XVI. Finsko — část 2.

Rej upírů

Martinovi a Tomášovi sem přijel kamarád i s jeho přítelkyní. I když se Martin a Tomáš s Rafaelem předtím neznali, z jejich kamaráda se čirou náhodou vyklubal Rafaelův bratranec. Společně se nám však o několik dní později podařila další vzácnost — oškubal nás Fin. Pronajali jsme si u jednoho jezera loďky a obsluhující nám tak nějak „zapomněla“ říct, že skupinovou slevu, na kterou nás nalákali, dostaneme pouze pokud zaplatíme dohromady a ne zvlášť. Když jsme si to pak uvědomili, tak nás odbyla s tím, že už je pozdě.

Na jejich poslední den ve Finsku jsme si půjčili auto, kterým jsme se ještě před odletem v Tampere měli podívat do národního parku vzdáleného hodinu a půl od něj (na finské poměry je to kousek). Park Helvetinjärvi je ještě původní les s rozlohou 50 km², projít si ho tedy nějakou dobu zabere. A tak jsme zaparkovali auto a ještě celí svěží a nadšení do něj vyrazili. Než se budeme muset vrátit k autu máme tak 6 hodin, žádný problém. Konečně jsme se mohli začít kochat okolní přírodou, jezery s výhledy na zalesněná údolí se stromy, které už pomalu začaly měnit barvu a dělat skupinové fotky na pozadí, která bývají na pohlednicích. Po cestě jsme potkávali jiné turisty a i jinak ostýchaví Finové nás běžně zdravili. Byla sice trochu zima, ale po nalezení ohniště s ještě řeřavými uhlíky jsme mu trochu pomohli a zahřáli se u něj. Ve zdejších lesích je pro turisty vždy nachystané dřevo, připravené rovnou k použití. Prostě severská idylka.

Noc předtím jsem měl příšerný sen, který překonal všechny moje noční můry za poslední roky. Po kůži mi lezli červi a já je musel vybírat, než mi zalezli pod ní. Když byli zrovna dole, bylo dobře vidět, jak pod ní lezou. Musel jsem počkat, než zase vylezou vyhlodanými dírami ven, abych je mohl rychle sundat. Sen končil otřesným vyvrcholením, když jsem posledního a největšího červa našel zažraného v jistém místě směrem dolů, který je nejdůležitější součástí každého muže. Končilo to amputací. Konějšil jsem se tím, že to byl jen sen. Ale finská divočina si pro nás nachystala jedno nemilé překvapení.

„Ještě zkusíme dojít k tomu velkému jezeru a jdeme zpátky.“ Trochu jsme sešli z cesty a mířili po ne už úplně značeném místě. Jezero ale bylo rovnou před námi, kam se tady dalo ztratit? Zamáčkl jsem mouchu na krku a šel bezstarostně dál, jen si dát pozor na strmý sestup. Už jsme tam skoro byli. Ten sestup našim tělům dává asi docela zabrat, ty krůpěje potu docela šimrají. Jo to není pot, ale zase ta blbá moucha. Na stejném místě? Vždyť jsem ji už sundával. Po dalším „zabití“ vlezla na stejné místo už potřetí, pěkně vlezlá a nesmrtelná mrcha to byla. Ještě před břehem jsem se jí konečně nadobro zbavil a už jsem se jal žhavit foťák, abych si okolní krásný obraz zvěčnil. Jeden z nás poté pronesl nešťastnou větu: „Pojďme zpátky kolem jezera, podle mě se to bude napojovat na stezku, GPS říká, že auto je odsud pouze dva kilometry.”

Na krk si znovu sedl nějaký otrapa. Zepředu jsme slyšeli něco ve smyslu „Co je to za otravné mouchy?“. Šli jsme dál, možná se spíš drápali do barevného kopce. Skála byla na některých místech i červená, mechy také nebyly pouze typicky zelené. Nahoře jsme se kochali výhledem na jezero pod námi, když si pár, který šel s námi, s překvapením vytahoval jednu mouchu z vlasů. Tohle už upoutalo pozornost všech. Co jsou tyhle věci zač? Najednou štípanec na krku. Ta svině mě kousla. To už jsem z krku setřepával dvě. Po chvilce jsme opustili jezero a vydali se směrem do lesa. Útoky zintenzivňovaly. Měli jsme je všude, na kůži, ve vlasech, na bundě, na batozích. Začali nám i zalézat pod oblečení a rejdit nám na po těle. Sundávali jsme je a klasicky pováleli, jako s běžným hmyzem. Jenže jsme brzy zjistili, že to ty hnusáky jen počechralo. Měli tvrdý krunýř, takže se zabíjeli jen velmi špatně. A bodali. Útočilo na nás celé hejno neobyčejně odolných, krvelačných bestií. Terén se stal poměrně neschůdným se spadanými stromy a podmáčenou krajinou. Občas jsme museli obcházet pořádný kus, abychom se dostali 100 metrů dopředu. Zblblá GPS ukazovala pořád dva kilometry i po dvou hodinách. Navíc našim hostům mělo za pár hodin letět letadlo, jenže teď jsme bloudili v pralese a ty malé svině nám pěkně pily krev. Doslova. Aspoň že tam měli borůvky. Jen kvůli nim jsem se na chvilku ztratil i mé skupině.

Po skoro dvou hodinách a ujišťování každých deset minut, že už jen poslední kilometr, jsme cestu našli. Byli jsme v euforii. K autu už jen necelá hodina. Po cestě do Tampere jsme každou chvíli otevírali okénka a vyhazovali nově nalezené hmyzáky — z auta jich letěly desítky. V Tampere jsem vyskočil, abych si prohlédnul město a ostatní pokračovali na letiště. Další letěla z vlasů, tentokrát to schytala nehtem a v ruce se rozprskla krev. To je moje krev, ty sviňo malá! Teď už bylo naprosto jasné, že to jsou nějací paraziti. Prošel jsem si centrum a zamířil k parkovišti, kde mě měli zase nabrat na cestu zpátky. Najednou jsem cítil něco v místech, které figurovaly v otřesném vyvrcholení mé noční můry (na letišti prý jednu z těchto míst taky vytáhli). Musel jsem něco udělat. Ne tady na světlech. Naproti je temný park, kouknu se tam. Už jsem dával ruku do kalhot, když jsem si všiml, že naproti přes cestu je dětský park. S dětmi, které si tam hrály! Do háje, už vidím, jak bych to na policii vysvětloval. „Pane policajt, fakt vám říkám pravdu. Měl jsem tam mouchu.“. Uvědomil jsem si, že ve Finsku jsou kamery více běžné než u nás. Sakra! Otočil jsem se a rychle spěchal nejkratší cestou do pryč. Moucha musela počkat. Po nějaké době mě zase v Tampere vyzvedli. V autě nové kusy nebraly konce, tak jsem navrhl abychom auto zapálili a hodili ze skály. S porozuměním Martina a Rafaela se tenhle nápad moc nesetkal, ale ani nebylo třeba. Doma jsem ty mrchy našel na internetu. Jmenuje se to kloš jelení, létá to, krev to saje 15 – 25 minut a schovává se to do všech záhybů a do srsti jako veš. Naštěstí se množí pouze v přírodě na jelenech, takže po karanténě vybavení na balkóně se nám do bytu nedostali a my se nemuseli bát nějakého zmnožení. I když při praní jsme jich ještě pár vyklepali. Narazil jsem na ně několikrát i později v Česku, ale u nás nejsou zdaleka tak agresivní a ještě mi ti naši nikdy neprokousli kůži.

Winter is (not) coming

Jednoho dne v říjnu se obloha zatáhla. Slunce jsme znovu viděli až v prosinci. Mraky, které se jednou nad Finsko dostanou, nikam moc nespěchají, což je docela depresivní. Navíc začala být tma, docela dlouhá a se všemi těmi lesy okolo, temná tma tmoucí. To bylo ještě depresivnější. V srpnu jsem si ještě říkal, že takový počítačový nadšenec jako já, to bude milovat. V prosinci jsem sentimentálně vzpomínal na časy, kdy ještě den byl dnem. Ale to už jsme se připravovali na něco horšího — pravou subpolární zimu.

Doufal jsem, že nepřijde, protože by to znamenalo vypláznout peníze za pořádné boty a bundu. Rafael ji však očekával napjatě, protože jako pravý sportovec si v bazaru sehnal běžky. V této severské zemi se však už od léta držel výjimečně teplý rok, a tak nakonec vyhrálo moje přání — zima udeřila až několik dní poté, co jsme odletěli, tedy poprvé teplota klesla pod -10°C, a to dokonce hned na -15°C. My jsme minimum měli -7°C, které nastalo za jedné říjnové noci. Myslel jsem, že mi při šlapání na kole umrznou prsty na noze. To však rozhodně neznamená, že jsme si jízdu s kolem na skoro čistém ledu nevyzkoušeli. Ironií je, že při pokusu slézt z kola na takovém ledu jsem si málem rozbil tlamu. Tření na něm bylo podobné, jako v různých animovaných taškařicích. Mnohem bezpečnější na něm bylo jezdit, než chodit. Ale však právě proto jsem si v září na kolo vybíral pořádný a široký vzorek. A sjíždět ten náš prudký lesík u sídliště na cestě školy byl na takovém povrchu docela zážitek. Vlastně i bez něj.

Kromě tedy počasí zase tolik nových věcí nenastalo. To těžké jsme si odbyli na začátku, pak už jsme si jen užívali. Párty na proslulé M-building, kterou chodila řešit policie několikrát do týdne; koncerty v hospodách; společné večírky — prostě klasika. V následující podkapitole tedy shrnu jen některé, zajímavější události.

Střípky příběhů

Párty jsme si několikrát udělali i doma, a to bohužel někdy i s kytarou, ve všední den a dlouho do noci. Když se člověk dostane do určité hladiny opojení, je tak nějak veselý bez ohledu na okolí. Doufali jsme, že naše okolní sousedy nikdy nepotkáme, a hlavně ne toho Rusa pod námi, který toho musel zakusit nejvíce a kterého jsme často u takového dovádění vzpomínali. Jenže sousedům se nedá vyhýbat věčně.

V této zemi je pozoruhodná kultura saun. Ty jsou i v paneláku a jednou do týdne (aspoň v našem to tak bylo) jsou veřejné. Chodili jsme každou sobotu ve stanovený čas pro muže, jenže jsme tam kromě nás nikoho nepotkávali. Jednou jsme tam seděli už jenom dva — já a Rafael, který je jako správný sportovec i velký saunový nadšenec a vydrží toho poměrně hodně. Nejednou nás tam odtud vykouřil pořádnou porcí vody. Jenže v tento den se k nám přidal i někdo další a my ztichli. Pan Neznámý si sedl mezi nás. Následujících 5 minut ticho. Pak promluvil a už z přízvuku bylo vše jasné — mezi námi seděl náš soused, na kterého jsme občas vzpomínali: „Krasikov si pro nás jednoho dne určitě přijde“. A taky přišel.

Naštěstí se ukázal jako pohodář, který se s námi snažil usilovně komunikovat, když už uměl dva jazyky. Finsky a rusky. Do Jyväskyly se přiženil z Petrohradu a tak je teď jeho domov v tomto paneláku, kde je jeho údělem poslouchat bordel shora nad ním. Nakonec mi už horko nedovolilo vydržet a musel jsem ven. Mezi těmi dvěma se však rozhořela tichá válka o to, kdo přežije. Venku jsem čekal na naplnění 8. mluvnického pádu — kdo z koho. Po pěti minutách se Rus vypotácel ven a zamířil přímo do ledové sprchy. Spolubydlící vydržel ještě asi minutu, aby se neřeklo. Pak mi řekl něco ve smyslu: „myslel jsem, že tam padnu; on tam ještě přikuřoval, ale přece mě neporazí nějaký Rusák“.

V první části jsem zmiňoval i jak obtížné je navázat kontakt s běžným Finem a jak chvilku trvalo, než se jeden z nich rozmluvil. Ledy byly konečně prolomeny a začal se se mnou bavit. Jednou jsem ho takhle potkal sedět ve škole, když čekal na další přednášku, která měla být za dvě hodiny. Já na tom byl podobně. Docela se rozmluvil, ukázal mi na street view městečko, odkud pochází; jak žije; a takové ty běžné věci. Pak se rozhodl, že si mě přidá mezi své Facebookové přátelé. Byl jsem jeho 4. FB přítel — první člověk hned po kamarádce jeho sestry. Inu, prostě takoví jsou Finové :-).

S alkoholem je to v této zemi těžké. Nejenom, že je pěkně drahý, ale vztahují se na něj i další regulace. Ve městě vím minimálně o jednom baru, který je až od 24 let. Prodej 60% a více procentního alkoholu je v zemi zakázaný. A když jsme se ho jednou snažili sehnat v 9 večer, tak jsme se dočkali odpovědi, že po osmé hodině je jeho prodej taktéž zakázán. Kamarád na to v reakci přišel se zajímavou teorií, že už ví, proč je Finsko ve statistikách uváděno jako jedna z nejšťastnějších zemí na světě. Ti slabší se po zjištění, že si nemohou večer koupit pití, jednoduše zabijou. Já však tipuju, že protože jsou peníze vždy až na prvním místě, tak žebříčkům „šťastných“ států dominují ty bohaté.

Pravdou však je, že i přes všechny regulace mají lidé této země problémy s pitím. Celý týden se brzdí, aby se pak o víkendech ztřískali tak, že skoro nemůžou chodit. Víkendové noci pak brázdí notně opilí domorodci. Jednou jsem byl svědkem toho, jak manželka tahala svého manžela kolem baráku, který se však úspěšně bránil tím, že sebou neustále házel do sněhu. Nezáměrně. Život ve tmě tmoucí není vskutku žádné peříčko.

Buď hrdý na svou fakultu

Dalším specifikem této země jsou „školní uniformy“ ve formě overalů, které jsou nepovinné, a vlastně se nosí spíš na párty než do školy (ale i tam se s ní dá setkat). Každá fakulta má vlastní barvu a loga barů, které jsou „student friendly“. Na různých akcích se pak dá získat odznak, který se na oblek přišije a čím více jich člověk má, tím více je „cool“. Docela protiklad k minulému odstavci, protože škola samotná vlastně chození do barů podporuje. Měla stát 30€, na místě po mně ale chtěli 50€, takže ne každý si to koupí. Ale jako památka hezké. Rozhodně bych s tím ale nesjížděl skály po zadku, jak jsem potom zkoušel už doma v Česku, čímž jsem si natrhl jednu nohavici.

Zpátky do lavic

Na začátku semestru jsem se registroval do několika programů spojených s výměnným pobytem. Nakonec se mi ozvali z Erasmus in schools. Měl jsem jet prezentovat moji zemi na nějakou základní školu v Lievestuore, což je vesnice asi 25 km od Jyväskyly. Nakonec se měla přidat ještě nějaká Češka, a tak nás oba ráno nabrala autem učitelka matematiky tamní školy. Finsko vyhrálo první místo v nějakých testech, čímž se zařadilo k nejlepším školním systémům na světě. Co je však na této statistice pravdy, jsem doufal, že ten den zjistíme.

Čtyřikrát přednáška o Česku, dvakrát pozorování v hodině. Asi je to celkem zaujalo, protože nejvíce otázek pokládal chlapec v modré kapuci (k vidění na fotce), který prý patří ke třem nejproblémovějším žákům celé školy. Dokonce občas používal svoji učitelku jako tlumočnici, když chtěl něco říct. A i když jsem to časově úplně nevychytal, třída chtěla slyšet i zbytek a obětovala kvůli tomu celou přestávku. Poslední hodina naproti tomu byla v úplném kontrastu, kdy už ke konci nikdo neposlouchal a po zazvonění všichni zmizeli domů. Stejně jsem už byl s přednáškou na konci — tentokrát jsem to vychytal :-). Překvapením bylo, že Krtečka všichni znali. U Pata a Mata se dokonce jeden kluk ozval, že to není z Česka, ale ze Slovenska. Tenhle byl dokonce tak ukecaný, že mluvil za celou třídu, od které nejdříve vysbíral papírky. Rozený leader. Ale asi nejvíce všechny nadchla zmínka o tom, že jednou za rok máme den, kdy bijeme všechny ženy proutkem nebo že je dokonce házíme do vody. Česko — barbarská to země :-). Jedna naše rakouská kamarádka si z toho dělala legraci. Tedy ne dlouho. Dokud nezmínila, že v Rakousku na vesnicích ještě před nějakými 20 lety na Mikuláše čerti chodili po ulici a švihali kolemjdoucí děti svými řetězi.

Finské školy nemají známky, jen na konci roku učitel napíše slovní hodnocení studenta, které putuje jeho rodičům. I pokud by bylo špatné, nafackovat mu stejně v této zemi nemůžete, takže pro děcka úplná pohoda. Pro dospělé trochu horší, protože někteří na této škole by to rozhodně potřebovali, a to i od učitelů. V hodině fyziky vyučující rozdal několik přístrojů na měření odporu elektrického proudu a děcka se měla rozdělit podle toho do skupin. Úkolem bylo podle nastaveného napětí a proudu mezi nimi odvodit vztah. Jeden však zůstal sedět v lavici, kapuce na hlavě, nohy na stole a mobil s hrami v ruce. Po skončení měření, si k němu zpátky přisedl o hlavu menší spolužák a tenhle floutek ho skoro okamžitě začal mlátit. Češka, která v hodině seděla se mnou, po jejím skončení přišla za učitelem a zeptala se ho, co to mělo být. Ten jí odpověděl, že s ním nic nezmůže, potrestat žáky se tady nedá. Přestože tenhle učitel byl z těch, kteří učí metodou škola hrou, s některými to prostě nehne. Klidně mě kamenujte, ale fyzické tresty ve škole nebo aspoň nějaké jiné páky na takovéhle případy mají svoje místo. Tihle lidé ve výsledku demoralizují celou třídu.

O přestávkách se povinně většina tříd vyhazuje na školní hřiště, to jsem u nás sice předtím neviděl, ale podle kamaráda to z vlastní zkušenosti existuje i v Česku. Uvnitř zůstali jen ti, kteří v učebně hudební výchovy nacvičovali na školní představení. Při jedné z přestávek jsme si dali i oběd, který je i na základních školách realizován stejně, jako na těch vysokých. Člověk si vezme dvě sklenice, z čehož jedna je na vodu, a druhá na sirup, džus, mléko nebo na univerzitách domácí pivo (pěkně odporná černá tekutina). Potom si vybere salát a nakonec hlavní jídlo. Při jídle jsem se zeptal učitelky, jak tedy dosahují té vysoké kvality školství, která je ve světě tak opěvovaná. Dostalo se mi stejné ironické odpovědi, jako i u druhé dotázané osoby později (fyzikář) – „Jo, tyhle statistiky…“. No dobře, tak jak se třeba staráte o nadané studenty, máte pro ně nějaké kroužky? „Nijak“. A jak tedy dosahují dobrých výsledků u těch slabých? Na internetu říkali, že jsou ve Finsku dobří právě v začleňování podprůměrných studentů. „No, vlastně, nijak“.

Ze školy jsme odjížděli se smíšenými pocity. Na jiných školách jsem sice nebyl, protože už jsem to nestihl, ale zatím to vypadalo, že jde jen o další kouzla se statistikou. Nedávno jsem však narazil na článek, ve kterém odborníci varují, že „finský zázrak“ může být jen důsledkem dojezdu starší generace, která ještě byla vyučena starým systémem a že čas může ukázat, že současný systém je jedním velkým omylem. Také jsem narazil na článek, že Bohuslav Sobotka byl tyto školy navštívit a rád by viděl finský systém i u nás. Za sebe jen mohu říct: „Jen přes moji mrtvolu“.

Návrat do vlasti

V polovině prosince přišel návrat, který jsme slavili v pražské hospodě. Jak jsem byl rád, že zase vidím české slunce. Se zemí, která mě 4 měsíce hostila, jsem se rozloučil a zbývalo už že jen vyřešit některé drobnosti. Zaplatit účty za elektřinu, snažit se vytáhnout zálohu z „chlebodárkyně“, která si asi řekla, že už na ni přece nemůžeme (prý musela platit uklízečku, ale fotky dokazují, že to tam vypadalo stejně, jako když jsme přišli), pořešit školní známky, vyvěsit fotky na FB… Rozhodně to byla zajímavá zkušenost a jsem rád, že jsem navštívil právě tuto zemi lesů, jezer a tichých lidí. Mohu jen potvrdit, že Erasmus patří k nejlepším zážitkům v životě a člověk by ji měl využít. Ale nakonec jsem rád, že jsem se zase mohl vrátit do našeho mírného pásu, který bych po zkušenostech se subtropickým klimatem Španělska a subpolárním klimatem Finska nevyměnil. A mně už teď nezbývá, než se rozloučit finským „Moi moi“!

Zima 2014

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *