Balkán

Balkán je pro mnoho lidí neprobádaná krajina. Samozřejmě s výjimkou Slovinska a Chorvatska, kam si vystojíme hodinové zácpy v neúnosném vedru a ještě s nadšením, abychom se mohli téměř povinně každý rok vykoupat v takové větší vaně. S lasturama. Ale co se třeba nachází v Makedonii? Je Alexandr ještě pořád mrtvý? Mají v Černé Hoře vůbec hory? Protože jsem kvůli ztrátě počítače, mobilu a neuváženým zásahům do záloh ztratil fotky z tohoto léta, budu v tomhle článku krást fotky z netu, dokud se na ta místa jednou nevrátím. Kromě Kosova. Tam se už nevrátím. Nikdy.

Tou dobou jsme byli týden v šéfově řecké vile. S kolegy jako v kanclu, ale někde v teple u moře. Což zní skvěle do doby, než člověk zjistí, že tam není internet. Nádhera. Mohl se aspoň zmínit, když už ten „pracovní“ týden plánoval. Dalo by se pak najít, jak se člověk při cestě z Řecka dostane třeba do Makedonie.

Makedonie

Na Balkáně je všechno jinak, než ve zbytku Evropy. Tak například, když nemůžu najít spoj do sousedního státu, vezmu to do posledního velkého města a tam přes hranice už něco pojede. Ne však tady. Ve Florině, poslední řecké stanici, kam byly ještě nataženy koleje, na mě koukali docela jako na zjev. Proč by chtěl člověk do druhého největšího makedonského města Bitoly zrovna odsud? Nebo jinak. Proč bych měl vůbec chtít jet do Makedonie? Vždyť všechno, co člověk potřebuje k životu, je přece tady. Další lekce z řeckocentrismu, jako když jsem tady byl prvně. Navíc jim ten divný stát na severu krade jméno jejich regionu. Záhy jsem pochopil, že těch 35 kilometrů musím zvládnout pouze pěšky nebo stopem.

V těchto končinách se nějak moc neměli k tomu zastavit náhodnému kolemjdoucímu. Možná to bude těmi pokroucenými nebo rovnou prostříhanými ploty kolem. I když už je to nějaký ten pátek, co se tady prohnala stáda afrických a asijských slonů. Teď to tady vypadalo opuštěně jako někde na Divokém západě. Jedna rodinka se ale přeci jen objevila. Stáli vedle auta, matka se šátkem na hlavě, otec se rozhlížel po krajině, zatímco dítě kropilo křoví. Na moji nabídku pomoci se mi dostalo otázky, kterým směrem je Makedonie. Mohl jsem se zeptat, jestli mě svezou, ale vyhlídka toho, že bychom si dávali čajíček a povídali o těžkostech života v detenčním centru, mě úplně nelákala.

To horko a ignorující auta bylo celkem ubíjející. Zásoby vody a jídla už došly (byl jsem na cestě už celých 15 kilometrů), tak jsem si doplňoval energii nějakým divokým ovocem. Při jednom takovém keři na mě místní naběhli s džípem. Jasně, že nějací vesničani Česko znát nebudou: „Kterým směrem je to do Německa? Mám tam kousek rodinu“.

K hranici jsem dorazil při stmívání. Konečně můžu ukázat pas a říct jim, že jdu tuhle trasu, protože se mi chce. Jenže nadšení vyprchalo docela rychle, když jsem zjistil, že cesta v Makedonii je už neosvětlená, uhnout se dá jen do křoví a je to používaná dopravní tepna. Ideální vražedné podmínky na srpnový večer. Vždy, když jsem při projíždějícím autě v protisměru odskakoval pro jistotu do křoví, myslel jsem na místní druhy pavouků. Jen lehce menší bláznovství, než do sebe nechat vrazit auto jedoucí stovkou. Snad do Bitoly nedorazím v kokonu s vysátými tělními tekutinami.

Posledních 8 kilometrů mi zastavilo auto. Pozdě ale přece. Před chvílí jsem prošel kolem ještě doutnajícího spáleniště a já si začal představovat mafii rožnící lidi na paprice. Určitě by mi nabízeli a jak jsem vybíravý, tak by mi to nechutnalo. Místo toho jsem si mohl zajít do mekáče. Jinak Bitola samotná je pěkné město, s pěknými hospodami s českým pivem a ochotnými lidmi. A vlaječkami EU, jak to tady dotují. Asi mají strach z dalšího proruského Srbska, tak tahají za nitky. Jenže Řecko se snaží co může, aby měli vstup co nejtěžší.

Internet stále mimo provoz. Špatné pokrytí, drahá data a hospodské wi-fi to taky vzdává hned na startu. Přespával jsem na autobusovém nádraží a zažil si tu úžasnou svobodu lidí kolem každého nádraží většího města. Když je vám v noci zima, tak aspoň nemusíte myslet na tak povrchní věci, jako je práce nebo kdy jsou Velikonoce. I z důvodu chybějícího zázemí sloužila Makedonie jen jako krátká zastávka a z mého tažení Evropou si to odnesla jako nejvíce odbytá země. Ale i z toho krátkého pobytu jsem měl dobrý pocit. Navíc neřecké balkánské země spolu aspoň nějak spolupracují a najít autobus do albánské Tirany nebylo těžké. Sbohem Makedonie, už se nikdy neuvidíme, protože tě kvůli Řekům stejně za pár měsíců přejmenují. A Alexandr je pořád mrtvý, i když zase kvůli Řekům stále předmětem sporů.

Bitola, jak vypadá na internetu

Bitola, jak vypadá na internetu

Albánie

Snad u žádné plnohodnotné země (sorry Kosovo a Podněstří) nebyl pocit „exotiky“ a mimoevropského prostoru tak silný. Cestu často lemovaly červené hory a Tirana samotná byla plná písku (možná proto se severní stát pyšnil černou barvou v názvu?). Prostě taková chudší Austrálie. Nebýt těch všudypřítomných bunkrů. Bez klokanů. A s divnými počty. Na přechodu bylo pět chodců víc, než jedno auto. Jedno auto bylo víc, než jeden chodec. Rychlost a směr odskoku poté rozhodovaly o případných frakturách.

Albánie patřila mezi nejtužší diktatury světa. Enver Hodža se postupně odkamaráďoval se všemi ostatními socialistického zeměmi, že nejsou dostatečně komunističtí. Obvinil i Stalina. Ve své paranoie vybudoval přes milión bunkrů pro případ jaderné války, bál se létání a zakázána byla i auta. Když pak v 92. přišly první osobáky, lidé ani nevěděli, že mají mít řidičský průkaz. Takže chaotická a nebezpečná doprava je tu národním sportem. Zakázány byly i barvy. Co kdybyste použili žlutý květináč proti vládě? Lidé si prý v 92. kupovali Coca-Colu a vypitou si ji dávali do obýváku na stůl, aby měli doma aspoň něco zářivě barevného. A první americká firma – KFC, byla záměrně otevřená hned naproti diktátorově domu. Colonel Sanders smějící se přímo do oken byl brán jako národní symbol pádu diktatury. Teda aspoň podle průvodce, který nám taky tvrdil, že socha Hodži v parku má uražený nos, aby připomínal Lorda Voldemorta.

Albánci jsou svéráz. Při pouhých 3 miliónech obyvatel mají jednu ze 3 nejdrsnějších mafií světa. Slušný počin. Měl jsem z nich pocit, že jsou živelní, přátelští a nadřou se jen velmi neradi. Celou Tiranu lemují rozestavěné výškové budovy na kterých nejsou žádní dělníci. Vždy se prý nějaký rozestaví a pak „vyschnou zdroje“. Není všudypřítomný písek právě z těchto rozdělaných staveb? Jenže některé jsou opuštěné i roky. Proč to za tu dobu nikdo neuklidil? Albánci se rádi dají do řeči, pokud umí anglicky. To pak s vámi mluví buď o zlých Srbech nebo o nutnosti napojit se na EU. Hlavně průvodce nám kladl na srdce, abychom ještě vytrvali a nerozpadli se, než se k nám připojí. Nějaká ta dotace přeci občas nemůže uškodit. Zvlášť, když je třeba koupit větší a lepší auto, abyste ustáli zdejší silniční provoz.

Tirana není bez atrakcí. Otáčející se restaurace na vrcholu mrakodrapu je asi vůbec to nejlepší, co se tady dá zkusit. Aspoň pro mě. Noční město s výhledem 360° u točeného piva je zážitek. Nadšence urbanismu asi víc nadchne komunistická pyramida v centru se sklonem stěn 45°. Díky absenci pravidel se to při troše odvahy a lepších podrážek dá zkusit vylézt zvenku. Vevnitř pak člověk narazí na předpubertální děti hulící trávu nebo rozbíjející, co z interiéru ještě zbývá. Mají to tady s vědomím státu na hraní. V zadních místnostech spodního patra si pak díky rozkladu a poletujícím částečkám člověk připadá jak ve světě Upside Down. Ale město už má velké plány s rekonstrukcí. Jak dlouho asi potrvá, než „vyschne“ přívod peněz?

Před časem jsem narazil na jistého Filipa Webera, který se Albánií docela dost zabývá a který bude určitě povolanější. Kdo má rád exotiku, najde u něho asi víc, než tady. A má Albánce raději než já.

Kosovo

Z Tirany rovnou do Prizreni. Tohle město má mít pěkné centrum. Bez internetu jsem ale nebyl schopen ho najít. Neznalost angličtiny místních tomu moc nepomáhala. Když nás přiváželi autem k centru z benzínky, kde nás autobus vyhodil, mi můj spolujezdec střídavou albánštinou a francouzštinou kladl na srdce, že musím rozhodně navštívit McDonalds. Je totiž červený. Prostě turistická bomba.

Prizreň je vskutku bomba kam se podíváš. Vybuchlá. Dějepis ve škole končí II. světovou, takže jsem přijížděl neznalý zdejších poměrů. Skoro bílý list papíru bez zatížení na tu nebo onu stranu. Rozpadající se neopravené baráky po poslední válce jsou všudypřítomné. Lidé užívající si to málo, co mají. Žijící každým okamžikem. Nebo manželský pár chodící ulicemi s bubny. Asi přivolávají déšť. Kdo ví, kdy ho tady v tom prachu měli naposledy?

Jediné, co jsem z výletu zachránil, protože jsem to stihl vyvěsit na Facebook

Do hlavního města Prištiny jsem dojel někdy pozdě v noci. Hostel nabízí na přivítanou Rakiju, kterážto jediná správná je ta kosovská. Fajn, konečně obrat k lepšímu. Než do mě ostatní hosté začali hustit protisrbskou propagandu, papouškovanou od Kosovanů. To nejde, musím na vzduch. Obrázky lidí na hlavním náměstí. „Prosím pomozte nám najít 20 let zmizelé lidi, kteří se zapletli se Zlým Srbskem“. Ne, v téhle zemi se tomu očividně nevyhnu.

Centrum lemují statní psi umírající hladem. Později jsem si všiml, že mají všichni za uchem červenou značku, takže je jejich skon možná záměrný. Ale trhalo mi to srdce, tak jsem jednomu z nich koupil hamburger. Nad ním postával nějaký otec s malým synem a s úsměvem na tváři mu něco vykládal. Synek se pak rozbrečel a otec se stále démonicky usmíval. Teď lituju, že jsem neudělal víc. Měl jsem toho chlapa pokousat.

Našel jsem si zprávy o Kosovu za posledních pár let. Mladí jsou zklamaní z vývoje po vyhlášení nezávislosti. Demonstrace. Hořící centrum Prištiny. Pogromy na Srby. U mé snídaňové chvilky se zprávami mě přerušila recepční hostelu. Ukázalo se, že „free snídaně“ nebyla zase tak free a zabil jsem jedno koťátko, že jsem si vzal chleba z hromádky, kterou někdo na „free breakfast“ hromádku odložil. Měl jsem dost. Obsluha restaurací, kaváren nebo běžní lidé prostě furt blbě koukali a museli si vybíjet své komplexy. Romské děti seděly s cedulkami a žebraly. Tohle jsem nezažil nikde v Evropě. Musím z tohohle Mordoru vypadnout. Směr nenáviděné Srbsko, kam mě určitě bez výjezdního razítka z Kosova nepustí. Ale musím to risknout.

Centrum Prištiny je cestovatelským snem všech postmoderních anarchokomunistů

Centrum Prištiny je cestovatelským snem všech postmoderních anarchokomunistů

Bus dojel jen do Mitrovice. Dál kosovské busy nezajíždějí. Brzy jsem pochopil i proč. Uprostřed města stál most, na němž postávali vojáci KFOR se samopaly. Válka neskončila? Prošel jsem kolem vojáků, prolezl zátarasy a vyškrábal se 200m do kopce. A tam byli Oni! Krvelační Srbové. Seděli na terasách hospod a jejich děti si vedle kopaly do míčů. Ty míče byly určitě trénink na vrhání granátů kopem. V těch hospodách určitě plánovali atentáty na kosovské studenty. Poprvé jsem v těchto končinách viděl v rukách válečky a krumpáče. Určitě trénovali na prorážení lebek nevinných Albánců a jejich následné zaválení do silnic. Určitě to nemělo nic společného s tím, že tady ty polozbořené baráky a zničené cesty narozdíl od jižního Kosova nebyly.

Kosovska Mitrovica, 14. decembra 2018. - Na mostu koji deli severni i juzni deo Kosovske Mitrovice uoci danasnjeg izjasnjavanja o formiranju vojske Kosova u Pristini, stacionirano je vise vozila Kfora. Na ulazu u juzni deo Kosovske Mitrovice parkirana su cetiri oklopna vozila i jedan kamion i džip, a reč je o austrijskom kontingentu Kfora, javlja izvestac Tanjuga sa lica mesta. FOTO TANJUG / FILIP KRAINCANIC / bk

Kosovska Mitrovica, 14. decembra 2018. - Na mostu koji deli severni i juzni deo Kosovske Mitrovice uoci danasnjeg izjasnjavanja o formiranju vojske Kosova u Pristini, stacionirano je vise vozila Kfora. Na ulazu u juzni deo Kosovske Mitrovice parkirana su cetiri oklopna vozila i jedan kamion i džip, a reč je o austrijskom kontingentu Kfora, javlja izvestac Tanjuga sa lica mesta. FOTO TANJUG / FILIP KRAINCANIC / bk

Podle Wikipedie a několika starých zpráv z Idnesu dochází čas od času k útokům na Srby kosovskými Albánci. Prostě se zvednou s mačetama a začnou masakrovat ty obyčejné lidi sedící na terasách hospod a děti kopající si do míčů. Proto ti vojáci a zátarasy. Nejlepší perlička vzájemného soužití ale nakonec. Nacionalisté razí myšlenku Velké Albánie, což je v první fázi vyhlášení samostatnosti a v té druhé anexe k samotné Albánii v místech, kde jsou Albánci už většinou. Kosovo bylo jedním z důsledků. Ale zuby si už brousí i na jih Černé Hory nebo západ Makedonie, protože za komunismu houfně ubytovávali albánské uprchlíky. Prostě sousedé k sežrání.

Unavený jsem si sedl na srbské autobusové nádraží a čekal na autobus do Srbska. Chtěl jsem pryč z Kosova. Nejlépe včera. Vůbec mi nebylo do zpěvu. Žádný národ mi nebyl během mého cestování Evropou tak protivný, jako Albánci v Kosovu. Podle Srba, který měl malé nádražíčko na starosti, měl jet autobus za asi 90 minut. Sedl si pak ke mně a čekali jsme spolu, s občasnými pokusy o konverzaci v angličtině nebo česko-srbštině. 2 hodiny, bus nikde. 3 hodiny. Nikde. Pak mi oznámil, že ve středy asi nejezdí. Balkánské vnímání času. Naskočil jsem pak do prvního busu, co jel na sever.

V autobuse jsem měl stále na paměti, že Srbové neradi pouští lidi z Kosova. Zpátky se mi ale nechtělo, za námi hořel les. Uff, občanka prošla. Projeli jsme hranice a já padl stresem a únavou.

???

Kde to jsem? Internet stále mimo. GPS ukazuje jen modrou tečku na bílém podkladu. Ženy v šátcích, muslimské stavby. Hodně z nich navíc nasvíceno různými barvami. Do Istanbulu jsme přece dojet nemohli. Z diskoték se muslimské chorály prolínaly s techno hudbou. Tak nějak to střídali. Všichni tancují a jsou veselí. Na ulici se šikuje sbor oblečený celý v bílém. Musím něco zjistit. Tady v parku je pamětní deska. Celá ve Finštině – to si počtu. Může to být ještě více surrealistické?! Nic prostě nedává smysl. Do háje. Umřel jsem a jsem někde v limbu. Uhořel jsem v tom kosovském lese a můj duch tu zůstane uvězněný dokud nevystraším dostatek japonských turistů.

Při bloudění městem jsem nakonec narazil na nezabezpečenou wi-fi místní pošty. Našel jsem si spoj do Černé Hory a taky že se město jmenuje Novi Pazar. Zůstalo ještě po Osmanech, a dnes se mísí s evropskou kulturou, proto je tak zhusta zvláštní. Pro mě ale vždy zůstane neznámým městem, ze kterého jsem měl naprosto vytřeštěné oči a nechápal, co se děje.

Novi Pazar – centrum surrealismu

Novi Pazar – centrum surrealismu

Černá Hora

V Podgorici jsem padl vyčerpáním. Dojeli jsme asi v 5 ráno a já ulehl na zem v nejbližším parku. Ještě z autobusu jsem se divil vzhledu hlavního města. Typické hnusné komunistické paneláky. Proč všichni o Černé Hoře tak básní? Čím je tak speciální? Vždyť vypadá… tak obyčejně. Ještě otráven z Kosova se můj názor na tuhle zemi začal postupně měnit z bodu mrazu na…

V 8 už žhnulo Slunce. Homelesák Jakub se probudil v parku. Nevyspaný, hladový, prostě totálně otrávený životem. Převádím energii ze štítů mého notebooku do fazeru mého mobilu. Naskočí se sítí 4G. První úsměv. Už jsem zapomněl, jaké to je mít internet. Mapa mi najde nejbližší kávu. Do žil se dostává droga kofein. Když chci platit a dávám eura k sobě, číšník se mě ptá, proč nezaplatím kartou. Koukám nechápavě. Matně si vzpomínám, že vyspělé země mají zařízení, díky kterým nepotřebujeme sbírat drobné. V Albánii to na jednom místě měli – v tom mrakodrapu. Chystám se ji zastrčit do čtečky, jak jsem to musel udělat tam. Teď kouká nechápavě on. Proč nepoužiju bezkontaktní placení? O Bože, Bože! Zpátky v budoucnosti! Život je zase krásný.

Podgorica není na pohled pěkná. Ale má pěkné hospůdky ve stínech stromů, příjemné lidi a vyspělé technologie, jako jsou městské autobusy nebo kohoutková voda. V parku jsem hrál na honěnou s postřikovači. Jsou ochotní si tady zaplatit i tu zeleň. Albánie na jih od Černé Hory vypadá úplně jinak. Tento šestisettisícový národ si jede svoji agendu nevměšování. Podle příběhů a mýtů z hostelu a Wikipedie tenhle národ zbohatl na obchodu s kokainem a bohatství jim umožňuje si stále udržet svoji relativní nezávislost na zbytku světa. Nebojovali v jugoslávských válkách a i současné vyhrožování Albánců, že si vezmou černohorské město Ulcinj a všechno od něj na jih, se snaží řešit mírovými rozhovory.

Na městskou turistiku slouží v Černé Hoře přímořské obce Budva a Kotor. Sjíždí se k nim z pořádných serpentín této hornaté země. Obě města jsou krásná, dobře se na ně kouká, a lidi jsou zase fajn. Jen v Budvě mi přišli ceny už opravdu vysoké. Takové pražské. Možná i nadpražské. V London pubu chtěli za Guiness něco kolem 6-8 liber. Tak říkám barmanovi, že to je zvláštní, protože v Londýně to je levnější než tady. „No jo, ale Londýn je daleko, ne?“ V podstatě měl pravdu, do Londýna se z Česka člověk dostane rychleji, než do Budvy. A to už je nějaká vzdálenost.

Budva

Budva

Displej mobilu mi pomalu dosluhoval, jak se v něm rozlévaly krystaly po tom, co mi spadl v Srbsku na zem. Navíc čas téměř vypršel, i když bych raději v Černé Hoře zůstal mnohem déle. Nadešel čas najít spoj do Bělehradu a nějak doskákat domů běžnými spoji. V Budapešti jsem narazil na větší problémy hledání spoje, než v Bělehradu. A to mi tam baba na pokladně tvrdila, že jede jeden spoj denně a neví, jestli už nejel. Maďarské metro nefungovalo a Student Agency se nemohl domluvit s městem, kde vlastně mají přesunutou zastávku. Opravdu je Maďarsko už Střední Evropa nebo spíš nejsevernější Balkán?