Život v Anglii - za kanálem bez medu 2/3

O čem

Tato část se věnuje kvalitě služeb obecně – jaké to je si třeba nechat opravit ohřívač vody. O anglickém jídle a počasí. Jak je dobré tady pracovat. A o tom, že kdo si počká, ten se nemusí dočkat. Nikdy.

Watercalypse

Dobře, kvalita dopravy je nic moc. Chápu, daně jsou tady nižší, veřejné služby tedy trpí. Tak co jinde? Do holiče za 10 liber se neodvážím, raději to beru ke kvalitě za 30-40 liber. Ach jo, kdyby mi tu hrůzu aspoň zastřihli rovně…

O nekonečných opravách zdejších fušérů jsem četl už před příchodem zde. To samé jsem říkal i přítelkyni. Dělal jsem si srandu, že zítra to nepoteče znovu, když jsme zrovna odcházeli z bytu po druhé opravě. Týden bez teplé vody byla už opravdu otrava. Další den nové volání – bylo potřeba zavolat instalatéra potřetí. O dva dny později ráno bouchání na dveře. Naše společné chvíle byly přerušeny nutnými kontrolami pokojů, protože v kuchyni je prý spoušť. Tak jsme se tam vypravili. Výjev jak z Klubu rváčů - voda kapala ze stropu do různých kbelíků a dostala se i do elektřiny. Tahání za ruku. „Jakube, vypadněme odsud. Teď hned!“

Při psaní tohoto odstavce mi nefunguje pračka. Zítra ji čeká druhá oprava, několik dní po té první. Asi je čas vzít prádlo k Temži. Edit o den později: opravář přeložil příchod na týden. Edit o den později: vypravil jsem se do prádelny. Nejbližší je 2 kilometry a tak se prádlo celkem proneslo. Tam mě přivítali velmi staré pračky s cenou 9 liber za jeden cyklus. Na stěně visí cedule, že majitel byl nucen přistoupit ke zvýšení ceny kvůli elektřině, plynu, … ale že z dobré duše drží stejnou hodnotu už 5 let a sleduje krok s konkurencí. Je třeba se probojovat do vedlejšího obchodu, abych sehnal patřičný obnos v mincích. Ty pak nahážu do automatu a omylem navolím číslo sušičky (vše se zadává ručně). I když je její cena jen jednu libra, zpět už peníze nedostanu. Celý rudý jsem došel do jiné, další kilometr pěšky. Cena 4 libry. Už se v Londýně ani nedivím. Sušičku mám doma, tak jsem to zase nějakou dobu tahal zpátky napůl ještě mokré. Nejede. Po dvou nedávných opravách už potřetí.

Kvalita služeb je bohužel často přímo otřesná. Banky vycházejí dráž, než když by si člověk schovával peníze do polštáře. Mobilní operátoři mají výpadky, podpora na vás nemá čas a Vodafone mi dokonce začal účtovat za cenzuru internetu. Říkají tomu rodičovská kontrola - po koupení simky se zapne automaticky a za 3 měsíce vám za tuhle, podle jejich slov skvělou službu, začnou strhávat jednu libru měsíčně. Nejen porno, ale člověk nenačte třeba i takový 9gag. A vypnout to? Zase začíná kolečko po kioscích, kde nikdo nic neví. Pobočka na internetu? To už se pomalu dostávám k další části, muhaha…

Internet

Pro mnoho lidí nutnost a současně závislost. Spousta služeb je dnes poskytována po internetu. V Česku mi vždy udělalo velkou radost, když jsem nestíhal a vyřešil problém jako je nákup jízdenky ještě v šalině na nádraží. A pak ze stejného místa ještě poslal mail vyučujícímu a zkontroloval bankovní účet. Západ ale internet měl dřív, proto by mělo být všechno ještě digitalizovanější, ne? Ne.

Západ začal dřív, ale právě proto je všude spousta systémů běžících na desítky let starém kódu, který nelze jednoduše nahradit. Případně jde o pozůstatky z dob outsourcingu, kdy se finanční oddělení plácala po zádech, jak skvěle ušetřila náklady svěřením programování lidem do Indie. Následky si zřejmě poneseme až do dob, než se umělá inteligence začne programovat sama a tenhle bordel si po nás uklidí. Do té doby…

Výsledky toho vidím každý den. Používat internetové bankovnictví třeba u HSBC je docela bolestivé. V některých případech dokonce stránka oznámí, že předala centrále zprávu a odeslání papírového dopisu. Ten je pak třeba patřičně zaškrtnout a poslat zpět. Zkontrolovat účet venku? Nemožné. Už měsíce tam mají bug (nebo vlastnost?), že na datovém internetu vám aplikace odepíše, že nemáte internet.

Nejhorší je ale doprava. Nevzpomínám si, že bych úspěšně koupil na internetu lístek na vlak. U žádné společnosti. Člověk se prokliká množstvím stránek a než dojde k placení, vždy to někde selže. Případně až u platební brány. Úplně typickým příkladem na většině webů tady je, že je potřeba při malé chybě všechno vyplňovat znovu. To pak vždy přichází ten pocit. Umírám.

Jinak rodičovská kontrola není jediný cenzorní list tady. Pak je tady minimálně ještě neveřejný Cleanfeed, který třeba v roce 2008 na nějakou dobu zablokoval celou Wikipedii kvůli obrázku alba Virgin Killer od Scorpion. Pokud si dobře vzpomínám, tak šlo dokonce o celou doménu. Mají tady fakt inženýry. Ale buďme spravedliví. Tohle cenzorní šílenství a přebujelý strach z teroristů a pedofilů se dostal i k nám. Vlády si nenechají ujít příležitost lépe kontrolovat své občany. Nejspíš i my budeme mít podobné seznamy.

Datový internet od Vodafone je docela užitečný. Za 25 liber mám gigabajty dat v celé Evropě. Akorát že ve Skotsku mimo města nefunguje. Není pokrytí. V Bulharsku a u nás je pokrytí i v horách. A i když pokrytí je, ne vždy funguje. Jako v pátek odpoledne v Londýně. Někdy se prostě zhroutí. A to někdy i v průběhu týdne, jako když jsem hledal kamaráda, který na cestě ke mně zabloudil. V 1 ráno. Typicky když to člověk nejvíc potřebuje. Protože jinak si toho většinou nevšimne.

V metru v podzemí nefunguje taky. Ve stanicích je wi-fi, ale je potřeba se během té krátké zastávky přihlásit na stránkách vašeho providera a mít u něj mobil registrovaný. To jsem prvních pár měsíců neměl. Na pobočce mě nejdříve poslali pryč, že jim spadly služby a podruhé (+potřetí) mi řekli, že to nemůžou dělat. Ať jdu na internet. Což mě dostává zpátky k pravidlu o internetu č. 1…

Co je to ta encefalitida?

Krátce o zdravotnictví a vzdělání. Minimálně u toho prvního mám pocit, že kdybych tady dostal zánět, tak si můžu začít měřit míry na pohřeb. Nebo si koupit lístek do Česka a odejít po dvou dnech zdravý. Nikdo na vás v Londýně nemá čas. Obvodní lékařka domluvila v pátek kvůli bolestivému chodidlu telefonický hovor s fyzioterapeutem na pondělí. Ten mi v pondělí krátce zavolal, že si dává půlhodinový hovor se mnou do kalendáře na čtvrtek. Ve čtvrtek mi zavolal, udělal nějaký závěr po telefonu a poslal mi poštou cviky na nohu. V Brně jsem si pak raději zašel hned po příjezdu z letiště a dostal kompletní osobní prohlídku.

Ještě lepší byla moje návštěva kvůli očkování. Zvířátka mě mají ráda. Obzvláště klíšťata. Paní doktorka ale na mě koukala jako na hypochondra, kde jsem ke svému zvláštnímu požadavku přišel a jestli to souvisí s návštěvou Československa. Po ujištění, že nemluvím o japonské verzi, krátkém studiu, co to vlastně encefalitida je a ohledání skladu, mě poslala na kliniku cestovní medicíny. Dobře, mohl jsem si na stránkách NHS ověřit, že se v UK encefalitida téměř nevyskytuje. Jen jsem slepě uvěřil našim progagátorům vakcíny, že je všude na světě až do 4 kilometrů výšky. Jinak Československo tady jen tak nepadne.

Se vzděláním se dělá nějaká představa hůř, jsem už na to asi trochu starý. Vím jen, že bakaláře tady člověk udělá ve 20, magistra v 21 a doktora ve 24 (pokud se jede podle plánu). Kolega studující na Imperial College (stejná prestiž jako Oxford nebo Cambridge) má studijní zátěž asi 6 předmětů za semestr. Základní a střední škola pravděpodobně nemá stejný koncept výuky jako u nás. Zdejší vystudovaní lidé stěží znají anglickou historii, natož aby věděli, proti komu vlastně bojovalo Německo ve 2. světové. Literární jména jako Samuel Beckett jim nic neříkají, a tak mnohdy nastává paradoxní situace, že o dějepisu, zeměpisu nebo literatuře těchto končin často víme víc, než oni sami.

A v neposlední řadě zkušenosti z firmy, kde pracuju a která vyvíjí software pro vědce, nemá na pozicích chemiků, matematiků a výzkumníků žádného Angličana (pokud jsem se díval správně). Ti se nacházejí pouze na pozicích vývojářů a manažerů (nejsem ale schopen odfiltrovat lidi, kteří nemají anglické jméno, ale získali v UK vzdělání – takže s rezervou). Jeden kolega to okomentoval, že Angličany stlačujeme z obou stran (podřadné i kvalifikované práce).

Promiňte pane, nejbližší volný termín je na jaro

Londýn je jedna velká fronta. Skygarden? 3 týdny. Harry Potter a prokleté dítě? 1 rok. Koupit byt? 2 životy (o tom dále). Pivo nebo zdravotnictví jsem už zmiňoval. Organizovat team building pro kolegy je pro mě noční můra. Rezervovat laser game musím 2 týdny předem. Kolegové mnohdy netuší, jestli jim tam něco nevleze. A přijít se musí na čas. Je jedno, že to metro po cestě zase selže. Že by někdo otevřel třeba další laser arénu v městě, kde jsou jenom dvě a navýšil tak kapacitu? To by byl nekonečný boj s regulemi, byrokracií a cenami. Ne, raději hospodu.

Několik měsíců po prvním team buildingu jsem chtěl do laser arény znovu. Navštívili jsme 2 ze 3, které byly na mapě. Obě pryč. Je to smutné, ale s tím, že s občasným tvrzením lidí, že v Londýně najde člověk všechno, zásadně nesouhlasím. I když kdo ví, o čem to ti lidé vlastně mluví. Třeba v Harlesdenu prý člověk koupí spoustu věcí…

„Dáte si k tomu hamburgeru zničenou pekárnu nebo autíčkovou dráhu?“ Ono mít tady vlastní podnik na druhou stranu není úplně jednoduché, jak nadnárodní korporace ničí konkurenci tlačením cen nájmů nahoru. Otevřít si nějakou vlastní věc by navíc znamenalo přeplatit všechny ty McDonaldy a Starbucksy, které se namnožily kolem všech obchodních zón a zastávek metra (jenom u nás uvnitř Hammersmith station jsou dva Starbucksy). Těch pár, co přežije, musí zvládat nával přicházející z jiných padlých podniků.

Budeš vyplňovat papíry až zčernáš!

V Anglii se očekává, že člověk bude pracovat aspoň těch 40 hodin. Národní průměr je sice jen lehce nad ČR, ale třeba v IT je znát, že nějakým part-time nebo ohýbání pracovní doby jsou tady naklonění méně. I když, zrovna ve své práci mohu požívat celkem značných výhod. Na Británii.

Na rozdíl od ostatních máme oběd započítaný v pracovním čase a do kanceláře nemusíme chodit v obleku. S ostatními firmami na trhu zase sdílíme módu open office a na můj vkus Středoevropana celkem zbytečnou byrokracii. Správné dělení a zápis toho, co jsem udělal společně s meetingy mi zabírají kolem 50-70% času. Samotná produkce je ten zbytek mínus oběd. Kontrola mojí produkce pak občas zabere týdny. Zkrátka, dalo by se pracovat 2-3 dny v týdnu, kdyby si uvědomili, že na správném vyplňování kolonek práce nestojí.

Svátků je v roce 8 – z toho 2 jsou Velikonoce a 2 Vánoce. Člověku tady ani nepřijde, že nějaké svátky existují. V Česku se mi často stávalo, že se kolega zmínil, že zítra nejdeme do práce. Tam jich máme tolik, že je lehké ztratit přehled :-). V Barceloně měli jeden den snad každý týden.

Pracovat s lidmi tady musí být hotové utrpení. Zrovna včera jsem se zastavil v Burger Kingu, protože jsem před kinem stejně neměl co dělat. Ve frontě asi 50 lidí, takže prodavači museli kmitat. Ke konci mého čekání přiběhla k pultu tlustá černoška, že to, co si objednala, už nechce. Na otázku, co jiného jí tedy mají dát odvětila, že něco jiného. Pak se ještě začala vztekat, čímž zaměstnala u pultu asi 3 lidi. Nedivím se, že tady potřebují všechny ti lidi ze světa, aby makali za ně. Musí to být dobré nervy. A tak je například většina barů nebo kaváren je obsluhována Poláky. A prý už teď kvůli Brexitu mají problém je shánět.

Dovezli mi cukr z Itálie, můžu vařit

Už jsem slyšel, že anglická kuchyně je nejhorší na světě. Zase tak moc to neprožívám. Jednou jsem sice zkusil fish & chips a už nikdy v Londýně více, ale na druhou stranu, koupit indické nebo japonské jídlo se tady dá skoro všude. I když jsou to jen britské verze. Ale to pečivo – které je jenom sladké. Škoda mluvit.

Vůbec koncept jídla a vaření je tady jiný. Většina věcí je tady předpřipravená a je třeba je jen hodit do mikrovlnky. Na oběd si tak jdeme koupit sushi nebo bagetu, které jsou zabalené a sníme to zpátky v kanceláři. V mnoha státech bych za bagetu k obědu asi dostal pár facek. Tady běžné. Na jídlo není čas, musí se pracovat.

Pro přítelkyni je ale jídlo otázka života a smrti. Zjistila, že většina toho, co použije, se chová v praxi jinak, než by mělo. Cukr, rajčata i sušenky koupené tady se při vaření při smíchání s jinými surovinami rozpadají a vzniká nesourodá břečka. Některé věci tedy vaří pouze při dovozu odjinud. Často máme problém najít základní suroviny, protože všechno se tady snaží mít předpřipravené. Najít třeba ocet bez ochucení silně aromatickým kořením, třeba na čištění oblečení, není možné. Možná je to ale ochrana. Co kdyby mě napadlo všechen ocet vypít? Co jiného než ten smrad z koření mě pak zastaví?

Bydlení

Anglická posedlost domečky je určitě ta lepší stránka Británie. I když se uvnitř mnohdy schovávají klasické byty, zvenku to musí vypadat dobře. Řadové domky Anglii vládnou a místní na ně nedají dopustit. I já okupuji jednu místnost v takovém domě. Co když ale nechcete s nikým sdílet, takže nemáte na takový domeček peníze? Inu, i takové řešení existuje…

Musím uznat, že pravá anglická architektura se mi líbí hodně. A mé okolí vypadá přesně tak, jak jsem si Anglii vysnil, než jsem sem prvně přicestoval. V klidné čtvrti západního Londýna, kde si lidé nestříkají kyselinu do očí při sporu o kozu, a kde třeba jen 7 minut chůze ode mě bydlí Colin Firth. K sídlu BBC je to 30 minut. Stejně tak do práce, kam to mám 30 minut pěšky, kde zase potkávám Billa Baileyho. Pohledy, jako je ten na obrázku, při chůzi domů rozhodně potěší.

Jenže. Londýn lidi přitahuje jako magnet. Takže ceny nájmů a nemovitostí rostou. Hodně. Ceny bytů se pohybují v řádech desítek miliónů, letmý pohled na realitku ukazuje, že startovací cena 7 pokojových je na jedné miliardě. Kolega kupoval byt 2+1 na začátku století za 6 miliónů. Dnes by ho prodal za 24. Já platím 15000,- (500 liber) za pokoj, kam se vleze jen malá postel. Přítelkyně 18000,- za pokoj s dvojlůžkovou postelí, ale zato bez stolíku a židličky. Na klasickou hypotéku s limitem 30 let bych na západě nebo centru se svým nástupním platem java specialisty rozhodně nedosáhl. A to na naše poměry není zrovna malý. Na kolejích v Brně bych mohl platit nájem z jednoho platu roky.

Budoucnost není světlá. Každý měsíc prý přijde 10 000 nových lidí a Boris Johnson, který se zavázal, že postaví nové byty, byl schopný dostat slibu jen z malé části. Místa ubývá, lidí přibývá.

Dnes neprší, něco si přej

V zimě nebo na jaře toho zase tak moc nenapršelo, ale teď je počasí naprosto stereotypní. Zatímco Evropa se v srpnu potýkala s vlnou veder, tady se halíme do svetrů a bund. Teplota je mezi 15° a 20°C. Pláštěnkové bundy jsou zde celkem populární.

Někdy v červnu / červenci bylo na zdejší poměry opravdu horko. Přes 30 stupňů je zde podle slov místních naprosto výjimečně, a proto když hned druhý den těchto „extrémních“ teplot shořel panelák, přišly mi na mysl různé morbidní vtipy o nutnosti zalévat zdejší anglické objekty, aby nevzplály. V těchto teplotách i 5 letí žáci ve škole, kolem které chodím na cestě do práce, tehdy na jeden den shodili kravaty a raději oblékli bílá trička. Tohle už bylo definitivní potvrzení horkokalypsy v Británii.

Většinou je tady poměrně zima. Ono na jednu stranu je sice v lednu 5-10°C, ale při zdejší vysoké vlhkosti mráz vleze pěkně pod oblečení. Až na kůži. Místní jsou ale zvyklí. Hodně podniků má celoročně otevřené dveře dokořán, což v lednu docela nechápu. Mrznul jsem tady první měsíc jako pes a i v kavárnách byla pěkná kosa, takže na nějaké ohřátí nebylo ani pomyšlení.

Když jsme šli s kolegy někdy v průběhu září do restaurace přes park, tak se nám naskytl pohled, který tuhle zemi docela dobře charakterizuje. Sice nepršelo, ale teplo určitě nebylo. Když v tom se do venkovního bazénu přiřítilo malé dítě - nahoře školní košile a kravata, dole jen trenky. V této ledové vodě se pak vesele čvachtalo. "Dobré počasí" je přeci třeba hned využít.

Září 2017

0 komentářů:

Přidat komentář

[ Different Image ]

CAPTCHA Image