Bruggy, Brusel

V Bruggách

Z Bruselu jsem už jel courákem. Zastavovali jsme snad na každém kameni. Západní Belgie (Vlámsko) už ale byla mnohem hustější a zajímavější, než co jsem viděl na jihovýchodě (Valonsko). Pole s ovcemi vystřídala města nebo alespoň malé usedlosti s domy podobnými těm v Anglii.

Když už je řeč o Anglii, Britové před časem udělali černou komedii plnou politické nekorektnosti a reklamy na jedno zdejší belgické místo, které jsem si zamiloval už ve filmu. Řeč je o „zasraných“ Brugách, jak město film „In Bruges“ mnohokrát častuje. Nejzachovalejší historické město v celé Belgii s přívlastkem „Benátky severu“ je opravdovým belgickým skvostem. A po dvou hodinách jízdy osobákem jsem byl konečně na místě i já. Konečná stanice, dál by už vlak dojel do Atlantského oceánu.

Nádraží nevypovídalo nic o speciálním statusu místa. Turisté se nehrnuli z vlaku. Vypadalo to tady normálně, přede mnou jen nic a hlavní silnice, po které svištěla auta. Nejezdil sem žádný rychlík. Žádné slibované kanály pro lodě. Začal jsem přemýšlet, jestli jsem tady správně a není to jen nějaká shoda jmen. I v Oklahomě mají přece svoji Prahu. Snažil jsem se přejít parkem směrem k předpokládanému náměstí, ale v cestě mi stála hlavní silnice s hustým provozem, což se ne úplně dařilo a vyžadovalo to najít nějaký podchod / nadchod. Moje pochybnosti rostly. Za hlavní silnicí to už bylo o něco lepší, nízké domy a vykostičkovaný chodník daly tušit, že se někam blížím. Zanedlouho jsem už žasl. Jsem tady správně. Tohle jsou Bruggy, ty zasrané Bruggy.

Po velkém zpoždění z Lucemburku bylo potřeba nejdříve rychle najít hostel. Už bylo dávno po třetí hodině a potřeboval jsem co nejrychleji natahat do mobilu mapy a zbavit se přebytečné zátěže. Před cestováním mapy běžně nestahuju (i když občas se kouknu na Google Maps a pak mi nějaké fragmenty map zůstanou), dává mi to příležitost k toulání a nějakou výzvu; když dojedu na místo, musím tedy občas začínat „od píky“. Orientace podle tabulek a sehnání mapy už patří k rutinní součásti mých dobrodružství. Asi jsem trochu masochista. Tentokrát se mi to však příliš nehodilo. Věděl jsem jen to, že můj hostel je na jakési dlouhé ulici jménem Langestraat a moje GPS mi dodávala relativní pozici, abych věděl, že nechodím v kruhu, když už jsem hodně blbý. Po asi třiceti, čtyřiceti minutách chození v historické části města jsem šel už nějakou dobu po nějaké dlouhé ulici, ale nedařilo se mi zahlédnout její jméno. Zabočil jsem tedy do nějaké postranní, která už označená byla a začal si mapovat terén názvy ulic doufajíce přitom, že narazím na nějakou městskou mapu nebo informační centrum, kde bych dostal papírovou verzi. Kanály v mé části však byly rozložené tak, že mě hlavní cesta začala navigovat zpět do středu historické čtvrti a já se tedy rozhodl pro backtracking — vrátil jsem se zpět na dlouhou ulici, ze které jsem před 15 minutami odbočil. Na ní jsem s překvapením zjistil, že hned po boční uličce je označená. A jak jinak než „Langestraat“ . Stačilo předtím ujít ještě pár metrů místo odbočení a byl bych býval věděl, že jsem správně. Stejně mě ale rozradostnilo, že na celou Langestraat jsem „dokonvergoval“ bočními uličkami náhodou nebo spíš nějakou podvědomou intuicí, protože jsem pouze věděl, že se ulice nalézá někde v západní části města. Zase se u mě zmísila zajímavá směs štěstí a neštěstí, což už jsem teď nevnímal a radostně jsem vyrazil na číslo 137, kde jsem kolem páté konečně dorazil.

Ulice v historické čtvrti

Ulice v historické čtvrti

Věž Belfry ze 13. století

Věž Belfry ze 13. století

Město je plné kultury a událostí

Město je plné kultury a událostí

Mistr atmosféry

St. Christopher byl zatím asi nejhezčí hostel, který jsem navštívil. Nebo spíš ve mně zanechal nejlepší dojem, když nepočítám ten bordel v noci od ožralých turistů pod okny (proslulá pivní turistika mladých Britů). Recepce sídlila v cihlové hospodě, kde i čepovala, a kolem posedávali turisté. Na zdi visela zpráva, že na ložnicích není Wi-Fi a že se bohužel nocležníci musí přijít socializovat do hospody . I z okna ložnice byla vidět přes krátkou uličku cihlovou budovu, což mi zase připomnělo, jak moc je západní Belgie podobná Anglii.

Město bylo přes den přecpané turisty, kteří zde chodili hlavně na nákupy. Také nechápu jak vůbec může například místní dominanta města z 13. století — věž Belfry nebo romantické kanály zápasit se skvělými cenovými hity třeba v H&M . Některá zdejší místa skutečně připomínají Benátky, protože k moři už to odtud není daleko. A teď, když už se stmívalo, se teprve začala rozvíjet ta pravá romantická atmosféra. Lidé večeřící v restauracích kolem kanálů, na kterých se projížděly lodě; kolem svištěli mladí lidé na kolech, stavby staré jako dinosauři —  teď Vás město teprve chytne za srdce a nepustí. Po nasátí atmosféry, okruhu kolem města a několika desítkách fotek jsem se vydal zpět na hostel. Bohužel jsem tady neměl více než těch pár hodin a po několika dnech putování jsem ani neměl chuť se toulat dlouho do noci.

Kanál v historické čtvrti

Kanál v historické čtvrti

Není nad posezení u kanálu

Není nad posezení u kanálu

Vypadalo to na nejstarší část města

Vypadalo to na nejstarší část města

Nejhezčí místo

Nejhezčí místo

Pan Pes

Pan Pes

Ulice

Ulice

Ráno jsem vyrazil na vlak a po chvilce narazil na dvojici ještě totálně zkalených Belgičanů. Střízlivý člověk se takovým raději rychle vyhne a tak jsem přešel na druhou stranu, abych přes ně nemusel procházet. V tom se však ti dva rozloučili, protože se jim zrovna podařilo dovrávorat až k bytu jednoho z nich. Ten zkalenější z těch dvou se na mě samozřejmě vzápětí nalepil . „Hi.“, „Wher u frm?“, „What u duin her?“, „U nás v tvárně taky mme jednho čcha.“, „Jinak smý Polaci“, „Teď jede d Prahy, z rdinou.“, „Pak se vrcí zpět“, „Tady má spoustu peněz, v Čsku by je neměl.“, „Estli chceš, tky sem přiď pracovat.“, „Moc hezký je to tu.“. Trochu jsme popovídali a po kilometru jsme se konečně rozešli . V blízké taverně se taky něco do pozdního rána slavilo a lidé dokonce v jednu chvíli udělali vláček. Lidé tady byli milí a město krásné, i když mrholilo, odcházel jsem s dobrým pocitem. I do třetice to byla trefa. Co asi nabídne hlavní město EU?

Quo vadis Europa?

No dobře. Dost bylo srandy. A teď mi ukažte skutečný Brusel, který přede mnou schováváte někde ve skříni. Místo toho mi tady předhazujete nějakou Afriku. Ty hordy odpadků, sterilní komunistická šeď a stěží viditelná bílá evropská populace přece nemůže být evropské centrum. To je spíš centrum dekadence. Tohle by přece Evropu nemohlo reprezentovat, vždyť to vypadá jak v Detroitu. Ale nebyl to sen. Ani film o nějaké dystopické společnosti. Tohle byla krutá realita. Vítejte v Bruselu.

Ale hezky popořadě. Po příjezdu jsem získal mapu města z metra a podle GPS a cestováním podzemkou jsem ji porovnával se svou relativní polohou — jakým směrem  a jak moc jsem se posunul. V mobilu jsem měl zaznačenou destinaci, ale na kompletně bílé mapě. Z toho jsem odhadnul fyzickou polohu hostelu, který se mi pak skutečně podařilo najít. Už si přesně nepamatuju proč, ale najít hostel v Bruselu bylo těžší než v předchozích místech, pravděpodobně jsem v mobilu neměl ani jeden fragment mapy a oproti Bruggám bylo město mnohem větší. Proto tenhle trik s metrem. Při ubytování jsem narazil na tým ze soutěže Red Bullu, ve které šlo o to procestovat několik určených měst v Evropě a jediné povolené platidlo byly plechovky energeťáků. Za Red Bull bylo potřeba vybavit jak cesty a ubytování, tak jídlo. Tady se je snažili vyměnit za nocleh. Podle kamarádky se dvěma týmům dokonce podařilo vyměnit plechovky za letenky.

Při ohledávání okolí, abych našel svoji noclehárnu, jsem všude kolem sebe viděl povalující se odpadky. Jako kdyby tady už žádné technické služby, ani vůle místních to uklízet, neexistovaly. Ulice byly šedivé a nejveselejší barva domů hnědá. Většinou však šedá nebo bílá. Dopracoval to snad zdejší úřednický aparát tak daleko, že je na obyčejný úklid potřeba vyplnit 37 papírů, se kterými se nikdo nechce drbat? Tohle bylo ještě horší než ve Francii, Marseille aspoň byla na některých místech pěkná a navíc tady podle zdejších institucí nevypadali, že by měli akutní nedostatek peněz. V okolí náměstí co pár metrů strašně páchnoucí bezdomovec.

Po ubytování jsem si zjistil, kde mají Atomium a vydal se městskou dopravou. Z 20 lidí v jednom vagónu tramvaje jsme v jednu chvíli byli jen 2 bílí Evropané. Polovina byli černoši, zbytek vyplňovali muslimové z blízkého východu. Kde byli původní Bruselané, to nevím. Ale tipuju, že se starousedlíci se z tak hnusného města museli už dávno odstěhovat, pokud to zrovna nebyli úředníci Unie. Nebo se jim prostě nechtělo bydlet na jedné hromadě s imigranty. Je tohle snad budoucnost, kterou nám Brusel předhazuje? Ne, že bych byl proti unii, ale jako prodejce aut budete sami těžko jezdit v nějakém oprýskaném trabantu.

Současný Brusel

Současný Brusel

Z pozitivních věcí bych vyzdvihl návštěvu Atomia, hlavní náměstí také není špatné, ale nejvíce mě asi nadchla japonská věž, kterou si tam překvapivě před více než sto lety postavili. Jdu si takhle po parku a najednou se musím sám sebe ptát, jestli nemám halucinace. Vpravo se mezi stromy tyčí typická japonská stavba. Jsem ještě v Belgii, ne? Ani Evropský parlament nebyl špatný. Na cestě k němu jsem podle zvýšené koncentrace Čechů, za které jsem se občas nenápadně nalepil, poznal, že se k němu už blížím. U něj mě napadlo si takhle na konci mého putování udělat s ním fotku s odkazem na Malého Prince, protože jsem zrovna náhodou u sebe měl krabici — sorry — bedýnku na beránka a růži. Když už jsem došel do toho „středu“, chtělo to nějakou pěknou symboliku. Stavba takového významu samozřejmě ale přitahuje spoustu lidí, a tak proudily výletní skupiny sem a tam. Kromě návštěvy Evropského parlamentu se jim ještě nabídl pohled vskutku netradiční — šílenec, který si na schodech aranžuje kytku, krabici a nastavuje fotoaparát. Jedna skupina propukla ve smích . I úředníci opouštějící práci mě zaregistrovali. Nejspíš i proto, že museli projít přes moje místo, pokud si ze dvou schodišť vybrali zrovna to se mnou. I u staré úřednice jsem vyvolal úsměv na tváři. No, jsem rád, že jsem někomu zlepšil náladu .

Na náměstí

Na náměstí

Japonská věž

Japonská věž

Malý princ s růží a beránkem

Malý princ s růží a beránkem

Další den jsem se vrátil Ryanairem do Bratislavy, kde jsem ještě musel „bojovat“ s bezdomovcem o právo vyfotit si nádražní budovu. Týden výletu po západní Evropě ve mně zanechal spoustu pozitivních zážitků a 3 města ze 4 bych mohl vřele doporučit. Bruggy pro starou historii, Paříž pro historii trochu modernější a Lucemburk pro vesnické a přírodní prostředí. Brusel stojí za h…hydrant. Stejně jsem ho navštívil jen kvůli tomu, že jsem po Bruggách potřeboval někde chytit letadlo, od „úřednického“ města jsem žádná očekávání neměl. Zato v Bruggách bych si i dokázal představit možnost dlouhodobě žít a založit si rodinu. Prostě výlet stál za to .