XXI. Benátky podruhé

Benátky – světlá strana

Protože jsem měl stále pocit, že výlet před dvěma roky tak trochu selhal, vydal jsem se sem znovu s kamarádem Jirkou. Tentokrát jsem doufal v lepší počasí, což jsem i dostal. Výsledkem byla úplně bezmračná obloha, brázděná racky.

Poprvé jsem zkoušel ubytování přes Airbnb, díky kterému jsme našli přespání za třetinovou cenu. Jinak totiž stojí jedna noc na hlavních ostrovech asi 3000,-. A protože cesta autobusem byla vyčerpávající, neboť se tam moc spát nedalo, hned po nalezení našeho kontaktu jsme odpoledne prospali. V pokoji o asi 14 postelích. Vzbudil nás až hovor ze Student Agency, kdy se Jirky ptali, proč není v autobuse. Koupil si totiž zpáteční lístek na špatný den. Tak jsem se mu hned smál, jak se mohl splést v tak podstatné věci na tak jednoduchém výletě. A karma mě za to hned následující den dohnala.

Doufal jsem, že ještě stihneme západ slunce, tak jsem nad Jirkou nervózně stepoval, zatímco se přehrabával v tašce a nemohl najít klíče. Byla snad bezedná a vydala postupně taková tajemství, jako koláč, na kterém si pak v noci pochutnávala armáda mravenců. Jak byl ale nervózní ze mě, tak se doba prohledávání ještě prodlužovala. Jo a ten západ slunce jsme nestihli. Ale zato jsme si užili popíjení piva na kanálech, které občas brázdily nějaké lodě.

MHD

Na výletech jsem zvyklý spíš moc nespat, aby bylo více času. Takže jsem vyrazil dříve, s tím, že se s Jirkou srazíme na známém mostě Rialto. Ten si šel ještě pospat. Předchozí den navigoval on, uvědomil jsem si tedy, že pěšky jsem celkem ztracený. Navíc mnoho uliček v Benátkách končí u vody, které jsou bez lodě slepé jako patrona. Po nějaké době bloudění v oblasti Cannaregio (opravdu doporučuju – málo turistů, hodně místních) jsem si koupil celodenní lístek na hromadnou dopravu – lodě. Stojí to tak 20€ a dá se s tím dojet i na odlehlejší ostrovy.

Každá linka má svoji barvu, číslo a druhé číslo označující směr jízdy. Teoreticky se dá na mapě vyčíst, že potřebuju třeba 5.2, abych se dostal z bodu A do bodu B. Pravděpodobně to zavedli, aby se turisté dokázali aspoň nějak orientovat. V praxi to ale tak jednoduché není. Ze začátku mě tedy lodě vozily buď opačným směrem nebo zabočovaly úplně jinam. Někam, kam jsem nechtěl. Třeba do výchozího bodu. Trochu jsem rezignoval a dojel si tedy na hlavní stanici Ferovia. Netřeba asi zmiňovat, že Jirka už stepoval na našem domluveném místě srazu.

Na Ferovii byla na loď celkem fronta. Ještě jsem ujistil kamaráda, že už brzy za ním vyrazím, a nastoupil na loď. Kvůli návalu turistů jsem se ale nestačil podívat na přesnou trasu. Byl jsem natlačený v podpalubí a tísnil se jak v transportu do koncentračního tábora. Věděl jsem, že jedu správným směrem. Jenže loď na další zastávce nezastavila. V tlačenici jsem nemohl nic dělat. Po chvíli loď vyjela na otevřené moře. Tohle už bylo opravdu špatné. Zastavili jsme až na ostrově Murano, 7km od hlavního ostrova. Očividně jsem nastoupil do rychlíku.

Ve své neschopnosti používat benátské vaporetti jsem ale nebyl sám. Volal jsem kamarádovi, aby se na ostrov Murano vydal za mnou. Z chyby se dala udělat přednost, navíc mi jela zpáteční loď asi za 20 minut. Jenže Jirka sám nebyl schopen se ke mně dopravit, takže když jsem se po hodině vrátil na hlavní ostrov, volal jsem mu, že se srazíme pěšky na Guglii. Pár metrů od naší ubytovny, kde jsem před několika hodinami začal. Poté jsme na Murano vyrazili společně.

Tentokrát Benátky stály za to. Mohlo za to dobré a teplé počasí, pěkné město, lodě a hlavně – zmrzliny. U první zmrzliny jsem konstatoval, že je božská, načež jsem se zasnil a z vedlejšího kostela začala hrát kostelní hudba. Skvělé načasováno. Božský výlet.

Květen 2016

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *