XV. Finsko — část 1.

Severní vítr je krutý

Tentokrát to bude více o zemi, než o konkrétním městě, narozdíl od jiných článků. Začátky byly pěkně těžké. Sám bych to nezvládl. Zase si na mě vzpomněli asi jako kakao na kečupovou přílohu, a tak jsem před odjezdem nedostal ani tutora, ani kolej. A v Rumunsku se špatně zařizovalo, když na hledání ubytování bylo potřeba vynakládat několikahodinové úsilí denně. Jen co někdo hodil inzerát na pronájem, někdo jiný ho do několika hodin vybral. Ony koleje v Jyväskyle nejsou schopné pokrýt poptávku ani zdaleka, školy nabízejí pro výměnné studenty příliš mnoho míst. Později jsem navíc zjistil, že koleje ve Finsku mnohdy slouží jako levné ubytování pro sociálně slabé a imigranty. Naštěstí tady byla jakási Elena, která si mě našla v databázi a která řešila stejný problém. Upozornila mě na facebookovou stránku, i na skupinu Slováků hledající lidi a konečně to vyšlo. Tímto bych jí chtěl poděkovat. Bylo ani ne dva týdny před odjezdem.

Když nás letadlo vyhodilo v Helsinkách, my ve snaze ušetřit na denní sazbě (noční je levnější) neprozřetelně opustili letiště a vydali se rovnou na vlakovou zastávku za Helsinkami. Byla jedna v noci a nádraží nezastřešené. Následujících několik hodin jsme si na lavičce vychutnávali severské pohostinné teplo. Ani ta zimní bunda a spacák nestačili. Navíc jsem s sebou tahal zavazadla skoro o dvou třetinách mé váhy. Konečně je tady! Ráno jsme nastoupili společně s lidmi jedoucí na ranní šichtu. Teď už jsme si v mohli vychutnávat severskou zemi pěkně v teple. Vlak měl jet skoro tři hodiny a já nadšený vykoukl z okna. Les, les, zase les, chrrrrrrrrrrrr.

Žena, která vlastnila byt, který se měl stát na následující semestr našim domovem, mě měla vyzvednout na nádraží autem. Fajn, jak jinak bych přece ty bágly odtáhl. Zaveze mě do nového domu a já ještě stihnu orientační den ve škole. Perfektní plán, který měl jednu malou vadu. 6 minut před příjezdem na nádraží jsem dostal sms, že ji nepustí z práce a nemůže mě tedy vyzvednout. Stál jsem smutně na nástupišti a zima mi byla i přes zimní bundu, i když byl stále srpen. Obtěžkán zavazadly, které kdyby jim narostly nohy, mohli skoro nosit mě, jsem přemýšlel, jak z toho ven. Neměl jsem ani adresu.

Mobil ještě nějakou šťávu měl, smskou jsem adresu zjistil a nastavil si ji do GPS. Nejtěžší zavazadlo jsem ztěžka nacpal do uzamykatelné skříňky na nádraží (skoro jsem ji tam musel zkopat do klubíčka) a vyrazil na čtyřkilometrovou cestu za novým domovem. Mobil už jsem musel vypínat, baterie se blížila k 10%. Jak že se to říká? Nabíjejte si před cestou mobil, nikdy nevíte, co se může stát! Nakonec jsem to naštěstí našel. Ale nikdo tam na mě nečekal. Poslal jsem sms a měl přijít klíčník. Když se ani po hodině nic nedělo, poslal jsem další. V odpovědi stálo, že už tam byl, ale neviděl mě. No super. Trvalo další hodinu a konečně pro mě přišel. Baterka už mrtvější než somálská ekonomika. Dobře jsme si pokecali, pořád do mě něco hustil a já se mu snažil odpovídat, že finsky neumím, on zase neuměl ani slovo anglicky. V podstatě mezi námi nebyla ani chvilka mlčení, asi jsme oba zvolili dobré téma.

Byt byl bez nábytku, což jsme věděli už předem. Jenže i bez elektřiny, jediná známka civilizace byla teplá voda. To je dobrý začátek. Máme tedy aspoň něco. Nabil jsem trochu mobil z počítače a vydal se na druhé kolo, tedy další 4 + 4 km. Jelikož škola je blízko stanice, zpátky jsem tahal místo zavazadla nákup. Až při třetím kole, kdy jsem vyzvedl i nového spolubydlícího Rafaela, jsem toho zmetka odtáhl. Myslím to zavazadlo, Rafael šel po svých :-). Počasí bylo vskutku anglické, během dne se několikrát spustil déšť, aby se následně zase vyjasnilo. Vysílený a s polámanými zády jsem se nakonec na bytě svalil na zem a při zapálených svíčkách jsme s Rafaelem řešili problémy života, vesmíru a vůbec. Jak si člověk dobře povykládá, když nejde elektřina. Bohužel byl už čtvrtek a bezprostřední blízkost víkendu nám ještě zatopila. Nebo vlastně spíš naopak, o topení jsme si mohli nechat jen zdát.

V pátek bylo potřeba zase skočit na školu, tam jsme na internetu hledali second handy, které jsme pak prošli s vidinou kola s neúspěchem. Díky tomu, že jsme propásli první dva dny školy, kurzy už byly beznadějně obsazené. S elektřinou to nebylo o moc lepší, na centrále prý anglicky umí, což mi psali i na chatu jejich webu, ale nedalo se na ně dostat přes automat, který mluvil pouze finsky. Za „for english, press 9“ bych v tu chvíli zabíjel. V chatu jsem jim to nějak nevysvětlil, smazali mé zprávy a přestali odpovídat. Inu, jak jinak reagovat po zprávě: „Můžete mi prosím popsat celý proces mačkání tlačítek od zvednutí sluchátka až po spojení s operátorem?“ Zase jsme museli kontaktovat naši „chlebodárkyni“ (tu přezdívku vymyslel Rafael, za všechno může on :-) ), aby nám ten proces zjistila ona. Pak už jsme konečně slavili vítězství, jen s tím, že zapojení elektřiny v pátek by stálo asi 150€, v pondělí to bude zdarma. Jen tak mimochodem, nikdo nechodí ve finsku zapojovat elektřinu fyzicky, mačká se na to tlačítko, což mi řekla přímo paní na telefonu. Před námi byl celý víkend bez elektřiny, ale věci se alespoň začaly hýbat.

V sobotu měli sice ve škole navzdory oznámení zavřeno, ale na počítači jsem měl nějaká ušetřená procenta baterie, takže jsme mohli sepsat nový seznam levných kol zahrnující nekonečné chození a život plný zklamání. Zbývalo nám poslední místo. Bylo to celých 7 kilometrů od našeho domova, takže jsme se s Rafaelem shodli na tom, že bez kol neodejdeme. A jak jsme řekli, tak se i stalo. I bez kudly v prodavačových zádech. Už se těším, až se ho budu na konci semestru zase snažit prodat. Bylo 22. (3. den), my ještě neměli elektřinu, ani cibuli, zato jsme už konečně měli kola, se kterými šlo všechno tak nějak rychleji. Postoupili jsme sice o stupínek výše, ale už odpoledne můj oslabený organismus zachvátila horečka. Rumunská kletba slavila návrat a mně nezbylo než se svalit do mé provizorní postele seskládané z bund na prvním, batohů na druhém a prostěradla na posledním patře. Navíc se přidal kašel, který se mě snažil mermomocí zbavit mých plic. Byl to depresivní víkend, bez elektřiny na ohřev vody nebo jídla, bez internetu na vybavování věcí, neschopní zapsat se do kurzů ve škole, s málem peněz a se zdravím někde za humny. Neměli jsme tutora, který by nám se začátky pomohl. Prostě jsme byli na startu úplně odepsaní. Všechno jsme budovali skoro z ničeho.

I přes zdravotní komplikace byla potřeba stále zařizovat nové věci. Celou neděli jsem si dělal první pomoc čajem, který jsem dělal v konvici na chodbě, jelikož na každém patře je k dispozici jedna zásuvka. Na kašel to stejně nepomáhalo. V pondělí jsme si pořídili mobilní internet Elisa, čímž jsme ho domů zavedli rychleji než elektřinu. Stavěli jsme mezihvězdné cesty bez předchozího vynálezu raketových motorů. I to se občas stává. Odteď už šlo všechno rychle — nábytek, škola a další fajnové věci. A jako pionýři mezihvězdných letů jsme to tady konečně kolonizovali pro sebe i další dva spolubydlící, kteří měli přijít teprve o dva týdny později. A ti by se oba měli jako v bavlnce, kdybych se s Martinem nepodělil o svůj rumunský suvenýr, který ho pak 3 týdny hrdě nosil. Přece si nenechám všechno jen pro sebe. Zajímavé je, že u mě bylo nachlazení zase naoko pryč, přesto se přeneslo a o několik dní později u mě příznaky vypukly potřetí.

Lentokonesuihkuturbiinimoottoriapumekaanikkoaliupseerioppilas

Od té doby to šlo od 5 k 10. Po vyřešení nejzákladnějších problémů jsme se mohli posunout na ty vyšší a začali jsme se rozkoukávat po krajině. Jaký je takový typický Fin a jak vůbec může někdo číst tu jejich hatlamatilku? První obraz o místních jsme si začali dělat už jejich samotnou nepřítomností. Když Rafael první den v 11 večer na chodbě nafukoval matraci kompresorem ze zásuvky hned vedle dveří sousedů, nikdo ho nepřibíjel vrtačkou na zeď. Nikdo na mě neběžel se zahradními nůžkami, když jsem tam ohříval vodu v konvici. Nikdo na nás nikdy nevyletěl, i když jsme později měli v bytě párty s taneční podložkou (i když pod námi ve skutečnosti bydlí Rus — asi se už adaptoval, o něm ještě bude řeč). Fini v domě, které jsme potkali, jsou skutečně plaší lidé snažící se vyvarovat jakémukoliv konfliktu. Když už jsme pohyb nějakého ve vchodě slyšeli, snažil se utéct nejkratší cestou pryč. Člověk musí mít na Fina štěstí, jsou jako pandy. Když někoho uslyší, vytratí se, než je ho možné spatřit. Ve škole jsme byli poučeni, že nejvíce stresující pro Finy jsou výtahy. Ze strachu, že tam potkají sousedy a budou si muset vystát trapné ticho v malém uzavřeném prostoru. Rádi se vyhýbají nezávazné konverzaci a nárokují si velký osobní prostor.

Jednou jsem šel se dvěma místními půl hodiny na ústav fyziky, kam nás poslal náš vyučující v rámci předmětu. Ti dva se mezi sebou nebavili. Já však zapomněl na poučky ze školy, že tohle je tady normální a Fin je nejradši sám a potichu, a snažil se nějak „prolomit ledy“, které tam vlastně ani nebyly. „Máte nějaké zkušenosti s fyzikou?“, „Ano.“; „Líbí se vám v Jyväskyle? Vy dva nejste odsud, co?“, „Jo, mají tu jezera.“; „Jezera nejsou všude ve Finsku? V zahraničí je nazýváno zemí tisíce jezer“, „Nejsou.“; „Máte ten předmět povinně?“, „Jo.“; „Hmm, to vás tedy musí bavit jako mě.“; „Jo, jsme velmi motivovaní.“. Chvíli to trvalo, ale po cestě zpátky se ten ukecanější Fin nakonec „rozjel“, aby mi zase poodhalil další střípky jejich kultury. Důvěru místních si musíte získávat dlouho a mluví když mají důvod. Je to jiné než Španěl, který kolem vás bude samou energií jen skákat a vykládat co mu přijde na rozum, jen aby vaše kamarádství rozvázal v momentě, kdy má pro vás hnout prstem. Samozřejmě tohle jsou jen stereotypy a učitel, který nás na fyziku vyslal by se v ukecanosti mohl s jižními národy směle měřit. K naší smůle. U některých lidí pomýšlíte na spáchání sudoku jen co začnou mluvit.

Naproti tomu stejně ukecaná Tarja byla opačný případ. Vždy měla připravenou zásobu historek. „Jedu si takhle vlakem z Helsinek, když v tom vedle mě kouká nějaký cizinec nešťastně z okna a povídá:“, „Finsko. To jsem jako po Helsinkách opustil civilizaci? Les. Les. Další zkurvený les.“. O místním namlouvání: „Ve Finsku se nepotřebujete ženě dvořit, všichni jsme tady na stejné úrovni, ale mám jednoho španělského kamaráda, který se sem přistěhoval a jednou se mě ptá, jak zapůsobit na ženu“, „Tarjo, můžu jí koupit kytku?“, „No, asi můžeš“, „A co čokoládu?“, „No, nejspíš taky“, „A, a víno?“, „Jo“. „Tak jí koupil kytku, čokoládu i víno a zřejmě to fungovalo, dnes jsou manželé.“ Vlastně to byla ona, kdo nám dávala přednášky o plachosti Finů. Když pro nás fakultní koordinátorka pro zahraniční studenty připravila akci v chatě u jezera, Tarja se objevila i se svými dvěma urostlými psy. Svým vzhledem a veselou povahou připomíná takovou finskou Helenu Růžičkovou. Aspoň jeden předmět, na který jsme se mohli těšit do školy těšit. Ani finština ale nebyla špatná.

Společenské mravy jsou zde hodně uvolněné a v podstatě už se ani moc neřeší. Způsoby, které nám přijdou divné a které by u nás neprošly, jsou tady běžné. Někteří spolužáci chodí po třídě v čepce a nohy si odkládají na stůl. Zažili jsme i takové, kteří při konverzaci s učitelem a s nohami na stole se tak nějak různě protahovali a kroutili se, což by u nás v řeči těla znamenalo „mám tě úplně na háku“. Tarja nám vysvětlovala rozdíl mezi Finem a výměnným studentem. Výměnný student u ní zaklepe, chvíli počká, „Paní Lappalainen, mohu dál?“, a pak k ní do kanceláře ostýchavě vstoupí. Finský student vtrhne do místnosti, zvolá: „Tarjo, mám problém.“, a rozvalí se u ní v kanceláři do křesla.

Ona v podstatě celá Skandinávie už dávno kompletně zakázala fyzické tresty a výchovu dnes začíná pokládat tak nějak za přežitek. Ve Švédsku dokonce vycházejí knihy propagující zrušení rodinné hierarchie a požadující stejnou úroveň a práva pro děti, jako pro rodiče. Nás při tom samozřejmě napadá, že je to až zvrhlé a míří ke společenské sebedestrukci, jenže kupodivu jim to tady nějak funguje. I navzdory zdánlivé „neurvalosti“ místních je tady kultura vysoká — Fin vás nebude běžně okrádat nebo mlátit, když se na ně špatně podíváte. Prostě se chová tak, aby druhému neudělal nějakou škodu. Stejně tak se chová i k přírodě — například nerecyklovat je strašlivý morální zločin. A to jim tady stačí.

Jednou z největších bariér této země je jejich jazyk. Jak vůbec může Fin mluvit a nesvázat si při tom jazyk? Typická cedulka musí být plná aspoň desetipísmenných slov. Finština je jazyk aglutinační, slova se prostě lepí za sebe způsobem „šeljsemzobchodu“, předložky a pády mají vlastní slova, která jsou pokládána hned za slova, ke kterým za vážou. S tímhle na paměti už to začíná trochu dávat smysl. Větší problém je, že nepatří do skupiny indoevropských jazyků a jejich slova nejsou podobná ničemu. Když si člověk vezme noviny, tak rozumí tak maximálně „banaani“ nebo v současnosti velmi populární „islamilaisten terroristi“. V prádelně, obchodě nebo různých letáčcích ve škole nezbývá než si pomáhat se slovníkem, protože mléko je maito a chleba leipä, prostě nic, na co jsme zvyklí. Pozitivní je, že pračka byla aspoň ještě ve švédštině.

Jeden den jsme s Rafaelem vyšli na obchůzku okolí a pozorovali, jak se Fini náruživě věnují fotbalu. To co bychom my považovali za počasí, že bychom do toho ani psy nevyhnali, tady nebyla žádná překážka. Byl sice srpen, ale už pěkná kosa. Některé děti už byly navlečené do šusťákových kombinéz, zatímco v Česku se lidé ještě mohli opalovat. Nikde žádná hospoda pro dospělé, všichni si kolem hřiště pěkně postojí v sychravém dni, který by v Česku vypadal spíše na říjen. Kousek dál v lese kolem nás běhaly šedesátileté babky s kondicí lepší než mají dvacetiletí Češi. Cesty v lese byly dobře udržované a rozbíhaly se do všech stran — podle Rafaela do celého Finska, čemuž bych i věřil. Finsko je samý les protkaný tisícemi kilometrů stezek. Na jedné cestě jsme narazili na bagr, který tam někdo na víkend nechal. Vedle něj obrovský kanystr po okraj naplněný naftou. Nikdo tady nečekal, že by to někdo kradl. Skutečně, tady se narozdíl od třeba Španělska krade jen vzácně. Šťastná to země.

Soudruzi socialismu

Skandinávské země fungují trochu jinak, než ostatní státy, to je obecně známá skutečnost. V čem ale ta odlišnost spočívá? Ve Finsku jsou vysoké daně, ze kterých se platí prakticky všechno a při zdejší nejmenší korupci na světě se po cestě moc neztrácejí. Školné je nejen zdarma, ale studenti vysokých škol za své studium dokonce dostávají nějakých 500 € měsíčně. Sociální dávky jsou vysoké a můžete je pobírat od poslední práce, která trvala aspoň půl roku, až 500 dní. Platy jsou zarovnané více než v ostatních evropských zemích a dělá to kolem 2000 – 2500 €. Pokud jste opravdu dobří, může to ještě pár stovek navrch hodit. Senior IT pozice si v Nokii podle internetu vydělá 4000 €, což je méně, než kolik by si za podobnou pozici vydělal v Praze. Finsko mělo blízké vztahy se Sovětským svazem a dodnes platí za jednu z nejsocialističtějších zemí na světě.

Jedna z prvních věcí, která člověka ve Finsku překvapí, jsou výherní automaty skoro v každém obchodě. Důchodci v obchodním domě Prisma jsou schopní obsadit i všech 10 naráz. Ale hrají to tady skoro všichni. Mysleli jsme, že jsme narazili na národ gamblerů, ale zase to není tak, jak to na první pohled vypadá. Později jsme se dozvěděli, že automaty jsou vlastněné neziskovou organizací RAY, která peníze posílá na různé charity, například důchodce nebo jak jinak — na léčbu gamblerství. Je samozřejmě otázkou, jestli to není jen zástěrkou, aby mohli fungovat.

Tím se nakonec dostávám k té špatné stránce takového systému. Tedy aspoň jde o můj osobní, neobjektivní názor. V socialismu chybí motor — něco, co by motivovalo schopné jedince, aby se snažili. Člověk se tady nemusí o svou práci bít a tak ji vykonává tak nějak průměrně. Už jsem zmiňoval učitele, který nás vůbec nic nenaučí — vždy jenom přijde a celé 3 hodiny prokecá hroznými slátaninami. Jeden zaměstnanec univerzity, když jsme seděli v kavárně nad go, po mém dotazu na tohoto učitele odpověděl, že ve Finsku je velmi složité někoho vyhodit. Do práce by musel prý přijít buď opilý nebo s někým sexuálně harašit. Ti velmi schopní často odcházejí jinam, někam, kde mají možnost svoje schopnosti zúročit. Nakonec se celá společnost tedy drží nějaké úrovně, nějakého lokálního optima, ve kterém lidé žijí v poklidu a bez ambicí. Když jsem si položil otázku, jestli bych zde byl schopen zůstat a založit rodinu, tohle mě docela odrazuje. Spolubydlící dokonce prohlásil, že ho zdejší „dokonalost“ odrazuje právě tím, že život je zajímavý svým bojem.

Přesto všechno se i tady dají najít bezdomovci. Sice prvních několik týdnů jsem žádného neviděl, což ve mně způsobilo zdání, že tady nejsou, ale večerní procházky centrem v poslední době jich několik odhalilo. Se zdejším systémem to jen dokazuje, že někteří lidé berou bezdomovectví jako sport, jako způsob života, který se jim zamlouvá. Svou specifickou skupinou jsou sběrači plechovek. Na ty jsem jinde nenarazil. Nemusí to být jen bezdomovci, vlastně vypadají o dost slušněji, i v tom spočívá jejich specifikum. Ve Finsku se plastové láhve i plechovky vracejí za peníze, stát se tím snaží povzbudit obnovitelnost zdrojů. Když jsem stál v centru ve frontě do klubu, chodili kolem nás tři sešle vypadající starší lidé, kteří svým chováním připomínali dozorce koncentračních táborů. Řadu procházeli zepředu dozadu, lepili se skoro až na nás a neustále si nás velmi bedlivě prohlíželi, jestli jsme zrovna nedopili nějakou plechovku, abychom ji mohli odevzdat. Důležitá byla rychlost, přece si to dozorce nenechá vzít nějakým druhým. Od spolubydlícího jsem slyšel, že jsou schopní se o své rajóny i porvat.

Tanec na obloze

Jyväskylä ještě není žádné pořádné Finsko. Arktické zimy, noci bez východů slunce, ani polární záře se tohoto města moc netýkají, což jsou právě ty věci, které si člověk při této zemi vybaví většinou jako první. Země je ve skutečnosti pěkná nudle jako třeba Chile nebo Japonsko a z jihu na sever je to docela daleko. Helsinki jsou na 60. stupni zeměpisné šířky, zatímco severní okraj země na stupni 70., což je stejný rozdíl jako mezi Prahou a Madridem, kde ani nesněží. Naše město je na 62. stupni, což je pro zajímavost i poloha vesnice Villa Las Estrellas na Antarktidě. Díky bohu za Golfský proud. Při slunovratu tady den trvá celých 5 hodin a polární záře jsou tady prý jednou do roka. Prý.

Jako správní turisté jsme ještě v počátečním nadšení sledovali služby na měření kosmické aktivity. Zdejší lidé nás začali odrazovat, aby nám ušetřili zklamání. Ale 3 dny poté se začalo bít na poplach. Ze slunce se utrhl pořádný výboj a mířil k zemi, kterou měl zasáhnout asi za dva dny. Každou hodinu jsme kontrolovali aktuální stav kosmického počasí. Ale ani v předvečer předpovězené nejvyšší aktivity nebylo z bytu v noci nic vidět. Řekl jsem si, že se půjdu podívat ven, velká vlna měla dorazit za hodinu, snad pak něco bude. V tu chvíli se přidali i 2 spolubydlící s tím, že si vezmeme kola a vyrazíme na skokanský most na západě města. Uprostřed noci jsme vyrazili na osmikilometrovou pouť doufajíce, že budeme mít štěstí a něco přeci jen přijde. A když jsme byli u jezera, dva kilometry od můstku, pozvedli jsme hlavy.

„Je to ono?“, někdo se zeptal. Nebyl jsem si jistý, z astronomických pozorování jsem zvyklý, že takhle může vypadat i řídká oblačnost. Nejsou to ještě mraky, ale už je trochu kalno. Prosadil jsem si, abychom odbočili na opuštěnou louku na jednom poloostrově, protože na můstku by nás rušila světla města. Byli jsme přece na jihu, nebude to žádná světelná hra, jako za polárním kruhem, chce to dobré pozorovací podmínky. Ještě jsme tam ani nedojeli a stále zalití pouličními lampami nad námi začal tanec aktérů zahalených v zelených hábitech. Chtělo trochu vůle se od toho odtrhnout a dojet až na louku, ta nás však po oční akomodaci odměnila pohledem, ve který jsme na začátku toho večera ani nedoufali.

Táhlo se to po celé obloze. Byli jsme překvapení tím, jak rychle se záře proměňuje. V jednu chvíli to byl třeba celý zelený oblak přes půlku oblohy, o 10 sekund později se změnil do jiných tvarů a na několika místech se rozpadl. Všichni tři jsme si všimli docela hustého závoje ve středu oblohy, který asi o 2 sekundy později zcela zmizel. Vypadalo to, jako když slabý poprašek sněhu odvaje náhlý závan větru. Sice jsme pořizovali fotky, ale naše přístroje na to nestačily. Celé vesmírné představení jsme v mrazu na louce sledovali více než hodinu a zvažovali, že následující den vyrazíme na sever do Laponska. Ráno jsme však zjistili, že předpokládané maximum, které mělo ten den přijít, nebude. Kosmická bouře polevila. A my jsme byli celí šťastní z toho, že jsme předchozí noc vyrazili, i když to ještě nemělo být ten den nejsilnější. Rozhodně to stálo za to.

Co nás ještě čeká?

A tak si tady zatím ve Finsku žijeme a užíváme. S našimi domovskými školami nyní vedeme „hru o granty“, připravujeme se přitom na zimu, která se blíží a doufáme, že Putin na nás mezitím nepošle svou armádu. Část pobytu je za námi, ale to nejlepší nejspíš teprve přichází. Daleko na severu, kde se na jižní polokouli už nachází antarktické vnitrozemí, se rozkládá ledové Laponsko. Pokračování příště…

Pozdní léto 2014

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *