III. Ženeva

Klenot v Alpách

V Ženevě jsem sice byl týden před tím, než se odehrával příběh ve Vídni, ale tu jsem už před tím navštívil dvakrát, takže jsem dal přednost celistvosti před kontinuitou. Zrovna jsem zažíval období klidu, protože jsem měl po jedné zakázce a práci, kterou jsem postupně opustil kvůli bakalářské práci. Ta byla již skoro hotova, pracovat jsem již nemusel (trochu škoda, že jsem o ni přišel — práce to nebyla špatná) a do státnic ještě nějaký čas zbýval. Spolubydlící se mě jednoho dne zeptala, co budu dělat o víkendu, že si chce přivést na kolej sestru. Podíval jsem se tedy co nabízí Slevomat a volba padla na Ženevu. Byl to jeden z těch víkendových zájezdů, kdy vás v pátek nacpou do busu, na místo se jede X hodin, v sobotu ráno lidi vyloží a večer se jede zpět. Konkrétně v tomto případě to bylo asi 10 hodin tam a 16 zpět. Jsem tedy rád, že jsem tu záhadnou časovou dilataci po cestě zpět skoro celou prospal.

Autobus moc pohodlný nebyl, takže jsme doufali v co nejčastější zastávky. Na první zastávce ve Švýcarsku jsme se samozřejmě celí zvědaví vyhrnuli ven. Místo ultramoderní, vyspělé techniky, kterou jsme tak trochu očekávali, nás ve vzduchu přivítal hnůj. Kolem nebylo skoro nic. Vůbec celá země později tak nějak připomínala přátelskou vesnici, mimo jiné svou čistotou a všudypřítomnou zelení. Ceny na zastávce v nás ale vyvolaly trochu šok. V autobuse si pak dva kluci sedící za mnou stěžovali, že na ty hamburgery museli vytáhnout kreditní kartu a čokoládu domů pro rodinu raději nebrali, aby si na to nemuseli brát hypotéku :-) Prý se už vůbec nedivili tomu, že si Švýcaři nedávno snažili prosadit minimální mzdu 70k. Tehdy jsem ještě ale nevěděl, že Ženeva patří k vůbec nejdražším městům na světě. Lidé prý na větší nákupy jezdí auty do blízké Francie.

Město samotné bylo se všemi těmi horami v pozadí a jezerem úchvatné. Samotní Švýcaři byli vždy zdvořilí a sám jsem zažil, že při snaze se zorientovat v mapě ke mně přišel starý domorodec a snažil se mi pomoci. Samozřejmě v angličtině a plynule. Na ulici jsem nacházel nezamčená kola, protože se moc nepředpokládá, že by je někdo kradl. Takový malý ráj na zemi. Průvodčí nám předtím v autobuse vykládala, zrovna když jsme projížděli kolem vinic na strmých svazích, jak zdejší lidé dosáhli svých úspěchů úmornou prací v minulosti. Švýcaři jsou očividně velmi uvědomělý, zodpovědný a vyspělý národ. Je mi až líto při pomyšlení co se s těmito lidmi stane, až se tam začnou sestěhovávat různí vykukové zneužívající jejich dobroty a důvěřivosti.

Číslo 5 žije hned dvakrát

Do odjezdu dálkového autobusu zbývalo již asi jen 60 minut, tak jsem se rozhodl vzít autobus číslo 5 směr letiště, kterým jsem přijel cestou sem. Po několika minutách se mi však začalo zdát, že zde něco nehraje. Už jen chvíle mě dělily od okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že není 5 jako 5 a tenhle autobus 5 jede zcela jinou trasu. Mimochodem tohle se mi stalo už i v Brně, někoho by mělo napadnout, že člověka neznalého místních poměrů může stejné značení různých autobusů pěkně zmást. Podle mapy jsme směřovali k Švýcarsko-Francouzským hranicím a tak jsem z vozidla na příští zastávce vylezl. Uprostřed ničeho, byla tam jen cesta a svodidla.

V takových situacích je obecně důležité hlavně zachovat klid a nezačít panikařit. Hlavně uvažovat klidně. Jako člověk, kterého jsme cestou do Ženevy zapomněli na odpočívadle v Německu. Otočit se nepřipadalo příštích 90 kilometrů v úvahu, takže jsme zastavili a čekali na nějaký zázrak. Ten se po chvíli dostavil v podobě dálniční policie, kterou si pasažér stopl, aby nás dohonil. Mezi lidmi v autobuse se říkalo, že nám ho dovezl Semir Gerkhan.

S trochou štěstí a klidných úsudků jsem zpět cestoval autobusy, které sledovaly trasu do míst směrem k letišti. Nakonec jsem natrefil i „správný“ autobus 5 a dojel zpět na letiště, kde jsme měli přistavený autobus. Ještě párek s chlebem všem cestujícím a jelo se zpět. Do Švýcarska jsem se od té doby zatím nevrátil (rok 2016), ale určitě se sem ještě podívám. Tato země si mě svoji přírodou a dobrými vlastnostmi místních určitě získala.

březen 2012

II. Vídeň

Noční překvapení

Do Vídně to mám z Brna kousek, navíc jízdenky tehdy stály méně než za rodinou do Karviné, přesto mi nějakou dobu trvalo, než jsem měl peníze nazbyt takový výlet podniknout. Nakonec jsem se tam v září 2011 vydal a prohlížení památek tehdy proběhlo standardně a bez problémů. I počasí nepřichystalo nic nepříjemného, byl slunečný a teplý letní den. I to mi jistě pomohlo, abych si město rychle oblíbil. V prosinci jsem se vrátil znovu se svým bratrem. Kromě nepříjemné zimy, kterou jsme zaháněli horkým čajem, všechno mělo i tehdy normální průběh. Následujícího března jsem se tedy vydal do Vídně znovu. Do třetice. Už ne na památky, ale na koncert skupiny Simple Plan. Tentokrát to však už tak hladké nebylo.

Původní plán byl užít si koncert a pak přečkat někde v McDonaldu nebo nějakém podchodu noc s tím, že pojedu ranním autobusem. Přes den už bylo docela teplo, takže to ani nevypadalo nijak nereálně. Před odjezdem jsem se ještě kontaktoval s jinými Čechy, kteří tam mířili, takže jsem doufal, že případně vymyslíme něco společně. Po příjezdu jsem sice zapomněl, jestli jsem se domluvil na Schwedenplatz nebo hlavní náměstí, které jsou od sebe asi jednu zastávku metra, tak mi nezbylo nic jiného, než mezi nimi pořád chodit sem a tam. Po několika neúspěšných hodinách jsem to vzdal a šel na místo koncertu, které jsem si nechal poslat od kamarádky, protože jsem zcela přirozeně zapomněl i to :-) Tam jsem se s nimi potkal a dozvěděl se, že i oni chodili kolem Schwedenplatz, ale kolmo k mé trase a vždy jsme se minuli.

Začalo nám šestihodinové čekání v řadě a samotný koncert, před kterým nám odebrali všechno pití. Pochopitelně jsme tedy po jeho skončení byli unavení, žízniví a nohy už chtěly do postele. A tehdy jsem s hrůzou spatřil nejen zavřené obchody, ale i mříže na metru. Ve Vídni se prostě po určité hodině všechno zavírá. Vyhlídky to nebyly zrovna růžové.

Pochod městem

Z naší skupiny 4 Čechů se dva oddělili, s tím, že mají hotel. To však bylo nad můj rozpočet. Byli to zrovna ti dva, kteří mě dvě hodiny hledali na SchwedenPlatz. Zůstal se mnou jeden kluk, od kterého jsem ani neznal jméno. Z McDonaldu, který byl ještě pár minut otevřený jsme získali nějakou vodu a společníka napadlo se vydat na parkoviště, protože byl sběratelem autogramů a fotek. A tak když jsme po dvou hodinách konečně získali co chtěl, a autobus skupiny se vydal do Milána, zůstali jsme sami dva napospas utichlému městu, tak nepodobnému tomu, co znám z Brna. A klesajícím březnovým teplotám.

Ze strachu ze zimy jsme museli jít neustále dál. Náš cíl cesty bylo hlavní nádraží Meidling na jihu města, kde jsme doufali, že najdeme útočiště. Vlaky přece jezdí i v noci, ne? Unavení a s bolavými nohami jsme byli hnáni vidinou tepla a odpočinku. Při vědomí jsme se udržovali konverzací. Mrtvé město však bylo opravdovým překvapením. Vždyť je přece hlavní! I když byla noční Vídeň trochu depresivní,  zatím to ještě šlo relativně dobře. Když má člověk cíl, a ví, že má něco, za čím může jít, je i naděje. Po nějaké době jsme tak nakonec k vytouženému nádraží došli. Avšak marně. Bylo zavřeno.

Protože na nás tlačila a stále těsneji kolem nás svírala své pařáty zima, přechodná doba rezignace musela brzy ustoupit. Chtělo to nový cíl, který nás udrží na cestě a v pohybu. V 8 ráno mi měl jet autobus z Prátru. Protože leží na severu, my byli na jihu, a Vídeň není zrovna malé město, tahle možnost dříve nepřicházela v úvahu. Situace se však změnila a nám pravděpodobně v tu chvíli nezbyla jiná možnost. Vydali jsme se tedy cestou na sever, během kterého jsme měli možnost si prohlédnout celé město včetně centra v noci. Já a můj bezejmenný souputník ve vyprázdněné metropoli. Jen trochu škoda byla, že dialog se změnil v monolog, protože společník byl už notně unavený. Stále jsem se snažil mluvit, aby nás nepřemohla příliš velká únava na to, abychom mohli pokračovat dále.

Zhruba o půl sedmé jsme do právě se otevírajícího Prátru konečně vyčerpaně dorazili. V zastřešené budově jsme vysílením padli na zem a další hodinu v polospánku čekali na metro / autobus, které nám konečně připravily tolik vytoužené teplo a pohodlí při sezení. Nevím sice jak to ti bezdomovci dělají, ale i jejich styl života jistě vyžaduje určitý trénink. Není to zase tak dávno, co jeden britský reportér při snaze napodobit jejich život umrzl. Přesto všechno to nebylo naposledy, kdy jsem zkoušel cestovat bez přespání. To se na cestách občas stává. Ale v létě je to pochopitelně daleko příjemnější.

zima 2011/2012

I. Amsterdam

Tak to začíná

Tak jako spousta lidí jsem i já, jako malý, snil o dálkách. Protože se však peníze v rodině nikdy ne a ne zabydlet, mohl jsem o nich opravdu jen snít. Až do prosince roku 2010, kdy jsem z několika našetřených tisíc poprvé zakusil kouzlo nízkonákladových letenek. Měl to být můj první let letadlem, první výlet v dalekém zahraničí. Tedy žádné Polsko, kde Karviňák skončí, když u baráku pořádně nakopne míč. A protože kamarád byl tou dobou na Erasmu v Holandsku, bylo rozhodnuto. Cílová stanice — Amsterdam.

Nizozemsko má díky přímořskému klimatu velmi mírné zimy (ale i léta). Proto jsem samozřejmě přijel do velmi hustého sněžení. Kamarád Petr bydlel v Diemenu, kousek za Amsterdamem, a hned mě informoval, že posledně tam měli sníh před dvěma roky. V následujících dnech se však ukázalo, že takové nadělení měli posledně asi před 15 lety. Následujícího rána sníh totiž zahalil celé okolí do pohádkového hávu a veřejná doprava téměř přestala fungovat. Bylo týden před Vánocemi. Vlaky fungovaly jen občas a s velkým zpožděním. Autobusy byly kompletně mimo hru. Zasypané byly chodníky i silnice. Protože na něco takového nejsou v Nizozemsku vůbec připravení a moc odklízecích strojů asi nevlastní, trvalo celé tři dny, než se objevila první odklízecí četa. Ta sestávala z celých dvou lidí a jedné nádoby na kolečkách, ve které byla sůl čekající jen na to, aby ji „odklízeči“ nabrali do rukou a pokropili chodník.

První věc, která mi přišla na cizí zemi zajímavá, byla pořádná parkoviště na kola. Kola se zde vůbec používají za jakékoliv situace a kýmkoliv. Ještě v době, kdy bylo všude tolik sněhu, že se stěží dalo projít pěšky, jsem už viděl nějaké místní děti v zimních kombinézách, jak na kole snažící se ze všech sil dostat z bodu A do bodu B, ryjí do sněhu cestičky. Nejsou to však nějaké supermašiny. Horská kola, která v Česku běžně používáme, by tady byla za luxusní zboží, protože čím horší kolo, tím menší šance krádeže. Ano, i tady se krade. A kola obzvlášť. Navíc jsou Holanďané spořiví. Všude je rovina, hory zde neexistují, a tak ani není nějaká extra výbava potřeba.

Kromě mě a kamaráda se v našem okolí vyskytovala i jeho přítelkyně, která moje několikadenní narušení jejich života nesla velmi statečně. Jako tříčlenná hlasitá skupinka jsme samozřejmě přitahovali pozornost československých imigrantů, kteří se s námi občas dali do řeči. Poněkud kuriózní však bylo, když jsme prošli kolem černocha, který stál na ulici a své vyřvávání „Marijuana! Cheap and good marijuana!“ změnil na „Marihuana! Levná a dobrá marijuana!“. Jinak jsme zažívali takové to klasické procházení památkami v třeskuté zimě, kdy teplota v noci padala až k -10°C a i ve dne to nebylo o moc lepší. Prostě idylka jak z filmu Frozen — pořád dva metry od umrznutí.

Z událostí následujících dní bych vyzdvihl například návštěvu vykřičené čtvrti Red Light District nebo technického muzea, kde bylo zlatým hřebem vyjetí výtahem jen za pomocí manuální síly otáčením válce. Taková ta práce, kterou na statku necháte za sebe raději vykonávat vlastní kozu, abyste se sami moc nenadřeli. Návštěva coffeeshopu a vykouření jednoho společného jointu byla vskutku zajímavým zážitkem. Docela mě to rozmluvilo. Také jsem se dozvěděl, že ty romantické hausbóty na řece jsou vlastně nejlevnějším typem ubytování, ale nejsou studenty zase tak vyhledávané kvůli zákazu pořádání párty z protipožárních důvodů. Nebo že ty roztomilé vysoké a občas nahnuté baráčky vůbec nestojí na pevných základech (přesněji řečeno stojí na kládách ve vodě) a čas od času dělají to, k čemu vypadají, že se blíží. Padají.

Operace Naarden

Jednoho večera jsem navrhl výlet vlakem někam do pryč. Volba padla na Naarden. Není daleko a navíc má pro Čechy speciální význam. V tomto místě je pohřbený slavný Učitel národů Jan Amos Komenský, který se shodou okolností narodil na české půdě. Jako my. Bylo tedy rozhodnuto, poctíme pana Učitele návštěvou.

Vlak, kterým nám to kvůli sněhu docela trvalo, jede jen do sousední vesnice zvané Bussum, zbytek se musí pěšky. Vůbec celé město Naarden působí dojmem odříznutí od světa. I díky tomu je velmi zachovalé a kolem něj se stále vypínají historické obranné hradby. Když jsme tam byli my, místní děti hradby používaly k sáňkování. V ulicích překvapily trojjazyčné nápisy — v holandštině, angličtině a češtině. Tohle nikdo z nás nečekal. Ve stejném duchu se nesl i kostel, který byl Komenskému a vlastně celému Česku věnovaný, oficiálně je dokonce českým územím. Paní, která to tam měla na starost sice česky nemluvila, ale na „Dobrý den“ odpovědět dokázala. Audio prezentace je taktéž tříjazyčná.

Sněhové patálie

Byl čas na návrat. Promrzlé kosti a Vánoční čas volaly po domově. Plán byl vrátit se 21. s tím, že kamarádi zůstanou ještě o den déle. Ale kvůli sněhu to nebylo tak jednoduché. Autobusy přestaly jezdit úplně a vlaky začaly nabírat velká zpoždění. I když jsme se na letiště vydali s velkým předstihem, vlak stál každou chvíli někde v poli. Jednou jsme si takhle postáli tři čtvrtě hodiny a nikdo nic nevěděl. Navíc byly přecpané k prasknutí. Kamarádku už ani nechtěli při nastupování pustit, takže jsme byli násilně odděleni. Strach, že mě při příštím přestupování také nepustí, začal nabývat skutečných rozměrů. Nakonec jsem se však na letiště dopravil. Proběhlo rozloučení a průchod letištní kontrolou. Mně tam sebrali zubní pastu, kterou mi v Praze dovolili a vyslechl jsem si „So you didn’t know?“ tónem, jako kdybych právě ukradl zmrzlinu dítěti. Zatím ale nebyl důvod se obávat toho, že by mě letadlo domů nedostalo.

Už pomalu přicházel čas odletu a hláška „boarding“ se pořád nechtěla objevit na monitoru informačního systému. Nepříjemné ovšem bylo, když se neobjevila ani půl hodiny po plánovaném odletu. Hodinu po tom dokonce náš let zmizel a letiště se nemělo k tomu hodit tam nějaké upozornění, co se děje. Monitor si prostě jen pokračoval dál v hlášení dalších letů a na ten náš kompletně zapomněl. Nešlo však o nějaké místní letiště o velikosti telefonní budky, ale o Schiphol — čtvrté největší letiště v Evropě. Našel jsem si tedy nějaký hlouček Čechů a poslouchal, jak problém řeší. Někteří zvedli telefony a volali svým známým do Prahy. Easyjet totiž létá způsobem řetězů, doletí do jednoho letiště, vyhodí staré pasažéry, nabere nové a letí se do dalšího města. Naše letadlo bylo ještě v Praze, kam zrovna přiletělo z Londýna. Samozřejmě zcela nečekaně se objevily problémy se sněhem a letadlo nemohlo odrolovat. Po nějaké době se let znovu objevil na obrazovce a naše naděje se znovu rozhořela: „Pojedeme domů, na Vánoce budeme s rodinou!“. Radost však neměla dlouhého trvání.

Uplynuly již 4 hodiny od plánovaného startu, když informace o letu znovu zmizela z obrazovky. Kolečko telefonátů se znovu opakovalo. A znovu se stejným výsledkem. Trvalo další hodinu a půl, než se letadlo objevilo v Schipholu. Nahnali nás tedy do odbavovací haly, kde nás postupně všechny odbavili. Ve chvíli kdy se měly otevřít dveře ven k letadlu, se vyskytl další problém. Nešly otevřít. Asi přimrzly. Když se po dvaceti minutách konečně povedlo, byla už půlnoc a z repráků se ozvala omluva, že je již pozdě a předpisy nedovolují vzlétnout. 6 hodin po plánu a rozmrzelí cestující před sebou měli zdaleka ještě nekončící noc.

Před EasyJetem se udělala fronta; jejich úkolem nám bylo přidělit hotelové pokoje do doby dalšího letu. Když jsem se konečně dostal na řadu, tak mi pán sdělil, že se mám postavit někde do dosahu, že budu později vyvolán a dal mi na výběr, jestli chci vrátit peníze nebo přebookovat let na 23., protože zítra prý nelétají. Samozřejmě jsem zase zvolil špatně a let nechal přebookovat, abych byl následně „odstaven“. Po další hodině čekání mi bylo divné, kam mizí všichni lidé a nikdo mě nevolá. Postavil jsem se do řady podruhé a dozvěděl se velmi nepříjemnou věc. Všechna místa v hotelech byla rozdána a již mi nemohou nijak pomoci. V té chvíli, samozřejmě již pozdě, mi došlo, že místa dostali pouze lidé s ostřejšími lokty a ti, kteří vzorově uposlechli a postavili se stranou, přišli k celé věci zkrátka. Inu, další poučení pro život. Byly dvě ráno, ta hrstka lidí, která zbyla, to již začala vzdávat a postupně odpadávali na zem se alespoň trochu vyspat a zapomenout na svůj aktuální problém.

Nechtěl jsem se vzdát a protože vlaky v dobu nejezdily, vydal jsem se do Amsterdamu zpět ke kamarádovi pěšky. Do centra města to bylo 10 km v -10°C a kvalita mého oblečení poněkud neodpovídající. Po dvou kilometrech jsem to však raději otočil, protože mi přišlo, že nějak začínám umrzávat. Po nějakém čekání na vlak jsem v 5 ráno (mezitím jsem na přestupní stanici v centru Amsterdamu strávil asi hodinu a prohlédnul si město z poněkud jiného úhlu) stanul před panelákem mého kamaráda. Sice jsem znal patro, ale již ne jméno majitele bytu, pod kterým bydlí, takže jsem pro jistotu musel zazvonit na všech pět bytů v patře. Jsem rád, že jsem tehdy neskončil ještě navíc s naraženým květináčem na hlavě. Celý příběh nakonec dopadl tak, že mě kamarádi zachránili koupí nové letenky u lepší společnosti a ještě ten den jsme odletěli SmartWingem (jednou jim to musím nějak vrátit). Peníze od EasyJetu už jsme nikdy neviděli, protože jsem se tehdy ve frontě rozhodl jinak, než jsem měl (očekával jsem, že ty dva dny do odletu přečkám v hotelu). Společnost nám peníze samozřejmě už vrátit nechtěla.

O pár dní později jsem se ze zpráv dozvěděl, že letiště kolabovala po celé Evropě. Byl to ten rok a to období, kdy jsme mohli v televizi vidět stovky lidí uvízlých na letišti, kteří tam přespávají i několik dní, protože sníh na některých místech zastavil skoro všechnu dopravu. Svůj první / druhý let jsem si nic netušící samozřejmě vybral zrovna do tohoto období. Nízké teploty a vyčerpání mi navíc po návratu domů připravily takové nachlazení, že jsem o sobě skoro dva dny nevěděl. Štědrý den jsem tedy strávil v posteli, ale aspoň že doma.

zima 2010

Návrat webu

Nějakou dobu byl web mimo provoz. Nedostatek péče a času před státnicemi, sečtené s vlastní chybou, zapřičínily konec blogu a dokonce ztrátu dat. Věřil jsem, že dělám pravidelné zálohy. S hrůzou jsem pak zjistil, že nemám ani jednu. Naštěstí jsem ještě něco vytáhl z Google Cache. Tak jako tak, bude to pomalá obnova. Dělejte si zálohy drahocenných dat. Rekonstrukce začíná…