Křížem krážem Japonskem – směr sever

Tohle je 2. článek ze 3, ale má hodně obrázků. Slibuju.

3 týdny. Tisíce fotek. Tisíce kilometrů. Nejlepší zážitky. Horké prameny ve sněhu. Horské opice. Zvláštní lidé a zvyky. Tradice a moderno. Prostě Japonsko.

Za duchy lesa

Nara je město o něco menší než Brno. Na japonské poměry vesnice. Vesnice s pralesem a lesními domorodci. Sídlí v nich duchové lesa, což má připomínat obří šintoistický chrám Kasuga kdesi v jeho útrobách. Jako člověka znalého japonských klasik jako Kruh nebo Nenávist mě však tabule varující před hněvem lesních duchů, jako je nakopání do zadku nebo hlavičky, vůbec nepřekvapí. Zákeřné bylo, že zde mají podobu roztomilých čtyřnohých zvířátek – japonských jelínků.

Kromě četných odkazů šintoismu se tady nachází i obří buddhistické chrámy, jako je třeba Tódaidži. Před více než tisícem let byla Nara hlavním městem země (prý dokonce vymodelovaným podle čínského Xianu, ve kterém jsem chaoticky pobíhal po cestě sem), a možná i proto se dokázala dost zakonzervovat. Při procházce pralesem jsem pak narazil i na Kasugu, kde zrovna mniši za zavřenými dveřmi zrovna prováděli obřad. Vidět sice nebyl, zato slyšet byl velmi dobře. Největší dojem na mě však udělala místnost s lampiony, kde jsem vůbec neměl tucha, k čemu vlastně ty tisíce světel slouží.

Připadal jsem si jako v Princezně Mononoke (neznalí si prosím doplní základní vzdělání zde). Ve zkratce – dnes už klasický film o střetu civilizace a přírody. Hlavní hrdinka Greta Mononoke se snaží zachránit les před vypalováním lidmi, kteří potřebují dřevo pro svůj rozvoj. Příběh je protkán různými pohádkovými obyvateli, kteří se následkem rozvoje průmyslu z lesa postupně vytrácejí.

Tady to vypadá, jako by duchové skutečně ožívali a Japonsko stále vypadá jako ve středověku, bez všech těch paneláků, které postupně nahradily všechno tradično. Nara zamrzla v čase. I ubytování se dá sehnat levně v tradičním domě, kde si člověk může připadat jako vysoká šlechta. Než uvidí vanu. Pak je spíš nízká. Ráno jsem mohl zavítat do muzea hraček, kde jsem porazil malou holčičku tím, že můj panáček vystoupal po provázku rychleji. V duchu tradičního Japonska jsem měl zase jako muž navrch.

O japonských vlacích se toho vykládá hodně. Jsou velmi rychlé a nikdy nemají zpoždění. Průvodčí si vysype popel na hlavu a pak rozpáře břicho, než aby přijel o deset minut později. Pravdou je, že zpoždění šinkanzenu o asi 15 minut jsem zažil hned asi 3. den. Něco selhalo na trati. Pověstná vysoká přesnost je třeba dána tím, že na sebe přípoje rozhodně nečekají. Několikrát jsem si kvůli tomu rval vlasy, když jsem potřeboval někam do hor. Navíc mimo páteřní linky (takže mimo takové Praha-Brno-Ostrava) jezdí běžné rychlíky (o něco pomalejší jak u nás) a ještě dál zajíždějí osobáky, které vypadají jako metro. Včetně jejich rychlosti. Cesta 20km z posledního města do hor se protáhne i na 90 minut. Takovou třešničkou na dortu je fakt, že politik Kakuei Tanaka, který se v minulosti zasadil o financování šinkanzenů, byl dokonce obviněn z korupce. Ha, teď už i ti Japonci vypadají víc jako normální lidé.

Po 3 hodinách šourání pomalými vlaky jsem stanul ve městě Ise. Daleko od čehokoliv. Prý tady mají středověkou čtvrť. A možná nejstarší svatyni Šintó. Narozdíl od Nary tady nebyli snad žádní turisté, díky čemuž jsem si mohl všechny památky vychutnat do sytosti pouze s Japonci. Konečně klídek. Jak Nara, tak Ise města vlastně vzbuzují podobné pocity, jen Ise je bez těch kopců. I tady měl člověk při stmívání pocit, že si ho odnesou duchové, pokud rychle nesní něco z jejich světa. Jako Chihiro z Cesty do fantazie (základní učivo zase zde).

Diverzita měst

Bývalé královské město Kyoto má asi milion obyvatel. A asi 5000x více turistů. Malé kompaktní město je narvané hlavou na hlavě, kam se nemusí za památkami daleko. Ono samotné je tak památkou. Palác vedle paláce, jedno posvátné místo vedle druhého. Ale na všechno se stojí dlouhé vlnící se fronty. Karlův most o velikosti celého města. Teď tady žije můj bývalý český kolega ze Španělska a poznává místní kulturu na vlastní kůži, se kterou mě mohl osobně trochu seznámit. Bohužel jsem v Kyotu poprvé v životě dostal klaustrofóbii a po prvním dni, bez navštívení těch nejdůležitějších památek, ho opustil. Že jsem sem dojel zrovna v sobotu bylo docela nešťastné. Kyoto bylo ze hry.

Japonsko má naprosto neuvěřitelnou diverzitu, co se týče počasí. Na jihu může být v listopadu přes 20 stupňů, sever je zasněžený. V některých městech nespadne ani kapka, zatímco v Kanazawě severozápadně od Tokia prší víc jak v Londýně a to už je co říct. Asi 200 dní v roce. Je to jedno z těch měst, o kterých jsem v životě neslyšel, než se ukázalo v nějakém průvodci „Things to see in Japan“. Tak to asi musí být dobré. Prý mají zachovalou samurajskou čtvrť.

Kanazawa toho ale nabízí mnohem víc, než příjemné letní zchlazení v subtropickém podnebí. Je tady i historický hrad, kde si člověk může prohlédnout, proč byly evropské hrady na houby. Interiéry byly ze dřeva a kámen byl použit pouze na obložení, asi jako ochrana proti ohni zvenku. Ale v tomhle městě mají hlavně jednu věc – královské zahrady. Jedny ze 3 nejkrásnějších zahrad Japonska.

Po několika úžasných hodinách v zahradě jsem si chtěl někde spočinout. V malém domečku prý podávají čaj. No prosím. Místo ke stolu jsem byl ale posazen na tatami do místnosti plné dalších čekajících lidí. Co se to děje? Já chci jen trochu čaje na moji žízeň. Po dvaceti minutách nás posadili do dvou řad v hlavní místnosti, aby vzápětí nakráčelo několik žen v kimonu a jejich „vůdkyně“, sedící vepředu hned po mé pravici, začala přednášku. Oops, jsem na tradičním čajovém obřadu.

Jedním ze specifik japonské kultury je sed seiza. Člověk si klekne a sedí na svých nohách. Dříve takhle mrzačili Japonce už od mala, což se pak nejspíš podepisovalo i na jejich stavbě těla. V moderní době prý polovina studentů na čajové mistry po prváku odpadne kvůli problémům s koleny. Muži mají navíc ruce plné mozolů, protože by neměli na horký hrnec používat rukavice (a prý že dělník je těžká práce).

Zpět v okamžiku mého čajového posezení už všichni ostatní zápaďáci seiza sed po 10 minutách vzdali. Přece ale nebudu neslušný. Ve dvakrát patnácti minutách, jednou japonsky a jednou anglicky, nám paní popsala výzdobu čajovny, její historii a něco málo o čaji. Slzy jsem měl už na krajíčku. Pak přišel konec. Zvedl jsem se a hned se na tatamech rozplácl. Vážné čajovnice se začaly nahlas smát. K focení exteriéru jsem kulhal jak Sylvestr Stallone po 7 kulkách do noh. Nebyl čas krvácet. Za pár minut nás vyhodí a přijdou další.

Při cestě z Kanazawy směrem na Hokkaidó jsem udělal jednu zastávku v Sendai. Moderní město, které o svou původní podobu nepřišlo kvůli Američanům, ale moři. V roce 2011 bylo při fukušimské katastrofě zničeno vlnou tsunami. Milionové město tak muselo být přestavěno. Že selhala jen jedna elektrárna? Zázrak.

Když se člověk vyškrábe do kopce, tak najde park s pár tradičními proprietami, načež má pěkný výhled na město dnes už plné věžáků a paneláků. Zajímavostí jsou lidé převlečení za samuraje, kteří možná slouží k propagaci turismu. Jestli jsem to správně pochopil, tak se tady kdysi vedlo samurajské povstání proti paláci. Jinak jsem si poprvé v tomhle městě všiml obřích jedovatých pavouků Nephila pilipes, kteří jsou podle internetu roztroušení po celé východní Asii. Fuj! Spálit východní Asii, než nakladou vajíčka jinde.

Hostel vypadal, že vede Japonka kolem 30 let. Prý opustila nudnou práci v tokijském korporátu a začala konečně žít. Poprvé jsem si všiml ještě jedné specifičnosti, o které jsem předtím jenom slyšel a to ještě v souvislosti s jinými státy východní Asie. Po hostelu se potuloval nějaký bílý podivín, který jak se později ukázalo, je přítel této ženy. Podle ještě několika pozdějších případů to vypadá, že je Japonsko východiskem pro Američany, kteří by doma neměli moc šancí se uchytit, tak to zkusí jako exotičtí cizinci tady. Očividně to funguje, mí IT kamarádi tak ještě nejsou odepsaní.

Ledové království Hokkaidó

Do you wanna build a snowman? Japonsko není jenom vyspělá infrastruktura, přelidněná města a technika na každém rohu. Cestou na víc a víc na sever toho všeho spolu s teplotou ubývalo. Oblačnosti zase přibývalo. Kousek od konce ostrova byl směrem na sever už jen velký černý zlostný mrak jak od Sarumana, až z něj člověka svírala úzkost. Už se mi tam nechtělo. A my jedeme do něj, směrem k rozbouřenému moři. Směrem k dlouhému podmořskému tunelu na nejsevernější velký ostrov Hokkaidó.

Ke zvláštnostem Japonska se přidávají dva mořské proudy, jeden teplý a jeden studený. Teplý proud, který my máme pro celou Evropu, to tady mají pro jednu zemi hned dvakrát. Hokkaidó tak omývá zdejší antiverze Golfského proudu, což vytváří obrovský teplotní rozdíl. A tam mezi Honšú a Hokkaidem, kde se oba proudy stýkají, vznikají extrémy v počasí (velký černý zlý mrak). Jako 6 metrů napadaného sněhu za zimu, což by mohla závidět i Sibiř. Vítejte v dalším díle japonských bizárů.

Hokkaidó je už na místní poměry dost nerozvinuté. Taková ta pohádková země, kde mají kuše a neznají spalovací motory. Přírodou připomíná Finsko (nebo nejspíš kteroukoliv severní zemi) a i šinkanzen končí v prvním městě Hakodate, hned po podplutí moře. Současný plán je rozjet linku do hlavního města zdejšího ostrova v roce 2030. Do té doby se musí asi 3 hodinovým pohádkovým vlakem (do češtiny – courákem) z Hakodate. Dalších 24 hodin raději tedy strávím zde na jižním cípu Narnie.

První den byl sníh jen na několika málo místech. Mé srdce zaplesalo pokaždé, když jsem ho trochu zahlédl. Doufal jsem, že něco napadne. Z mého snu chodit ve sněhu do Onsenů – horkých veřejných japonských lázní jsem si zatím aspoň mohl splnit tu druhou část. Člověk před vstupem nechá vše, včetně trenýrek, a vydá se do mužského oddělení. Společné koupání žen a mužů totiž v 19. století přišlo Britům a Američanům tak nemorální, že se dnes prý provozují už jen na skrytých místech v horách. Co bychom bez americké demokracie dělali? Místo vydělávání peněz se jenom čvachtali ve vířivkách obklopeni ženami…

Ze zajímavého města pětiúhelníku jsem vyrazil další den do hlavního města Sapporo. Japonci si ho kdysi vymlátili od Ainu, než pak vymlátili i je. Osvědčená imperiální taktika našich moudrých předků. Dnešní odhady druhého etnika japonských ostrovů se pohybují něco mezi vyhynutím a sto tisíci. Ono se to při mezietnickém křížení měří těžce. Kdesi po cestě jsem ale narazil na mladou slečnu s vysokým čelem, která byla žlutá, jak malovaná pastelkou (narozdíl od víceméně bílých Japonců). Vedle svého japonského přítele vypadala jako pěst na oko. Když na mě pohlédla a spatřila cizince, začala se řehtat. Celá situace svou absurdností rozesmála i mě, tak jsme se oba pobavili nad vzhledem toho druhého.

Sapporo mi nepřišlo nějak zvlášť zajímavé. V paměti mi toho kromě několika specialit moc neutkvělo. Například, že mi na místním tržišti zabalili místní syrovou rybu oke do celkem dvou papírů a třech sáčků. Asiaté si na ekologii moc nepotrpí. Většinou se balí každá jednotlivá věc do vlastního sáčku. Balíček bonbónů má zabalený každý pamlsek zvlášť. Další japonskou zvláštností je snaha mít vlakové nádraží napojené na obchodní dům. Znáte tu představu – jdete si do Palladia koupit svetr a po návštěvě M&S ho hned musíte jet ukázat rodičům, takže nádraží hned vedle tohoto obchodu přijde vhod. Prostě splněný sen. V Sapporu je nádraží jen základnou pro městský mrakodrap. Při popíjení kávy v jeho horním patře jsem sledoval, jak se na město snáší drobný sníh, který roztaje, než dopadne. Konečně se mi splnila odvěká touha vidět v Japonsku padat sníh.

Japonsko nezaostává ani přírodou. Když jsem se rozhodl do pomalu otočit a cestou zpět si dát ještě jednu noc v lázeňském městě Noboribetsu, vyrazil jsem po ubytování do národního parku Jigokudani – „Pekelné údolí“. Krásný název pro zimní krajinu. Sníh v něm mezi potůčky horké vody docela vynikl. Ve vzduchu byla cítit síra. Na tabulích upozornění, že pokud bude smrad příliš velký, máme vzít nohy na ramena. To nezní jako peklo, ale běžná studentská kolej.

V jednom místě Japonci dokonce postavili lavičky, kde si člověk může pod zadek hodit kobereček a smočit si nohy ve 40 stupňové vodě. Nastala tedy absurdní situace, kdy si nohy hověly v teploučku, zatímco nahoře jsem se třásl a nos se snažil v zemi, kde se nesmrká na veřejnosti, schovávat. Přesto se v této situaci dokopat k odchodu je obtížné. Člověk přijde i o to jediné teplo, které má. Bylo to přímo srdcervoucí loučení.

V srdci parku je jezero téměř dokonale kruhového tvaru. Je tedy poměrně jasné, jak vzniklo. Přidával jsem do kroku, abych to k němu ještě stihl před tmou. Jenže lidé už zmizeli. Pádil jsem k němu sám a ve sněhu narážel na zvířecí stopy. Najednou se objevily psí. Jsem přece v národním parku. Dostal jsem strach a přemýšlel, jestli to za to opravdu stojí. Držel jsem se na okraji silnice, připraven okamžitě vyskočit na strom, kdyby se nějaký vlk objevil. Občas mě vyděsili místní poměrně velcí havrani. Po 3 kilometrech se jezero objevilo. Pár rychlých fotek, dokud je ještě nějaké světlo a zpátky. Jenže už padla úplná tma a lampy tady nejsou. Přidalo se náledí. Pádil jsem co to šlo, abych se ještě nerozplácl. Měl jsem nahnáno. Po dvou kilometrech se objevila světla městečka. Už jen kousek. Jsem zachráněn. Z křoví vyskočila srnka, která na můj příchod čekala do poslední chvíle. Kdyby nebyla taková zima, že by to šlo, pustil bych si do kalhot.

V lázních jsem se vyřádil v horké vodě venkovního bazénu, zatímco venku padal sníh. Sen se splnil. Vnitřní prostory nabízely bezpočet saun, a dalších vodních atrakcí. Zahřát se hodilo, protože do údolí jsem musel pěšky 8 kilometrů a docela mrzlo. Asi v polovině se mi na náledí povedlo rozplácnout tak krásně, že jsem 5 minut ležel jak dlouhý, tak široký a přemýšlel, jestli se vůbec ještě zvednu. Zvedl jsem se. Na hostelu mi to k večeři vynahradila ryba oke a konečně internet, kde se dalo studovat. Park Jigokudani nemá žádné vlky. Byly to stopy lišek. Bál jsem se zbytečně. Jaká škoda, že jsem internet nezkontroloval předtím. Park Jigokudani má největší počet divokých medvědů v celém Japonsku. Jaké štěstí, že mi ten internet nešel.

Následující ráno bylo krásné sluníčko, které postupně přecházelo ve zhoršující se počasí. Zpátky v Hakodate už máčel lidi docela slušný déšť se sněhem. Na moje nachlazení ze zimy už nic příjemného. Snad nezačnou rušit vlaky, jako když se objeví první tři vločky v Anglii. Projeli jsme podmořským tunelem a v prefektuře Aomori na severu Honšú už to padalo celkem fest. Právě včas. Mé promrzlé tělo dostalo strašnou chuť na teplo a slunce. Kam co nejvíce na jih se dá s neomezenou kartou na vlak dojet? Vzhůru na jih!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *