Moldávie

Všechno jednou končí

Moldávie. Chudý stát někde na okraji Evropy s HDP na obyvatele na úrovni Afriky. Destabilizovaná země kvůli zlověstnému separatistickému území Podněstří. Navíc není oproti jiným státům tak lehké se sem dostat. Pravidelné letecké spoje se totiž zrušily po hospodářské krizi v roce 2008, železnice ani netuším, jestli v Kišiněvě je, a silnice na Ukrajině jsou děravé jak cedník. Nějak to doklepeme po zemi. Moje tažení Evropou se tak po osmi letech blíží ke svému závěru.

Na tuhle cestu se ke mně přidal kamarád. Prý se mu cestování po Východní Evropě líbí. Má to však drobné vady. Nosí trochu smůlu. Trochu. Když někam přijede, často tam něco shoří. Třeba hala. Nebo les. Dva dny před Ukrajinou odlétal z Ruska. Letadlo hned za ním zasáhl blesk a následně vzplanulo. Přes 40 mrtvých. A za druhé, s jeho čerstvým ruským odznáčkem v pase pojedeme přes Ukrajinu. Ideální kandidát na špióna provádějícího sabotáže. Já ale nesmím umřít, než dojedu do Moldavska. Až ho budou Ukrajinci svázaného mlátit ve sklepě, tak prostě řeknu, že ho neznám a chtěl se na mě nalepit, aby mi ukradl výzkum hub.

: Bereme to přes Krym

Cesta do chudých Bradavic

Z Bohumína do Lvova to je jednoduché. Hranice jdou tímhle směrem rychle a tak jsme získali na přípojný vlak do Černivce slušnou dvouhodinovou rezervu. Celkem přirozeně jsme ho tedy dobíhali a naskočili do něj 2 minuty před odjezdem. Parní vlak z roku 1952 si už si něco pamatoval - kožená lůžka, úzké uličky s červeným kobercem silného odéru (zkuste mít 70 let stejný koberec). Průvodčí taktéž pod parou roznášela čaj. Prostě stará dobrá 50. léta. Včetně vykonstruovaného procesu, kdy můj mobil musel vypovídat rezervační čísla a byl u toho zbaven osobní svobody. Na naše stálé intervence však byl nakonec naštěstí po 20 minutách místo popravy osvobozen. Mohli jsme se v poskakujícím vlaku uložit ke spánku. Ráno se probereme v magickém světě bez moderních vymožeností.

Černivec je kdesi dole. Prostě tam dole. Mapa neukazovala skoro nic. Zapomněl jsem si ji před odjezdem nahrát. Kdo ví, kdy tady byl poslední turista a jestli se mu z té nádhery nesplašily koně. Naštěstí tady byli více než ochotní taxikáři. Za cenu pouhých 400,- nás chlápek vzal z vlakového nádraží na to autobusové kolem celého města. Nejdražších 100 metrů v mém životě. A to jsem ještě několikrát odmítl jeho výhodnou nabídku, že nás vezme na hranice Moldavska. Ze zdejší pohostinnosti by nám brzy nejspíš ukáply nějaké ty slzy.

Z Černivce jede do Kišiněva přímý autobus. Je to se svými 300,- za lístek sice levnější než zdejší ctihodné taxislužby, ale zato to potrvá ukrutných 9 hodin. Prostě sleva za nepohodlí. Po cestě nás navíc čeká šílená lokální hudba v dávno zatraceném norském autobuse, krávy kolem silnice a autodromy, na kterých s námi budou závodit koňské povozy. Moldávie je tady.

: Kdesi na severu Moldávie

Jenom bída Sovětského svazu

Robin ze začátku moc nadšeně nevypadal. Asi za to mohly ty rozpadající se paneláky. Každou chvíli to vypadalo, že se nějaký blok přeci jen uvolní a zabije nějakou tu stařenku. Aspoň ty cesty jsou ve všech směrech od hlavního města asi 10 kilometrů dobré. Kišiněv tak nějak působil… že aspoň ti místní jsou docela fajn. Navíc milují zeleň a parky. Prý je to jedno z nejzelenějších hlavních měst Evropy. Ideální destinace pro všechny milovníky post-apo filmů. Ale podařilo se nám trefit oslavy konce války.

[gallery columns="2" link="file" size="medium" ids="884,1279"]

V téhle části světa válka skončila až 9. května a místní jsou na to náležitě hrdí jako nikde jinde. Do ulic vyrazí snad celá země. Mávají rudými vlajkami, nosí rudé čepice, jsou rudě drsní. Nejvíc pobavil kluk prodávající rudé vlajky, krátící si dlouhou chvíli házením nožem do vzduchu. V jednu chvíli ho nechytl a zabořil se mu hned vedle nohy. Bez mrknutí oka ho však zvedl a šel cvičit na válku s imperiálními škůdci dál. Snad se tady za ten týden na někoho blbě nepodíváme.

: Až budu velký, tak budu v armádě jako vrhač nožů. Nebo v cirkuse.

Pro pochopení současného stavu si stačí uvědomit, že Moldavsko je dnes dokonce chudší, než za dob rudě minulých. Tehdy byli největší země světa, obří velmoc. Dnes jen chudáci na okrajích ekonomicky aktivního světa, jemuž brání k integraci do Evropy zvláštní region na východě – zdejší verze Donbasu. Na druhou stranu, za 150,- na noc se tady dá pronajmout třeba celý byt. Turisticky přívětivá strana chudoby. Pokud chce člověk investovat do nemovitostí s málem peněz (a nevadí mu, že se rozpadají), budiž mu tahle země ideálním pískovištěm. Kluk mladší než já, u kterého jsme byli ubytovaní, vlastnil různě po městě bytů několik. Snad mu ještě po roce budou stát.

Město se rozpadá prakticky všude. V podchodech jsou všechna světla rozbitá a a v jejich temnotách se schovávají bezdomovci, kteří z nich dělají snesitelné místo asi jako když vám dojde palivo v karavanu kdesi v kanadských lesích a vezete s sebou tchýni. Vrchem je obejít nejde, tam je pánem auto. Nezbývá, než zadržet dech a projít se svítilnou na mobilu. Pokud v polovině dech dojde a člověk se nadechne, vyteče mu mozek a přidá se ke zdejším hordám nemrtvých. Zmiňoval jsem post-apo feeling města?

: Horda zombíků před námi.

Robin si na hostelu našel kočku. Byl to fakt kus. Skoro mu vlezla do postele. Nebo spíš pod ni. Prý se tam schová vždy, když se jí obsluha snaží zbavit. Kočka se totiž asi před měsícem ubytovala sama na dobu neurčitou. Třetí den ráno jsme s batohy na zádech pomalu opouštěli hostel, před nímž nemluvný šestiletý kluk kovovým prutem děravěl příbytek naší nové kamarádce, kterou málem prošpikoval taky. Možná už cvičil na přežití ve zdejších školách.

: To správné trhání záclon

Donbas v0.1

Zní to lehce povědomě. V roce 92 došlo k bitvě mezi státními složkami a separatisty, které se díky podpoře ruskými silami nepodařilo porazit. Vznikl útvar uznávaný celou řadou států. Konkrétně asi čtyřmi. Ale zato se zvučnými a slavnými jmény, jako je Jižní Osetie nebo Náhorní Karabach. Prostě ideální dovolenková destinace kousek od břehů Černého moře. Ale Robin nevděčně z nějakého důvodu nadšený nápadem sem jet zase tak nebyl.

Nakonec se nám v Kišiněvě povedlo najít minivan do Tiraspolu. Trochu nám to komplikoval fakt, že se lidi nějak divně křižovali, místo toho, aby nám poradili cestu. „V tom lese je ruský tank. Přísahám, že jsem ho právě viděl.“ Byli jsme s mým souputníkem, přilepeným k oknu, už pár metrů za hranicí. Pomalu jsem se vzdalovali s bílými papírky v pasech, že jsme návštěvníci suverénní země Podněstří. Suverénní asi jako celník, který chtěl znát všechny adresy a proč se sem chystáme. Ten azbukou i mluvil.

Tiraspol byl upravený lépe, než Kišiněv. Lépe než hlavní město Moldávie, jehož je de facto součástí. Z čeho tak může zdejší ekonomika profitovat? Hádám, že prodej kočičího masa to nebude. I když je jich tady jak Číňanů v Šanghaji. Tohle prostě musí někdo financovat zvenčí. A Náhorní Karabach to asi nebude.

Ty rudé hvězdy byly všude. Ulice jimi byla lemována. Ministerstvo spravedlnosti ji mělo ve znaku. A v ní srp a kladivo. Ti lidé mluvili jako rudé hvězdy. Naštvaní, že mluvíme anglicky a nepobíráme jediný správný jazyk – ruštinu. Chceme se ubytovat. Jenže nemáme tu jedinou použitelnou měnu – podněsterský rubl. Bankomat snad pomůže. Nepomůže. Visa není dost ruská. Naštěstí je hned vedle ruská Sberbank.

Takzvaný hostel byl byt v běžném paneláku. Bytný sice nemá recepci, ale pohoda, má na dveřích telefonní číslo. Jenže naše simky nejsou dostatečně ruské. Potkáváme mladou a nenaštvanou slečnu. Slibný začátek. Ale anglicky nedává ani slovo. Tak to Robin zkouší jiným světovým jazykem: česky. „Ha! Čeština! Žila jsem dva roky v Žatci. Zavolám mu.“ Je výhodné mít za mateřský jazyk některý z těch opravdu používaných.

„Jaktože jste tam nebyli ve 2? Já tam byl, vy ne. Teď jsem zaneprázdněný. Velmi.“ První člověk, který kouká na hodiny na Hostelworldu. Tak teď musíme čekat asi hodinu, než ten Ivan dotopí nějakého Borise ve vaně. Ale nakonec dojde. Se zdejší typickou naštvaností. A bere pouze rubly. Žádné karty. Vracíme se do Sberbank. Ženské na přepážce nasazují místní povinný výraz totální nasranosti a nechápou co chceme. Na vyzvednutí 400 rublů musím podepsat víc papírů jak na prodej bytu (vážně, v tom období jsem jeden opravdu prodával). Jednou si přijdou pro mé ledviny a krev nenarozeného dítěte. Mezitím tam stihne vtrhnout bytný, co je za problém a jestli už máme prachy.

Hostel se jmenuje Lenin. Leží na křížení ulic Lenina a Marxe. V něm se nacházely železné dveře se spoustou západů, za kterými se určitě skrýval rozteklý atomový reaktor. Hostel oplýval řadou pravidel. Mazlíček bez klece je pokutován první den za 50000 €. Najednou by panáček eura bral. Taky spousta různých obstrukcí jako byl zákaz rybaření v záchodě. To mě už dopálilo. Večeře bez moldavské piraně ze záchodu prostě není večeře.

To by nebyl kompletní sovětský zážitek, kdyby vojáci neukazovali lidem na náměstí úžasnosti ruské techniky. Děti byly celé bez sebe, že si můžou polézt tanky nebo protiletecké baterie. Ale na kaťuše se už nevysápaly. Ještě neměly toho správného velkého vlasteneckého ducha. Možná by mohli vojáci začít střílet každé třetí, to by jim jistě dodalo dost sil a pocit hrdosti z dodržování místních tradic.

: Všichni toulaví psi byli vyvražděni něčím mnohem dravějším a zákeřnějším

: Ještě chybí rudé auto a rudý zmrzlinářský vůz prodávající zmrzlinu s rudou příchutí

: Na věčné časy!

: Tiraspol: 1792 – Věčnost

: Fanoušci komunismu jsou všude. Hlavně v zemích, které si tím neprošly.

Jako Severní Korea

Policie i vojáci, kterých jsou všude mraky, člověka pořád kontrolují. Pokud by totiž snad někde zapomněl pas s bílým lístečkem nebo ho nedejbože vytratil, pěkně ho zkasírují. Nebo zmasírují. Tady člověk neví, když nemluví jediným správným jazykem. Ambasáda tady není, nejsou přece vlastní stát. Oba po prvním dni cítíme, že bude lepší se vytratit. Jenže jak? Autobusy kromě časů nic moc neříkají (třeba kam jedou) a nádraží je večer zavřené (nešlo tedy přečíst jízdní řády vlaků). Musíme to ráno zkusit naslepo. Prý tady podle starých internetových stránek třikrát týdně, 30. února a v srpnu kolem osmé projíždí vlak. Budu muset říct leninofilovi, aby došel už v 7 a vrátil nám depozit. Bude jistě nadšený jak rolník z mandelinky bramborové.

Ráno na nádraží u nás byl hned týpek se samopalem. „Papíry pažalsto“. Jenže tenhle si je nechal. Tahle stanice je vlastně státní hranice, proto byla večer zavřená. Jenže ženská u přepážky chce za lístky ze země nějak moc, jelikož cena dopředu zjistit nešla - asi není pevně daná. Bankomaty nikde. Zpátky ven přece nemůžeme, vzali nám papíry. Budou u nás v momentě, kdy vykoukneme ze dveří. Vlak do Oděssy je tu za 5 minut, musíme to risknout.

Na nástupišti je nějaký hluk. Dva hlasití Britové hulákají co si o sobě místní myslí, že nemají na nádraží funkční záchod. Vzápětí se s námi dají do řeči a pochvalují si to tady. Že prý jim ti vojáci, příroda a vůbec všechno připomínají jejich milovanou Severní Koreu, kde byli už 5x. Do příjezdu vlaku odpočítáváme každou sekundu.

Černí pasažéři v totalitní zemi. Ne úplně ideální stav, ale nějak to snad uhádám. Dohaduju se s průvodčí podle plánu tak dlouho, až to vzdá tím, že mi vytrhne všechny rubly i moldavské leie a naštvaně odkráčí pryč. Chtěla ještě 2x více než prodavačka lístků u okýnka. 240 rublů za každého. Hranice oba vyhlížíme přilepení na sklo. Hypnotizuju svoji gps a snažím se posouvat kilometry očima. Najednou věže, ostnaté dráty a řeka. Jsme skoro venku. Ukrajinští celníci nás prolustrovali a šli dál. Pak přivedli nějakého tureckého turistu. Pár slov rusky a o trochu víc anglicky. Tak jsme překládali ruštinu do angličtiny. Asi 10 minut. Prý jen projížděl z Moldávie na Ukrajinu. Očividně neznal místní poměry. Načež byl vytažen z vlaku a už jsme ho neviděli. Nás už nechali být. Asi si už naplnili dnešní kvótu odvodů na dobrovolně nucené práce.

: Náhodná podněsterská vesnice. Hranice se blíží.

Zpět v civilizaci

Jsme v Oděsse. Sice prší, ale máme neskutečnou radost z návratu do civilizace. Pěkná architektura. Spousta míst, kam se dalo zajít. Kafíčko u moře. Nóbl jídelna za 120,- za oběd. Lůžkový vlak zpátky do Lvova a pozorování hemžení na téměř bezejmenných stanicích, kam turista nikdy nezavítá a babušky na nich prodávají ve svých plátěných taškách všechno od kapesníčků po obohacený uran.

: Kafíčko u moře za pár korun

: Oděssa

: Doslova Downtown s chudými

Přejezd zpět ze Lvova do Polska je docela opruz. Před námi jen 2 autobusy a celá operace stejně zabrala 4 hodiny. Z toho tři prohlídky pasů a dva rentgeny batohů. Hranici EU hlídají dobře. I před turisty. Ale zvládli jsme to. Náctiletý Robin má zajímavou lekci do života. Já si z toho odnesl už nikdy nejezdit do Podněstří. Ale dobyl jsem celou Evropu! Brzy dobudu celý svět!

: Město má být celkem zelené