IV. Chalkidiki

Novodobé otroctví

Před časem jsem v časopise četl o špatných podmínkách dělníků v Soči. Práce dvanáct hodin denně, sedm dní v týdnu za plat v přepočtu 10000,- měsíčně. Navíc s tím, že jim sebrali pasy. No kromě těch 12 hodin denně jsem si zažil to samé. Stejné pracovní nasazení, stejný plat. A jako bonus ubytovaný v plesnivém sklepě. Není divu, že to jeden můj kamarád nazval novodobým otroctvím. Ale raději bych to měl vzít pěkně od začátku.

Měl jsem po státnicích a tak jsem uvažoval nad dalším „výletem“ s tím, že by nebylo špatné si do dalšího ročníku něco přivydělat. Začal jsem tedy na internetu pátrat po takových těch pracích pro studenty typu sběr jahod v Anglii. Po pár dnech se objevila kamarádka s tím, že její sestra jede už podruhé pracovat do Řecka a že jsou stále otevření novým lidem. Nevypadalo to špatně. Pokud se tam její sestra vracela, měl jsem za to, že se vyhnu realizaci nějaké strašidelné historky o prázdninových brigádách. Podařilo se mi tedy uzavřít se zprostředkovatelem kontrakt na 6 týdnů a natěšený odjel autobusem do Soluně.

Na místě nás vyzvedl muž, který nás ještě odvezl dalších asi 80 km do hotelového komplexu daleko od nějaké další civilizace. Tam nám pobrali pasy a hned nás nechali podepsat novou smlouvu, samozřejmě už v řečtině. Atmosféru už jen trochu kazil fakt, že místo nože na podpis vlastní krví jsme dostali obyčejné propisky. Poté nám byla přidělena práce. Ti atraktivnější šli pracovat na venkovní bar, zbytek do restaurace, kde jsem skončil i já. Nafasovali jsme uniformy a mě odvedli do plesnivého pokoje ve sklepě, kde jsem bydlel ještě s jedním polským párem. Pokoj byl rozdělený na dvě části pomocí záclony, jenže větrák starající se alespoň o nějakou cirkulaci vzduchu byl pouze jeden. Aby toho nebylo málo, sestra kamarádky nám sdělila, že se vrátila, protože byla donucena jet na nějakou brigádu svými rodiči a jinou nenašla. Naši noví kolegové jenom kroutili hlavou, jak by se někdo soudný sem ještě dokázal vrátit. Hned ten den večer jsem měl první směnu a tedy i příležitost konečně zjistit, co tím mysleli.

Práce se skládala z přípravy / úklidu stolů po jejich použití a nošení pití zákazníkům. Naštěstí alespoň jídlo si hosté nabírali sami. Kdo by ale čekal klidnou a kulturní práci v restauraci, byl by za prvních 10 minut vyveden z omylu. Každý den nás bylo zhruba 12 na 1200 strávníků s tím, že jsme pracovali ve dvojicích. Když někdo dojedl, byla potřeba rychle odnést nádobí a připravit stůl pro další hosty, kteří se na něj už netrpělivě drali. Navíc samotný způsob jezení měl do kultury daleko. Byla to jídelna, ne restaurace. A prakticky pořád jsme nestíhali, přestože jsme u toho běhali. Na oplátku jsme si často fasovali nadávky a hrubé chování od hostů. Převážně těch ruských, k tomu ještě dojdu. No práce tedy nic moc.

Program na každý den vypadal následovně: Ráno snídaně pro nás, šichta dvě hodiny, pauza asi hodina, oběd pro nás a další dvouhodinová šichta na oběd. Naštěstí po obědě jsme měli tři hodiny volno, které jsme trávili na pláži. Pro nás byla vyhrazena pláž kousek dál od té hlavní, kde se směli koupat jen turisté. Zatímco se tedy turisté mačkaly hlava na hlavě, kousek od nich jsme se koupali my se spoustou místa na rozdávání. Pak večer. Ten býval nejhorší, šichta trvala něco přes 4 hodiny, podle toho, jak rychle se poté podařilo uklidit a umýt nádobí. Ono umýt tisíce talířů a příborů taky chvíli trvá. Pozdní večeře a spát, další šichta čekala.

O Rusech a lidech

Naprostou většinu hostů tvořili Rusové a Němci. Jiné národy tady tvořily naprostou menšinu. I když o těchto dvou národech koluje spousta historek, nechtěl jsem je hned odsoudit předsudky a teprve potom přicházet na správný chod věcí. Přistoupil jsem k nim jako k listu čistého papíru. Nicméně už velmi záhy jsem měl zjistit, že takový běžný Němec a běžný Rus se chovají velmi odlišně.

Když člověk přišel ke stolu, ze kterého právě odešla skupina, dalo se poznat, který z těch dvou národů tam jedl. Rusové měli ve zvyku si vzít pečivo a oddrobovat ho po malých kouskách, navíc bez talíře. Ani si moc nedávali pozor, aby to padalo aspoň na ten stůl, takže na zemi kolem jejich stolů bez neskutečný bordel. Naproti tomu Němci se velmi snažili, aby na zemi nic nebylo. I pokud vzal německé děti na večeři animátor místo rodičů a že jich jeden míval i třeba 6, byl by je za dělání bordelu napomenul. Zažili jsme dokonce jednu německou dámu, i když to už je extrém, která po sobě vždy perfektně uklidila a pronášela u toho větu: „jako bych tu nebyla“ :-) . Pravidla obecně jsou u Rusů vesele ignorována, a nezastaví je třeba ani výslovný zákaz o nekrmení želv v ruštině. A pokud Rusovi něco nešlo, samozřejmě to byla chyba naše.

Spřízněná duše

I přes kulturní, teplotní a pracovní šoky se objevila i řada světlých míst. Večerní i denní procházky po skalách u moře jsou nezapomenutelné. Jestli se mi něco na kultuře země líbilo, tak i hodinové večeření s konverzací u jednoho stolu s ostatními zaměstnanci. Jako jedna velká rodina. Většinou to byla jen nezávazná konverzace, ale na některé rozhovory nezapomenu. Například když mi jeden večer kolega nabízel bílé maso za „pouhých“ 50€, což byla jeho bokovka nebo když se mě big boss snažil přesvědčit, že Aristoteles je největší myslitel dějin a všechny jeho výroky jsou pravdivé. „Chari potter, read Aristoteles. Chi was always right. (řecké h se čte jako české ch)“ Mezi big bossem a řadovým zaměstnancem byly dvě úrovně a v restauraci měl tedy nejvyšší slovo. Proto mě překvapilo, když se svěřil, že studoval tělocvik a filozofii, z čehož má dokonce doktorát. Ono ale vůbec Řekové jsou velmi hrdý národ neustále se dovolávající na své úspěchy v minulosti. Tím si i odůvodňují, proč by se na ně celá Evropa měla skládat (to je tady nejspíš obecný názor). Vtipné na tom celém je, že to ani nejsou jejich úspěchy, protože současní Řekové jsou potomky těch původních jen z malé části, jelikož imigrace z východu v minulosti prakticky nahradila původní vyspělou populaci.

Největším světlým bodem však byla Anastasia. Zrovna se chystala jít studovat genetiku na univerzitu, a tak si přivydělávala, protože pocházela z chudé rodiny, která do Řecka přicestovala za prací. Ostatní kolegové však byli buď studenti turismu a hotelnictví nebo lidé, kteří neměli vysokou kvalifikaci a v krizí zmítané zemi nenašli práci. Neměla tam tedy moc lidí, se kterými by si nemusela povídat o tom, co měla Britney Spears k obědu. Pod záminkou toho, že chce poslouchat „příběhy o fyzice“ jsme se velmi rychle spřátelili. Během pár dní jsme za jasných nocí chodili pod hvězdami a povídali si. Pravděpodobně si toho všimli i ostatní, a tak jsme dokonce byli spárováni do pracovní dvojice. V práci Anastasia mluvila s ruskými hosty rusky a ti ji na oplátku nechávali nějaké spropitné, o které se vždy poctivě dělila na půl. Jednou nám takhle nechali dvě žvýkačky :-). Byly to velmi šťastné okamžiky. Bohužel to už brzy mělo skončit.

Společenské boty, které jsme museli do práce povinně nosit, nebyly na běh příliš stavěné. Kromě únavy a neustálé žízně (v práci jsme neměli povoleno pít nápoje, které jsme nosili hostům, k pitné vodě tam byl ale obecně špatný přístup — voda z kohoutku je v těchto místech nepitelná) se po týdnu přidala nepříjemná bolest kosti na chodidle, která se rychle zhoršovala. Bylo to nevyhnutelné, musel jsem odejít. Sice jsem se bál, že mě za to šéfové prodají na orgány, ale noha se nepříjemně zhoršovala, a to jsem tam byl jen týden. Trochu jsem doufal, že se mi zúročí moje snaha se všemi vycházet dobře. Když jsem došel na recepci a řekl jim, aby mi zavolali kompetentní osobu, měl jsem trochu nahnáno. Jeden z nich mi řekl, abych zůstal kde jsem a vytratil se někam dozadu. Byl to navíc ten, který mi asi dva dny předtím nabízel nějaké to „maso“.

Už jsem přemýšlel, jestli si jde jenom pro provaz nebo už rovnou pro nějaký ten sekáček na porcování masa. Ten se však místo toho vrátil s papírem a propiskou. Na papír nakreslil 5 schodů a u toho začal povídat: „Číslo 3 je tento hotel. My z recepce k němu ze schodu číslo 2 vzhlížíme. Ty jsi schod číslo 1, ale právě teď jsi poskočil na schod číslo 5. Věř mi, v životě to někam dotáhneš. Máš IQ 200 a něco dokážeš. Teď ti na telefon zavolám vaši českou osobu.“ Musím uznat, že mi tehdy ze srdce spadl rovnou balvan. Naše česká spojka moc nadšená nebyla, vlastně mě docela seřvala, včetně toho, že mi na hlavu vysypala i stížnosti mých kolegů na práci. „Jak že nemáte co pít? Jak že pračka není zadarmo, když ona je?“ Například ona dotyčná pračka, na kterou si kolegové stěžovali vyžadovala vhození 5 €, ale „úplně blbí“ jsme samozřejmě byli my. Při druhém telefonátu (při prvním mi s tím třískla) se však zlomila a já dostal povolení příštím autobusem, tedy za týden, odjet.

Loučení

Během následujícího týdne jsem měl konečně možnost si od nohy trochu odpočinout – dostal jsem jeden den volna. Po snídani jsem potkal ruského animátora, na jehož jméno si už nevzpomenu, který zrovna nesl deskové hry, tak jsem ho vybídl, abychom se zahráli šachy. Došli jsme k bazénu s turisty a dali si dvě hry. Postupně se během nich kolem nás tvořil hlouček, který hru sledoval. Když se mi je podařilo vyhrát, najednou se začali ozývat zájemci, že si chtějí s vítězem poměřit síly. Následujících několik hodin jsem pak odehrával jednu partii za druhou, abych se pak utkal s finálním bossem v domečku, který pronajímá skútry. Jak z nějaké počítačové hry, kde je třeba se neustále probojovávat stále výš. I finální boj v domečku jsem ustál v obou zápasech. Král Chalkidiki :-)

Nakonec přišel den odjezdu. Podle tradice hotelu se poslední snídani smíte najíst společně s hosty a stejně jako oni si nabrat co hrdlo ráčí. Ještě jsem ukradl trochu jídla pro mé kolegy, rozloučil se se všemi a vyrazil na přistavené taxi, které nás zavezlo k nejbližší autobusové zastávce. Píšu „nás“, protože se mnou jel kluk, kterého z hotelu za nedávný incident vyhodili. Byl to ten typ člověka, který na alkohol reaguje agresivně a lehce se pak dostane do problémů. Týden předtím měla big bossova vnučka oslavu svých narozenin, taková ta velká párty s kupou dětí. On tam vtrhl nepozvaný a když mu big boss nalil nějaký koňak, začal ho tento kluk urážet a z párty udělal kůlničku na dříví. Pravdivost celého příběhu dokládá to, že mi to řekli oba nezávisle na sobě. Je až s podivem, že ho tam pak nechali ještě týden bydlet zdarma, bez nutnosti pracovat, aby mohl počkat na svůj autobus domů.

Soluň měla toho dne nějaký svátek, takže jsem z ní pořádně nic neviděl. Po dlouhých čekáních na spoje a třicetihodinové cesty do Česka jsme byli zpět. Můj spolucestující si ještě zanadával na kvalitu českých silnic poznámkou „To jsme kurva zpátky v Makedonii?“, čímž poukázal na to, že kvalita našich silnic byla spolu s Makedonii na nejhorší úrovni ze všech zemí, které jsme minuli. Což bylo vtipné vzhledem k tomu, že jsme tam viděli lidi na polích pracovat rukama, protože jejich traktory se na nich už válely rozpadlé. S nohou jsem pak ležel ještě týden v posteli. A mamka zjišťovala, jak odstranit plíseň z oblečení, kterou jsem si odvezl z bydlení ve sklepě. Z těchto studentských brigád jsem už vyléčený, ale zkušenost to nebyla úplně k zahození. Je většinou lepší se podívat dotyčné zemi na zoubek jinak než turista. Strávit nějaký čas s místními, poznat jejich zvyky, názory na svět a jak žijí, než se na ně dívat přes sklo.

Srpen 2012

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *