IX. Andorra

Klenot v Pyrenejích

Andorra. Malý státeček v Pyrenejích. Letiště žádné. Železnice žádná. Jenom autobus. 3 hodiny z Toulouse nebo 3 hodiny z Barcelony. Hlavní město má jen 22 tisíc obyvatel. Co by se v takové malé zemičce mohlo stát? A tak jsem jednoho sobotního rána plný optimismu vyrazil. Jedno z mých vůbec nejšílenějších dobrodružství se ale stalo právě zde, na místě, kde se zdánlivě nikdy nic neděje.

Bylo to tady jiné než v Barceloně. Zelená tráva a stromy, větší zima a i lidé byli jiní. Úředním jazykem byla katalánština, ale místní uměli i španělsky, francouzsky a anglicky. Pošta je v sobotu otevřená. Místní žijí čistě z cestovního ruchu a je to na nich poznat. Docela se snaží.

Po příjezdu do hlavního města jsem se vybral k check-inu na hostel. Na mapě se to jevilo jako blízko, ale serpentíny dávaly tušit, že to je někde na kopci. A skutečně, musel jsem po silnici vyjít na nějakou horu u města. Příjemná poloha, pokoje prázdné. Spát se bude dobře. Dolů zpět do města se taky šlo dobře. Podle natahování červenobílých pásek to vypadalo, že silnici uzavírají a mně aspoň nebude překážet provoz v chůzi.

Andorra la Vella

Bylo tady opravdu krásně. Obklopení kopci ze všech stran. Městem protékala horská říčka a já si to tady užíval. Ideální místo, kdybych si chtěl na dovolené odpočinout od stresu. Lidé si tady krátili volný čas posedáváním v kavárnách, žádný stres, žádné napětí, žádné nebezpečí.

Zvláštností tohoto místa jsou obchody. Prý je tady nulová daň, což vysvětluje velké množství obchodů a téměř každý s nápisem v katalánštině, angličtině a ruštině. Někdy jen ve dvou jazycích. Bez té angličtiny. Prý je zde výhodné kupovat elektroniku, tak jsem zamířil do obchodu, abych si koupil tablet.

Zase a znovu jsem se však nechal napálit od snědého člověka. Pak že jim má člověk věřit. Zahrál přede mnou divadlo, jak slevuje ze 150€ na 120€ (řekl jsem mu, že na jeho původní cenu nemám, což byla pravda – měl jsem u sebe opravdu jen 120€) a koupil jsem to od něj. Později jsem zjistil, že mi prodal naprostý šunt, který je v eshopu i s daní za 100€.

Když se stmívalo, město ožilo jakousi přehlídkou aut. Byla značená čísly a projížděla koridory, které lidé utvářeli. Po ulicích jsem pochodil ještě hodinu, abych se občas na nějaké to auto taky podíval zblízka a pak si to zamířil za město směrem k hostelu.

Noc je temná a plná hrůz

Za městem jsem se dal na pochod do kopce. Přede mnou byl asi 45 minutový pochod, takže jsem nijak neotálel a přidal do kroku. Za sebou jsem uslyšel burácející auto. Na tohle jsem byl zvyklý už z Barcelony, tak jsem jenom rychle přešel na stranu a nechal toho piráta silnic projet. Chvíli za ním druhé. Už abych došel doprostřed trasy, snad je tam silnice ještě uzavřená. Já mám na sobě tmavé oblečení, tady nejsou žádná světla, ještě mě nějaký magor srazí. Třetí burácející motor a já uskočil na stranu. Něco je špatně. V tu chvíli to došlo i mému slepičímu mozku. Červenobílé pásky, uzavřená silnice, „přehlídka“ aut ve městě. Tohle je závod. A já jsem uprostřed něj.

Nevím o tom, že by nahoru vedla jiná cesta, než tahle. Je to přeci jen kopec. Musím se držet hodně u kraje a doufat, že někdo ze závodníků nenajede na kraj. Navíc tady je silnice ještě poměrně široká. S pořádnou dávkou strachu jsem došel doprostřed, kde závodníci dojížděli a parkovali. Kolem nich spousta chlápků ve žlutých vestách. Jásal jsem, že jsem zachráněný. Chvilku jsem měl nutkání se někoho zeptat, o co jde, ale nakonec jsem si řekl, že se raději vyhnu případným problémům. Pod rouškou tmy se mi podařilo proklouznout tak, aby si mě někdo nevšiml. A já vesele vykračoval dál k hostelu. Tohle bude docela zajímavá historka, pomyslel jsem si. Ale už bych to znovu zažít nemusel.

Z kopce zbývala třetina cesty. Při normální chůzi nanejvýš 15 minut. Cesta už nebyla široká, ale poměrně úzká, prudce zatáčela a ani nebylo moc kam uhnout ze silnice. Došel jsem do zatáčky, odkud byl krásný výhled na celé město. Užíval jsem si to plnými doušky a snažil se to zachytit na foťák. Když v tom slyším z dálky silný motor. Je to tu zas! Ohlédl jsem se, a protože jsem stál v nejzazším bodě zatáčky, kde pode mnou nic a kdekoliv jinde byla silnice, mohl jsem jen stát. A koukat, jak se závodní auto řítí přímo na mě. 5 sekund, 3 sekundy, 1 sekunda. Byl jsem ztuhlý jak kámen. Myslel jsem, že je konec. Žádné promítání života v posledním okamžiku (proč se to vůbec mezi lidmi povídá?), prostě jsem tam jen tak stál a nebyl schopný se pohnout. Pak prudce zatočil.

Chvíli jsem tam tak stál a nebyl schopen ze šoku rozhýbat své svaly. Další auto a znovu jsem čekal konec. Nepřišel. Konečně jsem svým svalům poručil. Popadl jsem batoh a rychle se vyškrábal na malý kopec u cesty mezi stromy. 10 minut jsem myslel jen na to, že tady jsem v bezpečí. Pokud někdo vyletí z tratě, stromy ho zastaví. Z výšky jsem přitom pozoroval auta, jak řežou zatáčky v celé své ploše. Pro člověka v nich nebylo místo. Nebylo pro něj kam uhnout.

Po 10 minutách jsem začal uvažovat trochu racionálně. Vzpomněl jsem si na Marseille, kde jsem před týdnem spal venku a jaká zima to byla. Tady jsem však v horách. Bude to mnohem horší. Musím zpátky na hostel. Před chvíli jsem viděl nějakou skupinku mladých lidí, která trávila večer taky někde tady mezi stromy, načež se pak vydali zpět směrem k němu. A neslyšel jsem, že by je někdo srazil. Pravděpodobně to přežili. I když je pravda, že o jejich osudu jsem nic nevěděl. Tak jsem zosnoval plán, ve kterém jsem nic nechtěl ponechat náhodě.

Pokaždé, když projelo auto, seskočil jsem na silnici a běžel ze všech svých sil. Ve chvíli, kdy za mnou burácel další motor, jsem se rychle škrábal na jiný kopec u cesty. Silnice byly úzké, ale na jedné straně bývalo místo, na které se dalo vylézt. Druhá strana se prudce svažovala dolů. Po třech takových kolech jsem dobíhal k hostelu, který stál v jedné ze zatáček. Lidé stáli za červenobílou páskou a fandili závodníkům. A já běžel přímo k nim, takže jsem si mohl představovat, že fandí mně. Ti se však podivovali, co tady vůbec dělám. Co asi, bojuju o svůj život :-).

Září 2013

VIII. Marseille

Lesk a bída Marseille

Tak co? Nechtěl by se mnou někdo někam na levné letenky? Tuto otázku jsem v Barceloně položil několikrát a doufal, že se někdo přeci jen přidá. Nápad se nakonec zalíbil kamarádovi Ahmedovi z Egypta, který měl cestování rád stejně jako já. Vyhledávání mezi nízkonákladovými dopravci po chvíli nabídl levnou a atraktivní destinaci — Marseille ve francouzském Provence. Tamní teplé podnebí nám mělo ušetřit i náklady za spaní, alespoň tak jsem to původně plánoval. Po vzájemné dohodě jsme nakonec koupili 2 noci v hostelu a jednu jsme tedy měli strávit na ulici. Marseille je přeci mnohem jižněji než Vídeň, kde jsem si užil ponocování na ulici, a září teplejší než březen. První trhliny v plánu se však objevili už dva dny před odjezdem, kdy Ahmed přišel vyděšený a říkal mi, ať se podívám na internet, co se bezpečnosti tohoto místa týče. Feťáci, pouliční gangy a střelba v ulicích města při vyřizování vzájemných účtů mě vskutku trochu zaskočily.

Na letišti nás trochu překvapily ukazatele cesty. Ne že by u nás v Česku nebyly, ale svůj čas jsem teď trávil ve Španělsku. Konečně pocit, že jsem zpět v civilizované zemi :-). Cesta na hostel „Hello Marseille“ nás vedla skrz město rovnou do starého přístavu, kde se nacházel. Tohle místo nás okouzlilo. Pěkné počasí, racci, lodě pohupující se na moři, tržiště provozované z lodí, na kopci se tyčící katedrála Notre Dame  a celkově uvolněná atmosféra jsou výjevy, které se vryly do paměti. A náš levný hostel, který oplýval podobnou uvolněnou atmosférou, byl jen za rohem. Co víc si přát?

O aroganci a nepřátelskosti Francouzů, stejně jako o jejich neschopnosti mluvit anglicky, se toho povídá hodně. Na nic takového jsme tady však nenarazili. Místní se chovali zdvořile a anglicky se člověk domluvil. S mladou francouzkou v ulicích města, stejně jako s babkou pracující v obchodě se suvenýry. Zeptat se na cestu na ulici nebyl problém. Pravda, v obchodě s ovocem, které jsou tady všude, to tak jako v obchodě se suvenýry nešlo, ale svoji snídani jsem si po ranním běhu odnesl. Navíc ukecaný Ahmed má dokonce tendenci se skoro s každým dát do řeči, takže jsme prozkoušeli celkem dost lidí. Asi nějaká jižanská přátelskost.

Město nabídlo ještě několik zajímavých lokací. Kromě Notre Dame je to třeba bezejmenná městská katedrála, kde si mladá žena kreslila obraz, Palais du Pharo koupající se po nocích v modři nebo výhledy odtud, které stojí na mnoha pohlednicích. Světla západu slunce vyvolávala pocity melancholie a krásy. Existuje však i druhá strana mince, o které se v průvodcích nepíše. Ulice zničené vandaly, sprejery a odpadávající omítka. Přetékající pytle na odpadky jsou na každém rohu. V jedné ulici, kterou obývali již pouze Arabové, byly dokonce na cestu vysypány celé popelnice. Když tahle nadělení kamarád viděl, pronesl něco ve smyslu, že Marseille vypadá jako město severní Afriky, možná i trochu zbídačeněji. Našinec by pravděpodobně řekl, že takhle nějak to musí vypadat na východě Ukrajiny nebo v Rumunsku. Tohle však bohužel byla Francie.

Krásy Provensálska

Ráno následujícího dne jsme vyrazili do skalního masivu Calanques, který byl v průvodci označen jako must-see. Co zprvu vypadalo jen jako procházka lesem s výhledem na nějaké skály, kterých existuje na celém světě spousta, se však později proměnilo v zážitek, který nelze na papír popsat. To se musí vidět na vlastní oči. Cesta nakonec vedla přímo mezi skály a jak se otevíraly průrvy s výhledem na moře, koukali jsme na ně úžaslýma očima. Calanques je skutečný poklad.

Mezi skalami se občas vyskytuje i nějaká ta pláž, kam se lidé chodí koupat. Podle průvodce jsme jednu takovou skutečně našli a 2 hodiny tam relaxovali. Tedy Ahmed relaxoval, já chtěl co nejrychleji pryč a vidět toho z okolí v omezeném čase co nejvíc. Na autobus zpět do Marseille jsme si však trochu počkali. Řidiči autobusů v době mezi 5 a 6 hodinou pravidelně stávkovali, což je vůbec ve Francii velmi oblíbeným sportem.

Další den jsem pro změnu vybíral lokaci já. Zvolil jsem studentské město Aix en Provence, protože věřím, že místa s vysokou koncentrací studentů mají své osobité kouzlo. Jako Brno nebo Oxford. Po cestě tam jsem si nemohl nevšimnout velké podobnosti českého a francouzského venkova. Nebo ulic Marseille s těmi našimi v historických centrech měst. Stejně tak lem na stěně pod stropem našeho hostelu byl velmi podobný tomu, co si pamatuju z dětství, že bylo i v domě mé babičky. Naše kultury byly nejspíše ještě v dobách před druhou světovou válkou velmi úzce spjaty.

Město naplnilo má očekávání. Hned po příjezdu se lidé držíce za ruce točili kolem městské kašny a něco tím nejspíš slavili. Aix en Provence je dobře udržované historické město, které podobně jako některá jiná města po celém světě využívá velké koncentrace mladých a vzdělaných lidí, aby dotvořila příjemnou atmosféru ve městě. Například mladí lidé sedící na náměstí, kteří se vyjadřují světu svými kytarami. I Ahmed, který se nechal k návštěvě tohoto města přemluvit jen neochotně, nejspíš ze strachu že to tu bude jen samá univerzita a žádné město, zdejšímu duchu podlehl. Pak se začal vyptávat, kde na světě najde další studentská města :-). V jednom z obchodů se suvenýry jsme narazili na prodávající Češku Evu, která zde před časem přijela studovat na Erasmus a město ji již ze svého kouzla nepustilo.

Večer jsme v přístavu Marseille navštívili restauraci, abychom ochutnali místní jídlo. Těch 22€ jsme měli dát raději za ubytování. My však chtěli autentické jídlo. Doneste nám ty ústřice, to jsme ještě neměli. Dostal jsem 2 druhy, od každého 3 kusy. Snědl jsem 2 kousky od prvního druhu a po deseti minutách se začal dusit. „Jsi v pořádku?“ „Jo, to přejde. Snad.“ Po chvíli jsem mohl dýchat už volně a Ahmed mi řekl, „hele, zkus ještě ten druhý, ten už snad bude v pohodě“. Nebyl. Krk se stáhl znovu a dýchalo se celkem blbě. Když jsme to řekli číšníkovi, ten na to odpověděl, ať si vyberu jiné jídlo a zdarma mi jej vymění. Luxus. Dobře jsem se najedl a ani jsem u toho neumřel. Jen málem. Slušně najezení jsme se pak zvedli a já si po půl hodině uvědomil, že jsem tam nechal svou bundu. To však nebyl žádný problém, schovávali mi ji a já si asi o hodinu později v kuchyni vyzvedl.

Na ulici

Po návratu z Aix en Provence jsme měli strávit naši noc bez přístřešku. Lidé nás varovali, abychom se v noci nedrželi kolem nádraží, tam už je to prý příliš nebezpečné. Stáhli jsme se tedy do bezpečí starého přístaviště, kde jsme to už dobře znali. Zatímco jsem si užíval západ slunce nad mořem, Ahmed začal zpovídat muže, který tam přišel oblečený jako pirát. Prostě ten typ blázna, kterého lidé dělají, že raději nevidí. Ale Ahmedovi to prostě nedalo. Po asi 20 minutovém rozhovoru z něj vytáhl, že má normálně manželku a 3 děti, které ani nejsou jeho, ale manželka si je přinesla z prvního manželství. On sám věří, že bůh je velké létající špagetové monstrum, proti kterému je třeba bojovat humorem, a proto chodí mezi lidi oblečený jako pirát. Chce je pobavit. No prostě normální chlap. Po tomto zajímavém setkání však už bylo potřeba přemýšlet, kam se schovat při nastávající noci.

Ahmed navrhoval, že se necháme zavřít u Palais du Pharo, kde jsme se právě nacházeli, čímž bychom byli ochránění od dravých nočních obyvatel města. Já dával přednost raději většímu teplu a svobodě, protože od moře foukal vítr, který by nás ještě více ochlazoval. Při zavíračce jsem konečně zvítězil a my měli možnost spatřit velkoměsto nořící se do tmy na vlastní oči. Krásné modré nasvícení přístavu nás lákalo k sobě, protože na ulice to nebyl pěkný pohled. Letající odpadky a přibývající vagabundi evokovali temné scény new yorských uliček z amerických filmů. Skvělé místo pro vraždu nebo dvě, pomyslel jsem si.

Na hlavní třídě se u nás zastavil manželský pár – Francouz a arabská žena, která nám nabídla přespání. Ahmed ji ze zdvořilosti odmítl a poté si ke mně posteskl, že muslimové se k sobě umějí chovat dobře jen v zahraničí :-). Stejně tak se dal do řeči s rodinkou trávící čas na ulici, očividně toho neměli moc na práci. Byli z chudé vrstvy z Egypta, kteří si vylepšili život emigrací do Francie. A tady vylepšovali život i místním hlasitě vyhrávající hudbou na celé okolí a laserem ideálním pro svícení do očí, který nechali svými malými dětmi kmitat po okolí. Pak padla tma, ulice se téměř vylidnily, a my zůstali napospas městu hříchu.

Po nákupu na hlavní třídě jsme se rychle stáhli do přístavu. Následujících několik hodin bylo vážně utrpení. Člověku je zima a nemá se kam schovat. Mimo přístav jsme se kvůli bezpečnosti raději moc nedívali. Pospávání na lavičce asi ve 2 ráno přerušil podivně vyhlížející týpek, který do nás něco hustil arabsky. Když jsem na něj nereagoval a on se po chvíli dal na odchod, Ahmed se probral a dal se s ním do řeči v jeho jazyce. Muž byl z Alžírska a pochlubil se nám, že už jich jsou ve Francii milióny a že teď už patří země jim. Jsem rád, že teď bude slavná Francie patřit tak milým lidem :-).

Když v noci jedna ze skupin za sebou zapomněla zamknout dveře na molo, Ahmeda, který byl už notně zmrzlý, napadlo, že se zkusí podívat, jestli má některá z lodí otevřené dveře. S tím jsem nesouhlasil, a tak jsem zůstal sedět před molem, zatímco on na něj vnikl. Samozřejmě, jak už to v těchto situacích chodí, se po pěti minutách objevil hlídač se psem. Vstoupil na molo a zavřel za sebou. Zkoušel jsem ho prozvánět, ale už bylo jasné, že není kam utéct. Po chvíli ho už hlídač vyváděl ven a na otázku, co dělal, mi řekl, že hrál turistu, který zabloudil :-).

Ve 3 ráno už na ulici nebyla ani noha. Ani člověk, který předtím spal na vedlejší lavičce. Prostě nikdo, jen poletující papíry. Jako z post-apokalyptického filmu, kde po lidech zůstávají už jen tlející města. Jako scéna z „28 dní poté“. Bylo to opravdu strašidelné. Vlastně jsme byli docela podělaní strachy. Lidé se zde skutečně bojí vytáhnout v noci nohu. Kdyby na nás někdo vlítnul s nožem, nikdo nepřijde.

V pět ráno se otevřelo metro a my se tam běželi ohřát. Bylo to skoro za námi. Na letišti mi bohužel sebrali nůž, který jsem koupil v suvenýrech, a kterým jsem se chtěl bránit, kdyby k něčemu došlo. Výlet to byl pěkný a navštívená místa krásná, nicméně jsem se nemohl zbavit hořkého pocitu. V Marseille jsem viděl, kam může vést nekontrolovaná imigrace vzdálených kultur a že Evropu nejspíš čekají těžké časy.

Září 2013

VII. Barcelona

Do světa

Bylo nebylo. V tom kraji za devatero horami a devatero řekami, které neslo jméno Brno, žil kluk, který rád spával na peci. Bylo mu tam dobře, takže nebyl vůbec důvod pec opouštět. Až pak náhle jednoho dne ho napadlo, že si sbalí ranec buchet s tvarohem a vyrazí do světa. Tedy spíš bez toho tvarohu, protože ten by nejspíš neprošel letištní kontrolou.

AIESEC

Prolétl jsem organizace, které nabízely studentům „skutečné“ práce v zahraničí. Tedy takové, které nemají nic společného s restauracemi, sbíráním ovoce jakéhokoliv druhu nebo hlídáním dětí, které už vlastní rodiče nezvládají. Nejslušněji se mi jevila organizace AIESEC, která za vstupní poplatek umožní přístup do databáze zaměstnavatelů po celém světě. Tak jsem vysolil 5000,- a ponořil se do nabídek všech druhů. Myslel jsem, že to půjde jednoduše a do dvou týdnů seženu vysněnou práci ve vysněné zemi. Jenže realita je trochu drsnější.

V USA chtějí řidičské oprávnění, v Japonsku je třeba zemi okamžitě opustit v poslední den práce, v Anglii všude chtěli člověka na 12 měsíců a v Norsku dokonce na 18. Jenže já chtěl jen 3 měsíce, během letních prázdnin. V Kanadě mi odepsali jednou, a to ať pošlu školní známky. Mezi všemi těmi nabídkami jsem poslal jednu i do Barcelony. Nevěděl jsem ani kde to je, jestli to je Španělsko nebo Portugalsko, jestli to je nebo není u moře. Jižní země mě předtím vůbec nezajímaly a po Řecku jsem na ně ani neměl náladu. Ale moje šance vypadaly hůře a hůře a navíc nabízeli být tam pouze 3 měsíce. K tomu všemu mě neustále bombardovaly nabídky z Indie, Číny a Ruska, takže mi došlo, že tyhle země jsou až největší nouze.

Potom přišel email z Barcelony s odkazem na nějaký test. Prý ho mám zkusit zvládnout. 3 programátorské úlohy, 90 minut. Podobný formát jako na ACM, takže jsem věděl, která bije. Za 86 minut jsem měl hotovo a vyrazil do školy. Týden na to telefonát. Prý nějaký Avi z Hotel Ninjas, že jsem dosáhl nejvyššího skóre a jak se mi to vlastně povedlo. Nabídku, kterou jsem ani vyhrát nechtěl a chtěl na ni zapomenout, protože jsem stále trochu doufal, že pojedu třeba někam do Anglie. Prý se mám začít učit, protože za 3 týdny nastupuju do Barcelony. Hned po skončení telefonátu jsem běžel k počítači, abych nastartoval Google Earth a zjistil, kde vlastně ta Barcelona leží. Hlavně ať je u moře.

I moje okolí bylo trochu zaskočené. Nejlepší kamarád mě strašil, že Španělé jsou polocigáni a trochu pochyboval, že z toho vylezu bez újmy. V AIESECu nás na setkání varovali, že komunikace se Španěly je zdlouhavá a nespolehlivá, ať si dáme pozor. A já už si sám sebe představoval, jak se v horku probíjím tržištěm, kde pobíhají slepice a místní na mě pokřikují, ať si od nich nějakou koupím. To byla moje představa o této jižní zemi.

Každopádně jsem si udělal malý průzkum na internetu, co se tam dá čekat. „Hlavní evropské město krádeží, ale jinak bezpečno“ hlásalo několik stránek a já se rozhodl pro malý trik. Vložil jsem peníze do malých plastikových sáčků a ty schoval do svých bot. Při cestování jsem pak šlapal doslova po penězích.

Setkání s Ježíšem

Přišel den D. Z domu v Karviné jsem vyrazil ve 2 ráno, abych ve 3 chytil ruský vlak, kterým jsem dojel do Katowic. Autobus na letiště tam odtud jel až ve dne, navíc měli tehdy autobusové nádraží nově schované v podzemí, takže jsem se už začínal bát, že ho nenajdu. Letadlo letělo až kolem 12. Nechápu, jak letiště tak blízko Karviné může mít tak katastrofální spojení. V Barceloně už na mě čekala dvojice s nápisem AIESEC. Aleix a Jesús.

„Na toho ani nemluv, ten moc anglicky neumí“, varoval mě Aleix, když řídil auto z letiště do Barcelony. „Jo, nic jsme ti nenašli, takže u něj budeš teď pár dní bydlet, já si odjíždím na dovolenou“. „Počkej“, oponoval jsem, „AIESEC je přece povinen zajistit stážistovi ubytování, jaktože nemám kde bydlet?“. „AIESEC? To je hloupost, to ti namluvili kde?“ Hned se mi v hlavě vybavilo varování české pobočky, že to můžeme mít se Španěly docela těžké. Jak je však možné, že tady nesplní ani tak základní požadavek, jako je sehnat ubytování? Uvažoval jsem si pro sebe, zatímco jsem obdivoval palmy rostoucí všude kolem nás.

„Ty spát tady. Já ve středu jet pryč.“, říkal mi Jesús, zatímco mi stlal postel v pokoji u sebe v bytě ve městě Sabadell, kousek od Barcelony.  Jeho angličtina naštěstí nebyla úplně nepoužitelná. Společně jsme během následujících dní pochodili po Sabadellu a Barceloně, zatímco mi hledal ubytování. Ve středu ráno jsme měli jít na dvě prohlídky, z nichž jedna musela vyjít, protože odpoledne měl odcestovat na prázdniny domů. U prvního bytu jsme chvíli zvonili, ale nikdo nám neotevřel. Druhý musel vyjít za každou cenu. Tam nám otevřela podnájemnice a Jesús ji ještě musel přesvědčit, aby mě vzala i bez zálohy. V kapse jsem měl necelých 20000,- (nebo spíš v botě), přičemž jeden nájem vycházel asi na 8000,-. Zálohu jsem si nemohl dovolit. Poté ji ještě přesvědčil, aby mě vzala hned. Ještě během toho dne jsem se tam opravdu nastěhoval. Měl jsem štěstí, později si mi jeden kolega stěžoval, že hledá ubytování už dlouho, ale v angličtině nachází jenom podvody. Bez rodilého mluvčího se to nemusí zvládnout ani během několik měsíců.

Koncem června slaví Španělé svátek San Juana. Během něj se odpalují všelijaké ohňostroje a petardy. Ne však jako u nás. Lidé je tady hází na sebe, pod auta, na silnice, prostě všude. Já přijel rovnou doprostřed tohoto svátku. Barcelona tak připomínala válečnou zónu, kde se z různých uliček neustále ozývaly výbuchy. Jedna z mála věcí, které v životě vážně nepotřebuju vyzkoušet, je jít na oslavu na pláž, kde se vám v tlačenici lidí klidně může stát, že vám někdo pod nohy hodí raketu. Podle jednoho kolegy ročně přijdou během této akce tak 1 nebo 2 lidé o život při ušlapání. Vítejte ve Španělsku.

Práce ve Španělsku

1. července jsem nastoupil, jak bylo dohodnuto. Malý startup v malé místnosti o několika metrech čtverečních, kde kromě 4 lidí z této firmy seděl ještě jeden člověk ze své vlastní firmy. 2 firmy na ploše o rozloze kuchyně. Začátky vypadaly zcela jinak, než o rok později. Při skládání stolu jsem se dozvěděl, že jsme jen 2 vývojáři. Ten druhý pracuje ze svého domu v Indii. Můj pracovní proces právě začal a já znovu sebral práci někomu z těžce nezaměstnaného jihu.

Po týdnu se mě šéf ptal, jak to bylo s testem doopravdy. Doslova se mě zeptal, jak je možné, že jsem porazil údajně 53 programátorů z celého světa, včetně takových, kteří programují dlouhé roky. Chvíli trvalo mi přesvědčit ho, že jsem nepodváděl. Během pobytu jsem zjistil, že AIESEC stážisti se využívají jako levná pracovní síla, a proto s nimi spolupracují. Většina stážistů prý skončí v Indii, protože jinde je obrovský nával. Jeden kamarád to okomentoval, že spousta lidí by za stáž v Barceloně zabíjela.

Jednou se zmínili, že systém bude za půl roku s mou pomocí v dobrém stavu? „Cože? Jakého půl roku? Přijel jsem přece na poloviční dobu.“ Zjistil jsem, že ony nabízené 3 měsíce zadal vedoucí zdejší pobočky AIESECu špatně do systému. Šéfové mi tedy vyšli vstříc, i když šťastní z toho nebyli. A Dario dostal zprda. Ne naposled, protože to byl Španěl jako poleno.

Popravdě se tamnímu stavu ekonomiky ani nedivím. Za těch pár měsíců jsem narazil na několik věcí, nad kterými jsem jenom kroutil hlavou. Získal jsem pocit, že Španělé všechno odbývají, ale chtěli by za to několikanásobek toho, co by si vzal Čech. Kvalitně odvedená práce se tady moc nevede. Podvody typu pošlete peníze a my Vám obratem splníme každé vaše přání je tady na denním pořádku. I kamarádi, které si tady uděláte velmi rychle, vám naslibují hory doly, ale pokud mají začít konat, je to běh na dlouhou trať. A co se týče zaměstnatelnosti Španěla, téměř všichni, na které jsem narazil, studovali nějakou sociologii / filozofii / filologii. Ten jediný, co dělal nějakou strojárnu mi líčil, jak si udělal kapitánský kurz na loď a dostal k tomu jako odměnu 58 kreditů na VŠ. Tedy automaticky jeden rok bakalářského studia. Několik studentů si mi navíc stěžovalo na EU, jak kvůli nim povinně zavádí státnice a záverečné práce. Hrozná a zlá Evropská unie. Zaměstnejte pak lidi, kteří vidí VŠ jen jako jednu velkou chlastací párty a prakticky nic si z ní neodnesou.

Majitel bytu je učitelem angličtiny na střední škole. Angličtina mu moc nešla. Měl docela problémy při mluvení, navíc mnohdy nevědomky přeskočil do španělštiny. Moje spolubydlící na tom byla o něco lépe. Na vysoké studovala anglickou filologii a dalo se s ní v pohodě domluvit. Jinak obecně úroveň učitelů angličtiny je zde velmi nízká. Všichni se ji učí, ale málokdo ji umí použít. Trochu mě zaskočilo, když mi jedna holka z AIESECu říkala, že její sestra na vysoké studuje informatiku, ale anglicky neumí. V tomhle oboru to nechápu. Moc použitelná asi taky nebude.

Stejně jako nechápu, že v srpnu si všichni tady berou dovolenou. Zavřeno měla i většina restaurací. Zrovna v měsíci, kdy se dalo na turistech docela vydělat a kdy se v domech prostě jen dalo pustit klimatizaci. Naše kancelář fungovala v celém několikapatrovém inkubátoru jako jediná. Možná to bude tím, že jsme neměli španělské zaměstnance. Kromě nás tam bývali už jenom dva vrátní a jeden uklízeč. V budově o kapacitě tak 40 firem.

Naše kancelář svátky neslavila. Ostatní ano, takže obchody bývaly zavřené. Když jsem jeden den zůstal hladový, tak jsem si našel seznam španělských svátků, abych měl přehled a mohl si příště nakoupit dopředu. Následující týden, kdy svátek být neměl, bylo v pondělí znovu zavřeno. Po víkendu, takže mě hlad v práci trápil celý den a celou noc. Byl to svátek Katalánska, kdy lidé slavili a současně propagovali, aby se odtrhli od Madridu. Prý jim nedává moc peněz. Našel jsem si tedy seznam katalánských svátků, aby se situace s hladem už znovu neopakovala. Následující týden zase všude zavřeno. Už jsem pěnil. Prý nějaký lokální barcelonský svátek. Vážně, vycházelo to, že každý týden bylo něco a pracovalo se tedy jen 4 dny v týdnu. Časem jsem přišel na to, že si člověk v takové situaci může zajít do večerky provozované muslimy. Ti mají z náboženských důvodů právo nedodržovat státem nařízené dodržování volna :-).

Aby se zabránilo vykořisťování stážistů zaměstnavateli, bylo potřeba peníze nejdříve poslat na AIESEC, kteří to poté vypláceli dále. Protože však šéfové nebyli Španělé, posílali mi peníze pravidelně na konci měsíce. Získat je však potom od španělského AIESECu už bylo o nervy. Výmluvy typu „účetní se na to ještě nepodíval“ nebo „dnes se Dianě roznášet nechce“ byly úplně normální. Jednou jsem díky tomu měl za 4 dny jen jedno jídlo, které mi ještě koupil vedoucí jejich pobočky Dario a sliboval při tom, že dohlédne na jejich účetního. Nejdrsnější hladovka mého života.

Dvakrát jsem se nechal Dariem pozvat na meetingy jejich pobočky (ty má AIESEC v Barceloně celkem 3). To, co jsem viděl, bylo jak z nějaké komedie. Místo řešení problémů (třeba proč si jejich účetní chrápe týden v posteli, když jsou výplaty), diskuze nad procesy (co by se dalo zlepšit) nebo papírování si sedli do kruhu a vedoucí je vyzýval, aby všem ostatním řekli, proč je AIESEC nejlepší věc na světě, jak jim to změnilo život a proč jsou dohromady nejlepší z nejlepších. Došlo i na fixy a papíry pro všechny. Po dvakrát dvou hodinách reálný přínos nula, jen se vždy poplácali po rameni, jak jsou skvělí a šlo se domů. Španělský masakr motorovou pilou. O práci jen mluvit, ne ji nedejbože dělat :-).

Úřady a pošty byly otevřené zhruba 5 hodin denně. Pokud pracujete ve Španělsku déle než 6 měsíců, musíte to nahlásit příslušnému úřadu. Ten mi několik Poláků popisovalo jako místo, kam přijdete a zařadíte se do několikahodinové fronty ve vaší pracovní době. Když přijdete na řadu, úřednice vám řekne, že formulář je špatně, protože tam někde chybí nějaké nesmyslné číslo a pošle vás ho sehnat. Neřekne však co všechno je špatně, musíte chodit znovu a znovu. A znovu. Jeden Polák říkal si stěžoval Dariovi, že už tam byl 4x a že chce, aby tam šel příště s ním, protože jít tam po šesté už rozhodně nehodlá. Ten ho odbyl a začal zesměšňovat tím, že je jak malé zatoulané štěňátko. Jeden polský pár mi popisoval, jak si na úřadě vystáli tuhle frontu a úřednice jim pak zavřela přepážku (je tam jedna na všechny). Bezradně tam pak půl hodiny čekali, načež se úřednice vrátila s taškami ze supermarketu a začala je obsluhovat. Inu, pětihodinová pracovní doba je ve zdejším počasí asi taky hodně.

Ke konci jsem se už každým kouskem těla těšil na Čechy a Česko. Tady si neustále stěžují, jaké mají problémy a jak by jim mělo Německo / někdo jiný pomoct, ale nevidí za úspěchem dřinu. Nemají ani proč. Sami totiž věří, že jsou pracovití jako zbytek Evropy a jako líné vidí své krajany v Andalusii (jih Španělska). I proto by se chtěli od zbytku země odtrhnout. „My jsme Evropa, nebudeme ty lenochy nepatřící do Evropy přece živit“. Nikdy jsem neviděl žebrat tolik lidí jako tady. Nikdy jsem neviděl tolik transparentů s nápisem, že už několik dní nejedli, ale kopec Tibidabo ve třímilionovém městě byl úplně obsypaný ostružinami, které nesbírala jediná živá duše. Taková je bohužel zdejší mentalita.

Moře a jiné dobré vzpomínky

Jestli mi něco z Barcelony hodně chybí, tak je to právě moře. Pláž jsem měl 45 minut od domu, 15 minut od práce, a tak jsem některé večery šel na molo, sedl si na krychle čouhající z moře na jeho konci (tam všudypřítomní a vlezlí prodavači pochybných piv nevlezli) a zaposlouchal se do mořského příboje. Bylo to velmi uklidňující.

Občas jsme podnikali s jinými stážisty společné akce. Se Španěly to však bylo těžké. Na jednom domluveném srazu jsem zklamaně odešel, když se 30 minut nikdo neukazoval. Na druhém jsem náhodou zůstal hodinu, protože se tam dělo něco zajímavého, načež potom dorazili i ostatní. Jeden z nich mi začal vysvětlovat, že když se řekne sraz v 11, tak se teprve vstává. Ostatní měli podobné zkušenosti, takže jsme se rozhodli Španěly ze svých akcí vynechávat. Jeden den jsme se třeba vydali s Poláky a Američany do Codornieu, největšího producenta vína Cava na světě, a pak do továrny na čokoládu (Oompa Loompy nám nechtěli ukázat, snažili se nás přesvědčit, že používají stroje). Jiný den zase s Egypťanem a Maročankou po městě a do restaurace. Nejraději jsem ovšem měl, když ke mně přijížděli kamarádi.

Konečně dorazili Lukáš a Ivoš. Společně jsme prolezli většinu zajímavých věcí v tomto městě. Park Güell, kde je pěkný výhled na celé město. Zpívající fontány u Montjüicu s olympijskou vesničkou, kde jsme se smáli tomu, že si Španělé udělají eskalátory i na horu, jen aby nemuseli šlapat. Sagradu Famílii jsme viděli jen zvenku, protože se nám nechtěla stát fronta. Já osobně měl ale nejraději výlet na Montserrat (nahoru pěšky) s přilehlým přírodním parkem, kde jsme občas mysleli, že uklouzneme a bude po nás nebo gotickou čtvrť Barcelony v noci. Ta je opravdu kouzelná. Dokonce se mi o ní zdál sen, pár dní před příletem. Než jsem tušil, že vůbec existuje.

Ten sen probíhal asi tak, že jsem s kamarádkou v noci procházel úzké uličky nějakého opravdu historického místa. Když přiletěla Míša, musel jsem jít tomuto snu naproti. Gotická čtvrť schovává kromě katedrály jedno malé náměstíčko s kašnou, připomínající zdejší občanskou válku. Na kašně v pátky a soboty sedávají kytaristé, kteří vybrnkávají pomalé tóny nějakých místních písní. I takhle jsem si tuto zemi představoval, a i proto jsem si právě tohle místo tak zamiloval.

V Brně jsme chodívali každý týden v osmičlenných týmech na hospodské kvízy. Jediná žena v našem týmu se jmenovala Julia. Jeden večer, právě když jsem se chystal spát, jsem probudil počítač z krátkého spánku, protože jsem ještě něco zapomněl. Najednou zpráva na Facebooku. V jednu ráno přišel od Julie dotaz, jestli jsem ještě v Barceloně. Zjistil jsem, že je jednu zastávku metra ode mě, tak jsem ji vyzval, ať někam vyrazíme. U jejich rodičů jsem si tak vysloužil pověst pařmena a potenciálního neslušného člověka.

Jeden den jsem však odcházel z práce a po dvou blocích si to někdo s velkými slunečními brýlemi a rozpřaženýma pažema kráčel přímo ke mně. „Čau!“. Byla to ona. Za ní její rodiče. Už jsem nebyl pařmen a bezmála drogový dealer. Najednou nebyl problém ji pustit se mnou ven. Společně jsme tak navštívili třeba chudinskou čtvrť Turó de la Rovira, kde jsou ještě pozůstatky slumů z 20. století a odkud je z nejvyššího bodu krásný výhled na celé město. S rodinným příslušníkem Romanem jsme prošli místní oceánarium, kde si můžete vyfotit obří žraloky zespodu nebo se k nim i potopit.

Závěr

Když to hodnotím zpětně, bylo to tam fajn. Ale do Brna jsem vracel po 3 měsících více než rád. Zde bylo neustále horko, vzduch byl plný prachu z toho, jak skoro nikdy nepršelo. Navíc jsem bydlel hned u čtyřproudé silnice, takže jsem musel na noc zavírat okna a spát tak ve více než třicetistupňovém vedru. Tady totiž nebylo chladno ani v noci.

Většina lidí si Barcelonu hodně pochvaluje. Jenže oni tam přijedou jen jako turisti, vidí všechno pozlacené a po jednom, dvou týdnech odjedou. Život zde však rozhodně není lehký, což dokazují hordy žebráků na ulicích, v metru, tramvajích, prostě všude. A ne jenom nějací bezdomovci, ale i sedmdesátileté babičky si tady klidně sednou s kelímkem na celý den na zem. Na druhou stranu třeba mým kolegům Honzovi nebo Moritzovi (taky AIESEC) se tady zalíbilo natolik, že v Barceloně už zůstali.

Šéfové mě ještě přemlouvali, ať zůstanu, že prý jsem jejich vývoj o dost zrychlil. Že prý mi dají o hodně vyšší plat. Nakonec jsme se dohodli aspoň na home office s polovičním úvazkem s tím, že mi čas od času zaplatí letenku, abych u nich třeba 2 týdny pracoval. Ale o tom bude až některý z dalších příběhů.

Léto 2013

VI. Londýn, Oxford

Země zaslíbená

V lednu se místa v letadle prodávají špatně, takže když jsem narazil na letenku do Stanstedu za 200,- tam a 1000,- zpátky, nemohl jsem odolat. Spát jsem měl u sestřenice mé mamky, se kterou si dopisuje, takže jsem vídeňský problém přenocování na ulici už nemusel řešit. Anglii jsem chtěl vidět už dlouho. Poznat zemi, která byla spolu Francií kolébkou dnešní „západní“ kultury. Byla to pro mě něco jako země zaslíbená, něco, co musím určitě vidět a zažít. A tak 29. ledna konečně nadešel den, kdy jsem seděl v letadle RyanAiru a s velkými očekáváními jsem se těšil na cílovou destinaci.

Let úplně klidně neprobíhal, kolem mně se rozesadilo asi 6 „typických“ fotbalových fanoušků. Na palubu lezli už poměrně opilí, hlasitě hulákali, a opětovné varování, že se kvůli nim neodlepíme od země stejně vyznívalo naprázdno, protože anglicky snad neuměli ani „Dobrý den“. Do chudáka holky, která seděla vedle mě, pořád něco hustili. A já si několikrát vyslechl „Harry Potře, to je tvoje holka?“ :-). Navíc byla bouřka a letadlo skákalo jak přes překážky. Člověku nezbývalo než doufat, že to bude brzy za námi. a neskončíme na hřbitově.

Konečně jsme dosedli. Ještě najít autobus, který nás další hodinu a půl vezl do Londýna a poté vlak do Readingu 50 km za Londýnem. Bylo asi jedenáct v noci a příbuzní už mě očekávali. Chtěl jsem to tedy najít co nejdřív. Jenže to se ukázalo nebýt tak jednoduchým úkolem, protože skoro všechny ulice mají v názvu Queen nebo King a liší se jen nepatrně. Není těžké je spolu zaměnit. Navíc v Readingu se mi zdálo, že ulice mají své názvy vyvěšené málokdy a v poslední fázi hledání jsem musel do každé odbočky osobně, kde jsem pak domy porovnával s tím, co jsem viděl doma na počítači na Street View. Hned potom, co se mi podařilo přejít řeku, která má most co pár kilometrů. Dorazil jsem v jednu ráno. Inu, moc si to v té Anglii neulehčují.

U příbuzných jsem mohl zůstat dvě noci, protože poté odjížděli na Slovensko. Tu poslední jsem měl zařízený hostel v Londýně. Anglie se mi při denním světle velmi rychle zalíbila. Byla to sice stále Evropa, ale všechno vypadalo tak nějak jinak. Domy místo paneláků, tráva definující samotnou zelenou a historie dýchající ze všech stran.

Oxford, město mezi městy

Po pár hodinách už nebylo v Readingu co dělat. Je to takové průměrné anglické město, žádná Mekka turismu. Když jsem už podruhé došel na hlavní vlakovou stanici, která je vedle té autobusové, napadlo mě se podívat, kam ty autobusy jezdí. Oxford? Že by tady všechno bylo tak blízko? Nemohl jsem tomu věřit, tak jsem se hned zeptal, jestli jde o město nebo jen nějakou pobočku slavné univerzity. Prý je to město. Bylo tedy rozhodnuto, jede se do Oxfordu.

Po cestě jsem se z okna autobusu mohl kochat klidným a věčně zeleným venkovem. Po hodině a něčem malém jsem konečně dojel ke stanici vedle nějakého hřiště. Skoro jsem dostal pocit, jako bych se ocitl ve světě Harryho Pottera. Tamní architektura, studenti a vůbec celková atmosféra společně vytvářeli magický zážitek, na který se těžko zapomíná. 11 liber se mi sice za výletní autobus dávat nechtělo, ale řidič mě alespoň obdaroval mapou města s vyznačenými památkami a tak jsem si trasu prošel pěšky. A stálo to za to. I když se mi na fakultu teoretické fyziky a astrofyziky propašovat nepodařilo. Že jsem se nejprve zeptal na vstup na recepci, místo abych proklouzl nejspíš sehrálo svoji roli, ale s určitostí to říci nemohu :-). Večer mě příbuzný skutečně zaskočil otázkou: „Víš, že se v Oxfordu natáčel Harry Potter?“. To vysvětlovalo mnohé, kouzlo tomu místu rozhodně nechybělo a mně naprosto učarovalo.

Za bradavickým expresem

Druhý den jsem věnoval Londýnu. Přemýšlel jsem, jak si to dobře rozvrhnout, abych z toho jediného dne v britské metropoli něco vytřískal. Koupil jsem si celodenní lístek a jal se realizovat partyzánskou válku. Vyskočit z metra, vyfotit památku a skočit zpět. Šlo to překvapivě velmi rychle, takže po několika velkých úlovcích jsem se mohl od metra trochu vzdálit a užít si londýnské ulice. Tohle město už nebyla taková pohoda jako ty předchozí. Přeplněné metro, přeplněné ulice, hordy otravujících žebráků (snad jsem pro tu indickou rodinu skutečně nebyl poslední naděje a vážně je neposlal na smrt) a pravé anglické počasí byli velmi vzdálené klidnému Oxfordu. Snažil jsem se však nenechat se vyvést z míry a užít si i tento den.

Anglické počasí je kapitola sama o sobě a jistě by se o něm daly napsat stohy prací. Ne zcela bez důvodů mnoho Britů emigruje do Austrálie. Než jsem vlezl na Tower Bridge, slunce stále svítilo. Uprostřed mostu se docela slušně rozpršelo a moje zimní bunda dostávala zabrat. Na konci mostu jsem se otočil a než jsem ho přešel zpět, slunce se na nás už zase usmívalo. V Oxfordu bylo počasí více kontinentální, neboť se nachází zhruba uprostřed mezi levým a pravým okrajem ostrova a i když tam byla docela zima, počasí bylo aspoň stabilní. Ale ani tam není ten leden jako ten český, protože jsem každou chvíli viděl lidi jen v kraťasech.

Vrcholem dne byla návštěva nádraží King’s Cross, od kterého jsem si sliboval nalezení slavného nástupiště 9¾. Nejenže jsem ho našel, ale prošel jsem jím i na druhou stranu :-). Pak jsem si ale uvědomil, že brzy mi začíná nový semestr v mé mudlovské škole, tak jsem se raději vrátil zpět. Alespoň jsem si odnesl suvenýr z tamního obchodu. Otevřeli ho teprve nedávno, takže nabídka předmětů zatím nic moc (opravdu měli nebelvírští fialové kravaty?), ale šála stála za to. V zimě stoprocentní vlna opravdu zahřeje.

Mise „Záchod“

Největší a neustávající bitvou celého dne však nebyly výše zmíněné faktory, ale zcela obyčejná lidská potřeba vykonat jisté záchodové funkce. Z Vídně jsem byl zvyklý, že záchod najdu na skoro každé stanici metra, tady však buď nebyly nebo se honosily cedulkou „Zavřeno z důvodu vandalismu“. Cestou na Greenwich a okukování větších stanic metra jsem na ulici konečně našel záchod na peníze. To už jsem se skoro svíjel v křečích. Ale ejhle, chce to drobné, které jsem u sebe neměl. Nevadí, vedle je obchod, rozměním to tam. Automat mi vrací drobné z nákupu, které jsem napočítal tak, aby mi akorát vyšly, a já rychle dobíhám zpět. Jenže v té chvíli jsem si všiml cedulky na záchodě, že minimum na vhození je vyšší, než některé mince, které mi automat vrátil. S pocitem naprosté rezignace jsem to tam přesto zkusil naházet a záchod se naštěstí slitoval.

Vítězství trvalo pouze asi 2 hodiny. Po návratu do centrálního Londýna se měchýř ozval znovu. Naštěstí už padla tma a po focení Buckinghamského paláce jsem si mohl ulevit. Ne na palác, ale park, který byl hned vedle. Zvítězil jsem i podruhé a naštěstí nedopadl jako kamarád v Maďarsku, kterého hned po močení odchytila policie a kromě pokuty si zažil i důkladnou prohlídku celého auta :-). Do třetice se za hodinu ozvalo volání „velké“.

Spěchal jsem zpět k hostelu, který jsem neúspěšně hledal už 2 hodiny předtím. Tentokrát jsem ho našel. Moje mapa nevyznačovala ulici Queensberry Place, pouze Queensway nebo jak to bylo, která byla hned vedle. Na Queensway jsem hostel pochopitelně nenašel, tak jsem to předtím vzdal. Tentokrát jsem oběhl celý blok a svoje místo našel. Nicméně už bylo 10 večer, na noc měli očividně zavřeno, a nevypadali, že se někoho chystají vpustit dovnitř. Rozhodl jsem se tedy vrátit směrem na letiště a po cestě metrem zase zkoušet velké zastávky. Na Westminsteru už jsem to nevydržel a zeptal se ochranky, kde bych mohl vytoužený záchod najít. Ten se na mě podíval a odpověděl: „Po jedenácté už ne.“ Bylo 23:03. Na přestupní stanici na autobus (Liverpool Street) jsem s úlevou zjistil, že zde mohu své mučení ukončit. Člověk by nevěřil, jaká muka může zažít s něčím tak triviálním, jako je lidská potřeba, v tak slavném a civilizovaném městě jakým je Londýn. Po následných 10 hodinách na letišti byl můj pobyt u konce a nastal čas návratu do Brna. Na Anglii však vzpomínám velmi rád a troufl bych si i říct, že zatím (2016) je to moje nejoblíbenější místo, které jsem navštívil. Tuto zemi mohu jen doporučit, je však třeba podívat se i dál než za Londýn.

Update 2016: Anglie se postupně zbavuje všech svých veřejných záchodků. Rozklad civilizace popsaný v Asimově Nadaci zde právě dostoupil do další fáze :-).

Leden 2013

V. Krakov

Nulová šance

Na Krakov jsme ani moc času neměli, takže jsme z něj mnoho neviděli. Kromě wawelského hradu a faktu, že jsme byli ubytovaní v úplném centru. A přestože byl hotel pouze dvouhvězdičkový, měl vyšší kvalitu, než hotely které jsem navštěvoval v budoucnu i s mnohem vyšším hodnocením. Ubytování v Krakově je prý obecně na velmi vysokém standardu (četl jsem to kdysi v článku nazvaném „Top 10 míst s nejlepšími hotely“). Tenhle výlet byl však zajímavý z jiného hlediska. Zakusili jsme takřka filmový scénář, kde se naprostí outsideři navzdory všem očekáváním dostanou až na vrchol, aniž by pořádně věděli, jak se jim to vlastně podařilo. Ale pěkně na začátek.

Rok co rok se koná soutěž v programování s názvem ACM, která je pravděpodobně nejprestižnější akcí svého druhu. Firmy jako IBM a Google ji financují za účelem hledání nových talentů do svých řad. My se jí sice účastnili každý rok, ale bylo to jen z hecu, nijak jsme se na ni předem nepřipravovali. Kamarád studoval na VŠB, konkurence tam nebyla nijak vysoká a my aspoň mohli mít dobrý pocit z toho, když jsme se umístili v rámci této školy dobře. Běžně jsme tam bývali 4. nebo 5. Se supergéniem Martinem Raszykem jednou dokonce první. V kontextu všech týmů z ČR a SR je ale VŠB slabota. Protože 4. místo tam znamenalo třeba 50. místo z 90 týmů celého Československa a i s Martinem jsme byli až 10., přestože jsme na VŠB nechali ostatní daleko za námi. Přední místa pravidelně zabírala Karlova a Masarykova univerzita, což byla meta pro nás naprosto nedosažitelná. Zde se hraje úplně jiná liga. Bylo to, jako když nějaký klub z Horní-Dolní pokukuje po Spartě.

O rok později jsme si chtěli naši „pánskou jízdu“ zopakovat znovu, když mě zaskočila nepříjemná zpráva. Kamarád studující na VŠB si spletl datum soutěže a koupit si do Ostravy z Erasmu nový lístek by ho vyšlo celkem draho. Soutěžit na této škole tedy nadále nepřipadalo v úvahu. Když to slyšel druhý kamarád, zalekl se, a vycouval z toho taky. A protože je soutěž tříčlenná, zůstal jsem den před uzávěrkou registrace sám. Bez týmu a bez možnosti soutěžit na „lehké“ škole. Soutěžit na samotné Masarykově univerzitě navíc znamenalo celkem velkou šanci se akorát ztrapnit. Najednou bych musel hrát vysokou ligu. Já se však vzdávám jen velmi nerad. I když jsou šance takřka nulové.

Kůň a šachovnice

Před koncem registrace jsem měl už jen jednu přednášku. Přišel jsem tam a zeptal se spolužáka, jestli má o víkendu co dělat. Po negativní odpovědi, jsem mu oznámil, že jsem ho právě kvalifikoval na člena týmu v programátorské soutěži. I když se zdráhal, naverbování spolužačky stejným způsobem ho nakonec přesvědčilo.

V pátek odpoledne jsme dorazili na místo soutěže, pořádané člověkem, který si na to cvičil své lidi celý rok. Když jsme vstoupili do místnosti, tak se nás zeptal, jestli jsme tam správně, že jim tam právě probíhá soutěž. 6 týmů sedících už v místnosti bylo složeno ze studentů, které si na tuto akci připravoval. Naše odpověď byla, že víme kde jsme a chtěli bychom soutěžit. Ano, mezi ostřílenými matadory Masarykovy univerzity. Já s lidmi, které jsem „sebral z ulice“.

Abych to uvedl na pravou míru, mí spoluhráči nebyli nezkušení. Spolužák byl cvičícím v jazyce C a spolužačka nadaná v matematice. Dostali jsme testovací zadání s úlohou, za jak dlouho je schopen král doskákat na nějaké pole na šachovnici. Tahle úloha je triviální, ale dala tušit, jaké bude zadání na ostrém kole. Navrhl jsem tedy, abychom si doma udělali verzi s koněm, protože na soutěž je možné si přinést jakékoliv tištěné materiály. Spolužák se toho chopil a další den přinesl tuto stále ještě jednoduchou úlohu vytištěnou na 4 papírech A4. Pak že jazyk C není dementní. No a na ostré soutěži se tato úloha samozřejmě objevila.

Během 30 minut jsme měli hotové 2 úlohy, což nás posunulo do předních pozic. Byli sice velmi jednoduché, ale mezi námi se dostavila euforie. Díky této „prozřetelnosti“ jsme byli schopni držet krok s předními pozicemi, což zvedlo naši morálku. Během dalších dvou hodin se vyřešila i 3. úloha. My však začali pomalu ztrácet. Kéž by se nám povedla vyřešit ještě 4. úloha. Mezi 4. a 5. hodinou, po které už soutěž končí, se výsledková tabulka zmrazila. Takže jsme neviděli aktualizace. Už jsme na tom nebyli nejlépe, a tak jsme doufali, že se zadaří tu 4. úlohu vyřešit. Postupují jen dva nejlepší týmy z univerzity. A my už byli podle zmraženého skóre 3.

A pak, chvíli před koncem, nám systém akceptoval i 4. úlohu. Snad to však bude stačit. Nevěděli jsme, jak jsou na tom ostatní, protože skóre je už v poslední hodině neaktualizované. Brzy na to soutěž skončila a byl odhalen závěrečný verdikt. Byli jsme druzí na škole a pátí mezi oficiálními týmy v celém Československu. Mohli jsme slavit. Postup do středoevropského kola byl jistý. Navzdory všem pravděpodobnostem.

Kamarádka bohužel před dalším kolem onemocněla, a tak jsme tam jeli výrazně oslabení. V Krakově jsme vyřešili už jen dvě úlohy a skončili asi 50. ze 70. To ale nevadí. Hlavní je, že jsme byli při tom. Například Google nám poslal formuláře, kde jsme měli zaškrtnout, jestli máme zájem o případné budoucí nabídky z jejich strany. Zkušenosti získané z této soutěže se mi navíc hodily v budoucnu, při přijímacím řízení do Barcelony. Perličkou je, že druhý kamarád, se kterým jsem se dříve zúčastňoval na VŠB, byl nyní v prváku na Karlově univerzitě, takže ho naverboval jiný tým, se kterým skončil v prvním kole první. Tedy o 4 místa lépe, než my. Takže jsme postoupili oba, ale až když jsme byli odděleni. Některým párům nesvědčí být spolu :-).

Listopad 2012

IV. Chalkidiki

Novodobé otroctví

Před časem jsem v časopise četl o špatných podmínkách dělníků v Soči. Práce dvanáct hodin denně, sedm dní v týdnu za plat v přepočtu 10000,- měsíčně. Navíc s tím, že jim sebrali pasy. No kromě těch 12 hodin denně jsem si zažil to samé. Stejné pracovní nasazení, stejný plat. A jako bonus ubytovaný v plesnivém sklepě. Není divu, že to jeden můj kamarád nazval novodobým otroctvím. Ale raději bych to měl vzít pěkně od začátku.

Měl jsem po státnicích a tak jsem uvažoval nad dalším „výletem“ s tím, že by nebylo špatné si do dalšího ročníku něco přivydělat. Začal jsem tedy na internetu pátrat po takových těch pracích pro studenty typu sběr jahod v Anglii. Po pár dnech se objevila kamarádka s tím, že její sestra jede už podruhé pracovat do Řecka a že jsou stále otevření novým lidem. Nevypadalo to špatně. Pokud se tam její sestra vracela, měl jsem za to, že se vyhnu realizaci nějaké strašidelné historky o prázdninových brigádách. Podařilo se mi tedy uzavřít se zprostředkovatelem kontrakt na 6 týdnů a natěšený odjel autobusem do Soluně.

Na místě nás vyzvedl muž, který nás ještě odvezl dalších asi 80 km do hotelového komplexu daleko od nějaké další civilizace. Tam nám pobrali pasy a hned nás nechali podepsat novou smlouvu, samozřejmě už v řečtině. Atmosféru už jen trochu kazil fakt, že místo nože na podpis vlastní krví jsme dostali obyčejné propisky. Poté nám byla přidělena práce. Ti atraktivnější šli pracovat na venkovní bar, zbytek do restaurace, kde jsem skončil i já. Nafasovali jsme uniformy a mě odvedli do plesnivého pokoje ve sklepě, kde jsem bydlel ještě s jedním polským párem. Pokoj byl rozdělený na dvě části pomocí záclony, jenže větrák starající se alespoň o nějakou cirkulaci vzduchu byl pouze jeden. Aby toho nebylo málo, sestra kamarádky nám sdělila, že se vrátila, protože byla donucena jet na nějakou brigádu svými rodiči a jinou nenašla. Naši noví kolegové jenom kroutili hlavou, jak by se někdo soudný sem ještě dokázal vrátit. Hned ten den večer jsem měl první směnu a tedy i příležitost konečně zjistit, co tím mysleli.

Práce se skládala z přípravy / úklidu stolů po jejich použití a nošení pití zákazníkům. Naštěstí alespoň jídlo si hosté nabírali sami. Kdo by ale čekal klidnou a kulturní práci v restauraci, byl by za prvních 10 minut vyveden z omylu. Každý den nás bylo zhruba 12 na 1200 strávníků s tím, že jsme pracovali ve dvojicích. Když někdo dojedl, byla potřeba rychle odnést nádobí a připravit stůl pro další hosty, kteří se na něj už netrpělivě drali. Navíc samotný způsob jezení měl do kultury daleko. Byla to jídelna, ne restaurace. A prakticky pořád jsme nestíhali, přestože jsme u toho běhali. Na oplátku jsme si často fasovali nadávky a hrubé chování od hostů. Převážně těch ruských, k tomu ještě dojdu. No práce tedy nic moc.

Program na každý den vypadal následovně: Ráno snídaně pro nás, šichta dvě hodiny, pauza asi hodina, oběd pro nás a další dvouhodinová šichta na oběd. Naštěstí po obědě jsme měli tři hodiny volno, které jsme trávili na pláži. Pro nás byla vyhrazena pláž kousek dál od té hlavní, kde se směli koupat jen turisté. Zatímco se tedy turisté mačkaly hlava na hlavě, kousek od nich jsme se koupali my se spoustou místa na rozdávání. Pak večer. Ten býval nejhorší, šichta trvala něco přes 4 hodiny, podle toho, jak rychle se poté podařilo uklidit a umýt nádobí. Ono umýt tisíce talířů a příborů taky chvíli trvá. Pozdní večeře a spát, další šichta čekala.

O Rusech a lidech

Naprostou většinu hostů tvořili Rusové a Němci. Jiné národy tady tvořily naprostou menšinu. I když o těchto dvou národech koluje spousta historek, nechtěl jsem je hned odsoudit předsudky a teprve potom přicházet na správný chod věcí. Přistoupil jsem k nim jako k listu čistého papíru. Nicméně už velmi záhy jsem měl zjistit, že takový běžný Němec a běžný Rus se chovají velmi odlišně.

Když člověk přišel ke stolu, ze kterého právě odešla skupina, dalo se poznat, který z těch dvou národů tam jedl. Rusové měli ve zvyku si vzít pečivo a oddrobovat ho po malých kouskách, navíc bez talíře. Ani si moc nedávali pozor, aby to padalo aspoň na ten stůl, takže na zemi kolem jejich stolů bez neskutečný bordel. Naproti tomu Němci se velmi snažili, aby na zemi nic nebylo. I pokud vzal německé děti na večeři animátor místo rodičů a že jich jeden míval i třeba 6, byl by je za dělání bordelu napomenul. Zažili jsme dokonce jednu německou dámu, i když to už je extrém, která po sobě vždy perfektně uklidila a pronášela u toho větu: „jako bych tu nebyla“ :-) . Pravidla obecně jsou u Rusů vesele ignorována, a nezastaví je třeba ani výslovný zákaz o nekrmení želv v ruštině. A pokud Rusovi něco nešlo, samozřejmě to byla chyba naše.

Spřízněná duše

I přes kulturní, teplotní a pracovní šoky se objevila i řada světlých míst. Večerní i denní procházky po skalách u moře jsou nezapomenutelné. Jestli se mi něco na kultuře země líbilo, tak i hodinové večeření s konverzací u jednoho stolu s ostatními zaměstnanci. Jako jedna velká rodina. Většinou to byla jen nezávazná konverzace, ale na některé rozhovory nezapomenu. Například když mi jeden večer kolega nabízel bílé maso za „pouhých“ 50€, což byla jeho bokovka nebo když se mě big boss snažil přesvědčit, že Aristoteles je největší myslitel dějin a všechny jeho výroky jsou pravdivé. „Chari potter, read Aristoteles. Chi was always right. (řecké h se čte jako české ch)“ Mezi big bossem a řadovým zaměstnancem byly dvě úrovně a v restauraci měl tedy nejvyšší slovo. Proto mě překvapilo, když se svěřil, že studoval tělocvik a filozofii, z čehož má dokonce doktorát. Ono ale vůbec Řekové jsou velmi hrdý národ neustále se dovolávající na své úspěchy v minulosti. Tím si i odůvodňují, proč by se na ně celá Evropa měla skládat (to je tady nejspíš obecný názor). Vtipné na tom celém je, že to ani nejsou jejich úspěchy, protože současní Řekové jsou potomky těch původních jen z malé části, jelikož imigrace z východu v minulosti prakticky nahradila původní vyspělou populaci.

Největším světlým bodem však byla Anastasia. Zrovna se chystala jít studovat genetiku na univerzitu, a tak si přivydělávala, protože pocházela z chudé rodiny, která do Řecka přicestovala za prací. Ostatní kolegové však byli buď studenti turismu a hotelnictví nebo lidé, kteří neměli vysokou kvalifikaci a v krizí zmítané zemi nenašli práci. Neměla tam tedy moc lidí, se kterými by si nemusela povídat o tom, co měla Britney Spears k obědu. Pod záminkou toho, že chce poslouchat „příběhy o fyzice“ jsme se velmi rychle spřátelili. Během pár dní jsme za jasných nocí chodili pod hvězdami a povídali si. Pravděpodobně si toho všimli i ostatní, a tak jsme dokonce byli spárováni do pracovní dvojice. V práci Anastasia mluvila s ruskými hosty rusky a ti ji na oplátku nechávali nějaké spropitné, o které se vždy poctivě dělila na půl. Jednou nám takhle nechali dvě žvýkačky :-). Byly to velmi šťastné okamžiky. Bohužel to už brzy mělo skončit.

Společenské boty, které jsme museli do práce povinně nosit, nebyly na běh příliš stavěné. Kromě únavy a neustálé žízně (v práci jsme neměli povoleno pít nápoje, které jsme nosili hostům, k pitné vodě tam byl ale obecně špatný přístup — voda z kohoutku je v těchto místech nepitelná) se po týdnu přidala nepříjemná bolest kosti na chodidle, která se rychle zhoršovala. Bylo to nevyhnutelné, musel jsem odejít. Sice jsem se bál, že mě za to šéfové prodají na orgány, ale noha se nepříjemně zhoršovala, a to jsem tam byl jen týden. Trochu jsem doufal, že se mi zúročí moje snaha se všemi vycházet dobře. Když jsem došel na recepci a řekl jim, aby mi zavolali kompetentní osobu, měl jsem trochu nahnáno. Jeden z nich mi řekl, abych zůstal kde jsem a vytratil se někam dozadu. Byl to navíc ten, který mi asi dva dny předtím nabízel nějaké to „maso“.

Už jsem přemýšlel, jestli si jde jenom pro provaz nebo už rovnou pro nějaký ten sekáček na porcování masa. Ten se však místo toho vrátil s papírem a propiskou. Na papír nakreslil 5 schodů a u toho začal povídat: „Číslo 3 je tento hotel. My z recepce k němu ze schodu číslo 2 vzhlížíme. Ty jsi schod číslo 1, ale právě teď jsi poskočil na schod číslo 5. Věř mi, v životě to někam dotáhneš. Máš IQ 200 a něco dokážeš. Teď ti na telefon zavolám vaši českou osobu.“ Musím uznat, že mi tehdy ze srdce spadl rovnou balvan. Naše česká spojka moc nadšená nebyla, vlastně mě docela seřvala, včetně toho, že mi na hlavu vysypala i stížnosti mých kolegů na práci. „Jak že nemáte co pít? Jak že pračka není zadarmo, když ona je?“ Například ona dotyčná pračka, na kterou si kolegové stěžovali vyžadovala vhození 5 €, ale „úplně blbí“ jsme samozřejmě byli my. Při druhém telefonátu (při prvním mi s tím třískla) se však zlomila a já dostal povolení příštím autobusem, tedy za týden, odjet.

Loučení

Během následujícího týdne jsem měl konečně možnost si od nohy trochu odpočinout – dostal jsem jeden den volna. Po snídani jsem potkal ruského animátora, na jehož jméno si už nevzpomenu, který zrovna nesl deskové hry, tak jsem ho vybídl, abychom se zahráli šachy. Došli jsme k bazénu s turisty a dali si dvě hry. Postupně se během nich kolem nás tvořil hlouček, který hru sledoval. Když se mi je podařilo vyhrát, najednou se začali ozývat zájemci, že si chtějí s vítězem poměřit síly. Následujících několik hodin jsem pak odehrával jednu partii za druhou, abych se pak utkal s finálním bossem v domečku, který pronajímá skútry. Jak z nějaké počítačové hry, kde je třeba se neustále probojovávat stále výš. I finální boj v domečku jsem ustál v obou zápasech. Král Chalkidiki :-)

Nakonec přišel den odjezdu. Podle tradice hotelu se poslední snídani smíte najíst společně s hosty a stejně jako oni si nabrat co hrdlo ráčí. Ještě jsem ukradl trochu jídla pro mé kolegy, rozloučil se se všemi a vyrazil na přistavené taxi, které nás zavezlo k nejbližší autobusové zastávce. Píšu „nás“, protože se mnou jel kluk, kterého z hotelu za nedávný incident vyhodili. Byl to ten typ člověka, který na alkohol reaguje agresivně a lehce se pak dostane do problémů. Týden předtím měla big bossova vnučka oslavu svých narozenin, taková ta velká párty s kupou dětí. On tam vtrhl nepozvaný a když mu big boss nalil nějaký koňak, začal ho tento kluk urážet a z párty udělal kůlničku na dříví. Pravdivost celého příběhu dokládá to, že mi to řekli oba nezávisle na sobě. Je až s podivem, že ho tam pak nechali ještě týden bydlet zdarma, bez nutnosti pracovat, aby mohl počkat na svůj autobus domů.

Soluň měla toho dne nějaký svátek, takže jsem z ní pořádně nic neviděl. Po dlouhých čekáních na spoje a třicetihodinové cesty do Česka jsme byli zpět. Můj spolucestující si ještě zanadával na kvalitu českých silnic poznámkou „To jsme kurva zpátky v Makedonii?“, čímž poukázal na to, že kvalita našich silnic byla spolu s Makedonii na nejhorší úrovni ze všech zemí, které jsme minuli. Což bylo vtipné vzhledem k tomu, že jsme tam viděli lidi na polích pracovat rukama, protože jejich traktory se na nich už válely rozpadlé. S nohou jsem pak ležel ještě týden v posteli. A mamka zjišťovala, jak odstranit plíseň z oblečení, kterou jsem si odvezl z bydlení ve sklepě. Z těchto studentských brigád jsem už vyléčený, ale zkušenost to nebyla úplně k zahození. Je většinou lepší se podívat dotyčné zemi na zoubek jinak než turista. Strávit nějaký čas s místními, poznat jejich zvyky, názory na svět a jak žijí, než se na ně dívat přes sklo.

Srpen 2012

III. Ženeva

Klenot v Alpách

V Ženevě jsem sice byl týden před tím, než se odehrával příběh ve Vídni, ale tu jsem už před tím navštívil dvakrát, takže jsem dal přednost celistvosti před kontinuitou. Zrovna jsem zažíval období klidu, protože jsem měl po jedné zakázce a práci, kterou jsem postupně opustil kvůli bakalářské práci. Ta byla již skoro hotova, pracovat jsem již nemusel (trochu škoda, že jsem o ni přišel — práce to nebyla špatná) a do státnic ještě nějaký čas zbýval. Spolubydlící se mě jednoho dne zeptala, co budu dělat o víkendu, že si chce přivést na kolej sestru. Podíval jsem se tedy co nabízí Slevomat a volba padla na Ženevu. Byl to jeden z těch víkendových zájezdů, kdy vás v pátek nacpou do busu, na místo se jede X hodin, v sobotu ráno lidi vyloží a večer se jede zpět. Konkrétně v tomto případě to bylo asi 10 hodin tam a 16 zpět. Jsem tedy rád, že jsem tu záhadnou časovou dilataci po cestě zpět skoro celou prospal.

Autobus moc pohodlný nebyl, takže jsme doufali v co nejčastější zastávky. Na první zastávce ve Švýcarsku jsme se samozřejmě celí zvědaví vyhrnuli ven. Místo ultramoderní, vyspělé techniky, kterou jsme tak trochu očekávali, nás ve vzduchu přivítal hnůj. Kolem nebylo skoro nic. Vůbec celá země později tak nějak připomínala přátelskou vesnici, mimo jiné svou čistotou a všudypřítomnou zelení. Ceny na zastávce v nás ale vyvolaly trochu šok. V autobuse si pak dva kluci sedící za mnou stěžovali, že na ty hamburgery museli vytáhnout kreditní kartu a čokoládu domů pro rodinu raději nebrali, aby si na to nemuseli brát hypotéku :-) Prý se už vůbec nedivili tomu, že si Švýcaři nedávno snažili prosadit minimální mzdu 70k. Tehdy jsem ještě ale nevěděl, že Ženeva patří k vůbec nejdražším městům na světě. Lidé prý na větší nákupy jezdí auty do blízké Francie.

Město samotné bylo se všemi těmi horami v pozadí a jezerem úchvatné. Samotní Švýcaři byli vždy zdvořilí a sám jsem zažil, že při snaze se zorientovat v mapě ke mně přišel starý domorodec a snažil se mi pomoci. Samozřejmě v angličtině a plynule. Na ulici jsem nacházel nezamčená kola, protože se moc nepředpokládá, že by je někdo kradl. Takový malý ráj na zemi. Průvodčí nám předtím v autobuse vykládala, zrovna když jsme projížděli kolem vinic na strmých svazích, jak zdejší lidé dosáhli svých úspěchů úmornou prací v minulosti. Švýcaři jsou očividně velmi uvědomělý, zodpovědný a vyspělý národ. Je mi až líto při pomyšlení co se s těmito lidmi stane, až se tam začnou sestěhovávat různí vykukové zneužívající jejich dobroty a důvěřivosti.

Číslo 5 žije hned dvakrát

Do odjezdu dálkového autobusu zbývalo již asi jen 60 minut, tak jsem se rozhodl vzít autobus číslo 5 směr letiště, kterým jsem přijel cestou sem. Po několika minutách se mi však začalo zdát, že zde něco nehraje. Už jen chvíle mě dělily od okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že není 5 jako 5 a tenhle autobus 5 jede zcela jinou trasu. Mimochodem tohle se mi stalo už i v Brně, někoho by mělo napadnout, že člověka neznalého místních poměrů může stejné značení různých autobusů pěkně zmást. Podle mapy jsme směřovali k Švýcarsko-Francouzským hranicím a tak jsem z vozidla na příští zastávce vylezl. Uprostřed ničeho, byla tam jen cesta a svodidla.

V takových situacích je obecně důležité hlavně zachovat klid a nezačít panikařit. Hlavně uvažovat klidně. Jako člověk, kterého jsme cestou do Ženevy zapomněli na odpočívadle v Německu. Otočit se nepřipadalo příštích 90 kilometrů v úvahu, takže jsme zastavili a čekali na nějaký zázrak. Ten se po chvíli dostavil v podobě dálniční policie, kterou si pasažér stopl, aby nás dohonil. Mezi lidmi v autobuse se říkalo, že nám ho dovezl Semir Gerkhan.

S trochou štěstí a klidných úsudků jsem zpět cestoval autobusy, které sledovaly trasu do míst směrem k letišti. Nakonec jsem natrefil i „správný“ autobus 5 a dojel zpět na letiště, kde jsme měli přistavený autobus. Ještě párek s chlebem všem cestujícím a jelo se zpět. Do Švýcarska jsem se od té doby zatím nevrátil (rok 2016), ale určitě se sem ještě podívám. Tato země si mě svoji přírodou a dobrými vlastnostmi místních určitě získala.

březen 2012

II. Vídeň

Noční překvapení

Do Vídně to mám z Brna kousek, navíc jízdenky tehdy stály méně než za rodinou do Karviné, přesto mi nějakou dobu trvalo, než jsem měl peníze nazbyt takový výlet podniknout. Nakonec jsem se tam v září 2011 vydal a prohlížení památek tehdy proběhlo standardně a bez problémů. I počasí nepřichystalo nic nepříjemného, byl slunečný a teplý letní den. I to mi jistě pomohlo, abych si město rychle oblíbil. V prosinci jsem se vrátil znovu se svým bratrem. Kromě nepříjemné zimy, kterou jsme zaháněli horkým čajem, všechno mělo i tehdy normální průběh. Následujícího března jsem se tedy vydal do Vídně znovu. Do třetice. Už ne na památky, ale na koncert skupiny Simple Plan. Tentokrát to však už tak hladké nebylo.

Původní plán byl užít si koncert a pak přečkat někde v McDonaldu nebo nějakém podchodu noc s tím, že pojedu ranním autobusem. Přes den už bylo docela teplo, takže to ani nevypadalo nijak nereálně. Před odjezdem jsem se ještě kontaktoval s jinými Čechy, kteří tam mířili, takže jsem doufal, že případně vymyslíme něco společně. Po příjezdu jsem sice zapomněl, jestli jsem se domluvil na Schwedenplatz nebo hlavní náměstí, které jsou od sebe asi jednu zastávku metra, tak mi nezbylo nic jiného, než mezi nimi pořád chodit sem a tam. Po několika neúspěšných hodinách jsem to vzdal a šel na místo koncertu, které jsem si nechal poslat od kamarádky, protože jsem zcela přirozeně zapomněl i to :-) Tam jsem se s nimi potkal a dozvěděl se, že i oni chodili kolem Schwedenplatz, ale kolmo k mé trase a vždy jsme se minuli.

Začalo nám šestihodinové čekání v řadě a samotný koncert, před kterým nám odebrali všechno pití. Pochopitelně jsme tedy po jeho skončení byli unavení, žízniví a nohy už chtěly do postele. A tehdy jsem s hrůzou spatřil nejen zavřené obchody, ale i mříže na metru. Ve Vídni se prostě po určité hodině všechno zavírá. Vyhlídky to nebyly zrovna růžové.

Pochod městem

Z naší skupiny 4 Čechů se dva oddělili, s tím, že mají hotel. To však bylo nad můj rozpočet. Byli to zrovna ti dva, kteří mě dvě hodiny hledali na SchwedenPlatz. Zůstal se mnou jeden kluk, od kterého jsem ani neznal jméno. Z McDonaldu, který byl ještě pár minut otevřený jsme získali nějakou vodu a společníka napadlo se vydat na parkoviště, protože byl sběratelem autogramů a fotek. A tak když jsme po dvou hodinách konečně získali co chtěl, a autobus skupiny se vydal do Milána, zůstali jsme sami dva napospas utichlému městu, tak nepodobnému tomu, co znám z Brna. A klesajícím březnovým teplotám.

Ze strachu ze zimy jsme museli jít neustále dál. Náš cíl cesty bylo hlavní nádraží Meidling na jihu města, kde jsme doufali, že najdeme útočiště. Vlaky přece jezdí i v noci, ne? Unavení a s bolavými nohami jsme byli hnáni vidinou tepla a odpočinku. Při vědomí jsme se udržovali konverzací. Mrtvé město však bylo opravdovým překvapením. Vždyť je přece hlavní! I když byla noční Vídeň trochu depresivní,  zatím to ještě šlo relativně dobře. Když má člověk cíl, a ví, že má něco, za čím může jít, je i naděje. Po nějaké době jsme tak nakonec k vytouženému nádraží došli. Avšak marně. Bylo zavřeno.

Protože na nás tlačila a stále těsneji kolem nás svírala své pařáty zima, přechodná doba rezignace musela brzy ustoupit. Chtělo to nový cíl, který nás udrží na cestě a v pohybu. V 8 ráno mi měl jet autobus z Prátru. Protože leží na severu, my byli na jihu, a Vídeň není zrovna malé město, tahle možnost dříve nepřicházela v úvahu. Situace se však změnila a nám pravděpodobně v tu chvíli nezbyla jiná možnost. Vydali jsme se tedy cestou na sever, během kterého jsme měli možnost si prohlédnout celé město včetně centra v noci. Já a můj bezejmenný souputník ve vyprázdněné metropoli. Jen trochu škoda byla, že dialog se změnil v monolog, protože společník byl už notně unavený. Stále jsem se snažil mluvit, aby nás nepřemohla příliš velká únava na to, abychom mohli pokračovat dále.

Zhruba o půl sedmé jsme do právě se otevírajícího Prátru konečně vyčerpaně dorazili. V zastřešené budově jsme vysílením padli na zem a další hodinu v polospánku čekali na metro / autobus, které nám konečně připravily tolik vytoužené teplo a pohodlí při sezení. Nevím sice jak to ti bezdomovci dělají, ale i jejich styl života jistě vyžaduje určitý trénink. Není to zase tak dávno, co jeden britský reportér při snaze napodobit jejich život umrzl. Přesto všechno to nebylo naposledy, kdy jsem zkoušel cestovat bez přespání. To se na cestách občas stává. Ale v létě je to pochopitelně daleko příjemnější.

zima 2011/2012

I. Amsterdam

Tak to začíná

Tak jako spousta lidí jsem i já, jako malý, snil o dálkách. Protože se však peníze v rodině nikdy ne a ne zabydlet, mohl jsem o nich opravdu jen snít. Až do prosince roku 2010, kdy jsem z několika našetřených tisíc poprvé zakusil kouzlo nízkonákladových letenek. Měl to být můj první let letadlem, první výlet v dalekém zahraničí. Tedy žádné Polsko, kde Karviňák skončí, když u baráku pořádně nakopne míč. A protože kamarád byl tou dobou na Erasmu v Holandsku, bylo rozhodnuto. Cílová stanice — Amsterdam.

Nizozemsko má díky přímořskému klimatu velmi mírné zimy (ale i léta). Proto jsem samozřejmě přijel do velmi hustého sněžení. Kamarád Petr bydlel v Diemenu, kousek za Amsterdamem, a hned mě informoval, že posledně tam měli sníh před dvěma roky. V následujících dnech se však ukázalo, že takové nadělení měli posledně asi před 15 lety. Následujícího rána sníh totiž zahalil celé okolí do pohádkového hávu a veřejná doprava téměř přestala fungovat. Bylo týden před Vánocemi. Vlaky fungovaly jen občas a s velkým zpožděním. Autobusy byly kompletně mimo hru. Zasypané byly chodníky i silnice. Protože na něco takového nejsou v Nizozemsku vůbec připravení a moc odklízecích strojů asi nevlastní, trvalo celé tři dny, než se objevila první odklízecí četa. Ta sestávala z celých dvou lidí a jedné nádoby na kolečkách, ve které byla sůl čekající jen na to, aby ji „odklízeči“ nabrali do rukou a pokropili chodník.

První věc, která mi přišla na cizí zemi zajímavá, byla pořádná parkoviště na kola. Kola se zde vůbec používají za jakékoliv situace a kýmkoliv. Ještě v době, kdy bylo všude tolik sněhu, že se stěží dalo projít pěšky, jsem už viděl nějaké místní děti v zimních kombinézách, jak na kole snažící se ze všech sil dostat z bodu A do bodu B, ryjí do sněhu cestičky. Nejsou to však nějaké supermašiny. Horská kola, která v Česku běžně používáme, by tady byla za luxusní zboží, protože čím horší kolo, tím menší šance krádeže. Ano, i tady se krade. A kola obzvlášť. Navíc jsou Holanďané spořiví. Všude je rovina, hory zde neexistují, a tak ani není nějaká extra výbava potřeba.

Kromě mě a kamaráda se v našem okolí vyskytovala i jeho přítelkyně, která moje několikadenní narušení jejich života nesla velmi statečně. Jako tříčlenná hlasitá skupinka jsme samozřejmě přitahovali pozornost československých imigrantů, kteří se s námi občas dali do řeči. Poněkud kuriózní však bylo, když jsme prošli kolem černocha, který stál na ulici a své vyřvávání „Marijuana! Cheap and good marijuana!“ změnil na „Marihuana! Levná a dobrá marijuana!“. Jinak jsme zažívali takové to klasické procházení památkami v třeskuté zimě, kdy teplota v noci padala až k -10°C a i ve dne to nebylo o moc lepší. Prostě idylka jak z filmu Frozen — pořád dva metry od umrznutí.

Z událostí následujících dní bych vyzdvihl například návštěvu vykřičené čtvrti Red Light District nebo technického muzea, kde bylo zlatým hřebem vyjetí výtahem jen za pomocí manuální síly otáčením válce. Taková ta práce, kterou na statku necháte za sebe raději vykonávat vlastní kozu, abyste se sami moc nenadřeli. Návštěva coffeeshopu a vykouření jednoho společného jointu byla vskutku zajímavým zážitkem. Docela mě to rozmluvilo. Také jsem se dozvěděl, že ty romantické hausbóty na řece jsou vlastně nejlevnějším typem ubytování, ale nejsou studenty zase tak vyhledávané kvůli zákazu pořádání párty z protipožárních důvodů. Nebo že ty roztomilé vysoké a občas nahnuté baráčky vůbec nestojí na pevných základech (přesněji řečeno stojí na kládách ve vodě) a čas od času dělají to, k čemu vypadají, že se blíží. Padají.

Operace Naarden

Jednoho večera jsem navrhl výlet vlakem někam do pryč. Volba padla na Naarden. Není daleko a navíc má pro Čechy speciální význam. V tomto místě je pohřbený slavný Učitel národů Jan Amos Komenský, který se shodou okolností narodil na české půdě. Jako my. Bylo tedy rozhodnuto, poctíme pana Učitele návštěvou.

Vlak, kterým nám to kvůli sněhu docela trvalo, jede jen do sousední vesnice zvané Bussum, zbytek se musí pěšky. Vůbec celé město Naarden působí dojmem odříznutí od světa. I díky tomu je velmi zachovalé a kolem něj se stále vypínají historické obranné hradby. Když jsme tam byli my, místní děti hradby používaly k sáňkování. V ulicích překvapily trojjazyčné nápisy — v holandštině, angličtině a češtině. Tohle nikdo z nás nečekal. Ve stejném duchu se nesl i kostel, který byl Komenskému a vlastně celému Česku věnovaný, oficiálně je dokonce českým územím. Paní, která to tam měla na starost sice česky nemluvila, ale na „Dobrý den“ odpovědět dokázala. Audio prezentace je taktéž tříjazyčná.

Sněhové patálie

Byl čas na návrat. Promrzlé kosti a Vánoční čas volaly po domově. Plán byl vrátit se 21. s tím, že kamarádi zůstanou ještě o den déle. Ale kvůli sněhu to nebylo tak jednoduché. Autobusy přestaly jezdit úplně a vlaky začaly nabírat velká zpoždění. I když jsme se na letiště vydali s velkým předstihem, vlak stál každou chvíli někde v poli. Jednou jsme si takhle postáli tři čtvrtě hodiny a nikdo nic nevěděl. Navíc byly přecpané k prasknutí. Kamarádku už ani nechtěli při nastupování pustit, takže jsme byli násilně odděleni. Strach, že mě při příštím přestupování také nepustí, začal nabývat skutečných rozměrů. Nakonec jsem se však na letiště dopravil. Proběhlo rozloučení a průchod letištní kontrolou. Mně tam sebrali zubní pastu, kterou mi v Praze dovolili a vyslechl jsem si „So you didn’t know?“ tónem, jako kdybych právě ukradl zmrzlinu dítěti. Zatím ale nebyl důvod se obávat toho, že by mě letadlo domů nedostalo.

Už pomalu přicházel čas odletu a hláška „boarding“ se pořád nechtěla objevit na monitoru informačního systému. Nepříjemné ovšem bylo, když se neobjevila ani půl hodiny po plánovaném odletu. Hodinu po tom dokonce náš let zmizel a letiště se nemělo k tomu hodit tam nějaké upozornění, co se děje. Monitor si prostě jen pokračoval dál v hlášení dalších letů a na ten náš kompletně zapomněl. Nešlo však o nějaké místní letiště o velikosti telefonní budky, ale o Schiphol — čtvrté největší letiště v Evropě. Našel jsem si tedy nějaký hlouček Čechů a poslouchal, jak problém řeší. Někteří zvedli telefony a volali svým známým do Prahy. Easyjet totiž létá způsobem řetězů, doletí do jednoho letiště, vyhodí staré pasažéry, nabere nové a letí se do dalšího města. Naše letadlo bylo ještě v Praze, kam zrovna přiletělo z Londýna. Samozřejmě zcela nečekaně se objevily problémy se sněhem a letadlo nemohlo odrolovat. Po nějaké době se let znovu objevil na obrazovce a naše naděje se znovu rozhořela: „Pojedeme domů, na Vánoce budeme s rodinou!“. Radost však neměla dlouhého trvání.

Uplynuly již 4 hodiny od plánovaného startu, když informace o letu znovu zmizela z obrazovky. Kolečko telefonátů se znovu opakovalo. A znovu se stejným výsledkem. Trvalo další hodinu a půl, než se letadlo objevilo v Schipholu. Nahnali nás tedy do odbavovací haly, kde nás postupně všechny odbavili. Ve chvíli kdy se měly otevřít dveře ven k letadlu, se vyskytl další problém. Nešly otevřít. Asi přimrzly. Když se po dvaceti minutách konečně povedlo, byla už půlnoc a z repráků se ozvala omluva, že je již pozdě a předpisy nedovolují vzlétnout. 6 hodin po plánu a rozmrzelí cestující před sebou měli zdaleka ještě nekončící noc.

Před EasyJetem se udělala fronta; jejich úkolem nám bylo přidělit hotelové pokoje do doby dalšího letu. Když jsem se konečně dostal na řadu, tak mi pán sdělil, že se mám postavit někde do dosahu, že budu později vyvolán a dal mi na výběr, jestli chci vrátit peníze nebo přebookovat let na 23., protože zítra prý nelétají. Samozřejmě jsem zase zvolil špatně a let nechal přebookovat, abych byl následně „odstaven“. Po další hodině čekání mi bylo divné, kam mizí všichni lidé a nikdo mě nevolá. Postavil jsem se do řady podruhé a dozvěděl se velmi nepříjemnou věc. Všechna místa v hotelech byla rozdána a již mi nemohou nijak pomoci. V té chvíli, samozřejmě již pozdě, mi došlo, že místa dostali pouze lidé s ostřejšími lokty a ti, kteří vzorově uposlechli a postavili se stranou, přišli k celé věci zkrátka. Inu, další poučení pro život. Byly dvě ráno, ta hrstka lidí, která zbyla, to již začala vzdávat a postupně odpadávali na zem se alespoň trochu vyspat a zapomenout na svůj aktuální problém.

Nechtěl jsem se vzdát a protože vlaky v dobu nejezdily, vydal jsem se do Amsterdamu zpět ke kamarádovi pěšky. Do centra města to bylo 10 km v -10°C a kvalita mého oblečení poněkud neodpovídající. Po dvou kilometrech jsem to však raději otočil, protože mi přišlo, že nějak začínám umrzávat. Po nějakém čekání na vlak jsem v 5 ráno (mezitím jsem na přestupní stanici v centru Amsterdamu strávil asi hodinu a prohlédnul si město z poněkud jiného úhlu) stanul před panelákem mého kamaráda. Sice jsem znal patro, ale již ne jméno majitele bytu, pod kterým bydlí, takže jsem pro jistotu musel zazvonit na všech pět bytů v patře. Jsem rád, že jsem tehdy neskončil ještě navíc s naraženým květináčem na hlavě. Celý příběh nakonec dopadl tak, že mě kamarádi zachránili koupí nové letenky u lepší společnosti a ještě ten den jsme odletěli SmartWingem (jednou jim to musím nějak vrátit). Peníze od EasyJetu už jsme nikdy neviděli, protože jsem se tehdy ve frontě rozhodl jinak, než jsem měl (očekával jsem, že ty dva dny do odletu přečkám v hotelu). Společnost nám peníze samozřejmě už vrátit nechtěla.

O pár dní později jsem se ze zpráv dozvěděl, že letiště kolabovala po celé Evropě. Byl to ten rok a to období, kdy jsme mohli v televizi vidět stovky lidí uvízlých na letišti, kteří tam přespávají i několik dní, protože sníh na některých místech zastavil skoro všechnu dopravu. Svůj první / druhý let jsem si nic netušící samozřejmě vybral zrovna do tohoto období. Nízké teploty a vyčerpání mi navíc po návratu domů připravily takové nachlazení, že jsem o sobě skoro dva dny nevěděl. Štědrý den jsem tedy strávil v posteli, ale aspoň že doma.

zima 2010