XXIII. Chorvatsko

Česká idylka

Který Čech by nesnil o dovolené v Chorvatsku u moře, kde si plave, opaluje se a popíjí u toho pivo? Abych řekl pravdu, mě taková mainstreamová představa o dokonalé dovolené moc nelákala. Ale proč nestrávit týden se svými kamarády u moře?

Po cestě jsme přespávali ve Slovinsku u couchsurferů, kteří byli o 3 týdny dříve u mě v Brně. Krásný důkaz toho, že i tahle služba se může rychle oplatit. Díky tomu jsme získali několikahodinový náskok, který jsme mohli využít k návštěvě Plitvických jezer. A ta překvapila. Hodně překvapila. Místy to vypadalo jako v jungli, což jsem v Evropě vůbec nečekal. Hlavně sem ale táhnou vodopády se svoji azurovou vodou. Chorvatsko jako levná, ale nezajímavá země? Ale kdeže.

Poslouchat v autě několik hodin v kuse, jak přináším smůlu, už pak dokázalo hodně lézt na nervy. Každých 10 minut navíc někdo vytáhl tisíckrát omílaný příběh o tom, jak jsem se jednou při snaze dostat se do Bílovic u Brna nasedl dvakrát do vlaku jedoucího na Tišnov. Jednou jsem tam i dojel. Na mou obranu mě tam jednou poslala přímo průvodčí, na nádraží v Židenicích mě vyhodili s tím, že oni lístky neprodávají (ani jsem k nim nestačil dojít a zeptat se kudy jet, zatáhli okénko s touto poznámkou a bavily se dál) a ve vlaku další průvodčí ani nevěděl, že do toho Tišnova jedeme (3 minuty to zjišťoval na svém přístroji vedle mě). 3 kilometry před Makarskou moje snaha o ujišťování statistikou zabil velký autobus, který proti nám vyjel za zatáčky. Na boku stál velký nápis Tišnov. Pak už s nimi nebyla rozumná řeč vůbec :-).

Drašnice je vesnice 13 kilometrů pod Makarskou, kde je v létě snad více českých aut než stálých obyvatel. Válení u moře jsem ale vydržel tak 2 dny, než jsem si usmyslel, že se podívám aspoň do Splitu.

Noční běh

Na návštěvu historického Splitu jsem se snažil přemluvit i ostatní. Ti byli ale příliš zabraní do české klasiky ležení u moře a hraní Heartstone, tak mě hodili aspoň do Makarske. Každý užívá dovolenou jinak. Někdo se opaluje, jiný se snaží třeba dostat z Ruska bez víza. I když, ve výsledku může být obojí smrtelně nebezpečné.

Středověké vzezření města jsem si užíval. Procházku ukončil až hrozivě vypadající bouřkový mrak, jehož hrom burácel okolím. Byl jsem zrovna v parku nad městem, když jsem pozoroval, jak postupně požírá celé město. Ze strachu před ním jsem se mu logicky rychle vydal naproti. V parku se bude před lijákem schovávat těžko. Chůze postupně zrychlovala s tím, jak začaly padat první kapky. Poté deštík. Déšť. Liják. Vodní apokalypsa!

Pod deštníky v restauraci na náměstí jsem už doběhl. Sednout si venku a pozorovat tu spoušť mi přišlo romantičtější. Menu ke mně připlavalo řekou pod nohama – dobrý servis. Občas mě ostříkala nějaká voda, to abych neuschnul. Po chvíli jsem byl dostatečně zvlažený, tak jsem si přesedl. Právě včas. Proud naakumulované vody akorát zasáhl shora celou židli. To mi to ale pěkně vyšlo. To už se ale nějakou dobu přímo uprostřed plachty sbírala pořádná kaluž. O 2 minuty později zasáhl vodopád přímo doprostřed stolu a namočil všechno v okruhu 1 metru. Včetně mě. Teď už mokrý jsem se přestěhoval k vedlejšímu stolu.

Nějak mi nešlo do hlavy, že za hodinu, co jsem v restauraci seděl, to takhle schytal jen jeden stůl. Drobné kapky šly samozřejmě i jinam. Jeden pán si tam pod plachtami roztáhl vlastní deštník. A číšníci? Ti si ten déšť natáčeli na mobil, protože něco takového asi nezažívají každý den ani oni. No a kamarádi to měli jen jako další důkaz mojí smůly. Když jsem s nimi, jejich karma mě přebíjí a je krásná, bezmračná obloha. Když jsem sám, vytvořím bouřkový mrak zničující síly. Na téhle teorii trochu hapruje náš výlet do rozvalin vesnice. To už je ale trochu předbíhání.

Zpátky do Makarské jsem se autobusem vrátil v 10 večer. Nepříliš překvapivě už ale na Drašnice nic nejelo. Na stopování takhle večer na osamoceného člověka nikdo nereagoval. Pěkně jsem se na těch 13 kilometrů dal do klusu. S pláštěnkou v ruce směrem do silnice, aby se ode mě aspoň nějaké světlo odráželo. Trochu strašidelné totiž bylo, že v některých úsecích nebyla žádná světla. To jsem se pak držel hodně na okraji nebo podobně jako v Andoře vybíhal do vrchu, směrem od silnice, kudy projíždělo auto. Ještě strašidelnější ale bylo, když se v jednom úseku uvolnila nějaká zemina, když jsem kolem ní probíhal, a začala ke mně padat. I když to byly jen drobné úlomky, zemina většinou nezačne padat sama od sebe. Napadlo mě, že možná po mně někdo jde. V jednu ráno jsem neplánovaný třetinový maratón zvládl.

Spolu

Drašnice má dvě části – jedna na skále a jedna u moře. Ta na skále byla zničena zemětřesením a dnes se tam nachází ruiny. Později se ukázalo, že skalní část není úplně neobydlená. V polorozpadlé škole, z níž stáli už jen obvodové zdi, byl v rohu kout s kohoutkem. Hele vyfoť mě, jak se jdu v těchle rozvalinách koupat a otočil jsem jím. Voda začala téct prakticky bez prodlení.

Auto a zavřené ovce nás později přesvědčily, že mezi ruinami stále žijí lidé. Kromě lidí tam ale bohužel ještě žily pěkně krvežíznivé potvory. Malí komáři, kteří byli neobyčejně draví. Já schytal tak 3 kousance, Martin 2 a Zuzka – no, Zuzku její karma očividně neochránila.

Po krásném západu slunce u moře na molu s vínem a trpící Zuzkou jsme se další den vypravili do Mostaru – perly Bosny. Kromě mostu a tržnice je tohle město odlišné od zbytku evropských měst vysokým počtem žebrajících lidí a rozstřílenými fasádami některých domů. Jo a kvalitním tabákem do dýmek za 3€, který se u nás prodává za 10€, takže je Martin začal skupovat s rodícím se podnikatelským plánem v hlavě. Z toho chlapce ještě něco bude :-).

V centru je most. Ten Most, podle kterého se jmenuje celé město. V celém centru snad jediný, takže je narvaný davy. A mezi nimi chodí polonazí páni. Ti mají za úkol vybírat od kolemjdoucích peníze pod pohrůžkou, že jejich kumpáni, hodinu se promenádující po mostě, fakt neskočí. Na to jim fakt neskočím. A ani Zuzka, po které chtěl nejdřív euro a když to odmítla, tak mu prý měla dát aspoň dvě. Pak týpek do jediného možného místa, kam je možné skákat, skočil. A celý cyklus jede nanovo. Možná bych jim mohl zaplatit za to, aby skočili trochu vedle. A tak celí hrdí, že jsme se nenechali zmást, jsme se s tabáky, nožem a jedním komárem rodu Anopheles odpoledne vraceli z Mostaru zpět. Pěkně odolná svině to byla.

Královo přístaviště

Tentokrát znovu sám jsem se vypravil na tříhodinovou cestu do Dubrovníku. Na průvodce po Králově přístavišti z Her o trůny jsem se nemusel nechat dlouho přemlouvat. Člověk pak jenom v prvních deseti minutách slyšel: Tady prodali tu holčičku. Tady zavraždili toho chlapečka. A tady v té chodbičce vedoucí do dětského parku šli znásilnit princeznu., takže potom přemýšlí jestli náhodou není úchylák, stejně jako milióny lidí po celém světě sledujících tento seriál. Pak si však uvědomí, že to je běžný středověk a hned je zase klidnější. Stejně by umřeli na mor nebo tuberkulózu.

Nejenom Hrou o trůny je ale člověk živ, a tak nesmím opomenout, že se zde natáčely i některé scény Star Wars 8. Pro své exotické a nádherné vzezření je Dubrovník oblíbeným místem filmařů. Jižní flóra, četné zátoky s loďmi, úzké historické uličky ve starém městě, …. Na druhou stranu je centrum turismem úplně pokroucené. Četné restaurace co pár metrů, v nichž by ceny mohl závidět i Václavák, jsou sice plné turistů, ale asi ne místních. Hádám, že ti by si to nemohli dovolit. Obchody s potravinami nahradily ty se suvenýry. Život ve starém městě asi nebude úplně jednoduchý. Ve výsledku může kvůli vymírajícím základním službám a rostoucím nájmům dojít ke stejnému odlivu obyvatelstva jako u Benátek.

Po cestě zpět z Dubrovníku, který jsem považoval za zlatý hřeb dovolené, mi zastavili přímo v Drašnici. Nemusel jsem nikam běžet a ještě zastihl ostatní v hospodě. Při odjezdu nás zastihla bouřka. Stejně jako při příjezdu. Ale všechny ty dny dovolené v Drašnici nás provázelo Slunce. A pak že nosím smůlu. Pche, strašpytlové. Za tohle je karma dostihne a v příštím životě se narodí jako Španělé :-).

Září 2016

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *