VII. Barcelona

Do světa

Bylo nebylo. V tom kraji za devatero horami a devatero řekami, které neslo jméno Brno, žil kluk, který rád spával na peci. Bylo mu tam dobře, takže nebyl vůbec důvod pec opouštět. Až pak náhle jednoho dne ho napadlo, že si sbalí ranec buchet s tvarohem a vyrazí do světa. Tedy spíš bez toho tvarohu, protože ten by nejspíš neprošel letištní kontrolou.

AIESEC

Prolétl jsem organizace, které nabízely studentům „skutečné“ práce v zahraničí. Tedy takové, které nemají nic společného s restauracemi, sbíráním ovoce jakéhokoliv druhu nebo hlídáním dětí, které už vlastní rodiče nezvládají. Nejslušněji se mi jevila organizace AIESEC, která za vstupní poplatek umožní přístup do databáze zaměstnavatelů po celém světě. Tak jsem vysolil 5000,- a ponořil se do nabídek všech druhů. Myslel jsem, že to půjde jednoduše a do dvou týdnů seženu vysněnou práci ve vysněné zemi. Jenže realita je trochu drsnější.

V USA chtějí řidičské oprávnění, v Japonsku je třeba zemi okamžitě opustit v poslední den práce, v Anglii všude chtěli člověka na 12 měsíců a v Norsku dokonce na 18. Jenže já chtěl jen 3 měsíce, během letních prázdnin. V Kanadě mi odepsali jednou, a to ať pošlu školní známky. Mezi všemi těmi nabídkami jsem poslal jednu i do Barcelony. Nevěděl jsem ani kde to je, jestli to je Španělsko nebo Portugalsko, jestli to je nebo není u moře. Jižní země mě předtím vůbec nezajímaly a po Řecku jsem na ně ani neměl náladu. Ale moje šance vypadaly hůře a hůře a navíc nabízeli být tam pouze 3 měsíce. K tomu všemu mě neustále bombardovaly nabídky z Indie, Číny a Ruska, takže mi došlo, že tyhle země jsou až největší nouze.

Potom přišel email z Barcelony s odkazem na nějaký test. Prý ho mám zkusit zvládnout. 3 programátorské úlohy, 90 minut. Podobný formát jako na ACM, takže jsem věděl, která bije. Za 86 minut jsem měl hotovo a vyrazil do školy. Týden na to telefonát. Prý nějaký Avi z Hotel Ninjas, že jsem dosáhl nejvyššího skóre a jak se mi to vlastně povedlo. Nabídku, kterou jsem ani vyhrát nechtěl a chtěl na ni zapomenout, protože jsem stále trochu doufal, že pojedu třeba někam do Anglie. Prý se mám začít učit, protože za 3 týdny nastupuju do Barcelony. Hned po skončení telefonátu jsem běžel k počítači, abych nastartoval Google Earth a zjistil, kde vlastně ta Barcelona leží. Hlavně ať je u moře.

I moje okolí bylo trochu zaskočené. Nejlepší kamarád mě strašil, že Španělé jsou polocigáni a trochu pochyboval, že z toho vylezu bez újmy. V AIESECu nás na setkání varovali, že komunikace se Španěly je zdlouhavá a nespolehlivá, ať si dáme pozor. A já už si sám sebe představoval, jak se v horku probíjím tržištěm, kde pobíhají slepice a místní na mě pokřikují, ať si od nich nějakou koupím. To byla moje představa o této jižní zemi.

Každopádně jsem si udělal malý průzkum na internetu, co se tam dá čekat. „Hlavní evropské město krádeží, ale jinak bezpečno“ hlásalo několik stránek a já se rozhodl pro malý trik. Vložil jsem peníze do malých plastikových sáčků a ty schoval do svých bot. Při cestování jsem pak šlapal doslova po penězích.

Setkání s Ježíšem

Přišel den D. Z domu v Karviné jsem vyrazil ve 2 ráno, abych ve 3 chytil ruský vlak, kterým jsem dojel do Katowic. Autobus na letiště tam odtud jel až ve dne, navíc měli tehdy autobusové nádraží nově schované v podzemí, takže jsem se už začínal bát, že ho nenajdu. Letadlo letělo až kolem 12. Nechápu, jak letiště tak blízko Karviné může mít tak katastrofální spojení. V Barceloně už na mě čekala dvojice s nápisem AIESEC. Aleix a Jesús.

„Na toho ani nemluv, ten moc anglicky neumí“, varoval mě Aleix, když řídil auto z letiště do Barcelony. „Jo, nic jsme ti nenašli, takže u něj budeš teď pár dní bydlet, já si odjíždím na dovolenou“. „Počkej“, oponoval jsem, „AIESEC je přece povinen zajistit stážistovi ubytování, jaktože nemám kde bydlet?“. „AIESEC? To je hloupost, to ti namluvili kde?“ Hned se mi v hlavě vybavilo varování české pobočky, že to můžeme mít se Španěly docela těžké. Jak je však možné, že tady nesplní ani tak základní požadavek, jako je sehnat ubytování? Uvažoval jsem si pro sebe, zatímco jsem obdivoval palmy rostoucí všude kolem nás.

„Ty spát tady. Já ve středu jet pryč.“, říkal mi Jesús, zatímco mi stlal postel v pokoji u sebe v bytě ve městě Sabadell, kousek od Barcelony.  Jeho angličtina naštěstí nebyla úplně nepoužitelná. Společně jsme během následujících dní pochodili po Sabadellu a Barceloně, zatímco mi hledal ubytování. Ve středu ráno jsme měli jít na dvě prohlídky, z nichž jedna musela vyjít, protože odpoledne měl odcestovat na prázdniny domů. U prvního bytu jsme chvíli zvonili, ale nikdo nám neotevřel. Druhý musel vyjít za každou cenu. Tam nám otevřela podnájemnice a Jesús ji ještě musel přesvědčit, aby mě vzala i bez zálohy. V kapse jsem měl necelých 20000,- (nebo spíš v botě), přičemž jeden nájem vycházel asi na 8000,-. Zálohu jsem si nemohl dovolit. Poté ji ještě přesvědčil, aby mě vzala hned. Ještě během toho dne jsem se tam opravdu nastěhoval. Měl jsem štěstí, později si mi jeden kolega stěžoval, že hledá ubytování už dlouho, ale v angličtině nachází jenom podvody. Bez rodilého mluvčího se to nemusí zvládnout ani během několik měsíců.

Koncem června slaví Španělé svátek San Juana. Během něj se odpalují všelijaké ohňostroje a petardy. Ne však jako u nás. Lidé je tady hází na sebe, pod auta, na silnice, prostě všude. Já přijel rovnou doprostřed tohoto svátku. Barcelona tak připomínala válečnou zónu, kde se z různých uliček neustále ozývaly výbuchy. Jedna z mála věcí, které v životě vážně nepotřebuju vyzkoušet, je jít na oslavu na pláž, kde se vám v tlačenici lidí klidně může stát, že vám někdo pod nohy hodí raketu. Podle jednoho kolegy ročně přijdou během této akce tak 1 nebo 2 lidé o život při ušlapání. Vítejte ve Španělsku.

Práce ve Španělsku

1. července jsem nastoupil, jak bylo dohodnuto. Malý startup v malé místnosti o několika metrech čtverečních, kde kromě 4 lidí z této firmy seděl ještě jeden člověk ze své vlastní firmy. 2 firmy na ploše o rozloze kuchyně. Začátky vypadaly zcela jinak, než o rok později. Při skládání stolu jsem se dozvěděl, že jsme jen 2 vývojáři. Ten druhý pracuje ze svého domu v Indii. Můj pracovní proces právě začal a já znovu sebral práci někomu z těžce nezaměstnaného jihu.

Po týdnu se mě šéf ptal, jak to bylo s testem doopravdy. Doslova se mě zeptal, jak je možné, že jsem porazil údajně 53 programátorů z celého světa, včetně takových, kteří programují dlouhé roky. Chvíli trvalo mi přesvědčit ho, že jsem nepodváděl. Během pobytu jsem zjistil, že AIESEC stážisti se využívají jako levná pracovní síla, a proto s nimi spolupracují. Většina stážistů prý skončí v Indii, protože jinde je obrovský nával. Jeden kamarád to okomentoval, že spousta lidí by za stáž v Barceloně zabíjela.

Jednou se zmínili, že systém bude za půl roku s mou pomocí v dobrém stavu? „Cože? Jakého půl roku? Přijel jsem přece na poloviční dobu.“ Zjistil jsem, že ony nabízené 3 měsíce zadal vedoucí zdejší pobočky AIESECu špatně do systému. Šéfové mi tedy vyšli vstříc, i když šťastní z toho nebyli. A Dario dostal zprda. Ne naposled, protože to byl Španěl jako poleno.

Popravdě se tamnímu stavu ekonomiky ani nedivím. Za těch pár měsíců jsem narazil na několik věcí, nad kterými jsem jenom kroutil hlavou. Získal jsem pocit, že Španělé všechno odbývají, ale chtěli by za to několikanásobek toho, co by si vzal Čech. Kvalitně odvedená práce se tady moc nevede. Podvody typu pošlete peníze a my Vám obratem splníme každé vaše přání je tady na denním pořádku. I kamarádi, které si tady uděláte velmi rychle, vám naslibují hory doly, ale pokud mají začít konat, je to běh na dlouhou trať. A co se týče zaměstnatelnosti Španěla, téměř všichni, na které jsem narazil, studovali nějakou sociologii / filozofii / filologii. Ten jediný, co dělal nějakou strojárnu mi líčil, jak si udělal kapitánský kurz na loď a dostal k tomu jako odměnu 58 kreditů na VŠ. Tedy automaticky jeden rok bakalářského studia. Několik studentů si mi navíc stěžovalo na EU, jak kvůli nim povinně zavádí státnice a záverečné práce. Hrozná a zlá Evropská unie. Zaměstnejte pak lidi, kteří vidí VŠ jen jako jednu velkou chlastací párty a prakticky nic si z ní neodnesou.

Majitel bytu je učitelem angličtiny na střední škole. Angličtina mu moc nešla. Měl docela problémy při mluvení, navíc mnohdy nevědomky přeskočil do španělštiny. Moje spolubydlící na tom byla o něco lépe. Na vysoké studovala anglickou filologii a dalo se s ní v pohodě domluvit. Jinak obecně úroveň učitelů angličtiny je zde velmi nízká. Všichni se ji učí, ale málokdo ji umí použít. Trochu mě zaskočilo, když mi jedna holka z AIESECu říkala, že její sestra na vysoké studuje informatiku, ale anglicky neumí. V tomhle oboru to nechápu. Moc použitelná asi taky nebude.

Stejně jako nechápu, že v srpnu si všichni tady berou dovolenou. Zavřeno měla i většina restaurací. Zrovna v měsíci, kdy se dalo na turistech docela vydělat a kdy se v domech prostě jen dalo pustit klimatizaci. Naše kancelář fungovala v celém několikapatrovém inkubátoru jako jediná. Možná to bude tím, že jsme neměli španělské zaměstnance. Kromě nás tam bývali už jenom dva vrátní a jeden uklízeč. V budově o kapacitě tak 40 firem.

Naše kancelář svátky neslavila. Ostatní ano, takže obchody bývaly zavřené. Když jsem jeden den zůstal hladový, tak jsem si našel seznam španělských svátků, abych měl přehled a mohl si příště nakoupit dopředu. Následující týden, kdy svátek být neměl, bylo v pondělí znovu zavřeno. Po víkendu, takže mě hlad v práci trápil celý den a celou noc. Byl to svátek Katalánska, kdy lidé slavili a současně propagovali, aby se odtrhli od Madridu. Prý jim nedává moc peněz. Našel jsem si tedy seznam katalánských svátků, aby se situace s hladem už znovu neopakovala. Následující týden zase všude zavřeno. Už jsem pěnil. Prý nějaký lokální barcelonský svátek. Vážně, vycházelo to, že každý týden bylo něco a pracovalo se tedy jen 4 dny v týdnu. Časem jsem přišel na to, že si člověk v takové situaci může zajít do večerky provozované muslimy. Ti mají z náboženských důvodů právo nedodržovat státem nařízené dodržování volna :-).

Aby se zabránilo vykořisťování stážistů zaměstnavateli, bylo potřeba peníze nejdříve poslat na AIESEC, kteří to poté vypláceli dále. Protože však šéfové nebyli Španělé, posílali mi peníze pravidelně na konci měsíce. Získat je však potom od španělského AIESECu už bylo o nervy. Výmluvy typu „účetní se na to ještě nepodíval“ nebo „dnes se Dianě roznášet nechce“ byly úplně normální. Jednou jsem díky tomu měl za 4 dny jen jedno jídlo, které mi ještě koupil vedoucí jejich pobočky Dario a sliboval při tom, že dohlédne na jejich účetního. Nejdrsnější hladovka mého života.

Dvakrát jsem se nechal Dariem pozvat na meetingy jejich pobočky (ty má AIESEC v Barceloně celkem 3). To, co jsem viděl, bylo jak z nějaké komedie. Místo řešení problémů (třeba proč si jejich účetní chrápe týden v posteli, když jsou výplaty), diskuze nad procesy (co by se dalo zlepšit) nebo papírování si sedli do kruhu a vedoucí je vyzýval, aby všem ostatním řekli, proč je AIESEC nejlepší věc na světě, jak jim to změnilo život a proč jsou dohromady nejlepší z nejlepších. Došlo i na fixy a papíry pro všechny. Po dvakrát dvou hodinách reálný přínos nula, jen se vždy poplácali po rameni, jak jsou skvělí a šlo se domů. Španělský masakr motorovou pilou. O práci jen mluvit, ne ji nedejbože dělat :-).

Úřady a pošty byly otevřené zhruba 5 hodin denně. Pokud pracujete ve Španělsku déle než 6 měsíců, musíte to nahlásit příslušnému úřadu. Ten mi několik Poláků popisovalo jako místo, kam přijdete a zařadíte se do několikahodinové fronty ve vaší pracovní době. Když přijdete na řadu, úřednice vám řekne, že formulář je špatně, protože tam někde chybí nějaké nesmyslné číslo a pošle vás ho sehnat. Neřekne však co všechno je špatně, musíte chodit znovu a znovu. A znovu. Jeden Polák říkal si stěžoval Dariovi, že už tam byl 4x a že chce, aby tam šel příště s ním, protože jít tam po šesté už rozhodně nehodlá. Ten ho odbyl a začal zesměšňovat tím, že je jak malé zatoulané štěňátko. Jeden polský pár mi popisoval, jak si na úřadě vystáli tuhle frontu a úřednice jim pak zavřela přepážku (je tam jedna na všechny). Bezradně tam pak půl hodiny čekali, načež se úřednice vrátila s taškami ze supermarketu a začala je obsluhovat. Inu, pětihodinová pracovní doba je ve zdejším počasí asi taky hodně.

Ke konci jsem se už každým kouskem těla těšil na Čechy a Česko. Tady si neustále stěžují, jaké mají problémy a jak by jim mělo Německo / někdo jiný pomoct, ale nevidí za úspěchem dřinu. Nemají ani proč. Sami totiž věří, že jsou pracovití jako zbytek Evropy a jako líné vidí své krajany v Andalusii (jih Španělska). I proto by se chtěli od zbytku země odtrhnout. „My jsme Evropa, nebudeme ty lenochy nepatřící do Evropy přece živit“. Nikdy jsem neviděl žebrat tolik lidí jako tady. Nikdy jsem neviděl tolik transparentů s nápisem, že už několik dní nejedli, ale kopec Tibidabo ve třímilionovém městě byl úplně obsypaný ostružinami, které nesbírala jediná živá duše. Taková je bohužel zdejší mentalita.

Moře a jiné dobré vzpomínky

Jestli mi něco z Barcelony hodně chybí, tak je to právě moře. Pláž jsem měl 45 minut od domu, 15 minut od práce, a tak jsem některé večery šel na molo, sedl si na krychle čouhající z moře na jeho konci (tam všudypřítomní a vlezlí prodavači pochybných piv nevlezli) a zaposlouchal se do mořského příboje. Bylo to velmi uklidňující.

Občas jsme podnikali s jinými stážisty společné akce. Se Španěly to však bylo těžké. Na jednom domluveném srazu jsem zklamaně odešel, když se 30 minut nikdo neukazoval. Na druhém jsem náhodou zůstal hodinu, protože se tam dělo něco zajímavého, načež potom dorazili i ostatní. Jeden z nich mi začal vysvětlovat, že když se řekne sraz v 11, tak se teprve vstává. Ostatní měli podobné zkušenosti, takže jsme se rozhodli Španěly ze svých akcí vynechávat. Jeden den jsme se třeba vydali s Poláky a Američany do Codornieu, největšího producenta vína Cava na světě, a pak do továrny na čokoládu (Oompa Loompy nám nechtěli ukázat, snažili se nás přesvědčit, že používají stroje). Jiný den zase s Egypťanem a Maročankou po městě a do restaurace. Nejraději jsem ovšem měl, když ke mně přijížděli kamarádi.

Konečně dorazili Lukáš a Ivoš. Společně jsme prolezli většinu zajímavých věcí v tomto městě. Park Güell, kde je pěkný výhled na celé město. Zpívající fontány u Montjüicu s olympijskou vesničkou, kde jsme se smáli tomu, že si Španělé udělají eskalátory i na horu, jen aby nemuseli šlapat. Sagradu Famílii jsme viděli jen zvenku, protože se nám nechtěla stát fronta. Já osobně měl ale nejraději výlet na Montserrat (nahoru pěšky) s přilehlým přírodním parkem, kde jsme občas mysleli, že uklouzneme a bude po nás nebo gotickou čtvrť Barcelony v noci. Ta je opravdu kouzelná. Dokonce se mi o ní zdál sen, pár dní před příletem. Než jsem tušil, že vůbec existuje.

Ten sen probíhal asi tak, že jsem s kamarádkou v noci procházel úzké uličky nějakého opravdu historického místa. Když přiletěla Míša, musel jsem jít tomuto snu naproti. Gotická čtvrť schovává kromě katedrály jedno malé náměstíčko s kašnou, připomínající zdejší občanskou válku. Na kašně v pátky a soboty sedávají kytaristé, kteří vybrnkávají pomalé tóny nějakých místních písní. I takhle jsem si tuto zemi představoval, a i proto jsem si právě tohle místo tak zamiloval.

V Brně jsme chodívali každý týden v osmičlenných týmech na hospodské kvízy. Jediná žena v našem týmu se jmenovala Julia. Jeden večer, právě když jsem se chystal spát, jsem probudil počítač z krátkého spánku, protože jsem ještě něco zapomněl. Najednou zpráva na Facebooku. V jednu ráno přišel od Julie dotaz, jestli jsem ještě v Barceloně. Zjistil jsem, že je jednu zastávku metra ode mě, tak jsem ji vyzval, ať někam vyrazíme. U jejich rodičů jsem si tak vysloužil pověst pařmena a potenciálního neslušného člověka.

Jeden den jsem však odcházel z práce a po dvou blocích si to někdo s velkými slunečními brýlemi a rozpřaženýma pažema kráčel přímo ke mně. „Čau!“. Byla to ona. Za ní její rodiče. Už jsem nebyl pařmen a bezmála drogový dealer. Najednou nebyl problém ji pustit se mnou ven. Společně jsme tak navštívili třeba chudinskou čtvrť Turó de la Rovira, kde jsou ještě pozůstatky slumů z 20. století a odkud je z nejvyššího bodu krásný výhled na celé město. S rodinným příslušníkem Romanem jsme prošli místní oceánarium, kde si můžete vyfotit obří žraloky zespodu nebo se k nim i potopit.

Závěr

Když to hodnotím zpětně, bylo to tam fajn. Ale do Brna jsem vracel po 3 měsících více než rád. Zde bylo neustále horko, vzduch byl plný prachu z toho, jak skoro nikdy nepršelo. Navíc jsem bydlel hned u čtyřproudé silnice, takže jsem musel na noc zavírat okna a spát tak ve více než třicetistupňovém vedru. Tady totiž nebylo chladno ani v noci.

Většina lidí si Barcelonu hodně pochvaluje. Jenže oni tam přijedou jen jako turisti, vidí všechno pozlacené a po jednom, dvou týdnech odjedou. Život zde však rozhodně není lehký, což dokazují hordy žebráků na ulicích, v metru, tramvajích, prostě všude. A ne jenom nějací bezdomovci, ale i sedmdesátileté babičky si tady klidně sednou s kelímkem na celý den na zem. Na druhou stranu třeba mým kolegům Honzovi nebo Moritzovi (taky AIESEC) se tady zalíbilo natolik, že v Barceloně už zůstali.

Šéfové mě ještě přemlouvali, ať zůstanu, že prý jsem jejich vývoj o dost zrychlil. Že prý mi dají o hodně vyšší plat. Nakonec jsme se dohodli aspoň na home office s polovičním úvazkem s tím, že mi čas od času zaplatí letenku, abych u nich třeba 2 týdny pracoval. Ale o tom bude až některý z dalších příběhů.

Léto 2013

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *