbíral papírky. Rozený leader. Ale asi nejvíce všechny nadchla zmínka o tom, že jednou za rok máme den, kdy bijeme všechny ženy proutkem nebo že je dokonce házíme do vody. Česko — barbarská to země :-). Jedna naše rakouská kamarádka si z toho dělala legraci. Tedy ne dlouho. Dokud nezmínila, že v Rakousku na vesnicích ještě před nějakými 20 lety na Mikuláše čerti chodili po ulici a švihali kolemjdoucí děti svými řetězi.

Finské školy nemají známky, jen na konci roku učitel napíše slovní hodnocení studenta, které putuje jeho rodičům. I pokud by bylo špatné, nafackovat mu stejně v této zemi nemůžete, takže pro děcka úplná pohoda. Pro dospělé trochu horší, protože někteří na této škole by to rozhodně potřebovali, a to i od učitelů. V hodině fyziky vyučující rozdal několik přístrojů na měření odporu elektrického proudu a děcka se měla rozdělit podle toho do skupin. Úkolem bylo podle nastaveného napětí a proudu mezi nimi odvodit vztah. Jeden však zůstal sedět v lavici, kapuce na hlavě, nohy na stole a mobil s hrami v ruce. Po skončení měření, si k němu zpátky přisedl o hlavu menší spolužák a tenhle floutek ho skoro okamžitě začal mlátit. Češka, která v hodině seděla se mnou, po jejím skončení přišla za učitelem a zeptala se ho, co to mělo být. Ten jí odpověděl, že s ním nic nezmůže, potrestat žáky se tady nedá. Přestože tenhle učitel byl z těch, kteří učí metodou škola hrou, s některými to prostě nehne. Klidně mě kamenujte, ale fyzické tresty ve škole nebo aspoň nějaké jiné páky na takovéhle případy mají svoje místo. Tihle lidé ve výsledku demoralizují celou třídu.

O přestávkách se povinně většina tříd vyhazuje na školní hřiště, to jsem u nás sice předtím neviděl, ale podle kamaráda to z vlastní zkušenosti existuje i v Česku. Uvnitř zůstali jen ti, kteří v učebně hudební výchovy nacvičovali na školní představení. Při jedné z přestávek jsme si dali i oběd, který je i na základních školách realizován stejně, jako na těch vysokých. Člověk si vezme dvě sklenice, z čehož jedna je na vodu, a druhá na sirup, džus, mléko nebo na univerzitách domácí pivo (pěkně odporná černá tekutina). Potom si vybere salát a nakonec hlavní jídlo. Při jídle jsem se zeptal učitelky, jak tedy dosahují té vysoké kvality školství, která je ve světě tak opěvovaná. Dostalo se mi stejné ironické odpovědi, jako i u druhé dotázané osoby později (fyzikář) – „Jo, tyhle statistiky…“. No dobře, tak jak se třeba staráte o nadané studenty, máte pro ně nějaké kroužky? „Nijak“. A jak tedy dosahují dobrých výsledků u těch slabých? Na internetu říkali, že jsou ve Finsku dobří právě v začleňování podprůměrných studentů. „No, vlastně, nijak“.

Ze školy jsme odjížděli se smíšenými pocity. Na jiných školách jsem sice nebyl, protože už jsem to nestihl, ale zatím to vypadalo, že jde jen o další kouzla se statistikou. Nedávno jsem však narazil na článek, ve kterém odborníci varují, že „finský zázrak“ může být jen důsledkem dojezdu starší generace, která ještě byla vyučena starým systémem a že čas může ukázat, že současný systém je jedním velkým omylem. Také jsem narazil na článek, že Bohuslav Sobotka byl tyto školy navštívit a rád by viděl finský systém i u nás. Za sebe jen mohu říct: „Jen přes moji mrtvolu“.

Návrat do vlasti

V polovině prosince přišel návrat, který jsme slavili v pražské hospodě. Jak jsem byl rád, že zase vidím české slunce. Se zemí, která mě 4 měsíce hostila, jsem se rozloučil a zbývalo už že jen vyřešit některé drobnosti. Zaplatit účty za elektřinu, snažit se vytáhnout zálohu z „chlebodárkyně“, která si asi řekla, že už na ni přece nemůžeme (prý musela platit uklízečku, ale fotky dokazují, že to tam vypadalo stejně, jako když jsme přišli), pořešit školní známky, vyvěsit fotky na FB… Rozhodně to byla zajímavá zkušenost a jsem rád, že jsem navštívil právě tuto zemi lesů, jezer a tichých lidí. Mohu jen potvrdit, že Erasmus patří k nejlepším zážitkům v životě a člověk by ji měl využít. Ale nakonec jsem rád, že jsem se zase mohl vrátit do našeho mírného pásu, který bych po zkušenostech se subtropickým klimatem Španělska a subpolárním klimatem Finska nevyměnil. A mně už teď nezbývá, než se rozloučit finským „Moi moi“!

Zima 2014

XV. Finsko — část 1.

Severní vítr je krutý

Tentokrát to bude více o zemi, než o konkrétním městě, narozdíl od jiných článků. Začátky byly pěkně těžké. Sám bych to nezvládl. Zase si na mě vzpomněli asi jako kakao na kečupovou přílohu, a tak jsem před odjezdem nedostal ani tutora, ani kolej. A v Rumunsku se špatně zařizovalo, když na hledání ubytování bylo potřeba vynakládat několikahodinové úsilí denně. Jen co někdo hodil inzerát na pronájem, někdo jiný ho do několika hodin vybral. Ony koleje v Jyväskyle nejsou schopné pokrýt poptávku ani zdaleka, školy nabízejí pro výměnné studenty příliš mnoho míst. Později jsem navíc zjistil, že koleje ve Finsku mnohdy slouží jako levné ubytování pro sociálně slabé a imigranty. Naštěstí tady byla jakási Elena, která si mě našla v databázi a která řešila stejný problém. Upozornila mě na facebookovou stránku, i na skupinu Slováků hledající lidi a konečně to vyšlo. Tímto bych jí chtěl poděkovat. Bylo ani ne dva týdny před odjezdem.

Když nás letadlo vyhodilo v Helsinkách, my ve snaze ušetřit na denní sazbě (noční je levnější) neprozřetelně opustili letiště a vydali se rovnou na vlakovou zastávku za Helsinkami. Byla jedna v noci a nádraží nezastřešené. Následujících několik hodin jsme si na lavičce vychutnávali severské pohostinné teplo. Ani ta zimní bunda a spacák nestačili. Navíc jsem s sebou tahal zavazadla skoro o dvou třetinách mé váhy. Konečně je tady! Ráno jsme nastoupili společně s lidmi jedoucí na ranní šichtu. Teď už jsme si v mohli vychutnávat severskou zemi pěkně v teple. Vlak měl jet skoro tři hodiny a já nadšený vykoukl z okna. Les, les, zase les, chrrrrrrrrrrrr.

Žena, která vlastnila byt, který se měl stát na následující semestr našim domovem, mě měla vyzvednout na nádraží autem. Fajn, jak jinak bych přece ty bágly odtáhl. Zaveze mě do nového domu a já ještě stihnu orientační den ve škole. Perfektní plán, který měl jednu malou vadu. 6 minut před příjezdem na nádraží jsem dostal sms, že ji nepustí z práce a nemůže mě tedy vyzvednout. Stál jsem smutně na nástupišti a zima mi byla i přes zimní bundu, i když byl stále srpen. Obtěžkán zavazadly, které kdyby jim narostly nohy, mohli skoro nosit mě, jsem přemýšlel, jak z toho ven. Neměl jsem ani adresu.

Mobil ještě nějakou šťávu měl, smskou jsem adresu zjistil a nastavil si ji do GPS. Nejtěžší zavazadlo jsem ztěžka nacpal do uzamykatelné skříňky na nádraží (skoro jsem ji tam musel zkopat do klubíčka) a vyrazil na čtyřkilometrovou cestu za novým domovem. Mobil už jsem musel vypínat, baterie se blížila k 10%. Jak že se to říká? Nabíjejte si před cestou mobil, nikdy nevíte, co se může stát! Nakonec jsem to naštěstí našel. Ale nikdo tam na mě nečekal. Poslal jsem sms a měl přijít klíčník. Když se ani po hodině nic nedělo, poslal jsem další. V odpovědi stálo, že už tam byl, ale neviděl mě. No super. Trvalo další hodinu a konečně pro mě přišel. Baterka už mrtvější než somálská ekonomika. Dobře jsme si pokecali, pořád do mě něco hustil a já se mu snažil odpovídat, že finsky neumím, on zase neuměl ani slovo anglicky. V podstatě mezi námi nebyla ani chvilka mlčení, asi jsme oba zvolili dobré téma.

Byt byl bez nábytku, což jsme věděli už předem. Jenže i bez elektřiny, jediná známka civilizace byla teplá voda. To je dobrý začátek. Máme tedy aspoň něco. Nabil jsem trochu mobil z počítače a vydal se na druhé kolo, tedy další 4 + 4 km. Jelikož škola je blízko stanice, zpátky jsem tahal místo zavazadla nákup. Až při třetím kole, kdy jsem vyzvedl i nového spolubydlícího Rafaela, jsem toho zmetka odtáhl. Myslím to zavazadlo, Rafael šel po svých :-). Počasí bylo vskutku anglické, během dne se několikrát spustil déšť, aby se následně zase vyjasnilo. Vysílený a s polámanými zády jsem se nakonec na bytě svalil na zem a při zapálených svíčkách jsme s Rafaelem řešili problémy života, vesmíru a vůbec. Jak si člověk dobře povykládá, když nejde elektřina. Bohužel byl už čtvrtek a bezprostřední blízkost víkendu nám ještě zatopila. Nebo vlastně spíš naopak, o topení jsme si mohli nechat jen zdát.

V pátek bylo potřeba zase skočit na školu, tam jsme na internetu hledali second handy, které jsme pak prošli s vidinou kola s neúspěchem. Díky tomu, že jsme propásli první dva dny školy, kurzy už byly beznadějně obsazené. S elektřinou to nebylo o moc lepší, na centrále prý anglicky umí, což mi psali i na chatu jejich webu, ale nedalo se na ně dostat přes automat, který mluvil pouze finsky. Za „for english, press 9“ bych v tu chvíli zabíjel. V chatu jsem jim to nějak nevysvětlil, smazali mé zprávy a přestali odpovídat. Inu, jak jinak reagovat po zprávě: „Můžete mi prosím popsat celý proces mačkání tlačítek od zvednutí sluchátka až po spojení s operátorem?“ Zase jsme museli kontaktovat naši „chlebodárkyni“ (tu přezdívku vymyslel Rafael, za všechno může on :-) ), aby nám ten proces zjistila ona. Pak už jsme konečně slavili vítězství, jen s tím, že zapojení elektřiny v pátek by stálo asi 150€, v pondělí to bude zdarma. Jen tak mimochodem, nikdo nechodí ve finsku zapojovat elektřinu fyzicky, mačká se na to tlačítko, což mi řekla přímo paní na telefonu. Před námi byl celý víkend bez elektřiny, ale věci se alespoň začaly hýbat.

V sobotu měli sice ve škole navzdory oznámení zavřeno, ale na počítači jsem měl nějaká ušetřená procenta baterie, takže jsme mohli sepsat nový seznam levných kol zahrnující nekonečné chození a život plný zklamání. Zbývalo nám poslední místo. Bylo to celých 7 kilometrů od našeho domova, takže jsme se s Rafaelem shodli na tom, že bez kol neodejdeme. A jak jsme řekli, tak se i stalo. I bez kudly v prodavačových zádech. Už se těším, až se ho budu na konci semestru zase snažit prodat. Bylo 22. (3. den), my ještě neměli elektřinu, ani cibuli, zato jsme už konečně měli kola, se kterými šlo všechno tak nějak rychleji. Postoupili jsme sice o stupínek výše, ale už odpoledne můj oslabený organismus zachvátila horečka. Rumunská kletba slavila návrat a mně nezbylo než se svalit do mé provizorní postele seskládané z bund na prvním, batohů na druhém a prostěradla na posledním patře. Navíc se přidal kašel, který se mě snažil mermomocí zbavit mých plic. Byl to depresivní víkend, bez elektřiny na ohřev vody nebo jídla, bez internetu na vybavování věcí, neschopní zapsat se do kurzů ve škole, s málem peněz a se zdravím někde za humny. Neměli jsme tutora, který by nám se začátky pomohl. Prostě jsme byli na startu úplně odepsaní. Všechno jsme budovali skoro z ničeho.

I přes zdravotní komplikace byla potřeba stále zařizovat nové věci. Celou neděli jsem si dělal první pomoc čajem, který jsem dělal v konvici na chodbě, jelikož na každém patře je k dispozici jedna zásuvka. Na kašel to stejně nepomáhalo. V pondělí jsme si pořídili mobilní internet Elisa, čímž jsme ho domů zavedli rychleji než elektřinu. Stavěli jsme mezihvězdné cesty bez předchozího vynálezu raketových motorů. I to se občas stává. Odteď už šlo všechno rychle — nábytek, škola a další fajnové věci. A jako pionýři mezihvězdných letů jsme to tady konečně kolonizovali pro sebe i další dva spolubydlící, kteří měli přijít teprve o dva týdny později. A ti by se oba měli jako v bavlnce, kdybych se s Martinem nepodělil o svůj rumunský suvenýr, který ho pak 3 týdny hrdě nosil. Přece si nenechám všechno jen pro sebe. Zajímavé je, že u mě bylo nachlazení zase naoko pryč, přesto se přeneslo a o několik dní později u mě příznaky vypukly potřetí.

Lentokonesuihkuturbiinimoottoriapumekaanikkoaliupseerioppilas

Od té doby to šlo od 5 k 10. Po vyřešení nejzákladnějších problémů jsme se mohli posunout na ty vyšší a začali jsme se rozkoukávat po krajině. Jaký je takový typický Fin a jak vůbec může někdo číst tu jejich hatlamatilku? První obraz o místních jsme si začali dělat už jejich samotnou nepřítomností. Když Rafael první den v 11 večer na chodbě nafukoval matraci kompresorem ze zásuvky hned vedle dveří sousedů, nikdo ho nepřibíjel vrtačkou na zeď. Nikdo na mě neběžel se zahradními nůžkami, když jsem tam ohříval vodu v konvici. Nikdo na nás nikdy nevyletěl, i když jsme později měli v bytě párty s taneční podložkou (i když pod námi ve skutečnosti bydlí Rus — asi se už adaptoval, o něm ještě bude řeč). Fini v domě, které jsme potkali, jsou skutečně plaší lidé snažící se vyvarovat jakémukoliv konfliktu. Když už jsme pohyb nějakého ve vchodě slyšeli, snažil se utéct nejkratší cestou pryč. Člověk musí mít na Fina štěstí, jsou jako pandy. Když někoho uslyší, vytratí se, než je ho možné spatřit. Ve škole jsme byli poučeni, že nejvíce stresující pro Finy jsou výtahy. Ze strachu, že tam potkají sousedy a budou si muset vystát trapné ticho v malém uzavřeném prostoru. Rádi se vyhýbají nezávazné konverzaci a nárokují si velký osobní prostor.

Jednou jsem šel se dvěma místními půl hodiny na ústav fyziky, kam nás poslal náš vyučující v rámci předmětu. Ti dva se mezi sebou nebavili. Já však zapomněl na poučky ze školy, že tohle je tady normální a Fin je nejradši sám a potichu, a snažil se nějak „prolomit ledy“, které tam vlastně ani nebyly. „Máte nějaké zkušenosti s fyzikou?“, „Ano.“; „Líbí se vám v Jyväskyle? Vy dva nejste odsud, co?“, „Jo, mají tu jezera.“; „Jezera nejsou všude ve Finsku? V zahraničí je nazýváno zemí tisíce jezer“, „Nejsou.“; „Máte ten předmět povinně?“, „Jo.“; „Hmm, to vás tedy musí bavit jako mě.“; „Jo, jsme velmi motivovaní.“. Chvíli to trvalo, ale po cestě zpátky se ten ukecanější Fin nakonec „rozjel“, aby mi zase poodhalil další střípky jejich kultury. Důvěru místních si musíte získávat dlouho a mluví když mají důvod. Je to jiné než Španěl, který kolem vás bude samou energií jen skákat a vykládat co mu přijde na rozum, jen aby vaše kamarádství rozvázal v momentě, kdy má pro vás hnout prstem. Samozřejmě tohle jsou jen stereotypy a učitel, který nás na fyziku vyslal by se v ukecanosti mohl s jižními národy směle měřit. K naší smůle. U některých lidí pomýšlíte na spáchání sudoku jen co začnou mluvit.

Naproti tomu stejně ukecaná Tarja byla opačný případ. Vždy měla připravenou zásobu historek. „Jedu si takhle vlakem z Helsinek, když v tom vedle mě kouká nějaký cizinec nešťastně z okna a povídá:“, „Finsko. To jsem jako po Helsinkách opustil civilizaci? Les. Les. Další zkurvený les.“. O místním namlouvání: „Ve Finsku se nepotřebujete ženě dvořit, všichni jsme tady na stejné úrovni, ale mám jednoho španělského kamaráda, který se sem přistěhoval a jednou se mě ptá, jak zapůsobit na ženu“, „Tarjo, můžu jí koupit kytku?“, „No, asi můžeš“, „A co čokoládu?“, „No, nejspíš taky“, „A, a víno?“, „Jo“. „Tak jí koupil kytku, čokoládu i víno a zřejmě to fungovalo, dnes jsou manželé.“ Vlastně to byla ona, kdo nám dávala přednášky o plachosti Finů. Když pro nás fakultní koordinátorka pro zahraniční studenty připravila akci v chatě u jezera, Tarja se objevila i se svými dvěma urostlými psy. Svým vzhledem a veselou povahou připomíná takovou finskou Helenu Růžičkovou. Aspoň jeden předmět, na který jsme se mohli těšit do školy těšit. Ani finština ale nebyla špatná.

Společenské mravy jsou zde hodně uvolněné a v podstatě už se ani moc neřeší. Způsoby, které nám přijdou divné a které by u nás neprošly, jsou tady běžné. Někteří spolužáci chodí po třídě v čepce a nohy si odkládají na stůl. Zažili jsme i takové, kteří při konverzaci s učitelem a s nohami na stole se tak nějak různě protahovali a kroutili se, což by u nás v řeči těla znamenalo „mám tě úplně na háku“. Tarja nám vysvětlovala rozdíl mezi Finem a výměnným studentem. Výměnný student u ní zaklepe, chvíli počká, „Paní Lappalainen, mohu dál?“, a pak k ní do kanceláře ostýchavě vstoupí. Finský student vtrhne do místnosti, zvolá: „Tarjo, mám problém.“, a rozvalí se u ní v kanceláři do křesla.

Ona v podstatě celá Skandinávie už dávno kompletně zakázala fyzické tresty a výchovu dnes začíná pokládat tak nějak za přežitek. Ve Švédsku dokonce vycházejí knihy propagující zrušení rodinné hierarchie a požadující stejnou úroveň a práva pro děti, jako pro rodiče. Nás při tom samozřejmě napadá, že je to až zvrhlé a míří ke společenské sebedestrukci, jenže kupodivu jim to tady nějak funguje. I navzdory zdánlivé „neurvalosti“ místních je tady kultura vysoká — Fin vás nebude běžně okrádat nebo mlátit, když se na ně špatně podíváte. Prostě se chová tak, aby druhému neudělal nějakou škodu. Stejně tak se chová i k přírodě — například nerecyklovat je strašlivý morální zločin. A to jim tady stačí.

Jednou z největších bariér této země je jejich jazyk. Jak vůbec může Fin mluvit a nesvázat si při tom jazyk? Typická cedulka musí být plná aspoň desetipísmenných slov. Finština je jazyk aglutinační, slova se prostě lepí za sebe způsobem „šeljsemzobchodu“, předložky a pády mají vlastní slova, která jsou pokládána hned za slova, ke kterým za vážou. S tímhle na paměti už to začíná trochu dávat smysl. Větší problém je, že nepatří do skupiny indoevropských jazyků a jejich slova nejsou podobná ničemu. Když si člověk vezme noviny, tak rozumí tak maximálně „banaani“ nebo v současnosti velmi populární „islamilaisten terroristi“. V prádelně, obchodě nebo různých letáčcích ve škole nezbývá než si pomáhat se slovníkem, protože mléko je maito a chleba leipä, prostě nic, na co jsme zvyklí. Pozitivní je, že pračka byla aspoň ještě ve švédštině.

Jeden den jsme s Rafaelem vyšli na obchůzku okolí a pozorovali, jak se Fini náruživě věnují fotbalu. To co bychom my považovali za počasí, že bychom do toho ani psy nevyhnali, tady nebyla žádná překážka. Byl sice srpen, ale už pěkná kosa. Některé děti už byly navlečené do šusťákových kombinéz, zatímco v Česku se lidé ještě mohli opalovat. Nikde žádná hospoda pro dospělé, všichni si kolem hřiště pěkně postojí v sychravém dni, který by v Česku vypadal spíše na říjen. Kousek dál v lese kolem nás běhaly šedesátileté babky s kondicí lepší než mají dvacetiletí Češi. Cesty v lese byly dobře udržované a rozbíhaly se do všech stran — podle Rafaela do celého Finska, čemuž bych i věřil. Finsko je samý les protkaný tisícemi kilometrů stezek. Na jedné cestě jsme narazili na bagr, který tam někdo na víkend nechal. Vedle něj obrovský kanystr po okraj naplněný naftou. Nikdo tady nečekal, že by to někdo kradl. Skutečně, tady se narozdíl od třeba Španělska krade jen vzácně. Šťastná to země.

Soudruzi socialismu

Skandinávské země fungují trochu jinak, než ostatní státy, to je obecně známá skutečnost. V čem ale ta odlišnost spočívá? Ve Finsku jsou vysoké daně, ze kterých se platí prakticky všechno a při zdejší nejmenší korupci na světě se po cestě moc neztrácejí. Školné je nejen zdarma, ale studenti vysokých škol za své studium dokonce dostávají nějakých 500 € měsíčně. Sociální dávky jsou vysoké a můžete je pobírat od poslední práce, která trvala aspoň půl roku, až 500 dní. Platy jsou zarovnané více než v ostatních evropských zemích a dělá to kolem 2000 – 2500 €. Pokud jste opravdu dobří, může to ještě pár stovek navrch hodit. Senior IT pozice si v Nokii podle internetu vydělá 4000 €, což je méně, než kolik by si za podobnou pozici vydělal v Praze. Finsko mělo blízké vztahy se Sovětským svazem a dodnes platí za jednu z nejsocialističtějších zemí na světě.

Jedna z prvních věcí, která člověka ve Finsku překvapí, jsou výherní automaty skoro v každém obchodě. Důchodci v obchodním domě Prisma jsou schopní obsadit i všech 10 naráz. Ale hrají to tady skoro všichni. Mysleli jsme, že jsme narazili na národ gamblerů, ale zase to není tak, jak to na první pohled vypadá. Později jsme se dozvěděli, že automaty jsou vlastněné neziskovou organizací RAY, která peníze posílá na různé charity, například důchodce nebo jak jinak — na léčbu gamblerství. Je samozřejmě otázkou, jestli to není jen zástěrkou, aby mohli fungovat.

Tím se nakonec dostávám k té špatné stránce takového systému. Tedy aspoň jde o můj osobní, neobjektivní názor. V socialismu chybí motor — něco, co by motivovalo schopné jedince, aby se snažili. Člověk se tady nemusí o svou práci bít a tak ji vykonává tak nějak průměrně. Už jsem zmiňoval učitele, který nás vůbec nic nenaučí — vždy jenom přijde a celé 3 hodiny prokecá hroznými slátaninami. Jeden zaměstnanec univerzity, když jsme seděli v kavárně nad go, po mém dotazu na tohoto učitele odpověděl, že ve Finsku je velmi složité někoho vyhodit. Do práce by musel prý přijít buď opilý nebo s někým sexuálně harašit. Ti velmi schopní často odcházejí jinam, někam, kde mají možnost svoje schopnosti zúročit. Nakonec se celá společnost tedy drží nějaké úrovně, nějakého lokálního optima, ve kterém lidé žijí v poklidu a bez ambicí. Když jsem si položil otázku, jestli bych zde byl schopen zůstat a založit rodinu, tohle mě docela odrazuje. Spolubydlící dokonce prohlásil, že ho zdejší „dokonalost“ odrazuje právě tím, že život je zajímavý svým bojem.

Přesto všechno se i tady dají najít bezdomovci. Sice prvních několik týdnů jsem žádného neviděl, což ve mně způsobilo zdání, že tady nejsou, ale večerní procházky centrem v poslední době jich několik odhalilo. Se zdejším systémem to jen dokazuje, že někteří lidé berou bezdomovectví jako sport, jako způsob života, který se jim zamlouvá. Svou specifickou skupinou jsou sběrači plechovek. Na ty jsem jinde nenarazil. Nemusí to být jen bezdomovci, vlastně vypadají o dost slušněji, i v tom spočívá jejich specifikum. Ve Finsku se plastové láhve i plechovky vracejí za peníze, stát se tím snaží povzbudit obnovitelnost zdrojů. Když jsem stál v centru ve frontě do klubu, chodili kolem nás tři sešle vypadající starší lidé, kteří svým chováním připomínali dozorce koncentračních táborů. Řadu procházeli zepředu dozadu, lepili se skoro až na nás a neustále si nás velmi bedlivě prohlíželi, jestli jsme zrovna nedopili nějakou plechovku, abychom ji mohli odevzdat. Důležitá byla rychlost, přece si to dozorce nenechá vzít nějakým druhým. Od spolubydlícího jsem slyšel, že jsou schopní se o své rajóny i porvat.

Tanec na obloze

Jyväskylä ještě není žádné pořádné Finsko. Arktické zimy, noci bez východů slunce, ani polární záře se tohoto města moc netýkají, což jsou právě ty věci, které si člověk při této zemi vybaví většinou jako první. Země je ve skutečnosti pěkná nudle jako třeba Chile nebo Japonsko a z jihu na sever je to docela daleko. Helsinki jsou na 60. stupni zeměpisné šířky, zatímco severní okraj země na stupni 70., což je stejný rozdíl jako mezi Prahou a Madridem, kde ani nesněží. Naše město je na 62. stupni, což je pro zajímavost i poloha vesnice Villa Las Estrellas na Antarktidě. Díky bohu za Golfský proud. Při slunovratu tady den trvá celých 5 hodin a polární záře jsou tady prý jednou do roka. Prý.

Jako správní turisté jsme ještě v počátečním nadšení sledovali služby na měření kosmické aktivity. Zdejší lidé nás začali odrazovat, aby nám ušetřili zklamání. Ale 3 dny poté se začalo bít na poplach. Ze slunce se utrhl pořádný výboj a mířil k zemi, kterou měl zasáhnout asi za dva dny. Každou hodinu jsme kontrolovali aktuální stav kosmického počasí. Ale ani v předvečer předpovězené nejvyšší aktivity nebylo z bytu v noci nic vidět. Řekl jsem si, že se půjdu podívat ven, velká vlna měla dorazit za hodinu, snad pak něco bude. V tu chvíli se přidali i 2 spolubydlící s tím, že si vezmeme kola a vyrazíme na skokanský most na západě města. Uprostřed noci jsme vyrazili na osmikilometrovou pouť doufajíce, že budeme mít štěstí a něco přeci jen přijde. A když jsme byli u jezera, dva kilometry od můstku, pozvedli jsme hlavy.

„Je to ono?“, někdo se zeptal. Nebyl jsem si jistý, z astronomických pozorování jsem zvyklý, že takhle může vypadat i řídká oblačnost. Nejsou to ještě mraky, ale už je trochu kalno. Prosadil jsem si, abychom odbočili na opuštěnou louku na jednom poloostrově, protože na můstku by nás rušila světla města. Byli jsme přece na jihu, nebude to žádná světelná hra, jako za polárním kruhem, chce to dobré pozorovací podmínky. Ještě jsme tam ani nedojeli a stále zalití pouličními lampami nad námi začal tanec aktérů zahalených v zelených hábitech. Chtělo trochu vůle se od toho odtrhnout a dojet až na louku, ta nás však po oční akomodaci odměnila pohledem, ve který jsme na začátku toho večera ani nedoufali.

Táhlo se to po celé obloze. Byli jsme překvapení tím, jak rychle se záře proměňuje. V jednu chvíli to byl třeba celý zelený oblak přes půlku oblohy, o 10 sekund později se změnil do jiných tvarů a na několika místech se rozpadl. Všichni tři jsme si všimli docela hustého závoje ve středu oblohy, který asi o 2 sekundy později zcela zmizel. Vypadalo to, jako když slabý poprašek sněhu odvaje náhlý závan větru. Sice jsme pořizovali fotky, ale naše přístroje na to nestačily. Celé vesmírné představení jsme v mrazu na louce sledovali více než hodinu a zvažovali, že následující den vyrazíme na sever do Laponska. Ráno jsme však zjistili, že předpokládané maximum, které mělo ten den přijít, nebude. Kosmická bouře polevila. A my jsme byli celí šťastní z toho, že jsme předchozí noc vyrazili, i když to ještě nemělo být ten den nejsilnější. Rozhodně to stálo za to.

Co nás ještě čeká?

A tak si tady zatím ve Finsku žijeme a užíváme. S našimi domovskými školami nyní vedeme „hru o granty“, připravujeme se přitom na zimu, která se blíží a doufáme, že Putin na nás mezitím nepošle svou armádu. Část pobytu je za námi, ale to nejlepší nejspíš teprve přichází. Daleko na severu, kde se na jižní polokouli už nachází antarktické vnitrozemí, se rozkládá ledové Laponsko. Pokračování příště…

Pozdní léto 2014

 

XIV. Sibiu

Směr východ

Evropský GO Kongres připadl v roce 2014 na Rumunsko. Docela jsem se na to těšil, měl být můj první. První delší akce se členy brněnského go klubu. Navíc ze mě konečně spadly otěže školy a práce. Přijal jsem volné místo v autě mezi děckama z našeho klubu, které řídil jejich táta, a cesta mohla začít. Dvě auta z Brna, jedno z Prahy, které se k nám už v Brně připojilo.

Z naši monotónní mnohahodinové jízdy nás vytrhla nepříjemná příhoda na odpočívadle v Maďarsku. Několik Brňáků si šlo ulevit do kukuřičného pole a místní policie, která zde zrovna stavěla, si před polem počíhala. Jednoho z našich dostali. Bastardi. Dlouhé vyjednávání jsme pak hrdinsky pozorovali z dálky. Když zadržený Filip později vykládal co se dělo, prý je rozlítil otázkou, jestli je pokuta 10000 forintů opravdu nutná. Po ní totiž objeli odpočívadlo a přikázali mu vyházet všechny věci z auta na prohlídku. Při pěti lidech na vůz se to docela protáhlo. Když jsem tam přišel, jejich tváře vypadaly, jako kdybychom vyvolali světovou válku a pobili při tom milióny Maďarů.

Rumunsko nemá mnoho dálnic, ve velkém je začali budovat teprve s podporou EU, takže jsme jezdili po silnicích přes vesnice, což nebylo úplně na škodu. Jen se to trochu protáhlo. Zajímavé je, že zde mají zákon, že řidiči mají první rok po získání řidičáku povinnost jezdit maximálně o 20 km v hodině méně, než přikazuje značka. Na zdejších parkovištích mají 20, při výkopových pracích ve městě jen 10. Čerstvý řidič Martin, který se ve druhém autě střídal s Filipem, by tak podle zákonů nejspíš musel vylézt z auta a tlačit ho před sebou. Nebo dojet couváním. Po 17 hodinách jsme konečně dorazili na místo. Do města uprostřed Rumunska jménem Sibiu.

Co si člověk představí pod pojmem Rumunsko? Možná to budou ty hordy odpadků, které jsme míjeli na cestách. Možná toulaví psi s lidskými končetinami v tlamách, kteří tam všude pobíhají (film Eurotrip). Většina lidí mi ale nejdřív odpověděla, že cigáni. Někteří mezi ně a Rumuny dokonce pokládají rovnítko. Pravdou je, že romů je tady opravdu hodně, ale pro tak 90% obyvatelstva to neplatí. Ze začátku jsme se ale měli raději na pozoru a sami jsme měli trochu strach. Cestu občas lemovali prodavači s pochybným zbožím, nejčastěji s různými cédéčky, občas to zkoušeli i s koberci, které se snažili projíždějícím řidičům vnutit. Když jsme dojeli do Sibiu a našli náš penzion, přiběhl k nám na křižovatce malý cigán, přilepil se na sklo a chtěl nám prodat nějaké zboží. U penzionu o pár metrů později jsme vystoupili z auta a viděli rej děcek na křižovatce, kteří zkouší to samé. Byla už tma a v ní se na chodnících schovávali jejich „hlídači“, kteří je poté pravděpodobně kasírovali. Náš řidič odjel, protože bydleli jinde, a na chodníku jsme zbyli jen já a Zuzka. Do Penzionu jsme zatím nevěděli, jak se dostat, naši ještě nikde a obtěžkáni batohy jsme pozorovali jak pár metrů od nás probíhá žebrání romské hordy. Musím přiznat, že to nebylo úplně příjemné a měl jsem trochu strach. Snad si nás nevšimnou.

Nakonec jsme se dovnitř dostali, s místní kriminalitou se zamyká i přístup na recepci, který vede přes branku. „Tenhle pokoj je můj“. „Marťas, padej!“. Pokoje byly rozdělené po dvou a vůbec celý penzion Verox vypadal jako normální rodinný barák, o který se rodina rozhodla podělit. Celé druhé a část prvního patra připadla na následující dva týdny Čechům po dvou na pokoji. Zajímavé bylo, že postele nebyly oddělené, takže jsem spal s Jirkou, jako kdybychom byli manželé. Naštěstí ostatní na tom byli stejně, takže jsme si neměli co vyčítat. Ale v penzionu bylo útulně. Často jsme v něm pořádali společenské večery, místo abychom šli někam do hospody. Čtyřhvězdičkový hotel, ve kterém se hrálo, byl od nás vzdálen jenom něco přes dva kilometry. Takže jsme do něj každé ráno samozřejmě chodili s malým zpožděním :-). Tedy chodili, než jsme zjistili, jak levné je v Rumunsku taxi. I když je cena jídla zhruba srovnatelná s cenami jídlem v Česku, taxi bylo o dost levnější. Ve 4 lidech nás to vycházelo na v přepočtu 12 korun, když nás taxikář nenatáhl příliš, nebo 15 korun když to vzal kolem celých Karpat. Pak už bývalo těžké odolat.

Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu

U taxi to bylo při jejich cenách jedno, ale přirozená vlastnost místních odrbávat turisty nás občas vyšla pěkně draho. Skoro na každém rohu v centru seděla nějaká romka, která v jedné ruce držela mimino a druhou měla nataženou na kolemjdoucí. Mimina byla jen „rekvizity“ mající za úkol vzbuzovat soucit u turistů. Když děcka trochu odrostla, zapojovala se do žebráckého řemesla trochu aktivněji. Jednou k nám přiběhl asi čtyřletý, kterého jsme záměrně ignorovali. Když od nás odešel, pozoroval jsem ho, jak chodí od skupinky ke skupince ve snaze si něco vymoct. Zhruba od osmi let do určitého věku se motali kolem a vzbuzovali dojem kapesních zlodějíčků. Žádnou takovou krádež jsem sice v akci neviděl, ani o ní neslyšel, ale možná jsme tam jenom nebyli dost dlouho. Místní cigáni mají své řemeslo očividně už docela propracované. Když odrostou, mnoho z nich jde na západ, kde třeba vybírají už rovnou celé kamióny (na internetu se dají dohledat vtipné články o vybírání náklaďáků za jízdy). Proto nejspíš ta představa v lidech, že Rumunsko jsou jenom romové. Běžní Rumuni bohužel nejsou tolik vidět. Tyhle gangy nás ale netrápily. Místní slušně vypadající lidé se nás často snažili také obrat, jen trochu „sofistikovaněji“. Tedy na službách a jídle.

Asi nejhorší zkušenost máme s restaurací v italském stylu Piccolo (místní si hodně potrpí na ocejchování západní evropskou zemí — Německo a Česko tady bylo vidět asi nejvíc). Objednali jsme si normální velikost pizzy za normální cenu. Obsluha nám však bez našeho vědomí donesla „family grande“ verzi pizzy, která na tom byla velikostně zhruba stejně jako velká pizza v běžné pizzerii u nás, ale při vyúčtování po nás chtěli v přepočtu asi 400,-. Anglicky samozřejmě obsluhující žena neuměla ani slovo. Vlastně ani francouzsky, německy, italsky, rusky nebo jakýmkoliv jiným jazykem, který naše skupina ovládala. Ze začátku jsme nebyli schopní se s ní domluvit ani vodě, i když jsme rumunský výraz „apă“ znali. Takže žádného rozumného vysvětlení se nám nedostalo a po 15 minutách jsme z ní akorát vytáhli, že na rodinnou verzi se spotřebuje hodně surovin. Asi tam dávají lososa s kaviárem, jen se tím v menu příliš nechlubí. Bohužel turista je v Rumunsku brán jako otevřená peněženka, což se bohužel hodně rozvíjí i u nás v Praze. Krátkodobý zisk jednotlivce pak dolehne v dlouhodobém měřítku na všechny. Aspoň že v našem penzionu byli poctiví a vstřícní. Na otázku, proč tam mají v kuchyni tak málo příborů (3 lžíce jsme museli těžce sdílet), nám odpověděli, že je ubytovaní lidé často kradou a oni je pak nestíhají doplňovat. Inu, i místní se okrádají do poslední kosti.

Není zdaleko všechno ztraceno

Popravdě s reputací Rumunska jsme to čekali ještě mnohem horší. Výše uvedené komplikace byly tedy jen malou vadou na kráse. Místo očekávané šedě jako pozůstatky autoritářských režimů se nám dostalo opravdu pěkného města, za které by se nemusela stydět ani stará Francie nebo Itálie. Místo paneláků tady vládly malé domy, místo betonových plácků tráva s květinovou výzdobou, historické centrum ocejchované českými značkami místo kvádrovitého obchodního domu. V parku hráli lidé během dne šachy a karty. Musím říct, že tohle bylo něco, co jsme od Rumunska nečekali. I když jsme se shodli na tom, že nám nejspíš předhodili takové rumunské Brno a že jinde to bude pravděpodobně dost jiné, bylo to přesto překvapující. Brzy jsme se přestali bát chodit v ulicích i po setmění. Připadali jsme si jako v nějakém českém městě a ne na obávaném východě. Stále jsem se ale snažil být aspoň trochu obezřetný, takže když jsem třeba večer dával nějaké děti do taxíku, tak jsem si raději psal spzku — kdyby něco.

O víkendu tady měli na náměstí velkou kulturní akci. Jednotlivé stánky měly vyobrazené vlajky zemí, jejichž typické jídlo nabízeli. Americký stánek například připravoval hamburgery. Zastřešení a trička účastníků často nesla nápis „Staropramen“. Ten se dal mimochodem sehnat v každé hospodě jako nejlevnější pivo. Jejich domácí bylo o něco dražší. Vůbec celé náměstí se neslo v dobré atmosféře a přilákalo jak spoustu turistů, tak místních. Město bylo očividně v dobré péči.

Když jsme omrkli i místní skanzen, uvažovali jsme, kam dál. Na volný den jsme se tedy vypravili do pohoří Fagaraš v jižních Karpatech, asi 80 km od Sibiu. Na tak vysokých horách jsem byl poprvé, takže ze začátku jsem stěží popadal dech a měl strach, že mi nebude stačit vzduch a sportovnější typy mě pak ponesou dolů, ale naštěstí jsem si nakonec zvykl. Ta tam bylo skoro 30 stupňů jako v Sibiu. Byla pěkná kosa. Byl jsem opravdu rád, že narozdíl od několika méně šťastných, jsem si vzal dlouhé kalhoty. Bohužel jsme měli smůlu v tom, že hory zahalila hustá mlha — když jsem utřel brýle, do deseti sekund byly znovu mokré a zakalené. To málo, co bylo vidět, bylo každopádně hezké a stálo za cestu a výšlap. Další volný den o týden později jsme vyrazili na koupaliště s vysokou koncentrací soli. Žádné léčivé prameny, majitelé tam pravděpodobně sypali úplně obyčejnou kuchyňskou sůl, což usuzuju na základě toho, že jsem později jeden z „pramenů“ objevil. Voda ale měla skoro 30 stupňů a krásně nadnášela. Během těch několika hodin mě slunce skoro proměnilo v kuře a několik následujících dní jsem se mu vyhýbal, jak jsem mohl. I když jsem věděl, že ve Finsku mi bude strašně chybět.

Člověk by neměl ani zanedbávat společenský život, a tak jsme po večerech sedávali v hospodě, hráli hry nebo koukali na filmy. Moje nechuť k alkoholu však měla za následek, že z jednoho piva jsem byl už opilý a z druhého skoro zrušený :-) . Jednoho večera jsem po dvou pivech dorazil s partou na diskotéku a dal dohromady více „tanečních“ pohybů než za celý můj život :-) . Ještě že to nikdo nenatáčel. Jiného večera v hospodě na venkovním posezení kolem nás šel opilý Japonec a Martin se ho zeptal, jestli na to ukulele, které nese, hraje. Japonec to pochopil tak, že nám má zahrát a spustil nějaké klasické skladby z Okinawy. Poděkovali jsme mu a po otázce, kdo to byl, nám Martin odpověděl: „No to je přece Hayashi Kozo. Profesionál, na kterého jsme se museli sbírat. Je to ten největší pařmen z celých kongresů“. No dobře, musím uznat, že takhle jsem si nejdražšího profesionála celé akce, záhadného profesora X, který vyhrál i nějaké ceny za skvělé přednášky, nepředstavoval a byl tím příjemně překvapen :-) .

Občas nám některá malá rozhodnutí pořádně zamávají životem. Jednu z těchto lekcí jsem dostal tři dny před koncem kongresu. Na penzionu už jsme zbývali jen já a Tonda. Měli jsme jít hrát na hotel, ale nechtělo se mi jít samotnému a Tonda si nechtěl dát vymluvit jízdu autobusem. Měl jsem být více přesvědčivý. Došli jsme tedy k zastávce a snažili se vytisknout si jízdenky, ale automat ten den nějak stávkoval a většinu peněz nechtěl přijmout, občas bankovku dokonce vyplivl až na chodník. Na nás se přilepila asi dvanáctiletá žebračka, podle už standardního vzoru měla v podpaží dítě a druhou ruku natáhla k nám. S automatem jsme bojovali dobrých 5 – 10 minut a žebračka se pořád nechtěla dát odehnat. Občas dokonce tu ruku pokládala skoro až na bankovku. Nakonec jsme boj vzdali a vydali se na hotel pěšky. Tohle odpoledne jsem si z toho dělal ještě srandu, ale ráno na mě skutečně dolehla cikánská kletba. Poslední dva dny jsem dohrál nemocný a moje výherní štěstí se díky tomu otočilo proti mně. I když jsem byl na pochybách, jestli to skutečně bylo tímto incidentem, kvůli velmi krátké inkubační době, o skoro tři týdny později se mi podařilo taktéž během pár hodin nakazit jiného člověka. Nemoc byla dost vybíravá, měla velmi krátkou inkubační dobu a byla neobyčejně perzistentní — léčil jsem se více než měsíc. Ne v kuse, dvakrát jsem ji vyléčil, jen aby se o několik dní později vrátila zpátky. První týden na studijním pobytu v zahraničí byl opravdové peklo. Z kašle mě už bolelo celé tělo. Nakonec jsem se z toho dostal, ale spolubydlící si nemohl Erasmus prvních několik týdnů vůbec užít, jak se z toho snažil uzdravit. Rumunsko bude pro Ebolu možná vynikající místo, až se tam jednou dostane.

V Rumunsku bylo fajn, i přes jeho mouchy. Jak řekl kamarád Jirka, mají potenciál něčeho dosáhnout. Kromě několika posledních dní, kdy jsem byl už řádně ospalý a zápasil s nemocí, jsem byl spokojený. Určitě to není špatné místo na dovolenou, jen si musí člověk dát pozor na tuláky a podvodníky. Žije zde i spousta slušných a poctivých lidí, jako naši poskytovatelé ubytování. Do Rumunska bych se i vrátil, pokud by na to došlo. Třeba na české vesnice v Banátu.

Červenec / Srpen 2014

XIII. Bruggy, Brusel

V Bruggách

Z Bruselu jsem už jel courákem. Zastavovali jsme snad na každém kameni. Západní Belgie (Vlámsko) už ale byla mnohem hustější a zajímavější, než co jsem viděl na jihovýchodě (Valonsko). Pole s ovcemi vystřídala města nebo alespoň malé usedlosti s domy podobnými těm v Anglii.

Když už je řeč o Anglii, Britové před časem udělali černou komedii plnou politické nekorektnosti a reklamy na jedno zdejší belgické místo, které jsem si zamiloval už ve filmu. Řeč je o „zasraných“ Brugách, jak město film „In Bruges“ mnohokrát častuje. Nejzachovalejší historické město v celé Belgii s přívlastkem „Benátky severu“ je opravdovým belgickým skvostem. A po dvou hodinách jízdy osobákem jsem byl konečně na místě i já. Konečná stanice, dál by už vlak dojel do Atlantského oceánu.

Nádraží nevypovídalo nic o speciálním statusu místa. Turisté se nehrnuli z vlaku. Vypadalo to tady normálně, přede mnou jen nic a hlavní silnice, po které svištěla auta. Nejezdil sem žádný rychlík. Žádné slibované kanály pro lodě. Začal jsem přemýšlet, jestli jsem tady správně a není to jen nějaká shoda jmen. I v Oklahomě mají přece svoji Prahu. Snažil jsem se přejít parkem směrem k předpokládanému náměstí, ale v cestě mi stála hlavní silnice s hustým provozem, což se ne úplně dařilo a vyžadovalo to najít nějaký podchod / nadchod. Moje pochybnosti rostly. Za hlavní silnicí to už bylo o něco lepší, nízké domy a vykostičkovaný chodník daly tušit, že se někam blížím. Zanedlouho jsem už žasl. Jsem tady správně. Tohle jsou Bruggy, ty zasrané Bruggy.

Po velkém zpoždění z Lucemburku bylo potřeba nejdříve rychle najít hostel. Už bylo dávno po třetí hodině a potřeboval jsem co nejrychleji natahat do mobilu mapy a zbavit se přebytečné zátěže. Před cestováním mapy běžně nestahuju (i když občas se kouknu na Google Maps a pak mi nějaké fragmenty map zůstanou), dává mi to příležitost k toulání a nějakou výzvu; když dojedu na místo, musím tedy občas začínat „od píky“. Orientace podle tabulek a sehnání mapy už patří k rutinní součásti mých dobrodružství. Asi jsem trochu masochista. Tentokrát se mi to však příliš nehodilo. Věděl jsem jen to, že můj hostel je na jakési dlouhé ulici jménem Langestraat a moje GPS mi dodávala relativní pozici, abych věděl, že nechodím v kruhu, když už jsem hodně blbý. Po asi třiceti, čtyřiceti minutách chození v historické části města jsem šel už nějakou dobu po nějaké dlouhé ulici, ale nedařilo se mi zahlédnout její jméno. Zabočil jsem tedy do nějaké postranní, která už označená byla a začal si mapovat terén názvy ulic doufajíce přitom, že narazím na nějakou městskou mapu nebo informační centrum, kde bych dostal papírovou verzi. Kanály v mé části však byly rozložené tak, že mě hlavní cesta začala navigovat zpět do středu historické čtvrti a já se tedy rozhodl pro backtracking — vrátil jsem se zpět na dlouhou ulici, ze které jsem před 15 minutami odbočil. Na ní jsem s překvapením zjistil, že hned po boční uličce je označená. A jak jinak než „Langestraat“ :-) . Stačilo předtím ujít ještě pár metrů místo odbočení a byl bych býval věděl, že jsem správně. Stejně mě ale rozradostnilo, že na celou Langestraat jsem „dokonvergoval“ bočními uličkami náhodou nebo spíš nějakou podvědomou intuicí, protože jsem pouze věděl, že se ulice nalézá někde v západní části města. Zase se u mě zmísila zajímavá směs štěstí a neštěstí, což už jsem teď nevnímal a radostně jsem vyrazil na číslo 137, kde jsem kolem páté konečně dorazil.

Mistr atmosféry

St. Christopher byl zatím asi nejhezčí hostel, který jsem navštívil. Nebo spíš ve mně zanechal nejlepší dojem, když nepočítám ten bordel v noci od ožralých turistů pod okny (proslulá pivní turistika mladých Britů). Recepce sídlila v cihlové hospodě, kde i čepovala, a kolem posedávali turisté. Na zdi visela zpráva, že na ložnicích není Wi-Fi a že se bohužel nocležníci musí přijít socializovat do hospody :-). I z okna ložnice byla vidět přes krátkou uličku cihlovou budovu, což mi zase připomnělo, jak moc je západní Belgie podobná Anglii.

Město bylo přes den přecpané turisty, kteří zde chodili hlavně na nákupy. Také nechápu jak vůbec může například místní dominanta města z 13. století — věž Belfry nebo romantické kanály zápasit se skvělými cenovými hity třeba v H&M :-). Některá zdejší místa skutečně připomínají Benátky, protože k moři už to odtud není daleko. A teď, když už se stmívalo, se teprve začala rozvíjet ta pravá romantická atmosféra. Lidé večeřící v restauracích kolem kanálů, na kterých se projížděly lodě; kolem svištěli mladí lidé na kolech, stavby staré jako dinosauři —  teď Vás město teprve chytne za srdce a nepustí. Po nasátí atmosféry, okruhu kolem města a několika desítkách fotek jsem se vydal zpět na hostel. Bohužel jsem tady neměl více než těch pár hodin a po několika dnech putování jsem ani neměl chuť se toulat dlouho do noci.

Ráno jsem vyrazil na vlak a po chvilce narazil na dvojici ještě totálně zkalených Belgičanů. Střízlivý člověk se takovým raději rychle vyhne a tak jsem přešel na druhou stranu, abych přes ně nemusel procházet. V tom se však ti dva rozloučili, protože se jim zrovna podařilo dovrávorat až k bytu jednoho z nich. Ten zkalenější z těch dvou se na mě samozřejmě vzápětí nalepil :-) . „Hi.“, „Wher u frm?“, „What u duin her?“, „U nás v tvárně taky mme jednho čcha.“, „Jinak smý Polaci“, „Teď jede d Prahy, z rdinou.“, „Pak se vrcí zpět“, „Tady má spoustu peněz, v Čsku by je neměl.“, „Estli chceš, tky sem přiď pracovat.“, „Moc hezký je to tu.“. Trochu jsme popovídali a po kilometru jsme se konečně rozešli :-) . V blízké taverně se taky něco do pozdního rána slavilo a lidé dokonce v jednu chvíli udělali vláček. Lidé tady byli milí a město krásné, i když mrholilo, odcházel jsem s dobrým pocitem. I do třetice to byla trefa. Co asi nabídne hlavní město EU?

Quo vadis Europa?

No dobře. Dost bylo srandy. A teď mi ukažte skutečný Brusel, který přede mnou schováváte někde ve skříni. Místo toho mi tady předhazujete nějakou Afriku. Ty hordy odpadků, sterilní komunistická šeď a stěží viditelná bílá evropská populace přece nemůže být evropské centrum. To je spíš centrum dekadence. Tohle by přece Evropu nemohlo reprezentovat, vždyť to vypadá jak v Detroitu. Ale nebyl to sen. Ani film o nějaké dystopické společnosti. Tohle byla krutá realita. Vítejte v Bruselu.

Ale hezky popořadě. Po příjezdu jsem získal mapu města z metra a podle GPS a cestováním podzemkou jsem ji porovnával se svou relativní polohou — jakým směrem  a jak moc jsem se posunul. V mobilu jsem měl zaznačenou destinaci, ale na kompletně bílé mapě. Z toho jsem odhadnul fyzickou polohu hostelu, který se mi pak skutečně podařilo najít. Už si přesně nepamatuju proč, ale najít hostel v Bruselu bylo těžší než v předchozích místech, pravděpodobně jsem v mobilu neměl ani jeden fragment mapy a oproti Bruggám bylo město mnohem větší. Proto tenhle trik s metrem. Při ubytování jsem narazil na tým ze soutěže Red Bullu, ve které šlo o to procestovat několik určených měst v Evropě a jediné povolené platidlo byly plechovky energeťáků. Za Red Bull bylo potřeba vybavit jak cesty a ubytování, tak jídlo. Tady se je snažili vyměnit za nocleh. Podle kamarádky se dvěma týmům dokonce podařilo vyměnit plechovky za letenky.

Při ohledávání okolí, abych našel svoji noclehárnu, jsem všude kolem sebe viděl povalující se odpadky. Jako kdyby tady už žádné technické služby, ani vůle místních to uklízet, neexistovaly. Ulice byly šedivé a nejveselejší barva domů hnědá. Většinou však šedá nebo bílá. Dopracoval to snad zdejší úřednický aparát tak daleko, že je na obyčejný úklid potřeba vyplnit 37 papírů, se kterými se nikdo nechce drbat? Tohle bylo ještě horší než ve Francii, Marseille aspoň byla na některých místech pěkná a navíc tady podle zdejších institucí nevypadali, že by měli akutní nedostatek peněz. V okolí náměstí co pár metrů strašně páchnoucí bezdomovec.

Po ubytování jsem si zjistil, kde mají Atomium a vydal se městskou dopravou. Z 20 lidí v jednom vagónu tramvaje jsme v jednu chvíli byli jen 2 bílí Evropané. Polovina byli černoši, zbytek vyplňovali muslimové z blízkého východu. Kde byli původní Bruselané, to nevím. Ale tipuju, že se starousedlíci se z tak hnusného města museli už dávno odstěhovat, pokud to zrovna nebyli úředníci Unie. Nebo se jim prostě nechtělo bydlet na jedné hromadě s imigranty. Je tohle snad budoucnost, kterou nám Brusel předhazuje? Ne, že bych byl proti unii, ale jako prodejce aut budete sami těžko jezdit v nějakém oprýskaném trabantu.

Z pozitivních věcí bych vyzdvihl návštěvu Atomia, hlavní náměstí také není špatné, ale nejvíce mě asi nadchla japonská věž, kterou si tam překvapivě před více než sto lety postavili. Jdu si takhle po parku a najednou se musím sám sebe ptát, jestli nemám halucinace. Vpravo se mezi stromy tyčí typická japonská stavba. Jsem ještě v Belgii, ne? Ani Evropský parlament nebyl špatný. Na cestě k němu jsem podle zvýšené koncentrace Čechů, za které jsem se občas nenápadně nalepil, poznal, že se k němu už blížím. U něj mě napadlo si takhle na konci mého putování udělat s ním fotku s odkazem na Malého Prince, protože jsem zrovna náhodou u sebe měl krabici — sorry — bedýnku na beránka a růži. Když už jsem došel do toho „středu“, chtělo to nějakou pěknou symboliku. Stavba takového významu samozřejmě ale přitahuje spoustu lidí, a tak proudily výletní skupiny sem a tam. Kromě návštěvy Evropského parlamentu se jim ještě nabídl pohled vskutku netradiční — šílenec, který si na schodech aranžuje kytku, krabici a nastavuje fotoaparát. Jedna skupina propukla ve smích :-). I úředníci opouštějící práci mě zaregistrovali. Nejspíš i proto, že museli projít přes moje místo, pokud si ze dvou schodišť vybrali zrovna to se mnou. I u staré úřednice jsem vyvolal úsměv na tváři. No, jsem rád, že jsem někomu zlepšil náladu :-).

Další den jsem se vrátil Ryanairem do Bratislavy, kde jsem ještě musel „bojovat“ s bezdomovcem o právo vyfotit si nádražní budovu. Týden výletu po západní Evropě ve mně zanechal spoustu pozitivních zážitků a 3 města ze 4 bych mohl vřele doporučit. Bruggy pro starou historii, Paříž pro historii trochu modernější a Lucemburk pro vesnické a přírodní prostředí. Brusel stojí za h…hydrant. Stejně jsem ho navštívil jen kvůli tomu, že jsem po Bruggách potřeboval někde chytit letadlo, od „úřednického“ města jsem žádná očekávání neměl. Zato v Bruggách bych si i dokázal představit možnost dlouhodobě žít a založit si rodinu. Prostě výlet stál za to :-).

Duben 2014

XII. Paříž, Lucemburk

Stíny Sacré-Cœur nade mnou

Už dlouho jsem se chtěl podívat do možná nejslavnějšího evropského města na světě, ale nějak se mi vyhýbalo. Z Česka tam nízkonákladoví dopravci nelétají, a tak se vždy našlo jiné, lépe přístupné město. Po jednom březnovém rozhovoru s česko-francouzským párem jsem však dostal opravdovou chuť, se tam podívat. Doporučili mi, abych jako letiště použil Bratislavu. Proč však zůstávat jenom u Paříže? Sedl jsem si k mapě a začal spřádat plány na výlet po podstatně větší ploše. A tak se zrodila výprava Paříž — Lucemburk — Bruggy — Brusel. Poslední noc jsem ani nespal a před odjezdem se ještě snažil pracovat. Ve vlaku jsem usnul a probral se na stanici v Bratislavě. Jsem rád, že jsem se neprobral trochu později, Bratislava byla jen zastávka a vlak poté pokračoval do Budapešti. Rozespalý, ještě v zimě a tmě jsem bojoval s automaty na hlavním nádraží, abych se dostal na letiště.

O pár hodin později jsem konečně stanul na letišti Charles de Gaulle ve Francii. Dlouhé fronty na autobus do města a cena 20€ mě už nemohli odradit. Konečně Paříž! Centrum dění, kterému napovídala i hustá koncentrace obyvatel. Prvním úkolem bylo najít nějaké jídlo a hlavně nějaké pití, které musí člověk na letišti vyhazovat. Zde jsem narazil na první specifikum tohoto města. Kam se člověk podíval, byly obchody s módou, botami a restaurace, které začínaly na 28 eurech za menu. Nikde žádné večerky nebo supermarkety (jak jsem později zjistil, supermarkety jsou vůbec ve Francii docela vzácné, místní si hodně potrpí na lokální prodejce). Hodinu jsem se šoural ulicemi, dokonce jsem minul i Eifellovu věž, aniž bych zavadil o nějaký obchod. Měl jsem příliš velkou žízeň na to, aby mě zajímala. Až poté jsem blízko vítězného oblouku v zapadlé uličce našel malou večerku, kde jsem za přemrštěné ceny mohl konečně ukojit základní potřeby. Teď už mohlo začít nasávání místní atmosféry.

Atmosféra zdejšího místa je skutečně znatelná. Žádná krása na povrchu, ale prázdnota uvnitř, jako u některých jiných měst. Špatně se to popisuje, ale u Paříže jsem cítil, že je skutečně něčím výjimečná. Tady dýchá historie a současně pulzuje život. Tady se v minulosti udála obrovská spousta událostí a snad se ještě udá. Široké bulváry osazené stromy i úzké romantické uličky a železný kolos majestátně se tyčící nad Seinou nejsou jen miliónkrát ohraná písnička, které se na nás valí ze všech plakátů. Večerní procházka po nábřeží Seiny v člověku zanechá něco, čeho se už nezbaví.

Zajímavostí tohoto místa, vzhledem k tomu, co jsem viděl v jiných velkých městech západní Evropy, bylo, že většina obyvatel byla stále původní. Připadalo mi to, jako by ty „barevné“ násilně odsouvali někam dál od centra, aby Francouzům nebyli na očích. Oproti Londýnu nebo Bruselu je to opravdu velký rozdíl.

Můj hostel byl v Montmartru, historické části města, který je sám o sobě turistickou atrakcí. A aby toho nebylo málo, hned nad hostelem byl kopec se slavným Sacré-Cœur. Perfektní lokalita se skvělou cenou 22€ na noc. Když se mě na recepci žena zeptala, odkud jsem, dokonce se pokoušela si vzpomenout, jak se řekne „Dobrý den“. Přijetí tedy bylo vřelé. Cesta do pátého patra do pokoje, trochu boj s klíčem a spatřuji pokoj se třemi postelemi. Skvělé, žádná ubikace pro 20 lidí s jedním záchodem a bez oken. Tohle bylo za jejich cenu více než přijatelné. Tady by se dalo i nějakou dobu žít. Kdo jsou asi moji spolubydlící, kteří teď spali v postelích? Sakra, tmavší člověk se šátkem na hlavě, vypadající jako terorista z blízkého východu. A navíc, který turista spí v Paříži přes den? Snad to nebude setkání přímo bomb-astické. Přiznám se, že jsem nevěděl, co od mých spolubydlících můžu čekat a byl jsem trochu nesvůj. Nechal jsem si tedy některé věci na pokoji a vydal se zpět do města.

Stará dáma nad Seinou

Louvre, Notre-Dame, Sacré-Cœur a hlavně — Eiffelova věž pozorovaná z druhého břehu Seiny nebo mostu Pont Alexandre III, který byl fotogenický i sám o sobě, to vše stojí za to, si to zažít. Nebo se jen tak procházet ulicemi. Ve dne i v noci, což jsou zejména v Paříži dva různé zážitky. U mostu Alexandra III se večer začali scházet studenti, aby si také mohli vychutnávat místní genius loci.

Přes to všechno, co jsem o obyvatelích Paříže slyšel a četl, jsem se zde za celou dobu nesetkal s tím, že by ke mně byl někdo arogantní nebo nezdvořilý. I když jsem na ně promluvil anglicky, snažili se se mnou domluvit, přestože jim to většinou moc nešlo. Možná je to jen tím, že jsem mladý a navíc jsem zde strávil pouze dva dny, ale byl jsem skutečně mile překvapen, že to nebylo ono nepřátelské místo, jak se líčí v mnoha různých vyprávěních.

Po návratu do hostelu mí spolubydlící stále spali, jen „terorista“ se na chvíli probral a nabídl mi, že si můžu rozsvítit, což jsem zdvořile odmítl. Prospali i celou noc. A ráno jsem zmizel než se vzbudili, abych si mohl vystát frontu na Eiffelovku. Na fotkách vypadá docela titěrná, ale když jsem stál po jejíma nohama, byl jsem v úžasu. Byla daleko větší, než jak jsem si ji představoval. Pod ní se nacházelo rovnou celé náměstí, na kterém se tísnily hordy lidí. Každý se chtěl dostat nahoru. A skoro každý výtahem, protože lístek na schody neumožňoval vstup až do poslední úrovně. Sakra, kdybych tu byl o několik minut dřív, nemusel jsem stát až za celou výpravou ruských turistů :-). Skutečně, když jsem se konečně dostal na řadu, fronta byla menší, než když jsem sem přišel.

Při jízdě nahoru jsem dostal trochu nahnáno, ona i ta výška byla jaksi větší, než jak to zdola vypadalo. Pokud by se výtah utrhl, dolů bychom jeli dlouho :-). Pár fotek a mohl jsem se vydat dolů. Věž je tak vysoká, že i v prvním patře vypadali lidé dole na zemi jako tečky. Na skleněnou podlahu jsem tedy našlapoval s patřičnou úctou a opatrně testoval, jestli skutečně drží. Pak přiběhl malý chlapec a rovnou na to sklo skočil. Bez testování. Pak se ho snažil ze všech sil prolomit skoky. Hádám, že v budoucnu ho čeká zářná kariéra wingsuitera nebo jiného dárce orgánů.

Kolečko návštěv po dalších památkách. Hlídač v Musée d’Orsay mi po otázce, odkud jsem, dokonce řekl „dobrý den“ a „pivo“. Mají tam celkem hezké obrázky. Ale asi nejvíce se mi líbily jejich velké hodiny. Pak jsem během dne ještě dokonce navštívil některá místa podle filmu „Inception“ a přibral na své cesty jednoho společníka, kterým byla „mražená“ růže pro mamku. Místní specialita — nepotřebuje zalévat a vydrží až 5 let. Ale při cestách pěkně překážela :-) .

Večer na hostelu už jsem své spolubydlící zastihl bdělé. Mé obavy nebyly na místě, protože „terorista“ byl ve skutečnosti Kanaďan původem z Indie a jeho asijský kamarád Američan. Teď byli na výměnném pobytu v Británii a rozhodli se udělat si malý eurotrip. Noc předtím přicestovali z Barcelony, která pro ně byla tak vyčerpávající, že se rozhodli spát celý den. Ani se nedivím, Barcelona má svá tajemství :-). Po dvou nocích v Paříži byl můj pobyt u konce a nastal čas si na východním nádraží najít TGV vlak do Lucemburku. Tyto vlaky jsou, pokud si člověk koupí lístky s velkým předstihem, asi nejlevnějším způsobem cestování v těchto končinách, když nepočítám netypické způsoby typu jízda stopem. Paříž jsem však opouštěl nerad a trochu jsem litoval toho, že jsem si celý týden nenechal jen pro toto město.

Toho bohdá nebude, aby český kluk bez kytky utíkal.

Po třech hodinách v TGV, naštvaném cestujícím, který chtěl narozdíl ode mě žaluzie dole a dalších dvou hodinách po přestupu v Metzu jsem byl v Lucembursku. I přesto, jaká je to drobná země, má pro nás velký historický význam. Karlova univerzita by mohla vykládat. A Lucemburk je od Paříže velmi odlišný.

Oproti mé předchozí destinaci to vypadalo, že jsem na nějaké vesnici. Malá hustota lidí, spousta zeleně, skály a klid. Nebyl jsem však v Beskydech, ale v hlavním městě suverenního státu. Některá místa, například přechod mezi spodní obytné a horní úřednické části města, Beskydy opravdu připomínala. Skalnatá povaha města a obtížná přístupnost jednotlivých částí města vysvětlovala, jak bylo tak malé místo schopné se ve středověku bránit proti svému okolí. A bylo to pěkné. Kdo má rád přírodu více než památky, Lucemburk je lepší volba než Paříž. I tady ale nějaké památky měli, i když většinou to byly nějaké rozvaliny nebo staré mosty. Žádné opulentní stavby jako v jiných hlavních městech. Nejnižší část města, ohraničená vodními toky, s rodinnými domy působí jako běžná česká vesnice. Když jsem tam procházel večer, většina obyvatelstva trávila čas ve snad jediné tamní hospůdce, kluk venčil psa a dvě postávající ženy si jen tak povídaly. Prostě pohoda jak z nějaké dědiny.

Můj hostel byl od vlakové stanice vzdálen asi 30 minut chůze. Tahle část města už vypadala jako někde v lese a jediná připomínka rozsáhlejší civilizace byl most, ze kterého se muselo sejít a po kterém tu a tam něco projelo. Tentokrát byli mými spolubydlícími arabský učitel z Libye, který se zrovna vzdělával na stáži v Bordeaux a Afričan z její černé části (stát jsem už zapomněl) jménem Mohammad, které svým typicky silným černošským přízvukem vyslovil jako mamud :-). Arab byl jako většina jeho soukmenovců pěkně ukecaný a navíc učil děcka na základce angličtinu, takže jsme chvilku strávili konverzací. Nějakých těch pár hodin.

Libye po arabském jaru vyslala do Evropy 300 učitelů na zkušenou, aby se vzdělali a mohli šířit vzdělanost i doma. Tento si během své stáže dal za cíl navštívit všechny země Evropy, každou po jednom městě. Náš černý spolubydlící anglicky neuměl, tak to s námi zkoušel francouzsky a učitel občas překládal. Mamud po 17 letech opustil Barcelonu, protože už se v ní nebyl schopen uživit a v Lucemburku si dává týden na nalezení práce. Pokud se mu nezadaří, půjde zase o dům dál. Na otázku, ve které zemi by mohl najít místo, se odpovídalo špatně. Problémy jsou teď v celé Evropě. Odpověděl jsem Estonskem, které má relativně nízkou nezaměstnanost a potřebuje doplnit ztráty lidí, kteří po rozpadu sovětského svazu hromadně emigrovali do ciziny. Na něj to však prý už byla docela zima :-). Arabský učitel pak ještě dlouho do noci hledal spoj do Bruselu, až našel spoj Student Agency, ale nedařilo se mu zaplatit a navíc se to nějak implicitně přepínalo na češtinu, tak jsem mu s tím pomohl a zaplatil ze své karty. Svých 20€ mi předal v hotovosti. Pak si teprve uvědomil, že ten čas mu nevyhovuje a chtěl platbu stornovat. To však už bohužel nešlo, což se mu pak špatně vysvětlovalo. Začal se tedy ptát, jestli bych se nepodíval na kartu, jestli to ty peníze opravdu strhlo. Tohle byla už trochu hořká zkušenost. Příště si dám s pomocí typu kreditní karta raději větší pozor.

Ráno. Čas jít na vlak. Skoro hodina a půl do odjezdu. Skvělé, budu mít rezervu. Nic se nemůže stát. Venku pršelo, tak jsem vzal igelit, ve kterém jsem dostal povlečení a schoval do něj kytku. Nic se ti nesmí stát, zlato. Aby nepřekážela, tak jsem ji po zabalení odložil na horní postel. Sundal jsem povlečení, poklidil, rozloučil se se spolubydlícími a vyrazil. Vydrápal jsem se na most a došel až do modernější části města. Brzy tam budu a mám ještě hodinu. Všechno jde podle plánu. Já, batoh a … „Kde je do prdele ta kytka?“

Nastalo dilema — v kapse jsem měl lístek na krásné historické Bruggy, na které jsem se velmi těšil a navíc bych tady uvízl nebo jsem měl zachránit kytku z Paříže, kterou jsem koupil pro mamku? Po přibližně 7 sekundách jsem se otočil a běžel zpět k hostelu. Nikoho tady nenechám. Seběhnout z mostu nebyl takový problém, po 20 minutách jsem vrazil do hostelu k recepčnímu a dožadoval se klíčů. Po cestě jsem ještě proběhl kolem svých spolunocležníků: „Ahoj Jakube, co tady ještě děláš?“. „Kytka“, vyloudil jsem ze sebe a už jsem byl ve výtahu. Byla tam, zelená krabice zabalená v igelitu. Zase spolu :-). Po opuštění hostelu zbývalo 30 minut, pěšky už bych to nestihl.

Tak kudy do Bruselu?

Vyběhl jsem do míst, kde jsem předpokládal existenci autobusové zastávky, protože den předtím jsem z toho směru viděl nějaký autobus. Po skoro deseti minutách nějaký přijel a já do něj hned skočil. Netušil jsem, kam jede a navíc jsem jel načerno. Myslel jsem, že už stejně není co ztratit. Autobus po nějaké oklice skutečně dojel k nádraží a já byl štěstím bez sebe. Už jsem se pomalu začal poplacávat po zádech, jaký jsem borec, že jsem zvládl oboje. Ale automat na lístek byl tak trochu svině a ještě se mnou nějak zápasil. Zaběhl jsem k přepážce a s mírnou nechutí si nechal vytisknout lístek tam. Jenže když to člověk udělá na pokladně, stojí ho to 6 euro. 3 minuty do odjezdu. Tabule hlásí nástupiště číslo jedna. Vyběhl jsem tedy ze dveří nádraží a hned skočil do přistaveného vlaku. Uff, to bylo na poslední chvíli, jsem fakt dobrý, pomyslel jsem si.

Stavěli jsme snad na každé dědině. Občas někdo přistoupil a o pár stanic dál zase vystoupil. Většinou jsem tam byl sám. Po asi hodině jsme zastavili tentokrát na delší dobu. Poté začal vlak couvat zpátky. Proboha, co se to děje!? Měl jsem tam jednoho spolucestujícího, tak jsem k němu přistoupil a položil mu otázku: „Jede tenhle vlak do Bruselu?“, načež zakroutil hlavou, že ne.

Hlavně nezačít panikařit. Ještě není potřeba si řezat si břicho za to, že stojím v couráku v nějaké neznámé dědině mimo civilizaci a můj vlak mi ujel. Seběhl jsem k průvodčí a ta mi sdělila, že se vlak vrací zpět do Lucemburku. Zvláštností této země je to, že polovina pracující populace je ve skutečnosti z jiné země a ráno se sem dopravují přes hranice, jen aby se odpoledne vraceli zpět do svých domovských zemí. Do Francie, Belgie a Německa. Vlaky se tedy šourají sem a tam mezi státy. Tohle je ve skutečnosti vysvětlení „záhadné“ nejvyšší částky v přepočtu na jednoho obyvatele na světě. Polovina lidí tady ani nebydlí, ale generuje zisk.

S úlevou jsem zjistil, že na tento lístek není potřeba místenka a mohu ho tedy využít i na jiný vlak na stejné trase. Průvodčí po mně naštěstí za tuto malou zajížďku nic nechtěla. Po návratu do Lucemburku jsem celé věci přišel na kloub. Jejich první nástupiště není hned před budovou, jak by to člověk čekal, ale schované kousek dál. Hned před budovou stojí nástupiště číslo 3. Takhle jsem to už zažil v Katovicích na cestě do Krakova. Asi na zmatení turistů, kteří se zpozdí kvůli záchraně kytky :-). Konečně jsem seděl ve vlaku do Bruselu, kde jsem měl přestoupit na Bruggy. Z jihovýchodního cípu Belgie až do severozápadního. Po cestě jsem měl tedy skvělou možnost prohlédnout si celou zemi.

Duben 2014

XI. Benátky

Benátky – temná strana

Na Benátkách je výhoda to, že se tam dá dojet autobusem. Nevýhodou je, že se sem jezdí autobusem. X hodin v plechovce, kde se nedají ani natáhnout nohy, dokáže být celkem ubíjející. Zvlášť, když úplně všem smrdí ponožky.

Těšil jsem se tam. Město po našem příjezdu slibovalo ještě lepší vlastnosti, než jaké jsem si představoval. Benátky jsou vlastně soustava ostrovů, kde místo aut jezdí lodě. Viděli jsme lodní taxíky i lodní pohřebák. A je dobré toto místo navštívit, dokud nezmizí pod mořem. Projekt na ohrazení laguny se prý totiž zmítá v problémech spojených s korupcí, což stavbu prakticky zastavilo.

Tenhle výlet byl však bohužel důkazem toho, že i sebepěknější místo může být za určitých okolností docela nepříjemné. Ten den provázel liják. Celý den. Já měl celkem děravé boty. A celková zima. Bylo to tu pěkně ponuré. Po příjezdu lodí lidé hned začali skupovat pláštěnky. Moje byla bez sňůrek, takže neustále padala z hlavy. Nechápu to. Proč jsou ty se šňůrami dnes už taková rarita?

V jednu chvíli jsme se museli více jak hodinu schovávat v podchodu u náměstí San Marca, protože blesk tam nedávno údajně někoho zabil. Takže jsme neměli vycházet ven. Čekání nám aspoň zkrátilo představení stoupenců Hare Kršna.

Zima nás vyháněla do kaváren a restaurací, při kterých moje peněženka plakala. Za jednu večeři pro dva po nás chtěli dokonce 66€. Nikde jsem neviděl dražší jídlo. Jeden chlápek dal kamarádce kytku, že prý je zdarma. Když jsme se po chvilce sešli, přispěchal s tím, že chce 20€. Lidé tady žijí z neskutečného obírání turistů. To moji už tak skleslou náladu ještě zhoršilo. Navíc jsem na fotkách ještě nikdy nebyl tak hnusný.

Pozitivní na výletu bylo aspoň to, že jsme chytili období karnevalu. Takže jsme s kamarádkou neodešli úplně s prázdnou. Každopádně to bylo ale poprvé, kdy jsem neměl z cestování dobrý pocit. Na místo jsem ale nezanevřel. O dva roky později jsem se sem vrátil s kamarádem. Třeba to tentokrát vyjde. O tom, jak to dopadlo, však už jinde.

Březen 2014

X. Barcelona, Valencie

Návrat

Když jsem Barcelony odjížděl, dostal jsem nabídku, která se neodmítá. Práce home office na částečný úvazek s tím, že když budu mít klid od školy, budu jezdit za nimi. Šéf tedy v únoru koupil letenky a já přijel. Už z letadla jsem poznával staré známé struktury a věděl jsem, že tentokrát se neztratím. Tedy když nepočítám tu příhodu s letištním busem, kdy se cestujícímu nějak nechtělo mě pustit ke dveřím. Šéf, který na mě čekal u bytu, kde jsem měl bydlet a který normálně pronajímali turistům, si musel počkat o trochu déle. Protože se tam teď nikdo nehlásil, měl jsem tam bydlet já. V takovém luxusu jsem nikdy předtím nebydlel, ale nestěžoval jsem si. Byl jsem zpět a nastal čas zjistit, jaká je katalánská metropole v zimě.

Kebab house Almas 2 v arabské čtvrti se sice přejmenoval na Amal, ale chuť byla pořád stejně vynikající. Převzali to tam noví majitelé a teď rozdávali letáčky na propagaci podniku. Aspoň něco známého zůstalo na svém místě, když se práce přestěhovala. Kancelář teď byla 2x až 3x větší a se 3 novými zaměstnanci, bohužel bez oken. Stůl jsem teď sdílel s mladým Američanem Anthonym, kterého tam měli na stáži. A o veselí nebyla nouze ani teď, šéf si z bývalé práce přitáhl zaměstnance jménem JC z Venezuely, se kterým byli ve vylomeninách jedna ruka. Teď tam bylo ještě veseleji :-). Tým doplňovala hezká nativní Katalánka Cristina, která byla navzdory zažitým stereotypům docela introvertní.

Kousek od Sagrady Famílii jsem dokonce objevil československou hospodu, kterou jsme společně navštívili hned 2x. Malé útulné místo s červeným nasvícením čepovalo Budvar a Plzeň, případně se dala koupit kofola z plastové flašky. Dokonce zde nabízejí 6 českých jídel. Protože se však kofola nedala kvůli dlouhému skladování příliš pít, raději jsem si dával pivo. Škoda. Do té doby jsem skoro vůbec nepil, takže jsem krásy českého piva poprvé poznal až ve Španělsku. Výhodou bylo, že na opití necvičeného těla mi běžně stačilo jedno. Druhé mě už posílalo do kolen. Takže člověk aspoň ušetří.

Zimní Barcelona postrádá některá kouzla léta. Teplota je tady pořád přes 10 stupňů, takže není zima, ale přesto to tady turisty v tomto období tak neláká. Pláže jsou poněkud opuštěné a nenabízejí tedy to, co v červenci. Alespoň jsem si mohl užít noční moře bez lidí a neskutečně otravných prodavačů piva, zaposlouchat se do dunění příboje a jen tak se zasnít. Během mého pobytu politici odhalili pomník Václavu Havlovi vedle budovy katalánského parlamentu, na který jsem se šel o den později podívat. Dva týdny utekly jako voda a nastal čas na návrat do dalšího semestru v Česku.

Únor 2014

Šílený Nick přichází

Semestr v Brně byl za mnou (trochu eufemismus, prostě jsem odešel) a byl čas na teď už poslední návštěvu Barcelony. Již dlouho jsem se chystal odejít, protože práce těžce poznamenávala mé výsledky ve škole. Jenže šéfové si tuhle možnost odmítali připustit, a tak jsem to jel říct osobně a na rovinu. Po příjezdu na mě zase čekal šéf, tentokrát u bytu mého nového kolegy a já se ubytoval v jednom z pokojů.

Do firmy teď začala lít peníze jiná pořádně velká firma (Booking.com) a kanceláře se přesunuly do horního patra budovy v centru Barcelony. Začínali jsme v malé krabici a teď jsme už měli pro sebe celé patro v lukrativní oblasti. Každý týden teď přicházel nový kolega a naše počty se zněkolikanásobili. Týmu programátorů teď velel výstřední Nick, který si vařil čaj ve velkém samovaru, pěstoval bonsaje, u sebe nosil samurajský nožík, nesnášel technologie a do práce chodil ve svetru, i když už byl španělský červen. Když jsem viděl jeho Skype profil poprvé, říkal jsem si, proč si někteří lidé dávají jako fotku nějakou šílenost z netu à la Borat místo sebe. Při prvním videohovoru jsem však pochopil, že realita je ještě horší. Jeho názory však byly neméně výstřední. Doma by se obešel i bez elektřiny, protože tam neměl ani počítač, ani mobil. Technologiím prostě nedůvěřoval. Takových lidí se sice možná pár najde, jenomže běžně nezastávající pozici „Vedoucí technologického výzkumu a vývoje“. Rád by rozpoutal jadernou válku, při které by mělo zahynout 99% lidí na planetě, protože jich je příliš mnoho a většina jich je stejně zbytečná. Následnou zničenou infrastrukturu a technologickou úroveň bychom měli zpět vybudovat z knížek za pouhé 2 roky. No prostě normální chlapík :-).

Den po mém třetím „prvním“ dni do práce nastoupil i Čech Honza. Konečně si bylo s kým popovídat i v rodném jazyce. Do české hospody jsme začali chodit skoro pravidelně a občas s sebou brali i Nicka. Ten nám ve své moudrosti ve všech směrech otevřel oči, neboť měl rozsáhlé znalosti a vždy pravdu. Jen díky němu víme, že se vyplatí se přestěhovat na Sibiř nebo do Číny, kde budou mít Evropané po úpadku Evropy privilegované postavení a že kultura byla vytvořena jen proto, aby se k sobě lidé nechovali hezky. Škoda, že tohle neví i Somálci. Aspoň že s Honzou se mluvit dalo :-).

Šéfové z mého odchodu nadšení nebyli, ale nějak to přijali. Pochopitelně měli námitky, že chci odejít za pouhé 2 týdny od oficiálního oznámení, nicméně neoficiálně jsem to zmiňoval už několik měsíců. Můj předposlední pátek ve firmě tedy šéf při společném obědě můj odchod oznámil i před ostatními a pronesl proslov. Za to si ho ještě více vážím. I za jeho hravost, která ten den málem vyústila v katastrofu. Hned po proslovu si začal hrát s létajícím modelem vrtulníku a přitom začal vykládat, že kdyby přišel některý z investorů, musíme ho rychle schovat. Historka zněla nějak takto: když seděl v kanceláři a investor mu položil otázku, co bude první věc, kterou si z peněz pořídí, odpověděl mu, že to bude to dron. Pak se začal smát smíchem jemu vlastním, ale investor zachovával kamennou tvář, načež mu sdělil, že v žádném případě. Nedávno dron v Americe zabil člověka a nehodlá tedy takové bezpečnostní riziko podstupovat. Sotva nám to šéf dovykládal, jeho vrtulník zrovna prolétal kolem dveří a začal se vymykat řízení, když v tom do místnosti vstoupil jeden z jeho zaměstnanců. Vrtule drona se mu zabořily přímo do krku a on se skácel k zemi.

Naštěstí jen ze šoku, vrtule byly z plastu a ne polykarbonu jako u případu v Americe. Fred prostě jen nevěděl, jak zareagovat na něco, co se mu zasekává do krku a jestli náhodou nezačal umírat na následky tepenního krvácení. Vrtulník však nebyl jediná hračka kanceláře. Ta obsahovala i 4 NERF zbraně na gumové projektily, kterými jsme se běžně ostřelovali na konci pracovního dne. Kolegové kryjící se za stoly a šéf za plakát firmy, který se posouváním stával mobilním štítem byl naprosto běžný odpolední obraz.

Rudá smrt přichází

Trochu obecněji a vážněji. V mém prvním příspěvku o Barceloně jsem zapomněl zmínit sílící separatistické tendence. „Madrid nám dává málo peněz“ nebo „Nejsme pro Madrid důležití“, znělo stále častěji (argumenty jsou skoro vždy stejné, mění se jen místo a čas, jako u nás Česko a Slovensko nebo Čechy a Morava). Katalánsko podle místních není v žádném případě Španělsko a je třeba se odtrhnout. V průběhu roku jsem zaznamenal nejen navýšení počtu „vyznavačů“, ale teď byli i ráznější. Barcelona je velké a ještě poněkud kulturní město, ale můj AIESEC buddy mi říkal, že když chtěl doma v Pyrenejích vyvěsit vlajku Španělska, matka mu to zakázala kvůli hrozbě veřejného lynče.

Při této návštěvě Španělska jsem však zaznamenal i další, pro mě ještě více znepokojující trend. Protože mám s myšlenkami této ideologie docela potíže, nemohl jsem si nevšimnout sílící vlny socialistických nálad. Přikrádá se velmi opatrně, neboť rok předtím o ní ještě nebylo slyšet. Pochody s transparenty ulicí, plakáty špinící kapitalismus a velebící socialismus jak v Barceloně, tak i ve Valencii. Jak už to na světě chodí, lidé při krizi hledají alternativy k aktuálním systémům a uchylují se k radikalismu. Přijde snad příští vlna rudé smrti z jihu?

Valencie

Při svém posledním víkendu v Barceloně jsem se rozhodoval, kam se ještě naposled podívat. Lidé i internet doporučovali město Olot se svými skalními masivy na severu Katalánska, ale jak už to ve Španělsku bývá, měl jsem na internetu opravdu problém najít spolehlivou informaci o odjezdu autobusu. Při vyplňování profilu na TripAdvisoru jsem si ještě v sobotu ráno prošel jejich nabídku top 100 měst. Poslední místo náleželo Valencii a protože to není žádná vesnička o třech obyvatelích, najít autobus nebyl problém. Zbývala sice jen hodina do odjezdu, ale s trochou námahy jsem ještě autobus stihl.

Tato země je ještě větší, než jsem myslel. Cesta autobusem trvala 4 hodiny a to jsme jeli jen po pobřeží do poloviny Španělska. Město to není špatné, tedy když si odmyslím ten silný puch moči v centru. Nějaké zajímavé památky má. Hlavně ale má na Španělsko nezvykle množství zeleně, které by Barcelona mohla jen závidět. Při pohledu na mapu lze spatřit řeku, s tím rozdílem, že místo modré barvy je zelená. Park je skutečně ve tvaru řeky, takže se různě kroutí a připomíná vodní tok, který končí až v moři. Dokonce přes něj vedou i mosty, které jsou označeny pořadovým číslem. Takové malá zelená oáza na jihu Evropy.

Valencie je však známá hlavně svým „City of Arts and Sciences“, který je zajímavým architektonickým dílem. Protože po návštěvě centra jsem už neměl tolik času, nastavil jsem si koncovou pozici v mobilu a vybral se nejkratší trasou. Avšak stejně jako spoustu lidí přede mnou a i po mně, mě poslala GPS do míst, která bychom si raději odpustili. Mnoho lidí už vykládalo svůj příběh o tom, jak díky své navigaci skončili někde v poli. A teď se to stalo i mně.

Panorama velkého města se na obzorech postupně začalo zmenšovat a vedle mě stály jen rozbořené domy. Teď už jsem jen čekal, kdy na mě vyskočí nějaký ten squatter a slušně mě požádá o napíchnutí se na jeho nůž. Postupně jsem prošel kolem ruin, uzavřeného závodního okruhu, který už byl zčásti zatopený a zarůstajícího fotbalového hřiště. Na něm hráli lidé, ale cedulka zákazu focení jim dodávala jistou vážnost, které jsem se raději nepřál podívat blíže na zoubek. Pravděpodobně šlo však o místní, kteří se sem dostali z nějakého neznámého směru. Přede mnou se totiž konečně vyrojilo sídliště, které vypadalo, že je normálně obývané. Mělo to jeden háček. Přetínala ho železnice s vysokými ploty.

Za plotem

Když jsem došel k plotu, komplex už byl na druhé straně vidět. Celkově tak železnice rozdělovala dvě kontrastní části města. Jedna bylo sídliště vedle architektonického veledíla, protkané levandulovými výzdobami a druhá chátrající ruiny s odpadky a rozbitým sklem na zemi, kde to i ve dne vypadalo vskutku depresivně. Očividně se na druhou stranu nedalo přejít a i blízký most byl po krátkém zkoumání dole neprůchozí, protože ho na druhé straně zasypali. Nešlo to jinak, času bylo málo, vrátit se tedy nedalo. Na rozhraní mostu a normální úrovně byl krátký úsek, na který by se dalo s trochou námahy vyhoupnout. Na tělocvik jsem přece dělal horostěnu, neměl by to být problém. A taky že nebyl, výškou jsem dosáhl akorát na spodní příčku, což už se dalo použít. Zevnitř už byly na plotě nějaké úchyty, kterými se dalo lézt ven. Dovnitř to nešlo. Na druhé straně byl most výš, takže trik s ním se dal aplikovat pouze z jedné strany. Měl jsem aspoň trochu štěstí, když už mě navigace dostala do tak prekérní situace.

Každopádně ale výletu, který jsem si nadělil k narozeninám, nelituju. Po něm následoval poslední týden v práci, rozloučení se s ostatními a návrat do Brna. Jedna velká životní kapitola s názvem „Španělsko“ se uzavřela. Přede mnou leží nové cesty a je na mně, kterou z nich se vydám dál.

Červen 2014