XVII. Edinburgh

Sen nebo realita?

Proběhlo to strašně rychle. Jak nabídka na cestu na pohovor, tak samotný pobyt ve městě. Kdybych si to nezapsal, za rok by se tato vzpomínka už jen stěží rozlišovala od cestovatelských zážitků, které se mi zdají v noci. Třeba v New Yorku jsem si takhle procházel ulice už třikrát :-). Jenže tohle se stalo, jak dokládá i letenka v e-mailu, kterou mi zakoupila společnost, nebo těch pár fotek, které jsem na mobilu pořídil, protože tak špatnou kvalitu by na internet nikdo nedával.

Po dvou úspěšných kolech jsem byl pozván na závěrečné – do Skotska. A mělo to být za pouhých pár dní. Celý nadšený jsem v den D vyrazil jen v tričku a kraťasech, byl horký letní den — 37°C. Celá Evropa se topila ve vlně veder. Ještě na přestupu ve Frankfurtu (ten den jsem udělal svůj nový rekord — 4 státy vlastní nohou v jednom dni) mě poléval pot a já doufal aspoň v nějaké ochlazení. V Edinburghu mě letištní autobus vyhodil v centru a já začal prohledávat zavazadla kvůli mikině. Kraťasy jsem na veřejnosti převlékat nechtěl, a tak jsem doufal, že hotel najdu rychleji, než umrznu. Britské ostrovy.

Město samotné bylo ohromující. Žebříčky „krásnosti“ měst hodnotí toto město ještě výše než můj milovaný Oxford, takže očekávání byla vysoká. A také se naplnila. Historická architektura, parky, skály, přívětiví lidé, …. Opravdu to stojí za to. Bohužel jsem první den spotřeboval na nalezení ubytovacího místa a posléze Tesca na nákup jídla. Na nějaké toulky zbylo velmi málo času. Naštěstí nenulového. Hotel na Grassmarket street byl sice nízkorozpočtový, ale přesto nadchne. Spodní patro s recepcí bylo hned propojeno s hospodou, které dělily asi 2 metry a jedny skleněné dveře. V interiérech si vyhráli s maličkostmi, okolí oken bylo polepeno komiksy a stůl vybaven lampou, čajovými sáčky a rychlovarnou konvicí. Jako kdybych byl někde ve Velké Británii :-).

Obsah pohovoru bude předpokládám tajný, takže ho tady nebudu veřejně rozebírat. Jen zmíním, že není dobré být na pohovoru nervózní a nevyspalý. Zní to sice jako staré pravdy, ale na tomhle místu mi opravdu hodně záleželo, a proto u mě narozdíl od jiných pohovorů byly nervy znát (to samé se mi stalo ještě u Googlu). Ve feedbacku mi potom jako jednu ze dvou příčin, proč mě neberou, napsali, že jsem byl nervózní, z čehož usuzují, že bych nebyl schopen dobře pracovat pod stresem. Prostě choďte na výběrové řízení tak, že nejprve sami sebe přesvědčíte, že o to vlastně ani nestojíte. Jinak hodnotím SkyScanner velmi vysoko, protože která jiná firma vám zaplatí ubytování a hotel, a ještě vás potom stejně nevezme?

Návrat do tepla

Druhý den byl ještě hektičtější než první. Hned po návratu na hotel jsem zjistil, že je už 11 hodin. Na letišti byste měli být 2 hodiny před odletem. V kolik hodin tedy odlétám? 13? Sakra, už bych tam měl být. Jenže kudy zpátky, když jsem sem došel taky pěšky? Nakonec jsem sice trefil až na hlavní třídu, ale na autobusovou zastávku to mělo být doprava nebo doleva. Samozřejmě jsem zvolil tu špatnou variantu. Po dvoustech metrech nepoznávání žádných objektů jsem to raději otočil. Do odletu zbývalo něco přes hodinu. Autobus samotný tam jede půl hodiny. Na bankovním účtu skoro nula — tedy žádná případná možnost vyřešení situace z vlastních zdrojů. Navíc mi na ulici překážely hordy turistů, přes které se probíjet se zavazadly byla opravdu chuťovka. Navzdory tomu, co mi tedy potom napsali v hodnocení, pokud bych v dané chvíli nezachovával stoický klid, asi bych se umlátil trubkou nejbližšího skotského dudáka.

Super. Zastávka. Letiště. Do odletu zbývá 30 minut. Paní na check-inu už byla sama, žádná fronta nebo pomocníci. „Do Frankfurtu?“, „To jako myslíte ten v jednu?“, „Jo.“, „Jdete trochu pozdě, ne?“, „Hmm, sorry“, „No dobře, dejte mi tu tašku. Ale okamžitě běžte přes kontrolu, za 5 minut začnou nakládat lidi.“ No na kontrole asi milion lidí a vlastní systém odbavování, který jsem rychle musel pochopit, pokud jsem se chtěl ještě někdy vrátit domů. Na každé přepážce, do kterých ještě nějakým špatně pochopitelným způsobem lidi třídili, bylo asi 6 různě barevně vyznačených míst, s piktogramy chodidel, na které se měl člověk postavit a z nich si začít odkládat. Po průchodu ještě proběhnout letištní halu a najít svoji bránu. Dorazil jsem 10 minut před oficiálním odletem. Naštěstí měli nějaké zpoždění a ještě nezačali odbavovat, i na záchod mi zbyl čas.

Několikrát jsem slyšel, že zrovna na letišti by člověk neměl vtipkovat. Jenže chlápek, který ve Frankfurtu posílá lidi do celotělového skeneru podle hovorů s cestujícími vypadal, že má smysl pro humor dobrý. Tak jsem to musel zkusit. Ve zdejších skenech (Millimeter wave scanner) se musíte postavit dovnitř, dát ruce nad hlavu a počkat, než se panely otočí kolem vás. Zvedl jsem tedy ruce nad hlavu, jak to dělali ostatní, a k chlápkovi jsem pronesl: „Vzdávám se.“ Hned po ozáření už ke mně přišel chlápek z druhé strany a řekl mi: „Pojďte se mnou.“ Ajajaj. Mám průser. Sken prý navíc zachytil něco podezřelého hned na 5 místech. Hned mě začal šacovat, prohledávat mé zpocené oblečení (ještě jsem měl na sobě oblečení z pohovoru, které jsem nestihl převléct). Naštěstí mě však po chvilce pustil. Taková ta normální letištní pohoda.

Sice mě nepřijali a cestování bylo dost stresující tím, jak bylo na těsno, ale výletu nelituju. Jak často se podíváte někam daleko na cizí útraty? Příště bych se mohl nechat pozvat na výběrové řízení vesmírných lidí.

Červenec 2015

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *