XXV. Portugalsko

Odraz minulosti

Byl klidný večer, Slunce zapadalo nad mořem a tu a tam prosvítalo mezi mraky. Bylo teplo, přestože byl únor. Přestože jsem byl stále promrzlý z Londýna, kam jsem se v lednu přestěhoval. Vychutnával jsem si kávu v lisabonské kavárně a užíval si atmosféru.

Lisabon je sice hlavní město Portugalska, ale v porovnání s Londýnem vypadá jako vesnice. Možná k tomu pomáhají i záměrně staře vypadající tramvaje, které patří k turistickým lákadlům. Možná to je nedávná diktatura. Možná ti koně pasoucí se v trávě. Nebo historie dávného impéria, jehož zlaté časy už přešly. Nebo prostě jen fakt, že je to město tak 15x menší.

Na zlatou éru mořeplavectví zde upomínají od staveb jako je Památník objevitelů až po výzdobu a značení linek v metru, kdy ta zelená je vyznačená plachetnicí. Město se nese na vlně nostalgie, kterou popsala moje kamarádka jako „Tohle všechno bylo naše. A tohle všechno jsme ztratili.“ Od úpadku námořního impéria město dorazilo v roce 1755 zemětřesení, ze kterého se s trochou nadsázky vzpamatovávají dodnes. Portugalsko, středověký pupek světa, má dnes třeba 13 procentní negramotnost.

Městské šperky

Tramvaje 28E jsou velkou chloubou města. Protáhnou člověka úzkými strmými uličkami města. Navíc není potřeba na ně vyklopit celou peněženku, jako na každý prd v Londýně. Lístek je stejný jako na běžné MHD. Člověk si ale zaplatí svým časem. Doprava tady je chronicky nepřesná, takže jsem si na tu svoji počkal asi 45 minut (z toho zpoždění bylo 30). V metru souprava přijela o 10 minut později, zastavila na konci tunelu, a než k ní lidé z nástupiště stačili doběhnout, zase se rozjela. Dobře, abych nepřeháněl, jeden člověk to stihnul.

Místní akvárium prý patří k nejlepším na světě. Nebylo to špatné, ale oproti Barceloně trochu zklamání. Člověk zde prochází malé tematické místnosti – tučňáci, vydry, … které jsou všechny soustředěné kolem jednoho velkého akvária s rejnoky, rybami a žraloky. I když vydrám jsem jejich simulovaný prales trochu záviděl. Více než akvárium mě však nadchly palmy venku kolem budovy, takže jsem si v únoru mohl připadat jako v tropickém ráji.

Lisabon je příjemná destinace. Jak je člověk tady, není najednou kam spěchat. Navíc když je sklenka místního zeleného vína v ruce. Teplé klima, klid, nízké ceny a blízkost dělají z Portugalska Brity často vyhledávané místo. Bohužel pro Čechy je to trochu z ruky. Ale na druhou stranu není moc míst, kde by si člověk mohl pod slunečníkem s výhledem na moře vychutnávat pečivo a kávu z pekárny bez otravných prodavačů čehokoliv pod 100 korun, takže se vyplatí si za ty letenky oproti jiným destinacím připlatit.

Londýn

U jiných článků bych skončil předchozím odstavcem. Jenže tenhle víkend měl nepříjemnou dohru, která může zároveň sloužit jako varování všem cestovatelům do Londýna. Město trápí chronická zpoždění, zácpy a selhání všeho druhu. Na autobusové nádraží Victoria jsme tak dorazili s dvouhodinovým zpožděním, krátce po půlnoci, takže nás z něj hned vyhodili. Žádné metro non-stop jako v New Yorku. V téhle megalopoli nikdo neřeší, jestli vás zpoždění nedostalo do problémů. Žádná kompenzace, náhradní autobusy nebo aspoň pomoc ze slušnosti. Prostě nás vyhodili na chodník do deště. Po teplém víkendu jsem navíc měl pocit, že v téhle zimě nevydržím ani 3 minuty.

S drkotajícími zuby jsem studoval chaotické zastávky autobusů na mapce v domnění, že nasednu na nějaký noční rozjezd. V nastalé nouzi jsem využil asi 120% mozkové aktivity a konečně ten jejich systém pochopil. Je třeba dojít na stanoviště G. Až na to, že… Stanoviště G prostě nikde nebylo. Tam, kde dříve stálo, byla rozkopaná zem. Mobil totálně vybitý.  Abych nezmrzl, vyrazil jsem na devítikilometrovou túru pěšky (to není jen nějaké moje bláznovství, to občas dělají i místní).

Kdo někdy byl v tomto městě si asi všiml, jak uličky různě zatáčejí a vlastně nic není rovné. Trval asi jen jeden kilometr, než jsem se v městské džungli totálně ztratil. Udržovat směr severozápad najednou ztratilo smysl. Jít kolem Temže mě vystavovalo dilematu, protože za cenu tohoto vodítka jsem platil větší zimou. Když už jsem ztrácel sílu jít v tom lijáku dál a smiřoval se s tím, že si prostě někde sednu a ráno mě najdou se zápalem plic, našel jsem stanoviště městských kol. Díky bohu aspoň za ně.

Moje ruce se třásly a nemohl jsem je moc rozevřít. Ztížené ovládání dotykové obrazovky na terminálu navíc stále stěžoval hustý déšť. Ale měl jsem konečně řešení. I když vypůjčení stojí 2 libry. A každá další započatá půl hodina další 2. A kdybych to nevrátil to nejbližšího stojanu, který byl až kilometr od mého baráku, tak bych za to kolo nechal asi víc než za vlastní nové. Postupně jsem se rozehřál. V jednom z největších měst světa jsem po levé straně brázdil prázdné silnice, protože nikdo jiný není takový blázen, aby to zkoušel v pondělí ve 2 ráno. Ve 4 ráno jsem vyčerpaný konečně padl do postele. Abych mohl v 9 zase vstávat a jít do práce.

Únor 2017

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *