Paříž, Lucemburk

Stíny Sacré-Cœur nade mnou

Už dlouho jsem se chtěl podívat do možná nejslavnějšího evropského města na světě, ale nějak se mi vyhýbalo. Z Česka tam nízkonákladoví dopravci nelétají, a tak se vždy našlo jiné, lépe přístupné město. Po jednom březnovém rozhovoru s česko-francouzským párem jsem však dostal opravdovou chuť, se tam podívat. Doporučili mi, abych jako letiště použil Bratislavu. Proč však zůstávat jenom u Paříže? Sedl jsem si k mapě a začal spřádat plány na výlet po podstatně větší ploše. A tak se zrodila výprava Paříž — Lucemburk — Bruggy — Brusel. Poslední noc jsem ani nespal a před odjezdem se ještě snažil pracovat. Ve vlaku jsem usnul a probral se na stanici v Bratislavě. Jsem rád, že jsem se neprobral trochu později, Bratislava byla jen zastávka a vlak poté pokračoval do Budapešti. Rozespalý, ještě v zimě a tmě jsem bojoval s automaty na hlavním nádraží, abych se dostal na letiště.

O pár hodin později jsem konečně stanul na letišti Charles de Gaulle ve Francii. Dlouhé fronty na autobus do města a cena 20€ mě už nemohli odradit. Konečně Paříž! Centrum dění, kterému napovídala i hustá koncentrace obyvatel. Prvním úkolem bylo najít nějaké jídlo a hlavně nějaké pití, které musí člověk na letišti vyhazovat. Zde jsem narazil na první specifikum tohoto města. Kam se člověk podíval, byly obchody s módou, botami a restaurace, které začínaly na 28 eurech za menu. Nikde žádné večerky nebo supermarkety (jak jsem později zjistil, supermarkety jsou vůbec ve Francii docela vzácné, místní si hodně potrpí na lokální prodejce). Hodinu jsem se šoural ulicemi, dokonce jsem minul i Eifellovu věž, aniž bych zavadil o nějaký obchod. Měl jsem příliš velkou žízeň na to, aby mě zajímala. Až poté jsem blízko vítězného oblouku v zapadlé uličce našel malou večerku, kde jsem za přemrštěné ceny mohl konečně ukojit základní potřeby. Teď už mohlo začít nasávání místní atmosféry.

Atmosféra zdejšího místa je skutečně znatelná. Žádná krása na povrchu, ale prázdnota uvnitř, jako u některých jiných měst. Špatně se to popisuje, ale u Paříže jsem cítil, že je skutečně něčím výjimečná. Tady dýchá historie a současně pulzuje život. Tady se v minulosti udála obrovská spousta událostí a snad se ještě udá. Široké bulváry osazené stromy i úzké romantické uličky a železný kolos majestátně se tyčící nad Seinou nejsou jen miliónkrát ohraná písnička, které se na nás valí ze všech plakátů. Večerní procházka po nábřeží Seiny v člověku zanechá něco, čeho se už nezbaví.

Zajímavostí tohoto místa, vzhledem k tomu, co jsem viděl v jiných velkých městech západní Evropy, bylo, že většina obyvatel byla stále původní. Připadalo mi to, jako by ty „barevné“ násilně odsouvali někam dál od centra, aby Francouzům nebyli na očích. Oproti Londýnu nebo Bruselu je to opravdu velký rozdíl.

Můj hostel byl v Montmartru, historické části města, který je sám o sobě turistickou atrakcí. A aby toho nebylo málo, hned nad hostelem byl kopec se slavným Sacré-Cœur. Perfektní lokalita se skvělou cenou 22€ na noc. Když se mě na recepci žena zeptala, odkud jsem, dokonce se pokoušela si vzpomenout, jak se řekne „Dobrý den“. Přijetí tedy bylo vřelé. Cesta do pátého patra do pokoje, trochu boj s klíčem a spatřuji pokoj se třemi postelemi. Skvělé, žádná ubikace pro 20 lidí s jedním záchodem a bez oken. Tohle bylo za jejich cenu více než přijatelné. Tady by se dalo i nějakou dobu žít. Kdo jsou asi moji spolubydlící, kteří teď spali v postelích? Sakra, tmavší člověk se šátkem na hlavě, vypadající jako terorista z blízkého východu. A navíc, který turista spí v Paříži přes den? Snad to nebude setkání přímo bomb-astické. Přiznám se, že jsem nevěděl, co od mých spolubydlících můžu čekat a byl jsem trochu nesvůj. Nechal jsem si tedy některé věci na pokoji a vydal se zpět do města.

Stará dáma nad Seinou

Louvre, Notre-Dame, Sacré-Cœur a hlavně — Eiffelova věž pozorovaná z druhého břehu Seiny nebo mostu Pont Alexandre III, který byl fotogenický i sám o sobě, to vše stojí za to, si to zažít. Nebo se jen tak procházet ulicemi. Ve dne i v noci, což jsou zejména v Paříži dva různé zážitky. U mostu Alexandra III se večer začali scházet studenti, aby si také mohli vychutnávat místní genius loci.

V reálu lepší, než jak jsem si to představoval.

V reálu lepší, než jak jsem si to představoval.

Pont du Alexandre III

Pont du Alexandre III

Přes to všechno, co jsem o obyvatelích Paříže slyšel a četl, jsem se zde za celou dobu nesetkal s tím, že by ke mně byl někdo arogantní nebo nezdvořilý. I když jsem na ně promluvil anglicky, snažili se se mnou domluvit, přestože jim to většinou moc nešlo. Možná je to jen tím, že jsem mladý a navíc jsem zde strávil pouze dva dny, ale byl jsem skutečně mile překvapen, že to nebylo ono nepřátelské místo, jak se líčí v mnoha různých vyprávěních.

Blbý a blbější

Blbý a blbější

Po návratu do hostelu mí spolubydlící stále spali, jen „terorista“ se na chvíli probral a nabídl mi, že si můžu rozsvítit, což jsem zdvořile odmítl. Prospali i celou noc. A ráno jsem zmizel než se vzbudili, abych si mohl vystát frontu na Eiffelovku. Na fotkách vypadá docela titěrná, ale když jsem stál po jejíma nohama, byl jsem v úžasu. Byla daleko větší, než jak jsem si ji představoval. Pod ní se nacházelo rovnou celé náměstí, na kterém se tísnily hordy lidí. Každý se chtěl dostat nahoru. A skoro každý výtahem, protože lístek na schody neumožňoval vstup až do poslední úrovně. Sakra, kdybych tu byl o několik minut dřív, nemusel jsem stát až za celou výpravou ruských turistů . Skutečně, když jsem se konečně dostal na řadu, fronta byla menší, než když jsem sem přišel.

Při jízdě nahoru jsem dostal trochu nahnáno, ona i ta výška byla jaksi větší, než jak to zdola vypadalo. Pokud by se výtah utrhl, dolů bychom jeli dlouho . Pár fotek a mohl jsem se vydat dolů. Věž je tak vysoká, že i v prvním patře vypadali lidé dole na zemi jako tečky. Na skleněnou podlahu jsem tedy našlapoval s patřičnou úctou a opatrně testoval, jestli skutečně drží. Pak přiběhl malý chlapec a rovnou na to sklo skočil. Bez testování. Pak se ho snažil ze všech sil prolomit skoky. Hádám, že v budoucnu ho čeká zářná kariéra wingsuitera nebo jiného dárce orgánů.

Kolečko návštěv po dalších památkách. Hlídač v Musée d’Orsay mi po otázce, odkud jsem, dokonce řekl „dobrý den“ a „pivo“. Mají tam celkem hezké obrázky. Ale asi nejvíce se mi líbily jejich velké hodiny. Pak jsem během dne ještě dokonce navštívil některá místa podle filmu „Inception“ a přibral na své cesty jednoho společníka, kterým byla „mražená“ růže pro mamku. Místní specialita — nepotřebuje zalévat a vydrží až 5 let. Ale při cestách pěkně překážela .

Jak z filmu Hugo

Jak z filmu Hugo

Večer na hostelu už jsem své spolubydlící zastihl bdělé. Mé obavy nebyly na místě, protože „terorista“ byl ve skutečnosti Kanaďan původem z Indie a jeho asijský kamarád Američan. Teď byli na výměnném pobytu v Británii a rozhodli se udělat si malý eurotrip. Noc předtím přicestovali z Barcelony, která pro ně byla tak vyčerpávající, že se rozhodli spát celý den. Ani se nedivím, Barcelona má svá tajemství . Po dvou nocích v Paříži byl můj pobyt u konce a nastal čas si na východním nádraží najít TGV vlak do Lucemburku. Tyto vlaky jsou, pokud si člověk koupí lístky s velkým předstihem, asi nejlevnějším způsobem cestování v těchto končinách, když nepočítám netypické způsoby typu jízda stopem. Paříž jsem však opouštěl nerad a trochu jsem litoval toho, že jsem si celý týden nenechal jen pro toto město.

Toho bohdá nebude, aby český kluk bez kytky utíkal.

Po třech hodinách v TGV, naštvaném cestujícím, který chtěl narozdíl ode mě žaluzie dole a dalších dvou hodinách po přestupu v Metzu jsem byl v Lucembursku. I přesto, jaká je to drobná země, má pro nás velký historický význam. Karlova univerzita by mohla vykládat. A Lucemburk je od Paříže velmi odlišný.

Různé části města na různých úrovních

Různé části města na různých úrovních

Oproti mé předchozí destinaci to vypadalo, že jsem na nějaké vesnici. Malá hustota lidí, spousta zeleně, skály a klid. Nebyl jsem však v Beskydech, ale v hlavním městě suverenního státu. Některá místa, například přechod mezi spodní obytné a horní úřednické části města, Beskydy opravdu připomínala. Skalnatá povaha města a obtížná přístupnost jednotlivých částí města vysvětlovala, jak bylo tak malé místo schopné se ve středověku bránit proti svému okolí. A bylo to pěkné. Kdo má rád přírodu více než památky, Lucemburk je lepší volba než Paříž. I tady ale nějaké památky měli, i když většinou to byly nějaké rozvaliny nebo staré mosty. Žádné opulentní stavby jako v jiných hlavních městech. Nejnižší část města, ohraničená vodními toky, s rodinnými domy působí jako běžná česká vesnice. Když jsem tam procházel večer, většina obyvatelstva trávila čas ve snad jediné tamní hospůdce, kluk venčil psa a dvě postávající ženy si jen tak povídaly. Prostě pohoda jak z nějaké dědiny.

Můj hostel byl od vlakové stanice vzdálen asi 30 minut chůze. Tahle část města už vypadala jako někde v lese a jediná připomínka rozsáhlejší civilizace byl most, ze kterého se muselo sejít a po kterém tu a tam něco projelo. Tentokrát byli mými spolubydlícími arabský učitel z Libye, který se zrovna vzdělával na stáži v Bordeaux a Afričan z její černé části (stát jsem už zapomněl) jménem Mohammad, které svým typicky silným černošským přízvukem vyslovil jako mamud . Arab byl jako většina jeho soukmenovců pěkně ukecaný a navíc učil děcka na základce angličtinu, takže jsme chvilku strávili konverzací. Nějakých těch pár hodin.

Zřícenina na mostě nad hostelem

Zřícenina na mostě nad hostelem

Les oddělující vedle úřednické čtvrti

Les oddělující vedle úřednické čtvrti

Soudní dvůr v úřednické čtvrti

Soudní dvůr v úřednické čtvrti

Libye po arabském jaru vyslala do Evropy 300 učitelů na zkušenou, aby se vzdělali a mohli šířit vzdělanost i doma. Tento si během své stáže dal za cíl navštívit všechny země Evropy, každou po jednom městě. Náš černý spolubydlící anglicky neuměl, tak to s námi zkoušel francouzsky a učitel občas překládal. Mamud po 17 letech opustil Barcelonu, protože už se v ní nebyl schopen uživit a v Lucemburku si dává týden na nalezení práce. Pokud se mu nezadaří, půjde zase o dům dál. Na otázku, ve které zemi by mohl najít místo, se odpovídalo špatně. Problémy jsou teď v celé Evropě. Odpověděl jsem Estonskem, které má relativně nízkou nezaměstnanost a potřebuje doplnit ztráty lidí, kteří po rozpadu sovětského svazu hromadně emigrovali do ciziny. Na něj to však prý už byla docela zima . Arabský učitel pak ještě dlouho do noci hledal spoj do Bruselu, až našel spoj Student Agency, ale nedařilo se mu zaplatit a navíc se to nějak implicitně přepínalo na češtinu, tak jsem mu s tím pomohl a zaplatil ze své karty. Svých 20€ mi předal v hotovosti. Pak si teprve uvědomil, že ten čas mu nevyhovuje a chtěl platbu stornovat. To však už bohužel nešlo, což se mu pak špatně vysvětlovalo. Začal se tedy ptát, jestli bych se nepodíval na kartu, jestli to ty peníze opravdu strhlo. Tohle byla už trochu hořká zkušenost. Příště si dám s pomocí typu kreditní karta raději větší pozor.

Ráno. Čas jít na vlak. Skoro hodina a půl do odjezdu. Skvělé, budu mít rezervu. Nic se nemůže stát. Venku pršelo, tak jsem vzal igelit, ve kterém jsem dostal povlečení a schoval do něj kytku. Nic se ti nesmí stát, zlato. Aby nepřekážela, tak jsem ji po zabalení odložil na horní postel. Sundal jsem povlečení, poklidil, rozloučil se se spolubydlícími a vyrazil. Vydrápal jsem se na most a došel až do modernější části města. Brzy tam budu a mám ještě hodinu. Všechno jde podle plánu. Já, batoh a … „Kde je do prdele ta kytka?“

Nastalo dilema — v kapse jsem měl lístek na krásné historické Bruggy, na které jsem se velmi těšil a navíc bych tady uvízl nebo jsem měl zachránit kytku z Paříže, kterou jsem koupil pro mamku? Po přibližně 7 sekundách jsem se otočil a běžel zpět k hostelu. Nikoho tady nenechám. Seběhnout z mostu nebyl takový problém, po 20 minutách jsem vrazil do hostelu k recepčnímu a dožadoval se klíčů. Po cestě jsem ještě proběhl kolem svých spolunocležníků: „Ahoj Jakube, co tady ještě děláš?“. „Kytka“, vyloudil jsem ze sebe a už jsem byl ve výtahu. Byla tam, zelená krabice zabalená v igelitu. Zase spolu . Po opuštění hostelu zbývalo 30 minut, pěšky už bych to nestihl.

Tak kudy do Bruselu?

Vyběhl jsem do míst, kde jsem předpokládal existenci autobusové zastávky, protože den předtím jsem z toho směru viděl nějaký autobus. Po skoro deseti minutách nějaký přijel a já do něj hned skočil. Netušil jsem, kam jede a navíc jsem jel načerno. Myslel jsem, že už stejně není co ztratit. Autobus po nějaké oklice skutečně dojel k nádraží a já byl štěstím bez sebe. Už jsem se pomalu začal poplacávat po zádech, jaký jsem borec, že jsem zvládl oboje. Ale automat na lístek byl tak trochu svině a ještě se mnou nějak zápasil. Zaběhl jsem k přepážce a s mírnou nechutí si nechal vytisknout lístek tam. Jenže když to člověk udělá na pokladně, stojí ho to 6 euro. 3 minuty do odjezdu. Tabule hlásí nástupiště číslo jedna. Vyběhl jsem tedy ze dveří nádraží a hned skočil do přistaveného vlaku. Uff, to bylo na poslední chvíli, jsem fakt dobrý, pomyslel jsem si.

Stavěli jsme snad na každé dědině. Občas někdo přistoupil a o pár stanic dál zase vystoupil. Většinou jsem tam byl sám. Po asi hodině jsme zastavili tentokrát na delší dobu. Poté začal vlak couvat zpátky. Proboha, co se to děje!? Měl jsem tam jednoho spolucestujícího, tak jsem k němu přistoupil a položil mu otázku: „Jede tenhle vlak do Bruselu?“, načež zakroutil hlavou, že ne.

Hlavně nezačít panikařit. Ještě není potřeba si řezat si břicho za to, že stojím v couráku v nějaké neznámé dědině mimo civilizaci a můj vlak mi ujel. Seběhl jsem k průvodčí a ta mi sdělila, že se vlak vrací zpět do Lucemburku. Zvláštností této země je to, že polovina pracující populace je ve skutečnosti z jiné země a ráno se sem dopravují přes hranice, jen aby se odpoledne vraceli zpět do svých domovských zemí. Do Francie, Belgie a Německa. Vlaky se tedy šourají sem a tam mezi státy. Tohle je ve skutečnosti vysvětlení „záhadné“ nejvyšší částky v přepočtu na jednoho obyvatele na světě. Polovina lidí tady ani nebydlí, ale generuje zisk.

S úlevou jsem zjistil, že na tento lístek není potřeba místenka a mohu ho tedy využít i na jiný vlak na stejné trase. Průvodčí po mně naštěstí za tuto malou zajížďku nic nechtěla. Po návratu do Lucemburku jsem celé věci přišel na kloub. Jejich první nástupiště není hned před budovou, jak by to člověk čekal, ale schované kousek dál. Hned před budovou stojí nástupiště číslo 3. Takhle jsem to už zažil v Katovicích na cestě do Krakova. Asi na zmatení turistů, kteří se zpozdí kvůli záchraně kytky . Konečně jsem seděl ve vlaku do Bruselu, kde jsem měl přestoupit na Bruggy. Z jihovýchodního cípu Belgie až do severozápadního. Po cestě jsem měl tedy skvělou možnost prohlédnout si celou zemi.