Křížem krážem Japonskem – směr jih

3. a poslední díl. Taky tady bude spousta obrázků, ať se ten text trochu naředí. A pár jad(e)rných vtipů, ať ty ohořelé děti nevyzní tak vážně…

Tradiční Japonsko

Být zavalený sněhem kdesi v Japonsku a chodit se pravidelně odmražovat každž den do horkých koupelí, byl jeden z mých dlouholetých snů. Teď mi pomalu rozmrzaly rampouchy u nosu, tělo se třáslo a sny se slaďovaly s realitou. Jako teplomilný člověk jsem pádil do tepla. Ale vlaky v noci nejezdí. Prý je zrušili pro malý zájem. Na ty zbývající je třeba se pro velký zájem objednat tak rok dopředu. Asi mi na té neprůstřelné asijské logice něco nedochází. Bude třeba zastavit v nejbližším městě, kde je volné ubytování, protože byl pátek. Hledání ve skoro vybitém mobilu zastavilo na Fukušimě. To jméno mi něco říká, asi to tam bude zajímavé.

V hlavním městě Fukušima prefektury Fukušima, známé z pokračování slavného seriálu Černobyl, bylo potřeba přesednout ještě na lokální vlak. Po 20 kilometrech a 90 minutách jsme dojeli na konečnou, v nějaké vesničce ve fukušimských horách. Hledat ubytování v Japonsku v pátek je naprostá katastrofa. Nakonec to dopadlo víc než dobře. Mít předem jasný plán a vždy domluvené ubytování, tahle zkušenost by mi utekla.

Vesnice byla naprosto bez turistů. Místní neuměli anglicky a všechny nápisy, včetně ubytovacích zařízení, byly psané pouze v sypaném čaji. U uličky plné hotelů do kterých se vcházelo horním patrem, vysoko nad řekou, odkud tu a tam stoupala pára, jsem zkusil první dveře. Pán z recepce se mnou ochotně došel až k mému správnému hotelu o 50 metrů dál. U dveří se se mnou rozloučil a spěchal zpět do své práce. Paní bez jakékoliv znalosti cizího jazyka ke mně přivolala svého manžela, který angličtinu už snad někdy v televizi zaslechl. Proto uměl tak 3 slova. Sestupovali jsme patry níže, až mě zavedl na můj ryokan, klasické japonské ubytování se spaním na zemi a výhledem na řeku pod domem. Všechno vypadalo jak stará vyobrazení země v televizi. Nečekal jsem, že to v 21. století bude vůbec možné spatřit.

Ve spodním patře, skoro na úrovni řeky, byla koupelna pro hosty. Do kouřící vody jsem lezl rychlostí asi 5 centimetrů za minutu. Dva dědové se vesele polévali vodou, díky které ještě něco cítili. Já cítil vařené maso. Když se mi to konečně po dlouhém a lítém boji povedlo, nesměl jsem se ve vodě ani pohnout. Horkou vodu bych na kůži jinak znovu pocítil. Vylézt ven tak také nebylo bez bolestí. Doklopýtal jsem do svého pokoje. Po Hokkaidu jsem barvu rozhodně nabyl zpátky. Z červeného těla se kouřilo jak z japonského démona.

V centru, pokud se to tak dá nazvat, bylo sídlo nějakého starého šlechtického rodu otevřené pro turisty. Tedy jsem měl všechny domy včetně zahrady pro sebe. Mohl jsem se cítit, jak by mi to tady patřilo. Starý manželský pár na recepci nejspíš doufal, že jednoho dne nějací turisté přijdou, tak jsem od nich dostal brožuru v angličtině a ručník. Hosty tady vítají opravdu zvláštně. O 50 metrů dál to najednou dávalo smysl. Někde uvnitř zahrad tekl horký potůček, u něhož byly lavičky, aby se člověk mohl posadit a smočit v něm nohy. A připravit si je na průzkum historických domů, jaké jsem znal z pokémonních her, kde vymlátíte duši ze všech jejich obyvatel a dostanete za odměnu odznak.

Snaha uhasit hlad vycházela docela naprázdno. Ve všech 2 místech bylo plno a nemluvili anglicky. Až jsem zavítal do vůbec nejklasičtějšího a nejkomornějšího možného podniku, co mohl být. Míst k sezení bylo 5. Sedl jsem mezi pár a dvě štamgastky už notně posilněné nějakým saké. Pán kolem 60 byl typický japonský businessman, který si mohl dovolit mít 30letou přítelkyni, protože jí poskytoval splněný sen domorodců – typického japonského businessmana. A ne zcela nečekaně se ukázalo, že je z Tokia a dělá tady nějaký obchod. A jako Tokijec navíc ovládal angličtinu. Celou dobu tak fungoval jako prostředník mezi mnou a kuchařem/barmanem, zvyky v těchto tradičních podnicích a úctyhodnými postavami této scény. Jako tou paní štamgastkou, pro kterou jsem sloužil jako obrovská atrakce. Nikdy prý neviděla bělocha, tak ji potom napadlo, že bych mohl být klidně její syn.

Vůbec tady jsem si poprvé začal uvědomovat propastný rozdíl mezi „Tokio a ten zbytek“. Distingovaný pán z hlavního města působil trochu jako atrakce i na ostatní Japonce. Úplně to pak zabil, když nos zabořil do kapesníku a hlasitě zatroubil. Kuchař s nožemi v ruce se zastavil. Paní po mé levici zkoprněly. Rozhostilo se ticho. Kuchař se stále vážnou tváří na jeho adresu něco zahlásil a řehot vážených dam po mé levici napjatou atmosféru utnul.

Businessman vytáhl mě a svou partnerku na saké a šodžu do dalšího podniku pro dalších 5 lidí, kde byla nalitá i barmanka. Kolem nás pobíhal pes. Na staré CRT televizi zavěšené na stropě hráli Harryho Pottera. Pak došla řeč na můj ryokan. Zdejší město je v Japonsku známé tím, že jeho lázně mají z celé země vůbec nejteplejší barvu. Mám si dávat pozor, pokud to chci zkusit a nemám se do ničeho nutit. Prostě vesnice v Japonsku.

Turisticky tradiční Japonsko

Kdesi hluboko v horách se nachází možná nejzachovalejší vesnice Japonska – Óči Džúku. Skládá se z jedné ulice domů s doškovými střechami. Architektura stále nedošla do klasických zakřivených tvarů ze dřeva, takže připomíná nějaký raný středověk. Nebo jiná místa z tohoto období, jako je anglický Lacock. Místo puddingem jsem se ale v místní čajovně přecpal matchovým dortíkem. Docela těžká věc. Zástupy turistů bohužel dojem historie poměrně kazí.

O poznání zajímavější bylo Tsumago, kam jsem stihl dorazit v 10 v noci. Taxikář mi otevřel dveře taxíku zatáhnutím za páku. Moji snahu dveře za sebou zavřít zase přerušil zatáhnutím, načež se dveře znovu zavřely. Tahle automatizace musela připravit v minulém století o práci chudáky otevírače dveří taxíku, načež zahynuli hladem oni i jejich manželka a děti. Po půl hodině jsme dorazili k hostelu, který byl základní školou. Předělání vesnické školy na ubytovnu jistě připravilo děti o vzdělání, načež z nich vyrostli otevírači dveří taxíku a pak kvůli páčkám na dveře pošly hladem.

Tsumago vypadá jako typické středověké Japonsko. Při únavě nohou jsem mohl sednout na trávu a pozorovat táhnoucí se čajové keříky s přilehlými kopci. Úplná pohoda. Do vedlejší Magome jsem si počkal na autobus. Těch 10 kilometrů šli všichni ostatní turisté pěšky, ale já ještě s jednou tlustou Ukrajinkou máme svoji úroveň. Magome už nestoupá neustále do kopce a vypadá o něco obydleněji, než turisticky „vybydlené“ Tsumago. U rýžových políček vlálo na šňůře pověšené prádlo a kolem si hrály děti. V obchodě prodávali go a obrazy. Taková přívětivá vesnice nepostižena elektronickou revolucí.

Prostě nic

Japonsko má spoustu domácích turistů, což se kromě ještě větší přelidněnosti provařených míst projevuje ještě jinak. V pátek a sobotu nelze koupit hostel na ten samý den, což je pro volné cestování nezbytností. Občas se mi tak stalo, že jediné město s volným noclehem byla jistá Nagoya.

O Nagoyi nikdo nikdy neslyšel, přestože je s 2 miliony obyvatel 4. největším městem Japonska. Důvod je prostý. Nic tam není. Tečka.

Největší město na světě

Na jihovýchodě země se nachází obří osídlení, které přežilo x útoků Godzillou a všemi jejími následovníky. Všichni neúspěšně. Ve zdejším mraveništi by se ztratila i nějaká ta atomovka. Dřívejší úzce provázaný systém měst se postupem času spojil v jediné monstrum jménem Tokio. Dnes největší město světa, dokud to nepřevezme Čína a po nich Coruscant.

Všechno je tu jinak. V obří betonové džungli najde člověk ještě obřejší nákupní střediska, lesy nebo naprostou exotiku (zápaďáci by řekli úchylárny). Ginza je čtvrť nákupů. Nádražní hlásič v Šindžuku zase člověka přivítá anime hlasem. Šibuja naopak sochou věrného psa hačikó. Načež člověka čeká největší přechod světa. Lidé se při červené pomalu seřazují do roje, přičemž se po silnici mezitím prohánějí takové bizarnosti jako Mario ve své červené čepičce a svém go kart autíčku, a pak naskočí zelená… Stovky lidí se proplétají. Šibuja byla plná extravagantní módy. Nejvíce in je žluté pruhované tričko. Člověka trochu zaráží, proč se zdejší oblékání tak liší od zbytku Tokia, Japonska, světa. Než vleze do prvního známého řetězce. Tady na prodej nic jiného není.

Docela samostatnou kapitolou je Akihabara, ráj všech nerdů, otaku, počítačových hráčů nebo sexuálních odvážlivců. Na ulicích postávají slečny ve viktoriánských oblečcích. Nepracují však ve starém odvětví, nýbrž v kavárně. Jedno takové Maid café jsem si vyzkoušel. Posadili mě do svého „dream jetu“ (výtah) a v růžově osvětlené místnosti stejně oblečené čísnice obsluhovaly nebo se střídaly u zpívání karaoké. Před první objednávkou jsem musel dát ruce do tvaru srdíčka, opakovat pohyby čísnice a u toho pronášet slova způsobem, že by mě v Británii před 50 lety vykastrovali. Nekteré ze zdejších štamgastů by v jiných zemích asi lifrovali ven pomocí dvou goril. Ulice lemují blikající obchody s počítačovou tématikou nebo se dá zahrát pachinko. Takové kasino pro všechny věkové kategorie i 60 druhů pohlaví. Kousek od nádraží láká přímo na ulici širokoúhlá televize na bohatou nabídku barevných provazů, převleků Cat Woman nebo použitých ženských kalhotek. A to se vyplatí…

Koho odrazuje vysoká cena Burdž Chalífy, v Tokiu se nachází druhá nejvyšší budova světa a za zlomek návštěvní ceny. Nebyl problém si za pohodovou cenu dovolit i výjezd do galerie nad vyhlídkou, kde bylo výrazně méně lidí a člověk se tak mohl pokochat Tokiem z půlkilometrové výšky v relativním klidu. Hora Fudži však zůstala skryta v mysteriózním oparu starých ninjů školy Městský smog.

Tokio nabízí tak nějak všechno. Veřejně přístupné císařské zahrady. Kočíčí kavárny. Robotí kavárny. I ty steaky z robotů by tu nejspíš našel, kdyby chvíli hledal. Knihkupectví má vlastní mrakodrap. Vlaky se křižují v nadúrovňových železnicích. Vypadá to celkem futuristicky. Tedy než se pokusí platit kartou nebo vybrat peníze z bankomatu. O technologické superioritě Japonska se vyprávějí legendy, ale to co platilo ve 20. století, už je dnes třeba brát s rezervou. Staré fungující systémy se obtížně obměňují a tak nad některými věcmi zůstává pozvednuté obočí. Třeba rezervace přes internet můžou být docela peklo. V úvodu jsem třeba zmiňoval papírový lístek na vlak, který se nikdy nesmí ztratit. Elektronický záznam totiž neexistuje. Ještě v Tokiu je poměrně tlak na modernizaci, ale mimo něj je třeba počítat se zaostalostí v některých směrech. A hlavně vždy u sebe nosit hotovost.

Pikachu je v Japonsku všude. Potkáte ho v regálech, na letácích Japonských drah nebo některých vlacích. Nejspíš napájí i elektrárny – uhlí tady není a místo na solární panely taky ne. Jako dětský fanoušek Pokémonů jsem se vydal do Machidy, odkud jeho tvůrce Satoši Tadžiri pochází a na jehož základě stvořil idylické Oblázkové město, rodiště jeho alter ega Ashe Ketchuma, který se svým věrným Pikachu brázdí v hrách a seriálech svět. Tento idylický svět ale zanikl už dávno.

Na nádraží v Machidě mi trvalo asi půl hodiny než jsem přišel na to, jak se ze systému nadchodů propojených s obřími obchoďáky vymotat a dostat se na ulici. Radnice města vypadala asi jako plavecký bazén, obklopený paneláky jako v běžném českém městě. Všechno kolem vypadalo stylem vlastně k nerozeznání od mého rodného města – Karviné. Být tady hozen náhodně v noci, člověk nepozná rozdíl. Tak tohle znamená ten odstavec z wikipedie, že Oblázkové město je vzpomínkou na Machidu, než byla zničena urbanizací. Moje vnitřní dítě dnes zemřelo.

Japonsko uvnitř Japonska

Japonsko je známo slušnými lidmi a exotikou způsobenou staletími izolace. Všem vetřelcům po velkou část historie rovnou usekávali hlavy. Avšak i uvnitř Japonska jsou místa, která se takto chovala i v rámci jedné země. Vysoko v horách prefektury Gifu leží Takayama, izolovaná od zbytku země asi 300 let. Sem se jezdí dívat na divné místňáky i samotní Japonci.

Cesta sem trvala osobním vlakem z Nagana několik hodin, přičemž se nabízely podobné výhledy, jako když jsem projížděl alpskými železnicemi ve Švýcarsku. Tady platilo více než kde jinde, že cesta je cíl. V samotném městě, plném stánků s jídlem, kde mi prodavačka kladla na srdce, abych tu její chobotnici jedl pomalu, že je horká. Po snězení ke mně přiběhly malé děti. „Jsme ze základní školy ve vedlejší vesnici. Máme si procvičit angličinu a sdělit vám, že si k nám máte přijít natrhat jablka“, načež mi jedno takové zabalené zlatou stuhou předali. Zamáčkl jsem slzu, abych následně skončil u tradičního prodejce hůlek. Hůlky si vybírají svého strávníka. Jakožto gurmánské prase jsem tedy odešel s prázdnou a s těžkým srdcem se s Takayamou rozloučil.

Češi v Japonsku

Hirošima byla bombastická! Fórky stranou, byl to neuvěřitelně silný zážitek. Doteď mě zaujala jenom malá města, což jsem už pomalu začal připisovat nedůvěře v ta velká. Hirošima je se svým milionem obyvatel ale zcela určitě v lize velkých. Přijel jsem už večer, zatímco od moře vanul teplý lehký větřík. Nastával prosinec a sem zima naštěstí ještě nedosáhla. Poprvé jsem ji předběhl. Mohl jsem se v teple procházet po městě a nasávat poklidnou atmosféru jižanského města plného vzpomínek.

Všechny památky tady se nějakým způsobem točí kolem atomové bomby. Jiné jim totiž nezbyly. V okamžiku výbuchu klasické dřevěné domky dominující tehdejší Hirošimě v ten moment zmizely, shořely nebo byly odfouknuty. Honosný hrad stojící 350 let byl zničen v několika vteřinách. Přežilo jen několik stromů stíněných hradbami. Nebo jedna šintoistická dřevěná brána. Asi zasáhli Bohové. Jeden má i jméno. Český architekt Jan Letzel postavil železobetonový dům sloužící jako výstaviště a jako jeden z mála domů výbuch ustál. Architekta zde minimálně jako Boha uctívají a jeho stavba se stala symbolem města a odporu k válkám.

Memoriál atomové bomby udržuje plamen věčného ohně míru, který je průzorem namířen přímo na český dům. V okolí jsou tisíce malých papírků skládaných dětmi, které hlásají hipisácká hesla o míru a bratrství. Město je členem spolku, který usiluje o zlikvidování všech atomových zbraní do roku 2025 a celkově působí jako jeden velký živoucí transparent proti všem válkám. Nejsilnější moment byla ale návštěva základní školy, která se při výbuchu jen tak tak nezhroutila. V okamžiku výbuchu byly kromě 3 opozdilých dětí v přezůvkárně všechny zabity. Po některých zůstaly dodnes na stěnách obrysy. Paní na recepci neuměla ani slovo anglicky, takže ze mě s mými základy jazyka dostala jenom odkud jsem. Pak se začala rozplývat. Češi jsou v Hirošimě velice vážení. Výzdobu dnešního muzea zase zajišťují děti, které skládají papírky na počest holčičky, která doufala, že se jejich skládáním vyléčí z leukémie. Dnes je škola znovu opravena a v ostatních částech se zase učí.

Léto v zimě

Touha ohřát se po mrznutí v Hokkaidu a v horách prefektury Gifu mě dovedla až na jižní ostrov Kjúšu. Zakotvil jsem na den ve Fukuoce, kde modrá obloha a 20 stupňů a moře Genkai působí trochu jinak než domečky zapadané sněhem na břehu Tichého oceánu. 6. největší město Japonska toho ale kromě obchodů jinak moc nenabízí.

Po čaji se starou známostí jsem byl postaven před zákeřnou otázku, proč sem Evropané vůbec jezdí. Podle mladé Japonky obdivující starý kontinent je její rodná hrouda snad nejnudnější země světa. Náhle se vynořil chlapík s vlaječkama a pořvával něco na lidi na ulici. Za ním se objevil kamion, který si to klestil za ním. „Co ten chlápek dělá?“. Načež mi bylo úplně s vážnou tváři odpovězeno: „No přece uvolňuje cestu kamionu.“ „Jo, tak kvůli tomuhle sem jezdíme.“

Času zbývalo asi jako čaje v konvičce senchi, a tak jsem následující den vzal Kumamoto v srdci Kjúšú jenom na otočku. Dominantou historického města je hrad Aso z filmu Poslední samuraj. Asi jim ho ale Tom Cruise rozbil svou úžasností, protože byl právě v rekonstrukci.

Na cestách mi dělal věrného společníka malý ručník, do kterého jsem se utíral ještě když jsem nedosáhl na kliku. Srdce se mi málem zastavilo, když v batohu najednou nebyl. Chápu ho, chce v Japonsku už zůstat. Tajfún ho prožene jak to já nedokážu. Na úpatí svatyně ho šintoističtí mniši zkoumali jako největší artefakt a po posvěcení nejrůznějšími kouzly ho vrátili. Teď už se mi nic nestane. Teda aspoň do večera, než si zmarasím nohu.

Zpátky nad stromy

Na sopečnou Kagošimu na úplném jihu Kjúšú už bohužel nezbyl čas. Musel jsem to otočit. Hodinu od Hirošimy se nachází malý ostrov Miyajima, který díky pralesu na většině plochy vypadá jak Havaj z pohlednic. Na těch japonských se ale navíc vyjímá brána stojící v moři. Při přílivu stojí spolu s přilehlými svatyněmi doslova na vodě. Kromě budov spjatých s vodou více než Benátky však ostrov nabízí i plno zvířat, lokálních obchůdků a prales s lanovkou.

Většinu ostrova tvoří prales, takže jsou zde zvířata součástí každodenního života. Přehlédnutí cedulky o zákazu nošení jídla mi příroda hned připomněla, když mě vlezlý jelínek málem nechtěně nakopal tam, odkud lezou děti. Málem by už možná nikdy nevylezly. Každopádně jsme se svou kreací „tanec s jelínky“ skončili jako žádaná atrakce na fotoaparátech ostatních turistů. Docela unikátní je zdejší lanovka, která umožňuje celý prales přejet nad ním a pokochat se nádhernými barvami, pokud je zrovna podzim.

Mezi Miyajimou a Hirošimou leží malé město Kuba, kde jsem se zastavil čistě pro nějaká selfíčka. Něco na těch novinových článcích o tom, jak selfíčka zabíjejí, asi něco bude. V tomhle drobném městečku pravděpodobně s neexistujícím turismem a téměř neexistujícím nočním osvětlením, jsem při uhýbání motorce spadl do nezakrytého odtokového kanálu vedle chodníku. Při výšce až po koleno to byl celkem náraz. Deset minut jsem nemohl vůbec chodit. Docela ironicky jsem se po městě mého jména poté šoural a sténal, než se mi podařilo přeci jenom chytit poslední vlak a naskočit ještě do vlakové sítě. Můj pobyt v jižním Japonsku tím skončil, ale koleno na něj vzpomínalo přinejmenším ještě měsíc s nálepkou „Vybombeno v Kubě u Hirošimy“.

Zpátky na stromy

Zpátky v horách centrálního Japonska bylo zase kolem nuly. Před vstupem do parku cedulky důrazně varovaly, abychom v ruce neměli žádné jídlo nebo igelitku. Tyto hory totiž ovládají opice, několikanásobně silnější než člověk, a taška v ruce je pro ně nákup. Po cestě k lázním jsem ale žádnou neviděl. Lví podíl na tom asi měli hulákající puberťáci za mnou. Po dvou kilometrech se vynořila pohádková chaloupka s čoudícím komínem a dvěma huňatými koulemi na střeše, z nichž jedna se chvíli snažila vyvrátit šintoistický stánek. Asi jinej gang.

Mladé opice před léty přišly na způsob, jak přečkat zimy v japonských horách. Jezírko horké vody jim zde pomáhá přežít. Ne všechny si ale mohou přijít, kdy se jim zachce. I u opic funguje koncept aristokracie, popular kids, různých vůdců a vůbec dalších běžných lidských vlastností, které si u ostatních tvorů moc nepřipouštíme. Naše Eva byla přece z výběrového žebra.

Zajímavým zpestřením byl právě probíhající turnaj v go párech v Tokiu, staré čínské hře, která se k nám dostala z Japonska. Z hor jsem sjel právě do hlavního města, kde jsem narazil na současného mistra ČR Lukáše Podpěru a jeho přítelkyni Adrianu. Pak že se člověk v Japonsku česky nemůže domluvit.

JR Pass neplatí pro všechny vlaky. Na ten nejrychlejší typ Mizuho / Nozomi se voucher nevztahuje. Po skoro probdělé noci v Tokiu se mi povedlo zaspat výstup na letišti v Osace a probral se až v Okayamě na cestě do Hirošimy, 2-3 hodiny před letadlem. Asi volání kolena, které se v deštivém dnu ozývalo poměrně hlasitě a chystalo se pomalu vybuchnout. Jediný vlak zpět včas byl Nozomi, jehož 45 minutová cesta vyšla na lidovou cenu 1200,-. Japonská doprava rozhodně není levná a moje snaha ušetřit za hostel poslední noc se docela prodražila.

Po dvou dnech letu a přesedání v Číně jsem stanul v Praze. Obohacený o zážitky, uran, nové kontakty a delší vlasy. Byla to jízda. Nevzpomínám si, že by se mi někdy stalo, že jsem se netěšil domů, ale chtěl zůstat. Japonsko je výjimečné. Přírodou, lidmi, unikátní kulturou, teplým podnebím. A nakonec nebylo ani tak drahé, jídlo a ubytování snad už vycházelo i lépe, než v Praze. Jen ta doprava by bez voucheru udělala pořádný tajfun v peněžence. Teď už si jen můžu říct: „Já se vrátím!“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *