Moldávie

Květen 2019, Album na Facebooku

Všechno jednou končí

Moldávie. Chudý stát někde na okraji Evropy s HDP na obyvatele na úrovni Afriky. Destabilizovaná země kvůli zlověstnému separatistickému území Podněstří. Navíc není oproti jiným státům tak lehké se sem dostat. Pravidelné letecké spoje se totiž zrušily po hospodářské krizi v roce 2008, železnice ani netuším, jestli v Kišiněvě je, a silnice na Ukrajině jsou děravé jak cedník. Nějak to doklepeme po zemi. Moje tažení Evropou se tak po osmi letech blíží ke svému závěru.

Na tuhle cestu ke mně přidal kamarád. Prý se mu cestování po Východní Evropě líbí. Má to však drobné vady. Nosí trochu smůlu. Trochu. Když někam přijede, často tam něco shoří. Třeba hala. Nebo les. Dva dny před Ukrajinou odlétal z Ruska. Letadlo hned za ním zasáhl blesk a následně vzplanulo. Přes 40 mrtvých. A za druhé, s jeho čerstvým ruským odznáčkem v pase pojedeme přes Ukrajinu. Ideální kandidát na špióna provádějícího sabotáže. Já ale nesmím umřít, než dojedu do Moldavska. Až ho budou Ukrajinci svázaného mlátit ve sklepě, tak prostě řeknu, že ho neznám a chtěl se na mě nalepit, aby mi ukradl výzkum hub rostoucích v marsovských podmínkách.

Bereme to přes Krym

Cesta do chudých Bradavic

Z Bohumína do Lvova to je jednoduché. Hranice jdou tímhle směrem rychle a tak jsme získali na vlak slušnou dvouhodinovou rezervu. Moje oblíbená restaurace U Plynové lampy byla ale tak narvaná, že nám najednou zbývalo pár minut. Posledních 10 minut jsme tak z centra spíš dobíhali. Ještě že máme to GPS. Na poslední dvě minuty jsme naskočili do parního vlaku z minulosti, který svými uličkami, koženými lůžky a průvodčí pod parou připomínal stará dobrá 50. léta. Včetně vykonstruovaného procesu, kdy můj mobil musel vypovídat rezervační čísla a byl u toho zbaven osobní svobody. Na naše stálé intervence však byl nakonec naštěstí po 20 minutách místo popravy osvobozen. Mohli jsme se v poskakujícím vlaku uložit ke spánku. Ráno se probereme v magickém světě bez moderních vymožeností.

Černivec je kdesi dole. Prostě tam dole. Mapa neukazovala skoro nic. Zapomněl jsem si ji před odjezdem nahrát. Naštěstí tady byli více než ochotní taxikáři. Za cenu pouhých 400,- nás chlápek vzal z vlakového nádraží na to autobusové kolem celého města. Nejdražších 100 metrů v mém životě. A to jsem ještě několikrát odmítl jeho výhodnou nabídku, že nás vezme na hranice Moldavska. Ze zdejší pohostinnosti by nám brzy nejspíš ukáply nějaké ty slzy.

Z Černivce jede do Kišiněva přímý autobus. Je to se svými 300,- za lístek sice levnější než zdejší ctihodné taxislužby, ale zato to potrvá ukrutných 9 hodin. Prostě sleva za nepohodlí. Po cestě nás navíc čeká šílená lokální hudba v dávno zatraceném norském autobuse, krávy kolem silnice a autodromy, na kterých s námi budou závodit koňské povozy. Moldávie je tady.

Kdesi na severu Moldávie

Jenom bída Sovětského svazu

Rozlámaní jsme nakonec vylezli mezi paneláky v místě, které ze všeho nejvíc připomínalo Bratislavu z Eurotripu. Moldavsko (jo, tohle je správnější název země) je dnes dokonce chudší, než za dob rudě minulých. Tehdy byli největší země světa, obří velmoc. Dnes jen chudáci na okrajích ekonomicky aktivního světa, jemuž brání k integraci zvláštní region na východě – zdejší verze Donbasu. Na druhou stranu, za 150,- na noc se tady dá pronajmout třeba celý byt. Turisticky přívětivá strana chudoby.

Robin ze začátku moc nadšeně nevypadal. Takový neutěšený stav člověk od hlavního města běžně nečeká. To má působit reprezentativně. Kišiněv však působí… že aspoň ti místní jsou tak nějak fajn. Navíc milují zeleň a parky. Prý je to jedno z nejzelenějších hlavních měst Evropy. A podařilo se nám trefit oslavy konce války.

V téhle části světa válka skončila až 9. května a místní jsou na to náležitě hrdí jako nikde jinde. Do ulic vyrazí snad celá země. Mávají rudými vlajkami, nosí rudé čepice, jsou rudě drsní. Nejvíc pobavil kluk prodávající rudé vlajky, krátící si dlouhou chvíli házením si do vzduchu nožem. V jednu chvíli ho nechytl a zabořil se mu hned vedle nohy. Bez mrknutí oka ho však zvedl a šel cvičit na válku s imperiálními škůdci dál. Snad se tady ten týden na někoho blbě nepodíváme.

Až budu velký, tak budu v armádě jako vrhač nožů. Nebo v cirkuse.

Těžko Kišiněv pojmout okem bohatých zápaďáků. Nabídnout toho může z našeho stylu života asi docela málo. Možná nějakou tu hospodu. Ale zajímavé tady asi bude koupit nemovitost, pokud člověk má vlastní vrtulník, aby se sem vůbec mohl dostat se o to občas postarat. A nevadí mu zdejší nevalná kvalita. Kluk, u kterého jsme byli ubytovaní, vlastnil různě po městě bytů několik. Snad se mu po roce doslova nerozpadnou.

Jak moc se město rozpadá jde pocítit nejvíc v podchodech. Všechna světla jsou rozbitá a a v jejich temnotách se schovávají bezdomovci, kteří z nich dělají snesitelné místo asi jako karavan ztracený v kanadských lesích s prázdnou nádrží a vlastní tchýní uvnitř. Vrchem je obejít nejde, tam je pánem auto. Nezbývá, než zadržet dech a projít se svítilnou na mobilu. Pokud v polovině dech dojde a člověk se nadechne, vyteče mu mozek a přidá se ke zdejším hordám nemrtvých.

Horda zombíků před námi.

Robin si na hostelu našel kočku. Skoro mu vlezla do postele. Nebo spíš pod ni. Prý se tam schová vždy, když se jí obsluha snaží zbavit. Kočka se totiž před měsíc na dobu neurčitou ubytovala sama. Třetí den ráno jsme s batohy na zádech pomalu opouštěli hostel, před nímž nemluvný šestiletý kluk kovovým prutem děravěl příbytek naší nové kamarádce, kterou málem prošpikoval taky. Možná už cvičil na přežití ve zdejších školách.

To správné trhání záclon

Donbas v0.1

Zní to lehce povědomě. V roce 92 došlo k bitvě mezi státními složkami a separatisty, které se díky podpoře ruskými silami nepodařilo porazit. Vznikl útvar uznávaný celou řadu států. Konkrétně asi čtyřmi. Ale zato se zvučnými a slavnými jmény, jako je Jižní Osetie nebo Náhorní Karabach. Prostě ideální dovolenková destinace kousek od břehů Černého moře. Ale Robin nevděčně z nějakého důvodu nadšený nápadem sem jet zase tak nebyl.

Nakonec se nám v Kišiněvě povedlo najít minivan do Tiraspolu. Trochu nám to komplikoval fakt, že se lidi nějak divně křižovali, místo toho, aby nám poradili cestu. „V tom lese je ruský tank. Přísahám, že jsem ho právě viděl.“ Byli jsme s mým souputníkem, přilepeným k oknu, už pár metrů za hranicí. Pomalu jsem se vzdalovali s bílými papírky v pasech, že jsme návštěvníci suverénní země Podněstří. Suverénní asi jako celník, který chtěl znát všechny adresy a proč se sem chystáme. Ten azbukou i mluvil.

Tiraspol byl upravený lépe, než Kišiněv. Lépe než hlavní město Moldávie, jehož je de facto součástí. Z čeho tak může zdejší ekonomika profitovat? Hádám, že prodej kočičího masa to nebude. I když je jich tady jak Číňanů v Šanghaji. Tohle prostě musí někdo financovat zvenčí. A Náhorní Karabach to asi nebude.

Ty rudé hvězdy byly všude. Ulice jimi byla lemována. Ministerstvo spravedlnosti ji mělo ve znaku. A v ní srp a kladivo. Ti lidé mluvili jako rudé hvězdy. Naštvaní, že mluvíme anglicky a nepobíráme jejich jediný správný jazyk – ruštinu. Chceme se ubytovat na hostelu na křížení ulic Lenina a Marxe. Jenže nemáme tu jedinou použitelnou měnu – podněsterský rubl. Bankomat snad pomůže. Nepomůže. Visa není dost ruská. Naštěstí je hned vedle dostatečně ruská banka – Sberbank.

Takzvaný hostel byl byt v běžném paneláku. Bytný sice nemá recepci, ale pohoda, má na dveřích telefonní číslo. Jenže naše simky nejsou dostatečně ruské. Potkáváme mladou a nenaštvanou slečnu. Slibný začátek. Ale anglicky nedává ani slovo. Tak to Robin zkouší jiným světovým jazykem: česky. „Ha! Čeština! Žila jsem dva roky v Žatci. Zavolám mu.“ Je výhodné mít za mateřský jazyk některý z těch opravdu používaných.

„Jaktože jste tam nebyli ve 2? Já tam byl, vy ne. Teď jsem zaneprázdněný. Velmi.“ První člověk, který kouká na hodiny na Hostelworldu. Tak teď musíme čekat asi hodinu, než ten Ivan dotopí nějakého Borise ve vaně. Ale nakonec dojde. Se zdejší typickou naštvaností. A bere pouze rubly. Žádné karty. Vracíme se do Sberbank. Ženské na přepážce nasazují místní povinný výraz a nechápou co chceme. Na vyzvednutí 400 rublů musím podepsat víc papírů jak na prodej bytu (vážně, v tom období jsem jeden opravdu prodával). Jednou si přijdou pro mé ledviny a krev nenarozeného dítěte. Mezitím tam stihne vtrhnout bytný, co je za problém a jestli už máme prachy.

Ubytováváme se na hostelu Lenin. Na navzájem kolmých ulicích Lenina a Marxe. V něm byly železné dveře se spoustou západů, za kterými se určitě skrýval rozteklý atomový reaktor. Taky spousta pravidel. Mazlíček bez klece je pokutován první den za 50000 €. Najednou by panáček eura bral. Taky spousta různých obstrukcí jako byl zákaz rybaření v záchodě. To mě už dostalo. Večeře bez moldavské piraně ze záchodu prostě není večeře.

To by nebyl kompletní sovětský zážitek, kdyby vojáci neukazovali lidem na náměstí úžasnosti ruské techniky. Děti byly celé bez sebe, že si můžou polézt tanky nebo protiletecké baterie. Ale na kaťuše se už nevysápaly. Ještě neměly toho správného velkého vlasteneckého ducha. Možná by mohli vojáci začít střílet každé třetí. To by jim pomohlo vybudovat tu správnou sovětskou ctižádost a zdolaly by jistě každé dělo.

Jako Severní Korea

Policie i vojáci, kterých jsou všude mraky, člověka pořád kontrolují. Pokud by totiž snad někde zapomněl pas s bílým lístečkem nebo ho nedejbože vytratil, pěkně ho zkasírují. Nebo zmasírují. Tady člověk neví, protože mluví pouze rusky. Ambasáda tady není, nejsou přece vlastní stát. Oba po prvním dni cítíme, že bude lepší se vytratit. Jenže jak? Autobusy kromě časů nic moc neříkají (třeba kam jedou) a nádraží je večer zavřené (nešlo tedy přečíst jízdní řády). Musíme to ráno zkusit naslepo. Prý tady podle starých internetových stránek třikrát týdně, 30. února a v srpnu kolem osmé projíždí vlak. Budu muset říct leninofilovi, aby došel už v 7 a vrátil nám depozit. Bude jistě nadšený jak rolník z mandelinky bramborové.

Na nádraží u nás byl hned týpek se samopalem. „Papíry pažalsto“. Jenže tenhle si je nechal. Tahle stanice je vlastně státní hranice, proto byla večer zavřená. Jenže ženská u přepážky chce za lístky ze země nějak moc; cena dopředu zjistit nešla. Bankomaty nikde. Zpátky ven přece nemůžeme, vzali nám papíry. Budou u nás v momentě, kdy vykoukneme ze dveří. Vlak do Oděssy je tu za 5 minut, musíme to risknout.

Na nástupišti je nějaký hluk. Dva hlasití Britové hulákají co si o sobě místní myslí, že nemají na nádraží funkční záchod. Vzápětí se s námi dají do řeči a pochvalují si to tady. Že prý jim ti vojáci, příroda a vůbec všechno připomínají jejich milovanou Severní Koreu, kde byli už 5x. Do příjezdu vlaku odpočítáváme každou sekundu.

Černí pasažéři v totalitní zemi. Ne úplně ideální stav, ale nějak to uhádám. Dohaduju se s průvodčí podle plánu tak dlouho, až to vzdá tím, že mi vytrhne všechny rubly i moldavské leie a odkráčí pryč. Chtěla ještě 2x více než prodavačka lístků. 240 rublů za každého. Hranice oba vyhlížíme přilepení na sklo. Hypnotizuju svoji gps a snažím se posouvat kilometry očima. Najednou věže, ostnaté dráty a řeka. Jsme skoro venku. Ukrajinští celníci nás prolustrovali a šli dál. Pak přivedli nějakého tureckého turistu. Pár slov rusky a o trochu víc anglicky. Tak jsme překládali ruštinu do angličtiny. Asi 10 minut. Načež byl vytažen z vlaku a už jsme ho neviděli. Nás už nechali být. Asi si už naplnili dnešní kvótu odvodů na dobrovolně nucené práce.

Náhodná podněsterská vesnice. Hranice se blíží.

Zpět v civilizaci

Jsme v Oděsse. Sice prší, ale máme neskutečnou radost z návratu do civilizace. Pěkná architektura. Spousta míst, kam se dalo zajít. Kafíčko u moře. Nóbl jídelna za 120,- za oběd. Lůžkový vlak zpátky do Lvova a pozorování hemžení na téměř bezejmenných stanicích, kam turista nikdy nezavítá a babušky na nich prodávají ve svých plátěných taškách všechno od kapesníčků po obohacený uran.

Přejezd zpět ze Lvova do Polska je docela opruz. Před námi jen 2 autobusy a celá operace stejně zabrala 4 hodiny. Z toho tři prohlídky pasů a dva rentgeny batohů. Hranici EU hlídají dobře. I před turisty. Ale zvládli jsme to. Náctiletý Robin má zajímavou lekci do života. Patří mu velká gratulace, že to docela dobře ustál. Přeci jenom to nebylo chození za vlaječkou průvodce v Barceloně. A já dobyl celou Evropu! Brzy dobudu celý svět!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *