XIV. Sibiu

Směr východ

Evropský GO Kongres připadl v roce 2014 na Rumunsko. Docela jsem se na to těšil, měl být můj první. První delší akce se členy brněnského go klubu. Navíc ze mě konečně spadly otěže školy a práce. Přijal jsem volné místo v autě mezi děckama z našeho klubu, které řídil jejich táta, a cesta mohla začít. Dvě auta z Brna, jedno z Prahy, které se k nám už v Brně připojilo.

Z naši monotónní mnohahodinové jízdy nás vytrhla nepříjemná příhoda na odpočívadle v Maďarsku. Několik Brňáků si šlo ulevit do kukuřičného pole a místní policie, která zde zrovna stavěla, si před polem počíhala. Jednoho z našich dostali. Bastardi. Dlouhé vyjednávání jsme pak hrdinsky pozorovali z dálky. Když zadržený Filip později vykládal co se dělo, prý je rozlítil otázkou, jestli je pokuta 10000 forintů opravdu nutná. Po ní totiž objeli odpočívadlo a přikázali mu vyházet všechny věci z auta na prohlídku. Při pěti lidech na vůz se to docela protáhlo. Když jsem tam přišel, jejich tváře vypadaly, jako kdybychom vyvolali světovou válku a pobili při tom milióny Maďarů.

Rumunsko nemá mnoho dálnic, ve velkém je začali budovat teprve s podporou EU, takže jsme jezdili po silnicích přes vesnice, což nebylo úplně na škodu. Jen se to trochu protáhlo. Zajímavé je, že zde mají zákon, že řidiči mají první rok po získání řidičáku povinnost jezdit maximálně o 20 km v hodině méně, než přikazuje značka. Na zdejších parkovištích mají 20, při výkopových pracích ve městě jen 10. Čerstvý řidič Martin, který se ve druhém autě střídal s Filipem, by tak podle zákonů nejspíš musel vylézt z auta a tlačit ho před sebou. Nebo dojet couváním. Po 17 hodinách jsme konečně dorazili na místo. Do města uprostřed Rumunska jménem Sibiu.

Co si člověk představí pod pojmem Rumunsko? Možná to budou ty hordy odpadků, které jsme míjeli na cestách. Možná toulaví psi s lidskými končetinami v tlamách, kteří tam všude pobíhají (film Eurotrip). Většina lidí mi ale nejdřív odpověděla, že cigáni. Někteří mezi ně a Rumuny dokonce pokládají rovnítko. Pravdou je, že romů je tady opravdu hodně, ale pro tak 90% obyvatelstva to neplatí. Ze začátku jsme se ale měli raději na pozoru a sami jsme měli trochu strach. Cestu občas lemovali prodavači s pochybným zbožím, nejčastěji s různými cédéčky, občas to zkoušeli i s koberci, které se snažili projíždějícím řidičům vnutit. Když jsme dojeli do Sibiu a našli náš penzion, přiběhl k nám na křižovatce malý cigán, přilepil se na sklo a chtěl nám prodat nějaké zboží. U penzionu o pár metrů později jsme vystoupili z auta a viděli rej děcek na křižovatce, kteří zkouší to samé. Byla už tma a v ní se na chodnících schovávali jejich „hlídači“, kteří je poté pravděpodobně kasírovali. Náš řidič odjel, protože bydleli jinde, a na chodníku jsme zbyli jen já a Zuzka. Do Penzionu jsme zatím nevěděli, jak se dostat, naši ještě nikde a obtěžkáni batohy jsme pozorovali jak pár metrů od nás probíhá žebrání romské hordy. Musím přiznat, že to nebylo úplně příjemné a měl jsem trochu strach. Snad si nás nevšimnou.

Nakonec jsme se dovnitř dostali, s místní kriminalitou se zamyká i přístup na recepci, který vede přes branku. „Tenhle pokoj je můj“. „Marťas, padej!“. Pokoje byly rozdělené po dvou a vůbec celý penzion Verox vypadal jako normální rodinný barák, o který se rodina rozhodla podělit. Celé druhé a část prvního patra připadla na následující dva týdny Čechům po dvou na pokoji. Zajímavé bylo, že postele nebyly oddělené, takže jsem spal s Jirkou, jako kdybychom byli manželé. Naštěstí ostatní na tom byli stejně, takže jsme si neměli co vyčítat. Ale v penzionu bylo útulně. Často jsme v něm pořádali společenské večery, místo abychom šli někam do hospody. Čtyřhvězdičkový hotel, ve kterém se hrálo, byl od nás vzdálen jenom něco přes dva kilometry. Takže jsme do něj každé ráno samozřejmě chodili s malým zpožděním :-). Tedy chodili, než jsme zjistili, jak levné je v Rumunsku taxi. I když je cena jídla zhruba srovnatelná s cenami jídlem v Česku, taxi bylo o dost levnější. Ve 4 lidech nás to vycházelo na v přepočtu 12 korun, když nás taxikář nenatáhl příliš, nebo 15 korun když to vzal kolem celých Karpat. Pak už bývalo těžké odolat.

Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu

U taxi to bylo při jejich cenách jedno, ale přirozená vlastnost místních odrbávat turisty nás občas vyšla pěkně draho. Skoro na každém rohu v centru seděla nějaká romka, která v jedné ruce držela mimino a druhou měla nataženou na kolemjdoucí. Mimina byla jen „rekvizity“ mající za úkol vzbuzovat soucit u turistů. Když děcka trochu odrostla, zapojovala se do žebráckého řemesla trochu aktivněji. Jednou k nám přiběhl asi čtyřletý, kterého jsme záměrně ignorovali. Když od nás odešel, pozoroval jsem ho, jak chodí od skupinky ke skupince ve snaze si něco vymoct. Zhruba od osmi let do určitého věku se motali kolem a vzbuzovali dojem kapesních zlodějíčků. Žádnou takovou krádež jsem sice v akci neviděl, ani o ní neslyšel, ale možná jsme tam jenom nebyli dost dlouho. Místní cigáni mají své řemeslo očividně už docela propracované. Když odrostou, mnoho z nich jde na západ, kde třeba vybírají už rovnou celé kamióny (na internetu se dají dohledat vtipné články o vybírání náklaďáků za jízdy). Proto nejspíš ta představa v lidech, že Rumunsko jsou jenom romové. Běžní Rumuni bohužel nejsou tolik vidět. Tyhle gangy nás ale netrápily. Místní slušně vypadající lidé se nás často snažili také obrat, jen trochu „sofistikovaněji“. Tedy na službách a jídle.

Asi nejhorší zkušenost máme s restaurací v italském stylu Piccolo (místní si hodně potrpí na ocejchování západní evropskou zemí — Německo a Česko tady bylo vidět asi nejvíc). Objednali jsme si normální velikost pizzy za normální cenu. Obsluha nám však bez našeho vědomí donesla „family grande“ verzi pizzy, která na tom byla velikostně zhruba stejně jako velká pizza v běžné pizzerii u nás, ale při vyúčtování po nás chtěli v přepočtu asi 400,-. Anglicky samozřejmě obsluhující žena neuměla ani slovo. Vlastně ani francouzsky, německy, italsky, rusky nebo jakýmkoliv jiným jazykem, který naše skupina ovládala. Ze začátku jsme nebyli schopní se s ní domluvit ani vodě, i když jsme rumunský výraz „apă“ znali. Takže žádného rozumného vysvětlení se nám nedostalo a po 15 minutách jsme z ní akorát vytáhli, že na rodinnou verzi se spotřebuje hodně surovin. Asi tam dávají lososa s kaviárem, jen se tím v menu příliš nechlubí. Bohužel turista je v Rumunsku brán jako otevřená peněženka, což se bohužel hodně rozvíjí i u nás v Praze. Krátkodobý zisk jednotlivce pak dolehne v dlouhodobém měřítku na všechny. Aspoň že v našem penzionu byli poctiví a vstřícní. Na otázku, proč tam mají v kuchyni tak málo příborů (3 lžíce jsme museli těžce sdílet), nám odpověděli, že je ubytovaní lidé často kradou a oni je pak nestíhají doplňovat. Inu, i místní se okrádají do poslední kosti.

Není zdaleko všechno ztraceno

Popravdě s reputací Rumunska jsme to čekali ještě mnohem horší. Výše uvedené komplikace byly tedy jen malou vadou na kráse. Místo očekávané šedě jako pozůstatky autoritářských režimů se nám dostalo opravdu pěkného města, za které by se nemusela stydět ani stará Francie nebo Itálie. Místo paneláků tady vládly malé domy, místo betonových plácků tráva s květinovou výzdobou, historické centrum ocejchované českými značkami místo kvádrovitého obchodního domu. V parku hráli lidé během dne šachy a karty. Musím říct, že tohle bylo něco, co jsme od Rumunska nečekali. I když jsme se shodli na tom, že nám nejspíš předhodili takové rumunské Brno a že jinde to bude pravděpodobně dost jiné, bylo to přesto překvapující. Brzy jsme se přestali bát chodit v ulicích i po setmění. Připadali jsme si jako v nějakém českém městě a ne na obávaném východě. Stále jsem se ale snažil být aspoň trochu obezřetný, takže když jsem třeba večer dával nějaké děti do taxíku, tak jsem si raději psal spzku — kdyby něco.

O víkendu tady měli na náměstí velkou kulturní akci. Jednotlivé stánky měly vyobrazené vlajky zemí, jejichž typické jídlo nabízeli. Americký stánek například připravoval hamburgery. Zastřešení a trička účastníků často nesla nápis „Staropramen“. Ten se dal mimochodem sehnat v každé hospodě jako nejlevnější pivo. Jejich domácí bylo o něco dražší. Vůbec celé náměstí se neslo v dobré atmosféře a přilákalo jak spoustu turistů, tak místních. Město bylo očividně v dobré péči.

Když jsme omrkli i místní skanzen, uvažovali jsme, kam dál. Na volný den jsme se tedy vypravili do pohoří Fagaraš v jižních Karpatech, asi 80 km od Sibiu. Na tak vysokých horách jsem byl poprvé, takže ze začátku jsem stěží popadal dech a měl strach, že mi nebude stačit vzduch a sportovnější typy mě pak ponesou dolů, ale naštěstí jsem si nakonec zvykl. Ta tam bylo skoro 30 stupňů jako v Sibiu. Byla pěkná kosa. Byl jsem opravdu rád, že narozdíl od několika méně šťastných, jsem si vzal dlouhé kalhoty. Bohužel jsme měli smůlu v tom, že hory zahalila hustá mlha — když jsem utřel brýle, do deseti sekund byly znovu mokré a zakalené. To málo, co bylo vidět, bylo každopádně hezké a stálo za cestu a výšlap. Další volný den o týden později jsme vyrazili na koupaliště s vysokou koncentrací soli. Žádné léčivé prameny, majitelé tam pravděpodobně sypali úplně obyčejnou kuchyňskou sůl, což usuzuju na základě toho, že jsem později jeden z „pramenů“ objevil. Voda ale měla skoro 30 stupňů a krásně nadnášela. Během těch několika hodin mě slunce skoro proměnilo v kuře a několik následujících dní jsem se mu vyhýbal, jak jsem mohl. I když jsem věděl, že ve Finsku mi bude strašně chybět.

Člověk by neměl ani zanedbávat společenský život, a tak jsme po večerech sedávali v hospodě, hráli hry nebo koukali na filmy. Moje nechuť k alkoholu však měla za následek, že z jednoho piva jsem byl už opilý a z druhého skoro zrušený :-) . Jednoho večera jsem po dvou pivech dorazil s partou na diskotéku a dal dohromady více „tanečních“ pohybů než za celý můj život :-) . Ještě že to nikdo nenatáčel. Jiného večera v hospodě na venkovním posezení kolem nás šel opilý Japonec a Martin se ho zeptal, jestli na to ukulele, které nese, hraje. Japonec to pochopil tak, že nám má zahrát a spustil nějaké klasické skladby z Okinawy. Poděkovali jsme mu a po otázce, kdo to byl, nám Martin odpověděl: „No to je přece Hayashi Kozo. Profesionál, na kterého jsme se museli sbírat. Je to ten největší pařmen z celých kongresů“. No dobře, musím uznat, že takhle jsem si nejdražšího profesionála celé akce, záhadného profesora X, který vyhrál i nějaké ceny za skvělé přednášky, nepředstavoval a byl tím příjemně překvapen :-) .

Občas nám některá malá rozhodnutí pořádně zamávají životem. Jednu z těchto lekcí jsem dostal tři dny před koncem kongresu. Na penzionu už jsme zbývali jen já a Tonda. Měli jsme jít hrát na hotel, ale nechtělo se mi jít samotnému a Tonda si nechtěl dát vymluvit jízdu autobusem. Měl jsem být více přesvědčivý. Došli jsme tedy k zastávce a snažili se vytisknout si jízdenky, ale automat ten den nějak stávkoval a většinu peněz nechtěl přijmout, občas bankovku dokonce vyplivl až na chodník. Na nás se přilepila asi dvanáctiletá žebračka, podle už standardního vzoru měla v podpaží dítě a druhou ruku natáhla k nám. S automatem jsme bojovali dobrých 5 – 10 minut a žebračka se pořád nechtěla dát odehnat. Občas dokonce tu ruku pokládala skoro až na bankovku. Nakonec jsme boj vzdali a vydali se na hotel pěšky. Tohle odpoledne jsem si z toho dělal ještě srandu, ale ráno na mě skutečně dolehla cikánská kletba. Poslední dva dny jsem dohrál nemocný a moje výherní štěstí se díky tomu otočilo proti mně. I když jsem byl na pochybách, jestli to skutečně bylo tímto incidentem, kvůli velmi krátké inkubační době, o skoro tři týdny později se mi podařilo taktéž během pár hodin nakazit jiného člověka. Nemoc byla dost vybíravá, měla velmi krátkou inkubační dobu a byla neobyčejně perzistentní — léčil jsem se více než měsíc. Ne v kuse, dvakrát jsem ji vyléčil, jen aby se o několik dní později vrátila zpátky. První týden na studijním pobytu v zahraničí byl opravdové peklo. Z kašle mě už bolelo celé tělo. Nakonec jsem se z toho dostal, ale spolubydlící si nemohl Erasmus prvních několik týdnů vůbec užít, jak se z toho snažil uzdravit. Rumunsko bude pro Ebolu možná vynikající místo, až se tam jednou dostane.

V Rumunsku bylo fajn, i přes jeho mouchy. Jak řekl kamarád Jirka, mají potenciál něčeho dosáhnout. Kromě několika posledních dní, kdy jsem byl už řádně ospalý a zápasil s nemocí, jsem byl spokojený. Určitě to není špatné místo na dovolenou, jen si musí člověk dát pozor na tuláky a podvodníky. Žije zde i spousta slušných a poctivých lidí, jako naši poskytovatelé ubytování. Do Rumunska bych se i vrátil, pokud by na to došlo. Třeba na české vesnice v Banátu.

Červenec / Srpen 2014

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *