XIX. Stockholm, Oslo

Severní země

Ve Španělsku jsem byl v létě. Proč si podle stejné logiky nezajet do Skandinávie v zimě? Pravdou je, že tehdy tam bývají letenky velmi levné. Žabaři, nezvládnou trochu smrtícího mrazu.

Stockholm je docela pěkné město. Je to vlastně soustava ostrovů, podobně jako Benátky, které jsou pospojované mosty. Jen ulice nejsou protkány říčkami, ale byly ponechány celé. Postupně jsem si prošel několik zajímavých míst, jako je místní zoo, skanzen, staré město nebo Muzeum Vasa, které vystavuje válečnou loď 17. století. Vasa byla postavena, aby změnila běh třicetileté války. To možná i udělala. Vysála švédskou pokladnu a pak se hned po vyplutí potopila.

Po několika hodinách v teplotách kolem mrazu mi i v mé zimní kombinéze začala být docela zima. V Uppsale, které je mimochodem pěkné univerzitní město, mě chytlo pěkné sněžení. Od moře tam navíc fouká studený vítr. Nedivím se, proč bývají letenky nejlevnější právě sem.

Zajímavostí celé Skandinávie jsou nepřirozeně drazí holiči. Ve Finsku stojí ti levnější třeba 28€. Kdosi mě tam odkazoval na nějakou Číňanku, která neumí finsky ani anglicky, že by mi to udělala i za 22. Nakonec mě u sebe přímo na kolejích stříhala muslimská studentka za 15. Asi si potřebovala nutně vydělat. Ve Švédsku dokonce mají tabule, odkazující na levné holiče kdesi v temných uličkách, kde vám to udělají i pod tisícovku (v českých). Přitom v Londýně jsem viděl holiče, který vás ostříhá za £5 (pro socky, stojí se v dlouhých řadách) nebo lepšího za £12-15. Ono starat se o pořádné vikingské háro asi není úplně jednoduché.

Kvůli sedavému zaměstnání a faktu, že jsem se nevěnoval žádnému sportu, jsem byl už úplně odvyklý vykonávat fyzické aktivity. Prostě jsem šedesátikilová bečka. Při cestování jsem ale zvyklý celý den chodit, proto takovou únavu, jako v první den příjezdu jsem už nezažil roky, možná vlastně vůbec nikdy. Večer jsem se byl ještě projít do města a kilometr od hostelu jsem cítil, že už mám dost. Jenže jsem už věděl, že ten kilometr nedojdu. Ne kvůli nohám, ale přišel na mě pocit, jako bych měl spavou nemoc a každou chvíli jsem čekal, že bych se mohl skácet k zemi. Nikdy předtím bych neřekl, že i člověk na tom s energií může být jako mobil. Vybiješ se a nejdeš. Sedl jsem si u silnice, jenže mi to přišlo blbé, takže každé projíždějící auto mě zase probralo. Dopotácel jsem se k parčíku, který byl jen přes most a sedl na lavičku. Vzápětí jsem usnul. Po probuzení jsem už měl dost sil na to, abych na hostel došel. Tam jsem pak spal 12 hodin v kuse.

Imigranti

Od války v Sýrii jsou imigranti velmi oblíbeným konverzačním tématem ve společnosti. Jedna skupina je nesnáší, druhá jim otevírá náruč a navzájem se hádají do krve. Prostor pro diskuzi neexistuje, argumenty střídá demagogie a urážky. Následujících několik odstavců tedy bude věnováno mým zkušenostem s imigrací ve Švédsku.

Zdejší hostely se liší od těch jinde v Evropě tím, že většinu netvoří cestovatelští baťůžkáři, ale lidé přicházející do země za prací. Ti pak využívají hostelů jako levné formy ubytování. Vedle našeho pokoje bydlel ruský pár i s malou dcerou, kteří měli pronajatý celý pokoj jen pro sebe. Podle jejich holčičky bylo poznat, že tam jsou doma už nějakou dobu. V Norsku jsem si pak zakusil místo, které už očividně sloužilo čistě jako ubytovna pro pracující cizince. Na dveřích cedulka, že je třeba být zticha, protože v postelích dospávali lidé noční směny.

Ve Stockholmu jsem se rozhodl navštívit dvě údajně nejhorší no-go zóny v Evropě – Tensta a Rinkeby. Tvrdí se o nich, že tam vládne šária, policie se bojí sem jet, protože jsou vystaveni kamenování a místní Švédi buď nevycházejí ven nebo si aspoň přebarvují vlasy na černé. Jinak prý nebývají ušetřené znásilnění ani malé holčičky. Všechno samozřejmě dokládají statistiky, podle kterých je Švédsko zemí s nejvyšším počtem znásilnění na světě.

V Tensta toho moc nebylo. Síť paneláků a pár lidí na ulici. Vypadá to tam jako v Karviné, jen tady nejsou vybitá okna, jako u nás v ghettu. Narazil jsem na mladý pár bělochů, kteří před sebou tlačili kočárek. Nevypadali tedy, že by se báli. Ani žena na sobě neměla ubrus. Ale jinak tady bylo opravdu mrtvo. Největší památkou je čtvercový obchoďák v centru. Myslel jsem si, že si ze mě TripAdvisor dělá srandu, když jsem tam došel.

Rinkeby už bylo zajímavější. Tahle čtvrť má náměstí, kde se srocují lidé. Když jsem vyšel z metra, už byla tma a náměstí bylo opravdu plné tmavých lidí. Uprostřed stálo policejní auto, jehož posádka postávala kolem a hlídala. Přede mnou velký modrý nápis „Islamiska Kulturcenter“. Skočil jsem si vedle do supermarketu, který byl tak malý, že se tam utvořily dvě fronty, které se musely „zipovat“. Člověk, který vypadal jako islámský duchovní mě pustil před sebe. Vyšel jsem z obchodu. Policie už nikde. Tady už jsem očekával, že by se něco i stát mohlo.

Nakonec z toho nic nebylo. Na základě toho se samozřejmě nedá nic usuzovat, ale po ulici chodily i děti, případně místní blonďaté Švédky. Nikdo z nich nevypadal nervózně, neohlíželi se kolem sebe, jako kdyby se do nich někdo měl pustit. Po rozkoukání se a procházení okolí mi to rozhodně nepřišlo jako to krvelačné místo z příběhů. A to jsem přicházel s nedůvěrou a předsudky.

Třetí příspěvek k tématu budiž událost, která se ten den stala na hlavním nádraží, asi jednu zastávku od mého hostelu. Sám jsem to neviděl, i když jsem tudy v daný den procházel asi čtyřikrát. Skupina Švédů, tzv. obránců země, fyzicky napadlo marocké děti, které tam pravidelně kradou a žebrají. Zrovna tohle bych pochopil, protože někteří kolemjdoucí díky místní sebrance každý den docela riskují, že je někdo obere.

Ono soužití s cizinci rozhodně rozhodně má i svoji odvrácenou stránku. Kolega v práci mi vykládal, jak jeho kamarád bydlící ve Švédsku odjel na víkend na výlet a mezitím se mu do bytu nastěhovali uprchlíci. Policie to řešit ani moc nechtěla, nemají pravomoce a vůbec tento národ se spíš snaží se do problémů nenamočit. Ale zveřejnit jako hlavní zprávu na Idnesu názory nějaké Češky „z lidu“, že ve Švédsku už kvůli cizincům ani nevleze do metra, a brát to deníkem jako důkaz problémů s imigranty, ne jako pouhý názor, mi nadzvedlo žluč. „Osobní zkušenost se sexuálním útokem naštěstí nemá, stockholmským metrem však raději přestala jezdit.“ Je to jako kdyby Japonci zpovídali jejich občana v Česku: „V tramvaji se mi zatím nic nestalo, ale ze strachu z cigánů jsem jím už raději jezdit přestal. Je to s nimi opravdu o život. Česká společnost je k nim příliš vstřícná.“ Shodou okolnosti jsem článek četl právě při odpočívání ve Stockholmském hostelu. A jak je to s tím nejvyšším počtem znásilnění na světě? Švédové jsou trochu přecitlivělí, což by vydalo na samostatný článek, a tak mají velmi širokou definici sexuálního útoku. Nahlásit jako sexuální harašení se dá i nepovolený dotyk osobou opačného pohlaví.

Norsko

V ranním vlaku oznamoval strojvedoucí bez jakýchkoliv emocí: „Blížíme se k hranicím. Venku je taková teplota. Vítejte v Norsku.“ Mezi stromy jsem v lese viděl nějaký náznak závory, ale vlak si to bez zpomalení uháněl dál. I Oslo bylo pěkné. A orientace v něm není moc složitá. Přišlo mi, že vše se točí kolem jedné dlouhé třídy, na jejíž konci stojí Královský palác. Je to tady celkově prostornější než ve Stockholmu, který je jako soustava ostrovů výrazně limitován mořem. Když jsem došel k paláci, začala od něj do okolí hrát skladba „Imagine“, jejímž poselstvím se Norsko snaží ubírat. Jen škoda, že tam Lennon nemá i větu „Imagine there’s no Barnevernet.“

V Oslu je pěkný třeba výhled na město z hradu u moře. Zaujalo mě, že schody i hradební zeď tam jsou často bez zábradlí, takže si při náledí musí lidé dávat pozor. Asi jsou místní zvyklí na drsnější podmínky. Výše zmiňovaná prostornost nahrává i mnoha parkům a v kombinaci s volnějším myšlením i různým alternativním spolkům žijícím ve squatech. Oslo zkrátka vypadá hodně jinak než jeho východní konkurent.

Na ubytovně jsem si večer nastavil budík asi na 5 na ráno, abych stihl můj let v 9:30. Jenže ten malý idiot ráno nezvonil (což se mi stalo v budoucnu ještě jednou) a já vstal asi o hodinu později. Rychle jsem napěchoval věci do batohu a vyrazil hledat několik kilometrů vzdálené nádraží. Letadlo jsem nakonec naštěstí stihl, ale bez nějakého dobíhání by to při mém cestování už ani nebylo ono 🙂.

Únor 2016

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *