Život v Anglii – za kanálem bez medu 1/3

Anglie

Tato série 3 článků je shrnutím mých dosavadních zkušeností ze země za kanálem. Pro některé splněný sen, někteří se vracejí zklamaní. Pokusím se rozepsat v čem je toto místo jiné a co život tady obnáší. Určitě to není ztělesnění ráje na zemi, jak se v naší zemi mnohdy traduje. A ne všechno může být pravda – žiju zde necelý rok a mé zkušenosti jsou omezené na žití v Londýně, případně občasný turismus do jiných měst.

V první části se zaměřím na ty viditelnější věci – zdejší posedlost hudbou a parky. To, že je tady večer celkem nuda. Jak slušní jsou Angličané? Proč je zdejší doprava spíš utrpením. A že budoucnost nevypadá zrovna růžově.

Londýn – centrum světa

Na úvod pár zajímavostí – počet obyvatel zhruba jako celá Česká republika. Z toho původních Britů asi 40 procent. Finanční centrum nejen celé země, ale i jedno z asi 3 nejdůležitějších celého světa (+ New York a Tokio). V kvalitě života je Londýn někde kolem 30. místa na světě.

Dějiště Sherlocka Holmese a bezpočtu filmů – Harry Potter tady má i vlastní upomínky. Domov různých umělců a spisovatelů, jako je třeba Charles Dickens. Dříve světové centrum vědy, ale i průmyslové revoluce. Ještě před 100 lety největší město světa. Ve zkratce – tady se měnil (a trochu ještě mění) svět.

Můžete to prosím zopakovat? Znovu?

„Tohle je můj kolega Sam. Je mu 23 a rád vypráví vtipy. Ale nerozumím mu, co říká.“ Ať si nikdo nemyslí, že vyjde ze školy a pustí se do rozverné rozpravy s každým Angličanem, na kterého na výletě v Londýně narazí. Bydlím tady už skoro rok a stejně jim furt nerozumím. Rodilí Britové rádi polykají koncovky, aby mohli mluvit ještě rychleji a mnohdy z lenosti moc neartikulují.

Kromě černochů, o jejichž schopnostech artikulace si každý může udělat obrázek z amerických filmů sám („é bro“), jsou ale úplně ještě v úplné jiné kategorii Indové. Tentokrát to není artikulací, ale naprosto bláznivým akcentem, který mění angličtinu v klingonštinu. Můžou tady bydlet 10 let a stejně to většinou není jednoduché. A to ani s kontextem. Nedávno jsem měl v obchodě problém rozlišit jestli mi prodavač říká 13 nebo 15, což jsou 2 velmi odlišná slova. A vyhnout se tomuto jim tady opravdu nedá.

Diskopříběh v hospodě

Všude je potřeba lidem zpříjemňovat pobyt hudbou. Jinak by si místní nejspíš mysleli, že je státní smutek. Možná chodí do všudypřítomných parků truchlit. Jinak si asi nejde vysvětlit, proč musí všude vyhrávat na plné pecky hudba. Pokud nesmaží nějaké hitovky i vaše nejbližší drogerie, tak mají asi zrovna jen rozbité repráky. Možná to ale chce jen trochu představivosti.

Možná by měl hned každý příjemnější den, když si zajde do své pekárny a tam jede Ilona Csáková. U vedlejšího řezníka pak jede na celé kolo Michal David. Dobře, tak možná ne. Ale těch 20 minut si v tomhle prostředí stejně vytrpíte. Pak se ještě snažíte to „sbírání céček“ překřičet, aby řezník věděl, co že to má naporcovat.

Kdybyste se v hospodě nedejbože slyšeli, tak můžete přijít i na to, že si vlastně nemáte co říct. A ruku na srdce, kdo by to chtěl riskovat? A proto, když se hospoda začne plnit, nastává čas to pořádně osolit. Ale koneckonců, Britům se stejně moc rozumět nedá.

Dělal jsem si na internetu průzkum, proč zdejší hospody tak vyhrávají. Podle manažera jedné hospody hlasitá hudba a stání (nedostatek míst k sezení je zde taky běžným jevem) údajně nedělá člověku úplně nejlépe a ten to pak zapíjí o to víc. Bravo Londýňané, udělali jste z hospod nepříjemné místo a spoléháte pouze na tradici pití, aby vám to vynášelo. Že za posledních 15 let čtvrtina hospod zavřela a vy musíte být ještě agresivnější? Nad propastí…

Když se k tomu přidá cena 5 liber za pivo a nízká efektivita zdejších barmanů (čekání u baru na pivo i 10-15 minut), tak se hospodám vyhýbám jak to jen jde. Jenže všechno ostatní je zavřené. Naposledy jsem bydlel ve městě s tak zajímavým nočním životem než jsem nastoupil na univerzitu. V Karviné.

Jinak o tom, jaký je tady hluk se snad asi ani moc rozepisovat nemusím. Londýn je velké město a neustále se někde něco staví, někdo v zácpě troubí nebo se někde lidé překřikují. Pravděpodobně jsem za ten skoro rok ani nezažil den, že by při mé cestě do práce na Hammersmith někde někdo nevrtal, nebouchal kladivem nebo neházel někam cihly. Tohle mraveniště je neustálé staveniště. A naopak.

Parky

Naštěstí se před hudbou dá schovat do parků, kterých je tady požehnaně. Hyde park, Regent’s park, Richmond Park nebo můj nejoblíbenější Greenwich, odkud „začíná svět“. Jedním z mnoha odkazů vědecké minulosti je právě fakt, že právě odsud se počítá délková souřadnice naší planety a na místní hvězdárně se dá vedle nultého poledníku vyfotit.

Hojnost deště vůbec dělá ostrovy velmi zeleným místem. Narozdíl od nás si ale místní hodně zakládají spíš na různých zelených loukách, spíš než na lesech. Národní park tady může znamenat spoustu luk s pasoucími se ovcemi (South Downs). Protože jak všichni víme z britské historie, většinu území odlesnil Saruman se svými skřety.

Díky hojnosti parků pobíhá v ulicích nečekaný druh – liška. V Česku jsem je nikdy neviděl, v přírodě milujícím Finsku jen jednou a to ještě z okna. Tady pobíhají celkem běžně. Tedy hlavně v noci, když je klid. Doslova mohu říct, že tady dávají dobrou noc. Jinak pravděpodobně přebývají v parcích. Není ale pravda, že by nic neříkaly, jen to není moc často. Naštěstí. Občas to zní jako z hororu, případně jako ženský řev o pomoc. Přítelkyně z prvního ubytování údajně odešla (utekla), protože slyšela hned za oknem, jak vraždí ženu. A ono to přitom nejspíš byla úplně obyčejná liška. Možná to byla liška vraždící ženu. Možná jí jen dávala dobrou noc…

Dalším způsobem, jak trávit volný čas a finančně nevykrvácet, jsou kromě parků muzea. Díky odkazu zašlé slávy britské vědy jsou i celkem bohatě zařízená, protože britské impérium mělo pod palcem poměrně velkou část světa. Navíc jsou vesměs zdarma. Je ale dobré si je předem trochu naplánovat. Přítelkyně viděla skoro rudě, když nás v 16:30 vyhodili z Pitt Rivers. Od té doby Oxford nesnáší.

„All that life can afford“

„Why, Sir, you find no man, at all intellectual, who is willing to leave London. No, Sir, when a man is tired of London, he is tired of life; for there is in London all that life can afford.“
— Samuel Johnson

Rád jsem popíjel čaj v čajovnách nebo kavárnách. Tam jsem si přinesl počítač a tam jsem trávil čas prací na něm nebo s kamarády. Byl to můj způsob života. K nelibosti našeho pana krále a jeho šaška, kteří mě mají v kategorii kavárenského povaleče. Londýn jsem si vysnil jako Mekku čaje, kde navážu na tento styl a najdu spoustu podobně smýšlejících lidí.

Až na to, že… Ti borci tu nemají čajovny. Aspoň ne v našem smyslu. Když už člověk najde něco s označením „Tea house“, tak čaj je poslední stránka v menu, s nabídkou fantastické čtyřky: ranní, earl grey, rooibos nebo mátový. V Londýně se o naše čajovny snaží aspoň řetězec Yumchaa, ale ten dobře vypadající je jenom jeden v celé Anglii – v SOHO. Tam se nachází i jiná zajímavost – „Tajný pokoj“, který nabízí viktoriánské popíjení, s dortíky, ale je třeba se zase objednat (jako na všechno tady). Nádhernou čajovnu jsme našli v Glasgow, bez šílené hudby, s šachami a knihami. Její jméno je – moment překvapení – „Tchaiovna“. Majitelé se podle svých slov inspirovali v Praze. Po půl roce patrání a navštěvování všech „tea house“ ve městě mám tedy jasno. Čajovny k nám nepřišly z Anglie.

Většina podniků se v Londýně zavírá kolem šesté. Menší v pět. Větší to zvládnou dokonce až do sedmi. Menší města jsou na tom hůř. Přítelkyně mi jednou v den návštěvy anglického Norwiche poslala rozzlobenou hlasovou zprávu, že je 16:30, všechno se zavřelo, a mrzne v parku při čekání na večerní autobus. Kolem ani noha a bojí se, že ji někdo přepadne. Můj plán v podobě kaváren po práci má tedy jednu vadu: všichni musí jít domů nebo do hospody. Popíjení v hospodách je typický anglický zvyk a bohužel to jsou často večer jediné otevřené podniky široko daleko. Hluboké zklamání.

Na druhou stranu, kdo se nebojí hospod a nočních klubů, Camden nebo Shoreditch mají určitě v noci co nabídnout. Jsou to pulzující vyhlášené čtvrtě. Jen si člověk asi pěkně připlatí. Občas se ale dá narazit i jinde na podivné zapadlé podniky bez licence, které zavírají pozdě. Samozřejmě na vlastní riziko. Kavárna se zmrzlinou u mé zastávky metra má obsluhu o dvou lidech a zavírá v 11 v noci. Babka u pultu připravuje jednu zmrzlinu nebo kávu asi 10 minut a její mladá a „pracovitá“ pomocnice, pravděpodobně z rodiny, jednou kolem mě ostentativně vytírala asi 10 minut, načež to už nevydržela a řekla mi, že už budou za půl hodiny zavírat. Zpráva přijata. Mizím.

Pokud se vrátím k úvodnímu citátu – už jsem to tady slyšel a ne jednou. Když se člověku něco na Londýnu nezdá, tak jím občas nějaká dobrá duše pomůže. Prvně mi to řekl Rus, který tady žije už 18 let. Po tom, co se přiznal, že tady nikdy nezaložil rodinu, protože to v Londýně moc nejde.

Omlouvám se a děkuji

Všichni se zdraví, neustále se omlouvají a děkují. Tohle je něco na co si člověk zvykne rychle. „Omlouvám se, že jsem vám vzal místo. “, „Můžu vám podržet tašku, prosím? Děkuji, že jste mě nechala podržet vám tašku.“ Hodně toho slýcháváme o japonské slušnosti. Představa staré babičky, která shrbeně jde a pořád děkuje, je jeden ze stereotypů. Proto mě překvapilo, když mi Japonci v Londýně vykládali, že ani oni se nemohou Angličanům rovnat. Děkuji za přečtení tohoto odstavce a omlouvám se, pokud to někomu vzalo příliš mnoho času.

Na druhou stranu, ještě jako turistovi mi přišlo, že se spousta lidí usmívá. Tohle je mýtus. Obchodníci a vůbec lidi pracující s jinými lidmi to mají naučené. Tohle není Amerika (je i tohle mýtus?). Zmíněná paní z kavárny je tady spíše standard.

Co jsem slyšel od někoho jiného a co jsem už dvakrát zažil je, že když se Angličanům něco nelíbí, tak vás nejprve ujistí, že jim to nevadí, ale teoreticky by to mohlo vadit někomu jinému. „Ne, že by mi nějak vadilo, že tady jste, ale to víte, někdo jiný, ne tak tolerantní, by snad mohl říct, že váš pobyt zde není hygienický.“ znamená „Vypadněte, tady nemáte co dělat!“ Těžko ale soudit jen podle doslechu a izolovaných případů. Na druhou stranu i těžko ověřit, protože s Angličany imigrant v Londýně zas tak do styku nepřijde.

Dnes už nepojedem, najděte si jinou cestu

Jestli si chcete někoho poslat pro smrt, zkuste londýnskou dopravu. Je velká šance, že nikdy nepřijde, protože selže po cestě jedním z asi 500 možných způsobů. Jen ta nesmrtelnost může vyjít trochu draze.

Při tomhle tématu se mi vaří krev v žilách. Jeden lístek stojí 100,-, nejlevnější měsíčník 5000,-, a přesto za celé letní prázdniny jsem metrem nedojel ani jednou bez problémů. Měnící se zastávky za jízdy, umřelá souprava, selhání signálů, to vše a mnohem víc patří ke kolorytu londýnského metra, které vypadá, že funguje jen tak tak. Takový selhaný signál minule vyřadil hned 3 linky z provozu, přičemž ostatní dvě, kterými jsem se mohl dostat z centra do práce, jsou v rekonstrukci. A i tak Hammersmith City Line spíše nejezdí, než jezdí (číslo 14). Mně i dalším 2 lidem se už letos stalo, že metro ohlásilo konec provozu a bylo potřeba šlapat zpět skoro 10 kilometrů. Dalšímu se zase stalo, že souprava zastavila mezi dvěma zastávkami a hodinu zůstali trčet v neklimatizovaném vlaku bez signálu a jakékoliv informace co se děje.

Staré rachotící vozy, žádný signál a fronty u turniketů – proč se aspoň při vystupování nemohou otevírat na fotobuňku jako v Barceloně? A v neposlední řadě – ještě vám tam občas někdo nechá tašku, která má opravdu bombastický obsah. Metro je tady opravdu lahoda.

V Londýně žije v počtech několika tisíců jistý druh, který je asi o polovinu rychlejší, než člověk. Jmenuje se autobus, pravděpodobně poddruh slimákus. Při jízdě zpravidla škytá, jak je zkušení řidiči umně posouvají a občas zůsobuje létání pasažerů sem a tam. Nejzajímavější variantou je samozřejmě házení lidí ze schodů v prvním patře, ve kterém zdejší řidiči mezi sebou nejspíš soutěží.

Když jsem tak bláhový, že hned po práci jedu autobusem, nastávají pravá muka. Londýn trpí dopravními zácpami už od 19. století a tak se mi už klidně stalo, že jsme za hodinu ujeli 100 m. Připadá mi to, že auta mají při zipování přednost před autobusem a tak se od 6 do 8 nedá moc nikam dostat.

Naděje na zlepšení zdejší situace? Nejspíš nulová. V lednu byly celý měsíc velké stávky. Metro třeba celý den nejelo. Dopravní podnik nakonec uklidnil odbory tím, že nabere 200 zaměstnanců a někteří budou mít přidáno. A tak nyní ve spoustě zastávkách, kde dříve dělal hlášení stroj, teď to samé do megafonu řvou lidi. A mimochodem, cena dopravy stoupla o třetinu. O nepochopitelnosti zdejší dopravy a nahlédnutí pod pokličku zdejší byrokracie doporučuju třeba článek o vlacích duchů.

Půlhodinové zpoždění nikdo neřeší, za dvouhodinové se omluví a nabídnou třeba alternativu, abyste si našli něco jiného. Kompenzace nebo zodpovědnost, jak jsme zvyklí u nás, tady neexistují. A jen tak mimochodem, britské vlaky jsou nejdražší v Evropě. Do Skotska bylo levnější letět.

Můžu si vzít vaše… všechno?

Někteří to zkoušejí s koly. Ale zdejší kriminalita jim zrovna moc nepřeje. Podle mého kolegy Tomasze mu za 12 let, co tady žije, ukradli už 14 kol. Jednou si jedno z nich zamkl pořádným zámkem kolem stromu. Strom uřezali.

Řešení zřejmě neexistuje. Ultralevičák Corbyn slibuje odstranění problémů znárodněním železnic, ale mám takový neblahý pocit, že pán nepochopil výhody soukromého vlastnictví. Konkurence nutí služby zlepšovat, ne naopak. Ve zkratce – půjde to tu úplně do prdele.

Vůbec lidé tady po více než 100 letech zase začínají obdivovat socialismus. U Big Bena se pravidelně pořádají náborové akce. Na Meetupu získávají lidi pod záminkou boje proti rasismu (po zvolení Trumpa Meetup vyzval k boji proti nenávisti – zdejší socialisté se toho s radostí chopili). Mluví o tom, jak je to skvělá myšlenka. Jak to vyrovná strašlivé nůžky mezi chudou a bohatou vrstvou. Jak odstraní nespravedlivost ze světa braním tam a dáváním onam.

Corbyn jezdí po mítincích k obyčejným lidem a při projevech háže špínu na kapitalismus, Mayovou, … Takové ty klasické kydy komunistů, že máme problémy a může za ně někdo jiný. My je pak zavřeme a budeme se mít dobře. Už má podporu kolem 50%. Že to ve světě dopadá vždy špatně vůbec nevadí. Protože my Britové jsme vyvolený národ, nám to už fungovat bude. No, při jejich posedlosti sledováním, stavění se poslušně do řad nebo nošení uniforem si říkám, že bude. Severní Korea je přece taky stát.

Září 2017

Život v Anglii – za kanálem bez medu 2/3

O čem

Tato část se věnuje kvalitě služeb obecně – jaké to je si třeba nechat opravit ohřívač vody. O anglickém jídle a počasí. Jak je dobré tady pracovat. A o tom, že kdo si počká, ten se nemusí dočkat. Nikdy.

Watercalypse

Dobře, kvalita dopravy je nic moc. Chápu, daně jsou tady nižší, veřejné služby tedy trpí. Tak co jinde? Do holiče za 10 liber se neodvážím, raději to beru ke kvalitě za 30-40 liber. Ach jo, kdyby mi tu hrůzu aspoň zastřihli rovně…

O nekonečných opravách zdejších fušérů jsem četl už před příchodem zde. To samé jsem říkal i přítelkyni. Dělal jsem si srandu, že zítra to nepoteče znovu, když jsme zrovna odcházeli z bytu po druhé opravě. Týden bez teplé vody byla už opravdu otrava. Další den nové volání – bylo potřeba zavolat instalatéra potřetí. O dva dny později ráno bouchání na dveře. Naše společné chvíle byly přerušeny nutnými kontrolami pokojů, protože v kuchyni je prý spoušť. Tak jsme se tam vypravili. Výjev jak z Klubu rváčů – voda kapala ze stropu do různých kbelíků a dostala se i do elektřiny. Tahání za ruku. „Jakube, vypadněme odsud. Teď hned!“

Při psaní tohoto odstavce mi nefunguje pračka. Zítra ji čeká druhá oprava, několik dní po té první. Asi je čas vzít prádlo k Temži. Edit o den později: opravář přeložil příchod na týden. Edit o den později: vypravil jsem se do prádelny. Nejbližší je 2 kilometry a tak se prádlo celkem proneslo. Tam mě přivítali velmi staré pračky s cenou 9 liber za jeden cyklus. Na stěně visí cedule, že majitel byl nucen přistoupit ke zvýšení ceny kvůli elektřině, plynu, … ale že z dobré duše drží stejnou hodnotu už 5 let a sleduje krok s konkurencí. Je třeba se probojovat do vedlejšího obchodu, abych sehnal patřičný obnos v mincích. Ty pak nahážu do automatu a omylem navolím číslo sušičky (vše se zadává ručně). I když je její cena jen jednu libra, zpět už peníze nedostanu. Celý rudý jsem došel do jiné, další kilometr pěšky. Cena 4 libry. Už se v Londýně ani nedivím. Sušičku mám doma, tak jsem to zase nějakou dobu tahal zpátky napůl ještě mokré. Nejede. Po dvou nedávných opravách už potřetí.

Kvalita služeb je bohužel často přímo otřesná. Banky vycházejí dráž, než když by si člověk schovával peníze do polštáře. Mobilní operátoři mají výpadky, podpora na vás nemá čas a Vodafone mi dokonce začal účtovat za cenzuru internetu. Říkají tomu rodičovská kontrola – po koupení simky se zapne automaticky a za 3 měsíce vám za tuhle, podle jejich slov skvělou službu, začnou strhávat jednu libru měsíčně. Nejen porno, ale člověk nenačte třeba i takový 9gag. A vypnout to? Zase začíná kolečko po kioscích, kde nikdo nic neví. Pobočka na internetu? To už se pomalu dostávám k další části, muhaha…

Internet

Pro mnoho lidí nutnost a současně závislost. Spousta služeb je dnes poskytována po internetu. V Česku mi vždy udělalo velkou radost, když jsem nestíhal a vyřešil problém jako je nákup jízdenky ještě v šalině na nádraží. A pak ze stejného místa ještě poslal mail vyučujícímu a zkontroloval bankovní účet. Západ ale internet měl dřív, proto by mělo být všechno ještě digitalizovanější, ne? Ne.

Západ začal dřív, ale právě proto je všude spousta systémů běžících na desítky let starém kódu, který nelze jednoduše nahradit. Případně jde o pozůstatky z dob outsourcingu, kdy se finanční oddělení plácala po zádech, jak skvěle ušetřila náklady svěřením programování lidem do Indie. Následky si zřejmě poneseme až do dob, než se umělá inteligence začne programovat sama a tenhle bordel si po nás uklidí. Do té doby…

Výsledky toho vidím každý den. Používat internetové bankovnictví třeba u HSBC je docela bolestivé. V některých případech dokonce stránka oznámí, že předala centrále zprávu a odeslání papírového dopisu. Ten je pak třeba patřičně zaškrtnout a poslat zpět. Zkontrolovat účet venku? Nemožné. Už měsíce tam mají bug (nebo vlastnost?), že na datovém internetu vám aplikace odepíše, že nemáte internet.

Nejhorší je ale doprava. Nevzpomínám si, že bych úspěšně koupil na internetu lístek na vlak. U žádné společnosti. Člověk se prokliká množstvím stránek a než dojde k placení, vždy to někde selže. Případně až u platební brány. Úplně typickým příkladem na většině webů tady je, že je potřeba při malé chybě všechno vyplňovat znovu. To pak vždy přichází ten pocit. Umírám.

Jinak rodičovská kontrola není jediný cenzorní list tady. Pak je tady minimálně ještě neveřejný Cleanfeed, který třeba v roce 2008 na nějakou dobu zablokoval celou Wikipedii kvůli obrázku alba Virgin Killer od Scorpion. Pokud si dobře vzpomínám, tak šlo dokonce o celou doménu. Mají tady fakt inženýry. Ale buďme spravedliví. Tohle cenzorní šílenství a přebujelý strach z teroristů a pedofilů se dostal i k nám. Vlády si nenechají ujít příležitost lépe kontrolovat své občany. Nejspíš i my budeme mít podobné seznamy.

Datový internet od Vodafone je docela užitečný. Za 25 liber mám gigabajty dat v celé Evropě. Akorát že ve Skotsku mimo města nefunguje. Není pokrytí. V Bulharsku a u nás je pokrytí i v horách. A i když pokrytí je, ne vždy funguje. Jako v pátek odpoledne v Londýně. Někdy se prostě zhroutí. A to někdy i v průběhu týdne, jako když jsem hledal kamaráda, který na cestě ke mně zabloudil. V 1 ráno. Typicky když to člověk nejvíc potřebuje. Protože jinak si toho většinou nevšimne.

V metru v podzemí nefunguje taky. Ve stanicích je wi-fi, ale je potřeba se během té krátké zastávky přihlásit na stránkách vašeho providera a mít u něj mobil registrovaný. To jsem prvních pár měsíců neměl. Na pobočce mě nejdříve poslali pryč, že jim spadly služby a podruhé (+potřetí) mi řekli, že to nemůžou dělat. Ať jdu na internet. Což mě dostává zpátky k pravidlu o internetu č. 1…

Co je to ta encefalitida?

Krátce o zdravotnictví a vzdělání. Minimálně u toho prvního mám pocit, že kdybych tady dostal zánět, tak si můžu začít měřit míry na pohřeb. Nebo si koupit lístek do Česka a odejít po dvou dnech zdravý. Nikdo na vás v Londýně nemá čas. Obvodní lékařka domluvila v pátek kvůli bolestivému chodidlu telefonický hovor s fyzioterapeutem na pondělí. Ten mi v pondělí krátce zavolal, že si dává půlhodinový hovor se mnou do kalendáře na čtvrtek. Ve čtvrtek mi zavolal, udělal nějaký závěr po telefonu a poslal mi poštou cviky na nohu. V Brně jsem si pak raději zašel hned po příjezdu z letiště a dostal kompletní osobní prohlídku.

Ještě lepší byla moje návštěva kvůli očkování. Zvířátka mě mají ráda. Obzvláště klíšťata. Paní doktorka ale na mě koukala jako na hypochondra, kde jsem ke svému zvláštnímu požadavku přišel a jestli to souvisí s návštěvou Československa. Po ujištění, že nemluvím o japonské verzi, krátkém studiu, co to vlastně encefalitida je a ohledání skladu, mě poslala na kliniku cestovní medicíny. Dobře, mohl jsem si na stránkách NHS ověřit, že se v UK encefalitida téměř nevyskytuje. Jen jsem slepě uvěřil našim progagátorům vakcíny, že je všude na světě až do 4 kilometrů výšky. Jinak Československo tady jen tak nepadne.

Se vzděláním se dělá nějaká představa hůř, jsem už na to asi trochu starý. Vím jen, že bakaláře tady člověk udělá ve 20, magistra v 21 a doktora ve 24 (pokud se jede podle plánu). Kolega studující na Imperial College (stejná prestiž jako Oxford nebo Cambridge) má studijní zátěž asi 6 předmětů za semestr. Základní a střední škola pravděpodobně nemá stejný koncept výuky jako u nás. Zdejší vystudovaní lidé stěží znají anglickou historii, natož aby věděli, proti komu vlastně bojovalo Německo ve 2. světové. Literární jména jako Samuel Beckett jim nic neříkají, a tak mnohdy nastává paradoxní situace, že o dějepisu, zeměpisu nebo literatuře těchto končin často víme víc, než oni sami.

A v neposlední řadě zkušenosti z firmy, kde pracuju a která vyvíjí software pro vědce, nemá na pozicích chemiků, matematiků a výzkumníků žádného Angličana (pokud jsem se díval správně). Ti se nacházejí pouze na pozicích vývojářů a manažerů (nejsem ale schopen odfiltrovat lidi, kteří nemají anglické jméno, ale získali v UK vzdělání – takže s rezervou). Jeden kolega to okomentoval, že Angličany stlačujeme z obou stran (podřadné i kvalifikované práce).

Promiňte pane, nejbližší volný termín je na jaro

Londýn je jedna velká fronta. Skygarden? 3 týdny. Harry Potter a prokleté dítě? 1 rok. Koupit byt? 2 životy (o tom dále). Pivo nebo zdravotnictví jsem už zmiňoval. Organizovat team building pro kolegy je pro mě noční můra. Rezervovat laser game musím 2 týdny předem. Kolegové mnohdy netuší, jestli jim tam něco nevleze. A přijít se musí na čas. Je jedno, že to metro po cestě zase selže. Že by někdo otevřel třeba další laser arénu v městě, kde jsou jenom dvě a navýšil tak kapacitu? To by byl nekonečný boj s regulemi, byrokracií a cenami. Ne, raději hospodu.

Několik měsíců po prvním team buildingu jsem chtěl do laser arény znovu. Navštívili jsme 2 ze 3, které byly na mapě. Obě pryč. Je to smutné, ale s tím, že s občasným tvrzením lidí, že v Londýně najde člověk všechno, zásadně nesouhlasím. I když kdo ví, o čem to ti lidé vlastně mluví. Třeba v Harlesdenu prý člověk koupí spoustu věcí…

„Dáte si k tomu hamburgeru zničenou pekárnu nebo autíčkovou dráhu?“ Ono mít tady vlastní podnik na druhou stranu není úplně jednoduché, jak nadnárodní korporace ničí konkurenci tlačením cen nájmů nahoru. Otevřít si nějakou vlastní věc by navíc znamenalo přeplatit všechny ty McDonaldy a Starbucksy, které se namnožily kolem všech obchodních zón a zastávek metra (jenom u nás uvnitř Hammersmith station jsou dva Starbucksy). Těch pár, co přežije, musí zvládat nával přicházející z jiných padlých podniků.

Budeš vyplňovat papíry až zčernáš!

V Anglii se očekává, že člověk bude pracovat aspoň těch 40 hodin. Národní průměr je sice jen lehce nad ČR, ale třeba v IT je znát, že nějakým part-time nebo ohýbání pracovní doby jsou tady naklonění méně. I když, zrovna ve své práci mohu požívat celkem značných výhod. Na Británii.

Na rozdíl od ostatních máme oběd započítaný v pracovním čase a do kanceláře nemusíme chodit v obleku. S ostatními firmami na trhu zase sdílíme módu open office a na můj vkus Středoevropana celkem zbytečnou byrokracii. Správné dělení a zápis toho, co jsem udělal společně s meetingy mi zabírají kolem 50-70% času. Samotná produkce je ten zbytek mínus oběd. Kontrola mojí produkce pak občas zabere týdny. Zkrátka, dalo by se pracovat 2-3 dny v týdnu, kdyby si uvědomili, že na správném vyplňování kolonek práce nestojí.

Svátků je v roce 8 – z toho 2 jsou Velikonoce a 2 Vánoce. Člověku tady ani nepřijde, že nějaké svátky existují. V Česku se mi často stávalo, že se kolega zmínil, že zítra nejdeme do práce. Tam jich máme tolik, že je lehké ztratit přehled :-). V Barceloně měli jeden den snad každý týden.

Pracovat s lidmi tady musí být hotové utrpení. Zrovna včera jsem se zastavil v Burger Kingu, protože jsem před kinem stejně neměl co dělat. Ve frontě asi 50 lidí, takže prodavači museli kmitat. Ke konci mého čekání přiběhla k pultu tlustá černoška, že to, co si objednala, už nechce. Na otázku, co jiného jí tedy mají dát odvětila, že něco jiného. Pak se ještě začala vztekat, čímž zaměstnala u pultu asi 3 lidi. Nedivím se, že tady potřebují všechny ti lidi ze světa, aby makali za ně. Musí to být dobré nervy. A tak je například většina barů nebo kaváren je obsluhována Poláky. A prý už teď kvůli Brexitu mají problém je shánět.

Dovezli mi cukr z Itálie, můžu vařit

Už jsem slyšel, že anglická kuchyně je nejhorší na světě. Zase tak moc to neprožívám. Jednou jsem sice zkusil fish & chips a už nikdy v Londýně více, ale na druhou stranu, koupit indické nebo japonské jídlo se tady dá skoro všude. I když jsou to jen britské verze. Ale to pečivo – které je jenom sladké. Škoda mluvit.

Vůbec koncept jídla a vaření je tady jiný. Většina věcí je tady předpřipravená a je třeba je jen hodit do mikrovlnky. Na oběd si tak jdeme koupit sushi nebo bagetu, které jsou zabalené a sníme to zpátky v kanceláři. V mnoha státech bych za bagetu k obědu asi dostal pár facek. Tady běžné. Na jídlo není čas, musí se pracovat.

Pro přítelkyni je ale jídlo otázka života a smrti. Zjistila, že většina toho, co použije, se chová v praxi jinak, než by mělo. Cukr, rajčata i sušenky koupené tady se při vaření při smíchání s jinými surovinami rozpadají a vzniká nesourodá břečka. Některé věci tedy vaří pouze při dovozu odjinud. Často máme problém najít základní suroviny, protože všechno se tady snaží mít předpřipravené. Najít třeba ocet bez ochucení silně aromatickým kořením, třeba na čištění oblečení, není možné. Možná je to ale ochrana. Co kdyby mě napadlo všechen ocet vypít? Co jiného než ten smrad z koření mě pak zastaví?

Bydlení

Anglická posedlost domečky je určitě ta lepší stránka Británie. I když se uvnitř mnohdy schovávají klasické byty, zvenku to musí vypadat dobře. Řadové domky Anglii vládnou a místní na ně nedají dopustit. I já okupuji jednu místnost v takovém domě. Co když ale nechcete s nikým sdílet, takže nemáte na takový domeček peníze? Inu, i takové řešení existuje…

Musím uznat, že pravá anglická architektura se mi líbí hodně. A mé okolí vypadá přesně tak, jak jsem si Anglii vysnil, než jsem sem prvně přicestoval. V klidné čtvrti západního Londýna, kde si lidé nestříkají kyselinu do očí při sporu o kozu, a kde třeba jen 7 minut chůze ode mě bydlí Colin Firth. K sídlu BBC je to 30 minut. Stejně tak do práce, kam to mám 30 minut pěšky, kde zase potkávám Billa Baileyho. Pohledy, jako je ten na obrázku, při chůzi domů rozhodně potěší.

Jenže. Londýn lidi přitahuje jako magnet. Takže ceny nájmů a nemovitostí rostou. Hodně. Ceny bytů se pohybují v řádech desítek miliónů, letmý pohled na realitku ukazuje, že startovací cena 7 pokojových je na jedné miliardě. Kolega kupoval byt 2+1 na začátku století za 6 miliónů. Dnes by ho prodal za 24. Já platím 15000,- (500 liber) za pokoj, kam se vleze jen malá postel. Přítelkyně 18000,- za pokoj s dvojlůžkovou postelí, ale zato bez stolíku a židličky. Na klasickou hypotéku s limitem 30 let bych na západě nebo centru se svým nástupním platem java specialisty rozhodně nedosáhl. A to na naše poměry není zrovna malý. Na kolejích v Brně bych mohl platit nájem z jednoho platu roky.

Budoucnost není světlá. Každý měsíc prý přijde 10 000 nových lidí a Boris Johnson, který se zavázal, že postaví nové byty, byl schopný dostat slibu jen z malé části. Místa ubývá, lidí přibývá.

Dnes neprší, něco si přej

V zimě nebo na jaře toho zase tak moc nenapršelo, ale teď je počasí naprosto stereotypní. Zatímco Evropa se v srpnu potýkala s vlnou veder, tady se halíme do svetrů a bund. Teplota je mezi 15° a 20°C. Pláštěnkové bundy jsou zde celkem populární.

Někdy v červnu / červenci bylo na zdejší poměry opravdu horko. Přes 30 stupňů je zde podle slov místních naprosto výjimečně, a proto když hned druhý den těchto „extrémních“ teplot shořel panelák, přišly mi na mysl různé morbidní vtipy o nutnosti zalévat zdejší anglické objekty, aby nevzplály. V těchto teplotách i 5 letí žáci ve škole, kolem které chodím na cestě do práce, tehdy na jeden den shodili kravaty a raději oblékli bílá trička. Tohle už bylo definitivní potvrzení horkokalypsy v Británii.

Většinou je tady poměrně zima. Ono na jednu stranu je sice v lednu 5-10°C, ale při zdejší vysoké vlhkosti mráz vleze pěkně pod oblečení. Až na kůži. Místní jsou ale zvyklí. Hodně podniků má celoročně otevřené dveře dokořán, což v lednu docela nechápu. Mrznul jsem tady první měsíc jako pes a i v kavárnách byla pěkná kosa, takže na nějaké ohřátí nebylo ani pomyšlení.

Když jsme šli s kolegy někdy v průběhu září do restaurace přes park, tak se nám naskytl pohled, který tuhle zemi docela dobře charakterizuje. Sice nepršelo, ale teplo určitě nebylo. Když v tom se do venkovního bazénu přiřítilo malé dítě – nahoře školní košile a kravata, dole jen trenky. V této ledové vodě se pak vesele čvachtalo. „Dobré počasí“ je přeci třeba hned využít.

Září 2017

Život v Anglii – za kanálem bez medu 3/3

To nejlepší nakonec

Tato část se dotkne souvisejících témat – médií, svobody a sledování. Také nabídnu moji teorii o tom, jak vlastně tráví Britové volný čas. A pro Čecha ta nejlepší témata nakonec – jak je to s těmi penězi a migranty. Na závěr se pokusím srovnat kvalitu života v různých zemích, kde jsem žil.

Volný čas

Jedním z velkých důvodů, proč jsem chtěl Londýn vyzkoušet, bylo velké množství událostí, které se v něm dějí. V tak velkém městě musí být přece pořád co dělat. Londýnský Meetup je každý den plný akcí pro fanoušky čehokoliv… To by ani nebylo vtipné, kdyby v tom nebylo pár háčků.

Už jsem zmiňoval, že Londýn přitahuje různé podvodníčky z celého světa. Je jen málo míst, kde by se dalo lidi tak dobře oškubávat. První skupinu tedy tvoří lidé, kteří nabízejí za nějakou úplatu různé akce pochybné kvality. Cena za takové akce je třeba 15-25 liber. Třeba různé výlety s „cool“ lidmi za Londýn za 60 liber. Ze začátku mě tyhle akce stály dost peněz a už jsem z nich vyléčený.

Druhá velká skupina jsou ti, kteří se vás snaží do něčeho uvrtat. Tahle setkání jsou zdarma pod podmínkou, že rozšíříte jejich řady – ať už to jsou socialisté (psal jsem o nich už dříve), efektivní altruisté a další. Nejhorší vedle socanů byli křešťané – na meetupu mají akce jako setkání mladých expatů, kde není ani slovo o tom, že to je křesťanská akce. Navíc nabízí jídlo zdarma (ne že by mě vylákali na to). Když jsem se objevil ve společenské místnosti, tak za mnou hned zavřeli dveře a já si uvědomil, že vlastně stojím v kostele. Už nebylo úniku. Vzápětí ke mně přiběhl Ind – jedno oko šilhavé a druhé kalné, mířil mi na břicho nůžkami a brečel u toho. Něco na těch amerických hororech z fanatických vidlákovů je.

Poslední velká skupina je celkem příjemná a jediná, kam ještě občas kromě efektivních altruistů zajdu. Dělají přesně to, co jsem od Londýna čekal. Různá promítání filmů, hraní go, výlety po přírodě, klub filozofů, astronomů, … Ten háček ale tkví v tom, že průměrný věk účastníků je kolem 60. Moje představa o spoustě kamarádů se společnými zájmy se rozplynula. Na srazu milovníků astronomie mi z celé plné místnosti byl věkově nejblíže asi osmiletý chlapec. Už vidím, jak se ho ptám, jestli chce být můj kamarád a jestli nezajdem něco pozorovat o sobotní noci…

A pak je tady několik pravidelných akcí, kde se scházejí mladí lidé. Prakticky na všech hraje hudba na plné pecky a pokusy o konverzaci s opačným pohlavím často narušují nadržení příslušníci jednoho zdejšího hojného etnika, které opravdu miluju. Nemá to s nimi cenu, tak jsem to už vzdal. Ale nechci teď předbíhat.

Když se nikdo nedívá

Na akcích, které jsem popsal, člověk narazí na nějakého Brita jen pokud je mu přes 50. I u těch s průměrným věkem kolem 30 mladí Angličané chybí. Nechodí na túry, nehrají hry, nediskutují. Jsou doma (nebo v hospodě). Lze se jen domýšlet, co tam vlastně dělají. Jeden tip bych ale měl.

Sport je zde neuvěřitelně populární. Mnohem více, než bych si přál. Někdy v srpnu vypadaly stránky BBC asi tak, že 10 nejdůležitějších zpráv okupoval sport – kdo komu podal míček nebo jak si stojí ta která liga, zatímco úplně dole na stránce byly poslední 3 drobné zprávy o dalším teroristickém útoku v Londýně nebo o slovní bitvě dvou předškoláků Kima a Trumpa.

Moji představu o fotbale, jakožto velmi nudném sportu narušila návštěva kriketového utkání, jehož velkým fanouškem je můj šéf. Cílem je odpálit míček, který přihraje nadhazovač, pokud možno za hranici hřiště. Během hry se všichni hráči prostřídají. Nedochází zde k žádnému fyzickému kontaktu a je možno hrát i 5 dní v kuse, v podstatě se jen počítají body. Tým, který nahraje více bodů, vyhrává. Sledovat automatickou pračku během cyklu je zábavnější, a tak jsem ke konci prvního poločasu usnul. Asi se nikdy nestanu šéfovým oblíbencem…

Média a svoboda

Zdejší úlohu naší ČT tady plní BBC. S internetovými trolly se vypořádali tím, že diskuzi úplně vypli, což je třeba u technických článků docela nešťastné. Jinak jak jsem už zmínil výše, jejich afinita ke sportu je někdy činí pro zprávy docela nepoužitelnými. Nedá se jim ale upřít vášeň pro různé dokumenty – nedávno jsem viděl třeba jeden díl mapující život 16 letých lidí, včetně několika zajímavých měření (třeba mozku).

Svoboda slova je na poměrně dobré úrovni, což byla jedna z věcí, kterou jsem si nebyl jistý, než jsem sem přišel. Byl jsem příjemně překvapen, není to ještě tak hrozné, jak se může z internetových článků zdát. Na druhou stranu zdejší politická korektnost neumožňuje jakoukoliv kritiku cizích ras nebo národů, ať už je sebekonstruktivnější. Tím bohužel vzal britský humor za své, protože legrace z jiných byl jeho neodmyslitelnou součástí. Komik John Oliver patří k dosud žijícím výjimkám (mimochodem se přestěhoval do USA). Ale když jsem si po jeho vzoru udělal několikrát srandu třeba z Francie, nesetkalo se to úplně s pochopením okolí. Tenhle humor tady raději doporučuju vynechat.

Se svobodou úzce souvisí zdejší na můj vkus přemrštěné „Safety standards“. Všechno musí být označené a nikomu se nesmí za žádnou cenu nic stát. Ve výsledku člověk nic nesmí, protože by teoreticky… někdo mohl vypít třeba ocet. Tohle se bohužel rychle zpřísňuje ale i v Česku. Naštěstí vidím záblesk na lepší časy, protože na BBC nedávno vyšel článek o tom, jak z dětí žijících v tomhle „safety standards“ šílenství rostou trubky nepřipravené pro život.

Velký bratr tě vidí

Tahle fráze je v dnešní době už celkem otřepaná. Nadužívají ji všichni, včetně médií. A možná i díky její „inflaci“ bylo možné, že Británie skutečně došla tak daleko v realizaci orwellovské dystopie. Jeden odhad starý několik let došel k odhadu 250 000 kamer v Londýně (pro srovnání – Stockholm asi 3000). Každý autobus je vybaven hned několika. V drobném KFC o pár stolech jsem jich napočítal 5. Po posledním teroristickém útoku v Německu si článek na BBC do Němců rýpnul, že jejich kultura není ochraně kamerami moc nakloněná. Čech žijící 5 let v Londýně mě varoval nevytahovat na ulici nůž (ty jsou tady zakázané). Jinak to kamera rozpozná a policie je u mě za 2 minuty. Asi trochu přitažené za vlasy, ale má někdo chuť to zkoušet? Minimálně pokuty za nůž jsou velmi reálné.

Terorismus je vládě vodou na mlýn. Internet lidí se sleduje už tak – minulý rok například prošel zákon o povinném uchování internetové historie všech lidí na jeden rok, a po každém útoku politici volají ještě po větším sledování a ještě vyšším rozpočtu na něj. Mayová to posledně slíbila letos na jaře. Zpackaný útok kousek ode mě na Parsons Green mě vyděsil ani ne tak pokusem o roztrhání celého vagónu, jako spíš otázkou – jak sakra byla policie schopna vypátrat útočníka v Doveru, kde se snažil naloděním uprchnout ze země? Během několika desítek hodin byli schopni zjistit z kamer v metru jeho jméno a kde se přesně nachází. Jeho společníka pak vyhmátli ve fast foodu. A v novinách se už objevují články, že chybí prostředky na prevenci dalších útoků…

Peníze

Důvod, proč Londýn přitahuje lidi z celého světa je prostý a nevyžaduje téměř žádnou duševní kapacitu, aby na to člověk přišel. Důstojné žití nebo kvalita služeb to pro Středoevropana rozhodně není. Minimální mzda je tady 4 krát vyšší než u nás a daně pro chudé nižší.

Není ale všechno zlato, co se třpytí. Člověk si musí dobře propočítat do čeho jde. Nájmy jsou tady více než čtyřnásobné a doprava zhruba sedminásobná. Služby nebo nějaké volnočasové vyžití jsou také o dost dražší – našel jsem i 30-násobný rozdíl. Jeden vstup do fitka, kam jsem chtěl zajít na bazén, stojí 25 liber (měsíční členství 100 liber). Podle serveru Numbeo je zdejší kupní síla až 282. na světě. Praha i Brno jsou kolem 320. místa – lidé si tedy výrazně nepolepší.

Na druhou stranu základní jídlo vychází jen o trochu dráž než u nás. A pak je tady svatá trojice cestování, oblečení a elektronika, které je cenově stejné jako v ČR. Koupit si v Anglii počítač je jenom výdaj z jednoho platu.

Člověk si navíc musí dávat pozor, neboť tady mají mnohem propracovanější metody, jak z člověka vytáhnout peníze, než u nás. Za všechno se platí (kromě muzeí). A to hodně. Za lepší školu. Za doktora, který se na vás vůbec podívá. Různé skryté poplatky (banka, operátor). Když jsme šli na filmový con, tak jsme sice zaplatili vstupné, ale v ceně byl pouze přístup do stánků prodávajících zboží. Promítání, fotka nebo jenom vidět některé známé tváře (Anderson, Cumberbatch, Mikkelsen) stálo kolem 80 liber. Za každého.

Jak jsem psal v předchozím článku, pokud budu chtít koupit nějaké bydlení, tak nedosáhnu při současném platu ani na hypotéku, zato jsem schopen létat po Evropě, jak se mi zachce (dobře, do Moldávie ne). Paradoxně je mnohdy levnější letět do Brna a zpět, než si udělat výlet vlakem do nějakého anglického města 200 kilometrů odtud. Do Skotska jsme s přítelkyní letěli, protože dávat 9000 za zpáteční cestu vlakem do Inverness se nám opravdu nechtělo. Podle komentáře na Numbeo je na slušný život v Londýně potřeba tak 200 000,- měsíčně. A kdo to má?

Migranti

Příchozí odjinud už z většiny nahradili původní obyvatele Londýna, tak považuji za dobré o nich i něco napsat. Přestože překročím zdejší hranice svobody slova. Indové a Pákistánci mají vlastní večerky. Poláci vlastní supermarkety s polským zbožím, vlastní kulturní centra, vlastní pojišťovny, … Rusové vlastní mafie. Migranti jsou velkým motorem zdejší ekonomiky a současně zastávají služby, které už nikdo nechce dělat. Nebo jak jsem už zmiňoval dříve, na specializované pozice už má z místních málokdo. Britové tak mohou sedět v kancelářích a dávat ostatním příkazy. Jsou na nich migrantech životně závislí. Určitě se jich nemohou zbavit, jak někteří po Brexitu doufají.

Na druhou stranu tahle potřeba s sebou přináší i problémy. Zejména na východě rostou čtvrtě, kde se lidé neochotně integrují a kam třeba i rozvážeči pizzy Deliveroo odmítají jezdit. Na vlastní kůži jsem zažil, jak Rus řekl žebrákovi: „Víš ty vůbec kdo já jsem?“ Do takového Harlesdenu už bych se večer podívat nechtěl. A to bylo ještě před tím, než jsem si kvůli tomuhle článku našel na Wikipedii, že je zde doupě kokainu a v roce 2001 zde byl nejvyšší počet vražd v Británii, kdy během jediného roku gangy zastřelily 26 lidí. Těch pár procent bělochů, co tady zbylo jsou ten typ, kterým se slušný člověk raději vyhýbá. Nikdy jsem se v nějakém místě necítil tak špatně jako právě v husí kůži nahánějícím Harlesdenu. A to jsem žil 8 let v romských ghettech. Přítelkyně byla z tohohle místa přímo vyděšená.

Co jsem už za ty roky poznal v zahraničí lidi ze středního východu a Afriky, tak musím říct, že jejich pracovní morálka bývá oproti té naší o dost volnější. Priority jsou spíš v rodině a kamarádech. Pokud pak takového člověka propustí za neschopnost, tak ponechám možné důsledky na vlastní fantazii. Jen řeknu, že ono člověk obecně těžko hledá chybu u sebe.

Samozřejmě chyba je i ve zdejším vedení, které se má postarat o začlenění do společnosti. Ale při zkušenostech s naší romskou komunitou je jasné, že chtít se musí na obou stranách. A ono dealovat drogy je rychlejší cesta k penězům, které některé národy vidí jako jediné měřítko spokojenosti, protože si za ně koupíte větší auto, které pak můžete ukazovat kamarádům. Protože bez vzdělání na stejné peníze jako původní obyvatelé dosáhnout legální cestou stejně nemůžete. Zajímavý je třeba článek na Daily Mail (odkud mám obrázek) popisující kriminalitu imigrantů, jako je otroctví nebo gangy. Je to sice bulvár, kde článek podsouvá názory redakce a vybírá jen „špeky“, ale ta fakta tam jsou.

Před třemi roky jsem narazil na článek o potrestání úřadů v Birminghamu, které nějakou dobu záměrně přehlížely případy znásilňování lidí od 13 let tamní muslimskou komunitou. Pak je spousta drobností, které se člověk dozví z doslechu (i když to se pak hůře ověřuje). Když jsme chtěli jít s přítelkyní na festival v Nottinghamu, tak mě dvě ženy varovali, že už tam před několika lety byly a že tuhle událost využívají zejména černoši k osahávání žen v davu. Jeden jejich kamarád se tam s nimi kvůli své holce porval. Jinak otravné černochy dotírající na blonďatou Švédku jsem sám zažil v Dublinu. I když to bylo jen slovně.

Poslední a úplně samostatnou kapitolou jsou Indové. Popravdě mi celkem pijí krev. Falšují certifikáty, diplomy, vytvářejí si falešné reference přes své známé, lžou o všem… Vše ve snaze získat vysněnou pozici, kde pak svým kolegům mnohdy různě podrážejí nohy. Pak vzhůru do vrcholného managementu, aby mohli nabrat více svých kamarádů a propustit ostatní. Zmínil jsem je tady už několikrát, protože tohle je opravdu svérázný národ. Kvůli vysoké konkurenci doma (všichni si tam podrážejí nohy) se stěhují ve velkém do světa, kde rozehrávají své hry na nic netušící domorodce.

Firmy už mnohdy nabírají pouze přes agentury, aby se vyhnuli návalu stovek žádostí o místo týdně. Při outsourcingu vám při týdenním reportu mnohdy řeknou, že tam byl hurikán / záplavy / výpadek proudu / koza jim sežrala internet – třeba 8 týdnů po sobě. Mají prsty v nejrůznějších podvodech – prakticky hned po přistěhování mě obrali o 60 liber vydáváním se za poskytovatele ubytování. V celém městě vytvořili úplně nový standard podvodů, o kterém my si můžeme nechat v Česku jenom zdát.

Na různých párty, pokud se bavíte s mladou ženou, vlezou mezi vás a ji, a úplně vás odstrčí. A když se bavíte s nimi, tak vše o čem mluví, jsou ženy a jak je získat. Je jich tady dost na to, abych mohl bezpečně říct, že na těchto akcích jsou nadržení bez výjimky všichni. Nesnesou jakoukoliv kritiku, na tu jsou extrémně hákliví (i proto se místní raději pouští do Poláků). Ve svých očích jsou světově nadřazený národ. Trochu v protikladu s předchozí větou – pokud se nějaký Ind dostane k tomuto článku, tak je dost dobře možné, že mě udá policii za rasismus (vážně míněná rada od jednoho Inda – kritika → udat za hate crime).

Bohužel mám pocit, že tohle etnikum transformuje Británii na druhou Indii. Zemi, kde se nehledí na nikoho a všichni si všichni bodají kudly do zad ve snaze získat lepší pozici, ženu, peníze, … Zastavit je nejde, protože slovně jsou nedotknutelní. Je to tichá invaze, o které s vámi místní mluví, až když si vás oklepou a trochu se napijí (jako za komunismu). Ale jako se vším – není to tak s každým Indem. Musím říct, že moje bytná mě nikdy nepodrazila. I když, celý život prožila v Anglii.

Španělsko vs Česko vs Anglie

Anglie je už 4. státem, ve kterém žiju dlouhodobě. Žití tady má své klady i zápory. Španělsko můžu odbýt celkem rychle, protože jsem v Londýně určitě spokojenější, než v Barceloně. Není tady tolik hluku v noci (jižanská fetiš v hlučných motorkách pod všemi okny i ve 2 ráno) a služby jsou pořád o poznání o lepší. Porovnání s Finskem bych raději vynechal. Je to příliš odlišný svět a navíc jsem tam pouze studoval.

Kladem oproti Česku jsou určitě peníze – plat programátora dělá cestování nebo nakupování oblečení daleko jednodušším (pro mě třeba 3x). Když jsem u toho oblečení, tak v naší zemi obrů je pro mě mnohdy obtížné na mě sehnat velikost. Velkým záporem Česka je obecně politická situace. Naši politici měli po většinu historie způsobem vystupování blíže spíše k Rusku. Zeman nám u západních spojenců dělá ostudu, čímž rozhodně nesplňuje reprezentativní funkci svého úřadu, což si bohužel mnoho Čechů neuvědomuje. Britský Farage je jednou z výjimek, ale raději ho zde prozatím vynechám, protože na každou svini se vaří článek.

Zato Česko má krásnou přírodu, skvělou kvalitu služeb (létám do Brna na holiče), nízkou zločinnost, mimořádný zdravotní systém, lepší počasí a efektivitu. Nekonečné statistiky o špatném vzdělání nebo nízké efektivitě práce bych bral rozhodně s rezervou – Češi rozhodně mají daleko větší tendenci konat místo vyplňování stohů papírů a dodržování procesů na 100 %. Navíc Praha a Brno jsou se svým nočním a kulturním životem dle mého názoru živější, než samotný Londýn. Můj polský kolega Tomasz dokonce prohlásil, že Česko je teď podle něj optimálním místem pro život.

Září 2017