XIII. Bruggy, Brusel

V Bruggách

Z Bruselu jsem už jel courákem. Zastavovali jsme snad na každém kameni. Západní Belgie (Vlámsko) už ale byla mnohem hustější a zajímavější, než co jsem viděl na jihovýchodě (Valonsko). Pole s ovcemi vystřídala města nebo alespoň malé usedlosti s domy podobnými těm v Anglii.

Když už je řeč o Anglii, Britové před časem udělali černou komedii plnou politické nekorektnosti a reklamy na jedno zdejší belgické místo, které jsem si zamiloval už ve filmu. Řeč je o „zasraných“ Brugách, jak město film „In Bruges“ mnohokrát častuje. Nejzachovalejší historické město v celé Belgii s přívlastkem „Benátky severu“ je opravdovým belgickým skvostem. A po dvou hodinách jízdy osobákem jsem byl konečně na místě i já. Konečná stanice, dál by už vlak dojel do Atlantského oceánu.

Nádraží nevypovídalo nic o speciálním statusu místa. Turisté se nehrnuli z vlaku. Vypadalo to tady normálně, přede mnou jen nic a hlavní silnice, po které svištěla auta. Nejezdil sem žádný rychlík. Žádné slibované kanály pro lodě. Začal jsem přemýšlet, jestli jsem tady správně a není to jen nějaká shoda jmen. I v Oklahomě mají přece svoji Prahu. Snažil jsem se přejít parkem směrem k předpokládanému náměstí, ale v cestě mi stála hlavní silnice s hustým provozem, což se ne úplně dařilo a vyžadovalo to najít nějaký podchod / nadchod. Moje pochybnosti rostly. Za hlavní silnicí to už bylo o něco lepší, nízké domy a vykostičkovaný chodník daly tušit, že se někam blížím. Zanedlouho jsem už žasl. Jsem tady správně. Tohle jsou Bruggy, ty zasrané Bruggy.

Po velkém zpoždění z Lucemburku bylo potřeba nejdříve rychle najít hostel. Už bylo dávno po třetí hodině a potřeboval jsem co nejrychleji natahat do mobilu mapy a zbavit se přebytečné zátěže. Před cestováním mapy běžně nestahuju (i když občas se kouknu na Google Maps a pak mi nějaké fragmenty map zůstanou), dává mi to příležitost k toulání a nějakou výzvu; když dojedu na místo, musím tedy občas začínat „od píky“. Orientace podle tabulek a sehnání mapy už patří k rutinní součásti mých dobrodružství. Asi jsem trochu masochista. Tentokrát se mi to však příliš nehodilo. Věděl jsem jen to, že můj hostel je na jakési dlouhé ulici jménem Langestraat a moje GPS mi dodávala relativní pozici, abych věděl, že nechodím v kruhu, když už jsem hodně blbý. Po asi třiceti, čtyřiceti minutách chození v historické části města jsem šel už nějakou dobu po nějaké dlouhé ulici, ale nedařilo se mi zahlédnout její jméno. Zabočil jsem tedy do nějaké postranní, která už označená byla a začal si mapovat terén názvy ulic doufajíce přitom, že narazím na nějakou městskou mapu nebo informační centrum, kde bych dostal papírovou verzi. Kanály v mé části však byly rozložené tak, že mě hlavní cesta začala navigovat zpět do středu historické čtvrti a já se tedy rozhodl pro backtracking — vrátil jsem se zpět na dlouhou ulici, ze které jsem před 15 minutami odbočil. Na ní jsem s překvapením zjistil, že hned po boční uličce je označená. A jak jinak než „Langestraat“ :-) . Stačilo předtím ujít ještě pár metrů místo odbočení a byl bych býval věděl, že jsem správně. Stejně mě ale rozradostnilo, že na celou Langestraat jsem „dokonvergoval“ bočními uličkami náhodou nebo spíš nějakou podvědomou intuicí, protože jsem pouze věděl, že se ulice nalézá někde v západní části města. Zase se u mě zmísila zajímavá směs štěstí a neštěstí, což už jsem teď nevnímal a radostně jsem vyrazil na číslo 137, kde jsem kolem páté konečně dorazil.

Mistr atmosféry

St. Christopher byl zatím asi nejhezčí hostel, který jsem navštívil. Nebo spíš ve mně zanechal nejlepší dojem, když nepočítám ten bordel v noci od ožralých turistů pod okny (proslulá pivní turistika mladých Britů). Recepce sídlila v cihlové hospodě, kde i čepovala, a kolem posedávali turisté. Na zdi visela zpráva, že na ložnicích není Wi-Fi a že se bohužel nocležníci musí přijít socializovat do hospody :-). I z okna ložnice byla vidět přes krátkou uličku cihlovou budovu, což mi zase připomnělo, jak moc je západní Belgie podobná Anglii.

Město bylo přes den přecpané turisty, kteří zde chodili hlavně na nákupy. Také nechápu jak vůbec může například místní dominanta města z 13. století — věž Belfry nebo romantické kanály zápasit se skvělými cenovými hity třeba v H&M :-). Některá zdejší místa skutečně připomínají Benátky, protože k moři už to odtud není daleko. A teď, když už se stmívalo, se teprve začala rozvíjet ta pravá romantická atmosféra. Lidé večeřící v restauracích kolem kanálů, na kterých se projížděly lodě; kolem svištěli mladí lidé na kolech, stavby staré jako dinosauři —  teď Vás město teprve chytne za srdce a nepustí. Po nasátí atmosféry, okruhu kolem města a několika desítkách fotek jsem se vydal zpět na hostel. Bohužel jsem tady neměl více než těch pár hodin a po několika dnech putování jsem ani neměl chuť se toulat dlouho do noci.

Ráno jsem vyrazil na vlak a po chvilce narazil na dvojici ještě totálně zkalených Belgičanů. Střízlivý člověk se takovým raději rychle vyhne a tak jsem přešel na druhou stranu, abych přes ně nemusel procházet. V tom se však ti dva rozloučili, protože se jim zrovna podařilo dovrávorat až k bytu jednoho z nich. Ten zkalenější z těch dvou se na mě samozřejmě vzápětí nalepil :-) . „Hi.“, „Wher u frm?“, „What u duin her?“, „U nás v tvárně taky mme jednho čcha.“, „Jinak smý Polaci“, „Teď jede d Prahy, z rdinou.“, „Pak se vrcí zpět“, „Tady má spoustu peněz, v Čsku by je neměl.“, „Estli chceš, tky sem přiď pracovat.“, „Moc hezký je to tu.“. Trochu jsme popovídali a po kilometru jsme se konečně rozešli :-) . V blízké taverně se taky něco do pozdního rána slavilo a lidé dokonce v jednu chvíli udělali vláček. Lidé tady byli milí a město krásné, i když mrholilo, odcházel jsem s dobrým pocitem. I do třetice to byla trefa. Co asi nabídne hlavní město EU?

Quo vadis Europa?

No dobře. Dost bylo srandy. A teď mi ukažte skutečný Brusel, který přede mnou schováváte někde ve skříni. Místo toho mi tady předhazujete nějakou Afriku. Ty hordy odpadků, sterilní komunistická šeď a stěží viditelná bílá evropská populace přece nemůže být evropské centrum. To je spíš centrum dekadence. Tohle by přece Evropu nemohlo reprezentovat, vždyť to vypadá jak v Detroitu. Ale nebyl to sen. Ani film o nějaké dystopické společnosti. Tohle byla krutá realita. Vítejte v Bruselu.

Ale hezky popořadě. Po příjezdu jsem získal mapu města z metra a podle GPS a cestováním podzemkou jsem ji porovnával se svou relativní polohou — jakým směrem  a jak moc jsem se posunul. V mobilu jsem měl zaznačenou destinaci, ale na kompletně bílé mapě. Z toho jsem odhadnul fyzickou polohu hostelu, který se mi pak skutečně podařilo najít. Už si přesně nepamatuju proč, ale najít hostel v Bruselu bylo těžší než v předchozích místech, pravděpodobně jsem v mobilu neměl ani jeden fragment mapy a oproti Bruggám bylo město mnohem větší. Proto tenhle trik s metrem. Při ubytování jsem narazil na tým ze soutěže Red Bullu, ve které šlo o to procestovat několik určených měst v Evropě a jediné povolené platidlo byly plechovky energeťáků. Za Red Bull bylo potřeba vybavit jak cesty a ubytování, tak jídlo. Tady se je snažili vyměnit za nocleh. Podle kamarádky se dvěma týmům dokonce podařilo vyměnit plechovky za letenky.

Při ohledávání okolí, abych našel svoji noclehárnu, jsem všude kolem sebe viděl povalující se odpadky. Jako kdyby tady už žádné technické služby, ani vůle místních to uklízet, neexistovaly. Ulice byly šedivé a nejveselejší barva domů hnědá. Většinou však šedá nebo bílá. Dopracoval to snad zdejší úřednický aparát tak daleko, že je na obyčejný úklid potřeba vyplnit 37 papírů, se kterými se nikdo nechce drbat? Tohle bylo ještě horší než ve Francii, Marseille aspoň byla na některých místech pěkná a navíc tady podle zdejších institucí nevypadali, že by měli akutní nedostatek peněz. V okolí náměstí co pár metrů strašně páchnoucí bezdomovec.

Po ubytování jsem si zjistil, kde mají Atomium a vydal se městskou dopravou. Z 20 lidí v jednom vagónu tramvaje jsme v jednu chvíli byli jen 2 bílí Evropané. Polovina byli černoši, zbytek vyplňovali muslimové z blízkého východu. Kde byli původní Bruselané, to nevím. Ale tipuju, že se starousedlíci se z tak hnusného města museli už dávno odstěhovat, pokud to zrovna nebyli úředníci Unie. Nebo se jim prostě nechtělo bydlet na jedné hromadě s imigranty. Je tohle snad budoucnost, kterou nám Brusel předhazuje? Ne, že bych byl proti unii, ale jako prodejce aut budete sami těžko jezdit v nějakém oprýskaném trabantu.

Z pozitivních věcí bych vyzdvihl návštěvu Atomia, hlavní náměstí také není špatné, ale nejvíce mě asi nadchla japonská věž, kterou si tam překvapivě před více než sto lety postavili. Jdu si takhle po parku a najednou se musím sám sebe ptát, jestli nemám halucinace. Vpravo se mezi stromy tyčí typická japonská stavba. Jsem ještě v Belgii, ne? Ani Evropský parlament nebyl špatný. Na cestě k němu jsem podle zvýšené koncentrace Čechů, za které jsem se občas nenápadně nalepil, poznal, že se k němu už blížím. U něj mě napadlo si takhle na konci mého putování udělat s ním fotku s odkazem na Malého Prince, protože jsem zrovna náhodou u sebe měl krabici — sorry — bedýnku na beránka a růži. Když už jsem došel do toho „středu“, chtělo to nějakou pěknou symboliku. Stavba takového významu samozřejmě ale přitahuje spoustu lidí, a tak proudily výletní skupiny sem a tam. Kromě návštěvy Evropského parlamentu se jim ještě nabídl pohled vskutku netradiční — šílenec, který si na schodech aranžuje kytku, krabici a nastavuje fotoaparát. Jedna skupina propukla ve smích :-). I úředníci opouštějící práci mě zaregistrovali. Nejspíš i proto, že museli projít přes moje místo, pokud si ze dvou schodišť vybrali zrovna to se mnou. I u staré úřednice jsem vyvolal úsměv na tváři. No, jsem rád, že jsem někomu zlepšil náladu :-).

Další den jsem se vrátil Ryanairem do Bratislavy, kde jsem ještě musel „bojovat“ s bezdomovcem o právo vyfotit si nádražní budovu. Týden výletu po západní Evropě ve mně zanechal spoustu pozitivních zážitků a 3 města ze 4 bych mohl vřele doporučit. Bruggy pro starou historii, Paříž pro historii trochu modernější a Lucemburk pro vesnické a přírodní prostředí. Brusel stojí za h…hydrant. Stejně jsem ho navštívil jen kvůli tomu, že jsem po Bruggách potřeboval někde chytit letadlo, od „úřednického“ města jsem žádná očekávání neměl. Zato v Bruggách bych si i dokázal představit možnost dlouhodobě žít a založit si rodinu. Prostě výlet stál za to :-).

Duben 2014

XII. Paříž, Lucemburk

Stíny Sacré-Cœur nade mnou

Už dlouho jsem se chtěl podívat do možná nejslavnějšího evropského města na světě, ale nějak se mi vyhýbalo. Z Česka tam nízkonákladoví dopravci nelétají, a tak se vždy našlo jiné, lépe přístupné město. Po jednom březnovém rozhovoru s česko-francouzským párem jsem však dostal opravdovou chuť, se tam podívat. Doporučili mi, abych jako letiště použil Bratislavu. Proč však zůstávat jenom u Paříže? Sedl jsem si k mapě a začal spřádat plány na výlet po podstatně větší ploše. A tak se zrodila výprava Paříž — Lucemburk — Bruggy — Brusel. Poslední noc jsem ani nespal a před odjezdem se ještě snažil pracovat. Ve vlaku jsem usnul a probral se na stanici v Bratislavě. Jsem rád, že jsem se neprobral trochu později, Bratislava byla jen zastávka a vlak poté pokračoval do Budapešti. Rozespalý, ještě v zimě a tmě jsem bojoval s automaty na hlavním nádraží, abych se dostal na letiště.

O pár hodin později jsem konečně stanul na letišti Charles de Gaulle ve Francii. Dlouhé fronty na autobus do města a cena 20€ mě už nemohli odradit. Konečně Paříž! Centrum dění, kterému napovídala i hustá koncentrace obyvatel. Prvním úkolem bylo najít nějaké jídlo a hlavně nějaké pití, které musí člověk na letišti vyhazovat. Zde jsem narazil na první specifikum tohoto města. Kam se člověk podíval, byly obchody s módou, botami a restaurace, které začínaly na 28 eurech za menu. Nikde žádné večerky nebo supermarkety (jak jsem později zjistil, supermarkety jsou vůbec ve Francii docela vzácné, místní si hodně potrpí na lokální prodejce). Hodinu jsem se šoural ulicemi, dokonce jsem minul i Eifellovu věž, aniž bych zavadil o nějaký obchod. Měl jsem příliš velkou žízeň na to, aby mě zajímala. Až poté jsem blízko vítězného oblouku v zapadlé uličce našel malou večerku, kde jsem za přemrštěné ceny mohl konečně ukojit základní potřeby. Teď už mohlo začít nasávání místní atmosféry.

Atmosféra zdejšího místa je skutečně znatelná. Žádná krása na povrchu, ale prázdnota uvnitř, jako u některých jiných měst. Špatně se to popisuje, ale u Paříže jsem cítil, že je skutečně něčím výjimečná. Tady dýchá historie a současně pulzuje život. Tady se v minulosti udála obrovská spousta událostí a snad se ještě udá. Široké bulváry osazené stromy i úzké romantické uličky a železný kolos majestátně se tyčící nad Seinou nejsou jen miliónkrát ohraná písnička, které se na nás valí ze všech plakátů. Večerní procházka po nábřeží Seiny v člověku zanechá něco, čeho se už nezbaví.

Zajímavostí tohoto místa, vzhledem k tomu, co jsem viděl v jiných velkých městech západní Evropy, bylo, že většina obyvatel byla stále původní. Připadalo mi to, jako by ty „barevné“ násilně odsouvali někam dál od centra, aby Francouzům nebyli na očích. Oproti Londýnu nebo Bruselu je to opravdu velký rozdíl.

Můj hostel byl v Montmartru, historické části města, který je sám o sobě turistickou atrakcí. A aby toho nebylo málo, hned nad hostelem byl kopec se slavným Sacré-Cœur. Perfektní lokalita se skvělou cenou 22€ na noc. Když se mě na recepci žena zeptala, odkud jsem, dokonce se pokoušela si vzpomenout, jak se řekne „Dobrý den“. Přijetí tedy bylo vřelé. Cesta do pátého patra do pokoje, trochu boj s klíčem a spatřuji pokoj se třemi postelemi. Skvělé, žádná ubikace pro 20 lidí s jedním záchodem a bez oken. Tohle bylo za jejich cenu více než přijatelné. Tady by se dalo i nějakou dobu žít. Kdo jsou asi moji spolubydlící, kteří teď spali v postelích? Sakra, tmavší člověk se šátkem na hlavě, vypadající jako terorista z blízkého východu. A navíc, který turista spí v Paříži přes den? Snad to nebude setkání přímo bomb-astické. Přiznám se, že jsem nevěděl, co od mých spolubydlících můžu čekat a byl jsem trochu nesvůj. Nechal jsem si tedy některé věci na pokoji a vydal se zpět do města.

Stará dáma nad Seinou

Louvre, Notre-Dame, Sacré-Cœur a hlavně — Eiffelova věž pozorovaná z druhého břehu Seiny nebo mostu Pont Alexandre III, který byl fotogenický i sám o sobě, to vše stojí za to, si to zažít. Nebo se jen tak procházet ulicemi. Ve dne i v noci, což jsou zejména v Paříži dva různé zážitky. U mostu Alexandra III se večer začali scházet studenti, aby si také mohli vychutnávat místní genius loci.

Přes to všechno, co jsem o obyvatelích Paříže slyšel a četl, jsem se zde za celou dobu nesetkal s tím, že by ke mně byl někdo arogantní nebo nezdvořilý. I když jsem na ně promluvil anglicky, snažili se se mnou domluvit, přestože jim to většinou moc nešlo. Možná je to jen tím, že jsem mladý a navíc jsem zde strávil pouze dva dny, ale byl jsem skutečně mile překvapen, že to nebylo ono nepřátelské místo, jak se líčí v mnoha různých vyprávěních.

Po návratu do hostelu mí spolubydlící stále spali, jen „terorista“ se na chvíli probral a nabídl mi, že si můžu rozsvítit, což jsem zdvořile odmítl. Prospali i celou noc. A ráno jsem zmizel než se vzbudili, abych si mohl vystát frontu na Eiffelovku. Na fotkách vypadá docela titěrná, ale když jsem stál po jejíma nohama, byl jsem v úžasu. Byla daleko větší, než jak jsem si ji představoval. Pod ní se nacházelo rovnou celé náměstí, na kterém se tísnily hordy lidí. Každý se chtěl dostat nahoru. A skoro každý výtahem, protože lístek na schody neumožňoval vstup až do poslední úrovně. Sakra, kdybych tu byl o několik minut dřív, nemusel jsem stát až za celou výpravou ruských turistů :-). Skutečně, když jsem se konečně dostal na řadu, fronta byla menší, než když jsem sem přišel.

Při jízdě nahoru jsem dostal trochu nahnáno, ona i ta výška byla jaksi větší, než jak to zdola vypadalo. Pokud by se výtah utrhl, dolů bychom jeli dlouho :-). Pár fotek a mohl jsem se vydat dolů. Věž je tak vysoká, že i v prvním patře vypadali lidé dole na zemi jako tečky. Na skleněnou podlahu jsem tedy našlapoval s patřičnou úctou a opatrně testoval, jestli skutečně drží. Pak přiběhl malý chlapec a rovnou na to sklo skočil. Bez testování. Pak se ho snažil ze všech sil prolomit skoky. Hádám, že v budoucnu ho čeká zářná kariéra wingsuitera nebo jiného dárce orgánů.

Kolečko návštěv po dalších památkách. Hlídač v Musée d’Orsay mi po otázce, odkud jsem, dokonce řekl „dobrý den“ a „pivo“. Mají tam celkem hezké obrázky. Ale asi nejvíce se mi líbily jejich velké hodiny. Pak jsem během dne ještě dokonce navštívil některá místa podle filmu „Inception“ a přibral na své cesty jednoho společníka, kterým byla „mražená“ růže pro mamku. Místní specialita — nepotřebuje zalévat a vydrží až 5 let. Ale při cestách pěkně překážela :-) .

Večer na hostelu už jsem své spolubydlící zastihl bdělé. Mé obavy nebyly na místě, protože „terorista“ byl ve skutečnosti Kanaďan původem z Indie a jeho asijský kamarád Američan. Teď byli na výměnném pobytu v Británii a rozhodli se udělat si malý eurotrip. Noc předtím přicestovali z Barcelony, která pro ně byla tak vyčerpávající, že se rozhodli spát celý den. Ani se nedivím, Barcelona má svá tajemství :-). Po dvou nocích v Paříži byl můj pobyt u konce a nastal čas si na východním nádraží najít TGV vlak do Lucemburku. Tyto vlaky jsou, pokud si člověk koupí lístky s velkým předstihem, asi nejlevnějším způsobem cestování v těchto končinách, když nepočítám netypické způsoby typu jízda stopem. Paříž jsem však opouštěl nerad a trochu jsem litoval toho, že jsem si celý týden nenechal jen pro toto město.

Toho bohdá nebude, aby český kluk bez kytky utíkal.

Po třech hodinách v TGV, naštvaném cestujícím, který chtěl narozdíl ode mě žaluzie dole a dalších dvou hodinách po přestupu v Metzu jsem byl v Lucembursku. I přesto, jaká je to drobná země, má pro nás velký historický význam. Karlova univerzita by mohla vykládat. A Lucemburk je od Paříže velmi odlišný.

Oproti mé předchozí destinaci to vypadalo, že jsem na nějaké vesnici. Malá hustota lidí, spousta zeleně, skály a klid. Nebyl jsem však v Beskydech, ale v hlavním městě suverenního státu. Některá místa, například přechod mezi spodní obytné a horní úřednické části města, Beskydy opravdu připomínala. Skalnatá povaha města a obtížná přístupnost jednotlivých částí města vysvětlovala, jak bylo tak malé místo schopné se ve středověku bránit proti svému okolí. A bylo to pěkné. Kdo má rád přírodu více než památky, Lucemburk je lepší volba než Paříž. I tady ale nějaké památky měli, i když většinou to byly nějaké rozvaliny nebo staré mosty. Žádné opulentní stavby jako v jiných hlavních městech. Nejnižší část města, ohraničená vodními toky, s rodinnými domy působí jako běžná česká vesnice. Když jsem tam procházel večer, většina obyvatelstva trávila čas ve snad jediné tamní hospůdce, kluk venčil psa a dvě postávající ženy si jen tak povídaly. Prostě pohoda jak z nějaké dědiny.

Můj hostel byl od vlakové stanice vzdálen asi 30 minut chůze. Tahle část města už vypadala jako někde v lese a jediná připomínka rozsáhlejší civilizace byl most, ze kterého se muselo sejít a po kterém tu a tam něco projelo. Tentokrát byli mými spolubydlícími arabský učitel z Libye, který se zrovna vzdělával na stáži v Bordeaux a Afričan z její černé části (stát jsem už zapomněl) jménem Mohammad, které svým typicky silným černošským přízvukem vyslovil jako mamud :-). Arab byl jako většina jeho soukmenovců pěkně ukecaný a navíc učil děcka na základce angličtinu, takže jsme chvilku strávili konverzací. Nějakých těch pár hodin.

Libye po arabském jaru vyslala do Evropy 300 učitelů na zkušenou, aby se vzdělali a mohli šířit vzdělanost i doma. Tento si během své stáže dal za cíl navštívit všechny země Evropy, každou po jednom městě. Náš černý spolubydlící anglicky neuměl, tak to s námi zkoušel francouzsky a učitel občas překládal. Mamud po 17 letech opustil Barcelonu, protože už se v ní nebyl schopen uživit a v Lucemburku si dává týden na nalezení práce. Pokud se mu nezadaří, půjde zase o dům dál. Na otázku, ve které zemi by mohl najít místo, se odpovídalo špatně. Problémy jsou teď v celé Evropě. Odpověděl jsem Estonskem, které má relativně nízkou nezaměstnanost a potřebuje doplnit ztráty lidí, kteří po rozpadu sovětského svazu hromadně emigrovali do ciziny. Na něj to však prý už byla docela zima :-). Arabský učitel pak ještě dlouho do noci hledal spoj do Bruselu, až našel spoj Student Agency, ale nedařilo se mu zaplatit a navíc se to nějak implicitně přepínalo na češtinu, tak jsem mu s tím pomohl a zaplatil ze své karty. Svých 20€ mi předal v hotovosti. Pak si teprve uvědomil, že ten čas mu nevyhovuje a chtěl platbu stornovat. To však už bohužel nešlo, což se mu pak špatně vysvětlovalo. Začal se tedy ptát, jestli bych se nepodíval na kartu, jestli to ty peníze opravdu strhlo. Tohle byla už trochu hořká zkušenost. Příště si dám s pomocí typu kreditní karta raději větší pozor.

Ráno. Čas jít na vlak. Skoro hodina a půl do odjezdu. Skvělé, budu mít rezervu. Nic se nemůže stát. Venku pršelo, tak jsem vzal igelit, ve kterém jsem dostal povlečení a schoval do něj kytku. Nic se ti nesmí stát, zlato. Aby nepřekážela, tak jsem ji po zabalení odložil na horní postel. Sundal jsem povlečení, poklidil, rozloučil se se spolubydlícími a vyrazil. Vydrápal jsem se na most a došel až do modernější části města. Brzy tam budu a mám ještě hodinu. Všechno jde podle plánu. Já, batoh a … „Kde je do prdele ta kytka?“

Nastalo dilema — v kapse jsem měl lístek na krásné historické Bruggy, na které jsem se velmi těšil a navíc bych tady uvízl nebo jsem měl zachránit kytku z Paříže, kterou jsem koupil pro mamku? Po přibližně 7 sekundách jsem se otočil a běžel zpět k hostelu. Nikoho tady nenechám. Seběhnout z mostu nebyl takový problém, po 20 minutách jsem vrazil do hostelu k recepčnímu a dožadoval se klíčů. Po cestě jsem ještě proběhl kolem svých spolunocležníků: „Ahoj Jakube, co tady ještě děláš?“. „Kytka“, vyloudil jsem ze sebe a už jsem byl ve výtahu. Byla tam, zelená krabice zabalená v igelitu. Zase spolu :-). Po opuštění hostelu zbývalo 30 minut, pěšky už bych to nestihl.

Tak kudy do Bruselu?

Vyběhl jsem do míst, kde jsem předpokládal existenci autobusové zastávky, protože den předtím jsem z toho směru viděl nějaký autobus. Po skoro deseti minutách nějaký přijel a já do něj hned skočil. Netušil jsem, kam jede a navíc jsem jel načerno. Myslel jsem, že už stejně není co ztratit. Autobus po nějaké oklice skutečně dojel k nádraží a já byl štěstím bez sebe. Už jsem se pomalu začal poplacávat po zádech, jaký jsem borec, že jsem zvládl oboje. Ale automat na lístek byl tak trochu svině a ještě se mnou nějak zápasil. Zaběhl jsem k přepážce a s mírnou nechutí si nechal vytisknout lístek tam. Jenže když to člověk udělá na pokladně, stojí ho to 6 euro. 3 minuty do odjezdu. Tabule hlásí nástupiště číslo jedna. Vyběhl jsem tedy ze dveří nádraží a hned skočil do přistaveného vlaku. Uff, to bylo na poslední chvíli, jsem fakt dobrý, pomyslel jsem si.

Stavěli jsme snad na každé dědině. Občas někdo přistoupil a o pár stanic dál zase vystoupil. Většinou jsem tam byl sám. Po asi hodině jsme zastavili tentokrát na delší dobu. Poté začal vlak couvat zpátky. Proboha, co se to děje!? Měl jsem tam jednoho spolucestujícího, tak jsem k němu přistoupil a položil mu otázku: „Jede tenhle vlak do Bruselu?“, načež zakroutil hlavou, že ne.

Hlavně nezačít panikařit. Ještě není potřeba si řezat si břicho za to, že stojím v couráku v nějaké neznámé dědině mimo civilizaci a můj vlak mi ujel. Seběhl jsem k průvodčí a ta mi sdělila, že se vlak vrací zpět do Lucemburku. Zvláštností této země je to, že polovina pracující populace je ve skutečnosti z jiné země a ráno se sem dopravují přes hranice, jen aby se odpoledne vraceli zpět do svých domovských zemí. Do Francie, Belgie a Německa. Vlaky se tedy šourají sem a tam mezi státy. Tohle je ve skutečnosti vysvětlení „záhadné“ nejvyšší částky v přepočtu na jednoho obyvatele na světě. Polovina lidí tady ani nebydlí, ale generuje zisk.

S úlevou jsem zjistil, že na tento lístek není potřeba místenka a mohu ho tedy využít i na jiný vlak na stejné trase. Průvodčí po mně naštěstí za tuto malou zajížďku nic nechtěla. Po návratu do Lucemburku jsem celé věci přišel na kloub. Jejich první nástupiště není hned před budovou, jak by to člověk čekal, ale schované kousek dál. Hned před budovou stojí nástupiště číslo 3. Takhle jsem to už zažil v Katovicích na cestě do Krakova. Asi na zmatení turistů, kteří se zpozdí kvůli záchraně kytky :-). Konečně jsem seděl ve vlaku do Bruselu, kde jsem měl přestoupit na Bruggy. Z jihovýchodního cípu Belgie až do severozápadního. Po cestě jsem měl tedy skvělou možnost prohlédnout si celou zemi.

Duben 2014

XI. Benátky

Benátky – temná strana

Na Benátkách je výhoda to, že se tam dá dojet autobusem. Nevýhodou je, že se sem jezdí autobusem. X hodin v plechovce, kde se nedají ani natáhnout nohy, dokáže být celkem ubíjející. Zvlášť, když úplně všem smrdí ponožky.

Těšil jsem se tam. Město po našem příjezdu slibovalo ještě lepší vlastnosti, než jaké jsem si představoval. Benátky jsou vlastně soustava ostrovů, kde místo aut jezdí lodě. Viděli jsme lodní taxíky i lodní pohřebák. A je dobré toto místo navštívit, dokud nezmizí pod mořem. Projekt na ohrazení laguny se prý totiž zmítá v problémech spojených s korupcí, což stavbu prakticky zastavilo.

Tenhle výlet byl však bohužel důkazem toho, že i sebepěknější místo může být za určitých okolností docela nepříjemné. Ten den provázel liják. Celý den. Já měl celkem děravé boty. A celková zima. Bylo to tu pěkně ponuré. Po příjezdu lodí lidé hned začali skupovat pláštěnky. Moje byla bez sňůrek, takže neustále padala z hlavy. Nechápu to. Proč jsou ty se šňůrami dnes už taková rarita?

V jednu chvíli jsme se museli více jak hodinu schovávat v podchodu u náměstí San Marca, protože blesk tam nedávno údajně někoho zabil. Takže jsme neměli vycházet ven. Čekání nám aspoň zkrátilo představení stoupenců Hare Kršna.

Zima nás vyháněla do kaváren a restaurací, při kterých moje peněženka plakala. Za jednu večeři pro dva po nás chtěli dokonce 66€. Nikde jsem neviděl dražší jídlo. Jeden chlápek dal kamarádce kytku, že prý je zdarma. Když jsme se po chvilce sešli, přispěchal s tím, že chce 20€. Lidé tady žijí z neskutečného obírání turistů. To moji už tak skleslou náladu ještě zhoršilo. Navíc jsem na fotkách ještě nikdy nebyl tak hnusný.

Pozitivní na výletu bylo aspoň to, že jsme chytili období karnevalu. Takže jsme s kamarádkou neodešli úplně s prázdnou. Každopádně to bylo ale poprvé, kdy jsem neměl z cestování dobrý pocit. Na místo jsem ale nezanevřel. O dva roky později jsem se sem vrátil s kamarádem. Třeba to tentokrát vyjde. O tom, jak to dopadlo, však už jinde.

Březen 2014

X. Barcelona, Valencie

Návrat

Když jsem Barcelony odjížděl, dostal jsem nabídku, která se neodmítá. Práce home office na částečný úvazek s tím, že když budu mít klid od školy, budu jezdit za nimi. Šéf tedy v únoru koupil letenky a já přijel. Už z letadla jsem poznával staré známé struktury a věděl jsem, že tentokrát se neztratím. Tedy když nepočítám tu příhodu s letištním busem, kdy se cestujícímu nějak nechtělo mě pustit ke dveřím. Šéf, který na mě čekal u bytu, kde jsem měl bydlet a který normálně pronajímali turistům, si musel počkat o trochu déle. Protože se tam teď nikdo nehlásil, měl jsem tam bydlet já. V takovém luxusu jsem nikdy předtím nebydlel, ale nestěžoval jsem si. Byl jsem zpět a nastal čas zjistit, jaká je katalánská metropole v zimě.

Kebab house Almas 2 v arabské čtvrti se sice přejmenoval na Amal, ale chuť byla pořád stejně vynikající. Převzali to tam noví majitelé a teď rozdávali letáčky na propagaci podniku. Aspoň něco známého zůstalo na svém místě, když se práce přestěhovala. Kancelář teď byla 2x až 3x větší a se 3 novými zaměstnanci, bohužel bez oken. Stůl jsem teď sdílel s mladým Američanem Anthonym, kterého tam měli na stáži. A o veselí nebyla nouze ani teď, šéf si z bývalé práce přitáhl zaměstnance jménem JC z Venezuely, se kterým byli ve vylomeninách jedna ruka. Teď tam bylo ještě veseleji :-). Tým doplňovala hezká nativní Katalánka Cristina, která byla navzdory zažitým stereotypům docela introvertní.

Kousek od Sagrady Famílii jsem dokonce objevil československou hospodu, kterou jsme společně navštívili hned 2x. Malé útulné místo s červeným nasvícením čepovalo Budvar a Plzeň, případně se dala koupit kofola z plastové flašky. Dokonce zde nabízejí 6 českých jídel. Protože se však kofola nedala kvůli dlouhému skladování příliš pít, raději jsem si dával pivo. Škoda. Do té doby jsem skoro vůbec nepil, takže jsem krásy českého piva poprvé poznal až ve Španělsku. Výhodou bylo, že na opití necvičeného těla mi běžně stačilo jedno. Druhé mě už posílalo do kolen. Takže člověk aspoň ušetří.

Zimní Barcelona postrádá některá kouzla léta. Teplota je tady pořád přes 10 stupňů, takže není zima, ale přesto to tady turisty v tomto období tak neláká. Pláže jsou poněkud opuštěné a nenabízejí tedy to, co v červenci. Alespoň jsem si mohl užít noční moře bez lidí a neskutečně otravných prodavačů piva, zaposlouchat se do dunění příboje a jen tak se zasnít. Během mého pobytu politici odhalili pomník Václavu Havlovi vedle budovy katalánského parlamentu, na který jsem se šel o den později podívat. Dva týdny utekly jako voda a nastal čas na návrat do dalšího semestru v Česku.

Únor 2014

Šílený Nick přichází

Semestr v Brně byl za mnou (trochu eufemismus, prostě jsem odešel) a byl čas na teď už poslední návštěvu Barcelony. Již dlouho jsem se chystal odejít, protože práce těžce poznamenávala mé výsledky ve škole. Jenže šéfové si tuhle možnost odmítali připustit, a tak jsem to jel říct osobně a na rovinu. Po příjezdu na mě zase čekal šéf, tentokrát u bytu mého nového kolegy a já se ubytoval v jednom z pokojů.

Do firmy teď začala lít peníze jiná pořádně velká firma (Booking.com) a kanceláře se přesunuly do horního patra budovy v centru Barcelony. Začínali jsme v malé krabici a teď jsme už měli pro sebe celé patro v lukrativní oblasti. Každý týden teď přicházel nový kolega a naše počty se zněkolikanásobili. Týmu programátorů teď velel výstřední Nick, který si vařil čaj ve velkém samovaru, pěstoval bonsaje, u sebe nosil samurajský nožík, nesnášel technologie a do práce chodil ve svetru, i když už byl španělský červen. Když jsem viděl jeho Skype profil poprvé, říkal jsem si, proč si někteří lidé dávají jako fotku nějakou šílenost z netu à la Borat místo sebe. Při prvním videohovoru jsem však pochopil, že realita je ještě horší. Jeho názory však byly neméně výstřední. Doma by se obešel i bez elektřiny, protože tam neměl ani počítač, ani mobil. Technologiím prostě nedůvěřoval. Takových lidí se sice možná pár najde, jenomže běžně nezastávající pozici „Vedoucí technologického výzkumu a vývoje“. Rád by rozpoutal jadernou válku, při které by mělo zahynout 99% lidí na planetě, protože jich je příliš mnoho a většina jich je stejně zbytečná. Následnou zničenou infrastrukturu a technologickou úroveň bychom měli zpět vybudovat z knížek za pouhé 2 roky. No prostě normální chlapík :-).

Den po mém třetím „prvním“ dni do práce nastoupil i Čech Honza. Konečně si bylo s kým popovídat i v rodném jazyce. Do české hospody jsme začali chodit skoro pravidelně a občas s sebou brali i Nicka. Ten nám ve své moudrosti ve všech směrech otevřel oči, neboť měl rozsáhlé znalosti a vždy pravdu. Jen díky němu víme, že se vyplatí se přestěhovat na Sibiř nebo do Číny, kde budou mít Evropané po úpadku Evropy privilegované postavení a že kultura byla vytvořena jen proto, aby se k sobě lidé nechovali hezky. Škoda, že tohle neví i Somálci. Aspoň že s Honzou se mluvit dalo :-).

Šéfové z mého odchodu nadšení nebyli, ale nějak to přijali. Pochopitelně měli námitky, že chci odejít za pouhé 2 týdny od oficiálního oznámení, nicméně neoficiálně jsem to zmiňoval už několik měsíců. Můj předposlední pátek ve firmě tedy šéf při společném obědě můj odchod oznámil i před ostatními a pronesl proslov. Za to si ho ještě více vážím. I za jeho hravost, která ten den málem vyústila v katastrofu. Hned po proslovu si začal hrát s létajícím modelem vrtulníku a přitom začal vykládat, že kdyby přišel některý z investorů, musíme ho rychle schovat. Historka zněla nějak takto: když seděl v kanceláři a investor mu položil otázku, co bude první věc, kterou si z peněz pořídí, odpověděl mu, že to bude to dron. Pak se začal smát smíchem jemu vlastním, ale investor zachovával kamennou tvář, načež mu sdělil, že v žádném případě. Nedávno dron v Americe zabil člověka a nehodlá tedy takové bezpečnostní riziko podstupovat. Sotva nám to šéf dovykládal, jeho vrtulník zrovna prolétal kolem dveří a začal se vymykat řízení, když v tom do místnosti vstoupil jeden z jeho zaměstnanců. Vrtule drona se mu zabořily přímo do krku a on se skácel k zemi.

Naštěstí jen ze šoku, vrtule byly z plastu a ne polykarbonu jako u případu v Americe. Fred prostě jen nevěděl, jak zareagovat na něco, co se mu zasekává do krku a jestli náhodou nezačal umírat na následky tepenního krvácení. Vrtulník však nebyl jediná hračka kanceláře. Ta obsahovala i 4 NERF zbraně na gumové projektily, kterými jsme se běžně ostřelovali na konci pracovního dne. Kolegové kryjící se za stoly a šéf za plakát firmy, který se posouváním stával mobilním štítem byl naprosto běžný odpolední obraz.

Rudá smrt přichází

Trochu obecněji a vážněji. V mém prvním příspěvku o Barceloně jsem zapomněl zmínit sílící separatistické tendence. „Madrid nám dává málo peněz“ nebo „Nejsme pro Madrid důležití“, znělo stále častěji (argumenty jsou skoro vždy stejné, mění se jen místo a čas, jako u nás Česko a Slovensko nebo Čechy a Morava). Katalánsko podle místních není v žádném případě Španělsko a je třeba se odtrhnout. V průběhu roku jsem zaznamenal nejen navýšení počtu „vyznavačů“, ale teď byli i ráznější. Barcelona je velké a ještě poněkud kulturní město, ale můj AIESEC buddy mi říkal, že když chtěl doma v Pyrenejích vyvěsit vlajku Španělska, matka mu to zakázala kvůli hrozbě veřejného lynče.

Při této návštěvě Španělska jsem však zaznamenal i další, pro mě ještě více znepokojující trend. Protože mám s myšlenkami této ideologie docela potíže, nemohl jsem si nevšimnout sílící vlny socialistických nálad. Přikrádá se velmi opatrně, neboť rok předtím o ní ještě nebylo slyšet. Pochody s transparenty ulicí, plakáty špinící kapitalismus a velebící socialismus jak v Barceloně, tak i ve Valencii. Jak už to na světě chodí, lidé při krizi hledají alternativy k aktuálním systémům a uchylují se k radikalismu. Přijde snad příští vlna rudé smrti z jihu?

Valencie

Při svém posledním víkendu v Barceloně jsem se rozhodoval, kam se ještě naposled podívat. Lidé i internet doporučovali město Olot se svými skalními masivy na severu Katalánska, ale jak už to ve Španělsku bývá, měl jsem na internetu opravdu problém najít spolehlivou informaci o odjezdu autobusu. Při vyplňování profilu na TripAdvisoru jsem si ještě v sobotu ráno prošel jejich nabídku top 100 měst. Poslední místo náleželo Valencii a protože to není žádná vesnička o třech obyvatelích, najít autobus nebyl problém. Zbývala sice jen hodina do odjezdu, ale s trochou námahy jsem ještě autobus stihl.

Tato země je ještě větší, než jsem myslel. Cesta autobusem trvala 4 hodiny a to jsme jeli jen po pobřeží do poloviny Španělska. Město to není špatné, tedy když si odmyslím ten silný puch moči v centru. Nějaké zajímavé památky má. Hlavně ale má na Španělsko nezvykle množství zeleně, které by Barcelona mohla jen závidět. Při pohledu na mapu lze spatřit řeku, s tím rozdílem, že místo modré barvy je zelená. Park je skutečně ve tvaru řeky, takže se různě kroutí a připomíná vodní tok, který končí až v moři. Dokonce přes něj vedou i mosty, které jsou označeny pořadovým číslem. Takové malá zelená oáza na jihu Evropy.

Valencie je však známá hlavně svým „City of Arts and Sciences“, který je zajímavým architektonickým dílem. Protože po návštěvě centra jsem už neměl tolik času, nastavil jsem si koncovou pozici v mobilu a vybral se nejkratší trasou. Avšak stejně jako spoustu lidí přede mnou a i po mně, mě poslala GPS do míst, která bychom si raději odpustili. Mnoho lidí už vykládalo svůj příběh o tom, jak díky své navigaci skončili někde v poli. A teď se to stalo i mně.

Panorama velkého města se na obzorech postupně začalo zmenšovat a vedle mě stály jen rozbořené domy. Teď už jsem jen čekal, kdy na mě vyskočí nějaký ten squatter a slušně mě požádá o napíchnutí se na jeho nůž. Postupně jsem prošel kolem ruin, uzavřeného závodního okruhu, který už byl zčásti zatopený a zarůstajícího fotbalového hřiště. Na něm hráli lidé, ale cedulka zákazu focení jim dodávala jistou vážnost, které jsem se raději nepřál podívat blíže na zoubek. Pravděpodobně šlo však o místní, kteří se sem dostali z nějakého neznámého směru. Přede mnou se totiž konečně vyrojilo sídliště, které vypadalo, že je normálně obývané. Mělo to jeden háček. Přetínala ho železnice s vysokými ploty.

Za plotem

Když jsem došel k plotu, komplex už byl na druhé straně vidět. Celkově tak železnice rozdělovala dvě kontrastní části města. Jedna bylo sídliště vedle architektonického veledíla, protkané levandulovými výzdobami a druhá chátrající ruiny s odpadky a rozbitým sklem na zemi, kde to i ve dne vypadalo vskutku depresivně. Očividně se na druhou stranu nedalo přejít a i blízký most byl po krátkém zkoumání dole neprůchozí, protože ho na druhé straně zasypali. Nešlo to jinak, času bylo málo, vrátit se tedy nedalo. Na rozhraní mostu a normální úrovně byl krátký úsek, na který by se dalo s trochou námahy vyhoupnout. Na tělocvik jsem přece dělal horostěnu, neměl by to být problém. A taky že nebyl, výškou jsem dosáhl akorát na spodní příčku, což už se dalo použít. Zevnitř už byly na plotě nějaké úchyty, kterými se dalo lézt ven. Dovnitř to nešlo. Na druhé straně byl most výš, takže trik s ním se dal aplikovat pouze z jedné strany. Měl jsem aspoň trochu štěstí, když už mě navigace dostala do tak prekérní situace.

Každopádně ale výletu, který jsem si nadělil k narozeninám, nelituju. Po něm následoval poslední týden v práci, rozloučení se s ostatními a návrat do Brna. Jedna velká životní kapitola s názvem „Španělsko“ se uzavřela. Přede mnou leží nové cesty a je na mně, kterou z nich se vydám dál.

Červen 2014

IX. Andorra

Klenot v Pyrenejích

Andorra. Malý státeček v Pyrenejích. Letiště žádné. Železnice žádná. Jenom autobus. 3 hodiny z Toulouse nebo 3 hodiny z Barcelony. Hlavní město má jen 22 tisíc obyvatel. Co by se v takové malé zemičce mohlo stát? A tak jsem jednoho sobotního rána plný optimismu vyrazil. Jedno z mých vůbec nejšílenějších dobrodružství se ale stalo právě zde, na místě, kde se zdánlivě nikdy nic neděje.

Bylo to tady jiné než v Barceloně. Zelená tráva a stromy, větší zima a i lidé byli jiní. Úředním jazykem byla katalánština, ale místní uměli i španělsky, francouzsky a anglicky. Pošta je v sobotu otevřená. Místní žijí čistě z cestovního ruchu a je to na nich poznat. Docela se snaží.

Po příjezdu do hlavního města jsem se vybral k check-inu na hostel. Na mapě se to jevilo jako blízko, ale serpentíny dávaly tušit, že to je někde na kopci. A skutečně, musel jsem po silnici vyjít na nějakou horu u města. Příjemná poloha, pokoje prázdné. Spát se bude dobře. Dolů zpět do města se taky šlo dobře. Podle natahování červenobílých pásek to vypadalo, že silnici uzavírají a mně aspoň nebude překážet provoz v chůzi.

Andorra la Vella

Bylo tady opravdu krásně. Obklopení kopci ze všech stran. Městem protékala horská říčka a já si to tady užíval. Ideální místo, kdybych si chtěl na dovolené odpočinout od stresu. Lidé si tady krátili volný čas posedáváním v kavárnách, žádný stres, žádné napětí, žádné nebezpečí.

Zvláštností tohoto místa jsou obchody. Prý je tady nulová daň, což vysvětluje velké množství obchodů a téměř každý s nápisem v katalánštině, angličtině a ruštině. Někdy jen ve dvou jazycích. Bez té angličtiny. Prý je zde výhodné kupovat elektroniku, tak jsem zamířil do obchodu, abych si koupil tablet.

Zase a znovu jsem se však nechal napálit od snědého člověka. Pak že jim má člověk věřit. Zahrál přede mnou divadlo, jak slevuje ze 150€ na 120€ (řekl jsem mu, že na jeho původní cenu nemám, což byla pravda – měl jsem u sebe opravdu jen 120€) a koupil jsem to od něj. Později jsem zjistil, že mi prodal naprostý šunt, který je v eshopu i s daní za 100€.

Když se stmívalo, město ožilo jakousi přehlídkou aut. Byla značená čísly a projížděla koridory, které lidé utvářeli. Po ulicích jsem pochodil ještě hodinu, abych se občas na nějaké to auto taky podíval zblízka a pak si to zamířil za město směrem k hostelu.

Noc je temná a plná hrůz

Za městem jsem se dal na pochod do kopce. Přede mnou byl asi 45 minutový pochod, takže jsem nijak neotálel a přidal do kroku. Za sebou jsem uslyšel burácející auto. Na tohle jsem byl zvyklý už z Barcelony, tak jsem jenom rychle přešel na stranu a nechal toho piráta silnic projet. Chvíli za ním druhé. Už abych došel doprostřed trasy, snad je tam silnice ještě uzavřená. Já mám na sobě tmavé oblečení, tady nejsou žádná světla, ještě mě nějaký magor srazí. Třetí burácející motor a já uskočil na stranu. Něco je špatně. V tu chvíli to došlo i mému slepičímu mozku. Červenobílé pásky, uzavřená silnice, „přehlídka“ aut ve městě. Tohle je závod. A já jsem uprostřed něj.

Nevím o tom, že by nahoru vedla jiná cesta, než tahle. Je to přeci jen kopec. Musím se držet hodně u kraje a doufat, že někdo ze závodníků nenajede na kraj. Navíc tady je silnice ještě poměrně široká. S pořádnou dávkou strachu jsem došel doprostřed, kde závodníci dojížděli a parkovali. Kolem nich spousta chlápků ve žlutých vestách. Jásal jsem, že jsem zachráněný. Chvilku jsem měl nutkání se někoho zeptat, o co jde, ale nakonec jsem si řekl, že se raději vyhnu případným problémům. Pod rouškou tmy se mi podařilo proklouznout tak, aby si mě někdo nevšiml. A já vesele vykračoval dál k hostelu. Tohle bude docela zajímavá historka, pomyslel jsem si. Ale už bych to znovu zažít nemusel.

Z kopce zbývala třetina cesty. Při normální chůzi nanejvýš 15 minut. Cesta už nebyla široká, ale poměrně úzká, prudce zatáčela a ani nebylo moc kam uhnout ze silnice. Došel jsem do zatáčky, odkud byl krásný výhled na celé město. Užíval jsem si to plnými doušky a snažil se to zachytit na foťák. Když v tom slyším z dálky silný motor. Je to tu zas! Ohlédl jsem se, a protože jsem stál v nejzazším bodě zatáčky, kde pode mnou nic a kdekoliv jinde byla silnice, mohl jsem jen stát. A koukat, jak se závodní auto řítí přímo na mě. 5 sekund, 3 sekundy, 1 sekunda. Byl jsem ztuhlý jak kámen. Myslel jsem, že je konec. Žádné promítání života v posledním okamžiku (proč se to vůbec mezi lidmi povídá?), prostě jsem tam jen tak stál a nebyl schopný se pohnout. Pak prudce zatočil.

Chvíli jsem tam tak stál a nebyl schopen ze šoku rozhýbat své svaly. Další auto a znovu jsem čekal konec. Nepřišel. Konečně jsem svým svalům poručil. Popadl jsem batoh a rychle se vyškrábal na malý kopec u cesty mezi stromy. 10 minut jsem myslel jen na to, že tady jsem v bezpečí. Pokud někdo vyletí z tratě, stromy ho zastaví. Z výšky jsem přitom pozoroval auta, jak řežou zatáčky v celé své ploše. Pro člověka v nich nebylo místo. Nebylo pro něj kam uhnout.

Po 10 minutách jsem začal uvažovat trochu racionálně. Vzpomněl jsem si na Marseille, kde jsem před týdnem spal venku a jaká zima to byla. Tady jsem však v horách. Bude to mnohem horší. Musím zpátky na hostel. Před chvíli jsem viděl nějakou skupinku mladých lidí, která trávila večer taky někde tady mezi stromy, načež se pak vydali zpět směrem k němu. A neslyšel jsem, že by je někdo srazil. Pravděpodobně to přežili. I když je pravda, že o jejich osudu jsem nic nevěděl. Tak jsem zosnoval plán, ve kterém jsem nic nechtěl ponechat náhodě.

Pokaždé, když projelo auto, seskočil jsem na silnici a běžel ze všech svých sil. Ve chvíli, kdy za mnou burácel další motor, jsem se rychle škrábal na jiný kopec u cesty. Silnice byly úzké, ale na jedné straně bývalo místo, na které se dalo vylézt. Druhá strana se prudce svažovala dolů. Po třech takových kolech jsem dobíhal k hostelu, který stál v jedné ze zatáček. Lidé stáli za červenobílou páskou a fandili závodníkům. A já běžel přímo k nim, takže jsem si mohl představovat, že fandí mně. Ti se však podivovali, co tady vůbec dělám. Co asi, bojuju o svůj život :-).

Září 2013

VIII. Marseille

Lesk a bída Marseille

Tak co? Nechtěl by se mnou někdo někam na levné letenky? Tuto otázku jsem v Barceloně položil několikrát a doufal, že se někdo přeci jen přidá. Nápad se nakonec zalíbil kamarádovi Ahmedovi z Egypta, který měl cestování rád stejně jako já. Vyhledávání mezi nízkonákladovými dopravci po chvíli nabídl levnou a atraktivní destinaci — Marseille ve francouzském Provence. Tamní teplé podnebí nám mělo ušetřit i náklady za spaní, alespoň tak jsem to původně plánoval. Po vzájemné dohodě jsme nakonec koupili 2 noci v hostelu a jednu jsme tedy měli strávit na ulici. Marseille je přeci mnohem jižněji než Vídeň, kde jsem si užil ponocování na ulici, a září teplejší než březen. První trhliny v plánu se však objevili už dva dny před odjezdem, kdy Ahmed přišel vyděšený a říkal mi, ať se podívám na internet, co se bezpečnosti tohoto místa týče. Feťáci, pouliční gangy a střelba v ulicích města při vyřizování vzájemných účtů mě vskutku trochu zaskočily.

Na letišti nás trochu překvapily ukazatele cesty. Ne že by u nás v Česku nebyly, ale svůj čas jsem teď trávil ve Španělsku. Konečně pocit, že jsem zpět v civilizované zemi :-). Cesta na hostel „Hello Marseille“ nás vedla skrz město rovnou do starého přístavu, kde se nacházel. Tohle místo nás okouzlilo. Pěkné počasí, racci, lodě pohupující se na moři, tržiště provozované z lodí, na kopci se tyčící katedrála Notre Dame  a celkově uvolněná atmosféra jsou výjevy, které se vryly do paměti. A náš levný hostel, který oplýval podobnou uvolněnou atmosférou, byl jen za rohem. Co víc si přát?

O aroganci a nepřátelskosti Francouzů, stejně jako o jejich neschopnosti mluvit anglicky, se toho povídá hodně. Na nic takového jsme tady však nenarazili. Místní se chovali zdvořile a anglicky se člověk domluvil. S mladou francouzkou v ulicích města, stejně jako s babkou pracující v obchodě se suvenýry. Zeptat se na cestu na ulici nebyl problém. Pravda, v obchodě s ovocem, které jsou tady všude, to tak jako v obchodě se suvenýry nešlo, ale svoji snídani jsem si po ranním běhu odnesl. Navíc ukecaný Ahmed má dokonce tendenci se skoro s každým dát do řeči, takže jsme prozkoušeli celkem dost lidí. Asi nějaká jižanská přátelskost.

Město nabídlo ještě několik zajímavých lokací. Kromě Notre Dame je to třeba bezejmenná městská katedrála, kde si mladá žena kreslila obraz, Palais du Pharo koupající se po nocích v modři nebo výhledy odtud, které stojí na mnoha pohlednicích. Světla západu slunce vyvolávala pocity melancholie a krásy. Existuje však i druhá strana mince, o které se v průvodcích nepíše. Ulice zničené vandaly, sprejery a odpadávající omítka. Přetékající pytle na odpadky jsou na každém rohu. V jedné ulici, kterou obývali již pouze Arabové, byly dokonce na cestu vysypány celé popelnice. Když tahle nadělení kamarád viděl, pronesl něco ve smyslu, že Marseille vypadá jako město severní Afriky, možná i trochu zbídačeněji. Našinec by pravděpodobně řekl, že takhle nějak to musí vypadat na východě Ukrajiny nebo v Rumunsku. Tohle však bohužel byla Francie.

Krásy Provensálska

Ráno následujícího dne jsme vyrazili do skalního masivu Calanques, který byl v průvodci označen jako must-see. Co zprvu vypadalo jen jako procházka lesem s výhledem na nějaké skály, kterých existuje na celém světě spousta, se však později proměnilo v zážitek, který nelze na papír popsat. To se musí vidět na vlastní oči. Cesta nakonec vedla přímo mezi skály a jak se otevíraly průrvy s výhledem na moře, koukali jsme na ně úžaslýma očima. Calanques je skutečný poklad.

Mezi skalami se občas vyskytuje i nějaká ta pláž, kam se lidé chodí koupat. Podle průvodce jsme jednu takovou skutečně našli a 2 hodiny tam relaxovali. Tedy Ahmed relaxoval, já chtěl co nejrychleji pryč a vidět toho z okolí v omezeném čase co nejvíc. Na autobus zpět do Marseille jsme si však trochu počkali. Řidiči autobusů v době mezi 5 a 6 hodinou pravidelně stávkovali, což je vůbec ve Francii velmi oblíbeným sportem.

Další den jsem pro změnu vybíral lokaci já. Zvolil jsem studentské město Aix en Provence, protože věřím, že místa s vysokou koncentrací studentů mají své osobité kouzlo. Jako Brno nebo Oxford. Po cestě tam jsem si nemohl nevšimnout velké podobnosti českého a francouzského venkova. Nebo ulic Marseille s těmi našimi v historických centrech měst. Stejně tak lem na stěně pod stropem našeho hostelu byl velmi podobný tomu, co si pamatuju z dětství, že bylo i v domě mé babičky. Naše kultury byly nejspíše ještě v dobách před druhou světovou válkou velmi úzce spjaty.

Město naplnilo má očekávání. Hned po příjezdu se lidé držíce za ruce točili kolem městské kašny a něco tím nejspíš slavili. Aix en Provence je dobře udržované historické město, které podobně jako některá jiná města po celém světě využívá velké koncentrace mladých a vzdělaných lidí, aby dotvořila příjemnou atmosféru ve městě. Například mladí lidé sedící na náměstí, kteří se vyjadřují světu svými kytarami. I Ahmed, který se nechal k návštěvě tohoto města přemluvit jen neochotně, nejspíš ze strachu že to tu bude jen samá univerzita a žádné město, zdejšímu duchu podlehl. Pak se začal vyptávat, kde na světě najde další studentská města :-). V jednom z obchodů se suvenýry jsme narazili na prodávající Češku Evu, která zde před časem přijela studovat na Erasmus a město ji již ze svého kouzla nepustilo.

Večer jsme v přístavu Marseille navštívili restauraci, abychom ochutnali místní jídlo. Těch 22€ jsme měli dát raději za ubytování. My však chtěli autentické jídlo. Doneste nám ty ústřice, to jsme ještě neměli. Dostal jsem 2 druhy, od každého 3 kusy. Snědl jsem 2 kousky od prvního druhu a po deseti minutách se začal dusit. „Jsi v pořádku?“ „Jo, to přejde. Snad.“ Po chvíli jsem mohl dýchat už volně a Ahmed mi řekl, „hele, zkus ještě ten druhý, ten už snad bude v pohodě“. Nebyl. Krk se stáhl znovu a dýchalo se celkem blbě. Když jsme to řekli číšníkovi, ten na to odpověděl, ať si vyberu jiné jídlo a zdarma mi jej vymění. Luxus. Dobře jsem se najedl a ani jsem u toho neumřel. Jen málem. Slušně najezení jsme se pak zvedli a já si po půl hodině uvědomil, že jsem tam nechal svou bundu. To však nebyl žádný problém, schovávali mi ji a já si asi o hodinu později v kuchyni vyzvedl.

Na ulici

Po návratu z Aix en Provence jsme měli strávit naši noc bez přístřešku. Lidé nás varovali, abychom se v noci nedrželi kolem nádraží, tam už je to prý příliš nebezpečné. Stáhli jsme se tedy do bezpečí starého přístaviště, kde jsme to už dobře znali. Zatímco jsem si užíval západ slunce nad mořem, Ahmed začal zpovídat muže, který tam přišel oblečený jako pirát. Prostě ten typ blázna, kterého lidé dělají, že raději nevidí. Ale Ahmedovi to prostě nedalo. Po asi 20 minutovém rozhovoru z něj vytáhl, že má normálně manželku a 3 děti, které ani nejsou jeho, ale manželka si je přinesla z prvního manželství. On sám věří, že bůh je velké létající špagetové monstrum, proti kterému je třeba bojovat humorem, a proto chodí mezi lidi oblečený jako pirát. Chce je pobavit. No prostě normální chlap. Po tomto zajímavém setkání však už bylo potřeba přemýšlet, kam se schovat při nastávající noci.

Ahmed navrhoval, že se necháme zavřít u Palais du Pharo, kde jsme se právě nacházeli, čímž bychom byli ochránění od dravých nočních obyvatel města. Já dával přednost raději většímu teplu a svobodě, protože od moře foukal vítr, který by nás ještě více ochlazoval. Při zavíračce jsem konečně zvítězil a my měli možnost spatřit velkoměsto nořící se do tmy na vlastní oči. Krásné modré nasvícení přístavu nás lákalo k sobě, protože na ulice to nebyl pěkný pohled. Letající odpadky a přibývající vagabundi evokovali temné scény new yorských uliček z amerických filmů. Skvělé místo pro vraždu nebo dvě, pomyslel jsem si.

Na hlavní třídě se u nás zastavil manželský pár – Francouz a arabská žena, která nám nabídla přespání. Ahmed ji ze zdvořilosti odmítl a poté si ke mně posteskl, že muslimové se k sobě umějí chovat dobře jen v zahraničí :-). Stejně tak se dal do řeči s rodinkou trávící čas na ulici, očividně toho neměli moc na práci. Byli z chudé vrstvy z Egypta, kteří si vylepšili život emigrací do Francie. A tady vylepšovali život i místním hlasitě vyhrávající hudbou na celé okolí a laserem ideálním pro svícení do očí, který nechali svými malými dětmi kmitat po okolí. Pak padla tma, ulice se téměř vylidnily, a my zůstali napospas městu hříchu.

Po nákupu na hlavní třídě jsme se rychle stáhli do přístavu. Následujících několik hodin bylo vážně utrpení. Člověku je zima a nemá se kam schovat. Mimo přístav jsme se kvůli bezpečnosti raději moc nedívali. Pospávání na lavičce asi ve 2 ráno přerušil podivně vyhlížející týpek, který do nás něco hustil arabsky. Když jsem na něj nereagoval a on se po chvíli dal na odchod, Ahmed se probral a dal se s ním do řeči v jeho jazyce. Muž byl z Alžírska a pochlubil se nám, že už jich jsou ve Francii milióny a že teď už patří země jim. Jsem rád, že teď bude slavná Francie patřit tak milým lidem :-).

Když v noci jedna ze skupin za sebou zapomněla zamknout dveře na molo, Ahmeda, který byl už notně zmrzlý, napadlo, že se zkusí podívat, jestli má některá z lodí otevřené dveře. S tím jsem nesouhlasil, a tak jsem zůstal sedět před molem, zatímco on na něj vnikl. Samozřejmě, jak už to v těchto situacích chodí, se po pěti minutách objevil hlídač se psem. Vstoupil na molo a zavřel za sebou. Zkoušel jsem ho prozvánět, ale už bylo jasné, že není kam utéct. Po chvíli ho už hlídač vyváděl ven a na otázku, co dělal, mi řekl, že hrál turistu, který zabloudil :-).

Ve 3 ráno už na ulici nebyla ani noha. Ani člověk, který předtím spal na vedlejší lavičce. Prostě nikdo, jen poletující papíry. Jako z post-apokalyptického filmu, kde po lidech zůstávají už jen tlející města. Jako scéna z „28 dní poté“. Bylo to opravdu strašidelné. Vlastně jsme byli docela podělaní strachy. Lidé se zde skutečně bojí vytáhnout v noci nohu. Kdyby na nás někdo vlítnul s nožem, nikdo nepřijde.

V pět ráno se otevřelo metro a my se tam běželi ohřát. Bylo to skoro za námi. Na letišti mi bohužel sebrali nůž, který jsem koupil v suvenýrech, a kterým jsem se chtěl bránit, kdyby k něčemu došlo. Výlet to byl pěkný a navštívená místa krásná, nicméně jsem se nemohl zbavit hořkého pocitu. V Marseille jsem viděl, kam může vést nekontrolovaná imigrace vzdálených kultur a že Evropu nejspíš čekají těžké časy.

Září 2013

VII. Barcelona

Do světa

Bylo nebylo. V tom kraji za devatero horami a devatero řekami, které neslo jméno Brno, žil kluk, který rád spával na peci. Bylo mu tam dobře, takže nebyl vůbec důvod pec opouštět. Až pak náhle jednoho dne ho napadlo, že si sbalí ranec buchet s tvarohem a vyrazí do světa. Tedy spíš bez toho tvarohu, protože ten by nejspíš neprošel letištní kontrolou.

AIESEC

Prolétl jsem organizace, které nabízely studentům „skutečné“ práce v zahraničí. Tedy takové, které nemají nic společného s restauracemi, sbíráním ovoce jakéhokoliv druhu nebo hlídáním dětí, které už vlastní rodiče nezvládají. Nejslušněji se mi jevila organizace AIESEC, která za vstupní poplatek umožní přístup do databáze zaměstnavatelů po celém světě. Tak jsem vysolil 5000,- a ponořil se do nabídek všech druhů. Myslel jsem, že to půjde jednoduše a do dvou týdnů seženu vysněnou práci ve vysněné zemi. Jenže realita je trochu drsnější.

V USA chtějí řidičské oprávnění, v Japonsku je třeba zemi okamžitě opustit v poslední den práce, v Anglii všude chtěli člověka na 12 měsíců a v Norsku dokonce na 18. Jenže já chtěl jen 3 měsíce, během letních prázdnin. V Kanadě mi odepsali jednou, a to ať pošlu školní známky. Mezi všemi těmi nabídkami jsem poslal jednu i do Barcelony. Nevěděl jsem ani kde to je, jestli to je Španělsko nebo Portugalsko, jestli to je nebo není u moře. Jižní země mě předtím vůbec nezajímaly a po Řecku jsem na ně ani neměl náladu. Ale moje šance vypadaly hůře a hůře a navíc nabízeli být tam pouze 3 měsíce. K tomu všemu mě neustále bombardovaly nabídky z Indie, Číny a Ruska, takže mi došlo, že tyhle země jsou až největší nouze.

Potom přišel email z Barcelony s odkazem na nějaký test. Prý ho mám zkusit zvládnout. 3 programátorské úlohy, 90 minut. Podobný formát jako na ACM, takže jsem věděl, která bije. Za 86 minut jsem měl hotovo a vyrazil do školy. Týden na to telefonát. Prý nějaký Avi z Hotel Ninjas, že jsem dosáhl nejvyššího skóre a jak se mi to vlastně povedlo. Nabídku, kterou jsem ani vyhrát nechtěl a chtěl na ni zapomenout, protože jsem stále trochu doufal, že pojedu třeba někam do Anglie. Prý se mám začít učit, protože za 3 týdny nastupuju do Barcelony. Hned po skončení telefonátu jsem běžel k počítači, abych nastartoval Google Earth a zjistil, kde vlastně ta Barcelona leží. Hlavně ať je u moře.

I moje okolí bylo trochu zaskočené. Nejlepší kamarád mě strašil, že Španělé jsou polocigáni a trochu pochyboval, že z toho vylezu bez újmy. V AIESECu nás na setkání varovali, že komunikace se Španěly je zdlouhavá a nespolehlivá, ať si dáme pozor. A já už si sám sebe představoval, jak se v horku probíjím tržištěm, kde pobíhají slepice a místní na mě pokřikují, ať si od nich nějakou koupím. To byla moje představa o této jižní zemi.

Každopádně jsem si udělal malý průzkum na internetu, co se tam dá čekat. „Hlavní evropské město krádeží, ale jinak bezpečno“ hlásalo několik stránek a já se rozhodl pro malý trik. Vložil jsem peníze do malých plastikových sáčků a ty schoval do svých bot. Při cestování jsem pak šlapal doslova po penězích.

Setkání s Ježíšem

Přišel den D. Z domu v Karviné jsem vyrazil ve 2 ráno, abych ve 3 chytil ruský vlak, kterým jsem dojel do Katowic. Autobus na letiště tam odtud jel až ve dne, navíc měli tehdy autobusové nádraží nově schované v podzemí, takže jsem se už začínal bát, že ho nenajdu. Letadlo letělo až kolem 12. Nechápu, jak letiště tak blízko Karviné může mít tak katastrofální spojení. V Barceloně už na mě čekala dvojice s nápisem AIESEC. Aleix a Jesús.

„Na toho ani nemluv, ten moc anglicky neumí“, varoval mě Aleix, když řídil auto z letiště do Barcelony. „Jo, nic jsme ti nenašli, takže u něj budeš teď pár dní bydlet, já si odjíždím na dovolenou“. „Počkej“, oponoval jsem, „AIESEC je přece povinen zajistit stážistovi ubytování, jaktože nemám kde bydlet?“. „AIESEC? To je hloupost, to ti namluvili kde?“ Hned se mi v hlavě vybavilo varování české pobočky, že to můžeme mít se Španěly docela těžké. Jak je však možné, že tady nesplní ani tak základní požadavek, jako je sehnat ubytování? Uvažoval jsem si pro sebe, zatímco jsem obdivoval palmy rostoucí všude kolem nás.

„Ty spát tady. Já ve středu jet pryč.“, říkal mi Jesús, zatímco mi stlal postel v pokoji u sebe v bytě ve městě Sabadell, kousek od Barcelony.  Jeho angličtina naštěstí nebyla úplně nepoužitelná. Společně jsme během následujících dní pochodili po Sabadellu a Barceloně, zatímco mi hledal ubytování. Ve středu ráno jsme měli jít na dvě prohlídky, z nichž jedna musela vyjít, protože odpoledne měl odcestovat na prázdniny domů. U prvního bytu jsme chvíli zvonili, ale nikdo nám neotevřel. Druhý musel vyjít za každou cenu. Tam nám otevřela podnájemnice a Jesús ji ještě musel přesvědčit, aby mě vzala i bez zálohy. V kapse jsem měl necelých 20000,- (nebo spíš v botě), přičemž jeden nájem vycházel asi na 8000,-. Zálohu jsem si nemohl dovolit. Poté ji ještě přesvědčil, aby mě vzala hned. Ještě během toho dne jsem se tam opravdu nastěhoval. Měl jsem štěstí, později si mi jeden kolega stěžoval, že hledá ubytování už dlouho, ale v angličtině nachází jenom podvody. Bez rodilého mluvčího se to nemusí zvládnout ani během několik měsíců.

Koncem června slaví Španělé svátek San Juana. Během něj se odpalují všelijaké ohňostroje a petardy. Ne však jako u nás. Lidé je tady hází na sebe, pod auta, na silnice, prostě všude. Já přijel rovnou doprostřed tohoto svátku. Barcelona tak připomínala válečnou zónu, kde se z různých uliček neustále ozývaly výbuchy. Jedna z mála věcí, které v životě vážně nepotřebuju vyzkoušet, je jít na oslavu na pláž, kde se vám v tlačenici lidí klidně může stát, že vám někdo pod nohy hodí raketu. Podle jednoho kolegy ročně přijdou během této akce tak 1 nebo 2 lidé o život při ušlapání. Vítejte ve Španělsku.

Práce ve Španělsku

1. července jsem nastoupil, jak bylo dohodnuto. Malý startup v malé místnosti o několika metrech čtverečních, kde kromě 4 lidí z této firmy seděl ještě jeden člověk ze své vlastní firmy. 2 firmy na ploše o rozloze kuchyně. Začátky vypadaly zcela jinak, než o rok později. Při skládání stolu jsem se dozvěděl, že jsme jen 2 vývojáři. Ten druhý pracuje ze svého domu v Indii. Můj pracovní proces právě začal a já znovu sebral práci někomu z těžce nezaměstnaného jihu.

Po týdnu se mě šéf ptal, jak to bylo s testem doopravdy. Doslova se mě zeptal, jak je možné, že jsem porazil údajně 53 programátorů z celého světa, včetně takových, kteří programují dlouhé roky. Chvíli trvalo mi přesvědčit ho, že jsem nepodváděl. Během pobytu jsem zjistil, že AIESEC stážisti se využívají jako levná pracovní síla, a proto s nimi spolupracují. Většina stážistů prý skončí v Indii, protože jinde je obrovský nával. Jeden kamarád to okomentoval, že spousta lidí by za stáž v Barceloně zabíjela.

Jednou se zmínili, že systém bude za půl roku s mou pomocí v dobrém stavu? „Cože? Jakého půl roku? Přijel jsem přece na poloviční dobu.“ Zjistil jsem, že ony nabízené 3 měsíce zadal vedoucí zdejší pobočky AIESECu špatně do systému. Šéfové mi tedy vyšli vstříc, i když šťastní z toho nebyli. A Dario dostal zprda. Ne naposled, protože to byl Španěl jako poleno.

Popravdě se tamnímu stavu ekonomiky ani nedivím. Za těch pár měsíců jsem narazil na několik věcí, nad kterými jsem jenom kroutil hlavou. Získal jsem pocit, že Španělé všechno odbývají, ale chtěli by za to několikanásobek toho, co by si vzal Čech. Kvalitně odvedená práce se tady moc nevede. Podvody typu pošlete peníze a my Vám obratem splníme každé vaše přání je tady na denním pořádku. I kamarádi, které si tady uděláte velmi rychle, vám naslibují hory doly, ale pokud mají začít konat, je to běh na dlouhou trať. A co se týče zaměstnatelnosti Španěla, téměř všichni, na které jsem narazil, studovali nějakou sociologii / filozofii / filologii. Ten jediný, co dělal nějakou strojárnu mi líčil, jak si udělal kapitánský kurz na loď a dostal k tomu jako odměnu 58 kreditů na VŠ. Tedy automaticky jeden rok bakalářského studia. Několik studentů si mi navíc stěžovalo na EU, jak kvůli nim povinně zavádí státnice a záverečné práce. Hrozná a zlá Evropská unie. Zaměstnejte pak lidi, kteří vidí VŠ jen jako jednu velkou chlastací párty a prakticky nic si z ní neodnesou.

Majitel bytu je učitelem angličtiny na střední škole. Angličtina mu moc nešla. Měl docela problémy při mluvení, navíc mnohdy nevědomky přeskočil do španělštiny. Moje spolubydlící na tom byla o něco lépe. Na vysoké studovala anglickou filologii a dalo se s ní v pohodě domluvit. Jinak obecně úroveň učitelů angličtiny je zde velmi nízká. Všichni se ji učí, ale málokdo ji umí použít. Trochu mě zaskočilo, když mi jedna holka z AIESECu říkala, že její sestra na vysoké studuje informatiku, ale anglicky neumí. V tomhle oboru to nechápu. Moc použitelná asi taky nebude.

Stejně jako nechápu, že v srpnu si všichni tady berou dovolenou. Zavřeno měla i většina restaurací. Zrovna v měsíci, kdy se dalo na turistech docela vydělat a kdy se v domech prostě jen dalo pustit klimatizaci. Naše kancelář fungovala v celém několikapatrovém inkubátoru jako jediná. Možná to bude tím, že jsme neměli španělské zaměstnance. Kromě nás tam bývali už jenom dva vrátní a jeden uklízeč. V budově o kapacitě tak 40 firem.

Naše kancelář svátky neslavila. Ostatní ano, takže obchody bývaly zavřené. Když jsem jeden den zůstal hladový, tak jsem si našel seznam španělských svátků, abych měl přehled a mohl si příště nakoupit dopředu. Následující týden, kdy svátek být neměl, bylo v pondělí znovu zavřeno. Po víkendu, takže mě hlad v práci trápil celý den a celou noc. Byl to svátek Katalánska, kdy lidé slavili a současně propagovali, aby se odtrhli od Madridu. Prý jim nedává moc peněz. Našel jsem si tedy seznam katalánských svátků, aby se situace s hladem už znovu neopakovala. Následující týden zase všude zavřeno. Už jsem pěnil. Prý nějaký lokální barcelonský svátek. Vážně, vycházelo to, že každý týden bylo něco a pracovalo se tedy jen 4 dny v týdnu. Časem jsem přišel na to, že si člověk v takové situaci může zajít do večerky provozované muslimy. Ti mají z náboženských důvodů právo nedodržovat státem nařízené dodržování volna :-).

Aby se zabránilo vykořisťování stážistů zaměstnavateli, bylo potřeba peníze nejdříve poslat na AIESEC, kteří to poté vypláceli dále. Protože však šéfové nebyli Španělé, posílali mi peníze pravidelně na konci měsíce. Získat je však potom od španělského AIESECu už bylo o nervy. Výmluvy typu „účetní se na to ještě nepodíval“ nebo „dnes se Dianě roznášet nechce“ byly úplně normální. Jednou jsem díky tomu měl za 4 dny jen jedno jídlo, které mi ještě koupil vedoucí jejich pobočky Dario a sliboval při tom, že dohlédne na jejich účetního. Nejdrsnější hladovka mého života.

Dvakrát jsem se nechal Dariem pozvat na meetingy jejich pobočky (ty má AIESEC v Barceloně celkem 3). To, co jsem viděl, bylo jak z nějaké komedie. Místo řešení problémů (třeba proč si jejich účetní chrápe týden v posteli, když jsou výplaty), diskuze nad procesy (co by se dalo zlepšit) nebo papírování si sedli do kruhu a vedoucí je vyzýval, aby všem ostatním řekli, proč je AIESEC nejlepší věc na světě, jak jim to změnilo život a proč jsou dohromady nejlepší z nejlepších. Došlo i na fixy a papíry pro všechny. Po dvakrát dvou hodinách reálný přínos nula, jen se vždy poplácali po rameni, jak jsou skvělí a šlo se domů. Španělský masakr motorovou pilou. O práci jen mluvit, ne ji nedejbože dělat :-).

Úřady a pošty byly otevřené zhruba 5 hodin denně. Pokud pracujete ve Španělsku déle než 6 měsíců, musíte to nahlásit příslušnému úřadu. Ten mi několik Poláků popisovalo jako místo, kam přijdete a zařadíte se do několikahodinové fronty ve vaší pracovní době. Když přijdete na řadu, úřednice vám řekne, že formulář je špatně, protože tam někde chybí nějaké nesmyslné číslo a pošle vás ho sehnat. Neřekne však co všechno je špatně, musíte chodit znovu a znovu. A znovu. Jeden Polák říkal si stěžoval Dariovi, že už tam byl 4x a že chce, aby tam šel příště s ním, protože jít tam po šesté už rozhodně nehodlá. Ten ho odbyl a začal zesměšňovat tím, že je jak malé zatoulané štěňátko. Jeden polský pár mi popisoval, jak si na úřadě vystáli tuhle frontu a úřednice jim pak zavřela přepážku (je tam jedna na všechny). Bezradně tam pak půl hodiny čekali, načež se úřednice vrátila s taškami ze supermarketu a začala je obsluhovat. Inu, pětihodinová pracovní doba je ve zdejším počasí asi taky hodně.

Ke konci jsem se už každým kouskem těla těšil na Čechy a Česko. Tady si neustále stěžují, jaké mají problémy a jak by jim mělo Německo / někdo jiný pomoct, ale nevidí za úspěchem dřinu. Nemají ani proč. Sami totiž věří, že jsou pracovití jako zbytek Evropy a jako líné vidí své krajany v Andalusii (jih Španělska). I proto by se chtěli od zbytku země odtrhnout. „My jsme Evropa, nebudeme ty lenochy nepatřící do Evropy přece živit“. Nikdy jsem neviděl žebrat tolik lidí jako tady. Nikdy jsem neviděl tolik transparentů s nápisem, že už několik dní nejedli, ale kopec Tibidabo ve třímilionovém městě byl úplně obsypaný ostružinami, které nesbírala jediná živá duše. Taková je bohužel zdejší mentalita.

Moře a jiné dobré vzpomínky

Jestli mi něco z Barcelony hodně chybí, tak je to právě moře. Pláž jsem měl 45 minut od domu, 15 minut od práce, a tak jsem některé večery šel na molo, sedl si na krychle čouhající z moře na jeho konci (tam všudypřítomní a vlezlí prodavači pochybných piv nevlezli) a zaposlouchal se do mořského příboje. Bylo to velmi uklidňující.

Občas jsme podnikali s jinými stážisty společné akce. Se Španěly to však bylo těžké. Na jednom domluveném srazu jsem zklamaně odešel, když se 30 minut nikdo neukazoval. Na druhém jsem náhodou zůstal hodinu, protože se tam dělo něco zajímavého, načež potom dorazili i ostatní. Jeden z nich mi začal vysvětlovat, že když se řekne sraz v 11, tak se teprve vstává. Ostatní měli podobné zkušenosti, takže jsme se rozhodli Španěly ze svých akcí vynechávat. Jeden den jsme se třeba vydali s Poláky a Američany do Codornieu, největšího producenta vína Cava na světě, a pak do továrny na čokoládu (Oompa Loompy nám nechtěli ukázat, snažili se nás přesvědčit, že používají stroje). Jiný den zase s Egypťanem a Maročankou po městě a do restaurace. Nejraději jsem ovšem měl, když ke mně přijížděli kamarádi.

Konečně dorazili Lukáš a Ivoš. Společně jsme prolezli většinu zajímavých věcí v tomto městě. Park Güell, kde je pěkný výhled na celé město. Zpívající fontány u Montjüicu s olympijskou vesničkou, kde jsme se smáli tomu, že si Španělé udělají eskalátory i na horu, jen aby nemuseli šlapat. Sagradu Famílii jsme viděli jen zvenku, protože se nám nechtěla stát fronta. Já osobně měl ale nejraději výlet na Montserrat (nahoru pěšky) s přilehlým přírodním parkem, kde jsme občas mysleli, že uklouzneme a bude po nás nebo gotickou čtvrť Barcelony v noci. Ta je opravdu kouzelná. Dokonce se mi o ní zdál sen, pár dní před příletem. Než jsem tušil, že vůbec existuje.

Ten sen probíhal asi tak, že jsem s kamarádkou v noci procházel úzké uličky nějakého opravdu historického místa. Když přiletěla Míša, musel jsem jít tomuto snu naproti. Gotická čtvrť schovává kromě katedrály jedno malé náměstíčko s kašnou, připomínající zdejší občanskou válku. Na kašně v pátky a soboty sedávají kytaristé, kteří vybrnkávají pomalé tóny nějakých místních písní. I takhle jsem si tuto zemi představoval, a i proto jsem si právě tohle místo tak zamiloval.

V Brně jsme chodívali každý týden v osmičlenných týmech na hospodské kvízy. Jediná žena v našem týmu se jmenovala Julia. Jeden večer, právě když jsem se chystal spát, jsem probudil počítač z krátkého spánku, protože jsem ještě něco zapomněl. Najednou zpráva na Facebooku. V jednu ráno přišel od Julie dotaz, jestli jsem ještě v Barceloně. Zjistil jsem, že je jednu zastávku metra ode mě, tak jsem ji vyzval, ať někam vyrazíme. U jejich rodičů jsem si tak vysloužil pověst pařmena a potenciálního neslušného člověka.

Jeden den jsem však odcházel z práce a po dvou blocích si to někdo s velkými slunečními brýlemi a rozpřaženýma pažema kráčel přímo ke mně. „Čau!“. Byla to ona. Za ní její rodiče. Už jsem nebyl pařmen a bezmála drogový dealer. Najednou nebyl problém ji pustit se mnou ven. Společně jsme tak navštívili třeba chudinskou čtvrť Turó de la Rovira, kde jsou ještě pozůstatky slumů z 20. století a odkud je z nejvyššího bodu krásný výhled na celé město. S rodinným příslušníkem Romanem jsme prošli místní oceánarium, kde si můžete vyfotit obří žraloky zespodu nebo se k nim i potopit.

Závěr

Když to hodnotím zpětně, bylo to tam fajn. Ale do Brna jsem vracel po 3 měsících více než rád. Zde bylo neustále horko, vzduch byl plný prachu z toho, jak skoro nikdy nepršelo. Navíc jsem bydlel hned u čtyřproudé silnice, takže jsem musel na noc zavírat okna a spát tak ve více než třicetistupňovém vedru. Tady totiž nebylo chladno ani v noci.

Většina lidí si Barcelonu hodně pochvaluje. Jenže oni tam přijedou jen jako turisti, vidí všechno pozlacené a po jednom, dvou týdnech odjedou. Život zde však rozhodně není lehký, což dokazují hordy žebráků na ulicích, v metru, tramvajích, prostě všude. A ne jenom nějací bezdomovci, ale i sedmdesátileté babičky si tady klidně sednou s kelímkem na celý den na zem. Na druhou stranu třeba mým kolegům Honzovi nebo Moritzovi (taky AIESEC) se tady zalíbilo natolik, že v Barceloně už zůstali.

Šéfové mě ještě přemlouvali, ať zůstanu, že prý jsem jejich vývoj o dost zrychlil. Že prý mi dají o hodně vyšší plat. Nakonec jsme se dohodli aspoň na home office s polovičním úvazkem s tím, že mi čas od času zaplatí letenku, abych u nich třeba 2 týdny pracoval. Ale o tom bude až některý z dalších příběhů.

Léto 2013

VI. Londýn, Oxford

Země zaslíbená

V lednu se místa v letadle prodávají špatně, takže když jsem narazil na letenku do Stanstedu za 200,- tam a 1000,- zpátky, nemohl jsem odolat. Spát jsem měl u sestřenice mé mamky, se kterou si dopisuje, takže jsem vídeňský problém přenocování na ulici už nemusel řešit. Anglii jsem chtěl vidět už dlouho. Poznat zemi, která byla spolu Francií kolébkou dnešní „západní“ kultury. Byla to pro mě něco jako země zaslíbená, něco, co musím určitě vidět a zažít. A tak 29. ledna konečně nadešel den, kdy jsem seděl v letadle RyanAiru a s velkými očekáváními jsem se těšil na cílovou destinaci.

Let úplně klidně neprobíhal, kolem mně se rozesadilo asi 6 „typických“ fotbalových fanoušků. Na palubu lezli už poměrně opilí, hlasitě hulákali, a opětovné varování, že se kvůli nim neodlepíme od země stejně vyznívalo naprázdno, protože anglicky snad neuměli ani „Dobrý den“. Do chudáka holky, která seděla vedle mě, pořád něco hustili. A já si několikrát vyslechl „Harry Potře, to je tvoje holka?“ :-). Navíc byla bouřka a letadlo skákalo jak přes překážky. Člověku nezbývalo než doufat, že to bude brzy za námi. a neskončíme na hřbitově.

Konečně jsme dosedli. Ještě najít autobus, který nás další hodinu a půl vezl do Londýna a poté vlak do Readingu 50 km za Londýnem. Bylo asi jedenáct v noci a příbuzní už mě očekávali. Chtěl jsem to tedy najít co nejdřív. Jenže to se ukázalo nebýt tak jednoduchým úkolem, protože skoro všechny ulice mají v názvu Queen nebo King a liší se jen nepatrně. Není těžké je spolu zaměnit. Navíc v Readingu se mi zdálo, že ulice mají své názvy vyvěšené málokdy a v poslední fázi hledání jsem musel do každé odbočky osobně, kde jsem pak domy porovnával s tím, co jsem viděl doma na počítači na Street View. Hned potom, co se mi podařilo přejít řeku, která má most co pár kilometrů. Dorazil jsem v jednu ráno. Inu, moc si to v té Anglii neulehčují.

U příbuzných jsem mohl zůstat dvě noci, protože poté odjížděli na Slovensko. Tu poslední jsem měl zařízený hostel v Londýně. Anglie se mi při denním světle velmi rychle zalíbila. Byla to sice stále Evropa, ale všechno vypadalo tak nějak jinak. Domy místo paneláků, tráva definující samotnou zelenou a historie dýchající ze všech stran.

Oxford, město mezi městy

Po pár hodinách už nebylo v Readingu co dělat. Je to takové průměrné anglické město, žádná Mekka turismu. Když jsem už podruhé došel na hlavní vlakovou stanici, která je vedle té autobusové, napadlo mě se podívat, kam ty autobusy jezdí. Oxford? Že by tady všechno bylo tak blízko? Nemohl jsem tomu věřit, tak jsem se hned zeptal, jestli jde o město nebo jen nějakou pobočku slavné univerzity. Prý je to město. Bylo tedy rozhodnuto, jede se do Oxfordu.

Po cestě jsem se z okna autobusu mohl kochat klidným a věčně zeleným venkovem. Po hodině a něčem malém jsem konečně dojel ke stanici vedle nějakého hřiště. Skoro jsem dostal pocit, jako bych se ocitl ve světě Harryho Pottera. Tamní architektura, studenti a vůbec celková atmosféra společně vytvářeli magický zážitek, na který se těžko zapomíná. 11 liber se mi sice za výletní autobus dávat nechtělo, ale řidič mě alespoň obdaroval mapou města s vyznačenými památkami a tak jsem si trasu prošel pěšky. A stálo to za to. I když se mi na fakultu teoretické fyziky a astrofyziky propašovat nepodařilo. Že jsem se nejprve zeptal na vstup na recepci, místo abych proklouzl nejspíš sehrálo svoji roli, ale s určitostí to říci nemohu :-). Večer mě příbuzný skutečně zaskočil otázkou: „Víš, že se v Oxfordu natáčel Harry Potter?“. To vysvětlovalo mnohé, kouzlo tomu místu rozhodně nechybělo a mně naprosto učarovalo.

Za bradavickým expresem

Druhý den jsem věnoval Londýnu. Přemýšlel jsem, jak si to dobře rozvrhnout, abych z toho jediného dne v britské metropoli něco vytřískal. Koupil jsem si celodenní lístek a jal se realizovat partyzánskou válku. Vyskočit z metra, vyfotit památku a skočit zpět. Šlo to překvapivě velmi rychle, takže po několika velkých úlovcích jsem se mohl od metra trochu vzdálit a užít si londýnské ulice. Tohle město už nebyla taková pohoda jako ty předchozí. Přeplněné metro, přeplněné ulice, hordy otravujících žebráků (snad jsem pro tu indickou rodinu skutečně nebyl poslední naděje a vážně je neposlal na smrt) a pravé anglické počasí byli velmi vzdálené klidnému Oxfordu. Snažil jsem se však nenechat se vyvést z míry a užít si i tento den.

Anglické počasí je kapitola sama o sobě a jistě by se o něm daly napsat stohy prací. Ne zcela bez důvodů mnoho Britů emigruje do Austrálie. Než jsem vlezl na Tower Bridge, slunce stále svítilo. Uprostřed mostu se docela slušně rozpršelo a moje zimní bunda dostávala zabrat. Na konci mostu jsem se otočil a než jsem ho přešel zpět, slunce se na nás už zase usmívalo. V Oxfordu bylo počasí více kontinentální, neboť se nachází zhruba uprostřed mezi levým a pravým okrajem ostrova a i když tam byla docela zima, počasí bylo aspoň stabilní. Ale ani tam není ten leden jako ten český, protože jsem každou chvíli viděl lidi jen v kraťasech.

Vrcholem dne byla návštěva nádraží King’s Cross, od kterého jsem si sliboval nalezení slavného nástupiště 9¾. Nejenže jsem ho našel, ale prošel jsem jím i na druhou stranu :-). Pak jsem si ale uvědomil, že brzy mi začíná nový semestr v mé mudlovské škole, tak jsem se raději vrátil zpět. Alespoň jsem si odnesl suvenýr z tamního obchodu. Otevřeli ho teprve nedávno, takže nabídka předmětů zatím nic moc (opravdu měli nebelvírští fialové kravaty?), ale šála stála za to. V zimě stoprocentní vlna opravdu zahřeje.

Mise „Záchod“

Největší a neustávající bitvou celého dne však nebyly výše zmíněné faktory, ale zcela obyčejná lidská potřeba vykonat jisté záchodové funkce. Z Vídně jsem byl zvyklý, že záchod najdu na skoro každé stanici metra, tady však buď nebyly nebo se honosily cedulkou „Zavřeno z důvodu vandalismu“. Cestou na Greenwich a okukování větších stanic metra jsem na ulici konečně našel záchod na peníze. To už jsem se skoro svíjel v křečích. Ale ejhle, chce to drobné, které jsem u sebe neměl. Nevadí, vedle je obchod, rozměním to tam. Automat mi vrací drobné z nákupu, které jsem napočítal tak, aby mi akorát vyšly, a já rychle dobíhám zpět. Jenže v té chvíli jsem si všiml cedulky na záchodě, že minimum na vhození je vyšší, než některé mince, které mi automat vrátil. S pocitem naprosté rezignace jsem to tam přesto zkusil naházet a záchod se naštěstí slitoval.

Vítězství trvalo pouze asi 2 hodiny. Po návratu do centrálního Londýna se měchýř ozval znovu. Naštěstí už padla tma a po focení Buckinghamského paláce jsem si mohl ulevit. Ne na palác, ale park, který byl hned vedle. Zvítězil jsem i podruhé a naštěstí nedopadl jako kamarád v Maďarsku, kterého hned po močení odchytila policie a kromě pokuty si zažil i důkladnou prohlídku celého auta :-). Do třetice se za hodinu ozvalo volání „velké“.

Spěchal jsem zpět k hostelu, který jsem neúspěšně hledal už 2 hodiny předtím. Tentokrát jsem ho našel. Moje mapa nevyznačovala ulici Queensberry Place, pouze Queensway nebo jak to bylo, která byla hned vedle. Na Queensway jsem hostel pochopitelně nenašel, tak jsem to předtím vzdal. Tentokrát jsem oběhl celý blok a svoje místo našel. Nicméně už bylo 10 večer, na noc měli očividně zavřeno, a nevypadali, že se někoho chystají vpustit dovnitř. Rozhodl jsem se tedy vrátit směrem na letiště a po cestě metrem zase zkoušet velké zastávky. Na Westminsteru už jsem to nevydržel a zeptal se ochranky, kde bych mohl vytoužený záchod najít. Ten se na mě podíval a odpověděl: „Po jedenácté už ne.“ Bylo 23:03. Na přestupní stanici na autobus (Liverpool Street) jsem s úlevou zjistil, že zde mohu své mučení ukončit. Člověk by nevěřil, jaká muka může zažít s něčím tak triviálním, jako je lidská potřeba, v tak slavném a civilizovaném městě jakým je Londýn. Po následných 10 hodinách na letišti byl můj pobyt u konce a nastal čas návratu do Brna. Na Anglii však vzpomínám velmi rád a troufl bych si i říct, že zatím (2016) je to moje nejoblíbenější místo, které jsem navštívil. Tuto zemi mohu jen doporučit, je však třeba podívat se i dál než za Londýn.

Update 2016: Anglie se postupně zbavuje všech svých veřejných záchodků. Rozklad civilizace popsaný v Asimově Nadaci zde právě dostoupil do další fáze :-).

Leden 2013

V. Krakov

Nulová šance

Na Krakov jsme ani moc času neměli, takže jsme z něj mnoho neviděli. Kromě wawelského hradu a faktu, že jsme byli ubytovaní v úplném centru. A přestože byl hotel pouze dvouhvězdičkový, měl vyšší kvalitu, než hotely které jsem navštěvoval v budoucnu i s mnohem vyšším hodnocením. Ubytování v Krakově je prý obecně na velmi vysokém standardu (četl jsem to kdysi v článku nazvaném „Top 10 míst s nejlepšími hotely“). Tenhle výlet byl však zajímavý z jiného hlediska. Zakusili jsme takřka filmový scénář, kde se naprostí outsideři navzdory všem očekáváním dostanou až na vrchol, aniž by pořádně věděli, jak se jim to vlastně podařilo. Ale pěkně na začátek.

Rok co rok se koná soutěž v programování s názvem ACM, která je pravděpodobně nejprestižnější akcí svého druhu. Firmy jako IBM a Google ji financují za účelem hledání nových talentů do svých řad. My se jí sice účastnili každý rok, ale bylo to jen z hecu, nijak jsme se na ni předem nepřipravovali. Kamarád studoval na VŠB, konkurence tam nebyla nijak vysoká a my aspoň mohli mít dobrý pocit z toho, když jsme se umístili v rámci této školy dobře. Běžně jsme tam bývali 4. nebo 5. Se supergéniem Martinem Raszykem jednou dokonce první. V kontextu všech týmů z ČR a SR je ale VŠB slabota. Protože 4. místo tam znamenalo třeba 50. místo z 90 týmů celého Československa a i s Martinem jsme byli až 10., přestože jsme na VŠB nechali ostatní daleko za námi. Přední místa pravidelně zabírala Karlova a Masarykova univerzita, což byla meta pro nás naprosto nedosažitelná. Zde se hraje úplně jiná liga. Bylo to, jako když nějaký klub z Horní-Dolní pokukuje po Spartě.

O rok později jsme si chtěli naši „pánskou jízdu“ zopakovat znovu, když mě zaskočila nepříjemná zpráva. Kamarád studující na VŠB si spletl datum soutěže a koupit si do Ostravy z Erasmu nový lístek by ho vyšlo celkem draho. Soutěžit na této škole tedy nadále nepřipadalo v úvahu. Když to slyšel druhý kamarád, zalekl se, a vycouval z toho taky. A protože je soutěž tříčlenná, zůstal jsem den před uzávěrkou registrace sám. Bez týmu a bez možnosti soutěžit na „lehké“ škole. Soutěžit na samotné Masarykově univerzitě navíc znamenalo celkem velkou šanci se akorát ztrapnit. Najednou bych musel hrát vysokou ligu. Já se však vzdávám jen velmi nerad. I když jsou šance takřka nulové.

Kůň a šachovnice

Před koncem registrace jsem měl už jen jednu přednášku. Přišel jsem tam a zeptal se spolužáka, jestli má o víkendu co dělat. Po negativní odpovědi, jsem mu oznámil, že jsem ho právě kvalifikoval na člena týmu v programátorské soutěži. I když se zdráhal, naverbování spolužačky stejným způsobem ho nakonec přesvědčilo.

V pátek odpoledne jsme dorazili na místo soutěže, pořádané člověkem, který si na to cvičil své lidi celý rok. Když jsme vstoupili do místnosti, tak se nás zeptal, jestli jsme tam správně, že jim tam právě probíhá soutěž. 6 týmů sedících už v místnosti bylo složeno ze studentů, které si na tuto akci připravoval. Naše odpověď byla, že víme kde jsme a chtěli bychom soutěžit. Ano, mezi ostřílenými matadory Masarykovy univerzity. Já s lidmi, které jsem „sebral z ulice“.

Abych to uvedl na pravou míru, mí spoluhráči nebyli nezkušení. Spolužák byl cvičícím v jazyce C a spolužačka nadaná v matematice. Dostali jsme testovací zadání s úlohou, za jak dlouho je schopen král doskákat na nějaké pole na šachovnici. Tahle úloha je triviální, ale dala tušit, jaké bude zadání na ostrém kole. Navrhl jsem tedy, abychom si doma udělali verzi s koněm, protože na soutěž je možné si přinést jakékoliv tištěné materiály. Spolužák se toho chopil a další den přinesl tuto stále ještě jednoduchou úlohu vytištěnou na 4 papírech A4. Pak že jazyk C není dementní. No a na ostré soutěži se tato úloha samozřejmě objevila.

Během 30 minut jsme měli hotové 2 úlohy, což nás posunulo do předních pozic. Byli sice velmi jednoduché, ale mezi námi se dostavila euforie. Díky této „prozřetelnosti“ jsme byli schopni držet krok s předními pozicemi, což zvedlo naši morálku. Během dalších dvou hodin se vyřešila i 3. úloha. My však začali pomalu ztrácet. Kéž by se nám povedla vyřešit ještě 4. úloha. Mezi 4. a 5. hodinou, po které už soutěž končí, se výsledková tabulka zmrazila. Takže jsme neviděli aktualizace. Už jsme na tom nebyli nejlépe, a tak jsme doufali, že se zadaří tu 4. úlohu vyřešit. Postupují jen dva nejlepší týmy z univerzity. A my už byli podle zmraženého skóre 3.

A pak, chvíli před koncem, nám systém akceptoval i 4. úlohu. Snad to však bude stačit. Nevěděli jsme, jak jsou na tom ostatní, protože skóre je už v poslední hodině neaktualizované. Brzy na to soutěž skončila a byl odhalen závěrečný verdikt. Byli jsme druzí na škole a pátí mezi oficiálními týmy v celém Československu. Mohli jsme slavit. Postup do středoevropského kola byl jistý. Navzdory všem pravděpodobnostem.

Kamarádka bohužel před dalším kolem onemocněla, a tak jsme tam jeli výrazně oslabení. V Krakově jsme vyřešili už jen dvě úlohy a skončili asi 50. ze 70. To ale nevadí. Hlavní je, že jsme byli při tom. Například Google nám poslal formuláře, kde jsme měli zaškrtnout, jestli máme zájem o případné budoucí nabídky z jejich strany. Zkušenosti získané z této soutěže se mi navíc hodily v budoucnu, při přijímacím řízení do Barcelony. Perličkou je, že druhý kamarád, se kterým jsem se dříve zúčastňoval na VŠB, byl nyní v prváku na Karlově univerzitě, takže ho naverboval jiný tým, se kterým skončil v prvním kole první. Tedy o 4 místa lépe, než my. Takže jsme postoupili oba, ale až když jsme byli odděleni. Některým párům nesvědčí být spolu :-).

Listopad 2012

IV. Chalkidiki

Novodobé otroctví

Před časem jsem v časopise četl o špatných podmínkách dělníků v Soči. Práce dvanáct hodin denně, sedm dní v týdnu za plat v přepočtu 10000,- měsíčně. Navíc s tím, že jim sebrali pasy. No kromě těch 12 hodin denně jsem si zažil to samé. Stejné pracovní nasazení, stejný plat. A jako bonus ubytovaný v plesnivém sklepě. Není divu, že to jeden můj kamarád nazval novodobým otroctvím. Ale raději bych to měl vzít pěkně od začátku.

Měl jsem po státnicích a tak jsem uvažoval nad dalším „výletem“ s tím, že by nebylo špatné si do dalšího ročníku něco přivydělat. Začal jsem tedy na internetu pátrat po takových těch pracích pro studenty typu sběr jahod v Anglii. Po pár dnech se objevila kamarádka s tím, že její sestra jede už podruhé pracovat do Řecka a že jsou stále otevření novým lidem. Nevypadalo to špatně. Pokud se tam její sestra vracela, měl jsem za to, že se vyhnu realizaci nějaké strašidelné historky o prázdninových brigádách. Podařilo se mi tedy uzavřít se zprostředkovatelem kontrakt na 6 týdnů a natěšený odjel autobusem do Soluně.

Na místě nás vyzvedl muž, který nás ještě odvezl dalších asi 80 km do hotelového komplexu daleko od nějaké další civilizace. Tam nám pobrali pasy a hned nás nechali podepsat novou smlouvu, samozřejmě už v řečtině. Atmosféru už jen trochu kazil fakt, že místo nože na podpis vlastní krví jsme dostali obyčejné propisky. Poté nám byla přidělena práce. Ti atraktivnější šli pracovat na venkovní bar, zbytek do restaurace, kde jsem skončil i já. Nafasovali jsme uniformy a mě odvedli do plesnivého pokoje ve sklepě, kde jsem bydlel ještě s jedním polským párem. Pokoj byl rozdělený na dvě části pomocí záclony, jenže větrák starající se alespoň o nějakou cirkulaci vzduchu byl pouze jeden. Aby toho nebylo málo, sestra kamarádky nám sdělila, že se vrátila, protože byla donucena jet na nějakou brigádu svými rodiči a jinou nenašla. Naši noví kolegové jenom kroutili hlavou, jak by se někdo soudný sem ještě dokázal vrátit. Hned ten den večer jsem měl první směnu a tedy i příležitost konečně zjistit, co tím mysleli.

Práce se skládala z přípravy / úklidu stolů po jejich použití a nošení pití zákazníkům. Naštěstí alespoň jídlo si hosté nabírali sami. Kdo by ale čekal klidnou a kulturní práci v restauraci, byl by za prvních 10 minut vyveden z omylu. Každý den nás bylo zhruba 12 na 1200 strávníků s tím, že jsme pracovali ve dvojicích. Když někdo dojedl, byla potřeba rychle odnést nádobí a připravit stůl pro další hosty, kteří se na něj už netrpělivě drali. Navíc samotný způsob jezení měl do kultury daleko. Byla to jídelna, ne restaurace. A prakticky pořád jsme nestíhali, přestože jsme u toho běhali. Na oplátku jsme si často fasovali nadávky a hrubé chování od hostů. Převážně těch ruských, k tomu ještě dojdu. No práce tedy nic moc.

Program na každý den vypadal následovně: Ráno snídaně pro nás, šichta dvě hodiny, pauza asi hodina, oběd pro nás a další dvouhodinová šichta na oběd. Naštěstí po obědě jsme měli tři hodiny volno, které jsme trávili na pláži. Pro nás byla vyhrazena pláž kousek dál od té hlavní, kde se směli koupat jen turisté. Zatímco se tedy turisté mačkaly hlava na hlavě, kousek od nich jsme se koupali my se spoustou místa na rozdávání. Pak večer. Ten býval nejhorší, šichta trvala něco přes 4 hodiny, podle toho, jak rychle se poté podařilo uklidit a umýt nádobí. Ono umýt tisíce talířů a příborů taky chvíli trvá. Pozdní večeře a spát, další šichta čekala.

O Rusech a lidech

Naprostou většinu hostů tvořili Rusové a Němci. Jiné národy tady tvořily naprostou menšinu. I když o těchto dvou národech koluje spousta historek, nechtěl jsem je hned odsoudit předsudky a teprve potom přicházet na správný chod věcí. Přistoupil jsem k nim jako k listu čistého papíru. Nicméně už velmi záhy jsem měl zjistit, že takový běžný Němec a běžný Rus se chovají velmi odlišně.

Když člověk přišel ke stolu, ze kterého právě odešla skupina, dalo se poznat, který z těch dvou národů tam jedl. Rusové měli ve zvyku si vzít pečivo a oddrobovat ho po malých kouskách, navíc bez talíře. Ani si moc nedávali pozor, aby to padalo aspoň na ten stůl, takže na zemi kolem jejich stolů bez neskutečný bordel. Naproti tomu Němci se velmi snažili, aby na zemi nic nebylo. I pokud vzal německé děti na večeři animátor místo rodičů a že jich jeden míval i třeba 6, byl by je za dělání bordelu napomenul. Zažili jsme dokonce jednu německou dámu, i když to už je extrém, která po sobě vždy perfektně uklidila a pronášela u toho větu: „jako bych tu nebyla“ :-) . Pravidla obecně jsou u Rusů vesele ignorována, a nezastaví je třeba ani výslovný zákaz o nekrmení želv v ruštině. A pokud Rusovi něco nešlo, samozřejmě to byla chyba naše.

Spřízněná duše

I přes kulturní, teplotní a pracovní šoky se objevila i řada světlých míst. Večerní i denní procházky po skalách u moře jsou nezapomenutelné. Jestli se mi něco na kultuře země líbilo, tak i hodinové večeření s konverzací u jednoho stolu s ostatními zaměstnanci. Jako jedna velká rodina. Většinou to byla jen nezávazná konverzace, ale na některé rozhovory nezapomenu. Například když mi jeden večer kolega nabízel bílé maso za „pouhých“ 50€, což byla jeho bokovka nebo když se mě big boss snažil přesvědčit, že Aristoteles je největší myslitel dějin a všechny jeho výroky jsou pravdivé. „Chari potter, read Aristoteles. Chi was always right. (řecké h se čte jako české ch)“ Mezi big bossem a řadovým zaměstnancem byly dvě úrovně a v restauraci měl tedy nejvyšší slovo. Proto mě překvapilo, když se svěřil, že studoval tělocvik a filozofii, z čehož má dokonce doktorát. Ono ale vůbec Řekové jsou velmi hrdý národ neustále se dovolávající na své úspěchy v minulosti. Tím si i odůvodňují, proč by se na ně celá Evropa měla skládat (to je tady nejspíš obecný názor). Vtipné na tom celém je, že to ani nejsou jejich úspěchy, protože současní Řekové jsou potomky těch původních jen z malé části, jelikož imigrace z východu v minulosti prakticky nahradila původní vyspělou populaci.

Největším světlým bodem však byla Anastasia. Zrovna se chystala jít studovat genetiku na univerzitu, a tak si přivydělávala, protože pocházela z chudé rodiny, která do Řecka přicestovala za prací. Ostatní kolegové však byli buď studenti turismu a hotelnictví nebo lidé, kteří neměli vysokou kvalifikaci a v krizí zmítané zemi nenašli práci. Neměla tam tedy moc lidí, se kterými by si nemusela povídat o tom, co měla Britney Spears k obědu. Pod záminkou toho, že chce poslouchat „příběhy o fyzice“ jsme se velmi rychle spřátelili. Během pár dní jsme za jasných nocí chodili pod hvězdami a povídali si. Pravděpodobně si toho všimli i ostatní, a tak jsme dokonce byli spárováni do pracovní dvojice. V práci Anastasia mluvila s ruskými hosty rusky a ti ji na oplátku nechávali nějaké spropitné, o které se vždy poctivě dělila na půl. Jednou nám takhle nechali dvě žvýkačky :-). Byly to velmi šťastné okamžiky. Bohužel to už brzy mělo skončit.

Společenské boty, které jsme museli do práce povinně nosit, nebyly na běh příliš stavěné. Kromě únavy a neustálé žízně (v práci jsme neměli povoleno pít nápoje, které jsme nosili hostům, k pitné vodě tam byl ale obecně špatný přístup — voda z kohoutku je v těchto místech nepitelná) se po týdnu přidala nepříjemná bolest kosti na chodidle, která se rychle zhoršovala. Bylo to nevyhnutelné, musel jsem odejít. Sice jsem se bál, že mě za to šéfové prodají na orgány, ale noha se nepříjemně zhoršovala, a to jsem tam byl jen týden. Trochu jsem doufal, že se mi zúročí moje snaha se všemi vycházet dobře. Když jsem došel na recepci a řekl jim, aby mi zavolali kompetentní osobu, měl jsem trochu nahnáno. Jeden z nich mi řekl, abych zůstal kde jsem a vytratil se někam dozadu. Byl to navíc ten, který mi asi dva dny předtím nabízel nějaké to „maso“.

Už jsem přemýšlel, jestli si jde jenom pro provaz nebo už rovnou pro nějaký ten sekáček na porcování masa. Ten se však místo toho vrátil s papírem a propiskou. Na papír nakreslil 5 schodů a u toho začal povídat: „Číslo 3 je tento hotel. My z recepce k němu ze schodu číslo 2 vzhlížíme. Ty jsi schod číslo 1, ale právě teď jsi poskočil na schod číslo 5. Věř mi, v životě to někam dotáhneš. Máš IQ 200 a něco dokážeš. Teď ti na telefon zavolám vaši českou osobu.“ Musím uznat, že mi tehdy ze srdce spadl rovnou balvan. Naše česká spojka moc nadšená nebyla, vlastně mě docela seřvala, včetně toho, že mi na hlavu vysypala i stížnosti mých kolegů na práci. „Jak že nemáte co pít? Jak že pračka není zadarmo, když ona je?“ Například ona dotyčná pračka, na kterou si kolegové stěžovali vyžadovala vhození 5 €, ale „úplně blbí“ jsme samozřejmě byli my. Při druhém telefonátu (při prvním mi s tím třískla) se však zlomila a já dostal povolení příštím autobusem, tedy za týden, odjet.

Loučení

Během následujícího týdne jsem měl konečně možnost si od nohy trochu odpočinout – dostal jsem jeden den volna. Po snídani jsem potkal ruského animátora, na jehož jméno si už nevzpomenu, který zrovna nesl deskové hry, tak jsem ho vybídl, abychom se zahráli šachy. Došli jsme k bazénu s turisty a dali si dvě hry. Postupně se během nich kolem nás tvořil hlouček, který hru sledoval. Když se mi je podařilo vyhrát, najednou se začali ozývat zájemci, že si chtějí s vítězem poměřit síly. Následujících několik hodin jsem pak odehrával jednu partii za druhou, abych se pak utkal s finálním bossem v domečku, který pronajímá skútry. Jak z nějaké počítačové hry, kde je třeba se neustále probojovávat stále výš. I finální boj v domečku jsem ustál v obou zápasech. Král Chalkidiki :-)

Nakonec přišel den odjezdu. Podle tradice hotelu se poslední snídani smíte najíst společně s hosty a stejně jako oni si nabrat co hrdlo ráčí. Ještě jsem ukradl trochu jídla pro mé kolegy, rozloučil se se všemi a vyrazil na přistavené taxi, které nás zavezlo k nejbližší autobusové zastávce. Píšu „nás“, protože se mnou jel kluk, kterého z hotelu za nedávný incident vyhodili. Byl to ten typ člověka, který na alkohol reaguje agresivně a lehce se pak dostane do problémů. Týden předtím měla big bossova vnučka oslavu svých narozenin, taková ta velká párty s kupou dětí. On tam vtrhl nepozvaný a když mu big boss nalil nějaký koňak, začal ho tento kluk urážet a z párty udělal kůlničku na dříví. Pravdivost celého příběhu dokládá to, že mi to řekli oba nezávisle na sobě. Je až s podivem, že ho tam pak nechali ještě týden bydlet zdarma, bez nutnosti pracovat, aby mohl počkat na svůj autobus domů.

Soluň měla toho dne nějaký svátek, takže jsem z ní pořádně nic neviděl. Po dlouhých čekáních na spoje a třicetihodinové cesty do Česka jsme byli zpět. Můj spolucestující si ještě zanadával na kvalitu českých silnic poznámkou „To jsme kurva zpátky v Makedonii?“, čímž poukázal na to, že kvalita našich silnic byla spolu s Makedonii na nejhorší úrovni ze všech zemí, které jsme minuli. Což bylo vtipné vzhledem k tomu, že jsme tam viděli lidi na polích pracovat rukama, protože jejich traktory se na nich už válely rozpadlé. S nohou jsem pak ležel ještě týden v posteli. A mamka zjišťovala, jak odstranit plíseň z oblečení, kterou jsem si odvezl z bydlení ve sklepě. Z těchto studentských brigád jsem už vyléčený, ale zkušenost to nebyla úplně k zahození. Je většinou lepší se podívat dotyčné zemi na zoubek jinak než turista. Strávit nějaký čas s místními, poznat jejich zvyky, názory na svět a jak žijí, než se na ně dívat přes sklo.

Srpen 2012