XXVIII. Marakéš

This time for Africa

Je zajímavostí, že evropský Ryanair má ve své nabídce i jednu ne tak úplně evropskou zemi. Maroko slibuje chuť exotiky za nízkonákladovou cenu letenek – třeba i 1000,- za jednu cestu. Ostrý kontrast oproti jiným africkým destinacím, kdy cesty na rovník patří k vůbec nejdražším letenkám světa (zpáteční kolem 30000,-). Navíc jsem se těšil, jak si za londýnské peníze konečně zkusím „žít jako král“ a jak si obstojí typické stereotypy o Africe. Neobstál ani ten z předchozí věty.

Vím, soudit celý kontinent podle jednoho dne v jednom městě není zrovna vědecké, ale jsou určité rysy, které se dají odvodit i například o Evropě, pokud se jihovýchodní Asiat ráno vzbudí ve Španělsku. Třeba o křesťanské architektuře nebo veřejné dopravě. I když se v tomto článku mohu dopustit faulu, stejně jako kdyby onen nešťastník vyvodil, že všichni v Evropě honíme býky.

Mýtus č. 1: Afrika je horký, vyprahlý kontinent. Pravda. Dobře, při tomhle tvrzení asi nikdo nemyslí pralesy kolem rovníku, jako spíš Saharu. A tuhle představu mohu pohledem z letadla při přeletu přes Maroko potvrdit. Země je vyschlá a občas ji brázdí farmy. Ale stejně tak četná vyschlá koryta potoků, což naznačuje existenci i deštivých sezón, takže není sucho po celý rok. Podle Wikipedie tomu ale nebylo vždy. Maroko byla ještě donedávna úrodná země plná lesů, které Římané vykáceli a způsobili tak nezvratnou ekologickou katastrofu (varování pro nás?). Na druhou stranu – ani ve snu mě nenapadlo, že uvidím sníh v květnu a ještě v Africe. Což se mi poštěstilo druhý den při cestě pěšky zpět na letiště, kdy jsem si všiml, že některé čepičky hor na horizontu jsou opravdu bílé (Atlas).

Po příletu jsme museli vyplnit formuláře účelu návštěvy. Zdejší cena za bezvízový styk pro Evropany. První zádrhel – adresy lidí jsou hodně přibližné a tak je těžké vyplnit místo pobytu v zemi. Navíc se stovky lidí snažily porvat o asi 3 zbývající tužky, které ještě nebyly rozkradené a ti, kteří propisky měli, se o ně často nechtěli dělit, protože by to je samotné zdrželo. Všechny obchody byly samozřejmě až za pasovou kontrolou. Boj mi zabral hodinu, stání ve frontě další, až mě konečně celník nakonec přivítal kyselým výrazem, protože ta blonďatá Evropanka, na kterou se těšil, nakonec šla za jeho kolegou (klasické přepážky po dvou celnících). Malé doporučení – je dobré si sem sbalit propisku – člověk si tak dokonce může udělat kamarády. Jinak směnárna na letišti dávala mnohem lepší kurz než na tom londýnském.

Mýtus č. 2: Lidé na tomhle kontinentu buší na bubny, k jídlu loví lvy a žijí v chatrčích bez wi-fi. Nepravda. Internety jsem chytal v kavárnách běžně (s čímž jsem i počítal) a z letiště mě dopravil klimatizovaný autobus. Cestou jsme míjeli velbloudy s jejich majiteli, ale ti jsou nejspíš jen atrakce pro turisty. Navíc silnice do centra byla bez výmolů a vedle vedl dobře udělaný chodník (i když, udržovat silnice v dobrém počasí je přece jenom jednodušší).

Kulturní šok

Horký vzduch mě udeřil do tváře hned po vystoupení z autobusu blízko historického centra města. I když v Anglii byla tou dobou ještě kosa, tady už bylo 30°C. Rozhodně jsem nezáviděl pozici autobusákům, kteří tady byli oblečení jako angličtí školáci v zimě (tedy celý rok kromě června a července) – ke klasickému obleku patřil jako mezivrstva ještě svetr. Ale jak jsem později zjistil, tady udělá každý pro peníze opravdu všechno. A tihle trpěli aspoň legálně a důstojně.

Po sto metrech se nacházelo veřejné prostranství. Tady jsem pochopil, jak odlišný svět to je. U nás náměstí slouží téměř výhradně pro lidi, maximálně nějaké to kolo nebo koloběžka. Tady se proplétali lidé, osli a motorky. Posledně jmenované je tady nesmírně populární a musí ho mít prakticky každý, kdo nechce být nula. V reálu pak najíždějí téměř přímo do vás, aby pak v posledních 5 centimetrech uhnuli. To je dělá ještě většími borci. Pokládal jsem je za úplné sebevrahy ohrožující ostatní, ale hlavně sebe a v tu chvíli jsem věděl, že tohle je jedna z těch věcí, které v životě nevyzkouším – hned vedle seskoku s padákem. Vydrželo mi to tak 3 hodiny.

Ve 3 mě vyzvednul člověk, u kterého jsem měl bydlet přes Airbnb. Vyšli jsme před kavárnu a ukázal na svoji motorku. „Sedej.“ Následujích 15 minut se ani moc popsat nedá. Uhýbali jsme lidem kousek před jejich čumáky. Těsně objížděli výmoly s rozbitými dlažebními kostkami.  Každou chvíli jsem si říkal, že teď umřem. Teď! Teď je konec! Zatáčka do pravého rohu, tam určitě budou lidé. Jsou tu! Teď už umřem určitě! Třem zahaleným ženám se vyhnul tak, že se mezi nimi propletl. Zažil jsem hádku, kdy nám povoz s oslem zablokoval cestu a můj kontakt byl ten, co se rozhodl neuhnout. Jason Bourne by mohl závidět.

Na internetu jsem si o téhle zemi už několik let občas něco přečetl. Když jsem došel na městskou tržnici – medínu, tak jsem třeba věděl, že oko nesmí zavadit ani o jednoho obchodníka. Vydrželo to asi 500 metrů, než očko ujelo k šále pro mamku. A týpka se už nešlo zbavit. Po mých několika odchodech a jeho pronásledování, mém vysvětlování, že jsem student (to už nebyla pravda) mi byla vnucena za třetinovou cenu z původní hodnoty.

Mýtus č. 3: Bílý muž je pro Afričany otevřená peněženka. Pravda. Průchod medínou pro bělocha znamená, že na něj budou co 5 metrů pokřikovat obchodníci (a kdyby jenom oni, ale o tom dál), aby si koupili jejich více či méně povedené zboží, protože některé koupě pro ně znamenají třeba týdenní plat. Občas přiběhne člověk, který na vás volá už  dálky a vypadá, že jste si u něj něco důležitého zapomněli. Taky chce jen něco prodat. Po uličkách širokých pro 3 lidi se člověk musí neustále vyhýbat motorkám, které občas strhnou nějakou tu kabelku / batoh, takže je dobré zůstat ve střehu. Cestu kříží různí žebráci s kalnými kontaktními čočkami, aby vypadali jako slepci. Ale lidé jsou tady celkem nápomocní, všichni vám ochotně ukážou nejlepší místo k focení nebo vám dají jinou „dobrou“ radu, aby pak vzápětí natáhli ruku. A zkuste se jich pak zbavit.

Všechny cesty vedou do Jamaa el Fna

Sice jsem si přečetl nějaké články o tom, jak vás místní lákají do koželužen, kde si musíte koupit předražený rodinný koberec / vozík / hada / palác, ale na to, co jsem za pouhý jediný den zažil, se připravuje těžko. Netušil jsem, jak často a kdo všechno se na nich podílí – to mi celkem vyrazilo dech. Podle některých cestovatelů je Maroko jednou z nejpodvodnějších zemí na světě. Historky, které mi kamarád vykládal o Indii, jsem si sám zažil právě tady. A jako bonus vlastně i víc.

První 2 hodiny na mě lidé pokřikovali „náměstí je támhle“. Nevšímal jsem si jich. Pak mi jeden člověk v medíně řekl, že jdu po špatné straně cesty. Pro motorky bude jednodušší, když budu chodit podle pravidel vpravo. Jasně že kecal. Ale řekl jsem si, že aspoň dá pokoj. Jenže pak rozdal pár dalších rad, pochlubil se svým jménem a celkově už byl celkem šťastný, že reaguju. Dobře, podíváme se kam tenhle experiment zajde.

„Na náměstí Jamma el Fna? Hele, ukážu ti cestu. Je to jenom támhle. Normální cesta je zavřená.“ Už si nepamatuju, jak jsem si z něj vystřelil, ale jeho odpověď vzápětí ukazovala na Jammu úplně opačným směrem. V podstatě jsem z něj dostal doznání. No dobře, přidám se k němu a uvidím jestli nabídne nějakou tu koželužnu. Trvalo asi 5 minut, než mi nabídl návštěvu jeho malebného rodinného podniku s koženými výrobky. Tím nabídl tady místní samozřejmě myslí, že už vás tam vedou. Tak jsem to odmítl, že se přece jenom podívám na to náměstí. Zase se ochotně nabídl, že mě tam teda vezme. Po 10 minutách chození celkem opuštěnými uličkami a občasném utrousení poznámek jako „tohle je mešita“ jsme zastavili v jedné liduprázdné. Jo, věděl jsem jak to skončí už od mého odmítnutí skvělého podniku, který má slevy pouze v tento den.

„Jo tak mě těšilo. Tady tě nechám. Mimochodem máš pro mě nějaký dárek?“ Otevřel jsem tedy peněženku a nabídl mu 60 dirhamů, ekvivalent 200 korun. Začal natahovat, že jeho služby jsou mnohem cennější a že chce 200. Mimochodem, už jsem zmínil, že tady mají úplně ztřeštěné představy o našich platech v Evropě? Jeho drzost mě zaskočila a tak jsem se zatvrdil, že si vezme 60 a víc mu nedám. Z mého rozpočtu necelých 400 dirhamů jsem opravdu nechtěl dávat místnímu loupežníkovi víc jak polovinu. Ale zase chápu, že život je tady těžký, tak jsem mu nabízel aspoň něco.

Jenže postupně se přitrousili další dva jeho povedení kámoši. Občas vyhrožovali mně, občas se hádali mezi sebou. Hodný policajt to zkoušel s historkami, jak jsou z chudého Atlasu (a odháněl ty dva) a ten zlý naznačoval pěstí. Moje zatvrzelé ujišťování, že víc jim nedám, protože peníze taky potřebuju, si ode mě po deseti minutách naštvaně těch 60 vzali. Nebál jsem se jich, byla to pro ně práce. Což se ale nedá říct o opilém Britovi, který mi ten den ve 3 ráno v Londýně vyhrožoval zmlácením. Tam jsem byl zdřevěnělý hrůzou.

Jenže to nebyli jenom různí vyžírkové a nemorální osoby, kteří se snažili dostat do mé peněženky. Během dne se mě snažili „na náměstí“ dostat běžní lidé, kteří si třeba zrovna kropili hadicí práh u svého domu. Černoch s hady mě poslal do prdele, když jsem na něj nereagoval. Ale nejšílenější mi přišla místní děcka. Když jsem dorazil do svého místa ubytování po svých, minul jsem uličku o pár metrů. Tam si děti kopaly s míčem, dokud mě neviděly. Pak se kolem mě seběhli a i když jsem jim svým mobilem naznačoval, že mám GPS, stejně mi ochotně nabídly, že mě těch 10 metrů doprovodí. Jejich vůdce vypadal asi jako já, když mi bylo 11 – hubený s brýlemi a po chvilce se mě jako jediný držel jako moucha hovna, protože ostatní vrátný odehnal. Vrátný mi ještě pomohl odemknout dveře, načež se mě ten kluk zeptal na nějaké peníze za jeho skvělé služby, bez nichž by mi určitě přestala GPS fungovat a cestu zpět bych určitě nenašel. I vrátný mě pobídnul, jestli tomu spratkovi něco nedám. „Ne, děkuji.“ a zabouchl jsem dveře.

Za půl hodiny jsem vyrazil zpět do města s nabitou baterkou v mobilu. Poděkoval jsem vrátnému za jeho předchozí pomoc a prosmýkl se z uličky směrem do centra. Super, haranti jsou pryč. Jenže ti se vzápětí vynořili z opačné strany, než předtím. Můj malý „kamarád“ v červeném tričku divoce ostatním gestikuloval a nadával na mě v arabštině. Zblízka mi strčil prsty skoro až do tváře a já začal přemýšlet, kolik zvládnu zkopat desetiletých dětí, než mě dobijou. Naštěstí nakonec nezaútočili a já nemusel skončit jako mistr Pycelle ve Hře o trůny.

Ale ten pocit z „kukuřičných dětí“ ve mně zůstal. Tady se vás snaží obrat opravdu všichni – od starců s falešnou slepotou po dravé malé děti. Mimochodem, fotky tady zachycují jen zlomek atmosféry. Hodně věcí jsem nevyfotil jednoduše proto, abych nepřitáhl zraky místních a nemusel bych jim něco nechat. A po setmění jsem na radu internetu raději vůbec nevylezl ven.

Muslimové

V Česku a víceméně v celé Evropě teď jede protimuslimská propaganda. Ať už je to Pegida, UKIP nebo IVČRN, všechny tyto strany sdílejí společně teze, které jsou mnohdy buď nepravdivé nebo rovnou vůbec reálně téměř nemyslitelné. I když nejsem zastánce africké imigrace, protiislámská rétorika se mnohdy neslučuje se skutečným světem. Chtělo by to nejspíš samostatný článek, tak to proletím jen ve zkratce.

Mýtus č. 4: Muslimové jsou zaostalá stvoření usilující o světovou nadvládu, kde žena je pouze majetkem a jediná náplň volného času je bouchání hlavou o zem nebo vraždění křesťanů. Nepravda. Maroko je muslimská země z 97% procent a nevypadá, že by se chystala zbývající 3 procenta vyvraždit. Z mých zkušeností jsou sice poněkud líní, ale to má za následek koukání na americké seriály a snění o západním stylu života, ne naopak. Těch pár procent inteligentů s vestami jsou ti stejní fanatici, kteří v křesťanství upalují čarodějnice nebo v buddhismu nahánějí Rohingy a Kareny (už slyším křičet lidi, jak jsme z toho upalování vyrostli – jenže v Africe se to dělá dodnes a třeba v Irsku církev po celé 20. století provozovala otroctví).

Kromě obecných mýtů jsou v éteru i přímo konkrétní, lehce vyvratitelná tvrzení. Od jednoho Brňáka jsem se doslechl, že nevěřícího při vstupu do mešity okamžitě zastřelí. V tom případě jsem unikl smrti asi ve 3 případech – ať už v Marakéši nebo v Evropě. Tvrzení, že musí všechny ženy v muslimských zemích nosit šátky na hlavě, si dovolím oponovat obyčejnými fotografiemi v tomhle článku. Obecně mi přišlo, že starší ženy jsou zvyklé ještě z dob, kdy opravdu musely, zatímco hodně z těch mladých už to má na háku. Třeba v čajovně, kterou jsem měl vedle baráku, byly 2 staré ženy, které vypadaly se svými bílými šátkami jako jeptišky. Vedla je 3., mladá a příjemná žena, nejspíš protože uměla anglicky, která si své krásné černé vlasy nenechala zakrýt nějakou hadrou.

Maročané nejsou svatoušci, ale podobný standard chování je nastavený třeba v hinduistické Indii. Takže věřím, že jde spíš o kulturní zvyky, než o vliv náboženství.

Skutečné Maroko

Ráno jsem se vydal směrem do modernější čtvrtě, která se nazývá Nové město. V historické části byl ještě klid. Lidé se teprve probouzeli a nikdo mě neotravoval. Masy žebrajících místních ještě zřejmě neměly otevírací dobu. Po dvou kilometrech, které jako by vypadly ze severoafrických misí počítačových her, jsem došel na okraj. Zpět do „normálního světa“.

Dobře, pořád to vypadalo exoticky. Ale byly tady hlavní silnice, na kterých se proháněla auta. Míjel jsem baráky, které by se v Londýně prodávaly za stovky miliónů. Koupil jsem si nanuk z mražáku ve večerce (i když mi ho nacenili na 80 korun). Nikdo mě neotravoval s koupí toho či onoho. Byly tady obchodní domy s „klasickými“ značkami, jako je H&M. A hlavně tu byl McDonald’s 😀.

Už jsem byl unavený z odrbávání místních, kdy i můj ubytovatel nabízel misku kuskusu, který mi mohly připravit jeho služky, za 250,-. Botanická zahrada byla nádherná, s palmami, kaktusy a téměř pralesem. Ale i tam nabízeli sklenku džusu za 160,-. Americká zlá korporace s žlutým emkem ve znaku tak nabízela jistotu – podobnou cenu jako kdekoliv jinde na světě a hlavně záruku, že z toho neskončím v křečích.

Mýtus č. 5: V Africe je všechno levné, protože sotva znají peníze. Nepravda. Minimálně Maroko trpí syndromem otevřené peněženky a představami, že v Evropě vyděláváme stovky tisíc měsíčně. Všude, kde je šance turistů, je pěkně draho. Nebyl jsem tady dlouho, abych mohl srovnat normální ceny surovin, ale to málo mi přišlo podobné, jako v Česku. Jinak minimální mzda je přes 3000 korun. Více než mají lidé třeba na Ukrajině (2600,-). Menu v McDonald’s stálo klasicky kolem stovky, takže zatímco tady jsem měl klid a mohl si ujíždět na rychlém wi-fi, v Anglii si není kam sednout a je třeba snášet uječené nízkopříjmové černochy a jejich ratolesti, kteří místnost během vašeho pojídání skoro zdemolují. Ať žije relativita.

Cestování časem

Nedařilo se mi zorientovat v autobusech, tak jsem se vydal 6 kilometrů na letiště pěšky. Krk už jsem měl krásně spálený, jak mě sluníčko od včerejška nabíjelo. Zase mě nenapadlo vzít si krém. Po cestě jsem narazil na další zdejší specifikum. Skupiny dětí stopující auta. Nechtěl jsem vědět proč, doufal jsem jen, že si mě nebudou všímat. Hned u první skupiny stály 3 děti nad 4. klukem, který se svíjel v agónii. Měl něco s nohou. Napadaly mě 3 možnosti – ty ostatní ho zmlátily, byla to past na turisty nebo spadl z přilehlého plotu chránícího sad olivovníků. První dvě možnosti byly tak strašidelné, že jsem se neodvážil zastavit a pomoct kvůli případné 3. možnosti. Opravdu mě netěšila představa, jak se na mě všichni vrhnou.

Celou dobu jsem byl vystresovaný faktem, že jsem vlastně nevěděl, kdy letí letadlo. Google kalendář z nějakého důvodu posouvá události při přesunu lidí do jiného pásma, což vyvolává zmatek. Hovor nebo let, který si člověk nastaví na 15:00 u nás, se pak třeba v Řecku automaticky přehodí na 16:00. Pak je těžké vědět, na čem vlastně jste. Nebo nastavuje hodiny podle zóny příletu. Jaká zóna je Maroko? Mají letní čas? A co Kanárské ostrovy, kde jsem měl přesedat? Navíc mě Google mapy poslali do nějakého klubu letců v domnění, že tam tudy vede zkratka. Voják mě vyhodil a já musel ujít štreku zpět.

Jo líbilo se mi, jak to tady vypadalo. Zakusil jsem exotiku a pocity tak intenzivní, že jeden den vydal za několik týdnů cestování po evropských destinacích. Zase bych se do Maroka vrátil. Ale lidi mi tady lezli na nervy.  Nedá se jim věřit a snaží se vás všemi možnými způsoby okrást. Mimo turistické historické centrum už to bylo snesitelné, ale uvnitř něj jsem měl chuť mlátit i malé děti, v Evropě představa naprosto nemyslitelná. Jinak jsem přesvědčený, že to je mentalitou a ne pouze chudobou. Na Ukrajině jsou lidé ještě chudší a chovali se přesně opačně – skoro mě ještě naháněli, když mi měli vrátit peníze třeba za 8 korunovou kávu. Tady by ji nacenili na 150 korun a ještě vám tvrdili, jak jsou levní oproti těm zlodějským podnikům okolo.

Kanáry

Při vstupu na palubu drobného letadla jsem slyšel charakteristické španělské štěbetání. Závan Evropy. Posouval jsem se až k mému sedadlu – jenže na něm někdo seděl. „Pane, tohle je moje sedadlo.“ Po dvou minutách vysvětlování, jak se vlastně čte značení sedadel vytištěných na zavazadlových prostorech si uvědomil, kde vlastně sedí. Tam, kde seděla osoba B. Která měla sedět tam, kde byla osoba C. Letuška přišla pomoct s vysvětlováním, a tak nastala na několik minut „škatulata hejbejte se“. O pověstné španělské inteligenci jsem musel napsat už několik článků.

Ale abych nemachroval, ten den jsem byl blbcem i já. Šílenství v časových pásmech mi na Gran Canaria ukazovalo, že mám asi 2 hodiny. Super, udělám si otočku do Las Palmas. Vítězoslavně jsem pak při cestě zpátky doběhl na letiště, jak jsem to krásně stihl. Než mi oznámili, že můj let vyrazil před půl hodinou. Čekání tedy nemělo být 2, ale 1 hodinu.

Oči rozšířené hrůzou naštěstí vyřešil sekuriťák, který mě pustil do dalšího letadla. Na Lanzarote je tady pravidelný let co hodinu a funguje tedy spíš jako autobus, tak to nebyl velký problém.

Udivilo mě a trochu i zklamalo, když jsem pozoroval Kanárské ostrovy z letadla. Moje představa o ostrovech pokrytých palmami se rozplynula při pohledu na vyprahlou krajinu. Minimálně Lanzarote vypadalo jako Sahara. Jen s azurovým mořem okolo. Tyhle ostrovy jsou vlastně geograficky ještě jižněji než Maroko – na úrovni Západní Sahary, takže to celkem dává smysl. Ale moje vysněná dovolená to nikdy nebude.

Dvouhodinové čekání (teď už opravdu 2 hodiny) mi dalo vzniknout nápadu smočit se v Atlantickém oceánu. Vždyť masa vody byla hned za letištěm. Za plotem. Který nešel přelézt. Dojdu tam tedy po svých okolo letiště. Další z mých blbých nápadů. Chodníky tady nejsou, všechno je zase klasicky uzpůsobeno pro auta a chodec nemá šanci. Musel jsem běžet po terénu vedle silnice, který mě zpomaloval, jak jsem se do něj bořil. V duchu jsem už asi po sté v životě proklínal Španěly za jejich schopnost „myslet“. Právě tady jsem si uvědomil, že Maroko už svého severního souseda v urbanistickém plánování dalece předstihlo.

Dokázal jsem to! Nohy v Atlantickém oceánu se chladily po dvoukilometrovém běhu po lávovém poli a občasném přeskakování nesmyslných překážek. Konečně pocit vítězství. Jenže zpátky už tolik sil nebylo. Znovu boření v lávě. Na letiště jsem dorazil, když zrovna zavírali odbavovací přepážku. Do odletu 30 minut a paní už sama nevěděla, jestli se to dá do počítače ještě zadat. Při doběhnutí k letadlu jsem byl už opravdu vyčerpaný. Tenhle víkend byl hodně intenzivní. Ale stál za to. Bude na co vzpomínat.

Květen 2017

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *