XXIII. Chorvatsko

Česká idylka

Který Čech by nesnil o dovolené v Chorvatsku u moře, kde si plave, opaluje se a popíjí u toho pivo? Abych řekl pravdu, mě taková mainstreamová představa o dokonalé dovolené moc nelákala. Ale proč nestrávit týden se svými kamarády u moře?

Po cestě jsme přespávali ve Slovinsku u couchsurferů, kteří byli o 3 týdny dříve u mě v Brně. Krásný důkaz toho, že i tahle služba se může rychle oplatit. Díky tomu jsme získali několikahodinový náskok, který jsme mohli využít k návštěvě Plitvických jezer. A ta překvapila. Hodně překvapila. Místy to vypadalo jako v jungli, což jsem v Evropě vůbec nečekal. Hlavně sem ale táhnou vodopády se svoji azurovou vodou. Chorvatsko jako levná, ale nezajímavá země? Ale kdeže.

Poslouchat v autě několik hodin v kuse, jak přináším smůlu, už pak dokázalo hodně lézt na nervy. Každých 10 minut navíc někdo vytáhl tisíckrát omílaný příběh o tom, jak jsem se jednou při snaze dostat se do Bílovic u Brna nasedl dvakrát do vlaku jedoucího na Tišnov. Jednou jsem tam i dojel. Na mou obranu mě tam jednou poslala přímo průvodčí, na nádraží v Židenicích mě vyhodili s tím, že oni lístky neprodávají (ani jsem k nim nestačil dojít a zeptat se kudy jet, zatáhli okénko s touto poznámkou a bavily se dál) a ve vlaku další průvodčí ani nevěděl, že do toho Tišnova jedeme (3 minuty to zjišťoval na svém přístroji vedle mě). 3 kilometry před Makarskou moje snaha o ujišťování statistikou zabil velký autobus, který proti nám vyjel za zatáčky. Na boku stál velký nápis Tišnov. Pak už s nimi nebyla rozumná řeč vůbec :-).

Drašnice je vesnice 13 kilometrů pod Makarskou, kde je v létě snad více českých aut než stálých obyvatel. Válení u moře jsem ale vydržel tak 2 dny, než jsem si usmyslel, že se podívám aspoň do Splitu.

Noční běh

Na návštěvu historického Splitu jsem se snažil přemluvit i ostatní. Ti byli ale příliš zabraní do české klasiky ležení u moře a hraní Heartstone, tak mě hodili aspoň do Makarske. Každý užívá dovolenou jinak. Někdo se opaluje, jiný se snaží třeba dostat z Ruska bez víza. I když, ve výsledku může být obojí smrtelně nebezpečné.

Středověké vzezření města jsem si užíval. Procházku ukončil až hrozivě vypadající bouřkový mrak, jehož hrom burácel okolím. Byl jsem zrovna v parku nad městem, když jsem pozoroval, jak postupně požírá celé město. Ze strachu před ním jsem se mu logicky rychle vydal naproti. V parku se bude před lijákem schovávat těžko. Chůze postupně zrychlovala s tím, jak začaly padat první kapky. Poté deštík. Déšť. Liják. Vodní apokalypsa!

Pod deštníky v restauraci na náměstí jsem už doběhl. Sednout si venku a pozorovat tu spoušť mi přišlo romantičtější. Menu ke mně připlavalo řekou pod nohama – dobrý servis. Občas mě ostříkala nějaká voda, to abych neuschnul. Po chvíli jsem byl dostatečně zvlažený, tak jsem si přesedl. Právě včas. Proud naakumulované vody akorát zasáhl shora celou židli. To mi to ale pěkně vyšlo. To už se ale nějakou dobu přímo uprostřed plachty sbírala pořádná kaluž. O 2 minuty později zasáhl vodopád přímo doprostřed stolu a namočil všechno v okruhu 1 metru. Včetně mě. Teď už mokrý jsem se přestěhoval k vedlejšímu stolu.

Nějak mi nešlo do hlavy, že za hodinu, co jsem v restauraci seděl, to takhle schytal jen jeden stůl. Drobné kapky šly samozřejmě i jinam. Jeden pán si tam pod plachtami roztáhl vlastní deštník. A číšníci? Ti si ten déšť natáčeli na mobil, protože něco takového asi nezažívají každý den ani oni. No a kamarádi to měli jen jako další důkaz mojí smůly. Když jsem s nimi, jejich karma mě přebíjí a je krásná, bezmračná obloha. Když jsem sám, vytvořím bouřkový mrak zničující síly. Na téhle teorii trochu hapruje náš výlet do rozvalin vesnice. To už je ale trochu předbíhání.

Zpátky do Makarské jsem se autobusem vrátil v 10 večer. Nepříliš překvapivě už ale na Drašnice nic nejelo. Na stopování takhle večer na osamoceného člověka nikdo nereagoval. Pěkně jsem se na těch 13 kilometrů dal do klusu. S pláštěnkou v ruce směrem do silnice, aby se ode mě aspoň nějaké světlo odráželo. Trochu strašidelné totiž bylo, že v některých úsecích nebyla žádná světla. To jsem se pak držel hodně na okraji nebo podobně jako v Andoře vybíhal do vrchu, směrem od silnice, kudy projíždělo auto. Ještě strašidelnější ale bylo, když se v jednom úseku uvolnila nějaká zemina, když jsem kolem ní probíhal, a začala ke mně padat. I když to byly jen drobné úlomky, zemina většinou nezačne padat sama od sebe. Napadlo mě, že možná po mně někdo jde. V jednu ráno jsem neplánovaný třetinový maratón zvládl.

Spolu

Drašnice má dvě části – jedna na skále a jedna u moře. Ta na skále byla zničena zemětřesením a dnes se tam nachází ruiny. Později se ukázalo, že skalní část není úplně neobydlená. V polorozpadlé škole, z níž stáli už jen obvodové zdi, byl v rohu kout s kohoutkem. Hele vyfoť mě, jak se jdu v těchle rozvalinách koupat a otočil jsem jím. Voda začala téct prakticky bez prodlení.

Auto a zavřené ovce nás později přesvědčily, že mezi ruinami stále žijí lidé. Kromě lidí tam ale bohužel ještě žily pěkně krvežíznivé potvory. Malí komáři, kteří byli neobyčejně draví. Já schytal tak 3 kousance, Martin 2 a Zuzka – no, Zuzku její karma očividně neochránila.

Po krásném západu slunce u moře na molu s vínem a trpící Zuzkou jsme se další den vypravili do Mostaru – perly Bosny. Kromě mostu a tržnice je tohle město odlišné od zbytku evropských měst vysokým počtem žebrajících lidí a rozstřílenými fasádami některých domů. Jo a kvalitním tabákem do dýmek za 3€, který se u nás prodává za 10€, takže je Martin začal skupovat s rodícím se podnikatelským plánem v hlavě. Z toho chlapce ještě něco bude :-).

V centru je most. Ten Most, podle kterého se jmenuje celé město. V celém centru snad jediný, takže je narvaný davy. A mezi nimi chodí polonazí páni. Ti mají za úkol vybírat od kolemjdoucích peníze pod pohrůžkou, že jejich kumpáni, hodinu se promenádující po mostě, fakt neskočí. Na to jim fakt neskočím. A ani Zuzka, po které chtěl nejdřív euro a když to odmítla, tak mu prý měla dát aspoň dvě. Pak týpek do jediného možného místa, kam je možné skákat, skočil. A celý cyklus jede nanovo. Možná bych jim mohl zaplatit za to, aby skočili trochu vedle. A tak celí hrdí, že jsme se nenechali zmást, jsme se s tabáky, nožem a jedním komárem rodu Anopheles odpoledne vraceli z Mostaru zpět. Pěkně odolná svině to byla.

Královo přístaviště

Tentokrát znovu sám jsem se vypravil na tříhodinovou cestu do Dubrovníku. Na průvodce po Králově přístavišti z Her o trůny jsem se nemusel nechat dlouho přemlouvat. Člověk pak jenom v prvních deseti minutách slyšel: Tady prodali tu holčičku. Tady zavraždili toho chlapečka. A tady v té chodbičce vedoucí do dětského parku šli znásilnit princeznu., takže potom přemýšlí jestli náhodou není úchylák, stejně jako milióny lidí po celém světě sledujících tento seriál. Pak si však uvědomí, že to je běžný středověk a hned je zase klidnější. Stejně by umřeli na mor nebo tuberkulózu.

Nejenom Hrou o trůny je ale člověk živ, a tak nesmím opomenout, že se zde natáčely i některé scény Star Wars 8. Pro své exotické a nádherné vzezření je Dubrovník oblíbeným místem filmařů. Jižní flóra, četné zátoky s loďmi, úzké historické uličky ve starém městě, …. Na druhou stranu je centrum turismem úplně pokroucené. Četné restaurace co pár metrů, v nichž by ceny mohl závidět i Václavák, jsou sice plné turistů, ale asi ne místních. Hádám, že ti by si to nemohli dovolit. Obchody s potravinami nahradily ty se suvenýry. Život ve starém městě asi nebude úplně jednoduchý. Ve výsledku může kvůli vymírajícím základním službám a rostoucím nájmům dojít ke stejnému odlivu obyvatelstva jako u Benátek.

Po cestě zpět z Dubrovníku, který jsem považoval za zlatý hřeb dovolené, mi zastavili přímo v Drašnici. Nemusel jsem nikam běžet a ještě zastihl ostatní v hospodě. Při odjezdu nás zastihla bouřka. Stejně jako při příjezdu. Ale všechny ty dny dovolené v Drašnici nás provázelo Slunce. A pak že nosím smůlu. Pche, strašpytlové. Za tohle je karma dostihne a v příštím životě se narodí jako Španělé :-).

Září 2016

XXII. Pobaltí, Rusko

Noc v Berlíně

Tenhle výlet byl kopec chtěné i nechtěné srandy. I když, při tak složitém plánování cesty se to komplikace daly čekat. Evropský kongres v go se v roce 2016 konal v Petrohradu. Z Brna se mnou nechtěl jet nikdo. Že prý do nějakého Ruska nepojedou. A tak jsem začal plánovat sám. Zbabělci.

Využil jsem této příležitosti, abych dostal zvací dopis a nějakou pomoc při zařizování víz, a začal se už 3 měsíce předem připravovat. Rusko jsem chtěl vidět už dřív, jenže jsem úplně nevěděl, jak na to. A i s pomocí to lehké úplně nebylo, ruská strana evropského kongresu mi vždy napsala, jak mám papíry vyplnit a ruské vízové centrum v Brně mi to vždy zamítlo. Že kolonka A je špatně. Po opravě byla špatně zase kolonka B. Ještě že se se mnou tady bavili po mailu, protože kdyby tam měl člověk chodit, tak by na tohle potřeboval dovolenou. Všechno (včetně těch mailů) tam zařizuje jedna žena, takže pokud je před vámi fronta, je to na půl dne. Nakonec se ale povedlo a moje první velká dovolená mohla začít.

Aby to bylo trochu dobrodružnější (a doufal jsem, že i levnější), snažil jsem do Petrohradu dojet po kouskách. V Praze jsem chytl autobus do Berlína. Odsud jsem měl letět do Rigy v Lotyšsku, kde mi jel autobus do Tallinnu a dále do Petrohradu. Ale zde nastal první zádrhel.

Když jsem dorazil do Berlína, už jsem byl dost nevyspaný. V práci jsem byl asi od 2 rána, abych stihl pořešit vše, co jsem před dovolenou potřeboval, a tak jsem chtěl co nejrychleji ulehnout do postele, kterou jsem měl mít přes Airbnb. Italka, která v něm bydlela, mě už na netu uháněla, protože bylo 10 večer. Po chvíli hledání jsem zvonek se jménem „Pabón“ našel a doufal v brzké ulehnutí. Jenže na něj nikdo nereagoval.

Italka mi jednou za čas odpověděla, že kouká ven, ale nikoho nevidí. Nakonec mě někdo pustil do dvorku a já se dostal až ke dveřím v paneláku. Trochu mě sice zaskočilo, že dveře zde nebývají popsané, ale podle schránek a vylučovací metodou (u některých dveří si přeci jen někdo cedulku dal) jsem zjistil, které to jsou. Slyšel jsem nějaké zvuky, ale nikdo neotevíral. Na Airbnb mi pak ještě pár hodin chodili zprávy typu, že na mě už hodinu čeká s přítelem venku, všude se rozhlíží a já nikde nejsem. Já pobíhal po okolí a snažil se zjistit všechny případné boční / zadní / tajné vchody. Žádné nebyly. V jednu ráno se se mnou rozloučila zprávou, že mé chování je nepřijatelné a že jde spát, neboť vstává do práce. A já jí na oplátku napsal, že si jdu lehnout na lavičku před vchod, ve kterém nebydlí.

Po pěti minutách jsem si řekl, že raději nebudu s batohy usínat na tak exponovaném místě. Půjdu raději někam do parku. Minulou noc jsem měl pár hodin spánku a teď už jsem byl vzhůru 24 hodin. Nutně jsem potřeboval usnout. Ulehl jsem na lavičku v parku a doufal přitom, že nepřijdou otravovat nějací Arabové, jako v Marseille. Taky jsem doufal, že v Berlíně není velká zločinnost. Spal jsem jen 30 minut, než mě probrala hlasitá arabská hudba.

Přistoupili ke mně kolemjdoucí 3 mladíci. Očividně pracující výkvět národa, když se ve všední den o půl třetí ráno toulali ulicemi a vyhrávali u toho. I když možná jen něco slavili. Opětoval jsem jim muslimský pozdrav „Salam alejkum“ a na otázku co tam dělám, jsem jim odpověděl, že tam čekám na letadlo. Na lavičce v parku. Asi si o mně něco pomysleli a šli dál. Ale řekl jsem si, že čekat na jejich případný návrat nehodlám.

Po chvíli jsem došel do většího parku. Podle tabulek to vypadalo, že tam žijí i nějací vzácnější pokémoni. Toulal jsem se v něm asi hodinu a nepotkal přitom žádného člověka, ani nějaké zajímavé zvířátko. Až když jsem usedl a dal se do nějakého jídla, všiml jsem si, že se k mé lavičce po zemi blíží nějaké černé monstrum. Štír! Musím něco dělat! Sbalím věci a uteču než ke mně dojde. Jenže v tu chvíli ke mně přiběhl záchranář, první živá duše po nejméně hodině (byly asi 4 ráno). Ptal se mě, jestli jsem viděl člověka na kole v modrém tričku. A zatímco jsem se ním bavil, druhým okem jsem sledoval, jak mi černá potvora zalezla někde k mým nohám. Byl jsem přikovaný strachy a snažil se nohama nepohnout. Záchranář mezitím vběhl někam mezi keře hledat svého potenciálního pacienta. Ano, vybral si opravdu skvělý čas a ne, takové scény se nestávají pouze ve filmech.

Ze zvířátka se nakonec vyklubal úplně obyčejný rak. Jen mě zarazilo, že je celý černý. Netušil jsem, že takový druh existuje. V 5 jsem dorazil na nějakou velkou zastávku a ani tady mi automaty nebrali kartu. Další berlínské zklamání. Vybral jsem tedy nějaká eura a koupil si lístek na letiště, kde jsem ráno odletěl do Rigy. Pak už to šlo hladce, v Rize jsem po hodině vyjel do Tallinnu a tam jsem po celém dni koukání po pamatkách vyjel do Petrohradu. Jinak Tallinn je opravdu krásné město, hrající všemi barvami a už jenom kvůli němu jsem rád, že jsem to vzal po zemi. Vůbec v celém Estonsku je cítit silný vliv Finska, ať už v kultuře, jazyku nebo přírodě.

Matička Rus není jen hnus

Interiér celnice lehce připomínal bohumínské nádraží. Zkrátka, člověk se tady nechtěl zdržet déle, než bylo potřeba. Přesto nám trvalo hodinu, než lidé z celého autobusu prošli hraniční kontrolou. Že nestačí, aby celník prošel autobus sám, jsem ještě neviděl. Konečně jsme prošli a mně na mobilu vypadl signál. Týden nenaskočil. Jediný roaming v mobilu je ten datový a tak ani nevím, jak tenhle problém řešit. Ale i bez mobilu se dá žít.

Když jsem dorazil na hotel, po operaci „Berlín“ jsem už byl lidově řečeno „na sračky“. Na recepci mě po kontrole víza ujistili, že pokoj je připravený i takhle brzo ráno a můžu do něj jít. Jenže moje karta mi dveře neotevírala a já se nešťastný zabořil do křesla u recepce, s tím, že to za hodinu zkusím znovu. Když se to takhle opakovalo pravidelně 4 hodiny, už jsem jenom jako zombie došel na recepci, že nastal čas check-inu a dveře pořád nejdou otevřít. Tak to potom zkoušela recepční. Vložila kartu. Dveře se neotevřely. Vložila kartu. Vrazila do dveří. Dveře se rozrazily. Vítejte v Rusku.

Dovolím si dát sem malé parametry mého pokoje. První dva dny mi netekla teplá voda. Třetí den jsem přišel na to, že nechat to 5 minut odtéct pomáhá. Ručníky čistá syntetika a člověk při utírání cítil, jak mu zádech přejíždí umělá hmota. Koš měl urvané stoupátko a nešel otevřít jinak, než že ho člověk otočil vzhůru nohama. Hutný červený koberec byl na mnoha místech propálený od cigaret. Wi-fi mi většinou nefungovalo, protože bylo v pokoji příliš slabé, tak jsem na něj chodil na recepci. Stůl byl ale stejně příliš malý na to, aby tam člověk dal počítač. Dveře se musely rozrážet ramenem. A cena? Pro mě 500,- za noc. Bez slevy účastníka go kongresu a před pádem rublu to ale vycházelo i na 3000,- za noc. Z předem slibovaného pětihvězdičkového hotelu se nakonec vyklubal tříhvězdičkový pokoj.

Podle ostatních Čechů to ještě byla na ruské poměry vysoká kvalita. Na druhou stranu ti bydleli v hlavní budově hotelu Azimut (čtyřhvězdičkové pokoje), já jen v jeho křídle, který měl kvalitu o něco nižší. Na druhou stranu se s nimi občas zasekl výtah. Jedna Češka v něm uvízla asi na hodinu se skupinou několika lidí, kdy museli aspoň trochu pootevřít dveře kvůli strachu z udušení. Když se tohle stalo jiné Češce, prostě ty dveře otevřela celé a lidé z něj vyskákali.

Rozhodně zde ale bylo mnoho pozitivního. Hned první večer nám vystrojili drahý večer o třech chodech s živou kapelou. Kolem poté chodili čísníci – organizátoři EGC 2016, z nichž některým rozhodně ještě nebylo ani 15 (děti jsem viděl pracovat i v Estonsku a Lotyšsku), a ptali se, jestli chceme nalít víno nebo vodku. Troufám se vsadit, že žádný jiný kongres nenabízel bar v 18. patře, odkud se s blížící se půlnocí daly pozorovat západy slunce. Jedna Češka prohlásila, že zažila už 6 kongresů a tenhle je rozhodně nejlepší. I některé hrací plochy se nacházely v 18. patře, odkud se přes den dalo vidět celé město, včetně moře (z tohoto důvodu bylo za komunismu zakázáno spát v hotelu cizincům). Bylo vidět, že se Rusové před námi snaží ukázat v co nejlepším světle a připravili nám skvěle organizovanou akci.

O samotném Petrohradu by se toho dalo napsat hodně. Centrum je protkané kanály, na kterých se prohánějí lodě. O Něvě můžu bezpečně prohlásit, že je nejširší řekou, kterou jsem v životě viděl. V Ermitáži se prý dá strávit několik dní (já ji při nabitém programu ani nestihl navštívit). V noci se chodí na otevírání mostů a když člověku zrovna nevypaluje oči pouliční osvětlení, dá se v létě vidět, že noci nejsou kompletně tmavé (rozhodně ale nejsou úplně bílé, jak se jim říká). A ulice jsou protkané aspoň tříproudými silnicemi, na kterých se nezřídka někdo prohání rychlostí kolem 200 km/h.

Petrohrad je se svými kanály a paláci opravdu krásným městem. Ale má jednu velkou vadu, stejně jako prý i zbytek Ruska – silnice. A vše co k tomu patří, ať už jde o jejich všudypřítomnost nebo o chování řidičů na nich. Mimo centrum je semafor pro chodce co pár metrů a stejně jako v Barceloně to zde trochu připomíná šachovnici. Po prospektech, což jsou jejich široké bulváry, může jet auto bez zpomalení opravdu dlouho. Chodec ale nemá šanci. Pokus projít na červenou je navíc extrémně nebezpečný, protože se zde na nějaké limity rychlosti moc nedbá. V centru je to ještě horší. Často chybí přechody a při mé cestě za Aurorou jsem se 2x musel vracet asi půl kilometru k tomu nejbližšímu. Jinak bych už přešel most a nedostal se tam, kam jsem potřeboval. Jednou jsem to zkusil mimo přechod, protože bych musel jít k nejbližšímu ještě dlouho. Počkal jsem si, až budou mít obě strany červenou a vběhl na čtyřproudovou silnici, co mi síly stačily. Pak se ze zatáčky vyřítil na červenou asi ve stovce Mercedes a skoro mě nabral. Od té doby jsem to už nepokoušel. Jeden z Čechů měl ve své klasické sebejistotě komentář, že sice jezdí šíleně, ale díky tomu mají určitě i nižší nehodovost. Den poté to do sebe naprala dvě auta hned vedle hotelu. V tomhle ohledu je určitě do budoucna velký prostor pro zlepšení (plus v komunálním bydlení zahrnujícím asi 40% obyvatel Petrohradu), ale ve stávajícím módu bych v tomto městě nechtěl žít hlavně z tohoto důvodu.

Mimo tyto vady mě ale místní obyvatelé mile překvapili. Po tom všem, co se o Rusku povídá a co si sám člověk zkusí extrapolovat při srovnání třeba Brita a Čecha, jsem byl zaskočen. Zdejší lidé byli většinou příjemní a když se jich člověk třeba zeptal na cestu, tak ochotně pomohli. Narazil jsem i na ty nepříjemné, ale ne zase tak často. Pochopitelně lidé zaměstnaní ve službách byli přívětivější, ale každý Čech ví, že třeba u nás to rozhodně samozřejmosti není ani tam. Člověk sice musí brát v potaz, že Petrohrad je kulturní centrum Ruska, ale stejně jsem s tím nepočítal. Dobré zkušenosti jsem měl i z periférie napěchované obřími paneláky, 20 km od centra, kam turista pravděpodobně ani nepáchne.

Dalšími ruskými stereotypy jsou zima, chudoba a obstarožní černobílé oblečení. My si je představujeme jako národ, který se věčně choulí někde v kabátu po dědovi před sněhem a popíjí u toho vodku. Faktem je, že minimálně obyvatelé Petrohradu se oblékají lépe než Češi a třeba mít na sobě pěknou barevnou košili je skoro nutnost. A co se týče teplot – já se tady spálil od slunce jenom chozením po ulici. První týden bylo skoro pořád horko a ten druhý mě netrápil, protože jsem narozdíl od ostatních Čechů odjel dřív. V ulicích se nacházejí četné restaurace a kavárny, aby měli Rusové kde utrácet své peníze. Pro ty chudší jsou jídelny nazývané „Stolovaya“, kde se dá najíst i za 50 korun. Ale klasických restaurací, nabízejících různé exotické pokrmy ze sovětských republik, je tady taky požehnaně. Po gruzínské a uzbecké kuchyni jsem měl asi tu největší exotiku – v arménské restauraci jsem si objednal beraní vnitřnosti. Oči ten den neměli. Stereotypy uvedené na začátku odstavce jsem sice ten rok zažil, ale to až později na Ukrajině.

A v neposlední řadě mě zaskočila i velikost města. Čísla domů tady neznačí vchody, ale celé domy, a tak než jsem dorazil do sovětského baru, kam jsme měli slevu, ušel jsem 5 kilometrů. Po jedné ulici. Když jsem v baru na reakci obsluhy, že jsem dorazil správně, začal sundávat batoh, položertem se mě zeptali, jestli tam mám bombu. Dost ale odbočování, těch 5 kilometrů mě zaskočilo, tak jsem se později díval na Wikipedii na rozlohu města. Ta je prý srovnatelná s New Yorkem. U Moskvy je číslo dokonce ještě dvakrát vyšší.

Pár dní před mým příjezdem se po několika letech do města vrátila Aurora. Štěstí při mně stálo i když jsem se byl kouknout na zvedání mostů jenom jednou. Sice jsem dorazil když už byly nahoře, ale po chvíli, kdy se nic nedělo, pod mostem proplula ponorka. Později mi někdo řekl, že se ve městě chystají slavnosti a dokonce na ni přivezli i ponorku a jaká je škoda, že už ji neuvidím, když odjedu dřív :-).

Nakonec jsou Rusové (aspoň tedy v Petrohradu) fajn, jen s nimi člověk nesmí řešit politiku. Když si jeden z organizátorů kongresu stěžoval, že kvůli sankcím mají v obchodech méně zboží, hlavně tedy sýrů, tak mu jedna Češka odpověděla, že jediná věc, která stačí udělat, je vrátit Krym. Pak prý šel z této reakce skoro až do mdlob.

Hranice

Ještě jsem se se všemi rozloučil a ve 23:40 odjel autobusem směrem do Tallinnu. Řidičovi se ale nezdálo moje vízum. Každý den víza musí být bohužel kryté nějakým hotelem nebo jiným ubytováním, proto jsem si nemohl dát nějakou rezervu, jak by to člověk normálně udělal. A protože jsem jel přes noc, to moje mi mělo za 20 minut propadnout. Bral jsem to tak, že jsem nastoupil ještě před půlnocí a navíc, kdo by řešil nějakou tu hodinku navíc? Ale řidič poté poslal ještě svého pomocníka a ten mě ujistil, že nějaké problémy budou.

Tablet v autobuse mi řekl jasně: „čeká tě průser“. Lidé s prošlým vízem jsou celníky deportováni zpět do města, odkud vyjeli. V něm si musí na ambasádě nebo v bance vyřídit prodloužení víza. Samotné stránky amerického ministerstva však upozorňují, že zákonem dané 3 týdny mohou v Rusku trvat minimálně 3 týdny. A třesnička na dortu – žádný hotel nebo hostel nesmí člověka bez víza ubytovat (viz zmínka o kontrole po příjezdu nahoře). Rusko je prý jediná země, která osobu s vypršeným vízem zadrží uvnitř, což podle internetu potkalo i člověka, který jel na stejné lince jako já – 23:40 směr Tallinn. Takže ve výsledku musí člověk spát několik týdnů někde na ulici, aby ho vůbec pustili ven. No vyhlídky mě zrovna nenadchly.

Ve 2 ráno jsem si na hranici říkal, že třeba přimhouří nějaké to oko a pustí mě dál. Hned po zastavení si pro mě ale už přišel řidič – asi aby se na můj strašlivý zločin náhodou nezapomnělo. Zpátky na ponuré celnici byly 2 řady – já a zbytek cestujících. Ti na mě koukali, co jsem asi tak provedl, že jsem v celé řadě sám, čímž ji blokuju. Paní u okýnka jsem vysvětlil, že jsem do busu nastoupil ještě před půlnocí a že jsem nevěděl, že je s vízem takový problém. Ta mi odpověděla: „V Rusku to problém je.“

Přišel si pro mě nějaký celník. Zavedl mě do nějaké místnosti vzadu, ve které byl stůl, na každé straně jedna židle a na stole lampa (možná ještě mikroskop, ale ten tam tu atmosféru nevykresloval). Pokynul mi, abych počkal, že někdo jiný dojde. Tak jsem si tam tak sám seděl a přemýšlel, co mě asi tak čeká. Zmrzlinový pohár to asi nebude.

Po deseti minutách došla mladá zrzavá celnice, která se mě hned ptala, jestli mám u sebe nějaké peníze. „Nemám. Ale mám kartu.“ Pokynula mi, abych s ní šel k autobusu. Tam se mě ptala, jestli mám nějaké zavazadlo. Popravdě jsem stále trochu doufal, že mě do něj posadí, i když jsem věděl, že druhá možnost je o dost pravděpodobnější. Měl jsem pravdu, zavazadlo jsem musel vytáhnout ven. Řidič si u toho pobrukoval „dasvidania“, protože už věděl, že mě neuvidí. A mě znovu zatáhli na celnici do veselé místnosti s lampou. Bubáci existují.

Celnice mi pak řekla, že jdeme do banky. Měl jsem přece kartu. O půl třetí ráno, když už se pomalu začalo rozednívat, jsme šli Ivangorodem do ruské banky Sberbank. Na otázky, jestli už jedu domů, jsem jí odpovídal, že ano a že na mě už čeká mamka s jídlem. Doufal jsem, že jí to pomůže při rozhodování toho, co je „správné“. Pobízela mě, abychom šli rychle. Možná jsme ještě mohli stihnout autobus, pomyslel jsem si. Pak jsem z bankomatu vytáhl peníze. 1100 rublů, jak mi nařídila. Poté ještě chtěla vytisknout potvrzení. Respekt, co ty ruské mašiny dokážou. Být úplně na hovno.

Krok 1 – zadejte jméno, krok 2 – zadejte adresu, …, krok 6 – zadejte kód. Ok. Krok 1 – zadejte jméno, krok 2 – zadejte adresu, … . Po třetím kolečku už to přestalo být vtipné. Žádná chybová hláška, po 6. kroku to vždy skočilo na 1. krok a začalo revidovat všechny kroky. Nechtělo to pustit dál. Celnice se problém snažila řešit tak, že vždy po několika takových pokusech se přesunula na jiný bankomat. Tam to bylo vždy to stejné nebo horší. Rezignovaně jsem na to koukal. Na celnici jsem si aspoň ještě četl knihu, teď jsem neměl sílu ani na to. Jestli tam někde dříve byl autobus, teď už tam určitě nestál. Byl jsem uvězněn v Rusku s mašinami, které by bylo lepší vyhodit do vzduchu. I když jsem celou dobu působil navenek klidně, uvnitř to byl úplný chaos. V hlavě jsem už spřádal plány jak po vzoru imigrantů z migrační krize podniknu útěk přes Storskog za polárním kruhem.

Po hodině volala na celnici, kde jí dali nové kódy pro 6. krok. Hurá, nakonec krok 7 naskočil. Krok 9 – zadejte vaše ruské telefonní číslo. Cože? Celnice tam zadala svoje. „Nemohu se připojit. Datová služba je nedostupná.“ Koukal jsem do země, hlava v dlani a nevěřil, že se to děje. Zrzkou už cloumal vztek. Ve 4 ráno došel nějaký Rus, kterého vyřešila místo mě. Za 5 minut. Pak se vrátila ke mně. Bankomat mě najednou přes krok 9 pustil a vyjel paragon. Hurá.

Šli jsme zpět už za světla. Říkala mi: „Tady v Rusku nefunguje nic. V Estonsku mají všechno.“ Ve veselé místnosti s lampou mi celník říkal, že můžu počkat na bus v 8 ráno přímo na tomto místě nebo v 5 ráno v Estonsku. „Rozhodně chci do Estonska!“ Prošel se mnou několik hraničních kontrol a poslal mě přes most do Narvy. Na mostě byly všude stočené ostnaté dráty. Já se cítil jak při přechodu z východního do západního Německa. Občas jsem uvažoval, kdy začnou střílet. Nakonec jsem došel k bílým dveřím. Díky fotobuňce se otevřely. Více dveří. Krásně čistá a bílá celnice. Zaměstnanec v okýnku koukl na můj pas. „Vítejte v Estonsku“. Vítejte v civilizaci.

Měl jsem chuť líbat zemi. Narva hrála světly mnoha barev. Ostrý kontrast s Ivangorodem za řekou o pár set metrů dál. Všechno značené, díky čemuž jsem po kilometru došel na zastávku. O 20 minut později přijel autobus do Tallinnu, kde jsem na sedadle téměř hned usnul. Nakonec jsem byl ještě schopen navázat na svůj plán. V hlavním městě jsem díky několikahodinové rezervě stihl autobus do Rigy v pohodě. A ještě byl schopen poslat pohlednice.

Ruská mafie

Hostel v Rize mi odmítal moji kartu, když jsem se ho snažil rezervovat ještě v Petrohradu. Výjimečně jsem tedy jel naslepo. V 8 večer jsem k nim dorazil a ptal se, jestli ještě mají volnou postel. „Nejde elektřina.“ „Potřebuju se jenom vyspat, to mi nevadí.“ „Nemáme volnou postel.“, načež dodala: „Ale pošlu vás do jiného.“ Ten byl v nějaké zapadlé uličce kilometr od toho, bez gps bych se tam v životě nedostal. Tam dva domy, jeden polorozbořený a dvorek, na kterém byly špalky a sekera. Někdo tam viditelně ještě před chvíli pracoval. Ano, Riga vypadala místy ještě jako typické Rusko, tak, jak si ho člověk představuje. A dveře do toho nerozbořeného domu nešly otevřít.

Postarší paní sestoupila ze schodů ve dvorku: „Hledáte hostel?“ Ten byl skutečně ukrytý nad schody vedoucími zvenku. Zde jsem mohl trochu nabrat síly, dobít baterii mobilu a zajistit si ubytování na zítra do Vilniusu. Říkal jsem si, že konečně je to nejhorší za mnou, když už jsem v EU, a já mohl vyrazit do noci hlavního města Lotyšska.

V centru byly naproti sobě dva bary. Jeden plný a ve druhém i s obsluhou jen 4 lidi. Potřeboval jsem si po náročném dni trochu odpočinout, a tak jsem si dal pivo v tom klidném. Barmanky po mně pokukovaly a za chvíli došly dvě holky zhruba v mém věku. Ptaly se, proč jsem tam sám a jestli si mohou přisednout. S tím tedy, že jim objednám nějaký drink. No proč ne. Ale už tady to trochu haprovalo, protože se představila německým jménem, aby jí to vzápětí zbořila kamarádka, která teprve docházela ke stolu a řekla ruské jméno s tím, že jsou z Ruska. Blondýna se tedy vzápětí přejmenovala na Irinu. To už u nás byla obsluha s novým jídelním lístkem. Martini, které si objednaly, stálo 25€. Každé.

Ještě chtěly něco k zakousnutí, nějaké fish and chips, ať pro to zajdu na bar. Že je s nimi obsluha spolčená mi došlo až následující den za střízliva. Ale i teď jsem už věděl, že je něco špatně, ale taky jsem věděl, že jsem v pasti. Vzpomněl jsem si na kamaráda, který mi vykládal, že i v Praze fungují ruské gangy a když nehrajete jejich hru, nastoupí tam bouchač, který hraje tvrději. Ok, ještě jim koupím to jídlo a rozloučím se s nimi. Zaplatil jsem Martini a bral ryby za 46€. To už mi ale karta nebrala. V duchu jsem poskočil radostí. Jsem na dně. Ke stolu jsem se vrátil bez jídla. „Kde je to jídlo?“ „Sorry, v Rusku jsem utratil všechny peníze, už na kartě nic nemám.“ Aniž by dopily své drinky, zvedli se s tím, že už musí jít a zmizely. Byl jsem volný.

Později jsem udělal nějaký průzkum na internetu. Ten skoro prázdný bar z mého příběhu Krušovice (podrobněji) je veden nějakým mafiánským bossem, stejně jako spousta barů v tomto městě a údajně je to nejhorší doupě ve městě. Kdybych odmítl, tak by mi cestu opravdu někdo zkřížil, jak popisují tady s sekci „Bar scams“. Po tom, co jsem tady viděl a ani neviděl, jenom četl na internetu, doporučuju se Lotyšsku raději vyhnout. Jak popisoval člověk v mém odkazu u baru Krušovice, všechno je tady prorostlé korupcí a i policie je na místní bary napojená. Jiný turista zase napsal, že mu do prvního drinku nasypaly svádějící holky drogy. Ráno se vzbudil bez 40000,- na účtě. Riga je skutečné ruské podsvětí.

Celý další den pršelo. Nechtěl jsem tohle město už vidět,  i když je centrum docela pěkné. Nikde mi nebyli schopní prodat normální pláštěnku, ne jenom podle mého názoru nepoužitelné poncho. Ty hordy turistů je všichni očividně měli odjinud. A tak jsem po poledni odjížděl do Vilniusu s radostí. Doufal jsem, že si tam trochu konečně trochu odpočinu. Po příjezdu samozřejmě nepršelo, byl pěkný letní podvečer a já se vydal do republiky Užupis za mým kontaktem na couchsurfing.

Užupis bývala čtvrť feťáků a pouličních kriminálníků, periférie kam slušní lidé raději nechodili. Pak přišel tehdy ne moc známý Artūras Zuokas, který si vydělal první peníze jako válečný zpravodaj, když prodal své jediné 3 negativy do BBC, NY Times a ještě jedné, kterou si už nepamatuju. Koupil nějaké levné, zubožené domy v Užupis, která nechal zrekonstruovat a prodat. Postupně celou čtvrť rekultivoval a byla vyhlášena Republika Užupis, která patřila hlavně umělcům a různé alternativní scéně. Tolik příběh jejich místního hrdiny, jak mi ho Inga popsala. Zbytek už je na každé Wikipedii. V letech 2000 a 2011 se stal starostou celého hlavního města Vilnius a v povědomí zahraničí se zapsal třeba tím, že auto nedovoleně zaparkované na cyklistické stezce přejel tankem.

Když jsem povykládal, co všechno se mi předchozí den stalo, Inga mě ujistila, že mi to vynahradí. I přes mé protesty mě vzala na lokální pivo, večeři a ukázala mi vilu Artūrase Zuokase, pro kterého překvapivě pracovala. Společně jsme pak prošli celé centrum a večer usnuli u filmu. Skvělá tečka celého výletu, Inga se o mně postarala, jak slíbila, za což jí děkuju. Jen škoda, že jsem byl následující den od něčeho pokousaný, možná od štěnic. Pak už jsem to přes Varšavu vzal rovnou do Brna. Dobrodružství bylo u konce.

Léto 2016

XXI. Benátky podruhé

Benátky – světlá strana

Protože jsem měl stále pocit, že výlet před dvěma roky tak trochu selhal, vydal jsem se sem znovu s kamarádem Jirkou. Tentokrát jsem doufal v lepší počasí, což jsem i dostal. Výsledkem byla úplně bezmračná obloha, brázděná racky.

Poprvé jsem zkoušel ubytování přes Airbnb, díky kterému jsme našli přespání za třetinovou cenu. Jinak totiž stojí jedna noc na hlavních ostrovech asi 3000,-. A protože cesta autobusem byla vyčerpávající, neboť se tam moc spát nedalo, hned po nalezení našeho kontaktu jsme odpoledne prospali. V pokoji o asi 14 postelích. Vzbudil nás až hovor ze Student Agency, kdy se Jirky ptali, proč není v autobuse. Koupil si totiž zpáteční lístek na špatný den. Tak jsem se mu hned smál, jak se mohl splést v tak podstatné věci na tak jednoduchém výletě. A karma mě za to hned následující den dohnala.

Doufal jsem, že ještě stihneme západ slunce, tak jsem nad Jirkou nervózně stepoval, zatímco se přehrabával v tašce a nemohl najít klíče. Byla snad bezedná a vydala postupně taková tajemství, jako koláč, na kterém si pak v noci pochutnávala armáda mravenců. Jak byl ale nervózní ze mě, tak se doba prohledávání ještě prodlužovala. Jo a ten západ slunce jsme nestihli. Ale zato jsme si užili popíjení piva na kanálech, které občas brázdily nějaké lodě.

MHD

Na výletech jsem zvyklý spíš moc nespat, aby bylo více času. Takže jsem vyrazil dříve, s tím, že se s Jirkou srazíme na známém mostě Rialto. Ten si šel ještě pospat. Předchozí den navigoval on, uvědomil jsem si tedy, že pěšky jsem celkem ztracený. Navíc mnoho uliček v Benátkách končí u vody, které jsou bez lodě slepé jako patrona. Po nějaké době bloudění v oblasti Cannaregio (opravdu doporučuju – málo turistů, hodně místních) jsem si koupil celodenní lístek na hromadnou dopravu – lodě. Stojí to tak 20€ a dá se s tím dojet i na odlehlejší ostrovy.

Každá linka má svoji barvu, číslo a druhé číslo označující směr jízdy. Teoreticky se dá na mapě vyčíst, že potřebuju třeba 5.2, abych se dostal z bodu A do bodu B. Pravděpodobně to zavedli, aby se turisté dokázali aspoň nějak orientovat. V praxi to ale tak jednoduché není. Ze začátku mě tedy lodě vozily buď opačným směrem nebo zabočovaly úplně jinam. Někam, kam jsem nechtěl. Třeba do výchozího bodu. Trochu jsem rezignoval a dojel si tedy na hlavní stanici Ferovia. Netřeba asi zmiňovat, že Jirka už stepoval na našem domluveném místě srazu.

Na Ferovii byla na loď celkem fronta. Ještě jsem ujistil kamaráda, že už brzy za ním vyrazím, a nastoupil na loď. Kvůli návalu turistů jsem se ale nestačil podívat na přesnou trasu. Byl jsem natlačený v podpalubí a tísnil se jak v transportu do koncentračního tábora. Věděl jsem, že jedu správným směrem. Jenže loď na další zastávce nezastavila. V tlačenici jsem nemohl nic dělat. Po chvíli loď vyjela na otevřené moře. Tohle už bylo opravdu špatné. Zastavili jsme až na ostrově Murano, 7km od hlavního ostrova. Očividně jsem nastoupil do rychlíku.

Ve své neschopnosti používat benátské vaporetti jsem ale nebyl sám. Volal jsem kamarádovi, aby se na ostrov Murano vydal za mnou. Z chyby se dala udělat přednost, navíc mi jela zpáteční loď asi za 20 minut. Jenže Jirka sám nebyl schopen se ke mně dopravit, takže když jsem se po hodině vrátil na hlavní ostrov, volal jsem mu, že se srazíme pěšky na Guglii. Pár metrů od naší ubytovny, kde jsem před několika hodinami začal. Poté jsme na Murano vyrazili společně.

Tentokrát Benátky stály za to. Mohlo za to dobré a teplé počasí, pěkné město, lodě a hlavně – zmrzliny. U první zmrzliny jsem konstatoval, že je božská, načež jsem se zasnil a z vedlejšího kostela začala hrát kostelní hudba. Skvělé načasováno. Božský výlet.

Květen 2016

XX. Mnichov

Úplně obyčejný výlet

Do Mnichova jsem jel navštívit kamaráda Lukáše, který tam byl na Erasmu. Tohle město mi trochu připomínalo Brno. Taky nemá metro. Nejsou tady nějaké velké památky, žije se tady klidněji, než ve velkých městech, ale dobře. Je tady hodně zeleně, lidé sportují a po nebi létají vzducholodě. Idylka. Tedy až na ty jejich bílé párky.

Celé město se dá projet na kole, což jsme udělali i my. To dá zapůjčit velmi jednoduše přes mobilní aplikaci, která vám najde nejbližší zamčené kolo. Když po jízdě zamknete to vaše, může si ho vyzvednout zase někdo jiný. U zámku mimo centrum jsme chvíli čekali, když po procházce ty naše už zmizely. Ale trvalo to jenom pár minut a zase bylo na čem jet.

Tenhle výlet byl vlastně neobyčejný tím, jak byl narozdíl od těch ostatních velmi obyčejný. Nic nás neohrožovalo na životě, nespali jsme na ulici, ani se nijak nestresovali (kromě dobíhání autobusu). Tohle město je jako stvořené pro klid. Což je trochu ironické, když se tady nachází koncentrační tábor.

Dachau je zvláštní tím, že se tady neplynovalo. Jejich sprcha nikdy nepřešla do ostrého provozu. Když se potřebovali zbavit nemocných lidí, naložili je na vlaky a poslali do jiných táborů. Čímž měl i lepší pověst, než ostatní tábory.

Počasí nám vyšlo parádně. Už tak depresivní prostředí dokreslovaly těžké černé mraky, které potom propukly v hustý déšť. Jako na přání režisérů, kterým tohle počasí nesmí ve filmech o koncentračních táborech chybět. Ale pece trochu zastrašujícím dojmem působily.

Těžké myšlenky jsme zahnali skluzavkou, která se zde nachází přímo ve škole. Člověk si vezme kobereček, aby to pěkně klouzalo, vyjde několik pater schodů a pak skočí do roury. A narozdíl od Pardubic ho to tady i vyplivne.

Ráno jsme pak úplně časově nevystihli autobus. Doběhli jsme 2 minuty před jeho odjezdem a lístek jsem měl pouze v mobilu. Na emailu, kam jsem se nemohl připojit, protože autobusová wi-fi nějak blbla. Černošský řidič mě už tam chtěl nechat, protože mě nemohl najít na seznamu cestujících. Po naléhání a dlouhém hledání mě nakonec našel. Ukázalo se totiž, že pán neovládá abecedu. Abeceda ovládala jeho.

Duben 2016

XIX. Stockholm, Oslo

Severní země

Ve Španělsku jsem byl v létě. Proč si podle stejné logiky nezajet do Skandinávie v zimě? Pravdou je, že tehdy tam bývají letenky velmi levné. Žabaři, nezvládnou trochu smrtícího mrazu.

Stockholm je docela pěkné město. Je to vlastně soustava ostrovů, podobně jako Benátky, které jsou pospojované mosty. Jen ulice nejsou protkány říčkami, ale byly ponechány celé. Postupně jsem si prošel několik zajímavých míst, jako je místní zoo, skanzen, staré město nebo Muzeum Vasa, které vystavuje válečnou loď 17. století. Vasa byla postavena, aby změnila běh třicetileté války. To možná i udělala. Vysála švédskou pokladnu a pak se hned po vyplutí potopila.

Po několika hodinách v teplotách kolem mrazu mi i v mé zimní kombinéze začala být docela zima. V Uppsale, které je mimochodem pěkné univerzitní město, mě chytlo pěkné sněžení. Od moře tam navíc fouká studený vítr. Nedivím se, proč bývají letenky nejlevnější právě sem.

Zajímavostí celé Skandinávie jsou nepřirozeně drazí holiči. Ve Finsku stojí ti levnější třeba 28€. Kdosi mě tam odkazoval na nějakou Číňanku, která neumí finsky ani anglicky, že by mi to udělala i za 22. Nakonec mě u sebe přímo na kolejích stříhala muslimská studentka za 15. Asi si potřebovala nutně vydělat. Ve Švédsku dokonce mají tabule, odkazující na levné holiče kdesi v temných uličkách, kde vám to udělají i pod tisícovku (v českých). Přitom v Londýně jsem viděl holiče, který vás ostříhá za £5 (pro socky, stojí se v dlouhých řadách) nebo lepšího za £12-15. Ono starat se o pořádné vikingské háro asi není úplně jednoduché.

Kvůli sedavému zaměstnání a faktu, že jsem se nevěnoval žádnému sportu, jsem byl už úplně odvyklý vykonávat fyzické aktivity. Prostě jsem šedesátikilová bečka. Při cestování jsem ale zvyklý celý den chodit, proto takovou únavu, jako v první den příjezdu jsem už nezažil roky, možná vlastně vůbec nikdy. Večer jsem se byl ještě projít do města a kilometr od hostelu jsem cítil, že už mám dost. Jenže jsem už věděl, že ten kilometr nedojdu. Ne kvůli nohám, ale přišel na mě pocit, jako bych měl spavou nemoc a každou chvíli jsem čekal, že bych se mohl skácet k zemi. Nikdy předtím bych neřekl, že i člověk na tom s energií může být jako mobil. Vybiješ se a nejdeš. Sedl jsem si u silnice, jenže mi to přišlo blbé, takže každé projíždějící auto mě zase probralo. Dopotácel jsem se k parčíku, který byl jen přes most a sedl na lavičku. Vzápětí jsem usnul. Po probuzení jsem už měl dost sil na to, abych na hostel došel. Tam jsem pak spal 12 hodin v kuse.

Imigranti

Od války v Sýrii jsou imigranti velmi oblíbeným konverzačním tématem ve společnosti. Jedna skupina je nesnáší, druhá jim otevírá náruč a navzájem se hádají do krve. Prostor pro diskuzi neexistuje, argumenty střídá demagogie a urážky. Následujících několik odstavců tedy bude věnováno mým zkušenostem s imigrací ve Švédsku.

Zdejší hostely se liší od těch jinde v Evropě tím, že většinu netvoří cestovatelští baťůžkáři, ale lidé přicházející do země za prací. Ti pak využívají hostelů jako levné formy ubytování. Vedle našeho pokoje bydlel ruský pár i s malou dcerou, kteří měli pronajatý celý pokoj jen pro sebe. Podle jejich holčičky bylo poznat, že tam jsou doma už nějakou dobu. V Norsku jsem si pak zakusil místo, které už očividně sloužilo čistě jako ubytovna pro pracující cizince. Na dveřích cedulka, že je třeba být zticha, protože v postelích dospávali lidé noční směny.

Ve Stockholmu jsem se rozhodl navštívit dvě údajně nejhorší no-go zóny v Evropě – Tensta a Rinkeby. Tvrdí se o nich, že tam vládne šária, policie se bojí sem jet, protože jsou vystaveni kamenování a místní Švédi buď nevycházejí ven nebo si aspoň přebarvují vlasy na černé. Jinak prý nebývají ušetřené znásilnění ani malé holčičky. Všechno samozřejmě dokládají statistiky, podle kterých je Švédsko zemí s nejvyšším počtem znásilnění na světě.

V Tensta toho moc nebylo. Síť paneláků a pár lidí na ulici. Vypadá to tam jako v Karviné, jen tady nejsou vybitá okna, jako u nás v ghettu. Narazil jsem na mladý pár bělochů, kteří před sebou tlačili kočárek. Nevypadali tedy, že by se báli. Ani žena na sobě neměla ubrus. Ale jinak tady bylo opravdu mrtvo. Největší památkou je čtvercový obchoďák v centru. Myslel jsem si, že si ze mě TripAdvisor dělá srandu, když jsem tam došel.

Rinkeby už bylo zajímavější. Tahle čtvrť má náměstí, kde se srocují lidé. Když jsem vyšel z metra, už byla tma a náměstí bylo opravdu plné tmavých lidí. Uprostřed stálo policejní auto, jehož posádka postávala kolem a hlídala. Přede mnou velký modrý nápis „Islamiska Kulturcenter“. Skočil jsem si vedle do supermarketu, který byl tak malý, že se tam utvořily dvě fronty, které se musely „zipovat“. Člověk, který vypadal jako islámský duchovní mě pustil před sebe. Vyšel jsem z obchodu. Policie už nikde. Tady už jsem očekával, že by se něco i stát mohlo.

Nakonec z toho nic nebylo. Na základě toho se samozřejmě nedá nic usuzovat, ale po ulici chodily i děti, případně místní blonďaté Švédky. Nikdo z nich nevypadal nervózně, neohlíželi se kolem sebe, jako kdyby se do nich někdo měl pustit. Po rozkoukání se a procházení okolí mi to rozhodně nepřišlo jako to krvelačné místo z příběhů. A to jsem přicházel s nedůvěrou a předsudky.

Třetí příspěvek k tématu budiž událost, která se ten den stala na hlavním nádraží, asi jednu zastávku od mého hostelu. Sám jsem to neviděl, i když jsem tudy v daný den procházel asi čtyřikrát. Skupina Švédů, tzv. obránců země, fyzicky napadlo marocké děti, které tam pravidelně kradou a žebrají. Zrovna tohle bych pochopil, protože někteří kolemjdoucí díky místní sebrance každý den docela riskují, že je někdo obere.

Ono soužití s cizinci rozhodně rozhodně má i svoji odvrácenou stránku. Kolega v práci mi vykládal, jak jeho kamarád bydlící ve Švédsku odjel na víkend na výlet a mezitím se mu do bytu nastěhovali uprchlíci. Policie to řešit ani moc nechtěla, nemají pravomoce a vůbec tento národ se spíš snaží se do problémů nenamočit. Ale zveřejnit jako hlavní zprávu na Idnesu názory nějaké Češky „z lidu“, že ve Švédsku už kvůli cizincům ani nevleze do metra, a brát to deníkem jako důkaz problémů s imigranty, ne jako pouhý názor, mi nadzvedlo žluč. „Osobní zkušenost se sexuálním útokem naštěstí nemá, stockholmským metrem však raději přestala jezdit.“ Je to jako kdyby Japonci zpovídali jejich občana v Česku: „V tramvaji se mi zatím nic nestalo, ale ze strachu z cigánů jsem jím už raději jezdit přestal. Je to s nimi opravdu o život. Česká společnost je k nim příliš vstřícná.“ Shodou okolnosti jsem článek četl právě při odpočívání ve Stockholmském hostelu. A jak je to s tím nejvyšším počtem znásilnění na světě? Švédové jsou trochu přecitlivělí, což by vydalo na samostatný článek, a tak mají velmi širokou definici sexuálního útoku. Nahlásit jako sexuální harašení se dá i nepovolený dotyk osobou opačného pohlaví.

Norsko

V ranním vlaku oznamoval strojvedoucí bez jakýchkoliv emocí: „Blížíme se k hranicím. Venku je taková teplota. Vítejte v Norsku.“ Mezi stromy jsem v lese viděl nějaký náznak závory, ale vlak si to bez zpomalení uháněl dál. I Oslo bylo pěkné. A orientace v něm není moc složitá. Přišlo mi, že vše se točí kolem jedné dlouhé třídy, na jejíž konci stojí Královský palác. Je to tady celkově prostornější než ve Stockholmu, který je jako soustava ostrovů výrazně limitován mořem. Když jsem došel k paláci, začala od něj do okolí hrát skladba „Imagine“, jejímž poselstvím se Norsko snaží ubírat. Jen škoda, že tam Lennon nemá i větu „Imagine there’s no Barnevernet.“

V Oslu je pěkný třeba výhled na město z hradu u moře. Zaujalo mě, že schody i hradební zeď tam jsou často bez zábradlí, takže si při náledí musí lidé dávat pozor. Asi jsou místní zvyklí na drsnější podmínky. Výše zmiňovaná prostornost nahrává i mnoha parkům a v kombinaci s volnějším myšlením i různým alternativním spolkům žijícím ve squatech. Oslo zkrátka vypadá hodně jinak než jeho východní konkurent.

Na ubytovně jsem si večer nastavil budík asi na 5 na ráno, abych stihl můj let v 9:30. Jenže ten malý idiot ráno nezvonil (což se mi stalo v budoucnu ještě jednou) a já vstal asi o hodinu později. Rychle jsem napěchoval věci do batohu a vyrazil hledat několik kilometrů vzdálené nádraží. Letadlo jsem nakonec naštěstí stihl, ale bez nějakého dobíhání by to při mém cestování už ani nebylo ono 🙂.

Únor 2016

XVIII – Lacock, Cambridge

Na dědinu

Protože se mi Británie líbí a vracím se tam rád, rozhodl jsem se tentokrát navštívit místo, které je „magické” i pro samotné Brity. Vesnička Lacock se nachází přesně uprostřed ničeho kdesi na západě Anglie a pro svůj starobylý ráz je oblíbeným cílem filmařů. Natáčel se tady třeba Downtown Abbey nebo některé scény Harryho Pottera.

Ono už najít autobus do přilehlého Chippenhamu na trase do Bath mi dalo celkem zabrat a znovu mi připomnělo, že zdejší veřejná doprava je nespolehlivá, vlasyrvoucí, ale zato pořádně drahá. Musel jsem dojet na nějaké místo mimo Reading, pravděpodobně nějaké vesnice, abych na autobus mohl nasednout. Na zastávce mě však čekala značka, že kvůli rekonstrukci byla zastávka přesunuta jinam, na „známé” místo (tak to tam vážně stálo). Navíc jsem zjistil, že jsem si jízdenku omylem koupil až na zítra. Zastavoval jsem místní, aby mi řekli, kde to „známé” místo je. Nikdo nevěděl.

Při cestování hromadnou dopravou v cizině si raději dávám aspoň hodinovou rezervu, takže jsem měl čas podnikat výpravy od zastávky v rekonstrukci u obchoďáku. Nakonec jsem nějakou jinou zastávku našel. Na ní už stálo několik dalších lidí, kteří se mezi sebou bavili a snažili se zjistit, jestli je to ta náhradní zastávka. Potkal jsem tady i dvojici mladíků, kteří předtím stejně jako já taky bezradně pobíhali kolem první zastávky. Stál jsem tam a doufal, že autobus pojede v sobotu ve stejný čas, jako měl jet v neděli. A že nějak řidiče přemluvím, aby mě nabral.

Už uplynula nejméně půl hodina od plánovaného příjezdu. Senioři, kteří tam předtím stáli s námi, už odjeli s nějakou cestovkou. Stále jsme nevěděli, jestli je to správná zastávka pro dálkové autobusy, ale nic jiného v okolí nejspíš nebylo. Dvojice mladíků se snažila dostat někam na jih Anglie a mrzla tam se mnou. Nakonec přijel autobus do Bath. Řidič se jen letmo podíval na můj lístek a pokynul mi, ať nastoupím. Dvojice mi popřála šťastnou cestu a na dotaz řidiče, jestli něco pojede směrem na jih jim řekl, že vůbec netuší.

V Chippenhamu, kde jsem vystoupil, jsem se zahříval v obchoďáku. Na autobus po místních vesnicích bylo zase potřeba čekat aspoň hodinu. Když mě pak dovezl na zastávku, kde jsem měl podle internetu vystoupit, byli jsme někde v lese. Přemýšlel jsem, jestli se někde nestala strašlivá chyba a jak dlouho budu muset čekat na případný autobus zpátky.

Lacock

Po pár metrech opravdu začínal Lacock. Malá vesnička s 1000 obyvateli, kterou turisté pravděpodobně úplně běžně přečíslovávají. Prošel jsem ji celou několikrát, načež mi vrtalo hlavou, kde je schovaný ten klášter, kde se natáčel Harry Potter. Doufal jsem, že to nebude místní kostel, kde zrovna probíhala svatba. Nakonec jsem to vzdal, spokojen dostatečně s vesnicí samotnou, a řekl jsem si, že se podívám aspoň do místního muzea, když už tam proudili turisté. Jak se však záhy ukázalo, ti neměli o práci vynálezce Williama Talbota žádný zájem. Z muzea totiž vedl vchod do zahrad, normálně skrytých před okolním světem, ve kterých stála jistá budova.

Že člověk dorazil na správné místo věděl třeba už z toho, že jsem si známou Williamsovu znělku vyslechl aspoň třikrát. Jedna holčička ji tam hrála na místní klavír, jiná si ji později pobrukovala. A i já se přiznám, že mě sem rozhodně nedovedl první negativ na světě.

Po setmění jsem dorazil do Bath, který jsem si bohužel už neměl šanci prohlédnout přes den. Nazpět do Readingu jsem si raději koupil vlakový lístek, protože jsem nechtěl riskovat, že mě řidič tentokrát nevezme a já tady uvíznu. Ten mě vyšel asi na tisícovku, přičemž cesta trvala hodinu. Naštěstí dojel skoro včas, když už to stálo takové peníze.

Cambridge

Když jsem si zamiloval Oxford, tak mě přirozeně napadlo, že by se mi mohl líbit i Cambridge. Další den jsem se tedy vydal sem, abych si ho prošel. Město to však bylo poměrně odlišné.

Na první pohled byl Cambridge větší. Včetně historického centra. Univerzity zde měly rozsáhlé pozemky, které však byly většinou pro veřejnost zapovězené. Jedna College měla vstup do svých cihlových budov přes most na řece, který byl to jediné, co šlo přes plot vidět. Hotové království pouze pro vyvolené. Volně přístupné jsem našel pouze 2 College, ale v podstatě šlo jen o velké prostory s trávníkem. Ze 3. mě po chvilce chlápek vyhodil, protože bylo ráno a ještě nestihl hodit cedulku zákazu vstupu. Takže jsem nedošel daleko.

V obchodním domě, kde jsem se byl ráno trochu zahřát, mě pobavilo to, že 5 minut před otevírací dobou obchodů bylo v celém 4-patrovém domě asi 10 — 20 lidí (kromě samotných prodavačů). Z toho více než polovina už stepovala před Apple Store. Když v 9 otevřely dveře, všichni ti applističtí fanatici se tam nedočkavě nahrnuli.

Nakonec i Cambridge bylo pěkné město. Jen se mi bohužel nedostavily pocity tak, jako u předtím u Oxfordu. Atmosféra mi přišla jiná, trochu svázanější. Ale těžko soudit z jednoho stráveného dne. Na závěr se rozloučím trochou záchodového humoru.

Listopad 2015

XVII. Edinburgh

Sen nebo realita?

Proběhlo to strašně rychle. Jak nabídka na cestu na pohovor, tak samotný pobyt ve městě. Kdybych si to nezapsal, za rok by se tato vzpomínka už jen stěží rozlišovala od cestovatelských zážitků, které se mi zdají v noci. Třeba v New Yorku jsem si takhle procházel ulice už třikrát :-). Jenže tohle se stalo, jak dokládá i letenka v e-mailu, kterou mi zakoupila společnost, nebo těch pár fotek, které jsem na mobilu pořídil, protože tak špatnou kvalitu by na internet nikdo nedával.

Po dvou úspěšných kolech jsem byl pozván na závěrečné – do Skotska. A mělo to být za pouhých pár dní. Celý nadšený jsem v den D vyrazil jen v tričku a kraťasech, byl horký letní den — 37°C. Celá Evropa se topila ve vlně veder. Ještě na přestupu ve Frankfurtu (ten den jsem udělal svůj nový rekord — 4 státy vlastní nohou v jednom dni) mě poléval pot a já doufal aspoň v nějaké ochlazení. V Edinburghu mě letištní autobus vyhodil v centru a já začal prohledávat zavazadla kvůli mikině. Kraťasy jsem na veřejnosti převlékat nechtěl, a tak jsem doufal, že hotel najdu rychleji, než umrznu. Britské ostrovy.

Město samotné bylo ohromující. Žebříčky „krásnosti“ měst hodnotí toto město ještě výše než můj milovaný Oxford, takže očekávání byla vysoká. A také se naplnila. Historická architektura, parky, skály, přívětiví lidé, …. Opravdu to stojí za to. Bohužel jsem první den spotřeboval na nalezení ubytovacího místa a posléze Tesca na nákup jídla. Na nějaké toulky zbylo velmi málo času. Naštěstí nenulového. Hotel na Grassmarket street byl sice nízkorozpočtový, ale přesto nadchne. Spodní patro s recepcí bylo hned propojeno s hospodou, které dělily asi 2 metry a jedny skleněné dveře. V interiérech si vyhráli s maličkostmi, okolí oken bylo polepeno komiksy a stůl vybaven lampou, čajovými sáčky a rychlovarnou konvicí. Jako kdybych byl někde ve Velké Británii :-).

Obsah pohovoru bude předpokládám tajný, takže ho tady nebudu veřejně rozebírat. Jen zmíním, že není dobré být na pohovoru nervózní a nevyspalý. Zní to sice jako staré pravdy, ale na tomhle místu mi opravdu hodně záleželo, a proto u mě narozdíl od jiných pohovorů byly nervy znát (to samé se mi stalo ještě u Googlu). Ve feedbacku mi potom jako jednu ze dvou příčin, proč mě neberou, napsali, že jsem byl nervózní, z čehož usuzují, že bych nebyl schopen dobře pracovat pod stresem. Prostě choďte na výběrové řízení tak, že nejprve sami sebe přesvědčíte, že o to vlastně ani nestojíte. Jinak hodnotím SkyScanner velmi vysoko, protože která jiná firma vám zaplatí ubytování a hotel, a ještě vás potom stejně nevezme?

Návrat do tepla

Druhý den byl ještě hektičtější než první. Hned po návratu na hotel jsem zjistil, že je už 11 hodin. Na letišti byste měli být 2 hodiny před odletem. V kolik hodin tedy odlétám? 13? Sakra, už bych tam měl být. Jenže kudy zpátky, když jsem sem došel taky pěšky? Nakonec jsem sice trefil až na hlavní třídu, ale na autobusovou zastávku to mělo být doprava nebo doleva. Samozřejmě jsem zvolil tu špatnou variantu. Po dvoustech metrech nepoznávání žádných objektů jsem to raději otočil. Do odletu zbývalo něco přes hodinu. Autobus samotný tam jede půl hodiny. Na bankovním účtu skoro nula — tedy žádná případná možnost vyřešení situace z vlastních zdrojů. Navíc mi na ulici překážely hordy turistů, přes které se probíjet se zavazadly byla opravdu chuťovka. Navzdory tomu, co mi tedy potom napsali v hodnocení, pokud bych v dané chvíli nezachovával stoický klid, asi bych se umlátil trubkou nejbližšího skotského dudáka.

Super. Zastávka. Letiště. Do odletu zbývá 30 minut. Paní na check-inu už byla sama, žádná fronta nebo pomocníci. „Do Frankfurtu?“, „To jako myslíte ten v jednu?“, „Jo.“, „Jdete trochu pozdě, ne?“, „Hmm, sorry“, „No dobře, dejte mi tu tašku. Ale okamžitě běžte přes kontrolu, za 5 minut začnou nakládat lidi.“ No na kontrole asi milion lidí a vlastní systém odbavování, který jsem rychle musel pochopit, pokud jsem se chtěl ještě někdy vrátit domů. Na každé přepážce, do kterých ještě nějakým špatně pochopitelným způsobem lidi třídili, bylo asi 6 různě barevně vyznačených míst, s piktogramy chodidel, na které se měl člověk postavit a z nich si začít odkládat. Po průchodu ještě proběhnout letištní halu a najít svoji bránu. Dorazil jsem 10 minut před oficiálním odletem. Naštěstí měli nějaké zpoždění a ještě nezačali odbavovat, i na záchod mi zbyl čas.

Několikrát jsem slyšel, že zrovna na letišti by člověk neměl vtipkovat. Jenže chlápek, který ve Frankfurtu posílá lidi do celotělového skeneru podle hovorů s cestujícími vypadal, že má smysl pro humor dobrý. Tak jsem to musel zkusit. Ve zdejších skenech (Millimeter wave scanner) se musíte postavit dovnitř, dát ruce nad hlavu a počkat, než se panely otočí kolem vás. Zvedl jsem tedy ruce nad hlavu, jak to dělali ostatní, a k chlápkovi jsem pronesl: „Vzdávám se.“ Hned po ozáření už ke mně přišel chlápek z druhé strany a řekl mi: „Pojďte se mnou.“ Ajajaj. Mám průser. Sken prý navíc zachytil něco podezřelého hned na 5 místech. Hned mě začal šacovat, prohledávat mé zpocené oblečení (ještě jsem měl na sobě oblečení z pohovoru, které jsem nestihl převléct). Naštěstí mě však po chvilce pustil. Taková ta normální letištní pohoda.

Sice mě nepřijali a cestování bylo dost stresující tím, jak bylo na těsno, ale výletu nelituju. Jak často se podíváte někam daleko na cizí útraty? Příště bych se mohl nechat pozvat na výběrové řízení vesmírných lidí.

Červenec 2015

XVI. Finsko — část 2.

Rej upírů

Martinovi a Tomášovi sem přijel kamarád i s jeho přítelkyní. I když se Martin a Tomáš s Rafaelem předtím neznali, z jejich kamaráda se čirou náhodou vyklubal Rafaelův bratranec. Společně se nám však o několik dní později podařila další vzácnost — oškubal nás Fin. Pronajali jsme si u jednoho jezera loďky a obsluhující nám tak nějak „zapomněla“ říct, že skupinovou slevu, na kterou nás nalákali, dostaneme pouze pokud zaplatíme dohromady a ne zvlášť. Když jsme si to pak uvědomili, tak nás odbyla s tím, že už je pozdě.

Na jejich poslední den ve Finsku jsme si půjčili auto, kterým jsme se ještě před odletem v Tampere měli podívat do národního parku vzdáleného hodinu a půl od něj (na finské poměry je to kousek). Park Helvetinjärvi je ještě původní les s rozlohou 50 km², projít si ho tedy nějakou dobu zabere. A tak jsme zaparkovali auto a ještě celí svěží a nadšení do něj vyrazili. Než se budeme muset vrátit k autu máme tak 6 hodin, žádný problém. Konečně jsme se mohli začít kochat okolní přírodou, jezery s výhledy na zalesněná údolí se stromy, které už pomalu začaly měnit barvu a dělat skupinové fotky na pozadí, která bývají na pohlednicích. Po cestě jsme potkávali jiné turisty a i jinak ostýchaví Finové nás běžně zdravili. Byla sice trochu zima, ale po nalezení ohniště s ještě řeřavými uhlíky jsme mu trochu pomohli a zahřáli se u něj. Ve zdejších lesích je pro turisty vždy nachystané dřevo, připravené rovnou k použití. Prostě severská idylka.

Noc předtím jsem měl příšerný sen, který překonal všechny moje noční můry za poslední roky. Po kůži mi lezli červi a já je musel vybírat, než mi zalezli pod ní. Když byli zrovna dole, bylo dobře vidět, jak pod ní lezou. Musel jsem počkat, než zase vylezou vyhlodanými dírami ven, abych je mohl rychle sundat. Sen končil otřesným vyvrcholením, když jsem posledního a největšího červa našel zažraného v jistém místě směrem dolů, který je nejdůležitější součástí každého muže. Končilo to amputací. Konějšil jsem se tím, že to byl jen sen. Ale finská divočina si pro nás nachystala jedno nemilé překvapení.

„Ještě zkusíme dojít k tomu velkému jezeru a jdeme zpátky.“ Trochu jsme sešli z cesty a mířili po ne už úplně značeném místě. Jezero ale bylo rovnou před námi, kam se tady dalo ztratit? Zamáčkl jsem mouchu na krku a šel bezstarostně dál, jen si dát pozor na strmý sestup. Už jsme tam skoro byli. Ten sestup našim tělům dává asi docela zabrat, ty krůpěje potu docela šimrají. Jo to není pot, ale zase ta blbá moucha. Na stejném místě? Vždyť jsem ji už sundával. Po dalším „zabití“ vlezla na stejné místo už potřetí, pěkně vlezlá a nesmrtelná mrcha to byla. Ještě před břehem jsem se jí konečně nadobro zbavil a už jsem se jal žhavit foťák, abych si okolní krásný obraz zvěčnil. Jeden z nás poté pronesl nešťastnou větu: „Pojďme zpátky kolem jezera, podle mě se to bude napojovat na stezku, GPS říká, že auto je odsud pouze dva kilometry.”

Na krk si znovu sedl nějaký otrapa. Zepředu jsme slyšeli něco ve smyslu „Co je to za otravné mouchy?“. Šli jsme dál, možná se spíš drápali do barevného kopce. Skála byla na některých místech i červená, mechy také nebyly pouze typicky zelené. Nahoře jsme se kochali výhledem na jezero pod námi, když si pár, který šel s námi, s překvapením vytahoval jednu mouchu z vlasů. Tohle už upoutalo pozornost všech. Co jsou tyhle věci zač? Najednou štípanec na krku. Ta svině mě kousla. To už jsem z krku setřepával dvě. Po chvilce jsme opustili jezero a vydali se směrem do lesa. Útoky zintenzivňovaly. Měli jsme je všude, na kůži, ve vlasech, na bundě, na batozích. Začali nám i zalézat pod oblečení a rejdit nám na po těle. Sundávali jsme je a klasicky pováleli, jako s běžným hmyzem. Jenže jsme brzy zjistili, že to ty hnusáky jen počechralo. Měli tvrdý krunýř, takže se zabíjeli jen velmi špatně. A bodali. Útočilo na nás celé hejno neobyčejně odolných, krvelačných bestií. Terén se stal poměrně neschůdným se spadanými stromy a podmáčenou krajinou. Občas jsme museli obcházet pořádný kus, abychom se dostali 100 metrů dopředu. Zblblá GPS ukazovala pořád dva kilometry i po dvou hodinách. Navíc našim hostům mělo za pár hodin letět letadlo, jenže teď jsme bloudili v pralese a ty malé svině nám pěkně pily krev. Doslova. Aspoň že tam měli borůvky. Jen kvůli nim jsem se na chvilku ztratil i mé skupině.

Po skoro dvou hodinách a ujišťování každých deset minut, že už jen poslední kilometr, jsme cestu našli. Byli jsme v euforii. K autu už jen necelá hodina. Po cestě do Tampere jsme každou chvíli otevírali okénka a vyhazovali nově nalezené hmyzáky — z auta jich letěly desítky. V Tampere jsem vyskočil, abych si prohlédnul město a ostatní pokračovali na letiště. Další letěla z vlasů, tentokrát to schytala nehtem a v ruce se rozprskla krev. To je moje krev, ty sviňo malá! Teď už bylo naprosto jasné, že to jsou nějací paraziti. Prošel jsem si centrum a zamířil k parkovišti, kde mě měli zase nabrat na cestu zpátky. Najednou jsem cítil něco v místech, které figurovaly v otřesném vyvrcholení mé noční můry (na letišti prý jednu z těchto míst taky vytáhli). Musel jsem něco udělat. Ne tady na světlech. Naproti je temný park, kouknu se tam. Už jsem dával ruku do kalhot, když jsem si všiml, že naproti přes cestu je dětský park. S dětmi, které si tam hrály! Do háje, už vidím, jak bych to na policii vysvětloval. „Pane policajt, fakt vám říkám pravdu. Měl jsem tam mouchu.“. Uvědomil jsem si, že ve Finsku jsou kamery více běžné než u nás. Sakra! Otočil jsem se a rychle spěchal nejkratší cestou do pryč. Moucha musela počkat. Po nějaké době mě zase v Tampere vyzvedli. V autě nové kusy nebraly konce, tak jsem navrhl abychom auto zapálili a hodili ze skály. S porozuměním Martina a Rafaela se tenhle nápad moc nesetkal, ale ani nebylo třeba. Doma jsem ty mrchy našel na internetu. Jmenuje se to kloš jelení, létá to, krev to saje 15 – 25 minut a schovává se to do všech záhybů a do srsti jako veš. Naštěstí se množí pouze v přírodě na jelenech, takže po karanténě vybavení na balkóně se nám do bytu nedostali a my se nemuseli bát nějakého zmnožení. I když při praní jsme jich ještě pár vyklepali. Narazil jsem na ně několikrát i později v Česku, ale u nás nejsou zdaleka tak agresivní a ještě mi ti naši nikdy neprokousli kůži.

Winter is (not) coming

Jednoho dne v říjnu se obloha zatáhla. Slunce jsme znovu viděli až v prosinci. Mraky, které se jednou nad Finsko dostanou, nikam moc nespěchají, což je docela depresivní. Navíc začala být tma, docela dlouhá a se všemi těmi lesy okolo, temná tma tmoucí. To bylo ještě depresivnější. V srpnu jsem si ještě říkal, že takový počítačový nadšenec jako já, to bude milovat. V prosinci jsem sentimentálně vzpomínal na časy, kdy ještě den byl dnem. Ale to už jsme se připravovali na něco horšího — pravou subpolární zimu.

Doufal jsem, že nepřijde, protože by to znamenalo vypláznout peníze za pořádné boty a bundu. Rafael ji však očekával napjatě, protože jako pravý sportovec si v bazaru sehnal běžky. V této severské zemi se však už od léta držel výjimečně teplý rok, a tak nakonec vyhrálo moje přání — zima udeřila až několik dní poté, co jsme odletěli, tedy poprvé teplota klesla pod -10°C, a to dokonce hned na -15°C. My jsme minimum měli -7°C, které nastalo za jedné říjnové noci. Myslel jsem, že mi při šlapání na kole umrznou prsty na noze. To však rozhodně neznamená, že jsme si jízdu s kolem na skoro čistém ledu nevyzkoušeli. Ironií je, že při pokusu slézt z kola na takovém ledu jsem si málem rozbil tlamu. Tření na něm bylo podobné, jako v různých animovaných taškařicích. Mnohem bezpečnější na něm bylo jezdit, než chodit. Ale však právě proto jsem si v září na kolo vybíral pořádný a široký vzorek. A sjíždět ten náš prudký lesík u sídliště na cestě školy byl na takovém povrchu docela zážitek. Vlastně i bez něj.

Kromě tedy počasí zase tolik nových věcí nenastalo. To těžké jsme si odbyli na začátku, pak už jsme si jen užívali. Párty na proslulé M-building, kterou chodila řešit policie několikrát do týdne; koncerty v hospodách; společné večírky — prostě klasika. V následující podkapitole tedy shrnu jen některé, zajímavější události.

Střípky příběhů

Párty jsme si několikrát udělali i doma, a to bohužel někdy i s kytarou, ve všední den a dlouho do noci. Když se člověk dostane do určité hladiny opojení, je tak nějak veselý bez ohledu na okolí. Doufali jsme, že naše okolní sousedy nikdy nepotkáme, a hlavně ne toho Rusa pod námi, který toho musel zakusit nejvíce a kterého jsme často u takového dovádění vzpomínali. Jenže sousedům se nedá vyhýbat věčně.

V této zemi je pozoruhodná kultura saun. Ty jsou i v paneláku a jednou do týdne (aspoň v našem to tak bylo) jsou veřejné. Chodili jsme každou sobotu ve stanovený čas pro muže, jenže jsme tam kromě nás nikoho nepotkávali. Jednou jsme tam seděli už jenom dva — já a Rafael, který je jako správný sportovec i velký saunový nadšenec a vydrží toho poměrně hodně. Nejednou nás tam odtud vykouřil pořádnou porcí vody. Jenže v tento den se k nám přidal i někdo další a my ztichli. Pan Neznámý si sedl mezi nás. Následujících 5 minut ticho. Pak promluvil a už z přízvuku bylo vše jasné — mezi námi seděl náš soused, na kterého jsme občas vzpomínali: „Krasikov si pro nás jednoho dne určitě přijde“. A taky přišel.

Naštěstí se ukázal jako pohodář, který se s námi snažil usilovně komunikovat, když už uměl dva jazyky. Finsky a rusky. Do Jyväskyly se přiženil z Petrohradu a tak je teď jeho domov v tomto paneláku, kde je jeho údělem poslouchat bordel shora nad ním. Nakonec mi už horko nedovolilo vydržet a musel jsem ven. Mezi těmi dvěma se však rozhořela tichá válka o to, kdo přežije. Venku jsem čekal na naplnění 8. mluvnického pádu — kdo z koho. Po pěti minutách se Rus vypotácel ven a zamířil přímo do ledové sprchy. Spolubydlící vydržel ještě asi minutu, aby se neřeklo. Pak mi řekl něco ve smyslu: „myslel jsem, že tam padnu; on tam ještě přikuřoval, ale přece mě neporazí nějaký Rusák“.

V první části jsem zmiňoval i jak obtížné je navázat kontakt s běžným Finem a jak chvilku trvalo, než se jeden z nich rozmluvil. Ledy byly konečně prolomeny a začal se se mnou bavit. Jednou jsem ho takhle potkal sedět ve škole, když čekal na další přednášku, která měla být za dvě hodiny. Já na tom byl podobně. Docela se rozmluvil, ukázal mi na street view městečko, odkud pochází; jak žije; a takové ty běžné věci. Pak se rozhodl, že si mě přidá mezi své Facebookové přátelé. Byl jsem jeho 4. FB přítel — první člověk hned po kamarádce jeho sestry. Inu, prostě takoví jsou Finové :-).

S alkoholem je to v této zemi těžké. Nejenom, že je pěkně drahý, ale vztahují se na něj i další regulace. Ve městě vím minimálně o jednom baru, který je až od 24 let. Prodej 60% a více procentního alkoholu je v zemi zakázaný. A když jsme se ho jednou snažili sehnat v 9 večer, tak jsme se dočkali odpovědi, že po osmé hodině je jeho prodej taktéž zakázán. Kamarád na to v reakci přišel se zajímavou teorií, že už ví, proč je Finsko ve statistikách uváděno jako jedna z nejšťastnějších zemí na světě. Ti slabší se po zjištění, že si nemohou večer koupit pití, jednoduše zabijou. Já však tipuju, že protože jsou peníze vždy až na prvním místě, tak žebříčkům „šťastných“ států dominují ty bohaté.

Pravdou však je, že i přes všechny regulace mají lidé této země problémy s pitím. Celý týden se brzdí, aby se pak o víkendech ztřískali tak, že skoro nemůžou chodit. Víkendové noci pak brázdí notně opilí domorodci. Jednou jsem byl svědkem toho, jak manželka tahala svého manžela kolem baráku, který se však úspěšně bránil tím, že sebou neustále házel do sněhu. Nezáměrně. Život ve tmě tmoucí není vskutku žádné peříčko.

Buď hrdý na svou fakultu

Dalším specifikem této země jsou „školní uniformy“ ve formě overalů, které jsou nepovinné, a vlastně se nosí spíš na párty než do školy (ale i tam se s ní dá setkat). Každá fakulta má vlastní barvu a loga barů, které jsou „student friendly“. Na různých akcích se pak dá získat odznak, který se na oblek přišije a čím více jich člověk má, tím více je „cool“. Docela protiklad k minulému odstavci, protože škola samotná vlastně chození do barů podporuje. Měla stát 30€, na místě po mně ale chtěli 50€, takže ne každý si to koupí. Ale jako památka hezké. Rozhodně bych s tím ale nesjížděl skály po zadku, jak jsem potom zkoušel už doma v Česku, čímž jsem si natrhl jednu nohavici.

Zpátky do lavic

Na začátku semestru jsem se registroval do několika programů spojených s výměnným pobytem. Nakonec se mi ozvali z Erasmus in schools. Měl jsem jet prezentovat moji zemi na nějakou základní školu v Lievestuore, což je vesnice asi 25 km od Jyväskyly. Nakonec se měla přidat ještě nějaká Češka, a tak nás oba ráno nabrala autem učitelka matematiky tamní školy. Finsko vyhrálo první místo v nějakých testech, čímž se zařadilo k nejlepším školním systémům na světě. Co je však na této statistice pravdy, jsem doufal, že ten den zjistíme.

Čtyřikrát přednáška o Česku, dvakrát pozorování v hodině. Asi je to celkem zaujalo, protože nejvíce otázek pokládal chlapec v modré kapuci (k vidění na fotce), který prý patří ke třem nejproblémovějším žákům celé školy. Dokonce občas používal svoji učitelku jako tlumočnici, když chtěl něco říct. A i když jsem to časově úplně nevychytal, třída chtěla slyšet i zbytek a obětovala kvůli tomu celou přestávku. Poslední hodina naproti tomu byla v úplném kontrastu, kdy už ke konci nikdo neposlouchal a po zazvonění všichni zmizeli domů. Stejně jsem už byl s přednáškou na konci — tentokrát jsem to vychytal :-). Překvapením bylo, že Krtečka všichni znali. U Pata a Mata se dokonce jeden kluk ozval, že to není z Česka, ale ze Slovenska. Tenhle byl dokonce tak ukecaný, že mluvil za celou třídu, od které nejdříve vysbíral papírky. Rozený leader. Ale asi nejvíce všechny nadchla zmínka o tom, že jednou za rok máme den, kdy bijeme všechny ženy proutkem nebo že je dokonce házíme do vody. Česko — barbarská to země :-). Jedna naše rakouská kamarádka si z toho dělala legraci. Tedy ne dlouho. Dokud nezmínila, že v Rakousku na vesnicích ještě před nějakými 20 lety na Mikuláše čerti chodili po ulici a švihali kolemjdoucí děti svými řetězi.

Finské školy nemají známky, jen na konci roku učitel napíše slovní hodnocení studenta, které putuje jeho rodičům. I pokud by bylo špatné, nafackovat mu stejně v této zemi nemůžete, takže pro děcka úplná pohoda. Pro dospělé trochu horší, protože někteří na této škole by to rozhodně potřebovali, a to i od učitelů. V hodině fyziky vyučující rozdal několik přístrojů na měření odporu elektrického proudu a děcka se měla rozdělit podle toho do skupin. Úkolem bylo podle nastaveného napětí a proudu mezi nimi odvodit vztah. Jeden však zůstal sedět v lavici, kapuce na hlavě, nohy na stole a mobil s hrami v ruce. Po skončení měření, si k němu zpátky přisedl o hlavu menší spolužák a tenhle floutek ho skoro okamžitě začal mlátit. Češka, která v hodině seděla se mnou, po jejím skončení přišla za učitelem a zeptala se ho, co to mělo být. Ten jí odpověděl, že s ním nic nezmůže, potrestat žáky se tady nedá. Přestože tenhle učitel byl z těch, kteří učí metodou škola hrou, s některými to prostě nehne. Klidně mě kamenujte, ale fyzické tresty ve škole nebo aspoň nějaké jiné páky na takovéhle případy mají svoje místo. Tihle lidé ve výsledku demoralizují celou třídu.

O přestávkách se povinně většina tříd vyhazuje na školní hřiště, to jsem u nás sice předtím neviděl, ale podle kamaráda to z vlastní zkušenosti existuje i v Česku. Uvnitř zůstali jen ti, kteří v učebně hudební výchovy nacvičovali na školní představení. Při jedné z přestávek jsme si dali i oběd, který je i na základních školách realizován stejně, jako na těch vysokých. Člověk si vezme dvě sklenice, z čehož jedna je na vodu, a druhá na sirup, džus, mléko nebo na univerzitách domácí pivo (pěkně odporná černá tekutina). Potom si vybere salát a nakonec hlavní jídlo. Při jídle jsem se zeptal učitelky, jak tedy dosahují té vysoké kvality školství, která je ve světě tak opěvovaná. Dostalo se mi stejné ironické odpovědi, jako i u druhé dotázané osoby později (fyzikář) – „Jo, tyhle statistiky…“. No dobře, tak jak se třeba staráte o nadané studenty, máte pro ně nějaké kroužky? „Nijak“. A jak tedy dosahují dobrých výsledků u těch slabých? Na internetu říkali, že jsou ve Finsku dobří právě v začleňování podprůměrných studentů. „No, vlastně, nijak“.

Ze školy jsme odjížděli se smíšenými pocity. Na jiných školách jsem sice nebyl, protože už jsem to nestihl, ale zatím to vypadalo, že jde jen o další kouzla se statistikou. Nedávno jsem však narazil na článek, ve kterém odborníci varují, že „finský zázrak“ může být jen důsledkem dojezdu starší generace, která ještě byla vyučena starým systémem a že čas může ukázat, že současný systém je jedním velkým omylem. Také jsem narazil na článek, že Bohuslav Sobotka byl tyto školy navštívit a rád by viděl finský systém i u nás. Za sebe jen mohu říct: „Jen přes moji mrtvolu“.

Návrat do vlasti

V polovině prosince přišel návrat, který jsme slavili v pražské hospodě. Jak jsem byl rád, že zase vidím české slunce. Se zemí, která mě 4 měsíce hostila, jsem se rozloučil a zbývalo už že jen vyřešit některé drobnosti. Zaplatit účty za elektřinu, snažit se vytáhnout zálohu z „chlebodárkyně“, která si asi řekla, že už na ni přece nemůžeme (prý musela platit uklízečku, ale fotky dokazují, že to tam vypadalo stejně, jako když jsme přišli), pořešit školní známky, vyvěsit fotky na FB… Rozhodně to byla zajímavá zkušenost a jsem rád, že jsem navštívil právě tuto zemi lesů, jezer a tichých lidí. Mohu jen potvrdit, že Erasmus patří k nejlepším zážitkům v životě a člověk by ji měl využít. Ale nakonec jsem rád, že jsem se zase mohl vrátit do našeho mírného pásu, který bych po zkušenostech se subtropickým klimatem Španělska a subpolárním klimatem Finska nevyměnil. A mně už teď nezbývá, než se rozloučit finským „Moi moi“!

Zima 2014

XV. Finsko — část 1.

Severní vítr je krutý

Tentokrát to bude více o zemi, než o konkrétním městě, narozdíl od jiných článků. Začátky byly pěkně těžké. Sám bych to nezvládl. Zase si na mě vzpomněli asi jako kakao na kečupovou přílohu, a tak jsem před odjezdem nedostal ani tutora, ani kolej. A v Rumunsku se špatně zařizovalo, když na hledání ubytování bylo potřeba vynakládat několikahodinové úsilí denně. Jen co někdo hodil inzerát na pronájem, někdo jiný ho do několika hodin vybral. Ony koleje v Jyväskyle nejsou schopné pokrýt poptávku ani zdaleka, školy nabízejí pro výměnné studenty příliš mnoho míst. Později jsem navíc zjistil, že koleje ve Finsku mnohdy slouží jako levné ubytování pro sociálně slabé a imigranty. Naštěstí tady byla jakási Elena, která si mě našla v databázi a která řešila stejný problém. Upozornila mě na facebookovou stránku, i na skupinu Slováků hledající lidi a konečně to vyšlo. Tímto bych jí chtěl poděkovat. Bylo ani ne dva týdny před odjezdem.

Když nás letadlo vyhodilo v Helsinkách, my ve snaze ušetřit na denní sazbě (noční je levnější) neprozřetelně opustili letiště a vydali se rovnou na vlakovou zastávku za Helsinkami. Byla jedna v noci a nádraží nezastřešené. Následujících několik hodin jsme si na lavičce vychutnávali severské pohostinné teplo. Ani ta zimní bunda a spacák nestačili. Navíc jsem s sebou tahal zavazadla skoro o dvou třetinách mé váhy. Konečně je tady! Ráno jsme nastoupili společně s lidmi jedoucí na ranní šichtu. Teď už jsme si v mohli vychutnávat severskou zemi pěkně v teple. Vlak měl jet skoro tři hodiny a já nadšený vykoukl z okna. Les, les, zase les, chrrrrrrrrrrrr.

Žena, která vlastnila byt, který se měl stát na následující semestr našim domovem, mě měla vyzvednout na nádraží autem. Fajn, jak jinak bych přece ty bágly odtáhl. Zaveze mě do nového domu a já ještě stihnu orientační den ve škole. Perfektní plán, který měl jednu malou vadu. 6 minut před příjezdem na nádraží jsem dostal sms, že ji nepustí z práce a nemůže mě tedy vyzvednout. Stál jsem smutně na nástupišti a zima mi byla i přes zimní bundu, i když byl stále srpen. Obtěžkán zavazadly, které kdyby jim narostly nohy, mohli skoro nosit mě, jsem přemýšlel, jak z toho ven. Neměl jsem ani adresu.

Mobil ještě nějakou šťávu měl, smskou jsem adresu zjistil a nastavil si ji do GPS. Nejtěžší zavazadlo jsem ztěžka nacpal do uzamykatelné skříňky na nádraží (skoro jsem ji tam musel zkopat do klubíčka) a vyrazil na čtyřkilometrovou cestu za novým domovem. Mobil už jsem musel vypínat, baterie se blížila k 10%. Jak že se to říká? Nabíjejte si před cestou mobil, nikdy nevíte, co se může stát! Nakonec jsem to naštěstí našel. Ale nikdo tam na mě nečekal. Poslal jsem sms a měl přijít klíčník. Když se ani po hodině nic nedělo, poslal jsem další. V odpovědi stálo, že už tam byl, ale neviděl mě. No super. Trvalo další hodinu a konečně pro mě přišel. Baterka už mrtvější než somálská ekonomika. Dobře jsme si pokecali, pořád do mě něco hustil a já se mu snažil odpovídat, že finsky neumím, on zase neuměl ani slovo anglicky. V podstatě mezi námi nebyla ani chvilka mlčení, asi jsme oba zvolili dobré téma.

Byt byl bez nábytku, což jsme věděli už předem. Jenže i bez elektřiny, jediná známka civilizace byla teplá voda. To je dobrý začátek. Máme tedy aspoň něco. Nabil jsem trochu mobil z počítače a vydal se na druhé kolo, tedy další 4 + 4 km. Jelikož škola je blízko stanice, zpátky jsem tahal místo zavazadla nákup. Až při třetím kole, kdy jsem vyzvedl i nového spolubydlícího Rafaela, jsem toho zmetka odtáhl. Myslím to zavazadlo, Rafael šel po svých :-). Počasí bylo vskutku anglické, během dne se několikrát spustil déšť, aby se následně zase vyjasnilo. Vysílený a s polámanými zády jsem se nakonec na bytě svalil na zem a při zapálených svíčkách jsme s Rafaelem řešili problémy života, vesmíru a vůbec. Jak si člověk dobře povykládá, když nejde elektřina. Bohužel byl už čtvrtek a bezprostřední blízkost víkendu nám ještě zatopila. Nebo vlastně spíš naopak, o topení jsme si mohli nechat jen zdát.

V pátek bylo potřeba zase skočit na školu, tam jsme na internetu hledali second handy, které jsme pak prošli s vidinou kola s neúspěchem. Díky tomu, že jsme propásli první dva dny školy, kurzy už byly beznadějně obsazené. S elektřinou to nebylo o moc lepší, na centrále prý anglicky umí, což mi psali i na chatu jejich webu, ale nedalo se na ně dostat přes automat, který mluvil pouze finsky. Za „for english, press 9“ bych v tu chvíli zabíjel. V chatu jsem jim to nějak nevysvětlil, smazali mé zprávy a přestali odpovídat. Inu, jak jinak reagovat po zprávě: „Můžete mi prosím popsat celý proces mačkání tlačítek od zvednutí sluchátka až po spojení s operátorem?“ Zase jsme museli kontaktovat naši „chlebodárkyni“ (tu přezdívku vymyslel Rafael, za všechno může on :-) ), aby nám ten proces zjistila ona. Pak už jsme konečně slavili vítězství, jen s tím, že zapojení elektřiny v pátek by stálo asi 150€, v pondělí to bude zdarma. Jen tak mimochodem, nikdo nechodí ve finsku zapojovat elektřinu fyzicky, mačká se na to tlačítko, což mi řekla přímo paní na telefonu. Před námi byl celý víkend bez elektřiny, ale věci se alespoň začaly hýbat.

V sobotu měli sice ve škole navzdory oznámení zavřeno, ale na počítači jsem měl nějaká ušetřená procenta baterie, takže jsme mohli sepsat nový seznam levných kol zahrnující nekonečné chození a život plný zklamání. Zbývalo nám poslední místo. Bylo to celých 7 kilometrů od našeho domova, takže jsme se s Rafaelem shodli na tom, že bez kol neodejdeme. A jak jsme řekli, tak se i stalo. I bez kudly v prodavačových zádech. Už se těším, až se ho budu na konci semestru zase snažit prodat. Bylo 22. (3. den), my ještě neměli elektřinu, ani cibuli, zato jsme už konečně měli kola, se kterými šlo všechno tak nějak rychleji. Postoupili jsme sice o stupínek výše, ale už odpoledne můj oslabený organismus zachvátila horečka. Rumunská kletba slavila návrat a mně nezbylo než se svalit do mé provizorní postele seskládané z bund na prvním, batohů na druhém a prostěradla na posledním patře. Navíc se přidal kašel, který se mě snažil mermomocí zbavit mých plic. Byl to depresivní víkend, bez elektřiny na ohřev vody nebo jídla, bez internetu na vybavování věcí, neschopní zapsat se do kurzů ve škole, s málem peněz a se zdravím někde za humny. Neměli jsme tutora, který by nám se začátky pomohl. Prostě jsme byli na startu úplně odepsaní. Všechno jsme budovali skoro z ničeho.

I přes zdravotní komplikace byla potřeba stále zařizovat nové věci. Celou neděli jsem si dělal první pomoc čajem, který jsem dělal v konvici na chodbě, jelikož na každém patře je k dispozici jedna zásuvka. Na kašel to stejně nepomáhalo. V pondělí jsme si pořídili mobilní internet Elisa, čímž jsme ho domů zavedli rychleji než elektřinu. Stavěli jsme mezihvězdné cesty bez předchozího vynálezu raketových motorů. I to se občas stává. Odteď už šlo všechno rychle — nábytek, škola a další fajnové věci. A jako pionýři mezihvězdných letů jsme to tady konečně kolonizovali pro sebe i další dva spolubydlící, kteří měli přijít teprve o dva týdny později. A ti by se oba měli jako v bavlnce, kdybych se s Martinem nepodělil o svůj rumunský suvenýr, který ho pak 3 týdny hrdě nosil. Přece si nenechám všechno jen pro sebe. Zajímavé je, že u mě bylo nachlazení zase naoko pryč, přesto se přeneslo a o několik dní později u mě příznaky vypukly potřetí.

Lentokonesuihkuturbiinimoottoriapumekaanikkoaliupseerioppilas

Od té doby to šlo od 5 k 10. Po vyřešení nejzákladnějších problémů jsme se mohli posunout na ty vyšší a začali jsme se rozkoukávat po krajině. Jaký je takový typický Fin a jak vůbec může někdo číst tu jejich hatlamatilku? První obraz o místních jsme si začali dělat už jejich samotnou nepřítomností. Když Rafael první den v 11 večer na chodbě nafukoval matraci kompresorem ze zásuvky hned vedle dveří sousedů, nikdo ho nepřibíjel vrtačkou na zeď. Nikdo na mě neběžel se zahradními nůžkami, když jsem tam ohříval vodu v konvici. Nikdo na nás nikdy nevyletěl, i když jsme později měli v bytě párty s taneční podložkou (i když pod námi ve skutečnosti bydlí Rus — asi se už adaptoval, o něm ještě bude řeč). Fini v domě, které jsme potkali, jsou skutečně plaší lidé snažící se vyvarovat jakémukoliv konfliktu. Když už jsme pohyb nějakého ve vchodě slyšeli, snažil se utéct nejkratší cestou pryč. Člověk musí mít na Fina štěstí, jsou jako pandy. Když někoho uslyší, vytratí se, než je ho možné spatřit. Ve škole jsme byli poučeni, že nejvíce stresující pro Finy jsou výtahy. Ze strachu, že tam potkají sousedy a budou si muset vystát trapné ticho v malém uzavřeném prostoru. Rádi se vyhýbají nezávazné konverzaci a nárokují si velký osobní prostor.

Jednou jsem šel se dvěma místními půl hodiny na ústav fyziky, kam nás poslal náš vyučující v rámci předmětu. Ti dva se mezi sebou nebavili. Já však zapomněl na poučky ze školy, že tohle je tady normální a Fin je nejradši sám a potichu, a snažil se nějak „prolomit ledy“, které tam vlastně ani nebyly. „Máte nějaké zkušenosti s fyzikou?“, „Ano.“; „Líbí se vám v Jyväskyle? Vy dva nejste odsud, co?“, „Jo, mají tu jezera.“; „Jezera nejsou všude ve Finsku? V zahraničí je nazýváno zemí tisíce jezer“, „Nejsou.“; „Máte ten předmět povinně?“, „Jo.“; „Hmm, to vás tedy musí bavit jako mě.“; „Jo, jsme velmi motivovaní.“. Chvíli to trvalo, ale po cestě zpátky se ten ukecanější Fin nakonec „rozjel“, aby mi zase poodhalil další střípky jejich kultury. Důvěru místních si musíte získávat dlouho a mluví když mají důvod. Je to jiné než Španěl, který kolem vás bude samou energií jen skákat a vykládat co mu přijde na rozum, jen aby vaše kamarádství rozvázal v momentě, kdy má pro vás hnout prstem. Samozřejmě tohle jsou jen stereotypy a učitel, který nás na fyziku vyslal by se v ukecanosti mohl s jižními národy směle měřit. K naší smůle. U některých lidí pomýšlíte na spáchání sudoku jen co začnou mluvit.

Naproti tomu stejně ukecaná Tarja byla opačný případ. Vždy měla připravenou zásobu historek. „Jedu si takhle vlakem z Helsinek, když v tom vedle mě kouká nějaký cizinec nešťastně z okna a povídá:“, „Finsko. To jsem jako po Helsinkách opustil civilizaci? Les. Les. Další zkurvený les.“. O místním namlouvání: „Ve Finsku se nepotřebujete ženě dvořit, všichni jsme tady na stejné úrovni, ale mám jednoho španělského kamaráda, který se sem přistěhoval a jednou se mě ptá, jak zapůsobit na ženu“, „Tarjo, můžu jí koupit kytku?“, „No, asi můžeš“, „A co čokoládu?“, „No, nejspíš taky“, „A, a víno?“, „Jo“. „Tak jí koupil kytku, čokoládu i víno a zřejmě to fungovalo, dnes jsou manželé.“ Vlastně to byla ona, kdo nám dávala přednášky o plachosti Finů. Když pro nás fakultní koordinátorka pro zahraniční studenty připravila akci v chatě u jezera, Tarja se objevila i se svými dvěma urostlými psy. Svým vzhledem a veselou povahou připomíná takovou finskou Helenu Růžičkovou. Aspoň jeden předmět, na který jsme se mohli těšit do školy těšit. Ani finština ale nebyla špatná.

Společenské mravy jsou zde hodně uvolněné a v podstatě už se ani moc neřeší. Způsoby, které nám přijdou divné a které by u nás neprošly, jsou tady běžné. Někteří spolužáci chodí po třídě v čepce a nohy si odkládají na stůl. Zažili jsme i takové, kteří při konverzaci s učitelem a s nohami na stole se tak nějak různě protahovali a kroutili se, což by u nás v řeči těla znamenalo „mám tě úplně na háku“. Tarja nám vysvětlovala rozdíl mezi Finem a výměnným studentem. Výměnný student u ní zaklepe, chvíli počká, „Paní Lappalainen, mohu dál?“, a pak k ní do kanceláře ostýchavě vstoupí. Finský student vtrhne do místnosti, zvolá: „Tarjo, mám problém.“, a rozvalí se u ní v kanceláři do křesla.

Ona v podstatě celá Skandinávie už dávno kompletně zakázala fyzické tresty a výchovu dnes začíná pokládat tak nějak za přežitek. Ve Švédsku dokonce vycházejí knihy propagující zrušení rodinné hierarchie a požadující stejnou úroveň a práva pro děti, jako pro rodiče. Nás při tom samozřejmě napadá, že je to až zvrhlé a míří ke společenské sebedestrukci, jenže kupodivu jim to tady nějak funguje. I navzdory zdánlivé „neurvalosti“ místních je tady kultura vysoká — Fin vás nebude běžně okrádat nebo mlátit, když se na ně špatně podíváte. Prostě se chová tak, aby druhému neudělal nějakou škodu. Stejně tak se chová i k přírodě — například nerecyklovat je strašlivý morální zločin. A to jim tady stačí.

Jednou z největších bariér této země je jejich jazyk. Jak vůbec může Fin mluvit a nesvázat si při tom jazyk? Typická cedulka musí být plná aspoň desetipísmenných slov. Finština je jazyk aglutinační, slova se prostě lepí za sebe způsobem „šeljsemzobchodu“, předložky a pády mají vlastní slova, která jsou pokládána hned za slova, ke kterým za vážou. S tímhle na paměti už to začíná trochu dávat smysl. Větší problém je, že nepatří do skupiny indoevropských jazyků a jejich slova nejsou podobná ničemu. Když si člověk vezme noviny, tak rozumí tak maximálně „banaani“ nebo v současnosti velmi populární „islamilaisten terroristi“. V prádelně, obchodě nebo různých letáčcích ve škole nezbývá než si pomáhat se slovníkem, protože mléko je maito a chleba leipä, prostě nic, na co jsme zvyklí. Pozitivní je, že pračka byla aspoň ještě ve švédštině.

Jeden den jsme s Rafaelem vyšli na obchůzku okolí a pozorovali, jak se Fini náruživě věnují fotbalu. To co bychom my považovali za počasí, že bychom do toho ani psy nevyhnali, tady nebyla žádná překážka. Byl sice srpen, ale už pěkná kosa. Některé děti už byly navlečené do šusťákových kombinéz, zatímco v Česku se lidé ještě mohli opalovat. Nikde žádná hospoda pro dospělé, všichni si kolem hřiště pěkně postojí v sychravém dni, který by v Česku vypadal spíše na říjen. Kousek dál v lese kolem nás běhaly šedesátileté babky s kondicí lepší než mají dvacetiletí Češi. Cesty v lese byly dobře udržované a rozbíhaly se do všech stran — podle Rafaela do celého Finska, čemuž bych i věřil. Finsko je samý les protkaný tisícemi kilometrů stezek. Na jedné cestě jsme narazili na bagr, který tam někdo na víkend nechal. Vedle něj obrovský kanystr po okraj naplněný naftou. Nikdo tady nečekal, že by to někdo kradl. Skutečně, tady se narozdíl od třeba Španělska krade jen vzácně. Šťastná to země.

Soudruzi socialismu

Skandinávské země fungují trochu jinak, než ostatní státy, to je obecně známá skutečnost. V čem ale ta odlišnost spočívá? Ve Finsku jsou vysoké daně, ze kterých se platí prakticky všechno a při zdejší nejmenší korupci na světě se po cestě moc neztrácejí. Školné je nejen zdarma, ale studenti vysokých škol za své studium dokonce dostávají nějakých 500 € měsíčně. Sociální dávky jsou vysoké a můžete je pobírat od poslední práce, která trvala aspoň půl roku, až 500 dní. Platy jsou zarovnané více než v ostatních evropských zemích a dělá to kolem 2000 – 2500 €. Pokud jste opravdu dobří, může to ještě pár stovek navrch hodit. Senior IT pozice si v Nokii podle internetu vydělá 4000 €, což je méně, než kolik by si za podobnou pozici vydělal v Praze. Finsko mělo blízké vztahy se Sovětským svazem a dodnes platí za jednu z nejsocialističtějších zemí na světě.

Jedna z prvních věcí, která člověka ve Finsku překvapí, jsou výherní automaty skoro v každém obchodě. Důchodci v obchodním domě Prisma jsou schopní obsadit i všech 10 naráz. Ale hrají to tady skoro všichni. Mysleli jsme, že jsme narazili na národ gamblerů, ale zase to není tak, jak to na první pohled vypadá. Později jsme se dozvěděli, že automaty jsou vlastněné neziskovou organizací RAY, která peníze posílá na různé charity, například důchodce nebo jak jinak — na léčbu gamblerství. Je samozřejmě otázkou, jestli to není jen zástěrkou, aby mohli fungovat.

Tím se nakonec dostávám k té špatné stránce takového systému. Tedy aspoň jde o můj osobní, neobjektivní názor. V socialismu chybí motor — něco, co by motivovalo schopné jedince, aby se snažili. Člověk se tady nemusí o svou práci bít a tak ji vykonává tak nějak průměrně. Už jsem zmiňoval učitele, který nás vůbec nic nenaučí — vždy jenom přijde a celé 3 hodiny prokecá hroznými slátaninami. Jeden zaměstnanec univerzity, když jsme seděli v kavárně nad go, po mém dotazu na tohoto učitele odpověděl, že ve Finsku je velmi složité někoho vyhodit. Do práce by musel prý přijít buď opilý nebo s někým sexuálně harašit. Ti velmi schopní často odcházejí jinam, někam, kde mají možnost svoje schopnosti zúročit. Nakonec se celá společnost tedy drží nějaké úrovně, nějakého lokálního optima, ve kterém lidé žijí v poklidu a bez ambicí. Když jsem si položil otázku, jestli bych zde byl schopen zůstat a založit rodinu, tohle mě docela odrazuje. Spolubydlící dokonce prohlásil, že ho zdejší „dokonalost“ odrazuje právě tím, že život je zajímavý svým bojem.

Přesto všechno se i tady dají najít bezdomovci. Sice prvních několik týdnů jsem žádného neviděl, což ve mně způsobilo zdání, že tady nejsou, ale večerní procházky centrem v poslední době jich několik odhalilo. Se zdejším systémem to jen dokazuje, že někteří lidé berou bezdomovectví jako sport, jako způsob života, který se jim zamlouvá. Svou specifickou skupinou jsou sběrači plechovek. Na ty jsem jinde nenarazil. Nemusí to být jen bezdomovci, vlastně vypadají o dost slušněji, i v tom spočívá jejich specifikum. Ve Finsku se plastové láhve i plechovky vracejí za peníze, stát se tím snaží povzbudit obnovitelnost zdrojů. Když jsem stál v centru ve frontě do klubu, chodili kolem nás tři sešle vypadající starší lidé, kteří svým chováním připomínali dozorce koncentračních táborů. Řadu procházeli zepředu dozadu, lepili se skoro až na nás a neustále si nás velmi bedlivě prohlíželi, jestli jsme zrovna nedopili nějakou plechovku, abychom ji mohli odevzdat. Důležitá byla rychlost, přece si to dozorce nenechá vzít nějakým druhým. Od spolubydlícího jsem slyšel, že jsou schopní se o své rajóny i porvat.

Tanec na obloze

Jyväskylä ještě není žádné pořádné Finsko. Arktické zimy, noci bez východů slunce, ani polární záře se tohoto města moc netýkají, což jsou právě ty věci, které si člověk při této zemi vybaví většinou jako první. Země je ve skutečnosti pěkná nudle jako třeba Chile nebo Japonsko a z jihu na sever je to docela daleko. Helsinki jsou na 60. stupni zeměpisné šířky, zatímco severní okraj země na stupni 70., což je stejný rozdíl jako mezi Prahou a Madridem, kde ani nesněží. Naše město je na 62. stupni, což je pro zajímavost i poloha vesnice Villa Las Estrellas na Antarktidě. Díky bohu za Golfský proud. Při slunovratu tady den trvá celých 5 hodin a polární záře jsou tady prý jednou do roka. Prý.

Jako správní turisté jsme ještě v počátečním nadšení sledovali služby na měření kosmické aktivity. Zdejší lidé nás začali odrazovat, aby nám ušetřili zklamání. Ale 3 dny poté se začalo bít na poplach. Ze slunce se utrhl pořádný výboj a mířil k zemi, kterou měl zasáhnout asi za dva dny. Každou hodinu jsme kontrolovali aktuální stav kosmického počasí. Ale ani v předvečer předpovězené nejvyšší aktivity nebylo z bytu v noci nic vidět. Řekl jsem si, že se půjdu podívat ven, velká vlna měla dorazit za hodinu, snad pak něco bude. V tu chvíli se přidali i 2 spolubydlící s tím, že si vezmeme kola a vyrazíme na skokanský most na západě města. Uprostřed noci jsme vyrazili na osmikilometrovou pouť doufajíce, že budeme mít štěstí a něco přeci jen přijde. A když jsme byli u jezera, dva kilometry od můstku, pozvedli jsme hlavy.

„Je to ono?“, někdo se zeptal. Nebyl jsem si jistý, z astronomických pozorování jsem zvyklý, že takhle může vypadat i řídká oblačnost. Nejsou to ještě mraky, ale už je trochu kalno. Prosadil jsem si, abychom odbočili na opuštěnou louku na jednom poloostrově, protože na můstku by nás rušila světla města. Byli jsme přece na jihu, nebude to žádná světelná hra, jako za polárním kruhem, chce to dobré pozorovací podmínky. Ještě jsme tam ani nedojeli a stále zalití pouličními lampami nad námi začal tanec aktérů zahalených v zelených hábitech. Chtělo trochu vůle se od toho odtrhnout a dojet až na louku, ta nás však po oční akomodaci odměnila pohledem, ve který jsme na začátku toho večera ani nedoufali.

Táhlo se to po celé obloze. Byli jsme překvapení tím, jak rychle se záře proměňuje. V jednu chvíli to byl třeba celý zelený oblak přes půlku oblohy, o 10 sekund později se změnil do jiných tvarů a na několika místech se rozpadl. Všichni tři jsme si všimli docela hustého závoje ve středu oblohy, který asi o 2 sekundy později zcela zmizel. Vypadalo to, jako když slabý poprašek sněhu odvaje náhlý závan větru. Sice jsme pořizovali fotky, ale naše přístroje na to nestačily. Celé vesmírné představení jsme v mrazu na louce sledovali více než hodinu a zvažovali, že následující den vyrazíme na sever do Laponska. Ráno jsme však zjistili, že předpokládané maximum, které mělo ten den přijít, nebude. Kosmická bouře polevila. A my jsme byli celí šťastní z toho, že jsme předchozí noc vyrazili, i když to ještě nemělo být ten den nejsilnější. Rozhodně to stálo za to.

Co nás ještě čeká?

A tak si tady zatím ve Finsku žijeme a užíváme. S našimi domovskými školami nyní vedeme „hru o granty“, připravujeme se přitom na zimu, která se blíží a doufáme, že Putin na nás mezitím nepošle svou armádu. Část pobytu je za námi, ale to nejlepší nejspíš teprve přichází. Daleko na severu, kde se na jižní polokouli už nachází antarktické vnitrozemí, se rozkládá ledové Laponsko. Pokračování příště…

Pozdní léto 2014

 

XIV. Sibiu

Směr východ

Evropský GO Kongres připadl v roce 2014 na Rumunsko. Docela jsem se na to těšil, měl být můj první. První delší akce se členy brněnského go klubu. Navíc ze mě konečně spadly otěže školy a práce. Přijal jsem volné místo v autě mezi děckama z našeho klubu, které řídil jejich táta, a cesta mohla začít. Dvě auta z Brna, jedno z Prahy, které se k nám už v Brně připojilo.

Z naši monotónní mnohahodinové jízdy nás vytrhla nepříjemná příhoda na odpočívadle v Maďarsku. Několik Brňáků si šlo ulevit do kukuřičného pole a místní policie, která zde zrovna stavěla, si před polem počíhala. Jednoho z našich dostali. Bastardi. Dlouhé vyjednávání jsme pak hrdinsky pozorovali z dálky. Když zadržený Filip později vykládal co se dělo, prý je rozlítil otázkou, jestli je pokuta 10000 forintů opravdu nutná. Po ní totiž objeli odpočívadlo a přikázali mu vyházet všechny věci z auta na prohlídku. Při pěti lidech na vůz se to docela protáhlo. Když jsem tam přišel, jejich tváře vypadaly, jako kdybychom vyvolali světovou válku a pobili při tom milióny Maďarů.

Rumunsko nemá mnoho dálnic, ve velkém je začali budovat teprve s podporou EU, takže jsme jezdili po silnicích přes vesnice, což nebylo úplně na škodu. Jen se to trochu protáhlo. Zajímavé je, že zde mají zákon, že řidiči mají první rok po získání řidičáku povinnost jezdit maximálně o 20 km v hodině méně, než přikazuje značka. Na zdejších parkovištích mají 20, při výkopových pracích ve městě jen 10. Čerstvý řidič Martin, který se ve druhém autě střídal s Filipem, by tak podle zákonů nejspíš musel vylézt z auta a tlačit ho před sebou. Nebo dojet couváním. Po 17 hodinách jsme konečně dorazili na místo. Do města uprostřed Rumunska jménem Sibiu.

Co si člověk představí pod pojmem Rumunsko? Možná to budou ty hordy odpadků, které jsme míjeli na cestách. Možná toulaví psi s lidskými končetinami v tlamách, kteří tam všude pobíhají (film Eurotrip). Většina lidí mi ale nejdřív odpověděla, že cigáni. Někteří mezi ně a Rumuny dokonce pokládají rovnítko. Pravdou je, že romů je tady opravdu hodně, ale pro tak 90% obyvatelstva to neplatí. Ze začátku jsme se ale měli raději na pozoru a sami jsme měli trochu strach. Cestu občas lemovali prodavači s pochybným zbožím, nejčastěji s různými cédéčky, občas to zkoušeli i s koberci, které se snažili projíždějícím řidičům vnutit. Když jsme dojeli do Sibiu a našli náš penzion, přiběhl k nám na křižovatce malý cigán, přilepil se na sklo a chtěl nám prodat nějaké zboží. U penzionu o pár metrů později jsme vystoupili z auta a viděli rej děcek na křižovatce, kteří zkouší to samé. Byla už tma a v ní se na chodnících schovávali jejich „hlídači“, kteří je poté pravděpodobně kasírovali. Náš řidič odjel, protože bydleli jinde, a na chodníku jsme zbyli jen já a Zuzka. Do Penzionu jsme zatím nevěděli, jak se dostat, naši ještě nikde a obtěžkáni batohy jsme pozorovali jak pár metrů od nás probíhá žebrání romské hordy. Musím přiznat, že to nebylo úplně příjemné a měl jsem trochu strach. Snad si nás nevšimnou.

Nakonec jsme se dovnitř dostali, s místní kriminalitou se zamyká i přístup na recepci, který vede přes branku. „Tenhle pokoj je můj“. „Marťas, padej!“. Pokoje byly rozdělené po dvou a vůbec celý penzion Verox vypadal jako normální rodinný barák, o který se rodina rozhodla podělit. Celé druhé a část prvního patra připadla na následující dva týdny Čechům po dvou na pokoji. Zajímavé bylo, že postele nebyly oddělené, takže jsem spal s Jirkou, jako kdybychom byli manželé. Naštěstí ostatní na tom byli stejně, takže jsme si neměli co vyčítat. Ale v penzionu bylo útulně. Často jsme v něm pořádali společenské večery, místo abychom šli někam do hospody. Čtyřhvězdičkový hotel, ve kterém se hrálo, byl od nás vzdálen jenom něco přes dva kilometry. Takže jsme do něj každé ráno samozřejmě chodili s malým zpožděním :-). Tedy chodili, než jsme zjistili, jak levné je v Rumunsku taxi. I když je cena jídla zhruba srovnatelná s cenami jídlem v Česku, taxi bylo o dost levnější. Ve 4 lidech nás to vycházelo na v přepočtu 12 korun, když nás taxikář nenatáhl příliš, nebo 15 korun když to vzal kolem celých Karpat. Pak už bývalo těžké odolat.

Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu

U taxi to bylo při jejich cenách jedno, ale přirozená vlastnost místních odrbávat turisty nás občas vyšla pěkně draho. Skoro na každém rohu v centru seděla nějaká romka, která v jedné ruce držela mimino a druhou měla nataženou na kolemjdoucí. Mimina byla jen „rekvizity“ mající za úkol vzbuzovat soucit u turistů. Když děcka trochu odrostla, zapojovala se do žebráckého řemesla trochu aktivněji. Jednou k nám přiběhl asi čtyřletý, kterého jsme záměrně ignorovali. Když od nás odešel, pozoroval jsem ho, jak chodí od skupinky ke skupince ve snaze si něco vymoct. Zhruba od osmi let do určitého věku se motali kolem a vzbuzovali dojem kapesních zlodějíčků. Žádnou takovou krádež jsem sice v akci neviděl, ani o ní neslyšel, ale možná jsme tam jenom nebyli dost dlouho. Místní cigáni mají své řemeslo očividně už docela propracované. Když odrostou, mnoho z nich jde na západ, kde třeba vybírají už rovnou celé kamióny (na internetu se dají dohledat vtipné články o vybírání náklaďáků za jízdy). Proto nejspíš ta představa v lidech, že Rumunsko jsou jenom romové. Běžní Rumuni bohužel nejsou tolik vidět. Tyhle gangy nás ale netrápily. Místní slušně vypadající lidé se nás často snažili také obrat, jen trochu „sofistikovaněji“. Tedy na službách a jídle.

Asi nejhorší zkušenost máme s restaurací v italském stylu Piccolo (místní si hodně potrpí na ocejchování západní evropskou zemí — Německo a Česko tady bylo vidět asi nejvíc). Objednali jsme si normální velikost pizzy za normální cenu. Obsluha nám však bez našeho vědomí donesla „family grande“ verzi pizzy, která na tom byla velikostně zhruba stejně jako velká pizza v běžné pizzerii u nás, ale při vyúčtování po nás chtěli v přepočtu asi 400,-. Anglicky samozřejmě obsluhující žena neuměla ani slovo. Vlastně ani francouzsky, německy, italsky, rusky nebo jakýmkoliv jiným jazykem, který naše skupina ovládala. Ze začátku jsme nebyli schopní se s ní domluvit ani vodě, i když jsme rumunský výraz „apă“ znali. Takže žádného rozumného vysvětlení se nám nedostalo a po 15 minutách jsme z ní akorát vytáhli, že na rodinnou verzi se spotřebuje hodně surovin. Asi tam dávají lososa s kaviárem, jen se tím v menu příliš nechlubí. Bohužel turista je v Rumunsku brán jako otevřená peněženka, což se bohužel hodně rozvíjí i u nás v Praze. Krátkodobý zisk jednotlivce pak dolehne v dlouhodobém měřítku na všechny. Aspoň že v našem penzionu byli poctiví a vstřícní. Na otázku, proč tam mají v kuchyni tak málo příborů (3 lžíce jsme museli těžce sdílet), nám odpověděli, že je ubytovaní lidé často kradou a oni je pak nestíhají doplňovat. Inu, i místní se okrádají do poslední kosti.

Není zdaleko všechno ztraceno

Popravdě s reputací Rumunska jsme to čekali ještě mnohem horší. Výše uvedené komplikace byly tedy jen malou vadou na kráse. Místo očekávané šedě jako pozůstatky autoritářských režimů se nám dostalo opravdu pěkného města, za které by se nemusela stydět ani stará Francie nebo Itálie. Místo paneláků tady vládly malé domy, místo betonových plácků tráva s květinovou výzdobou, historické centrum ocejchované českými značkami místo kvádrovitého obchodního domu. V parku hráli lidé během dne šachy a karty. Musím říct, že tohle bylo něco, co jsme od Rumunska nečekali. I když jsme se shodli na tom, že nám nejspíš předhodili takové rumunské Brno a že jinde to bude pravděpodobně dost jiné, bylo to přesto překvapující. Brzy jsme se přestali bát chodit v ulicích i po setmění. Připadali jsme si jako v nějakém českém městě a ne na obávaném východě. Stále jsem se ale snažil být aspoň trochu obezřetný, takže když jsem třeba večer dával nějaké děti do taxíku, tak jsem si raději psal spzku — kdyby něco.

O víkendu tady měli na náměstí velkou kulturní akci. Jednotlivé stánky měly vyobrazené vlajky zemí, jejichž typické jídlo nabízeli. Americký stánek například připravoval hamburgery. Zastřešení a trička účastníků často nesla nápis „Staropramen“. Ten se dal mimochodem sehnat v každé hospodě jako nejlevnější pivo. Jejich domácí bylo o něco dražší. Vůbec celé náměstí se neslo v dobré atmosféře a přilákalo jak spoustu turistů, tak místních. Město bylo očividně v dobré péči.

Když jsme omrkli i místní skanzen, uvažovali jsme, kam dál. Na volný den jsme se tedy vypravili do pohoří Fagaraš v jižních Karpatech, asi 80 km od Sibiu. Na tak vysokých horách jsem byl poprvé, takže ze začátku jsem stěží popadal dech a měl strach, že mi nebude stačit vzduch a sportovnější typy mě pak ponesou dolů, ale naštěstí jsem si nakonec zvykl. Ta tam bylo skoro 30 stupňů jako v Sibiu. Byla pěkná kosa. Byl jsem opravdu rád, že narozdíl od několika méně šťastných, jsem si vzal dlouhé kalhoty. Bohužel jsme měli smůlu v tom, že hory zahalila hustá mlha — když jsem utřel brýle, do deseti sekund byly znovu mokré a zakalené. To málo, co bylo vidět, bylo každopádně hezké a stálo za cestu a výšlap. Další volný den o týden později jsme vyrazili na koupaliště s vysokou koncentrací soli. Žádné léčivé prameny, majitelé tam pravděpodobně sypali úplně obyčejnou kuchyňskou sůl, což usuzuju na základě toho, že jsem později jeden z „pramenů“ objevil. Voda ale měla skoro 30 stupňů a krásně nadnášela. Během těch několika hodin mě slunce skoro proměnilo v kuře a několik následujících dní jsem se mu vyhýbal, jak jsem mohl. I když jsem věděl, že ve Finsku mi bude strašně chybět.

Člověk by neměl ani zanedbávat společenský život, a tak jsme po večerech sedávali v hospodě, hráli hry nebo koukali na filmy. Moje nechuť k alkoholu však měla za následek, že z jednoho piva jsem byl už opilý a z druhého skoro zrušený :-) . Jednoho večera jsem po dvou pivech dorazil s partou na diskotéku a dal dohromady více „tanečních“ pohybů než za celý můj život :-) . Ještě že to nikdo nenatáčel. Jiného večera v hospodě na venkovním posezení kolem nás šel opilý Japonec a Martin se ho zeptal, jestli na to ukulele, které nese, hraje. Japonec to pochopil tak, že nám má zahrát a spustil nějaké klasické skladby z Okinawy. Poděkovali jsme mu a po otázce, kdo to byl, nám Martin odpověděl: „No to je přece Hayashi Kozo. Profesionál, na kterého jsme se museli sbírat. Je to ten největší pařmen z celých kongresů“. No dobře, musím uznat, že takhle jsem si nejdražšího profesionála celé akce, záhadného profesora X, který vyhrál i nějaké ceny za skvělé přednášky, nepředstavoval a byl tím příjemně překvapen :-) .

Občas nám některá malá rozhodnutí pořádně zamávají životem. Jednu z těchto lekcí jsem dostal tři dny před koncem kongresu. Na penzionu už jsme zbývali jen já a Tonda. Měli jsme jít hrát na hotel, ale nechtělo se mi jít samotnému a Tonda si nechtěl dát vymluvit jízdu autobusem. Měl jsem být více přesvědčivý. Došli jsme tedy k zastávce a snažili se vytisknout si jízdenky, ale automat ten den nějak stávkoval a většinu peněz nechtěl přijmout, občas bankovku dokonce vyplivl až na chodník. Na nás se přilepila asi dvanáctiletá žebračka, podle už standardního vzoru měla v podpaží dítě a druhou ruku natáhla k nám. S automatem jsme bojovali dobrých 5 – 10 minut a žebračka se pořád nechtěla dát odehnat. Občas dokonce tu ruku pokládala skoro až na bankovku. Nakonec jsme boj vzdali a vydali se na hotel pěšky. Tohle odpoledne jsem si z toho dělal ještě srandu, ale ráno na mě skutečně dolehla cikánská kletba. Poslední dva dny jsem dohrál nemocný a moje výherní štěstí se díky tomu otočilo proti mně. I když jsem byl na pochybách, jestli to skutečně bylo tímto incidentem, kvůli velmi krátké inkubační době, o skoro tři týdny později se mi podařilo taktéž během pár hodin nakazit jiného člověka. Nemoc byla dost vybíravá, měla velmi krátkou inkubační dobu a byla neobyčejně perzistentní — léčil jsem se více než měsíc. Ne v kuse, dvakrát jsem ji vyléčil, jen aby se o několik dní později vrátila zpátky. První týden na studijním pobytu v zahraničí byl opravdové peklo. Z kašle mě už bolelo celé tělo. Nakonec jsem se z toho dostal, ale spolubydlící si nemohl Erasmus prvních několik týdnů vůbec užít, jak se z toho snažil uzdravit. Rumunsko bude pro Ebolu možná vynikající místo, až se tam jednou dostane.

V Rumunsku bylo fajn, i přes jeho mouchy. Jak řekl kamarád Jirka, mají potenciál něčeho dosáhnout. Kromě několika posledních dní, kdy jsem byl už řádně ospalý a zápasil s nemocí, jsem byl spokojený. Určitě to není špatné místo na dovolenou, jen si musí člověk dát pozor na tuláky a podvodníky. Žije zde i spousta slušných a poctivých lidí, jako naši poskytovatelé ubytování. Do Rumunska bych se i vrátil, pokud by na to došlo. Třeba na české vesnice v Banátu.

Červenec / Srpen 2014