II. Vídeň

Noční překvapení

Do Vídně to mám z Brna kousek, navíc jízdenky tehdy stály méně než za rodinou do Karviné, přesto mi nějakou dobu trvalo, než jsem měl peníze nazbyt takový výlet podniknout. Nakonec jsem se tam v září 2011 vydal a prohlížení památek tehdy proběhlo standardně a bez problémů. I počasí nepřichystalo nic nepříjemného, byl slunečný a teplý letní den. I to mi jistě pomohlo, abych si město rychle oblíbil. V prosinci jsem se vrátil znovu se svým bratrem. Kromě nepříjemné zimy, kterou jsme zaháněli horkým čajem, všechno mělo i tehdy normální průběh. Následujícího března jsem se tedy vydal do Vídně znovu. Do třetice. Už ne na památky, ale na koncert skupiny Simple Plan. Tentokrát to však už tak hladké nebylo.

Původní plán byl užít si koncert a pak přečkat někde v McDonaldu nebo nějakém podchodu noc s tím, že pojedu ranním autobusem. Přes den už bylo docela teplo, takže to ani nevypadalo nijak nereálně. Před odjezdem jsem se ještě kontaktoval s jinými Čechy, kteří tam mířili, takže jsem doufal, že případně vymyslíme něco společně. Po příjezdu jsem sice zapomněl, jestli jsem se domluvil na Schwedenplatz nebo hlavní náměstí, které jsou od sebe asi jednu zastávku metra, tak mi nezbylo nic jiného, než mezi nimi pořád chodit sem a tam. Po několika neúspěšných hodinách jsem to vzdal a šel na místo koncertu, které jsem si nechal poslat od kamarádky, protože jsem zcela přirozeně zapomněl i to :-) Tam jsem se s nimi potkal a dozvěděl se, že i oni chodili kolem Schwedenplatz, ale kolmo k mé trase a vždy jsme se minuli.

Začalo nám šestihodinové čekání v řadě a samotný koncert, před kterým nám odebrali všechno pití. Pochopitelně jsme tedy po jeho skončení byli unavení, žízniví a nohy už chtěly do postele. A tehdy jsem s hrůzou spatřil nejen zavřené obchody, ale i mříže na metru. Ve Vídni se prostě po určité hodině všechno zavírá. Vyhlídky to nebyly zrovna růžové.

Pochod městem

Z naší skupiny 4 Čechů se dva oddělili, s tím, že mají hotel. To však bylo nad můj rozpočet. Byli to zrovna ti dva, kteří mě dvě hodiny hledali na SchwedenPlatz. Zůstal se mnou jeden kluk, od kterého jsem ani neznal jméno. Z McDonaldu, který byl ještě pár minut otevřený jsme získali nějakou vodu a společníka napadlo se vydat na parkoviště, protože byl sběratelem autogramů a fotek. A tak když jsme po dvou hodinách konečně získali co chtěl, a autobus skupiny se vydal do Milána, zůstali jsme sami dva napospas utichlému městu, tak nepodobnému tomu, co znám z Brna. A klesajícím březnovým teplotám.

Ze strachu ze zimy jsme museli jít neustále dál. Náš cíl cesty bylo hlavní nádraží Meidling na jihu města, kde jsme doufali, že najdeme útočiště. Vlaky přece jezdí i v noci, ne? Unavení a s bolavými nohami jsme byli hnáni vidinou tepla a odpočinku. Při vědomí jsme se udržovali konverzací. Mrtvé město však bylo opravdovým překvapením. Vždyť je přece hlavní! I když byla noční Vídeň trochu depresivní,  zatím to ještě šlo relativně dobře. Když má člověk cíl, a ví, že má něco, za čím může jít, je i naděje. Po nějaké době jsme tak nakonec k vytouženému nádraží došli. Avšak marně. Bylo zavřeno.

Protože na nás tlačila a stále těsneji kolem nás svírala své pařáty zima, přechodná doba rezignace musela brzy ustoupit. Chtělo to nový cíl, který nás udrží na cestě a v pohybu. V 8 ráno mi měl jet autobus z Prátru. Protože leží na severu, my byli na jihu, a Vídeň není zrovna malé město, tahle možnost dříve nepřicházela v úvahu. Situace se však změnila a nám pravděpodobně v tu chvíli nezbyla jiná možnost. Vydali jsme se tedy cestou na sever, během kterého jsme měli možnost si prohlédnout celé město včetně centra v noci. Já a můj bezejmenný souputník ve vyprázdněné metropoli. Jen trochu škoda byla, že dialog se změnil v monolog, protože společník byl už notně unavený. Stále jsem se snažil mluvit, aby nás nepřemohla příliš velká únava na to, abychom mohli pokračovat dále.

Zhruba o půl sedmé jsme do právě se otevírajícího Prátru konečně vyčerpaně dorazili. V zastřešené budově jsme vysílením padli na zem a další hodinu v polospánku čekali na metro / autobus, které nám konečně připravily tolik vytoužené teplo a pohodlí při sezení. Nevím sice jak to ti bezdomovci dělají, ale i jejich styl života jistě vyžaduje určitý trénink. Není to zase tak dávno, co jeden britský reportér při snaze napodobit jejich život umrzl. Přesto všechno to nebylo naposledy, kdy jsem zkoušel cestovat bez přespání. To se na cestách občas stává. Ale v létě je to pochopitelně daleko příjemnější.

zima 2011/2012

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *