III. Ženeva

Klenot v Alpách

V Ženevě jsem sice byl týden před tím, než se odehrával příběh ve Vídni, ale tu jsem už před tím navštívil dvakrát, takže jsem dal přednost celistvosti před kontinuitou. Zrovna jsem zažíval období klidu, protože jsem měl po jedné zakázce a práci, kterou jsem postupně opustil kvůli bakalářské práci. Ta byla již skoro hotova, pracovat jsem již nemusel (trochu škoda, že jsem o ni přišel — práce to nebyla špatná) a do státnic ještě nějaký čas zbýval. Spolubydlící se mě jednoho dne zeptala, co budu dělat o víkendu, že si chce přivést na kolej sestru. Podíval jsem se tedy co nabízí Slevomat a volba padla na Ženevu. Byl to jeden z těch víkendových zájezdů, kdy vás v pátek nacpou do busu, na místo se jede X hodin, v sobotu ráno lidi vyloží a večer se jede zpět. Konkrétně v tomto případě to bylo asi 10 hodin tam a 16 zpět. Jsem tedy rád, že jsem tu záhadnou časovou dilataci po cestě zpět skoro celou prospal.

Autobus moc pohodlný nebyl, takže jsme doufali v co nejčastější zastávky. Na první zastávce ve Švýcarsku jsme se samozřejmě celí zvědaví vyhrnuli ven. Místo ultramoderní, vyspělé techniky, kterou jsme tak trochu očekávali, nás ve vzduchu přivítal hnůj. Kolem nebylo skoro nic. Vůbec celá země později tak nějak připomínala přátelskou vesnici, mimo jiné svou čistotou a všudypřítomnou zelení. Ceny na zastávce v nás ale vyvolaly trochu šok. V autobuse si pak dva kluci sedící za mnou stěžovali, že na ty hamburgery museli vytáhnout kreditní kartu a čokoládu domů pro rodinu raději nebrali, aby si na to nemuseli brát hypotéku :-) Prý se už vůbec nedivili tomu, že si Švýcaři nedávno snažili prosadit minimální mzdu 70k. Tehdy jsem ještě ale nevěděl, že Ženeva patří k vůbec nejdražším městům na světě. Lidé prý na větší nákupy jezdí auty do blízké Francie.

Město samotné bylo se všemi těmi horami v pozadí a jezerem úchvatné. Samotní Švýcaři byli vždy zdvořilí a sám jsem zažil, že při snaze se zorientovat v mapě ke mně přišel starý domorodec a snažil se mi pomoci. Samozřejmě v angličtině a plynule. Na ulici jsem nacházel nezamčená kola, protože se moc nepředpokládá, že by je někdo kradl. Takový malý ráj na zemi. Průvodčí nám předtím v autobuse vykládala, zrovna když jsme projížděli kolem vinic na strmých svazích, jak zdejší lidé dosáhli svých úspěchů úmornou prací v minulosti. Švýcaři jsou očividně velmi uvědomělý, zodpovědný a vyspělý národ. Je mi až líto při pomyšlení co se s těmito lidmi stane, až se tam začnou sestěhovávat různí vykukové zneužívající jejich dobroty a důvěřivosti.

Číslo 5 žije hned dvakrát

Do odjezdu dálkového autobusu zbývalo již asi jen 60 minut, tak jsem se rozhodl vzít autobus číslo 5 směr letiště, kterým jsem přijel cestou sem. Po několika minutách se mi však začalo zdát, že zde něco nehraje. Už jen chvíle mě dělily od okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že není 5 jako 5 a tenhle autobus 5 jede zcela jinou trasu. Mimochodem tohle se mi stalo už i v Brně, někoho by mělo napadnout, že člověka neznalého místních poměrů může stejné značení různých autobusů pěkně zmást. Podle mapy jsme směřovali k Švýcarsko-Francouzským hranicím a tak jsem z vozidla na příští zastávce vylezl. Uprostřed ničeho, byla tam jen cesta a svodidla.

V takových situacích je obecně důležité hlavně zachovat klid a nezačít panikařit. Hlavně uvažovat klidně. Jako člověk, kterého jsme cestou do Ženevy zapomněli na odpočívadle v Německu. Otočit se nepřipadalo příštích 90 kilometrů v úvahu, takže jsme zastavili a čekali na nějaký zázrak. Ten se po chvíli dostavil v podobě dálniční policie, kterou si pasažér stopl, aby nás dohonil. Mezi lidmi v autobuse se říkalo, že nám ho dovezl Semir Gerkhan.

S trochou štěstí a klidných úsudků jsem zpět cestoval autobusy, které sledovaly trasu do míst směrem k letišti. Nakonec jsem natrefil i „správný“ autobus 5 a dojel zpět na letiště, kde jsme měli přistavený autobus. Ještě párek s chlebem všem cestujícím a jelo se zpět. Do Švýcarska jsem se od té doby zatím nevrátil (rok 2016), ale určitě se sem ještě podívám. Tato země si mě svoji přírodou a dobrými vlastnostmi místních určitě získala.

březen 2012

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *