XXVI. Dublin

Féach gach treo

To není formule na přeměnu slona ve většího slona. Irové stále ještě používají původní keltský jazyk, který je na všech cedulích společně s angličtinou. Ale to není zdaleka jediná zvláštnost tohoto národa. Pivo je černé a není možné ho konzumovat na veřejnosti. A zbohatnout se prý dá jednoduše. Stačí když najdete místního zeleného skřítka a trochu ho pomučíte, aby vám prozradil polohu zakopaného hrnce plného zlata.

Navštívit Irsko je díky Ryanairu celkem levné vzhledem k tomu, že je to zdejší firma. Zaletět si tedy na pintu Guinesse nebo zkusit waterboarding na nalezeného leprikóna může vyjít levněji, než jet hodinu vlakem do Bath (když člověk vychytá letištní autobusy). Vžité představy o tomto „smaragdovém“ ostrově pak není těžké naplnit. Minimálně Dublin je celý laděný do zelené barvy a v noci se v Temple Bar dá zaposlouchat do tradiční irské hudby, kterou tam v hospodách hrají pro turisty.

Počasí je tady prý příšerné a je třeba se na něj připravit. Od Atlantského oceánu neustále fouká studený vítr a klima je nepříznivé dokonce i pro stromy (ty jsou nahrazené nekonečnými vřesovišti). Proto mi přirozeně vyšlo na celý víkend nádherné počasí. Fotky z Howth mi záviděla i kolegyně, která tady bydlela 3 roky a která mě sem poslala. Její nejoblíbenější místo na světě prý ještě se sluníčkem neviděla.

Irové

Irové jsou velmi svérázný národ. Neměly je rádi v Americe a v Británii už vůbec ne (mimochodem v Americe je jich desetkrát víc, než doma – Poláci ještě mají co dohánět). Donedávna si ještě dělali s Anglií naschvály – většinou to vypadalo tak, že Irové provedli nějakou špinavost, jako třeba bombový útok nebo zastřelení policistů zezadu v Londýně a Britové jim na oplátku nastoupili s jednotkou a třeba jim vypálili celé město (Black and Tans Cork 1920 – snipeři dokonce odstřelovali přijíždějící hasiče). Z nedávné minulosti pamatují, jak jim v roce 1972 Britové přijeli na demonstraci a postříleli 13 lidí, některé zezadu při útěku nebo při pomoci bližním. Polovině bylo 17 let. Britové, kteří si tuto událost pamatují, mi řekli, že se to dlouho v novinách tutlalo. A Irové jim to samozřejmě nemohou zapomenout.

„Severní Irsko, to nejsou Irové! Jsou s Brity už příliš dlouho, abychom se vůbec ještě někdy mohli sjednotit.“ Líčil mi Ir v hospodě, jehož mateřskou řečí byla dokonce ještě irština. „Jejich vzdělávací systém je v prdeli. Celá země je v prdeli.“ No, já bych se klidně rád podíval i do toho Severního Irska. „Prosím tě, v Belfastu nic není. I ta Hra o trůny je víc tady než tam. Malíček je můj soused a Hodor dělá DJe vedle v gay baru.“ No, když jsem mu řekl, že mu chci položit důležitou otázku, tak správně odtušil a odpověděl mi, že fakt neví kde ty leprikóny schovávají. Asi jsem měl zkusit nejprve pomučit toho Ira.

Abych řekl pravdu, Irové jsou asi ten nejnepříjemnější národ, který jsem zatím navštívil. Řidič v autobuse projížděl zastávky s tím, že už nechce nabírat další lidi (to řekl lidem, když jednou zastavil a nechal je doběhnout, než jim zase před nosem zavřel). Při vystupování do mě strčila žena, která se rozhodla, že půjde ven předem, že tam nemám co stát (když nebylo moc kam uhnout). Na ulici do mě vrazil mladý žebrák, hned po tom, co poslal mladou dvojici do prdele, že mu nepřispěli. Ale co teprve autobusák v Howthu. To byla vyloženě kurva.

Howth je malebné místo se skálami, za které by se žádná pohlednice nemusela stydět. Nachází se 13 kilometrů od centra Dublinu a rozhodně doporučuju všem návštěvníkům města se do něj podívat. A přibalit si baseballovou pálku k tomu. Autobus má jezdit co půl hodiny a já už pomalu potřeboval jet zpět na letiště. Jenže autobusák, který tam stál, pořád ne a ne vyjet. Kromě mě tam bylo ještě pár asijských turistů a školní výlet německých dětí (asi 20). Děcka byla očividně zvyklá na jiný standard, tak se ho občas chodila ptát, zatímco seděl roztažený v buse a cpal se. Ten tvrdil, že je zpoždění, přestože jsme se divili, jak je to možné, když On je první zastávka. Jednou brblal, že 10 minut, pak že neví, po 45 minutách řekl, že pojede za 45 minut.

Tak to třída vzdala, že se mezitím raději půjdou projít na další zastávku. Asiati si objednali taxi. Já zalezl do nejbližší hospody, že si aspoň dám Guinesse. Ani jsem nestačil zaplatit, když jsem za oknem viděl, že řidič nabírá 3 cestující, kteří tam zbyli, a odjíždí. Neuběhlo ani 5 minut a přijel druhý řidič, tak jsem neváhal a raději vyběhl. Tušil jsem správně, už se rozjížděl. Naštěstí mě ještě nabral. Kdyby mi nezastavil a k tomu ještě zamával, tak už jim ten Cork zapálím taky.

Za 2 dny se moc hodnotit nedá, ale ta četnost hrubosti a drzosti se nedala přehlédnout. Měl jsem občas pocit, že opravdu nejsou víc, než keltští vidláci, kteří se po nocích scházejí venku a věští z run. I když kdo ví, třeba jen měli špatný víkend, protože jim zase pohnily brambory. Jen tak mimochodem – irská církev až do konce 20. století udržovala před zraky společnosti ve vyspělém západním světě otroky.

Příroda nejspíš bude mít něco do sebe, takže turistická návštěva stojí za to. I ten Dublin je celkem pěkné město. Ale kvůli počasí a lidem Irsko jako místo pro život určitě nedoporučím.

Mimochodem, to neznamená, že jsem si tenhle víkend neužil. Články jsou už svoji povahou psány neproporcionálně, protože psát o každé zajímavé cestičce a uličce by z čtenářského pohledu moc zajímavé nebylo. Lepší je si do každého aspoň trochu rýpnout…

Březen 2017

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *