VI. Londýn, Oxford

Země zaslíbená

V lednu se místa v letadle prodávají špatně, takže když jsem narazil na letenku do Stanstedu za 200,- tam a 1000,- zpátky, nemohl jsem odolat. Spát jsem měl u sestřenice mé mamky, se kterou si dopisuje, takže jsem vídeňský problém přenocování na ulici už nemusel řešit. Anglii jsem chtěl vidět už dlouho. Poznat zemi, která byla spolu Francií kolébkou dnešní „západní“ kultury. Byla to pro mě něco jako země zaslíbená, něco, co musím určitě vidět a zažít. A tak 29. ledna konečně nadešel den, kdy jsem seděl v letadle RyanAiru a s velkými očekáváními jsem se těšil na cílovou destinaci.

Let úplně klidně neprobíhal, kolem mně se rozesadilo asi 6 „typických“ fotbalových fanoušků. Na palubu lezli už poměrně opilí, hlasitě hulákali, a opětovné varování, že se kvůli nim neodlepíme od země stejně vyznívalo naprázdno, protože anglicky snad neuměli ani „Dobrý den“. Do chudáka holky, která seděla vedle mě, pořád něco hustili. A já si několikrát vyslechl „Harry Potře, to je tvoje holka?“ :-). Navíc byla bouřka a letadlo skákalo jak přes překážky. Člověku nezbývalo než doufat, že to bude brzy za námi. a neskončíme na hřbitově.

Konečně jsme dosedli. Ještě najít autobus, který nás další hodinu a půl vezl do Londýna a poté vlak do Readingu 50 km za Londýnem. Bylo asi jedenáct v noci a příbuzní už mě očekávali. Chtěl jsem to tedy najít co nejdřív. Jenže to se ukázalo nebýt tak jednoduchým úkolem, protože skoro všechny ulice mají v názvu Queen nebo King a liší se jen nepatrně. Není těžké je spolu zaměnit. Navíc v Readingu se mi zdálo, že ulice mají své názvy vyvěšené málokdy a v poslední fázi hledání jsem musel do každé odbočky osobně, kde jsem pak domy porovnával s tím, co jsem viděl doma na počítači na Street View. Hned potom, co se mi podařilo přejít řeku, která má most co pár kilometrů. Dorazil jsem v jednu ráno. Inu, moc si to v té Anglii neulehčují.

U příbuzných jsem mohl zůstat dvě noci, protože poté odjížděli na Slovensko. Tu poslední jsem měl zařízený hostel v Londýně. Anglie se mi při denním světle velmi rychle zalíbila. Byla to sice stále Evropa, ale všechno vypadalo tak nějak jinak. Domy místo paneláků, tráva definující samotnou zelenou a historie dýchající ze všech stran.

Oxford, město mezi městy

Po pár hodinách už nebylo v Readingu co dělat. Je to takové průměrné anglické město, žádná Mekka turismu. Když jsem už podruhé došel na hlavní vlakovou stanici, která je vedle té autobusové, napadlo mě se podívat, kam ty autobusy jezdí. Oxford? Že by tady všechno bylo tak blízko? Nemohl jsem tomu věřit, tak jsem se hned zeptal, jestli jde o město nebo jen nějakou pobočku slavné univerzity. Prý je to město. Bylo tedy rozhodnuto, jede se do Oxfordu.

Po cestě jsem se z okna autobusu mohl kochat klidným a věčně zeleným venkovem. Po hodině a něčem malém jsem konečně dojel ke stanici vedle nějakého hřiště. Skoro jsem dostal pocit, jako bych se ocitl ve světě Harryho Pottera. Tamní architektura, studenti a vůbec celková atmosféra společně vytvářeli magický zážitek, na který se těžko zapomíná. 11 liber se mi sice za výletní autobus dávat nechtělo, ale řidič mě alespoň obdaroval mapou města s vyznačenými památkami a tak jsem si trasu prošel pěšky. A stálo to za to. I když se mi na fakultu teoretické fyziky a astrofyziky propašovat nepodařilo. Že jsem se nejprve zeptal na vstup na recepci, místo abych proklouzl nejspíš sehrálo svoji roli, ale s určitostí to říci nemohu :-). Večer mě příbuzný skutečně zaskočil otázkou: „Víš, že se v Oxfordu natáčel Harry Potter?“. To vysvětlovalo mnohé, kouzlo tomu místu rozhodně nechybělo a mně naprosto učarovalo.

Za bradavickým expresem

Druhý den jsem věnoval Londýnu. Přemýšlel jsem, jak si to dobře rozvrhnout, abych z toho jediného dne v britské metropoli něco vytřískal. Koupil jsem si celodenní lístek a jal se realizovat partyzánskou válku. Vyskočit z metra, vyfotit památku a skočit zpět. Šlo to překvapivě velmi rychle, takže po několika velkých úlovcích jsem se mohl od metra trochu vzdálit a užít si londýnské ulice. Tohle město už nebyla taková pohoda jako ty předchozí. Přeplněné metro, přeplněné ulice, hordy otravujících žebráků (snad jsem pro tu indickou rodinu skutečně nebyl poslední naděje a vážně je neposlal na smrt) a pravé anglické počasí byli velmi vzdálené klidnému Oxfordu. Snažil jsem se však nenechat se vyvést z míry a užít si i tento den.

Anglické počasí je kapitola sama o sobě a jistě by se o něm daly napsat stohy prací. Ne zcela bez důvodů mnoho Britů emigruje do Austrálie. Než jsem vlezl na Tower Bridge, slunce stále svítilo. Uprostřed mostu se docela slušně rozpršelo a moje zimní bunda dostávala zabrat. Na konci mostu jsem se otočil a než jsem ho přešel zpět, slunce se na nás už zase usmívalo. V Oxfordu bylo počasí více kontinentální, neboť se nachází zhruba uprostřed mezi levým a pravým okrajem ostrova a i když tam byla docela zima, počasí bylo aspoň stabilní. Ale ani tam není ten leden jako ten český, protože jsem každou chvíli viděl lidi jen v kraťasech.

Vrcholem dne byla návštěva nádraží King’s Cross, od kterého jsem si sliboval nalezení slavného nástupiště 9¾. Nejenže jsem ho našel, ale prošel jsem jím i na druhou stranu :-). Pak jsem si ale uvědomil, že brzy mi začíná nový semestr v mé mudlovské škole, tak jsem se raději vrátil zpět. Alespoň jsem si odnesl suvenýr z tamního obchodu. Otevřeli ho teprve nedávno, takže nabídka předmětů zatím nic moc (opravdu měli nebelvírští fialové kravaty?), ale šála stála za to. V zimě stoprocentní vlna opravdu zahřeje.

Mise „Záchod“

Největší a neustávající bitvou celého dne však nebyly výše zmíněné faktory, ale zcela obyčejná lidská potřeba vykonat jisté záchodové funkce. Z Vídně jsem byl zvyklý, že záchod najdu na skoro každé stanici metra, tady však buď nebyly nebo se honosily cedulkou „Zavřeno z důvodu vandalismu“. Cestou na Greenwich a okukování větších stanic metra jsem na ulici konečně našel záchod na peníze. To už jsem se skoro svíjel v křečích. Ale ejhle, chce to drobné, které jsem u sebe neměl. Nevadí, vedle je obchod, rozměním to tam. Automat mi vrací drobné z nákupu, které jsem napočítal tak, aby mi akorát vyšly, a já rychle dobíhám zpět. Jenže v té chvíli jsem si všiml cedulky na záchodě, že minimum na vhození je vyšší, než některé mince, které mi automat vrátil. S pocitem naprosté rezignace jsem to tam přesto zkusil naházet a záchod se naštěstí slitoval.

Vítězství trvalo pouze asi 2 hodiny. Po návratu do centrálního Londýna se měchýř ozval znovu. Naštěstí už padla tma a po focení Buckinghamského paláce jsem si mohl ulevit. Ne na palác, ale park, který byl hned vedle. Zvítězil jsem i podruhé a naštěstí nedopadl jako kamarád v Maďarsku, kterého hned po močení odchytila policie a kromě pokuty si zažil i důkladnou prohlídku celého auta :-). Do třetice se za hodinu ozvalo volání „velké“.

Spěchal jsem zpět k hostelu, který jsem neúspěšně hledal už 2 hodiny předtím. Tentokrát jsem ho našel. Moje mapa nevyznačovala ulici Queensberry Place, pouze Queensway nebo jak to bylo, která byla hned vedle. Na Queensway jsem hostel pochopitelně nenašel, tak jsem to předtím vzdal. Tentokrát jsem oběhl celý blok a svoje místo našel. Nicméně už bylo 10 večer, na noc měli očividně zavřeno, a nevypadali, že se někoho chystají vpustit dovnitř. Rozhodl jsem se tedy vrátit směrem na letiště a po cestě metrem zase zkoušet velké zastávky. Na Westminsteru už jsem to nevydržel a zeptal se ochranky, kde bych mohl vytoužený záchod najít. Ten se na mě podíval a odpověděl: „Po jedenácté už ne.“ Bylo 23:03. Na přestupní stanici na autobus (Liverpool Street) jsem s úlevou zjistil, že zde mohu své mučení ukončit. Člověk by nevěřil, jaká muka může zažít s něčím tak triviálním, jako je lidská potřeba, v tak slavném a civilizovaném městě jakým je Londýn. Po následných 10 hodinách na letišti byl můj pobyt u konce a nastal čas návratu do Brna. Na Anglii však vzpomínám velmi rád a troufl bych si i říct, že zatím (2016) je to moje nejoblíbenější místo, které jsem navštívil. Tuto zemi mohu jen doporučit, je však třeba podívat se i dál než za Londýn.

Update 2016: Anglie se postupně zbavuje všech svých veřejných záchodků. Rozklad civilizace popsaný v Asimově Nadaci zde právě dostoupil do další fáze :-).

Leden 2013

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *